Ať už se ukáže, že důvodem klesající porodnosti je cokoli, do žádné z běžných politických ideologií to přesně nezapadne

Autorka: Louise Perryová

Když jsem na informace o klesající porodnosti narazila poprvé, byla jsem naprosto pevně přesvědčena, že to dokáži snadno vysvětlit. Problémem jistě bude, že se lidé odmítají chovat podle mých osobních politických preferencí. Coby konzervativní matka jsem předpokládala, že kdyby kultura naší společnosti byla více prorodinná – především směrem k matkám – porodnost by se rychle začala šplhat nahoru. Všechno to do sebe s mými ideologickými pozicemi krásně zapadalo. Jak velmi příhodné.

Postupně mi ale došlo, že takto se k otázce staví většina lidí, a data o porodnosti tak obvykle fungují jako svého druhu Rorschachův test. Podle konzervativců je na vině zhroucení sňatečnosti a rozmach feminismu. Progresivci podobně přesvědčeně viní špatně dostupné školky a líné otce, kterým se nechce do domácích prací. Zastánci dostupnosti bydlení vidí problém v drahém bydlení. Podle ekologů za to může klimatická krize a obavy s ní spojené. Každý má své vlastní vysvětlení podporující jeho vlastní, už dříve zformovaný politický kompas.

Lidé bez většího zájmu o politiku, s nimiž hovořím ve skutečném, off-line světě, nejčastěji nabízejí dvojí vysvětlení toho, protože dětí nemají více nebo dokonce vůbec: buď si stěžují na nákladnost, nebo nenašli ten správný protějšek.

Všechna předkládána vysvětlení trpí zásadními nedostatky.

Nejprve si musíme připomenout, že porodnost dosti prudce klesá skoro po celém světě. Přes polovinu všech států a teritorií na světě bylo už v roce 2021 pod hranicí reprodukce (ta se v podmínkách nízké úmrtnosti dětí obvykle udává 2,1), včetně spousty těch nepříliš bohatých. Jihovýchodní Asie a Střední i Jižní Amerika zaznamenávají obzvlášť dramatické propady a některé z nich dosahují ultra-nízkých hodnot, ještě velmi nedávno známých jen z nejbohatších částí severovýchodní Asie.

Leckoho by asi překvapilo, které země se propadly pod hranici reprodukce populace. Věděli jste třeba, že Írán je dnes zemí s nízkou porodností? Mezi lety 1980 a 2000 zaznamenala Islámská republika největší a nejrychlejší propad porodnosti, jaký kdy svět viděl. Mluvíme o zemi, kde musí ženy povinně nosit závoj a homosexualita je tvrdě potlačovaná, což představuje nemalý problém pro ty, kdo kladou vinu za nízké hodnoty na bedra feminismu a liberalismu.

Pro každé jednotlivé, ideologické vysvětlení se někde na světě najde přesvědčivý kontr argument. Jestliže se domníváte, že vysvětlením jsou drahé školky, pak musíte přijít s vysvětlením, proč štědrý skandinávský systém jeslí a školek nevyléčil nízkou porodnost. A v rozporu se stížnostmi feministek tráví američtí otcové více času péčí o děti a domácími pracemi než kdy předtím – zatímco porodnost dosahuje historických minim

Svádět to manželství je podobně problematické. Průměrný turecký pár se i dnes bere spolehlivě před třicátými narozeninami – přesto je porodnost v Turecku nižší v USA, což ukazuje, že se nejedná o rozhodující činitel. Ostatně označovat za příčinu nízké porodnosti stále rozšířenější nesezdanost je jako tvrdit, že lidé už tolik nejezdí na kolech, protože už si tolik nekupují kola. Pokud někdo nemá kolo, může být příčinou cenová nedostupnost nebo nějaká jiná zásadní překážka k jeho vlastnictví. Spíše je to ale proto, že koupit si kolo vyžaduje jistý objem peněz, času a úsilí – a v konečném hodnocení už lidem tolik na ježdění na kole nesejde dostatečně na to, aby tyto oběti učinili.

Leckdo má za to, že na poklesu mají jasnou a nezpochybnitelnou roli antikoncepce a potraty. Koneckonců oddělení sexu od rozmnožování je hlavním smyslem těchto výdobytků. Ani tady nemluví ale data kdovíjak jednoznačně. V Británii, která jako první prošla industrializací, začal pokles porodnosti už zkraje 19. století a ve 30. letech minulého století dokonce byla prolomena hranice reprodukce, celá desetiletí před rozšířením hormonální antikoncepce a legalizací potratů. Předchozí generace uměly kontrolovat svou porodnost, namísto antikoncepce a potratů však zpravidla prostřednictvím strategické abstinence.

Evropské země s nejpřísnějšími protipotratovými zákony patří mezi ty s nejnižší porodností. Na Maltě, kde je umělé přerušení těhotenství dovoleno pouze v případě ohrožení života matky, rodí ženy v průměru jediné dítě a v Polsku se po další zostřením podmínek potratů v roce 2020 už tak nízká porodnost propadla ještě níže. Zdá se tak, že jakmile není k mání možnost potratu, lidé (ženy) namísto rození většího počtu dětí mnohem spíš mění své sexuální chování.

Dobře, co tedy ještě zbývá? Dostupnost bydlení může skutečně mít jistý měřitelný dopad. Jedna mezinárodní studie rozebírala data z období 1870-2012 se závěrem, že 10 % nárůst ceny bydlení odpovídá poklesu porodnosti o 0,01 až 0,03. To skutečně není zrovna dech beroucí číslo a výkyvy cen bydlení není úplně jednoduché statisticky oddělit od jiných činitelů spjatých s industrializací a urbanizací, také spojených s klesající porodností.

Ani tvrzení, že mladí si dnes nemohou dovolit mít děti, neobstojí sebemenší přezkum. Ano, řada mladých lidí nedosáhne na životní úroveň svých rodičů, v Británii poměrně často, v Americe výrazně méně, což může vyvolávat pocit nedostatku.

Striktně podle čísel a dat se však současným lidem žije nesrovnatelně lépe než drtivé většině jejich předků, i po započtení nafouknutých nákladů na bydlení. Ještě počátkem 70. let, kdy se britská porodnost ještě držela nad hranicí 2,1, nevlastnilo 34 % Britů pračku, 9 % netekla doma teplá voda a 11,5 % chodilo na venkovní záchod. To celé v době před masovým rozšířením plenek na jedno použití.

Mezi lety 1911 a 2011 se počet obyvatel Anglie a Walesu zdvojnásobil, zatímco počet obytných místností ztrojnásobil, obydlí tedy jsou znatelně méně přeplněná než kdysi. Moderní lidé si možná nepřipadají jako boháči, ale naše schopnost zajistit dětem teplo, jídlo a čistotu nebyla nikdy garantována bezpečněji.

V poslední době se stále častěji přetřásá ještě jedna linka, např. v nedávném článku Johna Burn-Murdocha pro Financial Times. Upozorňuje v něm na „ohrožení populace ve vaší kapse“, tedy chytré telefony. Podle všeho existuje jistá míra souvislosti mezi rozšířením telefonů a poklesem porodnosti, což by se dalo snad vysvětlit přílišným užíváním a z toho plynoucí izolací.

Není vyloučeno, že chytré telefony, televize a další zábavní technologie hrají svou úlohu při dalším urychlování poklesu porodnosti – zpracována byla dosti přesvědčivá data ze zemí jako Brazílie, Malawi nebo Čína. Obecnější trend je ale mnohem staršího data než vynález televize, nemluvě už vůbec o chytrých telefonech. Porodnost v Americe se začala snižovat už před 200 lety a pod hranici nahrazení se dostala roku 1972, což nelze vysvětlit technickými inovacemi 21. století.

Pravdou tak je, že nevíme, co se skutečně děje, a zcela jistě nemůžeme říct ani to, kdy a kde se tento propad zastaví. Tato nejistota by nás měla znepokojovat. Jak podotknul slovinsko-americký analytik Samo Burja v našem loňském rozhovoru, je to podobné, jako bychom měřili stále vyšší teploty, ale netušili nic o příčinné souvislosti s emisemi skleníkových plynů. Člověk samozřejmě je mnohem obtížnější subjekt než klima a společenské vědy bohužel nejsou v nejlepší kondici: upějí pod tíhou moderních politických myšlenek, které ale nacházení pravdy spíše brzdí.

Ať už se děje cokoliv, něco mi říká, že to šikovně nezapadá do škatulek žádné z vlivných politických ideologií. Až – nebo pokud – tedy budeme mít odpověď, nejspíš nám bude připadat divná, překvapivá a dost možná i nevítaná.

Úvaha Louise Perryové Falling Birth Rates Are a Mystery vyšla na stránkách Wall Street Journal 20. května 2026.

Gregory Bovino, bývalý šéf Úřadu celní a hraniční ochrany (CBP), se minulý týden zúčastnil druhého summitu o remigraci v Portugalsku, kde se objevil po boku (zleva) Evy Vlaardingerbroekové, Martina Sellnera a Alfonsa Gonçalvese.

Autor: Eugyppius

… aneb proč jisté iniciativy ke zlepšení stavu Evropy na sociálních sítích nemají přílišné šance na úspěch

V květnu proběhl v Portu i za české účasti druhý remigrační summit. Reportáž z toho loňského, premiérového v Itálii jsme přinesli zde. Idea remigrace v posledních měsících nabrala na pravici výrazně na popularitě a v éteru se někdy objevují i proklamace o její údajné „nevyhnutelnosti“. Přinášíme kritičtěji laděnou esej německého bloggera, který se problém pokouší dívat praktičtěji. Redakčně zkrácen parafrázován úvod.

V úvodní přibližně třetině článku autor popisuje cestu pojmu „remigrace“ do hlavního proudu německé národní konverzace, větším dílem v důsledku masivní, hysterické reakce německých úřadů, bezpečnostních složek i médií (včetně schůzky M. Sellnera s lidmi z prostředí Alternativy pro Německo, označované za novou konferenci ve Wannsee), jíž by se Sellner se svými omezenými prostředky sotva kdy mohl vlastním úsilím vyrovnat. Následuje překlad hlavní části eseje.

A tak se s pomocí doslova všech od nedovtipné semaforové koalice kancléře Olafa Scholtze přes Spolkový úřad na ochranu ústavy, AfD až po Martina Sellnera a jeho identitáře remigrace stala tím, čím kdysi byla kritika imigrace. To je pochopitelně v pořádku, lidé by měli podporovat, čemu věří a nikdo by snad nerozporoval, že se především v uplynulých deseti letech do Evropy vetřela spousta lidí, kteří následně zneužívají naše sociální systémy, porušují zákony výrazně častěji než původní obyvatelé a citelně snižují kvalitu života. Kdyby šel stisknutím tlačítka zajistit jejich odchod, neváhal bych ani na vteřinu.

Naneštěstí není součástí tohoto balíčku problémů soubor předpřipravených snadných řešení a já mám stále větší pochybnosti 1) jak má remigrace fungovat, a 2) zda se dogmatickým zastáncům remigrace na pravici, kteří se momentálně octnuli do jisté míry na výsluní zájmu médií, doopravdy otevírá reálná cesta k uskutečnění tohoto plánu. Zatímco se zastánci remigrace předhánějí ve vršení všech možných výhod naložení migrantů do letadel směřujících do zemí globálního Jihu, domovské země těchto lidí obvykle nejeví žádný zájem je přijmout zpět, masová migrace (sice v poněkud méně zběsilém tempu) vesele pokračuje dál, AdF zůstává obklopena pomyslnou karanténní zdí ostatních subjektů německé politiky, rozvětvená síť neziskovek trpělivě ze všech svých oddenků šíří migrační humanitářství, širší elitní konsenzus se vzpírá dokonce i deportacím těch „hostí“, kteří zde pobývají v rozporu se zákony a zakládací legislativa EU stojí na více místech v přímém protikladu s plány na remigraci. Ani kdyby 85 % Němců zítra jako zázrakem obrátilo a začalo na remigraci nahlížet se zalíbením, nebylo by její uskutečnění nic snadného. Sellnerův kompletní, výrazně technokratický plán navíc vyžaduje širokou institucionální oporu i podporu všech silnějších politických stran, včetně nezanedbatelné části levého spektra, a to po dobu mnoha volebních cyklů. Hovoříme tak o novém společenském konsenzu, nutném pro přinucení nebo minimálně povzbuzení celých populací k přesídlení, konsenzu přinejmenším tak hlubokém a širokém, jako byl donedávná ten ohledně klimatické politiky. Těžko si něco takového představit bez výrazné generační proměny nebo zcela zásadního politického otřesu.

Mou motivací při psaní těchto řádek není nějaký politický kibic nebo nutkavá potřeba být vždy a zásadně proti. Považuji Sellnera za kamaráda a dokonce jsem některé jeho texty přeložil. Osobní sympatie však nemohou zcela zastínit mou skepsi.

