Nová Evropa. Fab, bývalý „zpěvák“ Milli Vanilli, s rodinou. Jestlipak tyto ženy bez předsudků pomyslí někdy na to, že jejich podoba a dědictví se tak navždy vytrácí?

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

Článok je istá forma sebareflexie, ale je to tiež reflexia toho, kam sme sa … dostali. Text ide pod kožu, reže do živého. Dotkne sa mnohých, niektorí kývnu rukou, ďalší vypenia, ale možno sa aj niekto nad tým pozitívne zamyslí.Je to práve pri stretnutí s priateľmi, kedy si najviac uvedomujem, ako veľmi absentujú deti medzi nami. Väčšina má už po tridsiatke (aj ženy!) a detí nieto. Dôležitá poznámka, nik z nich netrpí nedostatkom! Hovorím o najbližších, ale aj známych naprieč celým Slovenskom. O potrebe napísať tento text ma presvedčilo aj neustále pribúdanie článkov o demografickej kríze, ako v mainstreame, tak aj v alternatíve.

Čo napísať v stave hlbokej vnútornej rozpoltenosti, keď je to už pätnásť rokov v tom, čo voláme „naše hnutie“, no napriek tomu posledný drakar stále pláva v neznámych vodách, sily muža sú na vrchole, no musí veslovať nekonečnou tmou plný nádejí, že čoskoro spozoruje ten starý kus zeme, nepoškvrnený dobou, ten kúsok domoviny, kde na neho čaká zelená tráva, na ktorej sa hrajú deti a krásna žena ho z diaľky víta s kvetmi vo vlasoch.

Rozpoltenosť kultúry a civilizácie je očividná i tomu najmenej mentálne zdatnému jedincovi na starom kontinente (pre slabších – v Našich zemepisných šírkach). Ale čo s Nami, „duchovnými aristokratmi“ Našej rasy, poslednými preživšími, v ktorých koluje krv prastarých Hyperborejcov, My, v ktorých sa prebudil duch prastarej rasy, slávnych Árjov, prečo tento neduh doby postihuje aj Nás, nalamuje a tvorí praskliny na pilieroch večnosti Našej idei, vnáša tieň do Našich sŕdc? Je to nekonečná hmla, ktorá v Nás prebúdza beznádej na našej ceste. Toto štádium nekonečných pijatík a omámení slasťami, dočasných pôžitkov odďaľujúc trpký osud, striedajú občasné záblesky fanatizmu hraničiace so psychózou, keď víno nechutí ako má a pivo je odpad. Záujem o opačné pohlavie klesá, z nočných výprav lesom sa stávajú nočné seansy na gauči. Aj hudba znie inak, akoby jej ktosi vytrhal vnútornosti, nepíše v tele tak, ako dobrá slivovica, nejde pod kožu, iba preletí hlavou ako bageta z pumpy tráviacim traktom. Je priam neuveriteľné, čo sme to so sebou dokázali spraviť za taký krátky čas. Tí, ktorí sme mali byť oporou Našej idey, Tí, ktorí sme mali neochvejne stáť a terorizovať ten marazmus okolo Nás neochvejnosťou, priamočiarosťou a brutalitou (!), sme zrazu labilnejší a náchylnejší k zbabelosti a ústupkom, sme uštvaná a vyčerpaná  zver, schovaná v brlohu, medzi stromami, prežívajúca z posledného. Čakáme útok z každej strany, pijeme potajme, jeme kradmo, rýchlo a pahltne. Každý vstup do Nášho malého teritória je útok na Našu osobu a Náš priestor, teritória v rámci dediny či mesta, nie národa (!). Koľko krát za deň sa prejdeme po svojich príbytkoch s tým, že do niečoho bezdôvodne kopneme či tresneme? Zlosť a nervozita, štvaná zver v obore, na ktorú striehne primitív s puškou. Je to zdanie slobody, zdá sa Nám, že sme diví, voľní, nespútaní svetom – les je Naším domovom, obloha Našou perinou, pritom sme stále zavretí v obore, ktorú Nám pomaly zmenšujú. Väčšina z Nás už vie, že priestor máme striktne vyčlenený a sme pod dohľadom, no vnútri si to nechce pripustiť. Žiadni stepní vlci, ale chovná zver, tam sme to dopracovali.

Deň za dňom sa valí, tlačí Nás dopredu, no nevieme kde, je to ako nekonečné uviaznutie na pobreží keď sa zdvihnú vlny – prichádza veľká, ktorá Nás zmetie, no zároveň priblíži k súši, vyplávame, ledva sa nadýchneme, a už Nás ťahá naspäť, do tej nekonečnej masy, aby Nás ešte väčšia vlna zmiatla z nôh, no zase Nás poslala vyššie k brehu, aby Nás po krátkom nádychu stiahla do temnoty, do nikdy nekončiacej hrôzy znovuzrodenia a umierania. Sme to My (!), kto nevie vyplávať z tej masy, vťahujú Nás do hlbín a potom Nás vyvrhnú, aby Nás znovu stiahli so sebou. Zabudli sme plávať? Nie, nezabudli, plávanie Nám nepomôže. Ignorovali sme výstrahu! Vojdi a stiahnu ťa so sebou, do Danteho Inferna!

Nezvládli sme to. Ale čo sme nezvládli, buďme konkrétni a nekompromisní, tak sa nám to predsa páči. Skinheadi nemali na to, aby prešli do vyššieho štádia – zanikli. Ale čo ten zvyšok? Mali sme sa radšej identifikovať ako subkultúra, než ako súčasť kultúry. Naozaj sme si naivne mysleli, že ju dokážeme obrodiť? Skôr by sme dnes uspeli s „bomberami, kanadami s bielymi šnúrkami a vlajkami“, ako s politikmi. Zapredať dušu menšiemu zlu, to je jediný produkt, ktorý z toho všetkého vzišiel. Väčšina hnutí má za posledných dvadsaťpäť rokov jeden zásadný problém, chýba im hĺbka, radikálnosť v myslení. Generácia Identity, Francúzska nová pravica, súčasné skupiny podporujúce reemigráciu, uskutočňujúce konferencie, na ktorých prednášajú rôzni aktivisti, kvázi politici, komentátori, či učitelia. Alternatívne inštitúcie označujúce sa ako konzervatívne.

Reemigrácia, protesty proti pravičiarom, ľavičiarom, katolíkom, pohanom, Amíkom, Rusom, Ukrajincom, Iráncom, peniazom, zlatu, hospodárstvu, EÚ, Číne, rope, konzumu, Gréte, Green Dealu, Turekovi, Ficovi, kapitalistom, komunistom, fašistom, náckom, antife, ekológom, vinárom, podnikateľom, korporáciám… Mám pokračovať? Jedno cez druhé, piate cez deviate, 2 + 2 = 5? Všetko to splýva do jedného, neurčité formulácie, vágne definície, filozoficko-náboženské rozpory, ekonomické otázky… Áno, aj to treba, sú vecné a trefné, vo väčšine prípadov aj správne, ale nejde to ku koreňu – extrému, nejde do hĺbky, nedotýka sa podstaty veci a hlavne ju neoznačuje správnymi pojmami.

Ach, úbohé vykastrované bytosti, ktoré by sa krajšie vynímali na fotkách, ako ich buldozér hrnie do spoločnej vápennej jamy!

Všetko by sa dalo pochopiť,  predsa máme naše duchovné prúdy – Kalijuga, koniec cyklov, reinkarnácia, všetky jógy a tantry, ľavé či pravé cesty, budovanie vnútorného ducha. Áno, je to základ, vyhrať veľkú vojnu – Veľký džihád – nájsť grál – prebudiť kundalini – poraziť seba samého v jadre, vo fundamente bytia. Stať sa Übermenschom! Radikálnosť predsa nemusí hneď znamenať teror zbraní a následne roky v žalári, to je prežitok doby. Radikálnosť dnes znamená osamostatnenie, založenie veľkej rodiny, vybudovanie hospodárstva pre vlastnú spotrebu. Brutalita? Áno, v dôslednosti, plánovaní, detailoch. Nekompromisnosť v rozhodovaní – všetko, čo ide na úkor rodiny, odstrániť. Je na tom niečo ťažké?

Príde mi to ale inak, realita doby je očividne iná, ako sa prezentuje v „našich kruhoch“. Pýtame sa, neprežívame náhodou rozkvet? Sociálne istoty, ženy vravia – Naši muži nemusia do vojny, my a deti netrpíme hladom, rabovaním, znásilneniami. Otočíš kohútikom – tečie voda, zapneš platničku – ide elektrina, kanalizácia funguje, natankuješ, čo len chceš a kedy chceš. A čo obchod? Každý deň čerstvé potraviny, chlieb, mäso, cukor, čokoláda, zemiaky, špeciality od výmyslu sveta dostupné nonstop na skok. Bezdomovectvo? Áno, ale kdesi ďaleko, za veľkou mlákou, pre Nás takmer nepochopiteľné. Však prácu má každý. Väčšina býva vo vlastnom, možnosť nájmov je nekonečná, možnosť hypoték a pôžičiek je nevyčerpateľná. Nedarí sa ti zohnať robotu? Jeden deň si doma, na druhý už spíš v zahraničí, a tretí deň vstávaš do práce za rozprávkové peniaze. Neistota neexistuje. Niečo nevieš nájsť? Nevieš jazyk? Potrebuješ návod, radu? Tri ťuknutia a na dlani máš celý svet – v telefóne. Dostať je všetko, obopláva to celý svet, a do týždňa to máš doma.

Vravíte, že je to pre Nás zlaté obdobie, že využijeme tieto vymoženosti proti nim, že internet je zbraň, ktorú Nám dali sami proti sebe. Že istoty Nám umožňujú sebarealizáciu, čas na koníčky, duchovný rozvoj, bezstarostné zakladanie rodín, spoločenstiev, komunít, vlastné hospodárenie, aby sme nemuseli jesť tú chémiu. Internet má neobmedzené zdroje kníh, literatúry, ktorá Nám má pomôcť v boji proti tým, ktorí Nás stáročia kastrujú, prekrúcajú Naše životy pre vlastné potreby, abrahámske jedy mysle, a pritom všetko na boj a osvetu máme prístupné doslova (!) na dotyk ruky.

Ale, ale, ale… Väčšina z Nás je už vo vápennej jame, menšia časť je už ulovená a leží naporcovaná v mraziaku, malé roztrúsene stádo ešte splašene behá po obore a hľadá otvor.

Ja Vám na to neskočím, z úpadku má povstať nová čistá sila, nie priemernosť a slabosť, z ústupu sa má stať útok, divoký a zničujúci!

Všetci sa vyhýbajú  základnej téze – ako zachrániť bielu rasu! Všetko vyššie spomenuté sú len dôsledky iných procesov. Sú to chyby, ktoré sa ešte dajú odstrániť. My ale musíme ísť k tomu Kamasovmu radixu – koreňu a problém uchopiť zo za správny koniec. Prečo bieli ľudia nechcú mať deti? Samozrejme, ekonomika, dve-tri roboty, nočné služby, komplikované vzťahy, zdevastované sociálne prostredie a príroda, atď. Ako masový problém je to jednoduché zdôvodniť, ľudia sú zmanipulovaní a manipulovaní, umelo tlačení do toho, čo im nie je prirodzené. To sa ale z Nášho NS pohľadu dá pochopiť, sú to predsa masy!

Roky rokúce poukazujete na problém migrácie a jej dopady, plačete, že to je neudržateľné, že sa stávame minoritou. Napíšem to tak, ako to má znieť. Biela rasa chradne. Robíte protesty, zakladáte iniciatívy, spisujete petície, sprejujete budovy, lepíte nálepky po lampách na námestiach, a tie smiešne transparenty na diaľniciach. Nemáte nič lepšie na robote?

Toto nie je cesta, to je len mladícke rebelanstvo a následný útek k politikárčeniu, útek do komfortnej zóny. Dnes na problémy imigrantov, migrácie samotnej a z nej vyplývajúcich problémov poukazuje kadekto, paradoxne už aj tí, ktorí ju pred rokmi pretláčali. Tak isto aj na otázky ohľadom amerického zasahovania do európskych záležitostí. Už to nie je téma, ktorej sa chytali len „extrémisti“, dnes o tom hovoria samotní eurokomisári a dokonca samotná Amerika priznáva, že jej vplyv v Európe bol, no momentálne už pre ňu nie sme zaujímaví. To isté sa týka aj otázky cigánskeho problému, svätého grálu všetkých nacionalistických zoskupení. Nik nám neurobil lepšiu propagáciu, ako samotní osadníci. Avšak to už tiež nie je okrajová téma, ktorá patrila výlučne „krajnej pravici“, čo platí aj pri protestoch proti NATO a iných ďalších okrajových témach, ako korupcia politikov či mafia, alebo teda petície či protesty a hundranie a dupkanie si nohou proti tým „protiextrémistickým“ zákonom. Všetky tieto témy, ktoré boli dávnejšie spájané len s radikálmi a inými krajne orientovanými živlami, prebrali „štandardné politické populistické strany.“

Mnohí sa pýtate, hľadáte, mladší či starší, kde sa stala tá chyba, kde nastal ten zlom. Vo všeobecne branej diskusii sa objavuje dookola tá istá bytostná otázka a teda, prečo nie sme vnútorne naplnení? Prečo pociťujeme záblesky úzkosti a ťažobu na hrudi?

