<?xml version="1.0" encoding="UTF-8" standalone="no"?><rss xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom" xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/" xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/" xmlns:series="https://publishpress.com/" xmlns:slash="http://purl.org/rss/1.0/modules/slash/" xmlns:sy="http://purl.org/rss/1.0/modules/syndication/" xmlns:wfw="http://wellformedweb.org/CommentAPI/" version="2.0">

<channel>
	<title>Délský potápěč</title>
	<atom:link href="https://deliandiver.org/feed/" rel="self" type="application/rss+xml"/>
	<link>https://deliandiver.org</link>
	<description>Blog věnovaný metapolitice, kultuře, filosofii, historii a geopolitice.</description>
	<lastBuildDate>Mon, 16 Nov 2026 11:41:05 +0000</lastBuildDate>
	<language>cs</language>
	<sy:updatePeriod>
	hourly	</sy:updatePeriod>
	<sy:updateFrequency>
	1	</sy:updateFrequency>
	<generator>https://wordpress.org/?v=7.1.4</generator>

<image>
	<url>https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2018/06/cropped-arno-breker-32x32.jpg</url>
	<title>Délský potápěč</title>
	<link>https://deliandiver.org</link>
	<width>32</width>
	<height>32</height>
</image> 
	<item>
		<title>Zamyšlení nad zamyšlením profesora Budila</title>
		<link>https://deliandiver.org/zamysleni-nad-zamyslenim-profesora-budila/</link>
					<comments>https://deliandiver.org/zamysleni-nad-zamyslenim-profesora-budila/#respond</comments>
		
		<dc:creator><![CDATA[Redakce]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 16 Nov 2026 11:41:05 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Kultura]]></category>
		<category><![CDATA[Rozhovory]]></category>
		<category><![CDATA[Texty]]></category>
		<category><![CDATA[Historie]]></category>
		<category><![CDATA[Václav Černý]]></category>
		<category><![CDATA[Louis-Ferdinand Céline]]></category>
		<category><![CDATA[Nacionální socialismus]]></category>
		<category><![CDATA[Ezra Pound]]></category>
		<category><![CDATA[Modernismus]]></category>
		<category><![CDATA[Knut Hamsun]]></category>
		<category><![CDATA[Ivo Budil]]></category>
		<category><![CDATA[A. J. Tůma]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://deliandiver.org/?p=13401197</guid>

					<description><![CDATA[Autor: A. J. Tůma Ivo Budil hovoří v dialogu s V. Frantou na téma „Zachrání kultura civilizaci“ mj. o Václavu Černém: Jeho třídílné Paměti patří skutečně asi k tomu nejlepšímu, co bylo o vývoji moderní české kultury ve 20. století napsáno. Jejich význam spočívá především v tom, že Černý byl přímým svědkem událostí. Osobně znal osobnosti, o kterých [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[<div id="attachment_13401198" style="width: 600px" class="wp-caption aligncenter"><img fetchpriority="high" decoding="async" aria-describedby="caption-attachment-13401198" class="size-full wp-image-13401198" src="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/11/Z-knih-profesora-Budila.jpg" alt="Z knih profesora Budila" width="590" height="429" srcset="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/11/Z-knih-profesora-Budila.jpg 590w, https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/11/Z-knih-profesora-Budila-300x218.jpg 300w" sizes="(max-width: 590px) 100vw, 590px" /><p id="caption-attachment-13401198" class="wp-caption-text">Z knih profesora Budila</p></div>
<p style="text-align: justify;"><strong>Autor: <a href="https://deliandiver.org/tag/a-j-tuma">A. J. Tůma</a></strong></p>
<p style="text-align: justify;">Ivo Budil hovoří v dialogu s V. Frantou na téma „<strong><a href="https://www.youtube.com/live/R5f3TxI2b_M?si=q_I5ZMSpucUmxoMo" target="_blank" rel="noopener">Zachrání kultura civilizaci</a></strong>“ mj. o <strong><a href="https://deliandiver.org/rozhovory-s-cernym-otvirat-oci-rovnat-patere/">Václavu Černém</a></strong>:</p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">Jeho třídílné <em>Paměti</em> patří skutečně asi k tomu nejlepšímu, co bylo o vývoji moderní české kultury ve 20. století napsáno. Jejich význam spočívá především v tom, že Černý byl přímým svědkem událostí. Osobně znal osobnosti, o kterých píše, a často o nich vypovídá s velkou, někdy až příliš odvážnou otevřeností. To je možná také jeden z důvodů, proč se na jeho paměti příliš často neupozorňuje. Václav Černý mimo jiné poznamenává, že velké umění, velká umělecká díla nejsou skutečně velká, pokud nejsou spojena s morální integritou tvůrce, který je vytvořil.</p>
</blockquote>
<p><span id="more-13401197"></span></p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">To je ovšem velmi sporné. I pro mě je tato teze poněkud kontroverzní, protože si vybavuji řadu umělců, tvůrců a spisovatelů, jejichž díla obdivuji, ale zároveň vím, že ve svém soukromém i veřejném životě byli velmi problematičtí. Já mám například velmi rád knihu <em>Matka země</em> od <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/knut-hamsun/">Knuta Hamsuna</a></strong>, za kterou obdržel v roce 1920 Nobelovu cenu za literaturu. Knut Hamsun se ovšem už jako starý pán zapletl s nacistickým režimem během okupace Norska za druhé světové války. A to až natolik, že se osobně setkal s Adolfem Hitlerem. Toto setkání se ovšem uskutečnilo z Hitlerovy iniciativy, protože jemu se <em>Matka země</em> také líbila, musím přiznat.</p>
<p style="text-align: justify;">Hamsun pak tomuto svému přesvědčení zůstal věrný až do konce. Norsko, podobně jako české země a severní Itálie, patřilo k posledním oblastem německého odporu. Byla to místa, kde se i po dobytí Berlína a sebevraždě Adolfa Hitlera udržovala určitá koncentrace německých vojsk. Takže ještě začátkem května v Norsku existoval okupační režim. A Knut Hamsun, tento geniální norský spisovatel, píše nekrolog Adolfa Hitlera, v němž ho označuje za velkého Evropana. Tak co s tímto člověkem? Byl Knut Hamsun velkým umělcem, nebo nebyl?</p>
<p style="text-align: justify;">Podobné případy bychom našli také v české literatuře. Ve Francii máme <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/louis-ferdinand-celine/">Louise-Ferdinanda Célina</a></strong>, autora <em>Cesty do hlubin noci</em>. Vynikající kniha, ovšem velmi pochmurná. Nedoporučuji ji číst v době, kdy má člověk nějaké deprese nebo problémy, protože ho může uvrhnout do ještě hlubších. Přesto je to kniha pozoruhodná. Ale jak srovnat její mimořádnou literární hodnotu se skutečností, že Ferdinand Céline byl antisemita, za války spolupracoval s vichistickým režimem a byl dokonce jeho aktivním obhájcem? Nemluvím ani o <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/ezra-pound/">Ezru Poundovi</a></strong>, kterého obdivovala celá beatnická generace. Byl to v jistém smyslu jeden z tvůrců moderní americké poezie, který ovšem úzce spolupracoval s italským fašistickým režimem, a to i jako jeho propagandista.</p>
<p style="text-align: justify;">Axiologické pojetí kultury tedy klade důraz nejen na samotnou uměleckou výkonnost, na talent, který člověk koneckonců získal a který musel pouze odpovídajícím způsobem rozvinout, ale také na morální integritu. Zkusme nyní tuto úvahu posunout ještě o něco dál a říci si: Co když je také politický a veřejný život, tedy způsob, jakým lidé budují stát, ve kterém žijeme, určitým uměleckým dílem? Co když bychom i na tuto oblast měli uplatňovat podobná kritéria? Chápat stát a veřejný život jako tvůrčí umělecké dílo, nikoli jako pouhou byrokracii, pouhé pragmatické hry, nějaký machiavellismus a podobně? V takovém případě bychom ovšem také od politiků museli vyžadovat odpovídající morální integritu jako základní podmínku jejich působení ve veřejném prostoru. Možná to zní příliš naivně, utopicky nebo nerealisticky. Já bych však nejen uměleckou, intelektuální a obecně tvůrčí činnost spojoval, podobně jako Václav Černý, alespoň s určitou snahou o morální integritu. Víme samozřejmě, že jsme slabí lidé, kteří často dělají věci, jichž později litují. Je to tedy vždy určitá cesta, nikoli jednou provždy daný stav. Ale podobné kritérium bych vztáhl také na osobnosti usilující o působení ve veřejné a politické sféře.</p>
</blockquote>
<p><b><span lang="CS">Genialita, morálka a „morálka“</span></b></p>
<p style="text-align: justify;">Pane profesore, Vaše zamyšlení nad Václavem Černým a jeho požadavkem morální integrity uměleckého tvůrce mě přivedlo k poněkud jiné pochybnosti, než jakou sám formulujete. Zdá se mi totiž, že se zde dotýkáte skutečně zásadního filozofického problému, ale v rozhodujícím okamžiku jako byste se zastavil právě tam, kde by podle mého názoru mělo přemýšlení teprve začít.</p>
<p style="text-align: justify;">Pochybujete, zda měl Černý pravdu, když velikost uměleckého díla podmiňoval mravní integritou jeho autora. Uvádíte Hamsuna, Célina a Pounda, tedy osobnosti nepochybné umělecké velikosti, jejichž politické postoje jsou dnes pokládány za morálně problematické. Ptáte se, jak lze jejich genialitu s těmito postoji srovnat. Jenže zatímco samotnou Černého tezi jste ochoten podrobit kritickému zkoumání, morální hodnocení těchto spisovatelů jako by pro Vás už žádnou otázku nepředstavovalo. Jejich genialita je předmětem úvah, jejich politické přesvědčení předmětem hotového soudu.</p>
<p style="text-align: justify;">Jestliže jsme ale ochotni připustit, že umělecká genialita je složitý, mnohovrstevnatý a obtížně uchopitelný fenomén, proč stejnou intelektuální zdrženlivost neuplatňujeme také při posuzování světonázoru geniálního člověka? Proč v jednom případě pečlivě rozlišujeme, hledáme souvislosti, připouštíme rozpory a nejednoznačnosti, zatímco ve druhém jako bychom se spokojili s několika všeobecně sdílenými morálními soudy?</p>
<p style="text-align: justify;">Zvláště pozoruhodný je v tomto ohledu Hamsun. Říkáte, že se „zapletl“ s nacistickým režimem. Ale už samotné sloveso <em>zapletl</em> obsahuje předběžný soud: naznačuje jakési nešťastné vybočení, omyl, snad dokonce nedopatření. Co když se však Hamsun nikam nezapletl? Co když jeho politické postoje byly vědomým a vnitřně souvislým pokračováním určitého způsobu myšlení, který se dávno předtím projevoval také v jeho literárním díle? Co když jeho vztah k modernitě, civilizaci, přírodě, tradici a lidskému společenství nebyl od jeho politických sympatií oddělen nějakou neprostupnou přepážkou? Co když román <em>Matka země</em> vyjadřuje zoufalství nad stavem světa, a sympatie k hitlerismu, v plné kontinuitě autorova cítění, vyjadřují naději vkládanou v ideál, který měl svět z jeho bídy vyvést?</p>
<p style="text-align: justify;">A podobně Céline či Pound. Je skutečně samozřejmé, že jejich politické přesvědčení představovalo pouze jakousi politováníhodnou skvrnu na jinak geniálním duchu? Nejsou právě jejich radikální odmítnutí moderní společnosti, jejich odpor k určitým podobám civilizace, jejich kulturní pesimismus a jejich politické postoje součástmi jednoho myšlenkového celku? U Célina je ostatně zvlášť obtížné představovat si jeho literární vidění světa jako něco zcela odděleného od jeho nesmiřitelných společenských soudů a politických postojů.</p>
<p style="text-align: justify;">Tím samozřejmě nechci říci, že genialita automaticky propůjčuje politickému přesvědčení pravdivost nebo mravní oprávnění. To by byl stejně zjednodušující závěr jako jeho automatické zavržení. Ptám se pouze, zda by nás právě genialita těchto lidí neměla vést k větší interpretační náročnosti. Jestliže uznáváme jejich mimořádnou schopnost pronikat pod povrch skutečnosti, proč předem vylučujeme možnost, že také jejich politické postoje vycházely z nějakého hlubšího poznání, které my dnes naopak z nejrůznějších důvodů ignorujeme, nebo se o to úzkostlivě snažíme? Proč se raději neptáme, co vlastně viděli, co odmítali, co pokládali za ohrožené a proč dospěli právě k takovým závěrům?</p>
<p style="text-align: justify;">Nejde přece o to, zda s nimi musíme souhlasit. Jde o to, zda jim vůbec chceme porozumět.</p>
<p style="text-align: justify;">Zde se dostáváme k samotnému pojmu morální integrity. Není poněkud problematické zacházet s ním jako s měřítkem, jehož obsah je předem znám? Morální integrita přece nemusí znamenat souhlas s naším pojetím dobra. Může znamenat také věrnost vlastnímu přesvědčení, ochotu nést jeho důsledky, odmítnutí oportunismu a vnitřní soulad mezi myšlením a jednáním.</p>
<p style="text-align: justify;">Právě Hamsun je v tomto ohledu zajímavý. Jeho symbolické setrvání po boku Hitlera i ve chvíli německé porážky lze posuzovat jako tragickou zaslepenost. Nelze v něm však zároveň spatřovat také doklad síly přesvědčení, které už svému nositeli nemohlo přinést žádný prospěch? Nemusíme tuto věrnost obdivovat, ale neměli bychom ji alespoň rozlišovat od ubohého oportunismu, jemuž na rozdíl od Hamsuna podlehl nespočet myslitelů, které dnes proto nemáme tendenci morálně soudit? Není cosi nemorálního na oportunismu a cosi výsostně morálního na tom, jestliže někdo může vykazovat značnou osobní integritu, i když ve službách myšlenek, které sami odmítáme?</p>
<p style="text-align: justify;">Tím se ovšem dostáváme k ještě obtížnější otázce: <strong>Kdo vlastně určuje, co je morální? A z jaké pozice?</strong></p>
<p style="text-align: justify;">Je morální soud nad politickým přesvědčením skutečně nezávislý na našem vlastním politickém a metafyzickém světonázoru? Nebo se v něm často pouze promítá hodnotový systém určité epochy, určité civilizace, určité vítězné historické zkušenosti? Jestliže člověk vychází z radikálně odlišného pojetí společnosti, člověka, hierarchie, svobody či dějin, je jeho odlišnost sama o sobě dokladem morálního selhání? A pokud nikoli, kde přesně leží hranice mezi legitimní světonázorovou odlišností a skutečnou mravní vinou?</p>
<p style="text-align: justify;">Co si počneme s velkými umělci minulosti, kteří byli, v dobové atmosféře zcela konformně, přesvědčenými monarchisty, zastánci společenské nerovnosti, rasisty, nositeli náboženské nesnášenlivosti nebo představiteli hodnotových hierarchií, které jsou nám dnes „cizí“? Budeme jejich morální integritu měřit dnešními měřítky? A jestliže připustíme historickou podmíněnost morálních soudů v jejich případě, proč se možnost podobného zkoumání v případě autorů dvacátého století předem uzavírá?</p>
<p style="text-align: justify;">Vidím určitý paradox současného zacházení s těmito osobnostmi. Jsme ochotni s úctou přistupovat k jejich genialitě, uznávat složitost jejich psychiky, výjimečnost jejich vnímání a originalitu jejich myšlení. Jakmile však dospějeme k jejich vztahu k fašismu nebo hitlerismu, tato interpretační velkorysost jako by náhle končila. Na místo obtížného porozumění nastupuje jednoduchá morální klasifikace. Jako bychom se obávali, že už samotná snaha pochopit určité přesvědčení by mohla být zaměněna za jeho obhajobu.</p>
<p style="text-align: justify;">Není to však zvláštní rezignace na intelektuální odvahu? Neměli bychom být schopni zkoumat i myšlenky, které zásadně odmítáme, aniž bychom sebe i okolí museli neustále předem ujišťovat o své vlastní mravní bezúhonnosti?</p>
<p><b><span lang="CS">Umělecký kruh</span></b></p>
<p style="text-align: justify;">A konečně mě zaujala Vaše úvaha, že bychom politický život a budování státu mohli chápat jako svého druhu umělecké dílo, jehož tvůrci by měli usilovat o morální integritu. To je krásná, ale také poněkud znepokojivá představa. Vždyť právě pojetí politiky jako velkého tvůrčího aktu, státu jako díla a společnosti jako látky, kterou lze formovat podle určité estetické a duchovní vize, patřilo k významným motivům jak fašistického, tak zejména Hitlerova přesvědčení. I tam se politická činnost vnímala jako překonání pouhé byrokracie, pragmatismu a všedního parlamentarismu ve jménu vyššího tvůrčího poslání. A také tam byli političtí tvůrci přesvědčeni o své morální integritě, třebaže ji odvozovali z hodnotového systému, který samozřejmě odmítáte.</p>
<p style="text-align: justify;">Není tedy nakonec pozoruhodné, že při hledání ideálu morálně integrálního tvůrce politického řádu dospíváme k představě, která má určitou strukturální podobnost právě s politickou estetikou režimu, vůči němuž vymezujeme své morální soudy? Rozhodující rozdíl pak zjevně nespočívá v samotné představě politiky jako umělecké tvorby ani v požadavku integrity jejího tvůrce, nýbrž v tom, jaké hodnoty má toto dílo uskutečňovat a jakými prostředky.</p>
<p style="text-align: justify;">A tím se vlastně vracíme na začátek. Pokud je morální integrita nezbytnou podmínkou velkého umění i velké politiky, musíme nejprve vědět, co tímto pojmem rozumíme. Je to věrnost vlastnímu přesvědčení? Soulad mezi myšlením a jednáním? Nebo souhlas s určitým objektivním mravním řádem? A jestliže jde o poslední možnost, kdo a na základě čeho tento řád poznává a vymezuje?</p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Neměla by tedy skutečná polemika s Václavem Černým začínat nikoli otázkou, zda může být geniální umělec morálně problematický, ale mnohem nepohodlnější otázkou, zda jsme vůbec schopni posuzovat morální integritu člověka, jehož duchovní svět je nám zásadně cizí, aniž bychom svůj vlastní historicky a světonázorově podmíněný soud zaměňovali za univerzální měřítko?</strong></p>
<p style="text-align: justify;">Není nakonec zvláštní, že u geniálního člověka jsme ochotni připustit téměř neomezenou složitost jeho ducha, s jedinou výjimkou: tam, kde se jeho myšlení dostává do rozporu s našimi vlastními morálními samo-zřejmostmi? Uznáváme-li, že byl Hamsun génius, pak ovšem soudem o něm hovoříme i o sobě, způsobem, jenž jsme snad v počátku ani neměli v úmyslu: vždyť jedině z jemu nadřazené, tedy ještě geniálnější pozice, lze rozeznat a bez pochyb určit, v kterém bodě svého myšlení uvažoval chybně.</p>
<p style="text-align: justify;">Mám tedy dojem, že příliš snadným morálním soudem nad těmito lidmi možná neztrácíme nic ze své mravní jistoty, ale můžeme ztrácet něco podstatného ze schopnosti porozumět dějinám, umění i člověku samotnému.</p>
<p><b><span lang="CS">Podezření a přiznání</span></b></p>
<p style="text-align: justify;">Bez komentáře ponechávám a zdůrazňuji větu: <em>Toto setkání se ovšem uskutečnilo z Hitlerovy iniciativy, protože jemu se </em><em>Matka země</em><em> také líbila, musím přiznat. </em></p>
<p style="text-align: justify;">Výraz „přiznat“ samozřejmě nese implicitní negativní hodnotovou konotaci. Nechci autorovi v žádném případě podsouvat asociace, skryté za tímto vyjádřením. Transkriboval bych proto svůj pocit nad touto větou do obecnější roviny:</p>
<p style="text-align: justify;">Samotná skutečnost, že se určitý román líbil také Hitlerovi, v nás dokáže vyvolat zvláštní intelektuální i mravní neklid. Náhle jako bychom znejistěli nad vlastním estetickým úsudkem, pocítili potřebu jej vysvětlovat, obhajovat, ba téměř se za něj omlouvat. Zcela nahodilá shoda vkusu se proměňuje v znepokojivou duchovní příbuznost, kterou jsme si nevybrali a od níž se někteří touží distancovat. Dokonce i samotná umělecká hodnota díla se na okamžik stává podezřelou: může být skutečně tak dobré, jak se nám jeví, jestliže se líbilo také Hitlerovi? Nejde o racionální přehodnocení estetického zážitku, nýbrž o jakousi <strong>morální kontaminaci asociací</strong><strong>,</strong> při níž se negativní hodnocení jedné historické osobnosti mimovolně přenáší na všechno, s čím ji spojuje byť jen nahodilá souvislost. Je to mechanismus ve své podstatě absurdní, avšak na úrovni bezprostředních psychologických reakcí až překvapivě přirozený, odpovídající zcela dobovému nastavení. A právě proto stojí za pozornost: odhaluje, jak snadno může i kultivovaný a kriticky myslící člověk podlehnout hodnotovému automatismu, který předchází vlastnímu úsudku a nenápadně jej nahrazuje.</p>
<p style="text-align: justify;">Pozoruhodný je ostatně už samotný jazyk, jímž o nacionálním socialismu hovoříme. Výraz „nacismus“, odvozený z původního označení <em>Nationalsozialismus</em>, nevznikl jako neutrální odborný termín, nýbrž jako hovorová, pejorativně užívaná zkratka. Jeho historicky negativní expresivita se však postupem času natolik ustálila a dokonce terminologizovala, že dnes funguje jako samozřejmé, hodnotově zdánlivě neutrální označení, a to i v odborném a historiografickém diskurzu. Dochází zde k zajímavému procesu <strong>sémantické neutralizace původně příznakového výrazu</strong>: slovo, které sloužilo k vyjádření distance či pohrdání, se stalo standardním názvem historického fenoménu. Pro názornost si lze představit, že bychom v běžných historických pojednáních důsledně označovali sociální demokraty jako „socany“ nebo komunisty jako „komouše“, přičemž by se tato označení po několika generacích stala natolik konvenčními, že by jejich původní expresivitu už nikdo nevnímal.</p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Poznámky DP: </strong></p>
<p style="text-align: justify;">1a] Hamsunův nekrolog vyšel 7. května 1945 v norském deníku <em>Aftenposten</em> a nevyskytuje se v něm přímo formulace o „velkém Evropanovi“.</p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Adolf Hitler</strong></p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">Nejsem hoden, abych hlasitě promlouval o Adolfu Hitlerovi, a jeho život ani dílo nevybízejí k žádnému sentimentálnímu pohnutí.</p>
<p style="text-align: justify;">Byl to bojovník, bojovník za lidstvo a hlasatel evangelia práva všech národů. Byl reformátorskou osobností nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo, že působil v době bezpříkladné brutality, která jej nakonec skolila.</p>
<p style="text-align: justify;">Takto může na Adolfa Hitlera pohlížet obyčejný Západoevropan. My, jeho blízcí stoupenci, skláníme nyní hlavy v zármutku nad jeho smrtí.</p>
</blockquote>
<p style="text-align: justify;">(v: <strong><a href="https://www.kosmas.cz/knihy/530610/az-do-konce/" target="_blank" rel="noopener"><em>Až do konce!</em> politická publicistika z let 1940–1945</a></strong>, s. 93)</p>
<p style="text-align: justify;">1b] Trosky Vůdcovy rozsáhlé osobní knihovny po ničení a rabování spojenců, které zpracoval Timothy W. Ryback (sic!), vydané deníky Josepha Goebbelse, který by to jako velký Hamsunův čtenář a obdivovatel jistě zmínil, ani jiné písemné či tištěné prameny nedokládají, že by Adolf Hitler <em>Matku zemi</em> četl, natož, že by ji měl rád. Lze to jen předpokládat. Říšský ministr lidové osvěty a propagandy pouze uvádí, že Vůdce četl <em>Věčně zpívají lesy</em> od Trygva Gulbranssena; tato kniha se v Říši stala prý ještě oblíbenější než dílo Hamsunovo.</p>
<p style="text-align: justify;">2] Céline po jistou dobu, mezi roky 1941-42, věřil v možnost Národní revoluce, avšak spíše z Paříže; ve Vichy byly jeho knihy dokonce dílem zakázány, vždyť např. ve <em>Škole mrtvol</em> o uctívaném maršálovi: „Sejdu se s vámi v Nekropolích. Přeji si, aby to byl nejohromnější hřbitov! Můj hřbitov, Pétainův. Největší. Nejfantastičtější, jaký kdy byl kdy nacpán! Jsem již stanoven hlídačem! Klobouk s pery! Vyšňořen! Nadakademik Velkého Francouzského Hřbitova!“ // Neboť: „Vše pro francouzskou vlast! Kde konečně všichni Francouzi pochcípají. Jaké opojení! Za všechny Židy z celého světa! Všechna jejich přání splněna. Jaká nejtalmudštější milost!“ atd. Obdobně o katolické církvi, „naší staré židovské čarodějnici“.</p>
<p style="text-align: justify;">3] K tématu stručně a výstižně též bývalý člen duchovního triuvirátu Jičín – Strade – Vašíček: „Knut Hamsun, Ezra Pound, Louis-Ferdinand Céline! Pro I. B. Singera ‚veškerá moderní romanopisecká tvorba dvacátého století vychází z Hamsuna‛, Cantos platí za Božskou komedii 20. století, Céline je jedním z největších francouzských romanopisců tohoto věku. Vězněni a zbavováni svéprávnosti se svých názorů nezřekli. U Hamsuna bylo shledáno ‚trvalé oslabení duševních schopností‛, Pound označen za ‚šíleného, ale ne nebezpečného‛, Céline platil a platí za blázna stále. Rádi moderní svět, zvlášť ten anglosaský, neměli – demokracii, žurnalismus, měšťáky, pseudointelektuály, feminismus… Život těchto autorů byl jinde. Hledali řád světa, nový mýtus, soucítění. (…) Co bylo vlastně za nacismem a komunismem? A co je vlastně za či nad demokracií, hlasující o svých názorech? Jistě, jako demokraté přiznáme každému právo na jeho názor, pokud je demokratický. Kdo ale hlasuje o našem názoru? Pojmenování Hamsunovy poslední knihy [<em>Po zarostlých stezkách</em>] je přesné.“ Ivo Vašíček, „Styl, smysl a význam (Nad zarostlými stezkami Knuta Hamsuna)“ v: <em>Revolver Revue</em> č. 27/2003, s. 39-42; přetištěno (zkráceně) v: <em>Až do konce!</em> s. 181.</p>
<p style="text-align: justify;">4] K estetizaci politična hutně Hans Günther – „Totalitní jako umělecká syntéza“ v: <em>Česká literatura</em> 4/2006 (54), s. 106–118. Obsahuje i důležité rozlišení, jaké povrchníci nevnímají: „Zatímco v národním socialismu se umění chápe jako projev neměnného vyššího bytí, v socialistickém realismu je prohlašováno za [pouhý] odraz revoluční skutečnosti.“ Nebo: „Nacionálně socialistický klasicismus byl spíše strohý, ‚dórský‛, sovětský byl spíše ‚barokní‛ a eklekticky se v něm propojovaly různé národní tradice.“ Studie je reflexí a rozvedením teze <strong><a href="https://deliandiver.org/ludvik-may-a-hitler-reziser-hans-jurgen-syberberg-o-jinem-nemecku/">Hanse Jürgena Syberberga</a></strong>, že „umění Třetí říše není vhodné reflektovat v tradičním dělení na literaturu, sochařství, malířství, architekturu atd., ale že celý stát je třeba vnímat jako umělecké dílo“.</p>
<p style="text-align: center;"><iframe title="YouTube video player" src="https://www.youtube.com/embed/R5f3TxI2b_M?si=p2PKp2tqIAqlyKmy" width="560" height="315" frameborder="0" allowfullscreen="allowfullscreen"></iframe></p>
<p style="text-align: center;">Ivo Budil: Zachrání kultura civilizaci? | Pleskazřrení 27. října 2026</p>
]]></content:encoded>
					