Nejnovějším počinem remig-sféry je cosi velikášsky pojmenovaného jako Save Europe Act (Zákon na záchranu Evropy), s kterým Sellner a holandská aktivistka Eva Vlaardingerbroeková přišli na nedávném remigračním summitu v Portu. V podstatě využívá procesního mechanismu unijního práva známého jako Evropská občanská iniciativa /European Citizens’ Initiative (ECI)/, jejímž prostřednictvím mohou řadoví občané dostat legislativní návrh přímo do Evropské komise. Podmínkou je získání milionu podpisů a splnění několik dalších kritérií. Zákon na záchranu Evropy mimo jiné volá po „legislativních a politických krocích“ k vynucení „moratoria“ na mimoevropskou imigraci, deportaci „ilegálně pobývajících migrantů a neúspěšných žadatelů o azyl“ i zločinců, „ustanovení harmonizovaného, celounijního mechanismu a rámce pro širší remigraci“ nebo „odstranění pobídek v sociálním systému a dalších benefitů, které fungují jako ‚pull‘ faktory migrace“.

Všechno to pochopitelně zní skvěle, stejně jako skutečnost že podle Sellnera s Evou V. se jim podařilo nasbírat už hodně přes 200 000 „podpisů“. Skutečnost se však, jak už to tak bývá, jeví poněkud méně blyštivě. Organizátoři totiž dosud Save Europe Act u Evropské komise vůbec nezaregistrovali. Sesbírané podpisy, vlastně spíš jen e-mailové adresy, jsou tak zatím jen součástí online PR kampaně bez nějakého reálného dopadu a vlivu. Soudím, že šance na schválení Save Europe Act jako formální ECI Evropskou komisí jsou nevysoké, Komise totiž snadno může odmítnout se návrhem zabývat kvůli „zjevnému rozporu s hodnotami Unie“. Pokud se Sellnerovi a Vlarrdingerbroekové podaří protlačit skrz proces registrace a Save Europe Act se stane něčím víc než nepříliš funkční webovou stránkou, budou pořád ještě potřebovat milion podpisů, a to ne už od náhodných internetových účtů, ale ověřených občanů zemí EU. Jestliže se jim toto povede splnit, „vyslouží“ si právo na vyjádření Komise a slyšení v Evropském parlamentu. Dokonce i v  případě, že všechno dopadne nejlepším možným způsobem, tak není nejmenší šance, že by se Save Europe Act stal platnou legislativní normou, inspiroval tvůrce jiné legislativy nebo cokoliv změnil na úrovni EU.

Fanoušci iniciativy, kteří se obtěžovali prostudovat si i detaily, často uznávají, že další zastávkou asi doopravdy není oficiální přijetí remigrace coby společné unijní politiky. Namítají však, že publicita spojená s Save Europe „posune Overtonovo okno“ a dále dostane koncept remigrace do obecného povědomí. Trochu ovšem zapomínají, že normalizace remigrace už proběhla, jak jsem popisoval v úvodu, a od roku 2024 se v Německu stala obecně známým pojmem, byť označujícím něco ohromně zlého a fašistického, srovnatelného s otevřeným voláním po genocidě. Časem jsem si vypěstoval silnou skepsi k neurčitě vymezeným cílům v oblasti politického aktivismu. Západní politický svět je plný aktivistů, kteří mění smýšlení, zpochybňují konvence, dekonstruují mýty, komplikují automatismy, korigují předsudky, prohlubují porozumění a nyní také posunují Overtonova okna – a jediné, co mají všechny tyto projekty i jejich cíle společné, je fakt, že nikdo vlastně nedokáže tak úplně říct, co skutečně a konkrétně znamenají.

Masová migrace je jednoznačně zhouba. Lidé chtějí, aby se příliv migrantů zastavil a aby ti, kteří už v Evropě jsou, odešli domů. Cítí bezmoc skutečně změnit neutěšený stav, a tak je pochopitelné, že se nadšeně chytnou kampaně na sítích, která jim slibuje přinejmenším dát hlas. Na tom ostatně není nic špatného a z větší části je to nejspíš úplně neškodné, pravdou ovšem zůstává, že razantně formulovanými peticemi migranty pryč nedostaneme. Za poslední léta jsem přečetl tolik odkazů na Overtonovo okno, že se celý tento koncept v mých očích dost obnosil – pokud však něco posunulo mediální diskurz, nebylo to snažení aktivistů, ale hlavně hojné a dosti závažné problémy, způsobené migrací samotnou. Jako v mnoha dalších oblastech, od covidu po klimatismus, i tady idiotská politika elitní třídy selhává a rozkládá sama sebe, ještě jsme ale zdaleka nevyhráli.

Úvaha Remigration and the Save Europe Act vyšla na stránkách Eugyppius 5. června 2026.

Autor: Nigel Farage

„Nemůžu dýchat.“ Právě tohle řekl Henry Nowak devětkrát policistům, kteří ho v poutech drželi ležícího na zemi, zatímco umíral. Když podobná slova řekl před časem jeden černoch 4000 mil daleko, svět jim naslouchal. Milióny liber byly promrhány na příspěvcích na diverzitu, společnosti vydávaly jedno prohlášení za druhým, sochy byly shazovány z podstavců, ministerský předseda poklekl na koleno.

Když však tutéž větu vyřkl umírající běloch poté, co byl spoután policií, slyšíme jen ony omšelé apely, ať se neohlížíme zpět plni vzteku a nenávisti. Odpověď systému je jednoznačná: „Na životech bělochů nezáleží!“ Bělošské utrpení není hodno pozornosti.

Já osobně si však něco takového nemyslím. Stejně tak si to ani nemyslí naše politická strana Reform. Na životech bělochů záleží stejně jako na životech černochů. Nastal čas čelit důsledkům rasových předsudků v současné Británii, nakolik systémové lži mají na svědomí již příliš nevinných životů. Je totiž pravdou, že již nežijeme v zemi, v níž má každý rovná práva před zákonem. Jedna skupina je totiž v Británii systematicky diskriminována a jí jsou právě běloši.

Není to zbrusu nový fenomén. Jedná se předvídatelný důsledek Macphersonovy zprávy a hysterických reakcí na smrt George Floyda. Neustále je nám kázáno o důležitosti rovnosti, je však nad slunce jasnější, že někteří jsou si v současné Británii rovnější než jiní.

Policejní vyšetřovatelé jsou toho názoru, že jejich primární povinností je vyšetřovat obvinění z rasismu. Během dlouhých let jsme byli svědky nesčetných případů, kdy se policisté nezabývali přepadeními a loupežemi a namísto toho své síly vrhli na obtěžování lidí za jejich domněle urážlivé příspěvky na sociálních sítích. Tento odsouzeníhodný postoj se v podobné míře promítal i do vyšetřování nejzávažnějších trestních činů, jimiž jsou bezesporu vraždy. Když policie dorazila na místo činu a zahlédla Harryho s pusou plnou krve, jenž sípavě pronesl „Nemůžu dýchat!“ a „Byl jsem pobodán!“, odpovědí jednoho ze zasahujících příslušníků bylo „To si nemyslím, kámo!“, načež jej dotyčný znehybnil a Harry následně vykrvácel. Až byl Harryho vrah konečně sebrán, nebyla mu ani nasazena pouta. Taková je moc politické indoktrinace, jejímž následkem se zformovala doktrína strachu, očividně kladoucí zájmy menšin nad zájem většíny.

Je to právě ono rasové privilegium, jež přimělo nechutnou rodinu rodinu vraha Henryho Nowaka si myslet, že je má plné právo křičet na celou soudní síň urážky směrem k lidem, jimž jejich syn způsobil nezměrnou tragédii. Opravdu nedokážu pochopit rasistické uvažování rodiny Digwů, jíž dle jejich veřejného prohlášení leží mnohem více na srdci dopad tohoto činu na komunitu Sikhů, než na milované Nowakovy blízké, kterým jeho čin zlomil srdce. Tohle je moje zpráva miliónům bílých Britů: „Na vašich životech rovněž záleží!“ Barva vaší kůže není chorobou nebo něčím, za co byste se měli stydět. Nikomu se nemusíte omlouvat, ba naopak: za dlouhá léta špatného zacházení si zasloužíte omluvu právě vy. Tohle by mělo být přímé a důrazné stanovisko. Je to bez jakýchkoli vytáček jediný správný postoj. Politická nomenklatura si však zjevně myslí něco jiného.

Kemi Badenoch se po smrti George Floyda nahlas nechala slyšet, že na životech černochů záleží. Poté, co však byl zavražděn Henry Nowak po falešném obvinění z rasismu, nechala se dotyčná slyšet, že „nechce slyšet o tom, že na bílých životech záleží.“ Pokud Konzervativní strana odmítá akceptovat můj názor o dvojkolejnosti britské společnosti, měla by oznámit důvod, proč je tedy k vraždě Henryho Nowaka přistupováno odlišně. Všichni víme, co by následovalo, kdyby byla v tomto případě rasová příslušnost zrcadlově obrácena. Policejní velitelé by si podávali kliky u tzv. „komunitních vůdců“ a donekonečna se omlouvali. Ve veřejném sektoru by si všichni museli projít školením proti předsudečnému chování a jednání a politici by jednohlasně vyslali do světa odsudek jednání policie, coby rasově předsudečný.

Nechci proto být zastrašován pokrytci a zbabělci. Nehodlám ani rozdmýchávat politické tenze. Pravdou však je, že Nowakova vražda se stala politickým tématem okamžitě poté, co policie považovala za adekvátní jej spoutat za falešná obvinění z hate speech. Henry Nowak byl běžný osmnáctiletý mladík. Mohl být právě vaším kamarádem, bratrem nebo synem.

Vyslovme jeho jméno: Henry Nowak. A vyslovme i další jména všech bílých obětí zločinů z nenávisti, jejichž památku se systém naprosto nenamáhá byť jen jediným slovem zmínit. Richard Everitt, Kriss Donald, Christopher Yates. Vzpomeňme na všechny zrazené bílé dívky, jež byly ponechány za oběti vykořisťovatelským znásilňujícím gangům. Vzpomeňme na zavražděné ze Southportu. Vzpomeňme i na oběti atentátu v manchesterské aréně.

Nedopusťme další prolévání krve z důvodu systémového přehlížení toxického růstu protibělošského rasismu. Máme toho již dost.

Úvaha Nigela Farage vyšla na jeho FB stránce 2. června 2006.

Dobrá, třído, kdo je tak hloupý, že by za mě bombardoval Írán?

Autor: Greg Johnson

Počátek čínského „století ponížení“ bývá datován do roku 1839, kdy vypukla první opiová válka. Mandžuská dynastie Čching byla v hlubokém úpadku, čehož cizí (především evropské) mocnosti využívaly k záboru území a vynucování pro ně výhodných podmínek prostřednictvím válek a vojenských expedicí. Dlouhé století čínské slabosti doopravdy skončilo až rokem 1949 a ustanovením Čínské lidové republiky.

I poté však před ní zůstala nedokončená práce: Macao, Hongkong a Tchaj-wan. Macao s Hongkongem Čína absorbovala, Tchaj-wan zatím nikoliv a ten tak zůstává živoucím gestem vzdoru lidové republice. Ostrov se dodnes označuje za skutečnou Čínu, která si pod ochrannou kuratelou Spojených států teoreticky nárokuje suverenitu i nad pevninskou Čínou.

Pro Peking se očividně jedná o otázku prestiže: dokud nedojde k vyřešení tchajwanské otázky, nelze označit vzestup lidové republiky za definitivní tečku za stoletím ponížení.

Slýcháme, že musíme riskovat válku o tchajwanskou svobodu, protože na ostrově se vyrábí čipy nutné pro umělou inteligenci. Jsme v „AI závodě“, stejně v „boji o vzácné zeminy“.

K podobným argumentům cítím značnou skepsi. Kdybychom byli v „existenčním“ boji s Čínou na poli AI, jednoduše bychom našli způsob, jak dostat továrny z čínského dosahu, podobně jako Stalin kdysi přesunul celá průmyslová odvětví za Ural. Pak si ale uvědomím, že dějiny jsou dlouhým sledem vůdců, kteří tváří tvář existenční hrozbě nepodnikli nic.

Když slyším, že „my“ potřebujeme území nebo riskovat válku o zdroje a technologie, cynicky se ptám, kdo že je myšlen tímto zájmenem „my“. My-lid nakonec vždy „zamázneme“ účet. Když se do celé směsi přidá ještě „geopolitika“, je víceméně jasné, že budeme platit hned dvakrát: nejprve krví, potom penězi.

Proč platit krví? Je to jen proto, že politicky vlivní oligarchové nechtějí o tržní podíl soupeřit běžnými prostředky, a tak uplatí politiky, aby jim ho zajistili?