Zabudli ste, vymäkli Vám mozgy a srdcia! Z Vašich istôt sa stávajú obrovské neistoty! Nie ste schopní sa odsťahovať od rodičov! Nie ste schopní nájsť si ženu! A čo je najhoršie, aj napriek obrovskému blahobytu a možnostiam nie ste schopní založiť RODINU! Navždy už budeme minorita, keď tí, ktorí majú ísť príkladom, nie sú schopní mať deti. Ďalšiu generáciu. Aký boj chcete viesť? S kým? Veď sa neviete ani obuť, ako chcete ísť behať? To, čo čítam posledné roky po všetkých možných aj nemožných sieťach na „Našich kanáloch“, je na smiech cez slzy. Ste vykastrovaní tak, ako neboli ani vo Weimare! Vy bojovníci za bielu rasu.

Je nepochopiteľné a neodpustiteľné, že to MY – nasledovatelia tradície, teda tradicionalisti, sa zriekame rodiny. Sme to MY, kto neobnovujeme naše rody, pričom všade rozkrikujeme, že klesá pôrodnosť v našich krajinách, že máme katastrofálnu demografickú krivku. Sme to MY, kto nemá deti a nevedie ich vo svojich šľapajach. Naši vlastní členovia, súrasovníci, rovnako a podobne zmýšľajúci, ktorí nepokračujú v zachovaní svojho rodu a tak aj etnika a rasy samotnej. Nie je to len o zaniknutí rasy, je to aj o zániku jednotlivých bielych etník, ktoré sú rozmanité a nádherné, naprieč celou Európou, od Severnej Ameriky až po Moskvu, nehovoriac o konkrétnych národných svojrázoch daných geografickou polohou, jazykom či inými rôznymi znakmi charakterizujúcimi národ.

Máme za úlohu udržať a pozdvihovať svoje rody, národy, etniká, a tým udržať rasu zdravú a čistú.

Rok dozadu ste NS, na druhý rok sa zobudíte a ste červení ako paradajka, tretí rok sa zobudíte a ste žltí a šikmookí. Aj ten liberálny pajác je vo svojom vnútri a názoroch konzistentnejší ako Vy. Veď neviete ani pomenovať problém pravým menom. Neviete povedať ani slovo RASA, aby ste sa zbytočne nediskvalifikovali. Namiesto toho, aby ste poznali, rozvíjali svoje vnútro, riešite, ktorý tank bol za druhej svetovej lepší. Samozrejme, Vám to stačí, však som proti tomu a tomu, malo by to byť tak a tak, ja to viem. A tam to začína a končí. Nič navyše. Žiadna pridaná hodnota.

Z istôt sa stali reťaze letargie, z neobmedzených možností nastal úpadok. Z doby rozkvetu sa stáva pravek.

Homo homini lupus – to je realita doby, ktorú si nechceme pripustiť. Napriek príležitostiam je tu strach zo straty. Bojovať a prebíjať sa. V modernom svete to vyžaduje viac energie, úsilia a času ako v dobe cností. Preto nechceme, preto hľadáme ľahšie cesty. Nie je o Nás záujem. O rytierov či samurajov, o cnosti. Nie je pochopenie pre hrdinské činy a skutky. Sme len My, sami so sebou a Našimi nenaplnenými ideálmi.

Ak chceme poraziť nepriateľa, musíme najskôr zlomiť Naše vnútro a vysvetliť mu, že bez naplnenia životného ideálu, rasového ideálu, to nepôjde. Žena je Náš náprotivok, ona dopĺňa Naše srdce, a deti sú skutočná radosť života. Nič to neprekoná. Treba zmiesť zo stola, rozvrátiť základy a budovať domov – rodinu.

Ak sa nepohneme týmto smerom, bez uvedomenia si rasovej povinnosti a benefitov, ktoré z toho vznikajú, je všetko ostatné márne.

Deti sú Náš dar, odkaz budúcnosti. Výhovorky sú neprípustné.

Autor: Radim Lhoták

Tak nám Západ drtí pandemie osamělosti. Rovněž každý třetí Čech trpí osamělostí, což údajně způsobuje deprivaci a vede ke kolapsu imunitního systému. Na osamělost podle Světové zdravotnické organizace (WHO) umře každou hodinu sto lidí. To jsem zvědav, jaké vakcíny proti osamělosti přikáže nasadit, aby pacienti umřeli dřív, než se stanou útrpnou obětí této plíživé pandemie horší řádění jakéhokoli viru.

Stephen Porges, americký psycholog a údajný neurovědec, vyplodil Polyvagální teorii pojednávající o tom, jak bloudivý nerv (nervus vagus) řídí naše duševní procesy v souvislosti s poruchami sociálních interakcí a osamělostí. Svým hluboce materialistickým pojímáním lidské duše odhaluje tři stádia pádu člověka do osamělosti: První stádium, pro něž si vymyslel latinský termín „vetrální vagus“, je klidový stav značící výsledek evolučního procesu u savců, při němž je tělo člověka-zvířete připraveno na sociální vztahy a úspěšně se řídí očními a sluchovými signály registrujícími postoje druhých zvířat-lidí v tlupě z jejich chování a hlasových projevů (intonace hlasu, zubení se, pitvoření, řev, jekot, vytí ap.).

První fází poruchy sociální interakce je absence vnímání uvedených signálů naživo (např. uvězněním v internetových sociálních sítích) a pád do druhé fáze vyznačující se nejistotou a pocitem nebezpečí. Člověk začne trpět úzkostí a podrážděním. Ostatní příslušníky svého druhu začne vnímat jako soupeře a nepřátele. Volí tak mezi bojem nebo útěkem a začíná trpět úzkostí, protože jeho tělo je nyní nastaveno na obranu nikoliv na sdílení. Následuje třetí fáze (dorzální vagus), při němž se cítí životně ohrožen a jeho bloudivý nerv ho přepne do stavu hadího vývojového stádia, při němž se dostaví „zamrznutí“ neboli člověk-had začne dělat mrtvého brouka, což má za následek otupělost, apatii, depresi, absolutní odpojení od světa i od sebe.

Zdá se, že západní vědě se podařilo z člověka definitivně vypárat ducha, um, rozum, vůli a všechny atributy, jimiž se odlišuje od zvířat. Jen tak se mohlo stát, že při pátrání po příčinách osamělosti současného člověka již docela zmizely ze zorného úhlu vědců a tím i ze světa takové sociální fenomény, jako rod, kmen, organické společenství, tradiční rodina, přirozená hierarchie, občina, cech, usedlost, dokonce i farnost, stavovská příslušnost či vlast, zkrátka všechny nepomíjivé vztahy, do nichž je člověk od narození zasazen a bez nichž si nelze představit identitu jedince a jeho vědomí příslušnosti k celku. Zbývá už jen tlupa a náhodné stádní uskupení, jež člověku pomáhají dobýt si své vlastní místo na slunci. Běda však, když mu ho zatouží obsadit někdo jiný. Pak nastupuje vzájemná nevraživost a pocit ohrožení, jako mezi kohouty na dvorku.

Bez duchovního řádu a hierarchie přirozených autorit nemůže žádné lidské společenství rozumně fungovat. Jsem toho názoru, že Anglosasům by se mělo zakázat konstruovat vědecké hypotézy, protože namísto vědy z nich většinou prýští spekulativní fantasmagorie, což oněm vědcům samozřejmě nebrání, aby se naparovali jako krocani a nechali se nazývat „vědeckými celebritami“, když se celý svět utápí v anglofonní materialistické břečce a žádné jiné vědecké hypotézy nedostávají publicitu. Existuje dostatek svědectví o tom, že si Charles Darwin cucal svou teorii o původu druhů z prstu. Přitom moderní věda dosud neodhalila ani jeden fakticky nový živočišný druh, u něhož by mohla tuto teorii potvrdit empirickým pozorováním. Dokonce ani z vykopávek nedokáže sestavit vývojové posloupnosti druhových mezičlánků. Na svět přicházejí vždy jen hotové druhy. Je-li svět něčím vážně ohrožen, pak je to pandemie anglosaské tuposti.

Nemusím asi čtenářům připomínat, že se nepovažuji za evolučního následníka opice, a necítím žádnou spojitost s hady ani psími, neřkuli hovězími či vepřovými tvory. A svoje prožívání samoty nehodlám stimulovat nějakým „bludným nervem“, přičemž evoluční psychologii považuji za pomatenou pseudovědu. Svůj klid nacházím právě v samotě, aniž bych se nechal naživo iritovat projevy žádostivosti a uspokojování potřeb lidí z druhé strany. Právě to mi pomáhá řešit každou situaci s racionálním nadhledem. Pokud ve mně něco vyvolává otupělost, tak je to komunikace s blbcem, sebestředným vševědem nebo užvaněným vypravěčem. O ženách, co absolvovaly genderové studie, a tudíž se považují za odbornice na mezilidské vztahy, se raději šířit nebudu.

Andrej Rublev: Svatá Trojice (cca 1411 nebo 1425–1427). Nejslavnější ruská ikona, představující vrchol byzantské ikonografie, vytvořená pro Trojicko-sergijevskou lávru ve městě Sergijev Posad. Ikona zachycuje tři anděly u Abrahamova dubu jako symbolický předobraz křesťanského Boha.

Pavel Ščelin, politický filosof a teolog, v rozhovoru „Ikona a politika. ‚Svatá trojice‘ v muzeu? Humanismus zapomněl na Boží práva. Simulakrum. Moderna“ s Alexejem Černovem, teologem, filosofem a psychologem, 16. prosince 2023

AČ: Naším dnešním tématem je „ikonično jako politično“ nebo i naopak „politično jako ikonično“. Nakonec si myslím, že se musíme dotknout otázky, zdali je ikona tím, co legitimizuje pozemskou vládu. Chtěl bych však navrhnout, abychom postupovali od současnosti k tradici. Má první otázka zní následovně: současná masmediální kultura představuje arénu simulaker. [1] Náš duchovní otec David Bentley Hart [2] (*1965) simulakrum nazývá povrchní analogií ideálna. Podle něj ikona na rozdíl od simulakra vykazuje pevné obrysy bytí.

Z toho vyplývá i můj následující dotaz: Jaké jsou principy ikoničnosti a jaké jsou principy simulakra? A může-li se z ikony stát simulakrum?

PŠč: To je dobrá otázka. Nejdříve řeknu, že mé odpovědi na otázky jsou ponejvíce jen mými odpověďmi na otázky, i proto neaspiruji na takovou akademičnost v porovnání s vámi ocitovanými autory. Nicméně se mi líbí samotný záběr vašich dnešních témat, tudíž se pokusím nějak ukojit vaši zvědavost.

Mám za to, že základní rozdíl mezi ikonou a simulakrem představuje rozdílné chápání symbolična a virtuálna. Symbolično v sobě ve skutečnosti nese určitоu skrytou pravdu, cosi symbolizuje, jedná se tedy o jakýsi vztah mezi nehmotným smyslem a hmotnou skutečností, přičemž v průsečíku těchto dvou rovin vzniká symbol, zatímco virtuálno nevyžaduje nic reálného. Virtuálno ke své existenci nepotřebuje nic skutečného. Může existovat výhradně v nehmotné rovině, aniž by vůbec mělo vazbu na jakýkoliv ontologický obsah v existenčním smyslu. Právě i proto je simulakrum ideální prázdnou množinou, do níž je možné umístit absolutně jakýkoliv pojem, absolutně jakýkoliv význam, jenž pak bude dále kolovat v prostoru. V tomto vidím ten klíčový rozdíl.

A zde samozřejmě dochází k zásadnímu protikladu mezi virtuálnem a symboličnem, jak už jsem řekl. A když už o tom hovoříme, tak pro pochopení, jak jsme se dostali až sem, je podle mě třeba zmínit, že triumfu simulaker předcházel triumf reality, chápaný ve smyslu karteziánské reality. V Descartově [3] pojetí je realita výhradně vyčíslitelná. To znamená, že teze, která tvrdí, že reálné je jen to, co je matematicky popsatelné, a která v novověké vědě dodnes převládá jako základ současného vědeckého přístupu, vědeckých metod, vědeckého myšlení, nás silou své falešné objektivity dříve či později dovede podle mých slov k hyperkompenzaci v podobě rozkvětu virtuality.

Takže bohužel namísto návratu k symboličnu začal obecný filosofický trend směřovat od reálna k virtuálnu, zatímco počátky symbolična jako by se ocitly ve stínu, jako by upadly v zapomnění. Momentálně se velmi často nacházíme ve stavu falešné dichotomie, kdy jsme [na jednu stranu] nuceni volit vědu, současně je nám však podsouváno, že ji odmítáme. Na druhou stranu nám postmodernisté tvrdí, že nic reálného ani objektivně etického neexistuje a vše je jen výsledkem lidské vůle. Podle mě je toto samo o sobě falešnou dichotomií či falešným dilematem, přičemž právě symbolický, resp. ikonografický přístup se může jevit protijedem proti těmto dvěma krajnostem.

AČ: A může se ikona stát simulakrem?