					<wfw:commentRss>https://deliandiver.org/zamysleni-nad-zamyslenim-profesora-budila/feed/</wfw:commentRss>
			<slash:comments>0</slash:comments>
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Charlie Kirk rok poté: Když pravice mrkla jako první</title>
		<link>https://deliandiver.org/charlie-kirk-rok-pote-kdyz-pravice-mrkla-jako-prvni/</link>
					<comments>https://deliandiver.org/charlie-kirk-rok-pote-kdyz-pravice-mrkla-jako-prvni/#respond</comments>
		
		<dc:creator><![CDATA[TK]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 10 Nov 2026 20:28:35 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Politika]]></category>
		<category><![CDATA[USA]]></category>
		<category><![CDATA[Konzervatismus]]></category>
		<category><![CDATA[Counter-Currents Publishing]]></category>
		<category><![CDATA[Identitární strategie]]></category>
		<category><![CDATA[Donald Trump]]></category>
		<category><![CDATA[Bělošský nacionalismus]]></category>
		<category><![CDATA[Charlie Kirk]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://deliandiver.org/?p=13401200</guid>

					<description><![CDATA[Autor: Kevin Deanna Když zabili Charlie Kirka, stejně jako mnoha dalším mi okamžitě vytanul na mysli José Calvo Sotelo. Sotelo byl poměrně umírněný konzervativní politik v meziválečném Španělsku. Jeho smrt z rukou socialistického příslušníka policejního komanda v roce 1936 postrčila zástupy váhajících konzervativců k podpoře pokusu o puč z dílny nacionalistických generálů. K tomu by [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[<div id="attachment_13401204" style="width: 290px" class="wp-caption alignleft"><img decoding="async" aria-describedby="caption-attachment-13401204" class="size-full wp-image-13401204" src="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/11/Charlie-Kirk.jpg" alt="Charlie Kirk" width="280" height="396" srcset="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/11/Charlie-Kirk.jpg 280w, https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/11/Charlie-Kirk-212x300.jpg 212w" sizes="(max-width: 280px) 100vw, 280px" /><p id="caption-attachment-13401204" class="wp-caption-text">Charlie Kirk</p></div>
<p style="text-align: justify;"><strong>Autor: Kevin Deanna</strong></p>
<p style="text-align: justify;">Když zabili Charlie Kirka, stejně jako mnoha dalším mi okamžitě vytanul na mysli <strong><a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Jos%C3%A9_Calvo_Sotelo" target="_blank" rel="noopener">José Calvo Sotelo</a></strong>. Sotelo byl poměrně umírněný konzervativní politik v meziválečném Španělsku. Jeho smrt z rukou socialistického příslušníka policejního komanda v roce 1936 postrčila zástupy váhajících konzervativců k podpoře pokusu o puč z dílny nacionalistických generálů. K tomu by sice došlo tak jako tak, ale díky Sotelově vraždě byl tento krok pro umírněné mnohem přijatelnější. Francovu režimu význam této události neunikl a Sotelo se po své smrti stal předmětem státního kultu.</p>
<p style="text-align: justify;">S narůstající radikalizací levice v posledních letech stále větší část mladých progresivistů otevřeně podporuje politické násilí a s údajným „autoritářem“ v Bílém domě se španělská občanská válka vyloženě nabízí jako model či paralela budoucího vývoje. Nejvlivnější postava mladé mainstreamové pravice byla zavražděna v přímém přenosu. Jak by mohla NEpřijít reakce?</p>
<p style="text-align: justify;">Občanská válka ve Španělsku je asi nejryzejším příkladem souboje levice s pravicí v moderních dějinách. Vnitřní rozpory sužovaly obě strany a „levice“ ani „pravice“ zdaleka nebyly nějaký ideologický monolit, jako spíš široké koalice vytvořené silami moderní politiky, vržené proti sobě v boji o samotnou duši a identitu Španělska. S tím jak se moderní americká levice stále nepokrytěji definuje coby protibělošská síla, se zdálo jen a pouze logické, že Amerika vykročí podobným směrem.</p>
<p><span id="more-13401200"></span></p>
<p style="text-align: justify;">Přesto se tak nestalo. V uplynulém roce se neudálo nic, co by změnilo mé přesvědčení o dvou hlavních zásadách <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/belossky-nacionalismus/">bělošského nacionalismu</a></strong>, které jsem si pro sebe kodifikoval už před téměř dvaceti lety.</p>
<ol style="text-align: justify;">
<li>Čím blíže má někdo k mé vlastní pozici, tím spíš je mým existenciálním protivníkem.</li>
<li>Čím dál se někdo nachází mé vlastní pozici, tím pevněji musím věřit, že je ve skutečnosti mým tajným spojencem.</li>
</ol>
<p style="text-align: justify;">Meziválečné Španělsko a současná Amerika se krom jiného liší v jednom zásadním ohledu: Neexistuje žádná americká pravice – lépe řečeno americká pravice nechce přiznat, že je pravicí. Levičáci vědí, že stojí nalevo, organizují se coby levice, instinktivně rozlišují přátele a protivníky zcela v rozporu se svým údajným rovnostářstvím. Pohání je záviděníhodné neotřesitelné přesvědčení o své morální nadřazenosti. Mobilizují se s vidinou ovládnutí státní moci a stávající moc využívají k posílení své vlastní koalice a přerozdělení zdrojů směrem od svých nepřátel. Představují tak funkční hnutí.</p>
<p style="text-align: justify;">Entita nazývaná americkou pravicí je naproti tomu pouhým trhem – dílem už z podstaty amerického konzervatismu samého. Pokud člověk tvrdí, že nejlépe se společenského blaha dosahuje, když každý jednotlivec usiluje o své vlastní ekonomické zájmy, neměla by nás rozhodně překvapovat výsledná kultura oportunismu. Vždyť i samotný prezident Spojených států dělá reklamu na pochybné kryptoměny, které tahají peníze z kapes jeho vlastních stoupenců k obohacení vlastnímu a svého okolí. Levičáci naopak směřují peníze daňových poplatníků do kapes svých klientů.</p>
<p style="text-align: justify;">Ideologicky ani ekonomicky neexistuje na pravici sebemenší důvod pro nějakou solidaritu – v hlavním proudu ani na okraji. Většina republikánských senátorů i kongresmanů dnes sedí ve (<em>volebně</em>) velice bezpečných křeslech. Mají proto motivaci a zájem, aby jejich strana přišla o většinu: jako opozice se vzdávají odpovědnosti za vládnutí a mohou z plna hrdla prázdně tlachat. Když snad nějakou souhrou okolností přece jen o svůj post přijdou, čekají na ně lukrativní místečka v soukromém sektoru, což je ostatně důvod, proč o politickou funkci velká část z nich vůbec usilovala. Odcházející republikánští politici jako senátoři John Cornyn, Thom Tills nebo kongresman Don Bacon se ani nesnaží maskovat nadšení z toho, že konečně mohou otevřeně celému světu říci, jak moc své voliče odjakživa nesnášeli. Strana, která aktivně opovrhuje svými voliči, může působit absurdně, ale <em>Grand Old Party</em> to učinila skutečností.</p>
<p style="text-align: justify;">Konzervativní hnutí – „Konzervatismus eseróčko“ – je snad ještě horší. Jednou z  nejživějších vzpomínek na má léta práce pro toto hnutí jistě je můj šéf, který přede mnou nepokrytě oslavoval zvolení Baracka Obamy, protože, jak pravil, „když jsme v opozici, tečou prachy donorů proudem.“ Těžkou nevzpomenout cynické zhodnocení Joea Sobrana, že konzervatismus je prostě jen „hra, způsob obživy“. Prosazování „štíhlé vlády“, v demokratickém prostředí naprosto sebevražedné, má za následek mj. i to, že málokdo má skutečný zájem na výsledku politického soupeření. Pro řadu z nich he důležitější mít pravdu v tom nejabstraktnějším slova smyslu než získat moc. Jelikož ale politika není matematika a nic jako „teoreticky správná“ pozice neexistuje, nevede-li vaše přesvědčení k získání moci, nemají vaše přesvědčení žádnou opravdovou hodnotu a jsou prostě jen nesprávné.</p>
<p style="text-align: justify;">Tím se dostáváme k pravici „krajní“. Řada z nás se jistě cítí stát mimo pravolevé dělení, pro ty, na kterých záleží, ale zůstáváme „krajními pravičáky“. Vládci médií, peněz a politického světa nám dokáží určit identitu bez ohledu na to, co si o tom budeme myslet. Od úspěchu <strong><a href="https://deliandiver.org/k-programu-ochrany-bilych/">Davida Dukea</a></strong> ve volbách do státního parlamentu v roce 1989 nebyl v Americe zvolen jediný člověk, jehož bychom realisticky mohli považovat za součást „hnutí“. Vytváříme tak značně absurdní spektákl nekonečných debat nad správnými politickými, programovými a ideologickými pozicemi, zatímco téměř nikdo z nás nevládne ani špetkou institucionálního vlivu na nějaké univerzitě nebo veřejně sponzorované organizaci a nikdo z nás nesedí ve volené pozici.</p>
<p style="text-align: justify;">Tím samozřejmě dokonale popisuji <em>svůj vlastní život právě v tento moment</em>, a proto nemíním z této kritiky nijak vylučovat ani svou vlastní osobu. Mám na hlavě víc másla než leckdo jiný, protože jsem se nějakým způsobem aktivně zúčastnil boje na všech třech výše nastíněných frontách: ve Washingtonu, v konzervativním „hnutí“ i na probělošském okraji.</p>
<p style="text-align: justify;">Nejen že jsme coby rasově smýšlející běloši zcela odstaveni od mocenských pák, sloužíme také jako hlavní strašák a terč hněvu celého poválečného mocenského uspořádání, nastaveného výslovně tak, abychom se už nikdy nemohli chopit moci. Jistě, zní to dost velikášsky, ale těžko vyvrátit pravdivost tvrzení. Budiž nám jistou útěchou, že abychom mohli vyhrát, musíme přemoci celý svět. Ani tak bychom si ale neměli lhát do kapsy.</p>
<p style="text-align: justify;">Nezapomínejme na to, jelikož bezmocnost mívá nehezkou tendenci stát se svým vlastním pohonem. Stejně tak se může snadno stát palivem pro iluze o vlastní velkoleposti. Sám až moc dobře znám ten opojný pocit, který člověk zažívá při představě, že vyzbrojen jen svou výmluvností konfrontujete celý Systém<sup>TM</sup>. Právě proto, že člověk realisticky neočekává jakýkoliv hmatatelný výsledek, si může dovolit nijak neomezovat své myšlenky obvyklým filtrem, případně (budeme-li v hodnocení shovívavější) mít odvahu dovést své ideje do jejich logického důsledku. Někdy může být výsledkem vzrušujícím dojmem působící intelektuální ovzduší, ovšem odtržené od reality. Jako veterán prohraných kampaní mohu dosvědčit, že jakmile si začnete vymýšlet důvody, proč se voliči mýlí nebo jsou hlupáci, když vás nevolili, je s vámi amen.</p>
<p style="text-align: justify;">Streamování, online ekosystém, jehož jsem součástí, vytváří svou vlastní soustavu zvrácených pobídek a motivací. Smyslem práce poradce politické kampaně není vyhrát volby, ale dostat zaplaceno objednavatelem kampaně. Stejně tak účelem práce streamera není přinést nejlepší nebo nejužitečnější analýzu, ale přilákat co nejširší obecenstvo. Tyto dvě představy nejsou ze své podstavy v rozporu, ale pravdou jednoduše zůstává, že vytvářet kontroverze z ničeho, provokovat zbytečné osobní spory nebo rozdmýchávat drama okázalými změnami postojů obvykle znamená více zhlédnutí. Hranice mezi politikou a showbyznysem byla odjakživa tenká a propustná (vždyť Donald Trump je v Síni slávy největší wrestlingové organizace) a s rozmachem streamování zmizela úplně. Dokud nedospějeme do fáze, kdy se skutečně začnou zakazovat weby, bankovní účty a organizace, nemá nikdo z pravicových streamerů opravdový hmotný zájem na politickém vítězství. Nejspolehlivější cestou ke zdravému kontu a vysokému počtu sledujících tak je kritizovat všechny na okolo. Možná bychom měli být s překvapením vděční alespoň za stávající míru spolupráce…</p>
<p style="text-align: justify;">Nulová reakce na smrt Charlie Kirka obnažila neexistenci „pravice“ v plné nahotě. Bezprostředně po atentátu církve a aktivistické organizace z vlastní široké iniciativy uspořádaly řadu shromáždění a pochodů. V některých případech spolu kráčeli v jednom šiku normální konzervativci s „extremisty“. Normální lidé reagovali, aktivisté nikoliv.</p>
<p style="text-align: justify;">Iluze jednoty ovšem netrvala dlouho, částečně důsledkem opravdových ideologických neshod. Charlie Kirk byl celoživotní podporovatel Izraele, spolehlivý republikán a zastánce udržování všech, jež pokládal za příliš extrémní, mimo „slušnou společnost“. I kdybychom se drželi zásady „o mrtvých jen dobře“, těžko se necítit ukřivděný, pokud jste patřili mezi vyhnance z konzervativních řad nebo s jeho postoji hluboce nesouhlasili. Sám jsem ho navzdory neshodám celkem uznával, jelikož jsem ale nikdy jeho zásluhou o nic nepřišel a v srdci mám místo pro typického „pravičáka“, lehce se mi to mluví.</p>
<p style="text-align: justify;">Nemyslím si ale, že to byly jen ideologické nebo osobní spory, co skutečně rozlomilo pravici na kusy. Ani vysvětlení nečinností trumpovské administrativy plně nepostačí.</p>
<p style="text-align: justify;">S přihlédnutím k jednohlasnému odporu medií a pocitu každého jednoho federálního soudce v zemi, že tahem pera smí a může vetovat libovolný akt Bílého domu, bylo od začátku dost nerealistické předpokládat, že FBI začne den po Kirkově smrti rozkopávat dveře. Ve skutečnosti se toho neudělalo úplně málo. Antifa byla označena jako teroristická skupina a někteří její militanti si vyslechli delší rozsudky odnětí svobody za materiální podporu skupiny, Trumpovi lidé spolupracují s evropskými vládami na potlačení sítě Antify a přistřižena byla také jejich pomyslná křídla v online prostoru. (Vyšetřování čelí také nechvalně známá organizace SPLC a její tvář Heidi Beirichová byla zatčena.) Nic z toho bychom ještě před deseti lety nepovažovali za myslitelné.</p>
<p style="text-align: justify;">Pravdou však je, že pravice v tento moment cukla a mrknula jako první. V lovecraftovském okamžiku děsivého prozření jsme jasně zahlédli, co proti nám stojí, přišli o rozum a dali se na úprk. Normální lidé – zdravotní sestry, učitelé, úředníci, mámy – otevřeně tleskali brutální vraždě otce před zraky jeho rodiny. Na to se snadno nezapomíná. Asi nejzajímavější byla reakce mladíka přímo na místě, který se začal radovat hned v okamžiku, kdy Kirka zasáhla kulka, aniž by se pokusil krýt na zemi. Jiný se okamžitě přihlásil k zodpovědnosti, zjevně aby pomohl skutečnému vrahovi uniknout. Levičáci budou slavit Kirkversary (<em>Kirk+anniversary</em>) ještě za mnoho let. Kirkovým odkazem na internetu nebudou  hype edity nebo tributy, ale všemožné zesměšňující memy a AI slop.</p>
<p style="text-align: justify;">Země jako taková žádné velké morální rozhořčení neprožila a snahy konzervativců vyvolat v liberálech vinu nebo účast z velké části nepadly na úrodnou půdu. Proč by se měli cítit špatně? Kirk přece podle nich byl rasista, sexista, odpůrce práv žen, obhájce Trumpova fašismu a bigotní křesťan. Naše ideologické různice s Kirkem byly sice skutečné, ale nepříliš podstatné, jelikož většina nás háže do stejného pytle jako jeho. „Umírněné“ křídlo republikánů, které se mohlo stát terčem Kirkovy <strong><a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Turning_Point_USA" target="_blank" rel="noopener">Turning Point</a></strong> v primárkách, si pravděpodobně oddechlo, že je mimo hru. Po smrti <strong><a href="https://deliandiver.org/georgi-floydovi-se-spravedlnosti-dostalo/">George Floyda</a></strong> jsme od republikánských politiků viděli mnohem víc okázalého smutnění pro kamery než nad Charliem Kirkem.</p>
<p style="text-align: justify;">Vražda Charlie Kirka byla bez stínu pochybností nejúspěšnějším aktem politického terorismu od 11. září. Levici nepřinesl skoro žádné negativní dopady. Kirk byl nenahraditelný pro svůj vliv v Bílém domě, jako influencer s širokým dosahem, člověk schopný vytvořit a řídit mládežnickou organizaci a co je nejdůležitější, pro svou schopnost dostat lidi k urnám a vyhrát volby. Byla to jeho skupina Turning Point, kdo koordinoval efektivní aktivizaci voličů pro Trumpovu kampaň v roce 2024. Jistě najdeme řadu ideologicky solidnějších postav, než byl Kirk, lepší podcastery i řečníky a lidi s větším vlivem na Trumpa nebo mladé. Nikdo z nich ale nespojuje všechny tyto vlastnosti v jedné osobě, zejména schopnost dostat lidi k volbám, což je v našem politickém systému věc zcela zásadní. Kirkova pozice nebyla znovu obsazena a jeho místo nezaujal nikdo extrémnější nebo efektivnější. Jeho život byl jednoduše vymazán. Obyčejní lidé se zaradovali a rychle si z jeho vraždy udělali vtip.</p>
<p style="text-align: justify;">Není úplně snadné žít s vědomím, že obyčejní lidé by oslavovali vaši smrt, pokud by ji vůbec zaznamenali. Může to dokonce vyvolat i cosi na způsob ideologické paralýzy. Co asi tak člověk udělá, jakmile mu dojde, že proti němu stojí potenciálně miliony lidí, kteří se unisono ohromně bavili, když byl Kirk zavražděn? Co víc, jak se asi zachovat při vědomí, že v jejich očích jste pro své postoje k rase ještě horší vyvrhel než Kirk, bez ohledu na to, co si myslíte o Palestině, kapitalismu nebo Donaldu Trumpovi? Svého nepřítele si nevybíráte, on si vybírá vás. U španělské pravice v roce 1936 vedlo toto prozření k zocelení jejího odhodlání. U pravice americké naopak k zoufalé snaze najít cestu ven, jakoukoliv.</p>