To všechno a víc bylo pochopitelně ve vzduchu, když se Donald Trump a plné letadlo miliardářů vydalo na pekingský summit.

Buďme upřímní, vzít s sebou Elona Muska do Číny je jako sahat v přestřelce po noži. Otázky suverenity a identity se nedají řešit velkohubě vyhlašovanými obchodními dohodami. Trump si toto poučení měl odnést nejpozději z ostudného selhání jeho obchodnických emisarů Witkoffa a Kushnera ukončit válku proti Ukrajině.

Trump se ale poučit nedokáže: je to starý muž uvadajících schopností a sil. Proto se instinktivně vrací k tomu, co je mu nejbližší: prodává steaky, prodává války, prodává sám sebe. Je to obchodník, jemuž jde o peníze vždy až v první řadě.

Trump ostatně vůbec neměl ke schůzce svolit, protože spoustu karet, které chtěl a mohl v Pekingu zahrát, zahodil do koše tím, že začal – a prohrál – válku s Íránem. Trump si to však jednoduše odmítá přiznat a válku protahuje (což její negativní dopady jen prohlubuje), nejspíš v naději na nějaký zázrak, který předejde tomu, aby musel přiznat porážku.

Proto se summit v Číně nakonec konal – znovu ho přeložit bylo přiznání porážky. Někteří komentátoři spekulovali nad tím, že chce v Číně získat pomoc s únikovou strategií z íránské bryndy. Lidé kolem prezidenta si nejspíš také malovali skok vzhůru v průzkumech veřejného mínění, protože už mu nic moc jiného nezbylo: chytání se stébel a manipulace s burzou i náladami veřejnosti.

Trump pochopitelně označil výsledky summitu za ohromný triumf. Čína tak měla přislíbit nákup letounů Boeing. Zaprvé však není náplní práce prezidenta Spojených států amerických prodávat letadla Boeing čínským komunistickým diktátorům. Zadruhé se to dost možná vůbec nestalo.

Nejprve k tomu, co se skutečně stalo. Trumpův pekingský summit se jeví jako úvodních 36 hodin amerického století ponížení. Sledovali jsme, jak se Donald Trump pokouší vemluvit do přízně Si Ťin-pchinga, jehož velebil jako velkého vůdce. Podobně se chová také vůči Putinovi nebo Kimovi, běžné chování narcisty. Své spojence bere jako samozřejmost, a tak věnuje velkou část energie nadbíhání svým protivníkům.

Si mu ovšem stejnou mincí ovšem neoplatil, místo toho pravdivě označil Spojené státy za velmoc na ústupu. Trump se to pochopitelně obratem pokusil shodit na svého předchůdce: platí to prý o Bidenově Americe, nikoliv Trumpově.

Ve skutečnosti se Amerika ocitla na sestupné trajektorii dávno před nástupem nemohoucího Bidena, který byl víc symptomem než příčinou. Donald Trump však sešlápl plyn až na podlahu.

Úvahy nad příčinami a klíčovými milníky úpadku a pádu Amerického impéria přenechám budoucím historikům. Už Gibbon ukázal, že říše mohou skomírat dlouhá léta, staletí. Úpadek tak bude nejspíš pokračovat ještě dlouhé poté, až budu na pravdě Boží.

Přesto všechno ale válka v Íránu budí dojem bodu obratu.

Amerika ji prohrála okamžikem jejího zahájení, neexistuje totiž způsob, jakým z ní Spojené státy vyjdou silnější, než byly před jejím rozpoutáním. Cítím jakési neradostné zadostiučinění z toho, že očividný verdikt vynesl arci neokonzervativec Robert Kagan: Írán uštědřil Trumpovi šach mat.

Americký neúspěch se neodvíjí od toho, co se skutečně stane v Íránu. Někdy válku prohrají oba její aktéři. Írán mohl být naprosto zničen – vlastně ještě pořád může. To ovšem ani za mák nemění skutečnost, že USA ztratily víc, než získaly, jelikož americké postavení „nejdrsnějšího policajta“ je velkým dílem trik – a Íránci ho prokoukli.

Ukázali, že Spojené státy nedokáží ochránit své vazaly v Zálivu. Že ochrana je ve skutečnosti quid pro quo za systém petrodolaru, díky němuž si největší dlužník světa zachovává platební schopnost. I tento systém utrpěl těžkou ránu.

Ropné monarchie se pro zajištění obranných prostředků proti Íránu obracejí místo Ameriky například na Ukrajinu. Přepravní společnosti si účtují ceny v nedolarových měnách. Amerika poskytuje obří půjčky Spojeným arabským emirátům ve finanční tísni, aby je odradila od výprodeje amerických dluhopisů pod cenou. Americké ministerstvo financí začalo vydávat nové emise obligací s vyšším úrokem, což lze přeložit jako více peněz vyplacených věřitelům a méně klientům, kteří udržují celý systém v chodu.

Válka vstoupila do jedenáctého týdne. Hormuzský průliv zůstává uzavřený. Americké loďstvo dokonce blokuje íránskou ropu, kterou v prvních týdnech války nechávalo proudit, aby trochu zmírnilo dopad na ceny ropy na světových trzích. Svět stojí před nedostatkem ropy, zemního plynu, hnojiv a dalších chemikálií nezbytných pro moderní průmyslová odvětví.

To neznamená nic menšího než méně všemožných dobrých věcí: méně světla, tepla, léků, potravin. Pro chudší země může být výsledkem hladomor, tedy více všech špatných věcí: nestability, násilí i uprchlíků proudících do bělošských zemí.

Všechny tyto následky byly dokonale předvídatelné i pro mě, a to nejsem žádný ekonom, geopolitický analytik ani mandarín z think-tanku – jen někdo, kdo dává trochu pozor při čtení zpráv. Proto museli všechno uvedené a mnohem víc vědět i Donald Trump, jeho kabinet a hlavouni z Pentagonu.

Válka navzdory všemu dostala zelenou, jelikož jejím smyslem není posílit Ameriku – o tu zde vlastně ani tolik nejde. Hlavním cílem je vyždímat z Ameriky ještě jednu poslední dávku krve ve službě izraelské mise zničit dalšího ze svých nepřátel na Blízkém východě.

Podobně jako při iráckém debaklu o generaci dříve byly i v tomto případě využity lži o zbraních hromadného ničení a predikce o rychlém a snadném vítězství, protože i Íránci pochopitelně žízní po „svobodě“ do té míry, že „chtějí, abychom je vybombardovali“.

Ani Bush mladší nebyl dostatečně hloupý zrádce, aby napadl Írán. Stejně tak Obama nebo Bidenovi opatrovníci. Jen Donald se ukázal být náležitě přihlouplý a neloajální k Americe. I jeho ministři se projevili jako příliš hloupí, vlastizrádní nebo slabí, než aby ho zastavili.

Myslel jsem, že válka v Íránu není možná, jelikož jsem Trumpa a lidi kolem něj nepovažoval za dostatečně hloupé a zlé. Omyl.

Trump v Zálivu nedrží žádné karty. Pokud obnoví údery proti Íránu, napadne Írán znovu sousední arabské země.

Íránu se zatím daří působit nastupující globální hospodářskou krizi jen za využití uměřených, omezených odvetných útoků. Pokud Trump zaútočí plnou silou, je nejspíš v silách Íránu nejen kompletně zničit hospodářství ropných monarchií Zálivu, ale také učinit celou oblast dočasně neobyvatelnou vyřazením odsolovacích zařízení. Výsledkem by skoro jistě byla globální recese – pokud v ní nejsme už teď.

Nemáme důvody věřit, že by americké a izraelské útoky degradovaly íránské vojenské kapacity rychleji, než by infrastruktura Zálivu lehla popelem – a s ní i zbytky věrohodnosti Ameriky coby supervelmoci.

Jaký je nejlepší možný výsledek íránského dobrodružství? USA musí bez dalších odkladů přiznat porážku a co nejrychleji válku ukončit – čím déle s tím totiž americké vedení bude váhat, tím horší budou důsledky pro všechny. Hormuzský průliv zůstane pod íránskou kontrolou a svět se s Íránem bude muset pokusit najít modus vivendi, počínaje státy Zálivu. Třeba padnou i některé pomazané hlavy. Americká vojenská zařízení v oblasti možná zůstanou opuštěná a Írán z konfliktu vyjde jako nová regionální velmoc.

Americká síla napadením Íránu nezmizela z povrchu zemského, platí zde totiž něco na způsob zákona o zachování energie. Americká moc v Perském zálivu se přesune do Íránu.

Slabší ovšem z celého fiaska neodejde jen Amerika. Ve válce bylo odepsáno takové množství přesné munice a dalšího vojenského materiálu, že americká armáda nedokáže věrohodně ochránit Tchaj-wan a Jižní Koreu, země na čínském „dvorku“. Proto lze komunistickou Čínu označit za největšího vítěze íránské války, právě proto, že se jí nezúčastnila.

Trump lže s takovou vervou, že si zbytek světa navykl jeho slova ignorovat. Pokud ale skutečně věříte, že Amerika vede existenční zápas o umělou inteligenci s Čínou a Tchaj-wan je k němu klíčem, měla by vás některá vyjádření z Pekingu silně znepokojit: Trumpovo tvrzení, že plán na prodej vojenského vybavení v hodnotě 14 miliard dolarů na Tchaj-wan je „páka“; prohlášení, že NVIDIA možná dostane svolení prodat citlivé technologie spojené s AI do Číny nebo bezelstné prohlášení, jak skvělé by bylo navýšit příliv čínských peněz i studentů do Ameriky.

Naznačuje Trump ochotu prodat Ameriku Číně výměnou za vyjednání důstojného odchodu z íránské války, do které zemi zatáhl, protože postavil zájmy Izraele před ty americké?

Těžko si představit že by američtí vlastenci získal zpět naši zemi, Elon Musk někdy dosáhl Marsu a Silicon Valley zvítězilo ve svém závodě za umělou inteligencí, dokud bude blaho Izraele okupovat výsostné postavení.

Úvaha Grega Johnsona America’s Century of Humiliation has Begun vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 19. května 2026.

Autor: Radim Lhoták

Carl Schmitt si před více jak půl stoletím povzdechl: „Ó Bože, vědou zabitý Bože! Člověk roku 1950 se s hrůzou ptá: Jaké učení čteme na nebi moderní astrofyziky? To už není poučení o řádu, je to spíš manifest chaotické explozivity.“

Dnes britští vědci přišli s bombastickým odhalením a s 99,9% jistotou tvrdí, že naše realita, Země i celý vesmír jsou kolosální holografickou projekcí. Profesorka Marika Taylorová, teoretická fyzička z Birminghamské univerzity, toto tvrzení podporuje tím, že vesmír je v podstatě dvourozměrný. Pokud vidíte svět kolem sebe jako složitou trojrozměrnou strukturu, pak vám bude tvrdit, že je to pouhá iluze.

Není zjevně nic, co by bránilo britským vědcům konstruovat fyzikální přeludy. Rovněž chudák Stephen Hawking ve své intuici vytušil, že informační paradox černé díry, která údajně ztrácí paměť o tom, co pohltila, lze vysvětlit pouze tak, že černé díry budou chápány jako dvourozměrné.

A jelikož z nových poznatků o podstatě hmoty a světa, který nás obklopuje, jsou vědci stále bezradnější, musejí si pro jejich vysvětlení svět poněkud zjednodušit: Vesmír je zkrátka dvourozměrný hologram. Nemohou přece obecnému lidu přiznat, že dosavadní diskurs teoretické fyziky o našem světě je dost možná vykonstruovaný mýtus! A aby zůstali pro veřejnost zajímaví, začínají kupit stále fantastičtější hypotézy, k nimž mají stále méně přesvědčivé argumenty.

Podobně i český profesor Jan Rak, který řadu let pracoval na experimentech s Velkým hadronovým urychlovačem v CERNu, tvrdí, že částice, které tvoří veškerou hmotu, ve skutečnosti neexistují jako pevné objekty nacházející se na konkrétním místě. Místo toho se chovají jako rozmazané shluky možností. K jejich „zhmotnění“ dochází až v okamžiku pozorování. Takovýto základní princip kvantové fyziky naznačuje, že námi pozorovaná realita je ve skutečnosti mnohem tekutější a závislá na pozorovateli. Vědecká konstrukce částicového modelu hmoty je tudíž pouhá představa vytvořená na bázi „přání otcem myšlenky“ a vyspekulovaných matematických rovnic – což má další konsekvence: „Objektivní a nezávislý vesmír neboli svět každého z nás je skutečně rafinovaná iluze,“ vysvětluje profesor a coby obdivovatel další britské vědecké kapacity profesora Rogera Penrose dodává: „Vědomí je tedy světlo, s jehož pomocí vzniká holografický obraz skutečné reality.“

Současná věda se tak dostává do bludných esoterických vod nové spirituality, kde neexistuje objektivní realita a každý si svým myšlením vytváří realitu subjektivní. Profesor Rak jde ještě dál a tvrdí, že „ve skutečnosti má úplně každý možnost vytvářet si takovou realitu, jakou chce, a možností je nekonečné množství.“

Podle všeho jsme svědky postupného přechodu od smysluplného pojetí řádu světa k imaginaci bezbřehého chaosu, s nímž se musí každý vypořádat podle svého mínění a svých vlastních schopností. Na takové vysvětlení ovšem nepotřebujeme vědu.