PŠč: Patrně ano. To je dobrá otázka. Pokud se na to podíváme z pohledu teologie, tak spíše ne, nicméně z pohledu kultury ano. Z pohledu kultury se ikona může stát simulakrem v případě, že jste zapomněl obsah, jenž je do ní vkládán. Dle mého soudu ikona coby umělecký předmět už představuje simulakrum, jelikož obsah ikony není předmětem umění, nýbrž oknem do světa modliteb, resp. oknem do duchovního světa. Tudíž se nejedná výlučně o předmět zájmu skupiny uměnovědců, a to ve smyslu zkoumání kvality barevných odstínů na světcově rouše.

AČ: Takže když v Rusku převezli Rublevovu ikonu Svaté Trojice z Treťjakovské galerie do chrámu, jako by ji tím vysvobodili ze zajetí kontextu simulaker. Chápu vás správně?

PŠč: Já bych řekl, že ano. Určitě nepatřím k těm, podle nichž patří ikony do muzea.

AČ: A co si vlastně myslíte o události navrácení ikony Svaté Trojice do chrámu?

PŠč: Dle mého soudu ikony patří do chrámu, kde vznikají, nebo doma do tzv. červeného kouta. [4] Podstata tkví v tom, zda ikonu bereme jako okno [do duchovního světa] či symbol, její místo je přirozeně v tom prostoru, pro nějž vznikala. Řekněme, že Rublev [5] nenamaloval ikonu Svaté Trojice proto, aby visela někde v Treťjakovské galerii, nýbrž proto, aby se před ní lidé modlili. Toto je podle mého soudu dost jednoznačné kritérium. Lze to lehce ověřit u samotného autora. Kdybychom se ho mohli zeptat, jeho volba by byla jasná, co se týče účelové příčiny [6] (lat. causa finalis). Pojďme si toto kritérium ujasnit hned zkraje – jde o kritérium účelu a záměru. V každém jevu je přítomen určitý počáteční účel neboli počáteční záměr – v souladu s tím je ona účelová příčina v porovnání s ostatními tou určující. Účelovou příčinou ikony je být oknem do duchovního života, resp. symbolem doprovázejícím modlitbu, odrazem Božího světa ve světě materiálním, ba i svého druhu projevem úcty. Nicméně ani jednou z těchto účelových příčin není stát se muzejním exponátem. Podle mě je to vše vlastně velmi prosté.

AČ: Vy jste řekl, že se můžeme zeptat autora, jenže v postmoderně je autor přece mrtvý, takže si můžeme dělat, co chceme.

PŠč: Ano, v postmoderně ano, já však nejsem postmodernista. A předpokládám, že ani vaši posluchači. Ano, v postmoderně je autor mrtvý. Pojďme si trošku popovídat též o tom, že ve skutečnosti, jak jistě chápete, lze říct, že stará kultura – pokud se podíváme zpět do středověku – měla za to, že se autor vlastně [ještě] „nenarodil“, leč záměry (řec. logoi) [7] zde už přetrvávaly. V čem tkví rozdíl? Nevím, zdali to víte, ale současná autorská kultura se v umění zrodila z velmi zajímavého symbolického aktu, který vy možná znáte, ovšem pro vaše posluchače to bude zajímavost, a to z věhlasné Michelangelovy sochy zvané Pieta.

AČ: Tu sochu samozřejmě znám, avšak ne to, co se z ní zrodilo.

PŠč: Aha, jde o zajímavou věc. Podstata tkví v tom, že se původně, což bylo pro středověkou tradici typické, nenalézal na samotné soše žádný autorský podpis, jelikož se autoři nikde nepodepisovali, a to ani na většině ikon. Tím pádem dokonce ani na Rublevově Svaté Trojici není žádný podpis. Ani ve středověkém evropském umění se autoři pod svá díla nepodepisovali tak, jak je tomu v současném umění, poněvadž svým způsobem spíše než umělci a autory byli více prostředníky a vykonavateli vtělení [záměru]. Autor sice sám o sobě už byl jakýmsi symbolem, chcete-li, [Boží] záměr zde však přesto přetrvával. Michelangelo [8] se v tomto ohledu zachoval velmi neotřele. Legenda praví, že když sochu postavili na patřičné místo, zaslechl rozhovor lidí, kteří kolem ní procházeli kochajíce se jí. Ti údajně zaměnili jeho jméno za jiné či došlo ještě k něčemu jinému, což ho nějak podnítilo k tomu, že vzal v noci do ruky kladivo a dláto, jimiž vytesal svůj podpis přímo na stuhu na Bohorodiččině poprsí. Takže přímo na této stuze teď figuruje jméno Michelangelo, přičemž právě tímto aktem se zrodil takový radikální renesanční autor, jak ho vnímáme my. Zajímavé je tedy to, že se zrodil skrze takto velmi příznačné symbolické gesto.

AČ: To je moc zajímavé. Děkuji.

PŠč: Vrátíme-li se k postmodernismu, lze opět říci, že ještě hluboko před postmodernismem nebyla koncepce „autorského práva na myšlenku“ [resp. duševního vlastnictví] nijak moc rozšířená. Tehdy vše probíhalo spíše na bázi, ten řekl to a ten zas tohle a něco k tomu dodám já; nicméně přísně vzato, myšlenka autorského vlastnictví, tak jak se rozvinula ještě před nástupem současné kultury, by byla v oné době nemyslitelná. A postmoderní rozhodnutí odmítající vše není žádným rozhodnutím, ba naopak – je to spíše pokus o útěk před realitou, tedy dle mého soudu. Zde se opakuje téma dichotomie.

AČ: Pavle, a můžeme spatřit symbol v tom, co udělal Michelangelo, když použil dláto a kladivo, a vydedukovat z toho, že se mu Bohorodička jakoby tímto aktem „zaťala do srdce“?

PŠč: Asi ano, ačkoliv se osobně nechystám Michelangela soudit, ovšem sám tento akt je značně zajímavý. A budu se opakovat, když řeknu, že je to velmi symbolické, z čeho vzešel současný autorský kult. Současný ne ve smyslu dnešní, leč ve smyslu moderny. Mám na mysli určitou vývojovou etapu. Nejedná se už o období renesance, ale ještě ani moderny v tom užším slova smyslu, spíše o přelom novověku a moderních dějin [přelom 19. a 20. stol.], kdy dochází na umělecké úrovni k zajímavému postupnému přechodu k moderně [secesi].

AČ: Děkuji. To je velmi zajímavé. Následuje další otázka. Francouzská filosofka Marie-José Mondzain [9] (*1944), která se zabývá filosofií obrazu, hovoří o současném vizuálním a audiovizuálním imperialismu. Můžeme se na tento současný vizuální imperialismus podívat skrze prizma byzantské ikoničnosti? A co v takovém případě uvidíme?

PŠč: Nejdříve mi budete muset asi trochu napovědět, co má autorka, již jste právě citoval, na mysli, protože se musím přiznat, že tuto dámu neznám. Poprosím vás tedy o širší souvislosti.

AČ: Já to chápu jako nadvládu obrazů, nadvládu zvuků, tj. všude samé obrazy, reklamy, televizní reklamy atd., impérium těchto obrazů. Tedy aspoň já to tak vidím.

PŠč: Zajímavé. Tak si o tom nějak popovídáme, přestože jsem její díla bohužel nečetl. Vezmeme to jako odrazový můstek. Existuje opět paralela, jež dle mého soudu podtrhuje rozdíly. Podíváme-li se na byzantskou obraznost, tak tato obraznost v sobě nese vždy nějaký [Boží] záměr. Jejím hlavním cílem je, dejme tomu, vytvářet rámec pro ideu zbožštění (řec. theosis), a to jak na úrovni člověka, tak i na úrovni okolního prostoru. Jejím imperativem je ve skutečnosti integrace prostoru do jakési všeobecné struktury, chcete-li. Nezdráhal bych se dokonce říct do hierarchie, a to ne nějaké mechanické, nýbrž spíše do hierarchie třeba lesa. Jedná se totiž o jakousi přirozenou hierarchičnost, tj. hierarchičnost, která vás obklopuje skrze prostor, jehož jste integrální živou součástí, zatímco současná tyranie obrazů se zaměřuje na fragmentárnost, na disociaci [štěpení], na rozdrobení celku na nespočetné množství nadále se rozpadajících střípků. Nahlédneme-li tedy na položenou otázku takto, dodáme jí tím dle mého soudu v mnohém na větší smysluplnosti, jelikož právě v tom tkví ten velmi zřetelný rozdíl mezi byzantskou a současnou kulturou. Obecně vzato, jeden imperativ představuje pospolitost [soudržnost / propojování] a druhý naopak rozptýlenost [atomizaci / rozdrobenost].

AČ: Co si myslíte, že by mohla či měla současná kultura učinit, aby se opět navrátila k onomu diskursu pospolitosti. Jaké kroky [by byly třeba]? Představte si, že máte v rukou pravomoci na světové úrovni. Jak byste postupoval? Jaké kroky byste učinil?

PŠč: Tak to určitě nebude můj případ, avšak podle mě už samotná otázka, tak jak byla formulována ohledně člověka na světové úrovni, je spíše filosofickou kategorií, které jsme se již výše dotkli, a to filosofické kategorie příčiny a účelu. Vždyť fragmentace začíná už tím, že jste vytvořil mechanismus [10] – mechanický konstrukt, v němž není místo pro důležitost, významnost ani možnost projevení jakékoliv účelové příčiny, tj. řeckého telos – konečného cíle. To znamená, že na filosofické úrovni byl takto kolektivně odstraněn telos. [11] A samozřejmě, jakmile jste odstranil telos a tím na nejhlubší ontologické úrovni zničil jednotu bytí (všejednotu), [12] dokonce i tu potenciální, pak je fragmentace jedinou cestou, [13] ba i jedinou možnou logickou cestou. Hovoříme-li v souladu s tím o kořenové příčině neboli prvotní příčině, která by tomu mohla patřičně čelit, dostáváme se tím k přehodnocení, co se týče navrácení teleologie do filosofie, historie, politiky a následně v daném rámci i do umění. Ohledně navrácení otázky cíle (účelu) si ovšem povšimněte, že otázka cíle se vždy stává politicky velmi choulostivou věcí, jelikož cíl předpokládá smysluplný pevný rámec, nikoliv jen nějakou řadu nahodilostí, přičemž existovaly příčiny, proč došlo kе zřeknutí se cílů na politické úrovni, proč bylo takové zřeknutí se umožněno, ba dokonce vítáno jako bohulibá věc. A to proto, že nemáme žádný konsenzus [shodu], co se cílů týče. A když nemáte konsenzus, co se cílů týče, začíná obvykle válka jako přímý následek tohoto procesu. V určitém smyslu je snaha nebrat otázku cílů v potaz, [14] a to kvůli iluzi míru, jednou z hlubokých tužeb celé kultury moderny. Avšak jak pravil apoštol Pavel ve svém Prvním listu Soluňským: „Až budou říkat: ‚Je mír a bezpečí‘, tu je náhle přepadne zkáza, jako bolesti na těhotnou ženu, a neuniknou.“ (1. Soluňským 5,3), což představuje takové vnitřní drama, které je přítomno na různých úrovních v té kultuře, které jsme se zřekli.

AČ: Máte tím na mysli, že byla otázka účelu [konečného cíle] v průběhu evropské třicetileté války odsunuta na vedlejší kolej?

PŠč: V určitém kontextu ano. Šlo totiž o poslední evropskou dlouhotrvající náboženskou válku (1618–1648), jejíž kořeny někteří kladou už do doby husitských bouří, jiní do doby albigenských (katarských) [15] křížových výprav, nicméně co do rozměru se o větší válečný náboženský konflikt jednalo v podstatě až v 16. století a v průběhu celého 17. století, přesněji v jeho první polovině, tj. toto 150 let trvající období v konečném součtu způsobilo trhliny v evropské filosofii, obzvlášť pak v evropské politické filosofii. Vlastně od té doby nepovažuje evropská filosofie otázku společného dobra (lat. bonum commune) [16] či možného obrazu společného dobra za důležitou, následky čehož pak pozorujeme na nejrůznějších úrovních. To znamená, když nepanuje shoda ohledně otázky společného dobra, přirozeně přetrvává fragmentace, neb čí obraz reality je nejlepší? Jak zde zcela správně podotkl Friedrich Nietzsche [17] (1844‒1900), že to tkví v definování takové otázky výlučně vůlí [k moci ‒ něm. Wille zur Macht], přesněji vůlí toho nejsilnějšího. To znamená, že k tomuto definování nedochází na principu objektivity, jenž je vlastní samé danosti světa, tj. na základě určitého fenoménu, nýbrž na základě dominance nejsilnější vůle. To samé už vše bylo u Thomase Hobbese [18] (1588‒1679). Ten přímo píše, že neexistuje dobro a zlo, že se vždy jedná jen o konvenční pojmy, definované vůlí, ať už člověka, či toho, [19] koho tím člověk pověřil. V souladu s tímto kontextem už se vlastně rýsuje i celý budoucí marxistický diskurs o tom, že existuje buržoazní etika, proletářská etika, což v podstatě vypovídá o tom, že etika [jako objektivní kategorie] neexistuje [20] a stejný princip je uskutečňován podle zásady, že víru určuje ten, kdo vládne (lat. cuius regio, eius religio), [21] tj. otázka víry zde není důležitá. To vše představuje vlastně takový jakoby opakující se fraktál rozvíjení myšlenky ohledně snahy vytěsnit onu účelovou příčinu mimo rámec lidského bytí.