<p style="text-align: justify;">Co se odhodlání, ideologie i organizace týče, je pravice neporovnatelně slabší než před rokem. Velká část internetové pravice si našla bezpečný úkryt v komplexní síti spikleneckých teorií o Kirkově smrti, jež se ze zjevných legálních důvodů vyhýbají přímému označení viníka a jednoduše „kladou otázky“, zatímco po očku ukazují prstem na Kirkovu manželku, Izrael, Egypt, Cizineckou legii nebo všechny dohromady, kteří s tím měli mít cosi společného. Na první letmý pohled to působí jako extremismus, všechno je to ale velice bezpečné, něco jako klást vinu za problémy světa na bedra „boháčů“. Z části za tím stojí touha nebýt jedním z „těch špatnejch“. Větší roli ale hraje soustava stávajících incentiv.</p>
<p style="text-align: justify;">Tímto způsobem člověk může získat široké publikum, zachovat si věrohodnost v pravicovém milieu skrz hranou radikalitu a přesto všechno se vyhnout skutečnému hněvu levice. Nikoliv náhodou může Candace Owensová v plném rozsahu využívat YouTube  pro své útoky na Eriku Kirkovou a dostávat za to pochvaly od Hasana Pikera, zatímco Nick Fuentes (který měl mnohem méně důvodů milovat Kirka, dokud ještě žil) sice vyslovuje mnohem uměřenější komentáře a přesto se musí smířit s vyhnanstvím na službě Rumble.</p>
<p style="text-align: justify;">Kirkova smrt odhalila nehezkou charakteristiku pravice: spousta z nás v hloubi svého srdce skutečně, upřímně <em>touží</em> prohrát. Chceme mít „pravdu“ na internetu – tak aby to internet viděl a přiznal. Získat moc je mimo veškerou úvahu, protože si dost možná ve skrytu duše myslíme, že to není možné a proveditelné. Mít pravdu je snazší než si obout Kirkovy boty a využít jeho taktický a organizační um a prověřené postupy k ideologicky hodnotnějším cílům.</p>
<p style="text-align: justify;">Mít pravdu samozřejmě v praxi nic neznamená. Možná nezískáme ocenění „<strong><a href="https://encrypted-tbn0.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcTVgF3B36lF51vbPtjdEHLcPyXvDoj2eHU145VlFsdSfg&amp;s=10" target="_blank" rel="noopener">zase se nechal nachytat</a></strong>“, ale v příštích několika letech si vysloužíme odznáček za poctivé placení daní prezidentce AOC a kongresmanovi Hasanu Pikerovi. Sebepromyšlenější argument, jak jsme tímto způsob ve skutečnosti dobyli epické vítězství, bude znít značně prázdně. Pokud si někdo vážně myslí, že lidé kalibru Marjorie Taylor Greenové zorganizují daňovou revoltu, nebo i jen sami přestanou platit daně, měl by se u Trumpových poptat po nějakém výhodném krypto dealu.</p>
<p style="text-align: justify;">Lze však označit za viníka online pravici? Jistě, alespoň dílem. Všichni můžeme konat a u řady čelních (nebo kdysi vlivných) osobností tohoto milieu musíme konstatovat zásadní deficit serióznosti. Všemožní „trad založenci“ káží, jaký je Ježíš náš Pán, zatímco aktivně vyhazují do vzduchu své životy a manželství v bizarních sexuálních aférách, online osobnosti přísahají na své „zásady“ těsně před obratem o 180° v ústředních otázkách nebo kultura kritiky vycházející z prostředí hnutí, mikroskopicky zaměřená na ostatní příslušníky subkultury a skoro vůbec na naše elity nebo jejich kulturní super strukturu.</p>
<p style="text-align: justify;">Ideologické různice mezi jednotlivými frakcemi i osobnostmi jsou pro kohokoliv mimo naše prostředí naprosto bezpředmětné. Nezřízená kultura vnitřní kritiky je dost možná nezbytná při formování revoluční organizace, stranického předvoje nebo vládnoucí koalice, ale pokud žádná organizace, strana ani koalice neexistují, působí to jako ztráta času.</p>
<p style="text-align: justify;">Online pravice ovšem není a nikdy nebyla u moci, a tak by bylo jejich (naše) obvinovaní za stávající stav věcí kopáním do bezmocného chudáka. Prezident <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/donald-trump/">Donald Trump</a></strong> vědomě živí konspiracemi posedlé, ideologicky nesourodé obecenstvo už od dob, kdy si poprvé získal část pravice svým „birtherismem“ (<em>B. Obama se podle zastánců této teorie nenarodil na území USA</em>). Volby v roce 2016 by nevyhrál bez konspiračního teoretizování o <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/pizzagate/">Pizzagate</a></strong>, lidských obětech, obchodu s a zneužívání dětí Nadací Clintonových a dalších. To k populismu tak nějak neoddělitelně patří a těžko se nad tím pohoršovat.</p>
<p style="text-align: justify;">Každá sranda ovšem něco stojí. Populistický vůdce nebo hnutí se nikdy nemůže vzdát své image bojovníka proti elitám. Ideologickou nesourodost i ochotu jeho příznivců lhát sami sobě lze zachovat, jen dokud v tom zůstává jadérko pravdy. Prezident Trump této energie využíval deset let. Nyní se obrátila proti jemu samotnému – a může si za to sám hned ze dvou důvodů.</p>
<p style="text-align: justify;">V prvé řadě to byl právě Trumpův Bílý dům, kdo vynesl na přetřes otázku Jeffreyho Epsteina. Zašli dokonce tak daleko, že uspořádali absurdní akci „Fáze Jedna“, plnou influencerů a slibů o nových odhaleních – jen aby záhy poté prezident celou věc šmahem označil za podvod z dílny demokratů. Nikdy to nemělo šanci fungovat a i když lidé divoce překrucovali zveřejněné informace k podpoře bizarních tvrzení typu „George H. W. Bush pojídal lidské maso“, byl to v konečném hodnocení Trump, kdo džina vypustil z lahve. Není možné tuto energii využívat a následně ji chtít nacpat zpět to tuby, jakmile se přestane hodit.</p>
<p style="text-align: justify;">Mnohem zásadnější problém pak je samozřejmě Izrael. Nesejde na tom, jestli Trump odjakživa pevně věřil, že Írán nesmí získat jaderné zbraně. Nesejde na tom, že těm pozornějším neušlo, jak prezident Trump rozcupoval Obamovu dohodu s Teheránem během svého prvního funkčního období. Není důležité, že prezident Trump nikdy nebyl zásadový odpůrce zahraničních intervencí ve stylu Rona Paula, nebo zásadový cokoliv.</p>
<p style="text-align: justify;">Jeho zdánlivý odpor k neokonzervatismu byl nedílnou součástí jeho balíčku už od roku 2016, takže jej nelze jen tak odhodit bez nenapravitelných škod na své image. Tím absurdnější pak je, když přinejmenším na americké straně vlastně nevidíme žádnou strategii, časový rámec ani podmínky vítězství, krom dohody s režimem, který současně s tím označujeme za iracionální a vedený šílenci. Pokud existuje nějaký plán, nikdo nevěří, že vzešel z Washingtonu.</p>
<p style="text-align: justify;">Tato rozhodnutí vtiskla lidem do rukou pomyslnou povolenku obrátit se čelem ke všemožným spiknutím a fantazírování. Teorie spiknutí, i ty pomýlené, kvetou jen tehdy, pokud jsou založeny aspoň na kousku pravdy. Internetoví influenceři občas plácnou nesmysl, ale to prezident Trump během let udělal také, a opakovaně. Někteří lidé to omlouvali jako rétorické excesy, součást chvályhodného boje s elitami. Symbolický jazyk, jenž nelze brát doslovně. Pokud se takovéto velkorysosti dostává prezidentovi, proč by ji lidé napravo neměli zaručit také podcasterům?</p>
<p style="text-align: justify;">Bohužel rozšíření a přijetí podobné rétoriky dovršuje přerod politické kultury do čehosi, co už dost možná nemá s politikou nic moc společného. Za pozornost myslím stojí, nakolik se dnes velká část „krajní pravice“ a <em>Konzervatismus eseróčko</em> podobají jako vejce vejci. Obě se soustředí na vytváření komplikovaných abstrakcí, obě se reálně nesnaží dosáhnout moci a obě předkládají sofistikovaná vysvětlení toho, jak je prohrávání ve skutečnosti vítězstvím. Stěží tak dnes už lze jen těžko rozlišit mezi konzervativními defétisty jako Peter Hitchens (jemuž britští nacionalisté vymysleli přezdívku Denethor) a velkým segmentem online pravice. V určitém momentu člověka unaví číst nekonečné kritiky neblahého stavu světa, úvahy nad zákoutími idejí i institucí, jež nás dovedly do tohoto bodu či podrobná vysvětlení důvodů, proč s tím vlastně nemůžeme nic udělat.</p>
<p style="text-align: justify;">Mohli bychom namítnout, že i Charlie Kirk ve skutečnosti sloužil jako bezpečnostní mechanismus k upuštění přebytečné páry. K tomu však musí existovat alternativní hnutí, jehož energii „ventil“ krade. V politickém hlavním proudu nic takové nenajdeme a nic podobného nevzniklo ani v čase od jeho smrti. Jestliže MAGA hnutí čeká tak hanebná smrt, jak velká část konzervativců doufá, budoucnost bude mnohem spíš vypadat jako Ted Cruz nebo i John Cornyn než Otec Coughlin či Huey Long.</p>
<p style="text-align: justify;">Asi tím nejbolestnějším omylem v uvažování alternativní pravice byla víra, že „redpilling“ navede lidi k efektivní akci. Při zpětném hodnocení bylo chybou věřit, že někdo ideologicky ryzejší bude také efektivnějším aktivistou. Za své zkušenosti se kloním spíše k opaku. Politická výchova by měla být prostředkem k cíli, dnes se však nezřídka stala cílem sama o sobě. Výsledkem pak jsou předvídatelné, nekonečné argumenty nad sémantikou a detaily, jež si v mnohém nezadají s biblickým diskurzem uvnitř velkých protestantských denominací. A stejně u protestantismu neproběhla výchova legie oddaných válečníků za víru – obětí dekonstrukce se naopak stala víra samotná. V jistém bodě se analýza stává kontraproduktivní.</p>
<p style="text-align: justify;">Smrt Charlie Kirka odstranila z šachovnice jediného člověka v politickém mainstreamu, s nímž byli mladí v kontaktu, a který je spojoval se skutečným světem. Pokud jste chtěli něco zorganizovat na univerzitním kampusu, museli jste se tak či onak nějak domluvit s TPUSA. Když jste chtěli tlačit na Trumpa zprava, museli jste se vypořádat s Kirkovou apologetikou. Pokud jste uvažovali o kandidatuře, nutně jste museli koordinovat své úsilí s iniciativou TPUSA pro oslovení voličů. Jestliže jste aktivně působili na metapolitickém poli, Kirkův pozvolný posun k obecnému omezení veškeré imigrace a probělošské rétorice byl nevyhnutelně vnímaný jako zásadní milník pokroku. Jakkoliv jsme to asi nedoceňovali, Kirk srážel všechny proudy americké pravice z oblaků abstrakce, zpět do reality politické situace na zemi, ve skutečném světě.</p>
<p style="text-align: justify;">Po jeho smrti se z hnutí stala obří hra typu „zvol si své vlastní dobrodružství“. Nabízejí se různé tábory: otrocká láska k Trumpovi, únavné smýšlení „proti všemu a všem“, revoluční defétismus, fantasmagorie o spáse z rukou dosud neznámého politického mesiáše. Všechny tyto podskupiny zdá se spojuje fantaskní přesvědčení, že vražedná hysterie a rostoucí moc v rukou levice s námi nemá nic moc společného a nijak se nás nemůže dotknout, pokud a dokud tedy budeme předstírat, že se něčím odlišujeme.</p>
<p style="text-align: justify;">Najdou se tedy ve světle všeho popsaného nějaké důvody k optimismu? Ano, ale jen ve střednědobém a delším časovém horizontu. Více lidí než kdy dřív je součástí organizovaných, funkčních skupin s pevným cílem, které podnikají věci ve skutečném světě, jakkoliv většinou a doposud spíše mimo sféru voleb a politických funkcí. To je důležitější než všechny doplňovací senátní a kongresové volby.</p>
<p style="text-align: justify;">Zadruhé se myšlenky šíří do větší šíře než kdy dříve. Nepanuje sice shoda na tom, co je konečným cílem nebo kam to všechno směřuje, ale vznikla masivní základna, která tu nikdy nebyla, ani v čase alternativní pravice. Postupně se ustanoví nové směřování a povstanou noví vůdci.</p>
<p style="text-align: justify;">A konečně, to co se právě děje, je dost možná nevyhnutelné a nezbytné. V nejširším slova smyslu prezident Trump nejspíš dobře ztělesňuje, jak v zásadě nemožné je, aby se systém „opravil pomocí svých vlastních vnitřních mechanismů“. Funguje tak jako fakticky akceleracionistická postava. Někdy vědomě, jako když podrývá legitimitu institucí typu média nebo soudy, jindy bezděčně, jako když pomohl Izraeli k rekordní neoblibě dokonce i mezi konzervativní mládeží. Vším tímto si tak zjevně musíme projít.</p>
<p style="text-align: justify;">Údobí levicové nadvlády, které se podle všeho rýsuje na obzoru, může být podobně nevyhnutelně nezbytné. Snad bude pravice muset naplno a tvrdě zažít, že rozdíly na naší straně vlastně nejsou tak zásadní a že ve skutečnosti jsme jedna parta. Možná si musíme vštípit lekci, že politická identita se dá člověku jednoduše vtisknout zvnějšku a seshora. Můžeme se do krve dohadovat nad tím, kým jsme a čemu věříme. Levice však je organizovaná, my nikoliv. Levice postupuje s cílem chopit se moci státu, my ne. Proto to bude levice, kdo direktivně řekne, čím jsme a jak se s námi bude nakládat.</p>
<p style="text-align: justify;">Samozřejmě bychom to mohli změnit. Je to v našich silách a náš potenciál je větší než kdy předtím. Museli bychom ale od základů poupravit celý náš přístup. Museli bychom pochopit, že smyslem a cílem ideologie i metapolitiky je dosažení moci, nikoliv výhra v internetové přenici. Museli bychom začít budovat paralelní struktury ekonomických i profesionálních kapacit, ruku v ruce s místními politickými strukturami, podpořených volební mašinérií, schopnou dostat voliče k hlasovacím urnám.  Znamenalo by to získat moc v jednotlivých státech unie a její využití k dalšímu budování a rozšiřování koalice.  Museli bychom zacílit široké demografické skupiny, reálně získatelné k podpoře hnutí, dost početné na zajištění vítězství na celostátní úrovni. Znamenalo by to získat si podporu mas, místo zdůvodňování její neexistence hloupostí lidí.</p>
<p style="text-align: justify;">Ve zkratce tedy právě to, co na čem pracoval Charlie Kirk, ale z ideologicky pevnější základů a důvodů. Nezbývá než spekulovat, zda se sám Kirk, který se podle všech indicií našim pozicím přibližoval, mohl v alternativní budoucnosti takovýmto vůdcem stát. Nikdy se to nedozvíme.</p>
<p style="text-align: justify;">Těžce skousnutelným poučením z jeho smrti je prozření, že až umřeme, ať to bude jakkoliv, jen málokoho to bude zajímat, pokud tedy nedosáhneme vítězství ještě na tomto světě. Nemělo by nás šokovat, že lidem připadne vražda otce před zraky jeho rodiny jako děsná psina, jen proto že dostatečně horoucně nemiloval transgenderismus. Lidé neprojevují empatii ani slušnost, pokud nemají pocit, že musí. A to se nestane, dokud budou cítit, že se zodpovídají někomu silnějšímu. Jedinou opravdu důležitou otázkou tak zůstává, kdo ten silnější bude.</p>
<p style="text-align: justify;">Dokonce i Kirkovy pozoruhodné úspěchy se během pouhých několika týdnů staly materiálem pro vtipálky. Místo cynismu a nihilismu by nás to mělo vyburcovat k akci. Někdo o podobě budoucnosti rozhodne a příležitost je dnes větší než kdy dříve. Podmínkou ale je, abychom všichni učinili vědomou volbu, že jsme odhodlaní poroučet světu, ne vydělat peníze a uniknout mu. Americká pravice po většinu minulého století volila právě tuto cestu, což je zdaleka největší příčinou jejích kolosálních selhání.</p>
<p style="text-align: justify;">Jistě, to pokušení je pochopitelné. Politika je obtížná, pokrok nejistý a cestu k vítězství dláždí nesčetné prohry. Přesto v rozporu se slovy Joa Sobrana politika už nemůže být pouhou hrou. Hraje se tu o život. Odpověď na Kirkovu smrt ukázala, že ani vražda nemusí být tabu coby zdroj pobavení pro tak zvanou lepší společnost. Ani na moment si nenamlouvejme, že bychom se dočkali odlišného zacházení. Jak po atentátu suše pravil komik Sam Hyde: „tohle jste vy“.</p>
<p style="text-align: justify;">Druhý rok od smrti Charlie Kirka bychom měli strávit méně času vypočítáváním omylů všech na okolo a více poctivým zamyšlením nad tím, co může každý z nás udělat. Snad se z tržiště „úchopů“ konečně posuneme směrem k opravdovému hnutí. Prostor po Charlie Kirkovi zůstává i po více než roce od jeho smrti nevyplněný, což ovšem nepotrvá navždy. Pokud ho neobsadíme my, udělá to někdo jiný. Nepočítejte příliš s tím, že to bude někdo lepší. Velmi pravděpodobně se v efektivitě, charakteru ani ochotě se učit Charlie Kirkovi ani nepřiblíží.</p>
<p style="text-align: justify;">Pokud to tedy nebude někdo z vás…</p>
<p style="text-align: justify;">Úvaha Kevina Deanna <strong><a href="https://counter-currents.com/2026/09/when-the-right-blinked/" target="_blank" rel="noopener">When The Right Blinked</a></strong> (ze série Charlie Kirk: One Year Later) vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 10. září 2026.</p>
]]></content:encoded>
					