Pak se ale musíme s větší hrůzou než současníci Carla Schmitta ptát: Existujeme vůbec jakožto reálně poznatelné bytosti? A má ještě pro někoho význam naše zrození a smrt?

Kam se hrabe Havlův ošuntělý zelinář…

Velice neradostné oznámení.

Byl jsem už podruhé odsouzen za „hate speech“ a jen z procesních důvodů nemusím – k velkému zklamání soudu – bezprostředně nastoupit do vězení.

Ironií osudu právě díky předchozímu trestu odnětí svobody (za memy, které v soukromé skupině posílali jiní lidé) jsem alespoň v doslovném slova smyslu zatím svobodný.

Možná jsem pořád ještě naivní, ale nevěřil, že to zajde až sem, protože verdikt soudu vytváří precedent pro kriminalizaci celé řady argumentů užívaných i těmi nejuměřenějšími kritiky masové imigrace.

V únoru 2024 jsem mluvil před obecenstvem na Katolické univerzitě v Lovani. Ve své řeči jsem propojil masovou migraci se zločinností a poklesem kvality života. Všechny body byly naprosto pravdivé a podložené tvrdými daty.

To, snad v projevu málo vídaného cynismu, ostatně přiznal i soud, když v odůvodnění svého rozsudku prohlásil:

„I když se všechny Van Langenhoveho výroky zakládají na vědeckých důkazech a statistikách, pro zločinný úmysl to není relevantní. Van Langenhove nebyl obviněn z šíření nepravdivých informací, ale předkládání faktů způsob, který podněcuje nenávist vůči osobám na základě jednoho či více kritérií, chráněných zákony proti rasismu.“

V podstatě se příliš netají tím, že mě chce poslat za mříže za pravdivá prohlášení.

Dokonce i mainstreamová režimní média píší:

„Pro soud nebylo rozhodující, že Van Langenhove cituje vědecké zdroje. Podle něj je podstatou Van Langenhoveho sdělení, že značná část společenských problémů, jako je zhoršující se bezpečnost, nedostatek bydlení nebo snižování úrovně vzdělání, byla zapříčiněna masovou migrací.“

Možná jste nabyli dojmu, že v první větě autor vyjadřuje jistou míru sympatie, ve skutečnosti je to spíše varování pro ostatní: i když říkáte pravdu, jakmile se obrátí proti jádru liberálního narativu, budete rozdrceni všemi dostupnými prostředky.

Jak státní zástupce, tak soudce se neobtěžovali s jediným skutečným argumentem, jak nebo proti komu jsem měl podněcovat nenávist. Takže i kdybych akceptoval jejich šílené, dystopické normy coby legitimní, nedopustil jsem se jejich porušení.

Z jejich strany zazněl jen „argument“, že jsem přispěl k vytváření „nepřátelského ovzduší ‚my vs. oni‘“ vůči migrantům. Ale ani tento absurdní argument (vždyť nic podobného není trestné) není podložený. Podle mě je smrtelnou nemocí nenávist nasměrovaná dovnitř, vůči vlastní skupině a nahrazování prostřednictvím migrace je jedním z jejích nejhorších projevů. Mým nepřítelem tak NEJSOU samotní migranti, ale lidé zodpovědní za jejich import.

V Belgii se bohužel soudy důkazy příliš nezatěžují, a tak se za mříže můžete dostat na základě pocitů příslušníků soudní moci.

Protože mě v září čeká projednávání dalšího obvinění a čelím desítce dalších vyšetřování za „hate speech“, dochází mi čas. Doposud jsem vydal před 420 000 € za právníky a další výlohy – a konec zůstává v nedohlednu. Vedu tuhle opotřebovávací válku už osm let, a tak se nyní musíme přeskupit, abychom dovedli věc do zdárného konce.

Pokud mi chcete pomoci finančně, zde jsou možnosti. Jestliže tak můžete učinit jinak, ozvěte se mi do soukromých zpráv.

Žijete-li v zemi, která dosud ctí svobodu slova, nikdy nedovolte její omezení, ať už se budou motivy jevit sebevznešeněji – protože takto to končí.

Krátké prohlášení Driese Van Langehoveho k jeho perzekuci bylo zveřejněno na jeho účtu na sítí X 26. května 2026.

Emanuel Moravec – Děje a bludy (1. vyd., Orbis, Praha 1941)

…aneb jedna zapomenutá historická úvaha

Autor: Emanuel Moravec

Židovsko-britské úsilí, jehož cílem bylo získání nových spojenců proti Německu, neomezovalo se jen na Balkán, sovětské Rusko a Ameriku. Sveřepému nepříteli německého národního socialismu a Nové Evropy šlo také o to, aby v Nové Evropě, Němci sjednocené, způsobili Říši co největší obtíže. Židovsko-britská propaganda a její agenti snažili se, hlavně na území německou brannou mocí okupovaném, německou konstruktivní práci všemožně kazit a ztěžovat. Střediskem britsko-židovských intrik proti Říši zůstal však Protektorát, který není okupovaným územím, nýbrž součástí Říše, jejíž ochranu země české dobrovolně přijaly 15. března 1939.

Sedm milionů česky mluvících obyvatel protektorátu a s nimi celý český národ, který čítá ve střední Evropě na 8 milionů příslušníků, stal se středem a cílem největšího úsilí židovské britské propagandy proti Říši. Od roku 1922 český národ byl štván proti italskému fašismu. Všechen český tisk, literatura, rozhlas stál ve službách západního světového řádu, kde komandovala Anglie, a evropského řádu, který chtěla uplatňovat Francie. Za britským světovým řádem a za evropským řádem francouzským stály ovšem Židé, jako vedoucí vrstva. Demokracie byla pro tento diktát peněz a spekulace nejhustším závojem, jaký se za daných poměrů dal politicky proti zrakům lidu utkat. Diktatura byla vždy dílem osobnosti, demokracie byla obratná hra s davy. Demokracie byla proto tak milována, poněvadž se tu lichotilo davům, oněm davům, na které politika těžkého kapitálu rozdělila národy. V demokracii silná osobnost nesměla do čela státu a stejně nežádoucí byl v demokracii jednotný, silný národ. Pro plutokraty v zákulisí politiky a státního života bylo největším nebezpečím, kdyby jedna hlava vedla jednolitý národ ve státě. Katastrofou však bylo pro šíbry a finanční kurfiřty, když národ sjednocený a klidně pracující pod Vůdcovým vedením se rozhodl zbavit se hospodářského nevolnictví, které mu vnutili kapitalisté v Londýně, v Paříži a v Novém Yorku.

Plutokracie byla proti silným státům. Tvrdila, že to dělá z mírumilovnosti, ale důvody, které k tomu vedly, byly stejné jako ony, které uplatňoval na slovenské vesnici židovský krčmář, když jeden z gazdů začal mluvit proti pití židovské pálenky a proti zadlužování úrody u krčmáře. Kdyby si gazdové přestali vypůjčovat peníze a kdyby přestali pít pálenku, pak Židovi nezbylo než se vystěhovat, nechtěl-li umřít hlady.

Stejně, ale ve velkém, tomu bylo se státy. Velkokrčmáři kapitalismu, kteří nečepovali pálenku z lihu, nýbrž pálenku propagační, velkokrčmáři, kteří opíjeli národy přízrakem demokracie a kteří zadlužovali státy, aby je mohli ovládat, tito velkokrčmáři Evropy nebyli spokojeni s fašismem a později s národním socialismem, poněvadž jim oba režimy hrozily bídou.

Českému národu se hrozně líbila demokracie, jako kloučkovi dřevěná šavlička. Český národ, nedorostlý, ověšený dřevěnou zbrojí, hrozně si zakládal na své politické velikosti. Vládl si sám. Západní vydřiduši jej v tom nechávali. Byl to celkem dobrý obchod. Nás ta hra s dřevěnou šavličkou přišla za 20 roků domnělé samostatnosti na velmi mnoho peněz. Hlavně jsme se pořádně zadlužili a tím na dlouhá desetiletí podepsali svou poplatnost západním lichvářům. V okamžiku, kde nás v Mnichově drazí spojenci hodili přes zábradlí svého korábu, každý Čech v protektorátě byl s 10 000 K podílníkem na státním dluhu. V tom jsou počítány také ženy a děti.

Český národ si chtěl hrát na vedoucí národ středoevropský. Myslil si, že pomocí vojenského spojenectví s Francií a politického vasalství k Anglii bude držet v šachu Německo a po případě i Italii a zabrání jejich rozpínání ve východní části střední Evropy.

Nebyl-li fašismus a nacismus příjemný západním penězoměncům a farizeům, poněvadž ohrožoval jejich posice a zisky, tím nebezpečnější byla obě silná politická hnutí české politice ve střední Evropě. Česká politika ve službách západních bank se bála silného Německa a silné Italie.

Československý stát byl vybudován na převaze západních mocností, Francie a Anglie, nad středoevropskými mocnostmi, Německem a Italií. Ačkoliv česká politika navenek mnoho toho namluvila o nutnosti dorozumění národa s národem, o spolupráci států, ač se přímo portýrsky blýskala ve Společnosti národů, v podstatě a tajně dále dělala jediné to, co v Evropě už dávno bylo přežitkem a nesmyslem — byla to politika tak zvané rovnováhy, ona politika, která vedla neodvratně k válce a která po světové válce musela vést k dnešní nové veliké světové konflagraci.

Pro českou politiku samostatného státu bylo příznačné, že vyjma křečovité vasalství k Francii a úlisné poddanství k Anglii, nedovedla najít dobrý poměr k svým sousedům, s nimiž měla nejdelší hranice. Pouze k Rumunsku, s nímž mělo nejkratší hranici na nejvzdálenější periferii, našlo Československo jakés takés přátelské vztahy. Ale nedopracovalo se jich ani k Německu, ani k Polsku, ani k Maďarsku a ani k polomrtvému Rakousku. Byla to politika krátkozrakého povýšence, který každému hrozil svými mocnými spojenci. A i těm se tato česká politika stala nakonec nepříjemnou a nebezpečnou. Byla to politika dětsky průhledná a proto západním farizeům nežádoucí. Byla to politika politického a hospodářského imperialismu, k jakému nám chyběly prostředky. Jediný kapitál, který tvořil základnu českého imperialismu ve střední Evropě, bylo přátelství západních plutokracií, které se však v rozhodné chvíli octly ve smrtelné krisi. Česká politika slábla a sílila se slabostí a silou Západu.

Naším lidem se to těžko chápe. Nejlépe jim předprotektorátní českou politiku vykreslíme na Německu a na německém národě. Němců je v Evropě přes 92 miliony. Z toho 88 milionů žije na území souvislém a v tomto souvislém německém území po světové válce Německá Říše tvořila celek jen s 64 miliony obyvatel. V bezprostředním sousedství Německé Říše žilo na 24 miliony Němců v Polsku, v Československu, v Rakousku, ve Švýcarsku, ve Francii, v Lucembursku, v Belgii a v Dánsku. Čechů bylo 8 milionů. Kdyby se jim po stránce sebeurčení bývalo měřilo jako Němcům, tedy měli jen stát o 6 milionech obyvatel. Místo toho však dostali stát o 15 milionech obyvatel.

Dejme tomu, že by bylo Německo dělalo českou „demokratickou“ politiku a chtělo mít stát asi podobné vnitřní konstrukce jako bývalé Československo. V tom případě mělo předně nárok na sjednocení všech Němců žijících na souvislém území. Podobně jako Československo mělo dále nárok na připojení všech sousedních příbuzných národů germánských, jako Češi uplatňovali nárok na připojení Slováků, a konečně právem mohli žádat o připojení částí jiných národů v podobném rozsahu jako Československo.

Němci měli tedy nárok na sjednocení 88 milionů Němců místo na stát o 64 milionech obyvatel, dále na připojení příbuzných národů, které by tvořily asi 30 % všech Němců, jako v Československu Slováci představovali 30 % Čechů. Konečně měli Němci právo na přičlenění cizích národů v počtu 55 % národa německého, poněvadž Češi si k státu připojili Němce, Maďary a Rusíny v počtu 55 % všech Čechů.