AČ: V podstatě tedy můžeme říct, že počínaje 15. stoletím se lidstvo takříkajíc nachází v jakémsi stavu neukotvenosti při absenci účelových příčin, kdy každý řeší, kdo je silnější. Jedná se o nenormální stav a v každém případě, i kdyby to mělo trvat další dva tisíce let, se lidstvo navrátí k teorii společného dobra, k ontologii… [22]

PŠč: To si zpětně položí otázku. My sice nevíme, jaké závěry z toho vyvodí, ale zde se mi zdá a mohu s vámi souhlasit, že se dříve či později vrátí k nutnosti položit si otázku. A možná k tomu dospěje dříve než později. My už teď pozorujeme simulakra jakéhosi pokusu o vytvoření společného dobra v podobě zelené agendy. Nedávno se konala konference o klimatu COP28, [23] přičemž to byl v podstatě pokus vytvořit stejným způsobem simulakrum. O simulakrum se nicméně jedná právě proto, že se nezakládá na žádných hodnotových principech. Není zde ani vidu, ani slechu po prvotních otázkách, prvotních / účelových příčinách. Přesněji řečeno se jedná o základní kritiku takového dokonce nej… jak to správně vyjádřit… Dejme tomu, že se budu k liberalismu stavět maximálně kladně, a ne tak, jak ho vnímám reálně, i tak budu mít ohledně něj jeden klíčový dotaz, a to, že… už v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických (1776) se nesčetné [pravdy] pokládají za samozřejmé (angl. self-evident). Jestli si vybavujete, tak v Deklaraci nezávislosti jsou pravdy sice nanejvýš zřejmé, a to v pojetí oné referenční skupiny (Otců zakladatelů), leč v jádru to vůbec není samozřejmé, což je velmi důležitý moment. Klíčový problém jmenovitě liberalismu, dokonce i v té jeho původní blahovolné podobě, tkví v tom, že přеbírá ty nanejvýš zřejmé pravdy, jež jsou hluboce kontextuální. Ovšem konkrétně v případě západního liberalismu zapadají tyto pravdy do křesťanského kontextu [24] a mohly existovat toliko v rámci kontextu všeobecně křesťanské etiky, jakož i všeobecně křesťanské kultury. Tehdy se mohl liberalismus rozvíjet na principu sebezřejmosti, [25] přičemž dnes registrujeme na světové úrovni pokusy o nastolení sebezřejmosti, [26] které se však neopírají o žádný základ, jsou prosty jakékoliv upřímné zmínky o Stvořiteli a podobně, tj. pokusy o vytvoření této globální zelené utopie jako simulakra společného cíle. Podle mě je to známkou toho, že jaksi intuitivně už sice vyvstává potřeba si tuto otázku položit, leč zatím nejsme opravdu připraveni, abychom na ni hledali upřímné odpovědi.

***

Pavel Ščelin je nezávislý politický filosof a teolog ruského původu, který se ve své práci věnuje hlubinné krizi modernity v globálním měřítku. Zaměřuje se především na napětí mezi metafyzickými základy křesťanské tradice a politickými systémy současného Západu i východní Evropy. Vystudoval politologii na Středoevropské univerzitě (CEU) v Budapešti a dlouhodobě působí v ruskojazyčném intelektuálním diskurzu, mimo jiné jako spoluzakladatel vzdělávací platformy Otium Academy s kořeny v Kyjevě. Ve svých analýzách využívá metodu symbolického čtení dějin k odkrývání duchovních příčin současné společenské atomizace a k hledání obnovy společného dobra. Jeho myšlení čerpá z hluboké syntézy ruské nábožensko-filosofické tradice (zejména z děl Nikolaje Berďajeva, Ivana Iljina či Lva Karsavina) a západní školy politické teologie, reprezentované mysliteli jako Eric Voegelin, Carl Schmitt či Giorgio Agamben. Ve své aktuální práci se profiluje jako pomyslný most mezi západním a ruským diskurzem politické teologie. Jeho ambiciózním cílem je aplikovat myšlenkové vzorce církevních otců (zejména sv. Maxima Vyznavače) na současnou politickou teologii. Tímto způsobem se snaží vytvořit alternativní cesty pro nahlížení na otázky války a míru, politické jednoty, občanských nepokojů a fenoménu moci obecně. Je znám svým výjimečným darem propojovat složité filosofické koncepty s živým vypravěčstvím, čímž zpřístupňuje hlubiny tradice širokému publiku. V současnosti žije mimo domovinu, přičemž spolupracuje s mezinárodními projekty zaměřenými na tradiční symbolismus (např. The Symbolic World).

Alexej Černov je ruský nezávislý analytik, publicista a mentor působící na pomezí křesťanské teologie, filosofie a psychologie (v případě posledně zmíněné vychází z Jungovy analytické psychologie). Věnuje se zkoumání hlubších souvislostí mezi lidskou psychikou a náboženskými systémy, přičemž se zaměřuje na kritickou reflexi modernity v porovnání s pravoslavnou tradicí, již se snaží revitalizovat pro současného člověka.

Poznámky:

[1] Simulakrum (plurál: simulakra), z latinského simulare, „napodobovat, jevit se“, je chápáno jako vyprázdněný obraz, pouhá forma bez obsahu, ikona, nápodoba. V kontextu tzv. poststrukturalismu byl termín simulakrum poprvé použit v knize Diference a opakování (v originále Différence et répétition, 1968), ve které Gilles Deleuze tvrdí, že simulakra jsou obsahem doktríny Friedricha Nietzscheho o věčném návratu. Problematika simulaker tvoří podstatnou část díla francouzského sociologa a filosofa Jeana Baudrillarda. V knize Simulakra a simulace (v originále Simulacres et simulation, 1981) redefinuje termín v kontextu sémiotiky, čímž jeho význam podstatně rozšířil a posunul. Simulakrum je virtuální kopie neexistujícího originálu, která je reálnější než skutečnost. Nebo jednodušeji jako kopie prvního, ale skutečnější. V prvním řádu, který spojuje s předmoderní dobou, je obraz snadno rozeznatelný jako podvrh reality, je jasně chápan jako iluze. V druhém řádu, který spojuje s moderní dobou – industriální revolucí, je v důsledku obrovské produkce kopií už téměř nemožné rozlišit mezi originálem a kopií, mezi obrazem a reprezentací. V třetím řádu, který spojuje s postmoderní dobou, je rozdíl mezi originálem a kopií smazán, existuje jen simulakrum. Nadprodukce znaků způsobila jejich odtržení od objektu reprezentace (jak byla klasicky chápána reference) a svým zacyklením způsobila konec reality jako takové. Místo ní nastoupila hyperrealita – pozn. překl.

[2] Americký filosof, teolog, esejista a kulturní kritik; autor krásné literatury i zásadních teologických děl. Pochází z anglikánského prostředí, k pravoslaví konvertoval ve svých jednadvaceti letech – pozn. překl.

[3] René Descartes (1596–1650) – francouzský filosof a matematik, zakladatel novověkého racionalismu. Svým důrazem na subjektivní vědomí („Myslím, tedy jsem“) a mechanistický výklad přírody zásadně přispěl k rozpadu tradičního teleologického vnímání světa – pozn. překl.

[4] Jedná se o místo, kde se nachází v ruských lidových obydlích domácí ikonostas. Ruský termín krasnyj (красный) v tomto starobylém kontextu neznamená barvu, nýbrž odkazuje k původnímu slovanskému významu „krásný“ či „hlavní“. Podobně jako u názvu Rudé náměstí (Krasnaja ploščaď), které bylo původně pojmenováno jako „Krásné“. Pro červenou barvu se v té době používal výraz červonnyj, zatímco dnešní ruské slovo pro „krásný“ (krasivyj – красивый) je až pozdějším jazykovým vývojem – pozn. překl.

[5] Andrej Rublev (asi 1360–1430) – nejslavnější ruský malíř ikon a mnich, kanonizovaný pravoslavnou církví. Jeho dílo, zejména ikona Svaté Trojice, vytvořená pro Trojicko-sergijevskou lávru, představuje vrchol byzantsko-ruské ikonografie, v níž se hloubka teologie spojuje s mimořádnou uměleckou harmonií a duchovní čistotou ‒ pozn. překl.

[6]  V české odborné literatuře se pro Aristotelův pojem causa finalis (řec. aitia teliké) užívají dva rovnocenné termíny, jejichž volba často odráží širší myšlenkový kontext autora. V tradici západní scholastiky a klasického aristotelismu (např. u S. Sousedíka či K. Flosse) dominuje označení cílová příčina, které věrně sleduje latinskou terminologii a logickou strukturu bytí. Naproti tomu v okruhu východní křesťanské estetiky a byzantologie (např. u J. Samohýla či P. Milka) je upřednostňován termín účelová příčina. Ten v kontextu teologie ikony lépe zdůrazňuje dynamický a formativní záměr obrazu, jehož účelem je aktivně vést věřícího k participaci na božském prototypu. Tomu odpovídá i širší pojetí teleologie (z řec. telos – cíl, završení a logos – slovo, nauka) jako „učení o účelnosti všech přírodních a společenských jevů, které jsou výsledkem působení sil zaměřených k cíli předem určenému“ (srov. Akademický slovník cizích slov) „Účelnost“ je v tomto kontextu chápána jako směřování k cíli (telos). I proto s ohledem na téma rozhovoru překládáme ruský pojem целевая причина (celevaja pričina) jako účelová příčina – pozn. překl.

[7] Množné číslo od řec. logos ‒ v byzantské teologii, zejména u sv. Maxima Vyznavače (asi 580–662), jednoho z nejvýznamnějších byzantských teologů, mnichů a filosofů, jehož vliv na celou východní (pravoslavnou) tradici je srovnatelný s vlivem Tomáše Akvinského na Západě. Tímto termínem se označují božské principy či záměry vložené do každého stvoření. Jsou to věčné ideje, které určují podstatu, smysl a konečný cíl (telos) každé věci v souladu s Božím plánem ‒ pozn. překl.

[8] Michelangelo Buonarroti (1475–1564) – italský sochař, malíř a architekt vrcholné renesance. Jeho dílo (např. strop Sixtinské kaple) představuje v kontextu ikonografie bod obratu k antropocentrismu, kde je božské vyjadřováno skrze monumentální plasticitu a dramatičnost lidského těla ‒ pozn. překl.

[9] Vlivná francouzská filosofka a teoretička obrazu. Ve svých pracích (např. Image, icône, économie: Les sources byzantines de l’imaginaire contemporain, 1996, v češtině též jako „Obraz, ikona, ekonomie“) zkoumá byzantský ikonoklasmus jako ideový kořen západní vizuální kultury. Analyzuje vztah mezi obrazem, mocí a svobodou diváka, přičemž varuje před současným „vizuálním imperialismem“, v němž jsou obrazy zneužívány k ovládání a manipulaci veřejného prostoru – pozn. překl.

[10] Pavel Ščelin zde pravděpodobně naráží na to, že moderní svět nahradil otázku „Proč?“ (účel) otázkou „Jak?“ (mechanika).

Zde se z hierarchie stává mechanismus (ustanovka ‒ установка). Už to není živý les, ale „továrna na smysl“ ‒ pozn. překl.

[11] Pojem telos (v překladu „cíl“, „účel“ či „završení“) tvoří v byzantské ontologii „architekturu smyslu“. Jeho odstranění, o kterém Pavel Ščelin mluví, je v politické filosofii chápáno jako klíčový moment přechodu k modernitě, který vede k nevyhnutelné fragmentaci světa ‒ pozn. překl.

[12] Na nejhlubší ontologické úrovni je jednota bytí (v pravoslavném a byzantském kontextu často spojovaná s pojmem všejednota, rus. всеединство ‒ vsejedinstvo) představou, že svět není hromadou izolovaných věcí, ale organickým a posvátným celkem, který má jediný zdroj a jediný cíl ‒ pozn. překl.

[13] Tuto myšlenku lze interpretovat i tak, že po odstranění telos nemůže horizontální svět (věcí a mechanismů) bez společného vertikálního směřování (k Bohu / telosu) už držet pohromadě. Fragmentace tedy není volba, ale logický následek ztráty účelu ‒ pozn. překl.

[14] Lze hovořit o tzv. neutralizaci hodnot ‒ pozn. překl.

[15] Jako kataři (z řec. καθαρός ‒ katharos, tj. čistý), označováni také jako albigenští (podle města Albi v jižní Francii), byli nazýváni členové velkého středověkého křesťanského náboženského hnutí na Západě. Sami členové hnutí se považovali za křesťany a označovali se jako „praví křesťané“ (veri christiani) nebo „dobří lidé“ (bonhommes). Od počátku byli římskou církví vnímáni jako nebezpeční heretici, přičemž právě za účelem potlačení katarství vznikla ve 30. letech 13. století papežská inkvizice. Tato krvavá epizoda evropských dějin (1209‒1229) je často vnímána jako zlom v duchovní jednotě Západu a předzvěst pozdějších náboženských válek ‒ pozn. překl.

[16] V aristotelsko-scholastické tradici ‒ pozn. překl.