					<wfw:commentRss>https://deliandiver.org/charlie-kirk-rok-pote-kdyz-pravice-mrkla-jako-prvni/feed/</wfw:commentRss>
			<slash:comments>0</slash:comments>
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Z knihovny Černého řádu III</title>
		<link>https://deliandiver.org/z-knihovny-cerneho-radu-iii/</link>
					<comments>https://deliandiver.org/z-knihovny-cerneho-radu-iii/#comments</comments>
		
		<dc:creator><![CDATA[Redakce]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 02 Nov 2026 19:16:07 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie]]></category>
		<category><![CDATA[Druhá světová válka]]></category>
		<category><![CDATA[Německo]]></category>
		<category><![CDATA[Nacionální socialismus]]></category>
		<category><![CDATA[Bušidó]]></category>
		<category><![CDATA[Japonsko]]></category>
		<category><![CDATA[Třetí říše]]></category>
		<category><![CDATA[Protektorát]]></category>
		<category><![CDATA[Džunjú Kitajama]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://deliandiver.org/?p=13401194</guid>

					<description><![CDATA[Z knihovny Černého řádu (dokončení) Je jasné, že japonská rytířská věrnost je založena na samostatné etice mimo pragmatické úvahy. Tomu nebrání, že prakticky tvořila hlavní základ feudálních lenních vztahů. Což byl – tady v Evropě i tam v Japonsku – stejný případ. Dnes máme předpisující a také zakazující zákony, jejichž smysl je v tom, aby garantovaly jistotu existence jedince [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[<div id="attachment_13401195" style="width: 600px" class="wp-caption aligncenter"><img decoding="async" aria-describedby="caption-attachment-13401195" class="size-full wp-image-13401195" src="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/11/Kamikaze.jpg" alt="Kamikaze" width="590" height="459" srcset="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/11/Kamikaze.jpg 590w, https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/11/Kamikaze-300x233.jpg 300w" sizes="(max-width: 590px) 100vw, 590px" /><p id="caption-attachment-13401195" class="wp-caption-text">Kresba M. Havlíčka k článku „Kamikaze – sebevražda“</p></div>
<p style="text-align: justify;"><strong>Z knihovny Černého řádu (dokončení)</strong></p>
<p style="text-align: justify;">Je jasné, že japonská rytířská věrnost je založena na samostatné etice mimo pragmatické úvahy. Tomu nebrání, že prakticky tvořila hlavní základ feudálních lenních vztahů. Což byl – tady v Evropě i tam v Japonsku – stejný případ. Dnes máme předpisující a také zakazující zákony, jejichž smysl je v tom, aby garantovaly jistotu existence jedince ve skladbě státu. Dříve byla vodítkem, zajišťujícím život rytíře, věrnost, a její porušení vše zničilo. V tomto smyslu vykazuje evropské rytířství s japonským silnou podobnost, v podstatě v tom spočívá obecný závazek každého rytířství. Rozdíl mezi nimi je v tom, že věrnost japonského rytíře nebyla formálně vázána sliby či přísahami, nýbrž že se utvářela jako samozřejmý předpoklad absolutního pouta mezi družiníkem a vládcem, mezi druhy navzájem. Zástavou věrnosti japonského rytíře byl život jeho a jeho rodiny až do smrti. Tato zástava byla neustále naplňována příkazy vydávanými vladařem a jejich vyřízením.</p>
<p><span id="more-13401194"></span></p>
<p style="text-align: justify;">Družinná věrnost však nevznikla teprve společenskými poměry feudalismu a rozkvětem rytířství, nýbrž byla a je dědičnou výbavou japonského lidu. Družiník je spjat se svým pánem až do smrti a ještě za ni. Z této věrnosti vzešla obětní smrt (<em>junši</em>) a rytířská sebevražda (<em>sepuku</em>), nazývající se též <em>harakiri</em>. Smrt náhradou za pána, obětní smrt a sebevražda z věrnosti či kvůli cti jsou typickými jevy japonského rytířství. Obrovský smysl pro čest je vedle věrnosti další základní složkou japonského rytířského étosu. Věrnost určuje formu vztahu k druhému – k příteli, k vůdci družiny, k rodině. V japonském kultu předků se obě složky překrývají: Z věrnosti rodině, rodičovskému domu, rodu, k předkům, plyne aktivní boj za existenci rodiny. Z příslušenství k té či oné rodině má japonský rytíř ještě ty či ony závazky navíc. Nejvyšší povinností mezi těmito závazky je právě zachování čistého jména rodiny, důstojné počínaní si vůči posloupnosti předků, slévajících se v jedinci, zachováním bezúhonnosti cti vlastní osobnosti.</p>
<p style="text-align: justify;">V pojmech věrnosti a cti vrcholil ideál japonského rytíře a veškeré další „rytířskosti“ jako zdvořilost, skromnost, prostota, kázeň, udatnost, soucit vůči slabším z těchto dvou základních složek vycházejí. Avšak kdyby tato „rytířskost“ byla v japonském rytířství tím jediným životným, pak by japonská doba rytířská byla v podstatě bezútěšnou, nekulturní, temnou dobou středověku. Západní člověk žil a žije mnohem víc lapen v rozporu bytí. O nesmlouvavém hrdinství v duchu západního rytířství máme až do dnešního dne k dispozici mnohá svědectví. Západní hrdina se však vyžíval ve velkém rozporu bytí. Rytířství jako výlučné ztělesnění ideje válečnického ducha zároveň znamená zapomnění pravd o skutečnostech kultury za válek. Duchovním vlastnictvím japonského lidu však není jen syntéza mezi uměními, jak jsme ukázali výše, nýbrž také syntéza kultury s bojem, múzického s válečným prožitkem.</p>
<p style="text-align: justify;"><em>Květy života nakonec opadají</em><br />
<em>i bez tvého fičení,</em><br />
<em>jak nelítostný jsi</em><br />
<em>jarní větře nad horami.</em></p>
<p style="text-align: justify;">Tento jemný poetický obraz vzešel z pera jednoho japonského rytíře. Je to báseň na rozloučenou se životem. Bojový prožitek japonského rytíře byl nesen náboženským a kontemplativním prožíváním i kulturním posláním. Připravenost k smrti nevycházela z tužby po onom světě, nýbrž z vědomí, že život se smrtí jsou v podstatě spojeny všeobjímající jednotou. Na čem záleží, je aktivní postoj tvůrčího, v posledním důsledku též kulturně tvůrčího ducha.</p>
<p style="text-align: justify;">Japonský rytíř nepotřeboval skládat přísahy před bojem, aby od počátku ospravedlnil své jednání. Musel ale zvládnout vnitřní život a smrt, jednou aby duchovně převýšil protivníka, podruhé aby před smrtí nabyl naprostou jistotu. Vnitřně bylo japonské rytířství silně zduchovněným mnišstvím. Oním uměním, jež japonský rytíř provozoval, je básnictví. Dvě cesty rytíře (<em>bunbu rjodo</em>): ideálem byly rytířské a literární zdatnosti. V Japonsku byli mezi nejudatnějšími rytíři a nejschopnějšímu vojvody významní básníci.</p>
<p style="text-align: justify;">Japonský rytíř byl neohrožený šermíř, když šlo o to, bojovat za splnění přikázání věrnosti a cti. V srdci šíleně udatného však leželo moře rozjímání. Ze svého niterného rozzáření si vždy ještě našel cestu, aby se věnoval estetismu. Skutečnost, že ještě dnes v japonské lidové mluvě kolují nespočetné anekdoty a historky dokazuje, jak je po století, na jehož konci se odehrálo setkání s osvícenským Západem, bojovný duch japonského rytířství v japonském lidu ještě živý. Zároveň je však doba rytířství velkou kulturní epochou a tím nevyčerpatelným pramenem, z něhož japonský národ bude i v budoucnu vždy znovu čerpat své síly nejen k rozvoji a expanzi, ale i k náboženskému zvnitřnění a kulturně duchovnímu zrání v průběhu historického dění.</p>
<p style="text-align: justify;">Poznámka DP:</p>
<p style="text-align: justify;">Stať <em>Der Geist des japanischen Rittertums</em> vyšla v roce 1943 v Berlíně v samostatném šestnáctistránkovém sešitovém vydání. My jsme však překládali z jejího přetisku v sobotním vydání <strong><a href="https://www.kitayama-junyu.info/doc/19450401_DeutscheZeitungInDenNiederlanden.pdf" target="_blank" rel="noopener"><em>Deutsche Zeitung in den Niederlanden</em></a></strong> (31. březen – 1. duben 1943), jehož sken je dostupný na výše uvedené stránce. Vzhledem k tomu, že redakce zkomolila i autorovo jméno, není vyloučeno, že v jejím přepisu/ sazbě jsou chyby, ba že (úmyslným či neúmyslným krácením) vypadly některé věty.  Alespoň to naznačují někdy až příliš ostré argumentační „střihy“ z posledních odstavců. Terminologie odpovídá dobovému úzu. K obsahu jen tolik: (nejen) studie Julia Evoly ukazují, že „metafyzika války“ patří k nejstarší Tradici i u bílých národů (viz <em>Árijská nauka o boji a vítězství</em>), od raného novověku však byla v duchu doby stále více zplošťována na „fyziku“, tj. hmotnou rovinu, kdežto v císařském Japonsku, modernizovaném teprve, byť překotně, od druhé půle 19. století, zůstala obecně živá až do zlomového pětačtyřicátého roku (k tomu viz Jukio Mišima – <em>Láska k vlasti,</em> výkladová část včetně příbuzné literatury: <strong><a href="https://deliandiver.org/jukio-misima-jojuro-jasuda-a-fasismus-cast-i/">Jasuda</a></strong> – Nitobé –  Suzuki – Dürckheim. Naprosto zásadní je pak  <a href="https://web.archive.org/web/20210613085848/https://www.kurodahan.com/wp/e/catalog/9784902075502.html" target="_blank" rel="noopener"><strong>The Nobility of Failure</strong></a>  od Ivana Morrise s podtitulem „Tragic Heroes in the history of Japan“.</p>
]]></content:encoded>
					
					<wfw:commentRss>https://deliandiver.org/z-knihovny-cerneho-radu-iii/feed/</wfw:commentRss>
			<slash:comments>1</slash:comments>
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Význam národů a nacionalismu v dnešní době</title>
		<link>https://deliandiver.org/vyznam-narodu-a-nacionalismu-v-dnesni-dobe/</link>
					<comments>https://deliandiver.org/vyznam-narodu-a-nacionalismu-v-dnesni-dobe/#respond</comments>
		
		<dc:creator><![CDATA[Redakce]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 28 Oct 2026 20:58:13 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Analýzy]]></category>
		<category><![CDATA[Politika]]></category>
		<category><![CDATA[Texty]]></category>
		<category><![CDATA[Jiří Hejlek]]></category>
		<category><![CDATA[Nacionalismus]]></category>
		<category><![CDATA[Multikulturalismus]]></category>
		<category><![CDATA[Zánik Západu]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://deliandiver.org/?p=13401190</guid>