Bylo-li správné, že český národ, který čítá 8 milionů duší, vytvořil si stát o 15 milionech obyvatel, pak německý národ, který čítá 88 milionů duší souvisle žijících, měl nárok stejným právem na stát o 165 milionech obyvatel. Ale co bylo správné u Čechů, to bylo zlodějstvím u Němců. A přec podle zásad, podle kterých se budovala československá státní slepenina, mohla se pořídit také Velkoněmecká Říše, do které by náleželo vedle 88 milionů Němců ještě 77 milionů jiných národů. A tato veliká Německá Říše by měla větší oprávnění než mnohonárodní Československo, poněvadž by představovala veliký soběstačný hospodářský celek, v němž by nebylo menšin národů podobně velikých anebo větších než je národ německý. Československo mělo více než 3milionovou menšinu z německého národa, který byl jedenáctkrát větší než národ český. To se Velkoněmecké Říši budované po vzoru Československa nemohlo přihodit, aby měla ve svých hranicích menšinu národa 11krát většího, tedy čítajícího 970 milionů. Československu o 15 milionech obyvatel chybělo k hospodářské samostatnosti všechno, Velkoněmecku o 165 milionech obyvatel by k hospodářské samostatnosti nechybělo nic.

Ale této logice nerozuměla česká duše, vychovaná poválečnou západní ideologií, která se masám k věření předkládala. To, že 8 milionů Čechů vládlo 7 milionům jiných národů, bylo zcela v pořádku, ale nebylo v pořádku, když ke 64 milionům Němců mělo se připojit 24 milionů bratří, žijících v sousedství. To byl už oheň na střeše. To byl imperialismus.

České právo ve střední Evropě bylo budováno na síle západních plutokracií a na poválečné malátnosti Německa. Nebylo to právo spravedlivé, neboť jinak měřilo národu německému a jinak českému. Nebylo to právo mravné, poněvadž rozdělovalo Evropu na méněcenné poražené a na panské vítěze.

Bylo jasné, že v okamžiku, kdy středoevropské velmoci se ukáží stejně silné jako velmoci západní, osud Československa, rozmazleného a tvrdohlavého kojence Západu, bude zpečetěn.

Česká politika, a s ní průměrný český člověk touto politikou vychovávaný, počítali s trvalým stavem, který nastal po válce světové se silným Západem (Francií a Anglií) a se slabým Německem, které mělo 60 let platit reparace. Česká politika nepočítala s tím, že Německo by mohlo opět jednou býti evropskou velmocí a tím také vedoucí velmocí ve střední Evropě. Když však Německo pod vedením Adolfa Hitlera začalo vyrůstati v takovou velmoc, česká politika nehledala vyrovnání s tímto mocným sousedem, odmítla dokonce nabídku spolupráce, kterou jí učinilo Německo. Odmítla ji proto, poněvadž se domnívala, že má za sebou vojensky Francii a sovětské Rusko, hospodářsky Anglii a morálně všechny „demokracie světa“, ve skutečnosti Židovstvo.

Když Hitlerovo Německo začalo dělat samostatnou středoevropskou politiku, když se postavilo čelem proti Západu a Západ couvl, česká politika, konstruovaná doktorem Benešem, nechala se zneužít jako nárazová hlídka proti Novému Německu.

Když v roce 1915 Rusové ustupovali pod tlakem Mackensenovy ofenzivy a přechodně zaujímali nové posice, obyčejně nevěděli, kde je nová německá linie. Proto z celé ruské fronty se vysílaly směrem k nepříteli kozácké hlídky a ruští velitelé se s pozorovatelen dívali, co se bude dít. Odkud totiž byla na tyto hlídky zahájena palba, tam asi byla čára německých předních stráží.

Podobnou úlohu kozácké hlídky, která má zjistit posice Hitlerova Německa, sehrála na povel západních intrikánů česká politika pod vedením doktora Beneše. Odkud se začalo na Čechy zostra, tam byla fronta, tam tedy stálo už Hitlerovo Německo v pohotovosti, připraveno odrazit každý útok. Tak jako mnohá kozácká hlídka, vyslaná směrem k nepříteli, zaplatila svou poslušnost životem, tak tomu bylo také se státem, kterého bylo užito jako zkušebního terče německé síly. Česká politika šla proti Německu ve směru, kterým ji poslali její velitelé ze Západu. Skončilo to tím, že Československo, hrající nárazovou hlídku Západu proti Německu, v této své misi zašlo, bylo prostě s koně sestřeleno. Západ už se o smrtelné křeče svého věrného kozáka nezajímal. Zjistil si, kde leží politická posice, ze které Hitler už nemíní ustupovat, ani za cenu války.

Ale český lid si z toho nevzal poučení.

Úvaha Emanuela Moravce „Náš trapný imperialismus“ vyšla v jeho knize Děje a bludy : o šířce evropské cesty, o zarostlé národní pěšince a nejvíce o této válce (2. vyd., Orbis, Praha 1942, s. 34-39).

Impérium, nad kterým slunce nezapadalo…

Autor: Jan Procházka

Geopolitická role Velké Británie

Díky přirozené hranici oddělující Velkou Británii od kontinentu, Lamanšskému průlivu, má Británie výjimečné geopolitické postavení v Evropě, které nazýváme splendid isolation. Splendid isolation (někdy překládáno jako „skvělá izolace“) je termín označující britskou politiku vzhledem ke kontinentu, která je determinována její ostrovní polohou. Kdykoliv dojde ke sjednocení kontinentu (v užším slova smyslu ke sjednocení Německa a Francie), jako pod Habsburky, za Napoleona Bonaparta, německého nacionálního socialismu či Maastrichtskou smlouvou, Britové se v obavě, že vzniká hegemon, postaví proti. Ze stejných důvodů jako královna Alžběta vstoupila do války proti Habsburkům a porazila r. 1588 španělské loďstvo v La Manche prosazovali Britové právo veta pro malé státy v Evropské unii, ze které nakonec Britové sami vystoupili.

Z hlediska britských zájmů je ideální Evropa balkanizovaná, roztříštěna na množství malých, vzájemně si konkurujících či válčících státečků, nad nimiž může „nepotopitelná letadlová loď“ kotvící u břehů Evropy a držící Německo, Nizozemí, Dánsko a Belgii pod strategickou kontrolou, vykonávat svou hegemonii.

To, co se nám z pohledu kontinentu jeví jako rozeštvávání a vměšování, je z ostrovního pohledu Británie a Spojených států nazýváno udržování rovnováhy sil. Tato balance of powers je v podstatě klíčový pojem anglosaské zahraniční politiky prováděné už kdysi proti Indiánům poštváváním jednoho kmene proti druhému, aby nakonec ovládli všechny. Protilehlou polohou vůči rovnováze sil je tzv. kontinentální systém (blocus continental), kdy se průmyslově silná a sjednocená Evropa přestane vyčerpávat vnitřním třením vznikajícím při soupeření jednotlivých států, zajistí si mírovými smlouvami pevninskou hranici s Ruskem a vybuduje koridory pro přísun ruských surovin. Jejím praktickým vyjádřením je Pakt Ribbentrop-Molotov či plynovod Nord Stream. Připomeňme, že to byli Britové, kdo proti plynovodu Nord Stream nejhlasitěji protestoval, a byla to první Trumpova administrativa, kdo uvalil sankce na firmy podílející se na jeho stavbě.

Evropa má 10 milionů km čtverečních, avšak oproti podobně velkým regionům (Spojené státy americké, Kanada, Čína, Brazílie a Austrálie) překvapí při pohledu na mapu Evropy zahraničního pozorovatele jeden nápadný rozdíl: Evropa je oproti kontinentům globálního jihu, které se zformovaly z prakontinentu Gondwany, mimořádně členitá. Geografie Evropy je velmi složitá, tvoří ji zhruba pět okrajových a patnáct vnitřních moří, čtyři vytížené průplavy, deset významných průlivů a dvě souostroví v severním Atlantiku – Azory a Island – strategicky nenahraditelná pro uplatňování americké hegemonie nad Evropou, Blízkým i Středním východem. (K vytvoření zásobovacích vzdušných mostů slouží letiště v Lajes a v Keflavíku.) Všechny srovnatelně velké státy se v historii dokázaly sjednotit, ale Evropa od rozpadu Římské říše nikoliv, ačkoliv těchto pokusů proběhlo mnoho, merovejskou a otonskou ideologií renovatio imperii počínaje, Evropskými společenstvími konče. Spojené státy americké jsou od mexicko-americké války (1848), americké občanské války (1865) a nákupem Aljašky (1867) v podstatě územně hotové. Podobně i Čína, kterou sjednotil již roku 221 př. Kr. císař Čhin Š‘-chuang-ti. Roku 119 př. Kr. porazili Chanové národ Siung-nu, čímž ovládli klíčový koridor hedvábné stezky, dnešní provincii Kan Su se stanicí Jü-men (Jadeitová brána) na jižním okraji pouště Gobi; poslední velkou čínskou územní akvizici představuje dobytí Džungarského chanátu v 18. století. Austrálie je územně hotová roku 1901 sjednocením australských kolonií v dominium. Jižní Amerika má hranice dané víceméně od první poloviny 16. století a kromě dvou válek ve druhé polovině 19. století s Paraguayem a Bolívií o přístup k moři zde nedošlo k žádným zásadním územním změnám (konflikty o Acre a Chaco Boreal byly spíše marginální). Podobná je situace i v Africe, jejíž vnitřní členění bylo vypracováno na Berlínském kongresu v roce 1885. Od té doby zde proběhly pouze dvě významnější geopolitické změny související se vznikem nových států (Eritrea a Jižní Súdán). Oproti tomu v Evropě jen za mého života došlo ke zcela zásadním změnám politické geografie: 20 států vzniklo, z toho 5 mezinárodně neuznávaných, 7 států zaniklo a jeden region neúspěšně vyhlásil nezávislost. Někteří historikové jako Arnold Toynbee, matematik Peter Turchin, demograf Colin McEvedy (autor učebnic a atlasů), geograf Tim Marshall nebo z našich autorů např. Václav Cílek mluví o evropském padesátiletém cyklu válek. [1]

Velká Británie funguje jako „Tchaj-wan Evropy“, nepotopitelná americká letadlová loď, nástupiště pro invaze na kontinent, vojenská základna, která činí z Atlantiku jakési Mare nostrum, anglosaské vnitřní moře tak, jako kdysi drželi Benátčané moře Středozemní či hanzovní Lübeck moře Baltské. Naštěstí není kontinentální moc proti mořské úplně bezbranná, kontinent může podněcovat nezávislost Skotska, čímž bychom Británii připravili nejen o přirozenou hranici, ale i o šelf Severního moře bohatý na ropu a zemní plyn. Kontinent může podporovat sjednocení Irska, jakož i jeho vyzbrojení systémy PVO a protilodními raketami, čímž by Britové přišli o kontrolu nad Svatojiřským průlivem, Severním průlivem a Irským mořem. Tím by Británii vznikl „jejich vlastní Tchaj-wan“. Dublin by také získal přirozenou hranici a jako daňový ráj s korporátní daní 12,5 % by mohl začít škodit Londýnu ještě více, než škodí Britové svými mafiánskými stanicemi (Gibraltar, Kypr, Normanské ostrovy) kontinentu.

Je to o to mrzutější, že ze všech světových makroregionů je to právě a pouze Evropa, kdo by byl schopen jedním politickým rozhodnutím ukončit americkou globální hegemonii a zahájit období multipolarity. Stačí uzavřít svůj vzdušný prostor, rozmístit v Atlantiku neviditelné ponorky a je vymalováno. Takto uvažovat byl schopen v poválečném období bohužel pouze Charles de Gaulle a francouzská Nová pravice.

Britské kolonie v současnosti

Britové vytvořili díky ovládnutí světových oceánů v průběhu 19. století největší námořní impérium všech dob, které svými rozměry překonalo i Mongolskou říši. Právě zde se tím, že šlo o impérium globální, poprvé uskutečnily všechny hrůzy moderního světa v globálním měřítku.

Byla to nakonec konkurence v kontinentální Evropě, především námořní blokáda ostrova za druhé světové války ze strany německých ponorek, která vedla postupně k vyčerpání potenciálu Británie. O většinu svých kolonií Britové formálně přišli po druhé světové válce, nicméně řadu zámořských území drží dodnes. [2]

Britské kolonie byly přejmenovány roku 1981 (British Nationality Act) na britská závislá území (dependencies), roku 2001 se pojmenování změnilo na britská zámořská území (British Overseas Territory Act), přesto mají tato území de facto koloniální (závislé) postavení na rozdíl třeba od francouzských zámořských departementů, které jsou rovnoprávnou součástí Francie a fungují spíše jako exklávy.

Vlajku s červeným svatojiřským křížem dali Anglii janovští bankéři, kteří financovali křížové výpravy, jakési tehdejší NATO. Svatý Jiří byl také patronem rytířů a křížových výprav. Vlajka Anglie je přímo převzata z vlajky Janova, jakož i Bank of England byla založena podle vzoru janovské banky San Giorgio (svatého Jiří) za stejným účelem konsolidace veřejného dluhu.