[17] Německý filosof a kritik evropské morálky a náboženství. Jeho koncepty „vůle k moci“ a „přehodnocení všech hodnot“ reflektují krizi moderního člověka po ztrátě objektivního metafyzického řádu ‒ pozn. překl.

[18] Anglický filosof, který nejvíce proslul pracemi týkajícími se politické filosofie. Jeho kniha Leviathan (1651) dala základ pro většinu západní politické filosofie z hlediska teorie společenské smlouvy. Hobbes byl zastáncem absolutismu, navíc vyvinul některé ze základů evropského liberálního myšlení, jako jsou právo jednotlivce, přirozená rovnost všech lidí, názor, že všechny legitimní politické moci musí mít „zástupce“ na základě souhlasu společnosti, liberální výklad práva, který ponechává lidem volnost a umožňuje jim dělat to, co není zákonem vyloženě zakázáno. Hobbes také přispěl k rozmanitému spektru oborů, včetně historie, geometrie, fyziky, teologie, etiky, překladatelství, obecné filosofie a filosofie politických věd. Jeho popis lidské přirozenosti je dodnes trvalou teorií v oblasti filosofické antropologie. Stal se jedním z klíčových zakladatelů materialismu ve filosofii. Pro Ščelinovu argumentaci je klíčový Hobbesův mechanistický materialismus a jeho pojetí etiky, kde dobro a zlo nejsou objektivní danosti, ale konvenční pojmy definované lidskou vůlí či dohodou. ‒ pozn. překl.

[19] Tímto může být dle Hobbese suverén jako funkce, a nejen jako osoba. V jeho pojetí může být oním suverénem buď jedna osoba (monarcha), nebo shromáždění lidí (aristokracie či demokracie). Slovo „suverén“ tedy v překladu neoznačuje nutně konkrétního člověka, ale místo moci, které definuje pravidla. Hobbes ve svém díle Leviathan doslova popisuje stát jako „velkého člověka“, kde je panovník hlavou a jednotliví občané údy. Na rozdíl od byzantského organického pojetí jde však u Hobbese o mechanistickou konstrukci státu jakožto účelového stroje na zajištění míru (stát jako umělý člověk – automaton) ‒ pozn. překl.

[20] Možná interpretace ‒ pokud je etika jen „nadstavbou“ ekonomických zájmů, pak žádná univerzální etika neexistuje – existuje jen ideologie, kterou prosazuje ten, kdo má v rukou moc. Uvedená myšlenka o etice jako „nadstavbě“ ekonomických zájmů vychází z marxistické teorie základny a nadstavby, jak ji definovali Karel Marx a Friedrich Engels. Tento koncept, který popírá univerzální etiku ve prospěch třídních ideologií, dále rozvinula kritická teorie (Frankfurtská škola) a analyzoval Leszek Kołakowski (1927‒2009) ‒ pozn. překl.

[21] Lat. „Koho kraj, toho víra“ – zásada zakotvená v augsburském náboženském míru (1555) jako završení německé luterské reformace. Podle této zásady měl držitel územní svrchovanosti právo určit náboženské vyznání pro své poddané. V kontextu rozhovoru tento moment představuje rezignaci na hledání objektivní pravdy ve prospěch politické moci a konvence. Hobbesovská stopa: Hobbes v Leviathanu tento princip radikalizuje. Suverén (stát) musí mít moc nad náboženskými otázkami, aby zabránil občanské válce. Víra se v tomto pojetí stává nástrojem politické stability – není to otázka „pravdy“, ale otázka „veřejného řádu“ ‒ pozn.překl.

[22] Nauka o jsoucnu; v „ontologickém“ stavu je pravda a dobro něco, co existuje nezávisle na nás a my se k tomu musíme pouze navrátit. Je to předpoklad, že existuje univerzální struktura skutečnosti, která určuje, co je správné. V tomto smyslu je to návrat k byzantskému nebo antickému myšlení, kde politika a etika přímo vyplývaly z toho, jak je uspořádán vesmír (kosmos) ‒ pozn. překl.

[23] Konference OSN o změně klimatu 2023 v Dubaji ‒ pozn. překl.

[24] Pavel Ščelin zde odkazuje na úvodní pasáž Deklarace nezávislosti USA (1776): „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezadatelnými právy…“ Argumentuje, že tyto hodnoty nejsou univerzálně zřejmé samy o sobě, ale jsou podmíněny křesťanským kontextem (vertikálním vztahem ke Stvořiteli jako zdroji smyslu). Dnešní sekulární utopie tento zdroj vynechávají, čímž se z původních hodnot stávají prázdná simulakra – pozn. překl.

[25] Rus. самоочевидность (samoočevidnosť) v nábožensko-filosofickém smyslu (např. u Ivana Iljina v jeho díle Religiózní smysl filosofie, poprvé vydaném v Paříži r. 1924; jednalo se o soubor projevů z let 1914–1923) znamená vnitřní evidenci pravdy, která nepotřebuje vnější potvrzení. Iljinova „sebezřejmost“ jako fenomenologický pojem není jen to, co je racionálně „jasné“, ale to, co se duši zjevuje jako nezpochybnitelná duchovní pravda skrze vnitřní zkušenost a lásku. Je to ontologický vjem, nikoliv jen logická či politická shoda ‒ pozn. překl.

[26] V tomto případě pokusy o nastolení něčeho, co se může tvářit jako nezpochybnitelná pravda ‒ pozn. překl.

Pro Délský potápěč přeložila a poznámkami opatřila Sareri.

Autor: Radim Lhoták

Na světě dnes žije více než dvě miliardy lidí v extrémní chudobě. Alespoň to tvrdí Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Extrémní chudoba je definována garantovaným příjmem menším než tři dolary na den, což v kurzovním přepočtu dělá asi 63 Kč. Je vskutku pozoruhodné, že analýzami globální chudoby se zabývají mocné, a navíc soukromé finanční instituce těžící z bohatství světových ekonomických center, která celá staletí ekonomicky rostla na kostrách svých chudých periferií. Těm se dříve říkalo „třetí svět“, dnes „globální jih“. O to pikantněji vyznívá starost těchto nadnárodních bank nad přesunem chudoby z oblasti asijských tygrů, mezi něž patří především Čína a Indie, do afrických subsaharských zemí.

Východní Asie zažívá ekonomický boom mimo jiné díky tomu, že se postupně vymaňuje z područí západních bank a nadnárodního kapitálu. Zato dávno zkolonizovaná Afrika nadále upadá, přičemž jistá část subsaharských států se obrací o pomoc na Čínu a Rusko, zatímco zbytek afrických států se dusí ve vlastní šťávě vnitřními konflikty ve snaze vymanit se z pod kurately západních kolonizátorů. Tatáž Světová banka pak ve svých veřejně prezentovaných analýzách za příčinu chudoby označuje fragilitu dotčených zemí způsobenou vnitřní nestabilitou.

Na informačním webu Světové banky se píše:

Rok 2024 představuje kritický zlom – chudoba se stále více koncentruje v místech, kde jsou (státní) instituce nejvíce ohroženy a obnova je nejobtížnější. Toto musí být ústředním bodem globální rozvojové agendy v budoucnu. Chudobu totiž nelze vymýtit, pokud se nepostavíme čelem k nestabilitě – strategicky a naléhavě.

Náprava křehkosti a nestability musí být proto podle bankéřů prvním úkolem v boji proti chudobě. Kdo jiný se však o tuto „fragilitu“ zasloužil více než světoví lichváři, jimž na srdci leží především to, aby jim každý stát na světě platil tučné úroky za to, že financují jeho ekonomický rozvoj za pomoci nadnárodních korporací? Tam, kde o jejich „službu“ nikdo nestojí, musí nutně nastoupit extrémní chudoba. Zloděj křičí chyťte zloděje. Přitom prý více než 60 procent lidí z oněch chudých států se podle Světové banky spoléhá na nízkoproduktivní práci – neplacenou práci v rodině, samostatnou výdělečnou činnost nebo jiné „nejisté činnosti“. Neboli křehkost se dostavuje všude tam, kde panuje nezávislost na státních institucích, bankách a velkokapitálu. Navíc nedostatky v infrastruktuře situaci ještě zhoršují. Není tam například možné organizovat povinné očkování a účinně regulovat růst populace.

Pročež blahořečme s nejvyšší pokorou našim finančním bohům a jejich bankovním domům, že nám umožnili nuceně dřít v námezdních zaměstnaneckých poměrech, často prekérních bez sociálních jistot a bez možnosti žen zůstat v domácnosti, a užívat si příjmů nad hranicí chudoby ve státě, který prosperuje jakožto okrajový přívěšek západního centra. Kdybychom totiž svoji existenci postavili na soběstačnosti, kdyby většina lidí žila z vlastních zemědělských výtěžků, ze samostatných řemesel a služeb se vzájemnou barterovou výměnou vytvořených hodnot, byla by tato „nejistá činnost“ bez potřeby velkých peněz podle Světové banky důkazem naší absolutní chudoby hodné nejvyššího soucitu a spásného zásahu ve formě totálního vyvlastnění a zavedení pracovních táborů pro nakrmení zbídačelé populace.

Málokterý černý obyvatel Sahelu by byl ochoten žít jako my ve vleku každodenní osmihodinové námezdní práce, aniž by se mohl denně povalovat na návsi a okukovat místní ženy, jak se činí v obstarávání domácích prací. Vedle toho družně klábosit s jedním ze zámožných švagrů, který provozuje samostatnou „nejistou výdělečnou činnost“ obchodováním s vlastním stádem koz pasoucích se divoce na přilehlých savanách. Kdyby finanční bohové ponechali v minulosti Afriku samu sobě, jezdili bychom tam dnes jako turisti obdivovat se z ohrazených koridorů přírodnímu a svobodnému způsobu života místních domorodců, jimž jsou naše civilizační vymoženosti pro smích.

Ať už se ukáže, že důvodem klesající porodnosti je cokoli, do žádné z běžných politických ideologií to přesně nezapadne

Autorka: Louise Perryová

Když jsem na informace o klesající porodnosti narazila poprvé, byla jsem naprosto pevně přesvědčena, že to dokáži snadno vysvětlit. Problémem jistě bude, že se lidé odmítají chovat podle mých osobních politických preferencí. Coby konzervativní matka jsem předpokládala, že kdyby kultura naší společnosti byla více prorodinná – především směrem k matkám – porodnost by se rychle začala šplhat nahoru. Všechno to do sebe s mými ideologickými pozicemi krásně zapadalo. Jak velmi příhodné.

Postupně mi ale došlo, že takto se k otázce staví většina lidí, a data o porodnosti tak obvykle fungují jako svého druhu Rorschachův test. Podle konzervativců je na vině zhroucení sňatečnosti a rozmach feminismu. Progresivci podobně přesvědčeně viní špatně dostupné školky a líné otce, kterým se nechce do domácích prací. Zastánci dostupnosti bydlení vidí problém v drahém bydlení. Podle ekologů za to může klimatická krize a obavy s ní spojené. Každý má své vlastní vysvětlení podporující jeho vlastní, už dříve zformovaný politický kompas.

Lidé bez většího zájmu o politiku, s nimiž hovořím ve skutečném, off-line světě, nejčastěji nabízejí dvojí vysvětlení toho, protože dětí nemají více nebo dokonce vůbec: buď si stěžují na nákladnost, nebo nenašli ten správný protějšek.

Všechna předkládána vysvětlení trpí zásadními nedostatky.

Nejprve si musíme připomenout, že porodnost dosti prudce klesá skoro po celém světě. Přes polovinu všech států a teritorií na světě bylo už v roce 2021 pod hranicí reprodukce (ta se v podmínkách nízké úmrtnosti dětí obvykle udává 2,1), včetně spousty těch nepříliš bohatých. Jihovýchodní Asie a Střední i Jižní Amerika zaznamenávají obzvlášť dramatické propady a některé z nich dosahují ultra-nízkých hodnot, ještě velmi nedávno známých jen z nejbohatších částí severovýchodní Asie.

Leckoho by asi překvapilo, které země se propadly pod hranici reprodukce populace. Věděli jste třeba, že Írán je dnes zemí s nízkou porodností? Mezi lety 1980 a 2000 zaznamenala Islámská republika největší a nejrychlejší propad porodnosti, jaký kdy svět viděl. Mluvíme o zemi, kde musí ženy povinně nosit závoj a homosexualita je tvrdě potlačovaná, což představuje nemalý problém pro ty, kdo kladou vinu za nízké hodnoty na bedra feminismu a liberalismu.

Pro každé jednotlivé, ideologické vysvětlení se někde na světě najde přesvědčivý kontr argument. Jestliže se domníváte, že vysvětlením jsou drahé školky, pak musíte přijít s vysvětlením, proč štědrý skandinávský systém jeslí a školek nevyléčil nízkou porodnost. A v rozporu se stížnostmi feministek tráví američtí otcové více času péčí o děti a domácími pracemi než kdy předtím – zatímco porodnost dosahuje historických minim

Svádět to manželství je podobně problematické. Průměrný turecký pár se i dnes bere spolehlivě před třicátými narozeninami – přesto je porodnost v Turecku nižší v USA, což ukazuje, že se nejedná o rozhodující činitel. Ostatně označovat za příčinu nízké porodnosti stále rozšířenější nesezdanost je jako tvrdit, že lidé už tolik nejezdí na kolech, protože už si tolik nekupují kola. Pokud někdo nemá kolo, může být příčinou cenová nedostupnost nebo nějaká jiná zásadní překážka k jeho vlastnictví. Spíše je to ale proto, že koupit si kolo vyžaduje jistý objem peněz, času a úsilí – a v konečném hodnocení už lidem tolik na ježdění na kole nesejde dostatečně na to, aby tyto oběti učinili.