					<description><![CDATA[Autor: Jiří Hejlek Kdo má uši k slyšení, slyš! Národ je pospolitostí předků, současníků a potomků. Žádný člověk se nerodí do světa jako čiré individuum. Už od začátku je příslušníkem různých pospolitostí a v průběhu života se stává příslušníkem dalších. Při narození patří přinejmenším do dvou: je členem rodiny a svého národa, který je jakousi [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[<div id="attachment_13401191" style="width: 285px" class="wp-caption alignleft"><img loading="lazy" decoding="async" aria-describedby="caption-attachment-13401191" class="size-full wp-image-13401191" src="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Cestmir-Cisar-Burzoazni-nacionalismus.jpg" alt="Čestmír Císař - Buržoazní nacionalismus" width="275" height="410" srcset="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Cestmir-Cisar-Burzoazni-nacionalismus.jpg 275w, https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Cestmir-Cisar-Burzoazni-nacionalismus-201x300.jpg 201w" sizes="(max-width: 275px) 100vw, 275px" /><p id="caption-attachment-13401191" class="wp-caption-text">Oblíbená četba dobře placených služebníků a armády jejich poddaných, závislých na grantech, hypotékách, úvěrech a dalších nástrojích lichvářského ovládání</p></div>
<p style="text-align: justify;"><strong>Autor: <a href="https://deliandiver.org/tag/jiri-hejlek/">Jiří Hejlek</a></strong></p>
<p style="text-align: justify;">Kdo má uši k slyšení, slyš! Národ je pospolitostí předků, současníků a potomků. Žádný člověk se nerodí do světa jako čiré individuum. Už od začátku je příslušníkem různých pospolitostí a v průběhu života se stává příslušníkem dalších. Při narození patří přinejmenším do dvou: je členem rodiny a svého národa, který je jakousi střechovou pospolitostí všech ostatních, kromě jediné. A tou je církev, do níž člověk vstupuje křtem. Lidstvo jako celek pospolitostí není. Jeden z otců politického konzervativismu <strong><a href="https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_de_Maistre" target="_blank" rel="noopener">Joseph de Maistre</a></strong> to krásně vystihl těmito slovy: „Na Zemi se člověk jako takový nenachází. Ve svém životě jsem viděl Francouze, Italy, Rusy atd. Prohlašuji však, že nějakého ‚člověka‘ jsem v životě neviděl; musel tam být, aniž jsem o něm věděl.“ Tím ovšem nechtěl popřít existenci lidské podstaty, ale šlo mu o zdůraznění skutečnosti, že každý člověk je součástí své národní pospolitosti a že člověk jako individuum je pouhá abstrakce neboli, vyjádřeno dnešním slovníkem, je konstruktem.</p>
<p style="text-align: justify;">Národ jako každá živá entita je těžko uchopitelný pojmově, tedy nějakou definicí. Během historie i v různých částech světa nabýval rozdílných civilizačních forem, je polymorfní. O národech píše už otec dějepisu Hérodotos. Hned první věta jeho Dějin zní: „Perští dějepisci tvrdí, že příčinu k rozbrojům zavdali Foiničané.“ O pár odstavců dále se zabývá lýdským králem Kroisem, o němž praví, že „byl vládcem národů“. Pro „národ“ použil slovo <em>ethnos</em>, které dobře známe, ale často špatně používáme. Etnicita neznamená příbuzný původ, ten je ovšem jejím základem. Pro tento společný původ měli Řekové výraz <em>genos</em>, tedy rod. Slovo <em>ethnos</em> je stejně jako slovo „etika“, tj. mravnost, odvozeno od slovesa <em>ethizo</em>, což znamená „získávat návyk, zvykat si“. Národ byl tedy skupinou lidí spojených týmiž zvyky a mravy. Způsob, jímž se zvyky, mravy a vůbec chápání světa předávají výchovou dalším a dalším pokolením, je tradice, tedy latinský výraz pro „předávání“. Médiem tradice je jazyk, a proto je jazyk chápán jako nejvýraznější znak národa. Koneckonců v češtině byla obě slova kdysi chápána jako synonyma.</p>
<p><span id="more-13401190"></span></p>
<p style="text-align: justify;">Národ i jazyk mají jednu důležitou společnou vlastnost: potřebují kultivaci, to znamená pěstování a zušlechťování. Bez vědomé kultivace svými příslušníky hrozí národu i jazyku úpadek. Propojení současníků s předky i s potomky v rámci národa je rovněž třeba udržovat a kultivovat. Pozdně barokní italský myslitel Giambatista Vico to velmi zřetelně popsal, když vyzdvihl tři základní úkony nezbytné pro uchování civilizovaného národa. Za hlavní považoval společné náboženství a vedle něho legitimní sňatky kvůli kontinuitě potomstva a pietní pohřbívání mrtvých jako vyjádření úcty k předkům. Vědomí závazku vůči předkům a potomkům má významný důsledek. Národ takto vážně pojímaný oplývá silnou autoritou. Právě autorita národa může být základem národního státu.</p>
<p style="text-align: justify;">Národy tedy nejsou záležitostí teprve novověkou, jak se snaží dokázat současní sociologové a političtí filosofové. Musíme prozkoumat, proč to tvrdí a jaké to má důsledky. Kolem poloviny 18. století nastal v Evropě velký civilizační přelom. Dosavadní evropskou křesťanskou civilizaci začala vytlačovat nová civilizace atlantická, jejímž ideovým základem je osvícenství, které postupně získávalo statut v podstatě náboženský. V této své funkci se projevuje jako humanismus a jako „vědecký světový názor“. Ten spočívá v racionalistickém redukcionismu a empirismu, jenž prakticky znemožňuje proniknout do podstaty mnohých jevů a místo poznání věci samé pouze popisuje její jednotlivé stránky a projevy. Takový postup může být úspěšný v případě zkoumání mrtvé přírody, ale tam, kde jeho předmětem jsou lidé, kultura a zejména dějiny, tam selhává. To platí velmi výrazně pro zkoumání národa.</p>
<p style="text-align: justify;">Bezradnost moderních společenských věd tváří v tvář polymorfním živým fenoménům se v případě národa projevuje zejména čtyřmi chybnými přístupy. Základní chybou je, že za východisko k pochopení národa bere tzv. jednotlivce. Národ je podle nich souhrnem jednotlivců, zatímco správně je naopak jednotlivec pochopitelný na základě svého začlenění do pospolitostí neboli na základě svých identit. Z toho plyne druhý chybný přístup, jímž je pokus definovat národ vyjmenováním jeho vlastností. Takový výčet je zajisté užitečný a poučný, avšak vždy neúplný. S tím souvisí další problematický postup. Pro národy v různých dobách a na různých místech je výčet vlastností a vztahů pochopitelně rozdílný. Společenské vědy řeší tento problém tím, že rozlišují různé typy národů. Uveďme si dva hlavní příklady. S oblibou zdůrazňují rozdíl mezi národem politickým neboli občanským a národem etnickým. Jinými slovy, berou si na pomoc státnost. Vztah mezi státností a národností je opravdu velmi důležitý, ale dnešní badatelé jej překrucují a interpretují tak, aby mohli prokázat nižší statut etnického národa a nadřazenost národa politického. To pak umožňuje konstruovat takové nesmysly, jako je „evropský národ“. Další umělý rozdíl je mezi tzv. národy středověkými a novodobými. Jistě je rozdíl mezi tím, kteří jednotlivci byli považováni za příslušníky národa dříve a kteří od devatenáctého století, avšak je to jen typický projev polymorfie způsobený začleněním národů do příslušného civilizačního útvaru. Národy křesťanské Evropy měly některé odlišné charakteristiky, než mají dnešní masové národy atlantického civilizačního typu. Jejich příslušníci mají pochopitelně odlišný takříkajíc kulturně-národní pocit.</p>
<p style="text-align: justify;">To ovšem neznamená, že národy se objevily na historickém jevišti teprve ve druhé polovině 18. století, jak nám to chtějí namluvit soudobí političtí filosofové. Právě z této jejich teorie plyne čtvrtá chybná koncepce, která se rozmohla asi tak před půl stoletím. Podle ní jsou národy prostě sociálními konstrukty, nikoliv reálnými fenomény. Opak prý tvrdí jen ti, kdo jsou zaslepeni nacionalismem. Tato koncepce připomíná jiné konstruktivistické teorie. Národ je stejně málo sociálním konstruktem jako rodičovství, či dokonce pohlaví. Sociální a političtí filosofové by až do takových důsledků nezacházejí, ale jejich pojetí není proto o nic méně problematické.</p>
<p style="text-align: justify;">Poslední dva uvedené přístupy k národu mají úzkou spojitost s výkladem dějinného jevu, jímž je nacionalismus. Z dějin máme doloženy hojné příklady probuzení národního vědomí, z něhož se nacionalismus rodí. Již staří Sumerové se nazývali „Černohlavci“. Přes státní roztříštěnost pociťovali antičtí Řekové svou sounáležitost jako Helléni proti barbarům, především proti Peršanům. Povědomí o společném původu a o spojení v rámci kulturní a jazykové pospolitosti docházelo svého systematického intelektuálního výrazu v nacionalismu zejména ve válečných situacích. Pak se nacionalismus stával a stává politickou doktrínou. (Záměrně se zde vyhýbám slovu „ideologie“.) Český nacionalismus známe možná od Dalimila, nejpozději však od husitských válek, francouzský od Johanky z Arcu. <strong>Rousseauovská větev osvícenství pak dala nacionalismu nový impuls tím, že staví na všeobecné vůli lidu, která má ve veřejném politickém životě nahradit vůli Boží</strong>. Prvotní podoba atlantické demokracie má tedy i nacionalistický charakter. Bylo v úvodu řečeno, že národ je pospolitostí předků, současníků a potomků; to ukazuje na bytostně dějinnou povahu národa. Proto se nacionalismus dotvářel v období romantismu na počátku 19. století. On se tehdy dotvářel, ne že by byl teprve vznikl.</p>
<p style="text-align: justify;">Nacionalismus nezaměňujme s patriotismem. Patriotismus se vztahuje k vlasti, k otčině, k zemi, nikoliv přímo k pospolitosti. Je podporován státem, protože zajišťuje konformitu občanů. Má jasně politický ráz a není vázán na jazyk, může fungovat i v prostředí multikulturality. Proto se mu daří i ve státech, které jsou založeny na protinárodních doktrínách. Mnozí z nás si například vzpomenou na frázi z období reálného socialismu: „proletářský internacionalismus a socialistické vlastenectví“. V dnešní době je tendence stavět „hodný“ patriotismus do přímého protikladu ke „zlému“ nacionalismu.</p>
<p style="text-align: justify;">Nacionalismus ovšem sám o sobě zlý není. Za takový nebyl obecně považován až do poloviny 20. století. Nacionalismy se spolu střetávaly, ale až za druhé světové války přerostl vinou německého nacismu národnostní konflikt do genocidní podoby, zejména na evropském východě. Od té doby se mluví o negativních zkušenostech s nacionalismem, zejména německým, ale i italským, japonským nebo španělským. Tyto „zkušenosti“ vedly u oficiálního společenskovědního proudu k všeobecnému zatemnění paměti a mysli, které stále brání prozkoumat neméně agresivní nacionalismus britský nebo americký. Německý historik <strong><a href="https://de.wikipedia.org/wiki/Otto_Dann" target="_blank" rel="noopener">Otto Dann</a></strong> to nevědomky vyjádřil, když napsal, že „nacionalismem v jeho původním významu … rozumíme antidemokratický postoj … [a jeho] skutečným cílem bylo zabránit pokračující demokratizaci národa.“ Jak jsme viděli, nacionalismus byl naopak zpočátku průvodním jevem klubající se demokracie. Nedošlo ale k tomu, že by nacionalismus změnil svůj charakter z levicového na pravicový, jak se domnívají někteří historikové. Spíše se změnila povaha politického systému, jemuž se říká demokracie. Systém zcela rezignoval na pozůstatky evropské kontinentální tradice a beze zbytku přejal liberální, atlantický, v podstatě anglosaský model, jenž neznamená nic jiného než suverénní panství plutokracie. Když si podle toho slovo za slovem přeložíme Dannův výrok, pak dostaneme pravdivý závěr, že „<strong>nacionalismus je od prvopočátku namířen proti nadnárodní plutokracii a jeho skutečným cílem je zabránit pokračujícímu rozkladu evropských národů</strong>.“</p>
<p style="text-align: justify;">Takto jsme dospěli k úloze národů a nacionalismu v současné situaci, zejména v rámci Evropy. Atlantický svět odhodil všechny zábrany, protože většina světa, kterou se snažil několik set let kolonizovat a ujařmit, odmítá jeho nadvládu. Ba i ta zhruba miliarda lidí, kterou přímo ovládá, začíná pociťovat nelibost vůči počínání vládnoucí plutokracie a jejích výkonných služebníků v politice, veřejné byrokracii, korporátní pseudoelitě, ve sdělovacích prostředcích, v reklamě, v akademické sféře i manipulujících nevládních organizacích. Tito dobře placení služebníci a armáda jejich poddaných, závislých na grantech, hypotékách, úvěrech a dalších nástrojích lichvářského ovládání, stále mají příliš mnoho co ztratit, a tak přikyvují válečným dobrodružstvím, která plutokraté podnikají ve východní Evropě, na Blízkém Východě nebo Jižní Americe, vždy co nejdál od svých pelíšků a pokud možno nikoliv prostřednictvím vlastních poddaných, protože ti tomu mají pouze přihlížet na svých displejích. <strong>Této televizní spoluvině na zločinech se říká zajištění bezpečnosti občanů</strong>.</p>
<p style="text-align: justify;">Pomalu, ale jistě se v atlantickém civilizačním prostoru zvedá vlna odporu. Jeho přirozenou formou je nacionalismus. Tentokrát se ovšem nejedná o nacionalismus namířený proti sousedním národům. Má kooperativní charakter. Uvědomělí příslušníci evropských národů nehodlají bojovat proti sobě navzájem, nýbrž proti společnému nepříteli, kterého jsme si právě dost podrobně popsali. Tento smrtelný nepřítel chce dosáhnout vítězství mimo jiné i pomocí rozbíjení národních těles migrací a kulturní diverzí. Tu nazývá multikulturalismem. Proti němu se musí postavit spolupráce evropských národů, kterou je v tomto kontextu možno nazvat evropským multinacionalismem.</p>
<p style="text-align: justify;">Jedním ze symptomů rozkladu a úpadku civilizací byl v dějinách jev nazývaný kosmopolitismus. Tento řecký výraz, který znamená „světoobčanství“, se objevil v antickém Řecku v době, kdy se rozpadal klasický řecký svět. Hellénský nacionalismus a vědomí příslušnosti k městskému státu byly ty tam. Není náhoda, že jako první formulovali světoobčanský postoj tehdejší intelektuálové. Již se necítili být občany svého města, nýbrž celého světa. Stejně jako dnes i tehdy to považovali za vznešený postoj. A zatím jejich městské státy byly pohlcovány jeden za druhým makedonskými králi, až se nakonec podrobily Římu. Německý filosof <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/oswald-spengler/">Spengler</a></strong> ukázal, že kosmopolitismus, a zvláště kosmopolitní velkoměsta, jsou neomylným znamením začátku konce civilizací. Povšimněme si, že dnes panuje ke kosmopolitismu a ke kosmopolitním megalopolím obdiv. Má-li být třeba v cestopisném filmu pochváleno historické nebo současné město, dostane epiteton „kosmopolitní“.</p>
<p style="text-align: justify;">Víme tedy, komu slouží kosmopolitismus, multikulturalismus a nenávist k národům. Z výše vyjmenovaných složek služebnictva vládců atlantické civilizace je třeba ještě věnovat zvláštní pozornost jedné, která není pouhým vykonavatelem vůle panstva. Jde o ty, kdo formulují to, čemu se dnes říká narativ. Touto kreativní skupinou utiskovatelů jsou intelektuálové neboli ti z příslušníků akademické obce a uměleckých kruhů, kteří se pasují do role jakési kněžské vrstvy. Speciálně u nás mají ulehčenou úlohu tím, že vynikající národně cítící vzdělanci a umělci postavili před dvěma sty lety náš národ na nohy. Od té doby Češi pociťují k takovým nebo za takové se vydávajícím určitou úctu. Intelektuálové byli zprvu vmíseni mezi vzdělance. Od bojů o Rukopisy se začali drát kupředu a dnes ovládají diskurs. Specifickým rysem moderních intelektuálů je oikofobie, to znamená nechuť vůči vlastnímu národu, zemi a dědictví po předcích. Jevem oikofobie se zabýval vynikající britský filosof <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/roger-scruton/">Roger Scruton</a></strong>. Výrazně se projevuje u lidí s rozostřenou národní identitou. Často to postihuje jednotlivce, kteří mají nejednoznačný národní původ a často i kulturní zázemí. Mezi takové patřil <strong><a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernest_Gellner" target="_blank" rel="noopener">Ernest Gellner</a></strong>. Je zejména u nás považován za experta na nacionalismus. Byl to právě on, kdo se domníval, že nacionalisté nemají právo psát o národní otázce. Vznik národů kladl až do doby průmyslové revoluce, a dokonce i do souvislosti s ní. Extrémnost jeho pojetí dosvědčuje jeho teorie, že teprve na základě nacionalismu byly konstruovány národy.</p>
<p style="text-align: justify;">Je třeba se na závěr zmínit o tom, že zánik národů a jejich rozpuštění v jakési homogenizované etnické břečce, jíž by vládla spravedlivá celosvětová vláda, byla snem pomatených intelektuálů již dávno. Podobný sen snil bohužel i náš Komenský. Od osvícenství se stal osvědčeným opiem intelektuálů. Z filosofů jmenujme Immanuela Kanta a Augusta Comta; to byl oblíbený filosof předního bojovníka proti pravosti Rukopisů, profesora Masaryka. A v Masarykově době, v roce 1882, řekl jiný pozdní osvícenec Ernest Renan: „Národy nejsou nic věčného. Mají své počátky a budou mít svůj konec. Pravděpodobně je nahradí evropská konfederace.“</p>
<p style="text-align: justify;">Dnes už nejsme naivní a víme, že evropská vláda je katastrofa a nastolení světové vlády je třeba se bránit. Proto potřebujeme spolupráci evropských národů i nacionalismů a musíme zavrhnout všechny oikofoby.</p>
]]></content:encoded>
					
					<wfw:commentRss>https://deliandiver.org/vyznam-narodu-a-nacionalismu-v-dnesni-dobe/feed/</wfw:commentRss>
			<slash:comments>0</slash:comments>
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Práva národů proti globálnímu univerzalistickému právu impérií, část 1</title>
		<link>https://deliandiver.org/prava-narodu-proti-globalnimu-univerzalistickemu-pravu-imperii-cast-1/</link>
					<comments>https://deliandiver.org/prava-narodu-proti-globalnimu-univerzalistickemu-pravu-imperii-cast-1/#respond</comments>
		
		<dc:creator><![CDATA[Karel Veliký]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 25 Oct 2026 12:45:32 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Geopolitika]]></category>
		<category><![CDATA[Historie]]></category>
		<category><![CDATA[Zajímavé knižní tituly]]></category>
		<category><![CDATA[Nacionální socialismus]]></category>
		<category><![CDATA[Adolf Hitler]]></category>
		<category><![CDATA[Teorie mezinárodních vztahů]]></category>
		<category><![CDATA[Třetí říše]]></category>
		<category><![CDATA[Johan Chapoutot]]></category>
		<category><![CDATA[Německo]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://deliandiver.org/?p=13401184</guid>