Britové se v době, kdy byli nuceni opustit své kolonie, pokusili udržet kontrolu nad pobřežními pásy, klíčovými opěrnými body, přístavy, průplavy a průlivy, pomocí kterých by si byli zachovali vládu nad oceány, mohli držet své bývalé kolonie pod strategickou kontrolou a zároveň nemuseli financovat jejich rozvoj. Z tohoto důvodu si ponechali Gibraltar, oficiálně území ve vlastnictví Španělska pod britskou vládou kontrolující vstup ze Středozemního moře do volného Atlantiku, vojenská pásma na Kypru Akrotiri a Dhekélia, které slouží jako základna pro anglosaské výboje a jako hluboký týl pro izraelské výboje na Blízkém východě. Když Britové opouštěli Barmu, pokusili se ponechat si kontrolu nad Rangúnem a deltou Iravádí, nicméně Barmáncům se podařilo donutit Brity k odchodu. Totéž se podařilo také Indonésanům, kteří čelili dokonce společné britské a nizozemské invazi na Jávu roku 1946, jakož i pokusům odříznout z Indonésie kalvinistické regiony, a tím Indonésii balkanizovat. Podobný úspěch zaznamenal ještě Egypt, kterému se podařilo znárodnit roku 1956 Suezský průplav vystavěný Brity roku 1869, jehož držení společně se Singapurem, Austrálií, přístavem Aden v Jemenu a Jižní Afrikou učinilo Indický oceán uzavřeným britským vnitřním mořem a zajišťovalo Britům monopol na obchod se Středním východem, Indií a Čínou.

V Karibiku drží Britové dodnes Britské Panenské ostrovy, daňový ráj bez zvláštní geopolitické hodnoty, souostroví Turks & Caicos, ostrov Anguila, také nepříliš atraktivní křovinatý ostrov Montserrat zdevastovaný výbuchem sopky Soufrière, Kajmanské ostrovy skupinu ostrovů jižně od Jamajky, někdejší základnu piráta Morgana. V Sargasovém moři drží Britové Bermudy, opěrný bod, odkud vedli roku 1812 invazi do USA, ostrovy Svatá Helena a Ascension v Atlantiku, kde jsou vojenské základny, letiště, kotviště pro letadlové lodě, strategicky důležité pro přelety bombardérů přes Atlantik (například během války s Argentinou roku 1982). U ostrova Ascension také proběhly testy britské jaderné bomby. Ostrov Tristan da Cunha, neklidná sopka uprostřed Atlantiku s 200 obyvateli měl, vzhledem k tomu, že zde není letiště, význam pouze do otevření Suezského průplavu jako opěrný bod k zásobování parníků pitnou vodou při cestách do Indie. V Jižním Atlantiku drží Britové neobydlené ostrovy Jižní Georgie, Jižní Sandwichovy ostrovy v moři Scotia a Falklandy, řídce obydlené ostrovy strategicky významné tím, že kontrolují patagonské úžiny uzavírající Atlantský oceán na jihozápadě. Z držby těchto území na Dálném jihu také vyplývá teritoriální nárok na výsek Antarktidy. Celkem bezvýznamný je v Polynésii neobydlený atol Henderson, na němž není pitná voda, a nedaleký ostrov Pitcairn, na kterém se kdysi ukryli vzbouřenci z lodi Bounty, kde ovšem chybí letiště i přístav (umožňuje zakotvení pouze malým člunům za přílivu). Mimořádně významné jsou ovšem britské Čagoské ostrovy (tzv. Britské indickooceánské území) s atolem Diego García, kde stojí americká vojenská základna Cape Thunder kontrolující nejdůležitější dopravní trasu Indického oceánu. Je zde kotviště pro letadlovou loď, odkud byly vedeny americké nálety a invaze na Střední východ (Irák, Afghánistán, Írán). O toto území byla nedávno vedena celkem zajímavá arbitráž u Mezinárodního soudu OSN v Haagu, který konstatoval, že území bylo Brity protiprávně vzato Mauriciu, a nařídil území vrátit. Existují také územní nároky zdejších původních obyvatel, které Američané pochytali a deportovali na ostrovy v Indickém oceánu. Britové by byli ochotni Čagoské ostrovy Mauriciu předat, nicméně se obávají reakce Donalda Trumpa, který by zřejmě ihned ostrovy anektoval a prohlásil za americké nezačleněné území po vzoru Portorika či guánových atolů.

V 19. století byl Indický oceán fakticky uzavřeným britským mořem

Za britské kolonie lze považovat také tzv. korunní závislá území (Crown Dependencies), které jsou podřízeny přímo koruně, a nejsou tedy členy Commonwealthu.  Jedná se o Isle of Man, strategicky významný ostrov umožňující kontrolu nad Irským mořem, který jako předsunutá pevnost chrání suché doky v Barrow-in-Furness, kotviště britských letadlových lodí. K těmto územím patří také Normanské ostrovy u pobřeží francouzské Normandie, jejichž obyvatele nemají Britové příliš rádi, neboť za druhé světové války vítali Němce jako osvoboditele. Tato území mají home-rule (nejnižší stupeň autonomie, který není zakotvený v ústavě, parlament jej může jednostranným rozhodnutím odebrat).

Ulster – Severní Irsko

Irští nacionalisté (republikáni) by jistě dodali, že britskou kolonií je rovněž Severní Irsko, jeden ze čtyř britských administrativních celků, kterému Irové říkají Ulster podle dávného irského království. Po dobytí Irska Oliverem Cromwellem roku 1649 Angličané prohlásili Irsko anglickou kolonií a zahájili brutální genocidu irského obyvatelstva, během níž byly vyhlazeny celé irské klany. Roku 1801 bylo Irské království oficiálně přičleněno k Velké Británii, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska. Dominiem se Irsko stalo roku 1922, kdy také Britové ostrov rozdělili a odtrhli Severní Irsko. Úplnou nezávislost získali Irové (bez Severního Irska) roku 1949 vystoupením z Commonwealthu a vyhlášením republiky.

Naposledy roku 1969 v irském Belfastu došlo k nepokojům, kdy Britové museli nasadit armádu, aby zachovali jednotu Spojeného království.

Kromě Severního Irska Spojené království sestává z Anglie, Walesu a Skotska, které bylo připojeno roku 1606. Skotové mají za sebou také zkušenost genocidy a násilných deportací. Po porážce jakobitů u Cullodenu roku 1745 byly vyhlazovány skotské klany a tisíce Skotů nuceně deportovány do Jižní Afriky (o osudech skotských vysídlenců do Dračích hor vypravují například čtivé romány jihoafrického spisovatele Alana Scholefielda).

Roku 2014 proběhlo těsné referendum o nezávislosti Skotska, které by v případě odtržení mělo vážné politické dopady, protože Skotsku by připadl i šelf Severního moře s ložisky ropy a zemního plynu. Spojené království se tak málem stalo „Rozpojeným královstvím“.

Spojené království není federací ale zvláštním případem tzv. devolučního systému, kdy parlament devolvuje některé kompetence na lokální parlamenty (takže například Skotsko má vlastního premiéra, jehož jmenuje panovník). Tyto kompetence může britský parlament jednostranným rozhodnutím odebrat, což je ovšem politicky velmi citlivé. K povolení referenda o případné nezávislosti Skotska byl britský parlament tedy v podstatě donucen.

Vznik Britského společenství národů

Je pravda, že v bývalých německých koloniích, které Britové převzali jako mandátní území od Spojených národů po první světové válce, je dodnes, narozdíl od portugalských, španělských, francouzských, příslovečný „německý ordnunk“, jako kdyby se kromě institucí na porobené obyvatelstvo přenesla i letora koloniálního panstva. Další základní rozdíl mezi britským impériem na jedné straně a francouzským, španělským aj. na druhé byl v tom, že britské kolonie se staly typickými přistěhovaleckými zeměmi pro anglické a iroskotské přistěhovalce, jakož i další evangelíky z kontinentální Evropy (Bavorsko, Nizozemí, Skandinávie), čímž se mohl postupně vytvořit vztah sesterských zemí podpořený i společným jazykem. Odtud také pochází pojem kolonie – název inspirovaný antikou a řeckými koloniemi ve Středomoří. Navíc, ještě předtím, než byli Britové po druhé světové válce donuceni opustit své kolonie, vytvořili z nich velké sjednocené federace (Kanada, Austrálie, Jižní Afrika), které získaly nezávislost shora, na rozdíl od španělských kolonií, které se osamostatňovaly zdola a postupně, kde každý drobný státeček, místokrálovství a kapitanát musel v letech 1811 – 1821 svou nezávislost tvrdě vybojovat, načež se tyto státy ihned pustily do vzájemných bojů o dopravní koridory, ložiska surovin a přístup k moři. Příkladem federace a shora zřízené samostatnosti je i zřízení Brazílie, která vznikla přenesením portugalského královského dvora r. 1807 přes oceán.

Navíc, románské národy – Španělé, Portugalci a Francouzi – se mísili s původním obyvatelstvem, Portugalci v koloniích byli za Salazarova režimu přímo vyzýváni, aby si brali černošky za manželky, aby v portugalské říši vznikla homogenní „portugalská rasa“. Na rozdíl od Portugalců a Španělů postupovali Britové a Němci proti domorodcům podle rasového klíče a snažili se místní obyvatelstvo vyhubit, což se nakonec i mnohde povedlo, takže například Tasmánci či Karibové byli vyhubeni zcela, Austrálci nebo Indiáni na východ od Mississippi téměř úplně. Tento konfrontační postup také podpořil vznik sesterských států, kde Britové přečíslili nebo zcela nahradili původní obyvatele.

Za vznik integračního uskupení British Commonwealth je považován rok 1931, kdy přijetím tzv. Westminsterského statutu byla britská dominia zrovnoprávněna s mateřskou zemí, a místní parlamenty získaly právo přijímat vlastní zákony. Šlo o první významný krok k úplné nezávislosti, který se týkal pouze dominií s převahou britského obyvatelstva: Kanada (s výjimkou Newfoundlandu), Austrálie, Nový Zéland, Irsko a Jižní Afrika.

Po druhé světové válce byly do Commonwealthu přijaty nově nezávislé státy, které se odtrhly od Britského impéria: Indie, Pákistán (jehož součástí byl do r. 1971 i Bangladéš) a Cejlon, čímž se z Britského společenství národů (British Commonwealth of Nations) stalo Společenství národů (Commonwealth of Nations) spojené úředním jazykem (angličtina) a personální unií s Británií, tzv. poutem koruny.  Pouto koruny představovalo značný politický problém pro země, které směřovaly k republikánskému zřízení. V roce 1950 se Indie stala první republikou v Commonwealthu. K porušení pouta koruny došlo u řady dalších zemí jako Šrí Lanka (do roku 1972 jako dominium Cejlon), Irsko, Pákistán, Barma, Zambie, Zimbabwe, Jižní Afrika (od roku 1961 Jihoafrická republika) nebo Malajsie, jež je monarchií s vlastním voleným králem.

Zánik Britského společenství národů

Při vzniku Commonwealthu Britové požadovali, aby integrační uskupení fungovalo na základě personální unie, jehož zahraniční politiku bude řídit Spojené království coby mateřská země. Konec tohoto vedoucího postavení v rámci Commonwealthu přišel roku 1956, kdy byli Britové a Francouzi poraženi během suezské krize v Egyptě, která plně odhalila britskou a francouzskou neschopnost vést ozbrojený konflikt bez zapojení Spojených států, přičemž mimoevropští členové Commonwealthu veřejně odmítli britské válečné dobrodružství na Blízkém východě podpořit. Definitivní tečku za vedoucím postavením Britů učinila bělošská menšina v Jižní Rhodésii (dnešní Zimbabwe), která z oprávněného strachu ze zrušení apartheidu a ztráty svého privilegovaného postavení v zemi vyhlásila roku 1965 nezávislost. Z pravidelných imperiálních konferencí, konaných vždy v Londýně, se tak v 70. letech staly „konference Společenství“ a byly přeneseny mimo Velkou Británii (do Singapuru, poprvé r. 1971). Společně se zrušením volnotržního obchodu v rámci Společenství a zrušením šterlinkového bloku, kdy měny dominií byly kryté držením rezerv britských liber, také výrazně poklesl vzájemný obchod Commonwealthu. Pro Austrálii, Nový Zéland a Jižní Afriku se postupně staly nejvýznamnějšími obchodními partnery průmyslově vyspělé státy Indopacifiku (Jižní Korea, Japonsko, Čína). Tento proces ekonomického osamostatnění vyvrcholil v roce 2011, kdy Jihoafrická republika vstoupila do čínského obchodního uskupení BRIC jako pátý člen (čímž vznikl BRICS). V současnosti se vztah Spojeného království a bývalých kolonií podivuhodným způsobem přepóloval, když byl v Anglii uzavřen poslední černouhelný důl v Kellingley a ocelárna ve Scunthorpe, kterou ze strategických důvodů převzal stát. Britové se tak stali závislými nejprve na dodávkách australského černého uhlí a nyní i indické oceli.