Leckdo má za to, že na poklesu mají jasnou a nezpochybnitelnou roli antikoncepce a potraty. Koneckonců oddělení sexu od rozmnožování je hlavním smyslem těchto výdobytků. Ani tady nemluví ale data kdovíjak jednoznačně. V Británii, která jako první prošla industrializací, začal pokles porodnosti už zkraje 19. století a ve 30. letech minulého století dokonce byla prolomena hranice reprodukce, celá desetiletí před rozšířením hormonální antikoncepce a legalizací potratů. Předchozí generace uměly kontrolovat svou porodnost, namísto antikoncepce a potratů však zpravidla prostřednictvím strategické abstinence.

Evropské země s nejpřísnějšími protipotratovými zákony patří mezi ty s nejnižší porodností. Na Maltě, kde je umělé přerušení těhotenství dovoleno pouze v případě ohrožení života matky, rodí ženy v průměru jediné dítě a v Polsku se po další zostřením podmínek potratů v roce 2020 už tak nízká porodnost propadla ještě níže. Zdá se tak, že jakmile není k mání možnost potratu, lidé (ženy) namísto rození většího počtu dětí mnohem spíš mění své sexuální chování.

Dobře, co tedy ještě zbývá? Dostupnost bydlení může skutečně mít jistý měřitelný dopad. Jedna mezinárodní studie rozebírala data z období 1870-2012 se závěrem, že 10 % nárůst ceny bydlení odpovídá poklesu porodnosti o 0,01 až 0,03. To skutečně není zrovna dech beroucí číslo a výkyvy cen bydlení není úplně jednoduché statisticky oddělit od jiných činitelů spjatých s industrializací a urbanizací, také spojených s klesající porodností.

Ani tvrzení, že mladí si dnes nemohou dovolit mít děti, neobstojí sebemenší přezkum. Ano, řada mladých lidí nedosáhne na životní úroveň svých rodičů, v Británii poměrně často, v Americe výrazně méně, což může vyvolávat pocit nedostatku.

Striktně podle čísel a dat se však současným lidem žije nesrovnatelně lépe než drtivé většině jejich předků, i po započtení nafouknutých nákladů na bydlení. Ještě počátkem 70. let, kdy se britská porodnost ještě držela nad hranicí 2,1, nevlastnilo 34 % Britů pračku, 9 % netekla doma teplá voda a 11,5 % chodilo na venkovní záchod. To celé v době před masovým rozšířením plenek na jedno použití.

Mezi lety 1911 a 2011 se počet obyvatel Anglie a Walesu zdvojnásobil, zatímco počet obytných místností ztrojnásobil, obydlí tedy jsou znatelně méně přeplněná než kdysi. Moderní lidé si možná nepřipadají jako boháči, ale naše schopnost zajistit dětem teplo, jídlo a čistotu nebyla nikdy garantována bezpečněji.

V poslední době se stále častěji přetřásá ještě jedna linka, např. v nedávném článku Johna Burn-Murdocha pro Financial Times. Upozorňuje v něm na „ohrožení populace ve vaší kapse“, tedy chytré telefony. Podle všeho existuje jistá míra souvislosti mezi rozšířením telefonů a poklesem porodnosti, což by se dalo snad vysvětlit přílišným užíváním a z toho plynoucí izolací.

Není vyloučeno, že chytré telefony, televize a další zábavní technologie hrají svou úlohu při dalším urychlování poklesu porodnosti – zpracována byla dosti přesvědčivá data ze zemí jako Brazílie, Malawi nebo Čína. Obecnější trend je ale mnohem staršího data než vynález televize, nemluvě už vůbec o chytrých telefonech. Porodnost v Americe se začala snižovat už před 200 lety a pod hranici nahrazení se dostala roku 1972, což nelze vysvětlit technickými inovacemi 21. století.

Pravdou tak je, že nevíme, co se skutečně děje, a zcela jistě nemůžeme říct ani to, kdy a kde se tento propad zastaví. Tato nejistota by nás měla znepokojovat. Jak podotknul slovinsko-americký analytik Samo Burja v našem loňském rozhovoru, je to podobné, jako bychom měřili stále vyšší teploty, ale netušili nic o příčinné souvislosti s emisemi skleníkových plynů. Člověk samozřejmě je mnohem obtížnější subjekt než klima a společenské vědy bohužel nejsou v nejlepší kondici: upějí pod tíhou moderních politických myšlenek, které ale nacházení pravdy spíše brzdí.

Ať už se děje cokoliv, něco mi říká, že to šikovně nezapadá do škatulek žádné z vlivných politických ideologií. Až – nebo pokud – tedy budeme mít odpověď, nejspíš nám bude připadat divná, překvapivá a dost možná i nevítaná.

Úvaha Louise Perryové Falling Birth Rates Are a Mystery vyšla na stránkách Wall Street Journal 20. května 2026.

Gregory Bovino, bývalý šéf Úřadu celní a hraniční ochrany (CBP), se minulý týden zúčastnil druhého summitu o remigraci v Portugalsku, kde se objevil po boku (zleva) Evy Vlaardingerbroekové, Martina Sellnera a Alfonsa Gonçalvese.

Autor: Eugyppius

… aneb proč jisté iniciativy ke zlepšení stavu Evropy na sociálních sítích nemají přílišné šance na úspěch

V květnu proběhl v Portu i za české účasti druhý remigrační summit. Reportáž z toho loňského, premiérového v Itálii jsme přinesli zde. Idea remigrace v posledních měsících nabrala na pravici výrazně na popularitě a v éteru se někdy objevují i proklamace o její údajné „nevyhnutelnosti“. Přinášíme kritičtěji laděnou esej německého bloggera, který se problém pokouší dívat praktičtěji. Redakčně zkrácen parafrázován úvod.

V úvodní přibližně třetině článku autor popisuje cestu pojmu „remigrace“ do hlavního proudu německé národní konverzace, větším dílem v důsledku masivní, hysterické reakce německých úřadů, bezpečnostních složek i médií (včetně schůzky M. Sellnera s lidmi z prostředí Alternativy pro Německo, označované za novou konferenci ve Wannsee), jíž by se Sellner se svými omezenými prostředky sotva kdy mohl vlastním úsilím vyrovnat. Následuje překlad hlavní části eseje.

A tak se s pomocí doslova všech od nedovtipné semaforové koalice kancléře Olafa Scholtze přes Spolkový úřad na ochranu ústavy, AfD až po Martina Sellnera a jeho identitáře remigrace stala tím, čím kdysi byla kritika imigrace. To je pochopitelně v pořádku, lidé by měli podporovat, čemu věří a nikdo by snad nerozporoval, že se především v uplynulých deseti letech do Evropy vetřela spousta lidí, kteří následně zneužívají naše sociální systémy, porušují zákony výrazně častěji než původní obyvatelé a citelně snižují kvalitu života. Kdyby šel stisknutím tlačítka zajistit jejich odchod, neváhal bych ani na vteřinu.

Naneštěstí není součástí tohoto balíčku problémů soubor předpřipravených snadných řešení a já mám stále větší pochybnosti 1) jak má remigrace fungovat, a 2) zda se dogmatickým zastáncům remigrace na pravici, kteří se momentálně octnuli do jisté míry na výsluní zájmu médií, doopravdy otevírá reálná cesta k uskutečnění tohoto plánu. Zatímco se zastánci remigrace předhánějí ve vršení všech možných výhod naložení migrantů do letadel směřujících do zemí globálního Jihu, domovské země těchto lidí obvykle nejeví žádný zájem je přijmout zpět, masová migrace (sice v poněkud méně zběsilém tempu) vesele pokračuje dál, AdF zůstává obklopena pomyslnou karanténní zdí ostatních subjektů německé politiky, rozvětvená síť neziskovek trpělivě ze všech svých oddenků šíří migrační humanitářství, širší elitní konsenzus se vzpírá dokonce i deportacím těch „hostí“, kteří zde pobývají v rozporu se zákony a zakládací legislativa EU stojí na více místech v přímém protikladu s plány na remigraci. Ani kdyby 85 % Němců zítra jako zázrakem obrátilo a začalo na remigraci nahlížet se zalíbením, nebylo by její uskutečnění nic snadného. Sellnerův kompletní, výrazně technokratický plán navíc vyžaduje širokou institucionální oporu i podporu všech silnějších politických stran, včetně nezanedbatelné části levého spektra, a to po dobu mnoha volebních cyklů. Hovoříme tak o novém společenském konsenzu, nutném pro přinucení nebo minimálně povzbuzení celých populací k přesídlení, konsenzu přinejmenším tak hlubokém a širokém, jako byl donedávná ten ohledně klimatické politiky. Těžko si něco takového představit bez výrazné generační proměny nebo zcela zásadního politického otřesu.

Mou motivací při psaní těchto řádek není nějaký politický kibic nebo nutkavá potřeba být vždy a zásadně proti. Považuji Sellnera za kamaráda a dokonce jsem některé jeho texty přeložil. Osobní sympatie však nemohou zcela zastínit mou skepsi.

Nejnovějším počinem remig-sféry je cosi velikášsky pojmenovaného jako Save Europe Act (Zákon na záchranu Evropy), s kterým Sellner a holandská aktivistka Eva Vlaardingerbroeková přišli na nedávném remigračním summitu v Portu. V podstatě využívá procesního mechanismu unijního práva známého jako Evropská občanská iniciativa /European Citizens’ Initiative (ECI)/, jejímž prostřednictvím mohou řadoví občané dostat legislativní návrh přímo do Evropské komise. Podmínkou je získání milionu podpisů a splnění několik dalších kritérií. Zákon na záchranu Evropy mimo jiné volá po „legislativních a politických krocích“ k vynucení „moratoria“ na mimoevropskou imigraci, deportaci „ilegálně pobývajících migrantů a neúspěšných žadatelů o azyl“ i zločinců, „ustanovení harmonizovaného, celounijního mechanismu a rámce pro širší remigraci“ nebo „odstranění pobídek v sociálním systému a dalších benefitů, které fungují jako ‚pull‘ faktory migrace“.

Všechno to pochopitelně zní skvěle, stejně jako skutečnost že podle Sellnera s Evou V. se jim podařilo nasbírat už hodně přes 200 000 „podpisů“. Skutečnost se však, jak už to tak bývá, jeví poněkud méně blyštivě. Organizátoři totiž dosud Save Europe Act u Evropské komise vůbec nezaregistrovali. Sesbírané podpisy, vlastně spíš jen e-mailové adresy, jsou tak zatím jen součástí online PR kampaně bez nějakého reálného dopadu a vlivu. Soudím, že šance na schválení Save Europe Act jako formální ECI Evropskou komisí jsou nevysoké, Komise totiž snadno může odmítnout se návrhem zabývat kvůli „zjevnému rozporu s hodnotami Unie“. Pokud se Sellnerovi a Vlarrdingerbroekové podaří protlačit skrz proces registrace a Save Europe Act se stane něčím víc než nepříliš funkční webovou stránkou, budou pořád ještě potřebovat milion podpisů, a to ne už od náhodných internetových účtů, ale ověřených občanů zemí EU. Jestliže se jim toto povede splnit, „vyslouží“ si právo na vyjádření Komise a slyšení v Evropském parlamentu. Dokonce i v  případě, že všechno dopadne nejlepším možným způsobem, tak není nejmenší šance, že by se Save Europe Act stal platnou legislativní normou, inspiroval tvůrce jiné legislativy nebo cokoliv změnil na úrovni EU.

Fanoušci iniciativy, kteří se obtěžovali prostudovat si i detaily, často uznávají, že další zastávkou asi doopravdy není oficiální přijetí remigrace coby společné unijní politiky. Namítají však, že publicita spojená s Save Europe „posune Overtonovo okno“ a dále dostane koncept remigrace do obecného povědomí. Trochu ovšem zapomínají, že normalizace remigrace už proběhla, jak jsem popisoval v úvodu, a od roku 2024 se v Německu stala obecně známým pojmem, byť označujícím něco ohromně zlého a fašistického, srovnatelného s otevřeným voláním po genocidě. Časem jsem si vypěstoval silnou skepsi k neurčitě vymezeným cílům v oblasti politického aktivismu. Západní politický svět je plný aktivistů, kteří mění smýšlení, zpochybňují konvence, dekonstruují mýty, komplikují automatismy, korigují předsudky, prohlubují porozumění a nyní také posunují Overtonova okna – a jediné, co mají všechny tyto projekty i jejich cíle společné, je fakt, že nikdo vlastně nedokáže tak úplně říct, co skutečně a konkrétně znamenají.