					<description><![CDATA[Ukázka z knihy Zákon krve s podtitulem „myslet a jednat jako nacista“. Francouzský historik Johan Chapoutot v ní (s příslušně ironizujícím odstupem, v zásadě ale kompetentně) seznamuje čtenáře s některými aspekty nacionálněsocialistického světonázoru. V tomto případě jde o pohled na mezinárodní právo. Nabízejí se asociace se situací v současném světě, zejména s pozadím konfliktů kolem Íránu nebo [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[<div id="attachment_13401185" style="width: 600px" class="wp-caption aligncenter"><img loading="lazy" decoding="async" aria-describedby="caption-attachment-13401185" class="size-full wp-image-13401185" src="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Srdce-Rise.jpg" alt="Srdce Říše" width="590" height="433" srcset="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Srdce-Rise.jpg 590w, https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Srdce-Rise-300x220.jpg 300w" sizes="(max-width: 590px) 100vw, 590px" /><p id="caption-attachment-13401185" class="wp-caption-text">Srdce Říše</p></div>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">Ukázka z knihy <strong><a href="https://www.rybkapub.cz/Johann-Chapoutot-Zakon-krve-Myslet-a-jednat-jako-nacista-d240.htm" target="_blank" rel="noopener"><em>Zákon krve</em></a></strong> s podtitulem „<em>myslet a jednat jako nacista</em>“. Francouzský historik <strong><a href="https://fr.wikipedia.org/wiki/Johann_Chapoutot" target="_blank" rel="noopener">Johan Chapoutot</a></strong> v ní (s příslušně ironizujícím odstupem, v zásadě ale kompetentně) seznamuje čtenáře s některými aspekty nacionálněsocialistického světonázoru. V tomto případě jde o pohled na mezinárodní právo.</p>
<p style="text-align: justify;">Nabízejí se asociace se situací v současném světě, zejména s pozadím konfliktů kolem Íránu nebo na Ukrajině.</p>
<p style="text-align: justify;">Je však třeba mít na paměti, že  <em>všechny</em>  strany stojící za těmito dnešními událostmi patří historicky k onomu globálnímu konglomerátu, který Němcům (ale i všem ostatním nežádoucím idealistům) v poválečném Norimberku důkladně předvedl, jak je „univerzalistický imperialismus“ připraven vypořádat se s každým pokusem o „klidné spočinutí v národně-rasové říši“.</p>
</blockquote>
<p><span id="more-13401184"></span></p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Kontinuální linie práva spojující Kanta a Hitlera</strong></p>
<p style="text-align: justify;">Versailleská smlouva je horší než <em>fait accompli</em>, je to akt násilí vnucený Německu, zrazující všechny sliby, ujištění, všechny velkohubě proklamované principy. Slovo <em>Vertrag</em>, smlouva, má v němčině několik významů. Označuje smlouvu mezinárodního práva (například <em>Versailler Vertrag</em>), ale především občanskoprávní ujednání. Smlouva je tedy oboustranné ujednání, spočívající na vzájemnosti a rovnoprávnosti, uzavřené dobrovolně a s plným vědomím závazků, které z něho plynou. Jestliže některé z těchto kritérií chybí, není smlouva platná.</p>
<p style="text-align: justify;">První výtka na adresu Versailleské smlouvy se týká způsobu odsouhlasení. S jakým obsahem Němci souhlasili a kdy? Když v lednu 1919 mírová konference začíná, souhlas evidentně neprojevují. Německo není stejně jako další poražené státy přizváno k jednání, která vedou členové „velké čtyřky“ za zavřenými dveřmi. O obsahu smlouvy jsou němečtí zástupci – „zplnomocněnci“ jen podle jména –  informováni v posledním momentu s tím, že musejí podepsat do 28. června, jinak spojenci obnoví boje. <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/adolf-hitler/">Hitler</a></strong> se cítí zcela oprávněn k tomu, aby ve svých projevech vykřikoval, že toto právo bylo od počátku spojeno s násilím:</p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">To přece nejde, vymámit podpis na někom, komu držíte u hlavy nabitou pistoli a jemuž vyhrožujete, že necháte umřít hlady miliony lidí, a pak prohlašovat, že dokument s vynuceným podpisem je svatosvatým zákonem!</p>
</blockquote>
<p style="text-align: justify;">Němci souhlasili jen s podmínkami míru, jak je zformuloval prezident Wilson ve své slavné řeči o „čtrnácti bodech“. Německý generální štáb a vláda měly za to, že zásada „práva národů rozhodovat o vlastním osudu“ zaručuje, že Německo neutrpí přílišné územní a demografické ztráty, že si uchová integritu a národní soudržnost.</p>
<p style="text-align: justify;">První kontakty vlády Německé říše s americkou vládou podnítily odpověď státního departementu v podobě nóty podepsané 5. listopadu 1918 státním tajemníkem Robertem Lansingem, která potvrzuje zásady vyjmenované prezidentem Wilsonem v jeho projevu z ledna téhož roku. Mír, píše Lansing, bude uzavřen na těchto základech. Právník Herbert Wissmann, který věnoval svou doktorskou práci „Problémům revize Versailleské smlouvy“, spolu se všemi svými kolegy soudil, že „tato nóta státního tąjemníka Lansinga ( &#8230; ) představovala předběžnou smlouvu ( &#8230; ) obsahující veškeré právní základy budoucí mírové smlouvy“. Komunikace mezi německou a americkou vládou vyústila ve „smlouvu o smlouvě budoucí (<em>Vor-Vertrag</em>) závaznou podle mezinárodního práva&#8220;, neboť vedla k vyjádření vzájemného, svobodného a informovaného souhlasu: „Principy obsažené ve ,čtrnácti bodech‘ prezidenta Wilsona“ nebyly jen programovými požadavky, staly se „závaznými normami mezinárodního práva“. Čtyřstránková bibliografie vypočítává desítky esejů, dizertací a právnických statí dokládajících konsenzus odborníků: „Výměna nót mezi německou a americkou vládou je právně závaznou smlouvou o smlouvě budoucí.&#8220;</p>
<p style="text-align: justify;">Všechno se ovšem zcela radikálně změní o šest dní později, 11. listopadu 1918, kdy bylo uzavřeno příměří v Rethondes. Ačkoli „tato kapitulace německých zbraní právně neznamenala, že se německý národ vydává svévoli vítěze“, spojenci odkryli svou pravou tvář a právo nahradili silou. Po podpisu Versailleské smlouvy 28. června 1919, „v nejčernější den německé historie“, už „nemůže být o svobodném souhlasu a vůli ani řeči“, Německo se muselo sklonit před „protiprávním donucením“.</p>
<p style="text-align: justify;">Je tedy zcela případné, uzavírá Wissmann, mluvit o diktátu. Slovo možná vyvolává pochyby, ale v tomto případě je plně namístě: „Slovo diktát jako označení těchto událostí je vědecky přesné,“ píše <strong><a href="https://de.wikipedia.org/wiki/Arthur_Wegner" target="_blank" rel="noopener">Arthur Wegner</a></strong> v <em>Geschichte des Völkerrechts</em> (Dějinách mezinárodního práva), ve třicátých letech často citovaném díle. <strong><a href="https://www.historisches-lexikon-bayerns.de/Lexikon/Person:117422134" target="_blank" rel="noopener">Kurt Trampler</a></strong>, odborník na státní hranice v poversailleské Evropě, má na výměnu nót mezi USA a Německem a na význam Lansingovy nóty jasný názor: „Touto nótou byla zpečetěna právně závazná předběžná smlouva, z níž musí být jasné, že jakákoli odchylka definitivní mírové smlouvy od Wilsonových 14 bodů je porušením smlouvy.&#8220;</p>
<p style="text-align: justify;">Skutečná „smlouva“ je tato nóta, vše ostatní je jen „diktát“, který v žádném případě nemůže „zrušit skutečnou smlouvu“. Ta je „bez ohledu na okolnosti i nadále platná. A bude platit jako právo tak dlouho, dokud ji bude německý národ uznávat“, na rozdíl od neplatné smlouvy z června 1919. Německo není vázáno ničím jiným než touto výměnou nót a tímto americkým ujištěním, že mír bude založen na zásadách, na jejichž základě Německo složilo zbraně, a na ničem jiném.</p>
<p style="text-align: justify;">Jde tedy jednoznačně o klam, o dolus a zřejmý podvod (Versailleská smlouva byla tak vydávána za něco, čím není). Hans Frank je touto lstí přímo šokován ještě v roce 1939:</p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">Ke spáchání toho nejhanebnějšího násilí v dějinách lidstva (&#8230;) si vítězové zvolili právní formu dobrovolné úmluvy mezi sobě rovnými mocnostmi, aby tak před naivním pozorovatelem zakryli nejbrutálnější a nejsvévolnější znásilnění velkého kulturního národa.</p>
</blockquote>
<p style="text-align: justify;">Od té chvíle nacisté vymýšlejí nové a nové neologismy k označení Versailleské smlouvy. Vedle velice známého výrazu „diktát“, v německé podobě Diktat, poněmčeného tvaru francouzského slova původem z latiny – velice příhodného k označení pohromy přicházející ze západu, se mluví o hanebném či ostudném míru (<em>Schand-frieden</em>, <em>Schamfrieden</em>), o nemíru (<em>Unfrieden</em>), o válečné smlouvě (<em>Kriegsvertrag</em>), neboť tento „diktát, který je smlouvou jen z hlediska formálního práva ( &#8230; ), se čte spíše jako vyhlášení války než nástroj míru“. 1] Versailleská smlouva znásilnila vůli německého lidu, protože nerespektovala jeho právo na svobodné úmluvy a porušila základní princip nového mezinárodního řádu, jak byl zformulován v předběžné smlouvě z listopadu 1918, tedy nejsvětější právo každého národa, právo na sebeurčení.</p>
<p style="text-align: justify;">Wilson, profesor politických věd v Princetonu, odborník na Kanta a Kantův žák (a znalec jeho spisu <em>K věčnému míru</em>), chtěl mezi národy nastolit vládu osvícenství. Jeho „čtrnáct bodů“ navrhovalo vytvořit (nebo alespoň uznat jako kýžený ideál) univerzální obce, v nichž by byla kolektivní bezpečnost zajištěna existencí permanentního parlamentu národů. Tam by vládla otevřená diplomacie, mezinárodní demokracie založená na dialogu rozumu, na racionalitě, na dobré vůli a zájmu všech. Jako pravý demokrat Wilson považoval právo národů na sebeurčení, které představuje přenesení principu autonomie demokratického subjektu do mezinárodního řádu, za nezbytný základ této světové pospolitosti, jež by podle něho byla garantem míru. Odpůrci Versailleské smlouvy tvrdí, že bylo-li učiněno tomuto právu částečně zadost obnovením středoevropských národních států (Polska, Československa, Jugoslávie), bylo naopak upřeno německému obyvatelstvu, jež bylo násilím začleněno do nových států (polští Němci, sudetští Němci &#8230; ). Stejně tak bylo ve Versailles zakázáno Rakušanům připojit se k Německu.</p>
<p style="text-align: justify;">Versailleská smlouva má ale v očích nacistů mnohem dalekosáhlejší a principiálnější následky než jen bezprostřední dopad na Německo. Když spojenci nedodrželi žádný ze svých závazků, oklamali nejen Německo, ale celé lidstvo. Tímto aktem diplomatického a politického pirátství se stali nepřítelem lidského rodu a znemožnili vznik jakékoli světové obce či společenství. Tyto zásadní argumenty rozvíjí v článku nazvaném „<em>Recht und Moral eines Friedensvertrages</em>“ (Právo a morálka jedné mírové smlouvy) odborník na mezinárodní právo <strong><a href="https://de.wikipedia.org/wiki/Heinrich_Rogge_(Rechtswissenschaftler)" target="_blank" rel="noopener">Heinrich Rogge</a></strong>. Podle tohoto právníka není Versailleská smlouva smlouvou mírovou. Nerespektuje žádnou z obvyklých zvyklostí: počáteční mezinárodní jednání a z něho vyplývající dohodu respektující čest poražených, kteří se účastní skutečného jednání o míru, jsou ušetřeni každého ponížení a jejich suverenita je garantována jak během konference, tak i v ustanoveních smlouvy. Versailles je ve všech ohledech přímou antitezí přijatelné mezinárodní dohody a jejích zvyklostí. Tyto zvyklosti mají podle autora hluboký právní a antropologický smysl. Po období bojů, kdy právo ustoupilo síle, vyjednávání a mírová smlouva opět nastolují právo: „Každá mírová smlouva znamená potvrzení společenství mezinárodního práva. ( &#8230; ) Smlouvy z pařížských předměstí však zbavily poražené práv a otřásly základy společenství mezinárodního práva, resp. je zničily.“</p>
<p style="text-align: justify;">Znamená tedy Versailleská smlouva pokračování války jinými prostředky? Optimisté, cynici a rezignovaní by mohli být v pokušení spatřovat v ní „instituci válečného práva“, „válečnou smlouvu, jejímž účelem je znovunastolení míru“, tedy akt násilí, jehož cílem by však bylo obnovení míru. Podle Roggeho je skutečnost ještě mnohem horší: smlouvě z Versailles se nedostává onoho zásadního výdobytku civilizace a lidskosti, jakým je respekt ke cti nepřítele. Spojenci, za války i po ní, pošlapali základní maximu válečného práva: <em>Etiam hosti fides servanda</em> (I k nepříteli je třeba být čestný).</p>
<p style="text-align: justify;">Německo, v němž se čest těší odjakživa velké úctě, v boji vždy respektuje pravidla cti, jak píše týž autor o pár let později. Nikdy nepodlehlo pokušení uchylovat se k „partyzánské válce“ jako Francie v letech 1870, 1917 a 1940. „Když způsob boje určuje Německo, válka se řídí etikou umírněnosti, disciplíny a sebekontroly“, jak bezpochyby názorně ukazuje polské tažení, které právě skončilo ve chvíli, kdy profesor Rogge píše tyto řádky. Německo, umírněné během války, je umírněné a velkorysé i ve vítězství. Rogge v této souvislosti připomíná Bismarckův postoj vůči Rakousku v roce 1866 a poznamenává, že „železný kancléř“ odradil Viléma I. od toho, aby využil situace a pokračoval v tažení na Vídeň, k níž byla cesta po bitvě u Sadové otevřená. Rogge definuje „Bismarckovu mírovou politiku“ jako „sebekázeň v pomstě“ (<em>Selbstdisziplin der Rache</em>), „umírněnost při vítězství, respekt vůči poraženému nepříteli“. Bismarck udělal přesně to, co spojenci ve své povýšenosti a pomstychtivosti udělat nechtěli: zachoval podmínky mírového soužití a lidské pospolitosti.</p>
<p style="text-align: justify;">Právník zde nachází kontinuální „linii práva spojující Kanta a Hitlera“, jdoucí přes Bismarcka. Kant (nikoli náhodou Němec) je první, kdo v dílech <em>K věčnému míru</em> (čl. 6) a v <em>Základech metafyziky mravů </em>(I, 58) trval na nezbytnosti respektovat nepřítelovu čest. Versailleská smlouva je tedy „v Kantově a Hitlerově smyslu nečestná“. Nacionální socialismus, založený na principu ras, respektuje německý národ stejně, jako prokazuje respekt ostatním národům. „Nacionální socialismus znamená sebeomezení německého lidu, klidné spočinutí v sobě. Nacionální socialismus odmítá jakýkoli imperialismus,“ tak drahý západním mocnostem. Německo se vrátilo ke svým přirozeným principům. Aby dokázal, že k tomu návratu skutečně došlo, cituje Rogge Hitlerovu řeč v Lipsku ze 4. října 1933, v níž před právníky tvrdí, že <strong>neuznává „rozdělující rozlišování mezi právem a morálkou&#8220;</strong>. Jako průkopník „jednoty práva a etiky“ Hitler vytváří podmínky pro trvalý a čestný mír. Nic méně.</p>
<p style="text-align: justify;">Smlouvy z pařížských předměstí „zbavily poražené jejich práv&#8220;, a zničily tak pouta mezi národy, jež tvořily „společenství mezinárodního práva&#8220;. Smlouva z Versailles tak není žádnou smlouvou, natož pak smlouvou mírovou, ba co hůř, tento akt diplomatického pirátství ničí samu možnost univerzální obce národů, koexistence v rámci mezinárodního společenství, neboť zpřetrhal poslední pouta důvěry a respektu. Národy jsou v jistém smyslu vráceny do přírodního stavu – kdo by teď mohl vyčítat Německu, oběti této necivilizovanosti a nelidskosti, že jedná samo jako pirát, když chce napravit křivdy, jež na něm byly napáchány? 2]</p>
<p style="text-align: justify;">Johann Chapoutot: <em>La Loi du sang</em> &#8211; Penser et agir en nazi, 2014. Česky <em>Zákon krve</em> &#8211; Myslet a jednat jako nacista, 2021, Rybka Publishers.</p>
<p style="text-align: justify;"><em>Má to pokračování</em></p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Poznámky</strong>:</p>
<p style="text-align: justify;">1] Friedrich Wilhelm von Rauchhaupt: Die wissenschaftliche Pflege der Rechtsvergleichung<strong>, </strong><em>v: </em><em>Archiv für Rechts- und Wirtschaftsphilosophie</em><strong>, </strong>Bd. 23 (1929/1930).<br />
2] Jestliže bylo Versailles 1918 vnímáno z německého pohledu jako pošlapání, pošlapali základní maximu válečného práva: <em>Etiam hosti fides servanda</em> (I k nepříteli je třeba být čestný), jaký by asi mohl být německý pohled (směl-li by ještě nějaký být) na Norimberk 1945?</p>
<p>Titulek je redakční</p>
<p style="text-align: justify;">
]]></content:encoded>
					
					<wfw:commentRss>https://deliandiver.org/prava-narodu-proti-globalnimu-univerzalistickemu-pravu-imperii-cast-1/feed/</wfw:commentRss>
			<slash:comments>0</slash:comments>
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Evolova cesta královská</title>
		<link>https://deliandiver.org/evolova-cesta-kralovska/</link>
					<comments>https://deliandiver.org/evolova-cesta-kralovska/#respond</comments>
		
		<dc:creator><![CDATA[Redakce]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 18 Oct 2026 14:33:33 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Filosofie]]></category>
		<category><![CDATA[Historie]]></category>
		<category><![CDATA[Kultura]]></category>
		<category><![CDATA[Zajímavé knižní tituly]]></category>
		<category><![CDATA[Julius Evola]]></category>
		<category><![CDATA[Hermetismus]]></category>
		<category><![CDATA[Esoterika]]></category>
		<category><![CDATA[Okultismus]]></category>
		<category><![CDATA[Gioconda]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://deliandiver.org/?p=13401180</guid>