Dnešní členy Společenství můžeme rozdělit do dvou skupin, na státy zakládající, které zachovaly personální unii s mateřskou zemí: v Severní Americe Kanada, v Indopacifiku Austrálie, Nový Zéland, Papua-Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy, Tuvalu a Mauricius, v Karibiku Belize (bývalý Britský Honduras), Bahamy, Jamajka, Antigua & Barbuda, Svatý Kryštof & Nevis, Barbados, Svatá Lucie, Svatý Vincent & Grenadiny a Grenada. Tyto monarchie se nazývají Commonwealth realms (s malým písmenem r, oficiální český překlad pro Commonwealth realms nebyl zaveden).

Do druhé skupiny patří země, kde je hlavou státu někdo jiný, většinou prezident. Sem patří ve Středomoří Malta, Kypr, v Indopacifiku Seychely, Maledivy, Pákistán, Indie, Šrí Lanka, Bangladéš, Malajsie, Singapur a Brunej, Západní Samoa, Fidži, Tonga, Kiribati a Nauru, v Africe Gambie, Sierra Leone, Ghana, Nigérie, Uganda, Keňa, Tanzánie, Malawi, Zambie, Zimbabwe, Botswana, Jihoafrická republika, Lesotho a Svazijsko, v Karibiku Guyana, Trinidad a Tobago a Dominika.

Budoucnost Commonwealthu

Přesto dodnes určité ekonomické a kulturní vazby mezi zeměmi Commonwealthu existují. Z anglosaské minulosti státy Commonwealthu převzaly politické instituce, především soudnictví a parlamentní systém. Členové Commonwealthu jsou v anglosféře, což samo o sobě do jisté míry předurčuje hospodářskou i zahraničněpolitickou orientaci. Jejich vnější vztahy jsou doposud řízeny v souladu s anglosaskými zájmy, takže poskytují Britům a Američanům svou infrastrukturu pro vojenská cvičení, základny, letecké mosty nebo invaze do jiných zemí. Klíčové opěrné body z tohoto hlediska představují především Malta, jež kontroluje dopravní trasy ve Středozemním moři (Sicilský průliv) a odkud byly vedeny nálety na Libyi v letech 1941–1943 a 2011, dále Kypr, odkud byly a stále jsou vedeny nálety a invaze na Blízký východ, Singapur, který kontroluje hlavní koridor z Pacifiku do Indického oceánu, tzv. Malackou úžinu, kudy prochází polovina světové kontejnerové dopravy, která je sice 800 km dlouhá, u Singapuru má ovšem pouhé 3 km na šířku, dále Trinidad & Tobago, který drží pod strategickou kontrolou ropný šelf Venezuely nebo ostrovní oblouk Malých Antil, který činí z Karibiku uzavřené anglosaské vnitřní moře.

Proces dekolonializace dotáhli do konce Irové roku 1949 vyhlášením republiky, vystoupením z Commonwealthu a pokusy o obnovení irštiny (doposud nepříliš úspěšnými). Odmítnutím vstupu do NATO dokázali Irové zachovat svou neutralitu.

Poznámky:

[1] Dvacet nových států vzniklo (Německo, Česká republika, Slovensko, Ruská federace, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Moldavsko, Podněstersko, Ukrajina, Bělorusko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Kosovo, Doněcká lidová republika, Luhanská lidová republika, Republika Severní Makedonie), z toho pět bez mezinárodního uznání (FYROM, Podněstří, Kosovo, DNR, LNR), v souvislosti s tím vypukly v Evropě tři války, šest států zaniklo (Sovětský svaz, Německá demokratická republika, Československo, Jugoslávie, DNR, LNR) a jeden region oficiálně vyhlásil nezávislost (Katalánsko).

[2] Pokud se vysloví slova jako „nucené deportace“, „genocida“, „koncentrační tábory“, „hladomor“, čtenáři si pod vlivem školního dějepisu tyto pojmy asociují se Sovětským svazem či nacionálně socialistickým Německem. O tom, co (horšího) prováděli Britové v 19. a 20. století, se dnes mlčí, „stará dobrá Anglie“ je zdejšími kohnzervativci vnímána ještě tak skrze čapkovské a poroutkovské „pátečníky“ a podobné džentlmenské výtečníky. Není ovšem cílem tohoto referátu líčit na jedné straně průmyslový pokrok vedený závody ve zbrojení mezi kapitalistickými tygry, na druhé straně například vyhlazovací tábory lorda Kitchenera v Jižní Africe, hladomory úmyslně vyvolávané Brity v Indii, Africe a v Číně, které jen ve viktoriánské éře podle kvalifikovaných odhadů zahubily 40 milionů lidí, opiové války či povstání tchaj-pchingů, které snížily populaci Číny ze 400 na 350 milionů, globální rasový a geografický apartheid s londýnskou podnikatelskou šlechtou na špičce potravní pyramidy, násilné deportace po celém impériu nebo vyhlazování a vysídlování iroskotského obyvatelstva do pustin Jižní Afriky a Austrálie.

Viktor Orbán

Autor: Greg Johnson

Viktor Orbán je asi nejchytřejší a alespoň z mého pohledu ideologicky nejsolidnější politik v Evropě. Proto mě do jisté míry překvapilo, jak drtivě byl poražen v nedávných parlamentních volbách. Proč k tomu došlo a co to znamená pro budoucnost Maďarska a národně populistické pravice jako takové?

Orbán prohrál kombinací smůly ve věcech, které byly mimo jeho kontrolu a vlastních špatných rozhodnutí.

Smůlu měl Orbán v tom, že Maďarsko je malý, vnitrozemský stát. Maďarsko bylo silně zdevastované za 2. světové války, po níž prožilo přes 40 let v komunismu. Po jeho pádu odešlo mnoho vzdělanějších Maďarů za vyššími mzdami do zahraničí. Země si také rychle vytvořila hospodářskou závislost na západní Evropě, především Německu, které se vší silou snaží samo sebe zahubit: liberalismem, multikulturalismem, politickou korektností, zelenou energetickou politikou, migrací, deindustrializací, covidovou hysterií atd.

Z některých prvků západního úpadku se Orbánovi dařilo těžit, to však v zásadě skončilo s covidem: reakce Západu na pandemii byla učebnicovým příkladem ideologického luxusu, pro chudší Maďarsko drtivě nákladným. Vysoká inflace a hospodářská stagnace vyvolané dílem covidovou krizí byly ještě dál zhoršené rozhodnutím evropských orgánů zadržet miliardy eur vyčleněné na sanaci důsledků covidu, protože se jim nepozdával Orbánův rozumný společenský konzervatismus ani zdravý přistup k suverenitě, migraci a identitě. I kdyby udělal Orbán všechno ostatní správně, tyto faktory mimo jeho moc by mu dost možná samy o sobě zlomily vaz.

Co tedy udělal špatně?

V prvé řadě by se nacionalista nikdy neměl mít příliš blízce k nacionalismu – a národním zájmům – jiných národů. Orbán se i přesto choval patolízalsky k Trumpovi, Netanjahuovi a zejména Putinovi do míry, kdy to mnozí vnímali jako ohrožování maďarských národních zájmů. Dobrý státník pochopitelně udržuje dobré vztahy s ostatními zeměmi, linie mezi diplomacií a zradou ovšem zůstává zřetelná: zájmy vlastního národa.

Maďarská populistická pravice se připoutala k silně nepopulárním pozicím. Jsou proruští v zemi, která nemůže Rusům příliš přijít na jméno, nejen kvůli vzpomínce na události let 1944-45 a protisovětské povstání roku 1956, ale také na brutalitu carských vojsk během revoluce roku 1849. Maďaři mají dlouhou historickou paměť. Mohli bychom nad tím mávnout rukou jako nad „dějinnou ublížeností“, ale minulost očividně není mrtvá, stejně jako ruský imperialismus.

Ať už mají pravdu či nikoliv, zastávají maďarští proputinovští populisti dosti nepopulistickou pozici. Možná k tomu mají dobré důvody. Tím nejlepším je jistě důležitost blízkosti s Ruskem coby geopolitické protiváhy Ameriky a EU. I tak by ovšem hlavním kritériem měly zůstávat maďarské národní zájmy.

Krom toho vycházejí i v Maďarsku proruské nálady z velké části z podobně nesmyslných memů v duchu „Russia stronk“ a pomýlených představ o Rusku jako citadele bělošských, konzervativních hodnot, tak hojných mezi západními pravičáky. Kdekoliv se začnou šířit tyto memy, nebývají ruské peníze příliš daleko.

Do vypuknutí války v Ukrajině bylo pro Maďary snadné toto přehlížet. Většině z nich je Ukrajina nepříliš sympatická, hlavně kvůli skutečné či předstírané účasti s nepočetnou maďarskou menšinou v Zakarpatí, která zůstala na špatné straně Stalinem načrtnuté hranice. Drtivé většině Maďarů ale vyhovuje, že Rusko zůstává daleko od jejich hranic a Ukrajina je zdaleka nejschopnější garant toho, že tomu tak bude i do budoucna.

Pro maďarské normíky zní nanejvýš zvráceně, když maďarští nacionalisté papouškují všechny ruské propagandistické odrážky o válce v Ukrajině: rozšiřování NATO, „dráždění medvěda“, „majdanský puč“ atd. Není těžké pochopit, proč tyto mantry opakují lidé na druhé straně světa od Ruska. V Maďarsku nebo Polsku však působí natolik nehorázně, výstředně a odtrženě od reality, že se nevyhnutelně vnucují vysvětlení jako podplacení nebo zrada. Proto během oslav Orbánova vyzyvatele Pétera Magyara skandoval nadšený dav „Ruszkik haza!“ (Rusáci domů!).

Orbánova předvolební kampaň pak působila vskutku podivným dojmem: dlouho se v ní samotný Orbán skoro nevyskytoval. Místo něj na většině plakátů Fideszu vystupovali Zelenskyj, Ursula von der Leyenová a Péter Magyar

Co hůř, hlavním předvolebním sloganem Fideszu bylo „A biztos választás“, tedy „bezpečná volba“ – ne ideální nebo nejlepší volba. Sebevědomím kampaň tedy zrovna neoplývala.

V závěru kampaně se Orbánova tvář objevila, podkreslená maďarskou trikolorou. Přestože tolik ztloustl, marketingovým profesionálům se povedlo najít poměrně lichotivě státnický poloprofil. Jeho nový slogan „Fogjunk össze a háború ellen“ (Společně proti válce), tedy proti ukrajinské válce, vyzýval ke sjednocení proti pomoci Ukrajině, tedy v zásadě k odměně za ruskou agresi. Co podle oblíbeného hesla konzervativců znamená odměna nějakého chování? Že ho dostanete více. Opravdu bylo tohle to nejlepší, s čím dokázali přijít? Proč se do finiše kampaně rozhodli přitvrdit s nepopulárním tématem, které měli raději někam schovat jako natvrdlé dítě? Skoro to vypadá jako upřednostnění ruských zájmů nejen před těmi maďarskými, ale dokonce i Orbánovými osobními.

Populisté hystericky oplakávající Orbánovu prohru by se měli poctivě podívat do zrcadla a položit si otázku, zda si náhodou nezadělávají na podobný nezdar. Západní populistická pravice dovolila ve svých řadách rozpuk ruské propagandy a nepokrytého uplácení. Ano, usilovat o dobré vztahy není samo o sobě špatné, pokud to je v zájmu vlastního národa. Sebemenší závan postavení ruských zájmů před ty vlastního národa však není nic jiného než vlastizrada a měla by to být politická sebevražda. Za pochechtávání nad stupidními memísky se platí. Napříč celou populistickou pravicí je třeba zavést politiku „Rusové domů!“

Orbánovi nepomohlo, že se jeho slogan chronologicky protnul s válkou USA a Izraele proti Íránu. Orbán proti ní sice diplomaticky a rozumně promluvil, to však zastínilo pozvání J. D. Vance do Budapešti, aby zde na mítinku podpořil Orbána, zatímco Trump se zesměšňoval na sociálních sítích

Maďaři vnímají Židy, dokonce i ty maďarské, jako svébytnou etnickou skupinu s vlastními zájmy – bez ohledu na to, zda je mají nebo nemají rádi. I Maďaři, kteří Židy zrovna nemusí, se sice ke svým židovským sousedům chovají zdvořile a srdečně, Orbán ovšem zachází nepoměrně dál.