Masová migrace je jednoznačně zhouba. Lidé chtějí, aby se příliv migrantů zastavil a aby ti, kteří už v Evropě jsou, odešli domů. Cítí bezmoc skutečně změnit neutěšený stav, a tak je pochopitelné, že se nadšeně chytnou kampaně na sítích, která jim slibuje přinejmenším dát hlas. Na tom ostatně není nic špatného a z větší části je to nejspíš úplně neškodné, pravdou ovšem zůstává, že razantně formulovanými peticemi migranty pryč nedostaneme. Za poslední léta jsem přečetl tolik odkazů na Overtonovo okno, že se celý tento koncept v mých očích dost obnosil – pokud však něco posunulo mediální diskurz, nebylo to snažení aktivistů, ale hlavně hojné a dosti závažné problémy, způsobené migrací samotnou. Jako v mnoha dalších oblastech, od covidu po klimatismus, i tady idiotská politika elitní třídy selhává a rozkládá sama sebe, ještě jsme ale zdaleka nevyhráli.

Úvaha Remigration and the Save Europe Act vyšla na stránkách Eugyppius 5. června 2026.

Autor: Nigel Farage

„Nemůžu dýchat.“ Právě tohle řekl Henry Nowak devětkrát policistům, kteří ho v poutech drželi ležícího na zemi, zatímco umíral. Když podobná slova řekl před časem jeden černoch 4000 mil daleko, svět jim naslouchal. Milióny liber byly promrhány na příspěvcích na diverzitu, společnosti vydávaly jedno prohlášení za druhým, sochy byly shazovány z podstavců, ministerský předseda poklekl na koleno.

Když však tutéž větu vyřkl umírající běloch poté, co byl spoután policií, slyšíme jen ony omšelé apely, ať se neohlížíme zpět plni vzteku a nenávisti. Odpověď systému je jednoznačná: „Na životech bělochů nezáleží!“ Bělošské utrpení není hodno pozornosti.

Já osobně si však něco takového nemyslím. Stejně tak si to ani nemyslí naše politická strana Reform. Na životech bělochů záleží stejně jako na životech černochů. Nastal čas čelit důsledkům rasových předsudků v současné Británii, nakolik systémové lži mají na svědomí již příliš nevinných životů. Je totiž pravdou, že již nežijeme v zemi, v níž má každý rovná práva před zákonem. Jedna skupina je totiž v Británii systematicky diskriminována a jí jsou právě běloši.

Není to zbrusu nový fenomén. Jedná se předvídatelný důsledek Macphersonovy zprávy a hysterických reakcí na smrt George Floyda. Neustále je nám kázáno o důležitosti rovnosti, je však nad slunce jasnější, že někteří jsou si v současné Británii rovnější než jiní.

Policejní vyšetřovatelé jsou toho názoru, že jejich primární povinností je vyšetřovat obvinění z rasismu. Během dlouhých let jsme byli svědky nesčetných případů, kdy se policisté nezabývali přepadeními a loupežemi a namísto toho své síly vrhli na obtěžování lidí za jejich domněle urážlivé příspěvky na sociálních sítích. Tento odsouzeníhodný postoj se v podobné míře promítal i do vyšetřování nejzávažnějších trestních činů, jimiž jsou bezesporu vraždy. Když policie dorazila na místo činu a zahlédla Harryho s pusou plnou krve, jenž sípavě pronesl „Nemůžu dýchat!“ a „Byl jsem pobodán!“, odpovědí jednoho ze zasahujících příslušníků bylo „To si nemyslím, kámo!“, načež jej dotyčný znehybnil a Harry následně vykrvácel. Až byl Harryho vrah konečně sebrán, nebyla mu ani nasazena pouta. Taková je moc politické indoktrinace, jejímž následkem se zformovala doktrína strachu, očividně kladoucí zájmy menšin nad zájem většíny.

Je to právě ono rasové privilegium, jež přimělo nechutnou rodinu rodinu vraha Henryho Nowaka si myslet, že je má plné právo křičet na celou soudní síň urážky směrem k lidem, jimž jejich syn způsobil nezměrnou tragédii. Opravdu nedokážu pochopit rasistické uvažování rodiny Digwů, jíž dle jejich veřejného prohlášení leží mnohem více na srdci dopad tohoto činu na komunitu Sikhů, než na milované Nowakovy blízké, kterým jeho čin zlomil srdce. Tohle je moje zpráva miliónům bílých Britů: „Na vašich životech rovněž záleží!“ Barva vaší kůže není chorobou nebo něčím, za co byste se měli stydět. Nikomu se nemusíte omlouvat, ba naopak: za dlouhá léta špatného zacházení si zasloužíte omluvu právě vy. Tohle by mělo být přímé a důrazné stanovisko. Je to bez jakýchkoli vytáček jediný správný postoj. Politická nomenklatura si však zjevně myslí něco jiného.

Kemi Badenoch se po smrti George Floyda nahlas nechala slyšet, že na životech černochů záleží. Poté, co však byl zavražděn Henry Nowak po falešném obvinění z rasismu, nechala se dotyčná slyšet, že „nechce slyšet o tom, že na bílých životech záleží.“ Pokud Konzervativní strana odmítá akceptovat můj názor o dvojkolejnosti britské společnosti, měla by oznámit důvod, proč je tedy k vraždě Henryho Nowaka přistupováno odlišně. Všichni víme, co by následovalo, kdyby byla v tomto případě rasová příslušnost zrcadlově obrácena. Policejní velitelé by si podávali kliky u tzv. „komunitních vůdců“ a donekonečna se omlouvali. Ve veřejném sektoru by si všichni museli projít školením proti předsudečnému chování a jednání a politici by jednohlasně vyslali do světa odsudek jednání policie, coby rasově předsudečný.

Nechci proto být zastrašován pokrytci a zbabělci. Nehodlám ani rozdmýchávat politické tenze. Pravdou však je, že Nowakova vražda se stala politickým tématem okamžitě poté, co policie považovala za adekvátní jej spoutat za falešná obvinění z hate speech. Henry Nowak byl běžný osmnáctiletý mladík. Mohl být právě vaším kamarádem, bratrem nebo synem.

Vyslovme jeho jméno: Henry Nowak. A vyslovme i další jména všech bílých obětí zločinů z nenávisti, jejichž památku se systém naprosto nenamáhá byť jen jediným slovem zmínit. Richard Everitt, Kriss Donald, Christopher Yates. Vzpomeňme na všechny zrazené bílé dívky, jež byly ponechány za oběti vykořisťovatelským znásilňujícím gangům. Vzpomeňme na zavražděné ze Southportu. Vzpomeňme i na oběti atentátu v manchesterské aréně.

Nedopusťme další prolévání krve z důvodu systémového přehlížení toxického růstu protibělošského rasismu. Máme toho již dost.

Úvaha Nigela Farage vyšla na jeho FB stránce 2. června 2006.

Dobrá, třído, kdo je tak hloupý, že by za mě bombardoval Írán?

Autor: Greg Johnson

Počátek čínského „století ponížení“ bývá datován do roku 1839, kdy vypukla první opiová válka. Mandžuská dynastie Čching byla v hlubokém úpadku, čehož cizí (především evropské) mocnosti využívaly k záboru území a vynucování pro ně výhodných podmínek prostřednictvím válek a vojenských expedicí. Dlouhé století čínské slabosti doopravdy skončilo až rokem 1949 a ustanovením Čínské lidové republiky.

I poté však před ní zůstala nedokončená práce: Macao, Hongkong a Tchaj-wan. Macao s Hongkongem Čína absorbovala, Tchaj-wan zatím nikoliv a ten tak zůstává živoucím gestem vzdoru lidové republice. Ostrov se dodnes označuje za skutečnou Čínu, která si pod ochrannou kuratelou Spojených států teoreticky nárokuje suverenitu i nad pevninskou Čínou.

Pro Peking se očividně jedná o otázku prestiže: dokud nedojde k vyřešení tchajwanské otázky, nelze označit vzestup lidové republiky za definitivní tečku za stoletím ponížení.

Slýcháme, že musíme riskovat válku o tchajwanskou svobodu, protože na ostrově se vyrábí čipy nutné pro umělou inteligenci. Jsme v „AI závodě“, stejně v „boji o vzácné zeminy“.

K podobným argumentům cítím značnou skepsi. Kdybychom byli v „existenčním“ boji s Čínou na poli AI, jednoduše bychom našli způsob, jak dostat továrny z čínského dosahu, podobně jako Stalin kdysi přesunul celá průmyslová odvětví za Ural. Pak si ale uvědomím, že dějiny jsou dlouhým sledem vůdců, kteří tváří tvář existenční hrozbě nepodnikli nic.

Když slyším, že „my“ potřebujeme území nebo riskovat válku o zdroje a technologie, cynicky se ptám, kdo že je myšlen tímto zájmenem „my“. My-lid nakonec vždy „zamázneme“ účet. Když se do celé směsi přidá ještě „geopolitika“, je víceméně jasné, že budeme platit hned dvakrát: nejprve krví, potom penězi.

Proč platit krví? Je to jen proto, že politicky vlivní oligarchové nechtějí o tržní podíl soupeřit běžnými prostředky, a tak uplatí politiky, aby jim ho zajistili?

To všechno a víc bylo pochopitelně ve vzduchu, když se Donald Trump a plné letadlo miliardářů vydalo na pekingský summit.

Buďme upřímní, vzít s sebou Elona Muska do Číny je jako sahat v přestřelce po noži. Otázky suverenity a identity se nedají řešit velkohubě vyhlašovanými obchodními dohodami. Trump si toto poučení měl odnést nejpozději z ostudného selhání jeho obchodnických emisarů Witkoffa a Kushnera ukončit válku proti Ukrajině.

Trump se ale poučit nedokáže: je to starý muž uvadajících schopností a sil. Proto se instinktivně vrací k tomu, co je mu nejbližší: prodává steaky, prodává války, prodává sám sebe. Je to obchodník, jemuž jde o peníze vždy až v první řadě.

Trump ostatně vůbec neměl ke schůzce svolit, protože spoustu karet, které chtěl a mohl v Pekingu zahrát, zahodil do koše tím, že začal – a prohrál – válku s Íránem. Trump si to však jednoduše odmítá přiznat a válku protahuje (což její negativní dopady jen prohlubuje), nejspíš v naději na nějaký zázrak, který předejde tomu, aby musel přiznat porážku.

Proto se summit v Číně nakonec konal – znovu ho přeložit bylo přiznání porážky. Někteří komentátoři spekulovali nad tím, že chce v Číně získat pomoc s únikovou strategií z íránské bryndy. Lidé kolem prezidenta si nejspíš také malovali skok vzhůru v průzkumech veřejného mínění, protože už mu nic moc jiného nezbylo: chytání se stébel a manipulace s burzou i náladami veřejnosti.

Trump pochopitelně označil výsledky summitu za ohromný triumf. Čína tak měla přislíbit nákup letounů Boeing. Zaprvé však není náplní práce prezidenta Spojených států amerických prodávat letadla Boeing čínským komunistickým diktátorům. Zadruhé se to dost možná vůbec nestalo.

Nejprve k tomu, co se skutečně stalo. Trumpův pekingský summit se jeví jako úvodních 36 hodin amerického století ponížení. Sledovali jsme, jak se Donald Trump pokouší vemluvit do přízně Si Ťin-pchinga, jehož velebil jako velkého vůdce. Podobně se chová také vůči Putinovi nebo Kimovi, běžné chování narcisty. Své spojence bere jako samozřejmost, a tak věnuje velkou část energie nadbíhání svým protivníkům.

Si mu ovšem stejnou mincí ovšem neoplatil, místo toho pravdivě označil Spojené státy za velmoc na ústupu. Trump se to pochopitelně obratem pokusil shodit na svého předchůdce: platí to prý o Bidenově Americe, nikoliv Trumpově.

Ve skutečnosti se Amerika ocitla na sestupné trajektorii dávno před nástupem nemohoucího Bidena, který byl víc symptomem než příčinou. Donald Trump však sešlápl plyn až na podlahu.

Úvahy nad příčinami a klíčovými milníky úpadku a pádu Amerického impéria přenechám budoucím historikům. Už Gibbon ukázal, že říše mohou skomírat dlouhá léta, staletí. Úpadek tak bude nejspíš pokračovat ještě dlouhé poté, až budu na pravdě Boží.

Přesto všechno ale válka v Íránu budí dojem bodu obratu.

Amerika ji prohrála okamžikem jejího zahájení, neexistuje totiž způsob, jakým z ní Spojené státy vyjdou silnější, než byly před jejím rozpoutáním. Cítím jakési neradostné zadostiučinění z toho, že očividný verdikt vynesl arci neokonzervativec Robert Kagan: Írán uštědřil Trumpovi šach mat.

Americký neúspěch se neodvíjí od toho, co se skutečně stane v Íránu. Někdy válku prohrají oba její aktéři. Írán mohl být naprosto zničen – vlastně ještě pořád může. To ovšem ani za mák nemění skutečnost, že USA ztratily víc, než získaly, jelikož americké postavení „nejdrsnějšího policajta“ je velkým dílem trik – a Íránci ho prokoukli.

Ukázali, že Spojené státy nedokáží ochránit své vazaly v Zálivu. Že ochrana je ve skutečnosti quid pro quo za systém petrodolaru, díky němuž si největší dlužník světa zachovává platební schopnost. I tento systém utrpěl těžkou ránu.