					<description><![CDATA[Autorka: Gioconda V reprezentativní edici Aurélie vydalo letos nakladatelství Malvern překlad Evolovy Hermetické tradice (La traditione ermetica). Není pochyb o tom, že v kontextu hermetismu 20. století se Evolův výklad principů alchymie svým významem staví po bok dílu Canselietovu nebo Fulcanelliho. První vydání je z roku 1931 a spadá do období Evolova působení v italské hermetické společnosti UR (Gruppo UR), kterou [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[<div id="attachment_13401181" style="width: 285px" class="wp-caption alignleft"><img loading="lazy" decoding="async" aria-describedby="caption-attachment-13401181" class="size-full wp-image-13401181" src="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Julius-Evola-Hermeticka-tradice.jpg" alt="Julius Evola - Hermetická tradice" width="275" height="401" srcset="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Julius-Evola-Hermeticka-tradice.jpg 275w, https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Julius-Evola-Hermeticka-tradice-206x300.jpg 206w" sizes="(max-width: 275px) 100vw, 275px" /><p id="caption-attachment-13401181" class="wp-caption-text">Julius Evola: <strong><a href="https://www.malvern.cz/julius-evola--hermetuicka-tradice/" target="_blank" rel="noopener"><em>Hermetická tradice</em></a></strong>. Vydalo nakladatelství Jakub Hlaváček-Malvern. Překlad z italštiny Ivan Jirovský. Praha 2026, 246 stran</p></div>
<p style="text-align: justify;"><strong>Autorka: <a href="https://deliandiver.org/tag/gioconda/">Gioconda</a></strong></p>
<p style="text-align: justify;">V reprezentativní edici <em>Aurélie</em> vydalo letos nakladatelství <em>Malvern</em> překlad Evolovy <strong><a href="https://www.kosmas.cz/knihy/564258/hermeticka-tradice/" target="_blank" rel="noopener"><em>Hermetické tradice</em></a> </strong>(<em>La traditione ermetica</em>). Není pochyb o tom<strong>,</strong> že v kontextu hermetismu 20. století se Evolův výklad principů alchymie svým významem staví po bok dílu Canselietovu nebo Fulcanelliho. První vydání je z roku 1931 a spadá do období Evolova působení v italské hermetické společnosti UR (<em>Gruppo UR</em>), kterou na konci dvacátých let zakládá spolu s <strong><a href="https://it.wikipedia.org/wiki/Arturo_Reghini" target="_blank" rel="noopener">Arturo Reghinim</a></strong>. Slovo <em>ur</em> znamená v chaldejštině <em>oheň.</em> Mimo jiné, představa ohně v Evolově systému posvátných obrazů evokuje solární mýtus, jenž je v jeho vnitřní hierarchii jedním ze stěžejních imaginačních vzorců. Je nutno zdůraznit, že Evolův koncept esoterní tradice se opírá o předpoklad, že alchymie je nositelkou hermetického vědění v tom nejhlubším smyslu a ve světle těchto souvislostí pak na rozdíl od jiných vykladačů Evola nepovažuje alchymii ani za „dětské“ nebo tzv. předvědecké stádium chemie ani za šarlatánství zlatodějů, kteří bláhovým důvěřivcům slibovali bohatství nebo nalezení zázračného elixíru života a nesmrtelnosti. Koneckonců problém transmutace kovů ve zlato se vyřešil rozbitím atomového jádra (s. 217). Evola, a to je třeba zdůraznit, vychází primárně z metafyzické dimenze (například na rozdíl od Jungova aplikovaného celostního pojetí „alchymie jako spásy“). Jedná se o systém, který se opírá o univerzalismus, který se vine jako spodní proud civilizačním konceptem vědění, jež je historicky součástí širší indoevropské tradice. 1] A tato cesta královského umění (<em>ars regia</em>) následně vede k tomu, co Evola označuje jako svrchovaný akt, jenž je podmínkou transcendování subjektu.</p>
<p><span id="more-13401180"></span></p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Brány imaginace</strong></p>
<p style="text-align: justify;">Jazyková a někdy také ikonografická podoba alchymických textů působí na prvním pohled nesrozumitelně. Tato sémantická mnohoznačnost spolu se šifrováním významů však byla záměrná. Důvody byly v zásadě tři. První z nich spočíval (a spočívá) v potřebě ochrany před profanací, proto také alchymisté a hermetikové vždy dodržovali pravidlo mlčení; druhým důvodem byla opodstatněná obrana před krutostí represivních praktik ze strany oficiální církve a třetí důvod vycházel z nutnosti přenosu vysoce esoterních obsahů prostřednictvím alegorií a ze složité symboliky opírající se o korespondenci kryptických obrazů. 2]</p>
<p style="text-align: justify;">Výchozím bodem systému, jak uvádí <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/julius-evola/">Evola</a></strong>, je všejednota. <em>Omnia unus est</em><strong>. </strong>Tradičním a univerzálním symbolem je kruh, spojený s obrazem mýtického Úrobora (posvátného hada, případně draka), jenž se zakusuje do vlastního ocasu. Některé alchymické školy tento výchozí stav označují jako prvotní a nerozlišenou matérii (<em>materia prima</em>), či jako chaos a vejce světa, které jsou entitami, jež v sobě obsahují potenciál určený k dalšímu tvarování. Zobrazení známá zejména z období renesanční nebo barokní ikonografie, která nás mimo jiné fascinují kouzlem tajemné patiny, staví proti sobě Slunce a Lunu. Jejich protilehlá pozice je ovšem typickou manifestací symbolického jazyka. Kruh Jednoty tak přechází v polaritu/dualitu (v klasické ikonografii se často objevuje například také protilehlá pozice červeného Lva a bílého Orla): primární je však představa Slunce, které je bytostně provázáno s ohněm a představuje symbol archaického pojetí mužského principu, Luna jako kosmická Panna, božská Žena nebo Paní vod, v indoevropské tradici pak v mírně posunutém významu – i jako Šamtá-Šakti 3] &#8211; je reprezentací ženského principu. Tato polarita, vycházející z intenzivně imaginovaných entit, anebo jako živoucí a materiální polarita zlata a stříbra, vytváří komplexní imaginační systém symbolických figur. Posloupností jdoucí od jednoty ke dvojnosti, přes trojnost (v alchymické tradici ji určuje synergické působení rtuti, síry a soli jako tří základních hermetických principů a konečně také symbolika barev alchymistického procesu, kterou zmíníme později, se dostáváme konečně ke čtvernosti, kterou určuje především živlový kříž (oheň, voda, vzduch a země); dodejme také, že kvaternita symbolizuje člověka v jeho fyzické i duchovní dimenzi jako komplex analogií, který určují čtyři roviny: Je to rovina zemského těla, odpovídající Saturnovi s tíhou olova, jež táhne k zemi, následuje merkuricko-lunární tělo, které už umožňuje paranormální vnímání skutečnosti, a tedy de facto i vstup do astrální pláně, dalším stupněm je tělo ohnivé a konečně tělo duchovní jako emanace slunečního principu, jež plodí individualitu jako funkci Já (str. 62-63).</p>
<p style="text-align: justify;">Dokonalost magického kruhu jako organického systému vystihuje i pythagorejská tetraktys: součet jedničky, dvojky, trojky a čtyřky dává desítku: (1 + 2 + 3 + 4 = 10). Když prostřednictvím esoterní/příčné redukce odstraníme z desítky nulu dostáváme se opět k číslu jedna, k prvopočátku, a tedy k výchozí Jednotě, jež se uzavírá jako Úroboros, ale zároveň naznačuje nekonečné opakování mystéria bytí.</p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Tři barvy</strong></p>
<p style="text-align: justify;">Cesta Velkého Díla znamená přechod z jednoho stavu do druhého, což je podstatou aktu iniciace. To odpovídá základní doktríně, která se sice liší podle autorů (ale v zásadě je alchymie vždy aktem proměny v tom nejobecnějším  smyslu). Podle tradice zahrnuje alchymický proces kontinuální konfigurace sedmi základních operací. V širší tradici hermetismu vyjadřuje posvátné číslo sedm počet základních forem, které – podle různých hermetických škol a souvisejících tradic – procházejí v zásadě třemi stádii. Představa alchymické smrti, jež je „černější než čerň“, je přechodnou a přípravnou fází: „Pro obecné vysvětlení této zkušenosti, aniž by bylo nutné se uchylovat k esoterním naukám, stačí připomenout prostý fakt, že s mizejícím vnímáním vnějšího světa se zároveň snižuje aktivita normálního lidského vědomí. Ochabování vědomí odpovídá postupné separaci merkuriálního principu, který po svém uvolnění přestává přijímat obrazy vnějšího světa. Pokud se vůbec normální člověk dokáže orientovat bez přímé opory těchto obrazů, upadá do stavu <em>snění</em> a posléze do stavu spánku, v němž je oživení imaginace, která se oddělila od vnějších smyslů, doprovázeno ochabnutím a oslabením sebe sama. Jak toto oddělování pokračuje přichází spánek a vědomí se ztrácí. Následuje trans, letargie a kataleptický stav. A pak, když je separace naprostá, nastupuje stav zdánlivé smrti a konečně stav disociace organismu, který již není sjednocován životní silou, tedy smrt“ (str. 121).</p>
<p style="text-align: justify;">Alchymisté se v praxi shodují v tom, že právě fáze separace je tím nejnáročnějším stupněm procesu, jenž někdy bývá označován jako bloudění temnotami nebo jako tzv. zkouška propastí. Evropská mystická tradice někdy pro tento stav užívá pojmu temná noc duše. Samotný akt mortifikace však v sobě skrývá potenciál proměny a výsledkem je stvoření hermetického androgyna (<em>rebis</em>), 4] jehož zobrazení bývá stylizováno jako pohyb dvou hadů na kaduceu (mužský a ženský princip). Temnota se postupně vytrácí a adept postupuje k dalšímu stádiu, jímž je <em>albedo</em>, čili bílé Dílo. Jeho součástí je askeze, jejímž cílem je ovládnutí démonických sil a astrálních fantasmat, jež plodí mysl plná přeludů; zároveň působí síla magického Ohně, který „ničí, rozpouští, zmrazuje, kalcinuje – je pronikavý, jemný, vzdušný, nenásilný (…), objímající i obsažný a jedinečný.“ 5] Černý kámen zbělá. Tento paradoxní obraz označuje přechodnou fázi, jejíž popis se může lišit podle tradic jednotlivých hermetických škol. 6] Nicméně i zde platí základní princip označovaný jako <em>solve et</em> <em>coagula </em>(rozpusť a sjednocuj): hmotné se zduchovňuje a dochází k transformaci. Červené Dílo (<em>rubedo</em>) je pak finalitou a završením celého procesu. Nikoliv náhodou nazval Evola svou autobiografii z roku 1963 <em>Il Cammino del</em> <em>Cinabro</em> (<em>Cesta rumělky</em>). Athanor a zkouška ohněm ve své konečné fázi představuje bytí Ducha, který zvítězil nad smrtí. <em>Splendor solis</em>: Cesta světla je otevřena. Jsme na konci Královské cesty, Král je korunován ve slávě chymické svatby, jež je konečnou transformací. Velké Dílo je dovršeno: Tělo, Duše a Duch opět nacházejí ztracenou jednotu.</p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Sestoupení do hlubin</strong></p>
<p style="text-align: justify;">Stará okultní moudrost, jež je známa pod zkratkou V.I.T.R.I.O.L., praví: „<em>Visita Interiora Terrae, Rectificando Invenies Occultum Lapidem</em>“. 7] Poznání je skryto a je předmětem hledání ve smyslu starověké zásady <em>poznej sama sebe</em>, a to se všemi důsledky. Ostatně, jak tvrdí neurovědci, potenciál a všechna tajemství lidského mozku a nejsou dodnes ani zdaleka prozkoumána. Na straně druhé je povzbuzující, že individuální cesta je otevřena každému, neboť je nepodmíněnou volbou; propasti a hlubiny mikrokosmu lidské mysli – jak dokládají právě možnosti alchymie &#8211; jsou nekonečné.</p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Poznámky:</strong></p>
<p style="text-align: justify;">1] Integrální součástí Evolova rozsáhlého díla jsou rovněž texty věnované východnímu esoterismu. V roce 1925 vydává Evola, poté co podstoupí  spirituální a osobní krizi, esej <em>Člověk jako moc</em> (<em>L&#8217;Uomo come potenza</em>), jehož text přepracovává ve čtyřicátých letech do nové knižní podoby pod názvem <em>Lo Yoga della potenza</em>, překlad pod názvem <strong><a href="https://solnoctis.sk/kniha/julius-evola-joga-moci-tantra-sakti-a-stezka-leve-ruky/" target="_blank" rel="noopener"><em>Jóga moci</em></a></strong> vydalo v roce 2019 nakladatelství <em>Sol noctis</em>.</p>
<p style="text-align: justify;">2] Příkladem je <em>Mutus Liber</em> (<em>Němá kniha</em>), jejíž obsah tvoří patnáct obrazů, které podávají popis alchymických operací v praxi. Přetisk lze nalézt v Nakonečného <em>Lexikonu</em> <em>magie</em>. Poměrně nedávno ji vydalo také nakladatelství Malvern podle francouzské edice ze 60. let s cennými komentáři Eugèna Canselieta a Pierra Dujolse. <em>Němá kniha</em> je také součástí starší antologie, kterou na počátku 90. let pod názvem <em>Kámen mudrců</em> vydal D. Ž. Bor (Vl. Zadrobílek).</p>
<p style="text-align: justify;">3] Srov. Evola: <strong><a href="https://solnoctis.sk/kniha/julius-evola-metafyzika-sexu/" target="_blank" rel="noopener"><em>Metafyzika sexu</em></a></strong> (české vydání z roku 2009), s. 210-211.</p>
<p style="text-align: justify;">4] S odvoláním na Éliphase Léviho Evola uvádí: „Sexuální spojení v okultním smyslu totiž obnovuje stav duchovní androgynie zničené ‚pádem‘“, s. 157. O dalších aspektech probuzení tzv. divoké síly hovoří Evola rovněž v souvislosti s kundaliní v praxi tantrické hathajógy (str. 156).</p>
<p style="text-align: justify;">5] Dle Evolovy citace <em>Livre d&#8217;Artemius</em>, str. 162. Srov. též Khunrathův traktát <em>Oheň mágů</em> (vyd. <em>Volvox Globator</em> v roce 2019).</p>
<p style="text-align: justify;">6] Silný literární obraz tohoto okamžiku magické epifanie podává francouzsko-belgická spisovatelka Marguerite Yourcenarová v závěru románu, který vyšel v českém překladu pod názvem <em>Kámen mudrců</em> (francouzský originál <em>L´Oeuvre au noir</em> je z roku 1968); renesanční alchymista a lékař Zenon zvolí ve vězeňské kobce stoickou smrt vlastní rukou, aby se vyhnul hrůzám inkviziční hranice.</p>
<p style="text-align: justify;">7] <em>Navštiv nitro země a očistou najdeš skrytý kámen</em>. (Uvádíme jeden z možných překladů.)</p>
]]></content:encoded>
					
					<wfw:commentRss>https://deliandiver.org/evolova-cesta-kralovska/feed/</wfw:commentRss>
			<slash:comments>0</slash:comments>
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Apollinské listy: List IX – Postkulturní revoluce</title>
		<link>https://deliandiver.org/apollinske-listy-list-ix-postkulturni-revoluce/</link>
					<comments>https://deliandiver.org/apollinske-listy-list-ix-postkulturni-revoluce/#comments</comments>
		
		<dc:creator><![CDATA[Radim Lhoták]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 12 Oct 2026 03:50:24 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Texty]]></category>
		<category><![CDATA[Kultura]]></category>
		<category><![CDATA[Samet]]></category>
		<category><![CDATA[Radim Lhoták]]></category>
		<category><![CDATA[Filosofie]]></category>
		<category><![CDATA[Sociální antropologie]]></category>
		<category><![CDATA[Apollinské listy]]></category>
		<category><![CDATA[Postkulturalismus]]></category>
		<category><![CDATA[Carl Schmitt]]></category>
		<category><![CDATA[Individualismus]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://deliandiver.org/?p=13401176</guid>

					<description><![CDATA[Autor: Radim Lhoták Uplynulo bezmála čtyřicet let od sametové revoluce. Kam jsme se to dopracovali, nebo lépe, čemu jsme se naučili? Pro trefné vyjádření si vypůjčím slova Carla Schmitta: Prohráli jsme vlastní porážku a užíváme si ji jako porážku někoho jiného, tudíž jako vítězství. Do našeho podvědomí se vemlouvají komičtí filosofové mýtu o svobodě a demokracii [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[<p><img loading="lazy" decoding="async" class="aligncenter size-full wp-image-13401177" src="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Prekariat.jpg" alt="Prekariát" width="590" height="408" srcset="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Prekariat.jpg 590w, https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Prekariat-300x207.jpg 300w" sizes="(max-width: 590px) 100vw, 590px" /></p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Autor: <a href="https://deliandiver.org/tag/radim-lhotak/">Radim Lhoták</a></strong></p>
<p style="text-align: justify;">Uplynulo bezmála čtyřicet let od sametové revoluce. Kam jsme se to dopracovali, nebo lépe, čemu jsme se naučili? Pro trefné vyjádření si vypůjčím slova <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/carl-schmitt/">Carla Schmitta</a></strong>: Prohráli jsme vlastní porážku a užíváme si ji jako porážku někoho jiného, tudíž jako vítězství. Do našeho podvědomí se vemlouvají komičtí filosofové mýtu o svobodě a demokracii a společenský diskurz prefabrikují všeovládající symptomatické falsifikace. Není požitku pro ucho ani pro oko, nic nepomůže analýza ani pojem. Ze všeho čiší faleš a morální prázdnota.</p>
<p style="text-align: justify;">Nepatříme na Západ, nepatříme ani na Východ, vlastně nepatříme vůbec nikam. Jsme jako zevlouni bez vlasti a bez domova. Není namístě se ptát, čemu jsme se naučili, ale čemu jsme se odnaučili: Číst, psát, naslouchat, vzdělávat se, kriticky myslet, být solidární, řídit se vlastním svědomím. Materiální zabezpečení od sametové revoluce zdánlivě vzrostlo, ovšem zdaleka ne pro každého. Obchody nabízejí vše, co hrdlo ráčí, ale dostupné bydlení, dokonce ani vlastní střechu nad hlavou si nemůže dovolit zdaleka každý. Mnozí z nás jsou na tom hůř, než kdykoli dříve: bezdomovci, matky samoživitelky, otcové vyobcovaní z rodin, zkrachovalé existence, zadlužení otroci lichvářů, lidé bez práce a bez zastání.</p>
<p><span id="more-13401176"></span></p>
<p style="text-align: justify;">Nyní prožíváme revoluci <strong><a href="https://www.researchgate.net/publication/377458025_Post-cultural_Studies_A_Brief_Introduction" target="_blank" rel="noopener">postkulturní</a></strong>. Co to znamená? Především frontální útok na vše, co v minulosti zakládalo kulturu člověka cti, tradice, morálních zásad a svébytného uvědomění, útok na člověka zakotveného v sociálně podpůrném a rasově příbuzném společenství. Produktem postkulturní společnosti je individualistická bytost bez rodiny, bez přátel, bez duchovního zázemí, bez reálných mezilidských vztahů, osamělé individuum zoufale se upínající na virtuální sociální sítě, kde v sobě tlumí pocit vlastní zbytečnosti a mizivého významu pro své lhostejné bližní. Jediným měřítkem lidské hodnoty je postavení v zaměstnání vyjádřené velikostí měsíčního platu a strachem z neúspěchu či vyhazovu.</p>
<p style="text-align: justify;">Člověk postkulturní doby je indoktrinován rozvratnými ideologiemi postkapitalistických elit, trpí nevědomostí, vymýváním mozku, sociální dezorientací, mravním úpadkem a tragickou nevzdělaností, ztrácí pojem o lidské důstojnosti, o nezávislé mysli, o smyslu života, o duchovních hodnotách, o společenském významu, o přirozeném řádu, o hodnotovém žebříčku, o vlastní identitě, o kulturních hodnotách vůbec, dokonce o vlastním pohlaví. Takový jedinec přestává být svobodným člověkem a stává se chovným zvířetem ke spotřebnímu využití.</p>
<p style="text-align: justify;">Zdá se, že postkulturní revoluce, jejíž cílem bylo zničit tradiční kulturní kořeny západní společnosti, je dokonána. Předcházela jí revoluce křesťanská, revoluce feudální, revoluce osvícenská, revoluce buržoazní, revoluce průmyslová, revoluce socialistická a v neposlední řadě revoluce feministická. Kdo v této historické řadě revolucí vnímá sestupnou tendenci, ten se nemýlí. Snahou každé revoluce je násilně zvrátit involuční proces, který ve skutečnosti probíhá namísto tolik opěvované evoluce. Leč jedná se o marnou snahu vykazující pouze dočasné výsledky.</p>
<p style="text-align: justify;">Nikoliv pokrok, ale úpadek je znakem historického vývoje lidstva od starověku do současné doby. Involuci zastavit nelze, tak jako pokrok, neboť každý pokrok, jak ho známe, má z hlediska lidské společnosti involuční charakter.</p>
]]></content:encoded>
					