Stejně jako Trump je velkým přítelíčkem Netanjahua, a to i po jeho neskonale barbarském tažení proti Gaze. Když Mezinárodní trestní tribunál v roce 2024 obvinil izraelského premiéra z válečných zločinů, Orbán Maďarsko z této mezinárodní organizace vyvedl a následující rok Netanjahua přivítal na státní návštěvě s nejvyššími poctami.

V poslední době se Orbán zasnil nad svou představou, že Maďarsko bude v budoucnu mít nejpočetnější židovskou komunitu v Evropě s tím, jak tam Židé budou hledat útočiště před antisemitismem. Migrace a velká výměna jsou tedy v tom nejlepším pořádku, pokud je provádějí Židé.

Pro řadového Maďara, který vesměs necítí vůči Židům ani Izraeli nějakou speciální zášť, jde o další projev upřednostnění zájmů cizího národa – nejen před maďarskými národními, ale i Orbánovými osobními. Toto handicapující patolízalství Američané dobře znají – vždyť z první řady sledují, jak Trumpova vláda páchá trýznivou sebevraždu na Netanjahuovu žádost.

Tím se dostáváme k trumpovské otázce.

Jednou z největších Orbánových předností je jeho porozumění metapolitice, když se mu podařilo zabalit a prodat národní populismus maďarského střihu západním konzervativcům. Tak vypadá skutečný posun Overtonova okna doprava. Danube Institute a CPAC Hungary jsou asi nejviditelnějšími projekty tohoto druhu.

Ovlivňování ale zpravidla bývá obousměrná cesta a Maďarsko tak dostalo plný zásah vlnou trumpovského „slopulismu“. A protože nic nekřičí do světa „America First!“ tak jako oslava izraelských válečných zločinců, pozvali si pořadatelé nedávné konference CPAC Hungary jako čestného hosta právě Netanjahua, který byl bohužel příliš zaneprázdněn dohledem nad nejnovější genocidou. Znepokojivý byl i pohled na moře amerických vlaječek mezi účastníky CPAC Hungary. I toto působí jako upřednostnění cizí země, dokonce i pro ty Maďary, kteří mají k Americe vřelý vztah. Jako Yankeemu se mi na jazyk drala slova „Jenkik haza!“

Dalším problémem orbánismu je masivní „korupce“. Maďarsko není korupcí nějak zvlášť prolezlá společnost, dokonce ani podle údajů zaujatých skupin jako Transparency International, která hodnotí situaci v Maďarsku 40/100, zatímco Spojené státy 65/100. Maďarsko se v jejich žebříčku nachází na 84. místě ze 182 zemí, po boku Kuby.

Celá věc se pochopitelně odvíjí od vymezení pojmu korupce. Podle mě se jedná o upřednostnění osobních zájmů úředníka nebo zájmů zvenčí před obecným blahem. Nemyslím si však, že politický „patronát“, tedy konkrétní výhody poskytované svým politickým podporovatelům, musí být nutně korupcí – jako vždy ovšem záleží na provedení.

Před několika lety Maďarskem otřásl případ skutečně ohavného a stupidního zneužití patronátu vládního Fideszu.

V roce 2019 byl jistý „János V.”, ředitel státního sirotčince, odsouzen za sexuální zneužívání nezletilých chlapců. Společně s ním byl potrestán i jeho podřízený Endre Konya, který se pokoušel přinutit oběti, aby stáhly svá obvinění. Konya pochází z kalvinistické rodiny, a tak požádal kalvinistického biskupa Zoltána Baloga o laskavost. Balog kdysi býval mentorem Katalin Novákové, maďarské prezidentky a loajální členky Fidesz. Konyovi zbývalo z trestu pouhých devět měsíců, nechtělo se mu však čekat. Toužil po prominutí trestu a jeho zahlazení, které by obnášelo také zrušení… pětiletého zákazu práce s dětmi.

Novákové to kupodivu připadlo v pořádku, a tak společně s ministryní spravedlnosti Judit Vargovou zpracovaly milost. Ta byla, snad jako třešinka na dortu, udělena Konyovi a dalším 21 dalším zločincům při příležitosti návštěvy papeže Františka v Budapešti koncem dubna 2023.

V roce 2024 odhalil opoziční novinář skandál maďarské veřejnosti. Orbán o celé záležitosti nic nevěděl a pobouřila jej podobně jako většinu země. Obě ženy za akt kolosální politické stupidity zaplatily svou politickou kariérou a musely rezignovat.

Nechci být „ten chlápek,“ ale člověk se nevyhne úvahám, zda tyto ženy skutečně byly těmi nejvhodnějšími kandidátkami na vysoké posty a jestli se Orbán náhodou nepustil do oblíbené hry (nejen) amerických konzervativců, kdy se ve snaze zalíbit se progresivnějším kruhům dosazují příslušníci „našich lidí z řad menšin“ do pozic přesahující jejich schopnosti.

Judit Vargová se pro Fidesz ukázala jako obzvlášť vypečený „dáreček“ – vždyť jejím exmanželem není nikdo než nový maďarský premiér, Péter Magyar.

Dodejme také, že Orbán nechal Magyara, aby ho zastínil ve své výstavní disciplíně, tedy imigraci. Orbán pomohl v zemi vytvořit mnoho pracovních míst, když přivábil společnosti jako Mercedes Benz, Samsung nebo BYD (Build Your Dreams, největší čínský producent elektroaut), aby v zemi otevřely své závody.

Bohužel ne všechna tato pracovní místa obsadili Maďaři. Orbánova vláda dováží pracovníky ze zemí jako Filipíny, a mnozí z nich žijí v městečcích a na vesnicích, které jsou oporou podpory Fideszu. Jako by si o problémy přímo koledoval.

Maďarští liberálové bývají nezřídka až překvapivě „založení“, proto mě úplně nepřekvapilo, když jsem loni potkal liberálního Budapešťana, který si stěžoval, že byl se svým kamarádem jediný běloch v autobuse kdesi na maďarském venkově. Magyar si nepochybně zajistil řadu hlasů na venkově i příslibem, že pošle Orbánovy gastarbeitery zpátky domů.

Národní populisté by si měli dělat pečlivé poznámky – stejně jako si je nepochybně dělá sám Orbán. Pokud nebude úspěšně trestně stíhán nebo nedojde k zásadní změně ústavního pořádku, věřím, že se v roce 2030 dočkáme návratu Orbána – odpočatého, opálené a snad i o trochu hubenějšího.

Těžko říct, čemu Péter Magyar skutečně věří. Stejně jako považuji za stupidní nesnášet Ukrajinu jen proto, že jí libtardi fandí, by se mohl ukázat jako hloupý závěr, že Magyar je špatný, protože mu liberálové nadšeně tleskají. Koneckonců máme co do činění s lidmi dostatečně hloupými, aby označovali Orbána za diktátora.

Netuším, jakým způsobem bude Magyar vládnout. Jeho uskupení Tisza je širokou koalicí značně odlišných proudů napříč celým spektrem. Nejprve bude muset pevně ukočírovat svou stranu, než se bude moci do vlády nad zemí. Věřím, že Fidesz ho podpoří v rozumných reformních krocích a naopak zablokuje největší hlouposti možností přetáhnout odpadlíky z Tiszy na svou stranu. Magyar se bude muset také ohlížet na to, že za čtyři roky se může Orbán – nebo nějaká nová tvář v čele Fidesz – vrátit se vší slávou.

Troufnu si však předpovědět, že Magyar eurokraty záhy zklame, protože dokonce i bez Orbána bude v Maďarsku i v dalších bílých zemích dál žít a prospívat „orbánismus“: národní populismus jako jediné řešení problémů liberalismu, migrace a globalizace.

Komentář Grega Johnsona Goodbye, Mr. Orbán vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing 15. dubna 2026.

Wolfgang Willrich – Rodina (Familienbildniss, 1938)

Autor: A. J. Tůma

V reakci na článek Jižní Korea: Dvě jsou ažaž je třeba úvodem říci, že není potřeba litovat toho, pokud nějaký asijský národ postupně mizí. Do toho nám Evropanům nic není. Nelze tvrdit, že by hrozilo vymření Asiatů; zato hrozí vymření Evropanů.

Na druhou stranu je Jižní Korea jako případová studie vynikající, velmi varující a rovněž výmluvná. Potvrzuje jen to, co víme, co vědí všichni, ale co neříkáme nahlas.

Pokud má národ žít, růst a sílit, musí se mentálně i politicky vrátit – nebo se posunout, na této formulaci příliš nezáleží – do zcela jiného duchovního rámce, než v jakém se nachází dnes.

Skutečná probělošská populační politika by tedy musela být následující: Výrazně omezit kariérní možnosti žen tak, aby těm, které by jinak usilovaly o kariéru, nezbylo nic jiného než realizovat se jako ženy, tedy především jako manželky a matky. Ostatně vidíme-li dnes evropské ženy v aktivním veřejném životě, zejména v politice, je zřejmé, že by toto opatření mělo i jiné přínosy než pouhé zvýšení porodnosti.

Není rovněž nutné příliš podporovat rodinnou politiku. Křik o tradiční rodině a podobných „konzervativních“ konceptech je jen mlhou, která zakrývá podstatu problému. Rodina může znamenat příliš uzavřený celek, příliš individualizovanou strategii. Naším současným problémem není nedostatek solidarity v rámci fungujících tradičních rodin; naopak, tyto rodiny fungují zpravidla v módu „uděláme se pro sebe“ a myslí až příliš na vlastní prospěch, bohatství a budoucnost vlastních dětí, bez ohledu na kmenový zájem. Zde bychom se mohli inspirovat současnými Židy.

Vidíme model, v němž funguje rodinný klan, často s globálním přesahem – zejména u schopných a majetných lidí. Patří sem výchova dětí v mezinárodních školách, jejich studium v zahraničí, internacionalizace, podnikavý otec s mezinárodní klientelou, globálně fungující firma, účet v zahraničí, dovolené v exotických destinacích, mezinárodní kontakty vedoucí i ke smíšeným manželstvím. Je zde zbožnění dítěte, když už se nějaké podaří přivést na svět, pravidla firemní dědičnosti, úzkostlivé vymezení soukromého zájmu A nad tím pak už existuje jen svět, „lidstvo“. Mezi tím nic, chybí podstatná identita, nebo je jen velmi vlažná, formální, ve vztahu ke gró věci vlastně jen předstíraná. Ostatně kde je začátek kruhu? Jak výstižně říká Petr Bakalář: „Lze si vůbec představit, že někdo bude umírat s výkřikem ‚Ať žije ČR!‘?

Vše je podřízeno úspěchu rodiny a budoucnosti dětí, která není vnímána v žádném hlubším kontextu s jejich vlastí, národem či rasou. A opět jsme u toho, kde bychom se měli inspirovat.

Ale my už nemáme ženy v původním slova smyslu, nemáme ani muže v původním slova smyslu. Jaká pak může být budoucnost Evropy?

Státu by prospělo, kdyby v tomto smyslu rodina fungovala méně autonomně. Je potřeba dohlédnout na to, aby se rodily zdravé děti z kvalitních rodičů s dobrým potenciálem. Harmonická rodina je vždy dobrá věc, ale nefunguje-li, měl by se dítěte ujmout stát a zajistit mu kvalitní výchovu a vzdělání s důrazem na vlastenectví, morálku a identitu. Z mladých lidí je pak třeba vychovat to, co stát a národ potřebují: vojáky, dělníky, zdravotnice, vědce, prodavačky, lékařky, inženýry a další profese, tak, aby z nich vyspěli lidé na svém místě, bez třídních rozdílů, ponížení a závistí, pokud pracují poctivě. Tak, aby nebylo nutné spoléhat na pracovní sílu z ciziny.

Zvýhodnění rodin s dětmi není špatné, ale do značné míry je efektivnější lidi k rození dětí prostě přinutit; motivovat např. i společenským tlakem. Vyhýbat se reprodukci vlastního národa by nemělo být považováno za normální bez závažného důvodu. Dnes je bezdětnost často normou a v rostoucí feminizované atmosféře dokonce symbolem emancipace.

Tyto návrhy jsou zjednodušené a lze se proti nim vymezit s obavou z příliš jednoduchých řešení. Nicméně dokud nezačneme brát vážně změnu myšlení opravdu zgruntu, ze situace postupného vymírání se nedostaneme, a můžeme o tom popsat tuny papíru s nejrůznějšími studiemi, analýzami, úvahami a korektně opatrnickými teoriemi všeho druhu.

Protože však politici, kteří by byli schopni takové úkoly realizovat, již neexistují, a protože obyvatelé Evropy – a Evropané především – jsou natolik zdegenerovaní, že o podobná opatření sami už nestojí, nezbývá nejspíše než vzít na vědomí, že Evropané mohou do konce tohoto století fakticky vymizet (bez ohledu na fyzicky přežívající zbytky), přestat se touto otázkou zabývat a věnovat se něčemu smysluplnějšímu.

Je-li co.