Ropné monarchie se pro zajištění obranných prostředků proti Íránu obracejí místo Ameriky například na Ukrajinu. Přepravní společnosti si účtují ceny v nedolarových měnách. Amerika poskytuje obří půjčky Spojeným arabským emirátům ve finanční tísni, aby je odradila od výprodeje amerických dluhopisů pod cenou. Americké ministerstvo financí začalo vydávat nové emise obligací s vyšším úrokem, což lze přeložit jako více peněz vyplacených věřitelům a méně klientům, kteří udržují celý systém v chodu.

Válka vstoupila do jedenáctého týdne. Hormuzský průliv zůstává uzavřený. Americké loďstvo dokonce blokuje íránskou ropu, kterou v prvních týdnech války nechávalo proudit, aby trochu zmírnilo dopad na ceny ropy na světových trzích. Svět stojí před nedostatkem ropy, zemního plynu, hnojiv a dalších chemikálií nezbytných pro moderní průmyslová odvětví.

To neznamená nic menšího než méně všemožných dobrých věcí: méně světla, tepla, léků, potravin. Pro chudší země může být výsledkem hladomor, tedy více všech špatných věcí: nestability, násilí i uprchlíků proudících do bělošských zemí.

Všechny tyto následky byly dokonale předvídatelné i pro mě, a to nejsem žádný ekonom, geopolitický analytik ani mandarín z think-tanku – jen někdo, kdo dává trochu pozor při čtení zpráv. Proto museli všechno uvedené a mnohem víc vědět i Donald Trump, jeho kabinet a hlavouni z Pentagonu.

Válka navzdory všemu dostala zelenou, jelikož jejím smyslem není posílit Ameriku – o tu zde vlastně ani tolik nejde. Hlavním cílem je vyždímat z Ameriky ještě jednu poslední dávku krve ve službě izraelské mise zničit dalšího ze svých nepřátel na Blízkém východě.

Podobně jako při iráckém debaklu o generaci dříve byly i v tomto případě využity lži o zbraních hromadného ničení a predikce o rychlém a snadném vítězství, protože i Íránci pochopitelně žízní po „svobodě“ do té míry, že „chtějí, abychom je vybombardovali“.

Ani Bush mladší nebyl dostatečně hloupý zrádce, aby napadl Írán. Stejně tak Obama nebo Bidenovi opatrovníci. Jen Donald se ukázal být náležitě přihlouplý a neloajální k Americe. I jeho ministři se projevili jako příliš hloupí, vlastizrádní nebo slabí, než aby ho zastavili.

Myslel jsem, že válka v Íránu není možná, jelikož jsem Trumpa a lidi kolem něj nepovažoval za dostatečně hloupé a zlé. Omyl.

Trump v Zálivu nedrží žádné karty. Pokud obnoví údery proti Íránu, napadne Írán znovu sousední arabské země.

Íránu se zatím daří působit nastupující globální hospodářskou krizi jen za využití uměřených, omezených odvetných útoků. Pokud Trump zaútočí plnou silou, je nejspíš v silách Íránu nejen kompletně zničit hospodářství ropných monarchií Zálivu, ale také učinit celou oblast dočasně neobyvatelnou vyřazením odsolovacích zařízení. Výsledkem by skoro jistě byla globální recese – pokud v ní nejsme už teď.

Nemáme důvody věřit, že by americké a izraelské útoky degradovaly íránské vojenské kapacity rychleji, než by infrastruktura Zálivu lehla popelem – a s ní i zbytky věrohodnosti Ameriky coby supervelmoci.

Jaký je nejlepší možný výsledek íránského dobrodružství? USA musí bez dalších odkladů přiznat porážku a co nejrychleji válku ukončit – čím déle s tím totiž americké vedení bude váhat, tím horší budou důsledky pro všechny. Hormuzský průliv zůstane pod íránskou kontrolou a svět se s Íránem bude muset pokusit najít modus vivendi, počínaje státy Zálivu. Třeba padnou i některé pomazané hlavy. Americká vojenská zařízení v oblasti možná zůstanou opuštěná a Írán z konfliktu vyjde jako nová regionální velmoc.

Americká síla napadením Íránu nezmizela z povrchu zemského, platí zde totiž něco na způsob zákona o zachování energie. Americká moc v Perském zálivu se přesune do Íránu.

Slabší ovšem z celého fiaska neodejde jen Amerika. Ve válce bylo odepsáno takové množství přesné munice a dalšího vojenského materiálu, že americká armáda nedokáže věrohodně ochránit Tchaj-wan a Jižní Koreu, země na čínském „dvorku“. Proto lze komunistickou Čínu označit za největšího vítěze íránské války, právě proto, že se jí nezúčastnila.

Trump lže s takovou vervou, že si zbytek světa navykl jeho slova ignorovat. Pokud ale skutečně věříte, že Amerika vede existenční zápas o umělou inteligenci s Čínou a Tchaj-wan je k němu klíčem, měla by vás některá vyjádření z Pekingu silně znepokojit: Trumpovo tvrzení, že plán na prodej vojenského vybavení v hodnotě 14 miliard dolarů na Tchaj-wan je „páka“; prohlášení, že NVIDIA možná dostane svolení prodat citlivé technologie spojené s AI do Číny nebo bezelstné prohlášení, jak skvělé by bylo navýšit příliv čínských peněz i studentů do Ameriky.

Naznačuje Trump ochotu prodat Ameriku Číně výměnou za vyjednání důstojného odchodu z íránské války, do které zemi zatáhl, protože postavil zájmy Izraele před ty americké?

Těžko si představit že by američtí vlastenci získal zpět naši zemi, Elon Musk někdy dosáhl Marsu a Silicon Valley zvítězilo ve svém závodě za umělou inteligencí, dokud bude blaho Izraele okupovat výsostné postavení.

Úvaha Grega Johnsona America’s Century of Humiliation has Begun vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 19. května 2026.

Autor: Radim Lhoták

Carl Schmitt si před více jak půl stoletím povzdechl: „Ó Bože, vědou zabitý Bože! Člověk roku 1950 se s hrůzou ptá: Jaké učení čteme na nebi moderní astrofyziky? To už není poučení o řádu, je to spíš manifest chaotické explozivity.“

Dnes britští vědci přišli s bombastickým odhalením a s 99,9% jistotou tvrdí, že naše realita, Země i celý vesmír jsou kolosální holografickou projekcí. Profesorka Marika Taylorová, teoretická fyzička z Birminghamské univerzity, toto tvrzení podporuje tím, že vesmír je v podstatě dvourozměrný. Pokud vidíte svět kolem sebe jako složitou trojrozměrnou strukturu, pak vám bude tvrdit, že je to pouhá iluze.

Není zjevně nic, co by bránilo britským vědcům konstruovat fyzikální přeludy. Rovněž chudák Stephen Hawking ve své intuici vytušil, že informační paradox černé díry, která údajně ztrácí paměť o tom, co pohltila, lze vysvětlit pouze tak, že černé díry budou chápány jako dvourozměrné.

A jelikož z nových poznatků o podstatě hmoty a světa, který nás obklopuje, jsou vědci stále bezradnější, musejí si pro jejich vysvětlení svět poněkud zjednodušit: Vesmír je zkrátka dvourozměrný hologram. Nemohou přece obecnému lidu přiznat, že dosavadní diskurs teoretické fyziky o našem světě je dost možná vykonstruovaný mýtus! A aby zůstali pro veřejnost zajímaví, začínají kupit stále fantastičtější hypotézy, k nimž mají stále méně přesvědčivé argumenty.

Podobně i český profesor Jan Rak, který řadu let pracoval na experimentech s Velkým hadronovým urychlovačem v CERNu, tvrdí, že částice, které tvoří veškerou hmotu, ve skutečnosti neexistují jako pevné objekty nacházející se na konkrétním místě. Místo toho se chovají jako rozmazané shluky možností. K jejich „zhmotnění“ dochází až v okamžiku pozorování. Takovýto základní princip kvantové fyziky naznačuje, že námi pozorovaná realita je ve skutečnosti mnohem tekutější a závislá na pozorovateli. Vědecká konstrukce částicového modelu hmoty je tudíž pouhá představa vytvořená na bázi „přání otcem myšlenky“ a vyspekulovaných matematických rovnic – což má další konsekvence: „Objektivní a nezávislý vesmír neboli svět každého z nás je skutečně rafinovaná iluze,“ vysvětluje profesor a coby obdivovatel další britské vědecké kapacity profesora Rogera Penrose dodává: „Vědomí je tedy světlo, s jehož pomocí vzniká holografický obraz skutečné reality.“

Současná věda se tak dostává do bludných esoterických vod nové spirituality, kde neexistuje objektivní realita a každý si svým myšlením vytváří realitu subjektivní. Profesor Rak jde ještě dál a tvrdí, že „ve skutečnosti má úplně každý možnost vytvářet si takovou realitu, jakou chce, a možností je nekonečné množství.“

Podle všeho jsme svědky postupného přechodu od smysluplného pojetí řádu světa k imaginaci bezbřehého chaosu, s nímž se musí každý vypořádat podle svého mínění a svých vlastních schopností. Na takové vysvětlení ovšem nepotřebujeme vědu.

Pak se ale musíme s větší hrůzou než současníci Carla Schmitta ptát: Existujeme vůbec jakožto reálně poznatelné bytosti? A má ještě pro někoho význam naše zrození a smrt?

Kam se hrabe Havlův ošuntělý zelinář…

Velice neradostné oznámení.

Byl jsem už podruhé odsouzen za „hate speech“ a jen z procesních důvodů nemusím – k velkému zklamání soudu – bezprostředně nastoupit do vězení.

Ironií osudu právě díky předchozímu trestu odnětí svobody (za memy, které v soukromé skupině posílali jiní lidé) jsem alespoň v doslovném slova smyslu zatím svobodný.

Možná jsem pořád ještě naivní, ale nevěřil, že to zajde až sem, protože verdikt soudu vytváří precedent pro kriminalizaci celé řady argumentů užívaných i těmi nejuměřenějšími kritiky masové imigrace.

V únoru 2024 jsem mluvil před obecenstvem na Katolické univerzitě v Lovani. Ve své řeči jsem propojil masovou migraci se zločinností a poklesem kvality života. Všechny body byly naprosto pravdivé a podložené tvrdými daty.

To, snad v projevu málo vídaného cynismu, ostatně přiznal i soud, když v odůvodnění svého rozsudku prohlásil:

„I když se všechny Van Langenhoveho výroky zakládají na vědeckých důkazech a statistikách, pro zločinný úmysl to není relevantní. Van Langenhove nebyl obviněn z šíření nepravdivých informací, ale předkládání faktů způsob, který podněcuje nenávist vůči osobám na základě jednoho či více kritérií, chráněných zákony proti rasismu.“

V podstatě se příliš netají tím, že mě chce poslat za mříže za pravdivá prohlášení.

Dokonce i mainstreamová režimní média píší:

„Pro soud nebylo rozhodující, že Van Langenhove cituje vědecké zdroje. Podle něj je podstatou Van Langenhoveho sdělení, že značná část společenských problémů, jako je zhoršující se bezpečnost, nedostatek bydlení nebo snižování úrovně vzdělání, byla zapříčiněna masovou migrací.“

Možná jste nabyli dojmu, že v první větě autor vyjadřuje jistou míru sympatie, ve skutečnosti je to spíše varování pro ostatní: i když říkáte pravdu, jakmile se obrátí proti jádru liberálního narativu, budete rozdrceni všemi dostupnými prostředky.

Jak státní zástupce, tak soudce se neobtěžovali s jediným skutečným argumentem, jak nebo proti komu jsem měl podněcovat nenávist. Takže i kdybych akceptoval jejich šílené, dystopické normy coby legitimní, nedopustil jsem se jejich porušení.

Z jejich strany zazněl jen „argument“, že jsem přispěl k vytváření „nepřátelského ovzduší ‚my vs. oni‘“ vůči migrantům. Ale ani tento absurdní argument (vždyť nic podobného není trestné) není podložený. Podle mě je smrtelnou nemocí nenávist nasměrovaná dovnitř, vůči vlastní skupině a nahrazování prostřednictvím migrace je jedním z jejích nejhorších projevů. Mým nepřítelem tak NEJSOU samotní migranti, ale lidé zodpovědní za jejich import.

V Belgii se bohužel soudy důkazy příliš nezatěžují, a tak se za mříže můžete dostat na základě pocitů příslušníků soudní moci.

Protože mě v září čeká projednávání dalšího obvinění a čelím desítce dalších vyšetřování za „hate speech“, dochází mi čas. Doposud jsem vydal před 420 000 € za právníky a další výlohy – a konec zůstává v nedohlednu. Vedu tuhle opotřebovávací válku už osm let, a tak se nyní musíme přeskupit, abychom dovedli věc do zdárného konce.

Pokud mi chcete pomoci finančně, zde jsou možnosti. Jestliže tak můžete učinit jinak, ozvěte se mi do soukromých zpráv.

Žijete-li v zemi, která dosud ctí svobodu slova, nikdy nedovolte její omezení, ať už se budou motivy jevit sebevznešeněji – protože takto to končí.

Krátké prohlášení Driese Van Langehoveho k jeho perzekuci bylo zveřejněno na jeho účtu na sítí X 26. května 2026.