					<wfw:commentRss>https://deliandiver.org/apollinske-listy-list-ix-postkulturni-revoluce/feed/</wfw:commentRss>
			<slash:comments>1</slash:comments>
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Proč chtít Třetí říši</title>
		<link>https://deliandiver.org/proc-chtit-treti-risi/</link>
					<comments>https://deliandiver.org/proc-chtit-treti-risi/#comments</comments>
		
		<dc:creator><![CDATA[Redakce]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 05 Oct 2026 03:48:55 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Zajímavé knižní tituly]]></category>
		<category><![CDATA[Dějiny ideologií]]></category>
		<category><![CDATA[Historie]]></category>
		<category><![CDATA[Kultura]]></category>
		<category><![CDATA[Konzervativní revoluce]]></category>
		<category><![CDATA[Oswald Spengler]]></category>
		<category><![CDATA[Arthur Moeller van den Bruck]]></category>
		<category><![CDATA[Německo]]></category>
		<category><![CDATA[Nacionální socialismus]]></category>
		<category><![CDATA[Filosofie dějin]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://deliandiver.org/?p=13401170</guid>

					<description><![CDATA[– právě vychází! Hugo von Hofmannsthal ve své proslulé mnichovské řeči „Písemnictví jako duchovní prostor národa“ z ledna 1927 (tedy za kanálově zlatých dvacátých Výmarské republiky) nazývá ty smělé muže, kteří po zhroucení Německé říše v roce 1918 nerezignovali, ponietzscheánsku: „Jak bych Vám však charakterizoval tyto lidi ducha (…) osamělé jedince, avšak žádostivce prahnoucí po [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[<p><img loading="lazy" decoding="async" class="aligncenter size-full wp-image-13401171" src="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Moeller-Hitler.jpg" alt="rthur Moeller van den Bruck | Adolf Hitler" width="590" height="421" srcset="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Moeller-Hitler.jpg 590w, https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/10/Moeller-Hitler-300x214.jpg 300w" sizes="(max-width: 590px) 100vw, 590px" /></p>
<p style="text-align: justify;"><em>– právě vychází!</em></p>
<p style="text-align: justify;">Hugo von Hofmannsthal ve své proslulé mnichovské řeči „Písemnictví jako duchovní prostor národa“ z ledna 1927 (tedy za kanálově zlatých dvacátých Výmarské republiky) nazývá ty smělé muže, kteří po zhroucení Německé říše v roce 1918 nerezignovali, ponietzscheánsku:</p>
<p><span id="more-13401170"></span></p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">„Jak bych Vám však charakterizoval tyto lidi ducha (…) osamělé jedince, avšak žádostivce prahnoucí po nejvyšších poutech, osoby bezmála neznámé, leč tu a tam potají a v pozadí vyžadující autoritu – tyto nepolapitelné mnohé či málokteré, bezmocně mocné, skrytě účinkující? Neznám výstižnějšího slova k označení, než že je pojmenuji slovem, jímž Nietzsche v první <em>Nečasové úvaze</em> označil tento postoj německého ducha: že je nazvu hledači (…) potkáváme je na každém kroku, nikdy ne však jako semknutý houf, nýbrž postupují tímto národem jednotlivců jako tuláci na vlastní pěst (…) Těkavého ducha vystupujícího z chaosu [mají], s nárokem na úlohu učitele a vůdce – s ještě troufalejšími nároky – s aurou genia na klenutém čele (…), který hledá druhy pro svou válečnou výpravu. (…) Těchto skupin je v niterně tak širém prostoru naší velké země (…) mnoho – a jejich tajná shoda – všech těchto osob stojících stranou, neznámých, z duchovní nouze svépovolaných – je pravou a jedině možnou německou akademií. (…) hýřilství a blouznilství ustoupily u našich hledačů neomylně přísnosti a mužnosti. Uměřenosti tkvící v udatnosti, dokonce sveřeposti (…) Jakémusi rysu fanatismu a askese, vytrvalé odříkavosti zhrdající kvapností. To všechno dřívější časy vůbec neznaly. Vždyť nevydali se hledat svobodu, kdož se vydali hledat, nýbrž sepjatost (…) život lze žít jen díky trvalým poutům (…) Tady se stávají takoví jednotlivci spojenci, rozptýlená, mimosvětná individua jádrem národa. Neboť vzestupujíc od synthese k synthesi, obtíženo vpravdě odpovědností (…) – musí takto napjaté úsilí, pokud je genius národa nenechá na holičkách, dospět k tomuto nejvyššímu cíli: aby se duch stal životem a život duchem, jinými slovy: k politickému uchopení duchovosti a duchovnímu uchopení politiky, k utvoření pravého národa. (…) Proces, o němž tu mluvím, není než  k o n s e r v a t i v n í  r e v o l u c í  takového rozsahu, jak ho evropské dějiny ještě nezakusily. Jejím cílem je tvar, nová německá skutečnost, na níž by se mohl podílet celý národ.“ (<em>Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení</em>, s. 420nn).</p>
</blockquote>
<p style="text-align: justify;">Největším z těchto „velkých neznámých“ – poválečných hledačů –, se nadlouho stal <strong><a href="https://deliandiver.org/arthur-moeller-van-den-bruck-osobnost-dilo-myslenky/">Arthur Moeller van den Bruck</a></strong>, jemuž ve třiadvacátém roce vyšla kniha <em>Třetí říše</em>, vedle <strong><a href="https://deliandiver.org/myslenky-oswalda-spenglera/">Spenglerova</a></strong> <strong><a href="https://www.academiaknihy.cz/kniha/zanik-zapadu-obrysy-morfologie-svetovych-dejin-2-vyd/" target="_blank" rel="noopener"><em>Zániku Západu</em></a></strong> nejdůležitější spis první fáze konzervativní revoluce, jak se právě a hlavně podle něj začalo říkat antimaterialistickému, antiindividualistickému a voluntaristickému světonázoru, jehož nositelé hodlali znovu spojit, vrátit a pozvednout – nastolit – to věčné a původní, co revoluce liberalistické rozvrátily, potlačily, snížily.</p>
<p style="text-align: justify;"><strong><a href="https://www.kosmas.cz/knihy/574058/treti-rise-vybor/" target="_blank" rel="noopener"><em>Třetí říše</em></a></strong> se jim stala zásadní směrnicí, přestože k „pochodu na Berlín“, který měl pod heslem <em>Italia docet</em> (Itálie učí) napodobit o rok dřívější „pochod na Řím“, tehdy nakonec nedošlo.</p>
<p style="text-align: justify;">Zdaleka však nejde o historický dokument. Vždyť <em>Třetí říše</em> je především zdrcující kritikou liberalistické ideologie vládnoucí (světu) a ovládající (lidi) dnes více a důsledněji než kdykoli dříve; úhlavní nepřítelkyně posvátna, národů, ideje pravého Státu a všech vazeb vyjma peněžních.</p>
<p style="text-align: justify;"> <em>Třetí říše </em>také naprosto není pouze knihou politickou, má hluboký metapolitický přesah: viz úvahy o  prostoru (typu „může se prostor udát v čase?“), věčnosti a časnosti, o vzniku a vý-voji, aj.</p>
<p style="text-align: justify;">O trvalé platnosti autorovy základní geopolitické představy pak svědčí, že dnešní liberálové znemožnili jakékoli její uskutečnění na celá desetiletí dopředu způsobem, jakého se sotvakdo nadál ještě roku 2009; ani Guillaume Faye tehdy explicitně nepsal o rozpolcení Eurasie horkým válečným pásmem, v němž ku prospěchu atlantistů roky krvácejí dva úzce spřízněné, z jejich washingtonsko-londýnské perspektivy beztak nenapravitelně podřadné národy.</p>
<p style="text-align: justify;"><em>Třetí říše </em>vychází ve výboru (pomíjejícím jen to čistě časné, nevratné) a vůbec poprvé v českém překladu.</p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">Jestliže revolucionář začne s přesvědčováním o své utopii, pak se konzervativec ani tak nebude obávat, že třetím, kdo se směje, bude světová revoluce, jako toho, že to bude demokracie: táž internacionální a západnická, liberální a formální, zkorumpovaná demokracie výrazné menšiny bohatých lidí, která se se svou naprostou bezskrupulózností doposud až příliš dobře vyznala v tom, jakými prostředky se dá ovládnout ona výrazná většina – a proti níž komunistický proletariát bojuje asi zcela marně. (kap. „Konzervativci“)</p>
</blockquote>
<p style="text-align: center;"><strong>***</strong></p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">Konzervativec má o člověku smýšlení zároveň velmi vysoké i velmi nízké. Ví, že s lidmi se dá dosáhnout těch nejctihodnějších věcí, jestliže jako pospolitost obhájí svou existenci, vybojují si budoucnost a prosadí svou svobodu. Nijak se však neklame v tom, že lidé, národy a generace se vždy úplně zničili, když se popustila uzda jejich Já a tomu Já se dovolilo žít podle jeho chtíčů. (kap. „Konzervativci“)</p>
</blockquote>
<p style="text-align: center;"><strong>***</strong></p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">Plazí se k nám zvíře v člověku. V Evropě vzchází africká tma. My musíme být strážci před prahem hodnot. (kap. „Třetí říše“)</p>
</blockquote>
<p style="text-align: justify;"><strong>Historický kontext</strong></p>
<p style="text-align: justify;">Kniha <em>Třetí říše</em> vyšla v roce 1923 čili v roce okupace Porúří Francií: <strong><a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Radek" target="_blank" rel="noopener">Karl Radek</a></strong>, funkcionář kominterny, oslavuje odboj a oběť nacionála <strong><a href="https://de.wikipedia.org/wiki/Albert_Leo_Schlageter" target="_blank" rel="noopener">Lea Schlagetera</a></strong>; v roce fémových soudů a nezdařených státních převratů: demokratický tisk informuje o potlačení pokusů o puč „nacionálně-komunistických band“, totiž <strong><a href="https://de.wikipedia.org/wiki/Schwarze_Reichswehr" target="_blank" rel="noopener">Černého Reichswehru</a></strong> u Kostřína, a nacionálně-socialistického hnutí v Mnichově; v roce obří (sociální) inflace, kruté (nacionální) bídy a všeobecné nestability: přesto i právě proto se zdá, že již tak hrubě otřesenou rovnováhu vnuceného demo-liberálního systému, zakládající se na politickém schématu pravice versus levice, může rozmetat hnutí a úder  t ř e t í  p o z i c e .</p>
]]></content:encoded>
					
					<wfw:commentRss>https://deliandiver.org/proc-chtit-treti-risi/feed/</wfw:commentRss>
			<slash:comments>1</slash:comments>
		
		
			</item>
		<item>
		<title>K úloze génia</title>
		<link>https://deliandiver.org/k-uloze-genia/</link>
					<comments>https://deliandiver.org/k-uloze-genia/#respond</comments>
		
		<dc:creator><![CDATA[Redakce]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 28 Sep 2026 16:26:04 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie]]></category>
		<category><![CDATA[Rusko]]></category>
		<category><![CDATA[Totalitarismus]]></category>
		<category><![CDATA[Rudolf Jičín]]></category>
		<category><![CDATA[Komunismus]]></category>
		<category><![CDATA[Bolševismus]]></category>
		<category><![CDATA[Sovětský svaz]]></category>
		<category><![CDATA[Josif Vissarionovič Stalin]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://deliandiver.org/?p=13401166</guid>

					<description><![CDATA[Autor: Rudolf Jičín „Místo bojů a prolévání krve by lidstvo mělo spíše spolupracovat pro pokrok. To je pro něj jedině důležité: práce učitelů, vědců, vzdělaných kněží, lékařů a právníků všude na světě, bez zřetele ke státům a hranicím, politickým stranám a ideologiím. Pro mě neexistují kapitalisté a komunisté – jsou jen dobří a špatní, čestní [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[<p><img loading="lazy" decoding="async" class="aligncenter size-full wp-image-13401167" src="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/09/Pamatnik-Kadinjaca.jpg" alt="Památník Kadinjača" width="590" height="465" srcset="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/09/Pamatnik-Kadinjaca.jpg 590w, https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/09/Pamatnik-Kadinjaca-300x236.jpg 300w" sizes="(max-width: 590px) 100vw, 590px" /></p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Autor: <a href="https://deliandiver.org/tag/rudolf-jicin/">Rudolf Jičín</a></strong></p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">„Místo bojů a prolévání krve by lidstvo mělo spíše spolupracovat pro pokrok. To je pro něj jedině důležité: práce učitelů, vědců, vzdělaných kněží, lékařů a právníků všude na světě, bez zřetele ke státům a hranicím, politickým stranám a ideologiím. Pro mě neexistují kapitalisté a komunisté – jsou jen dobří a špatní, čestní nebo špatní lidé, ať žijí kdekoliv,“</p>
</blockquote>
<p style="text-align: justify;">plácá <strong><a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Btlana_Allilujevov%C3%A1" target="_blank" rel="noopener">Světlana Allilujevová</a></strong>, dcera Josifa Vissarionoviče Stalina, v autobiografii <em>Only One Year</em> (Jen jeden rok, 1969)</p>
<p style="text-align: justify;">Stalin byl muž činu, státník, politik, člověk, na jehož bedrech spočívala odpovědnost za osud obrovské země. Představme si, jak by ji měl řídit vyzbrojen takovýmito intelektuálskými naivnostmi. Kdo chce řídit stát, musí ihned pochopit nesmyslnost takovýchto přístupů, odmítnout je, ba přímo je nenávidět jako výraz naprosté hlouposti a neporozumění základním skutečnostem dějin. To se samozřejmě týká i „demokratických politiků“, kteří je neustále omílají, ale ani ve snu je nenapadne brát je byť i jen na okamžik vážně. Každý z nich ví, že tyto demokraticko humanistické bláboly se hodí jen do příslušných projevů na veřejnosti, k ničemu jinému. Kdyby podle nich měli vést svůj stát, znamenalo by to katastrofu.</p>
<p><span id="more-13401166"></span></p>
<p style="text-align: justify;">Ne náhodou všichni velcí muži činu nesnášeli tyto. bláznivé intelektuály se všemi jejich abstraktními vznešenými ideály, které by v praxi vedly ihned ke zkáze, protože znamenají vydat se na milost a nemilost každému protivníkovi, který takto naivně nesmýšlí.</p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">„A tu přede mnou vyvstal také celý život mého otce. Bylo to jedině a pouze popírání rozumu a dobra pro ctižádost… On sám zapadal stále hlouběji do propasti lži a pýchy, až se tam zadusil.“</p>
</blockquote>
<p style="text-align: justify;">Další naivnost. Jistě, o Stalinově ctižádosti není pochyb. I <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/josif-vissarionovic-stalin/">Stalin</a></strong> byl pouze člověk. Tímto psychologizováním však nikdy nevysvětlíme jeho dějinnou úlohu. Stalin nebyl <strong>jen</strong> ctižádostivec, nebyl <strong>jen</strong> diktátor a usurpátor. Jeho úkolem bylo řídit stát, tj. především ho zachovat. Už ani toto pouhé zachování by nebylo možné, kdyby byl jednal jinak. Musíme mít stále na paměti objektivní podmínky. Státník si nemůže dělat co chce, je determinován historií své země a jejím současným stavem, okolními poměry a zájmy.</p>
<p style="text-align: justify;">„Nejsem svobodný, mám tvrdého pána: fakta,“ Napoleon.</p>
<p style="text-align: justify;">Kdo to nechápe, není člověkem činu; může si žvástat s umělci v kavárnách, ale nelze ho připustit k praktickému řízení. Rusko nebylo možno demokratizovat, protože by to znamenalo jeho rozpad; dokonce i <strong>dnes</strong> by to znamenalo jeho zkázu. I kdyby byl Brežněv přesvědčením nejdemokratičtější z demokratů, musí na to jako vůdce státu zapomenout, nechce-li stát zničit. Vše ostatní jsou fantasie historiků, kteří mají tu drzost, že se cítí povoláni dávat dějinám dobré rady: historiků, kteří jsou historicky nuly. Tyto katedrové nicky se nám pokoušejí vykládat, co měl udělat Napoleon, <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/vladimir-iljic-lenin/">Lenin</a></strong>, <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/adolf-hitler/">Hitler</a></strong>, Stalin. To je k smíchu.</p>
<p style="text-align: justify;">V dané situaci, kdyby Stalin nezničil své nepřátele, zničili by oni jeho. Kam by přivedli Rusko, je otazník. Stalin byl přesvědčen, že do zkázy, a to jistě právem: byli to právě z valné části lidé neschopní se osvobodit od těchto intelektuálských literárních mýtů. Měli občas, např. Trocký, dobré nápady, které Stalin využil; nyní se mu to vytýká. Jenže tito lidé nebyli schopni <strong>důslednosti</strong> v  provádění těchto myšlenek a zejména to u nich byly jen střepy. Genius činu se vyznačuje právě tím, že je schopen chápat vše <strong>najednou a ihned</strong>. Zatímco ostatní přemýšlejí, diskutují, váhají, staví argument proti argumentu a utápějí se v dedukcích, aniž by dospěli k výsledku, on <strong>ví</strong>. Bezprostředně ví, co je třeba vykonat. V tom se podobá geniálnímu umělci, který při tvorbě rovněž nepotřebuje o tom přemýšlet. Ví, co má učinit. Tím se právě geniové liší od všelijakých nádeníků, ať vědeckých, uměleckých či politických. Trocký byl nadaný a chytrý, Stalin byl obojí a navíc geniální. Věděl, co je nutné a také naopak, co je nesmysl. Není divu, že tito lidé pak považují ostatní, kteří se kolem nich motají za hlupáky. Můžeme si představit, že se zpočátku snaží vysvětlovat a přesvědčovat; brzy však poznají, že je to marné: člověku nelze vysvětlil, co v něm není, nelze ho předělat a už vůbec nelze vyrobit přesvědčováním a poučováním z průměrné nebo třeba i nadané hlavy genia. Genius, který ví, že má pravdu, že zná jedinou možnou cestu, pak nutně dospívá k podrážděnosti vůči těmto lidem. Když je nemůže přesvědčit, musí je odstranit. V ruských poměrech to znamenalo likvidovat je fyzicky, jinak by nikdy nepřestali otravovat. Morálka zde nepřichází v úvahu. Je třeba učinit, co je nutné. To platí všude, kde jde o zdar nějakého podniku (viz třeba Parkinson). Odhánějte si shovívavě komáry! Stalin si nemohl dovolit skrupule obvyklé v demokraciích: tam jsou jiné poměry a nekladou se tak vysoké cíle. Politik přijímá pravidla hry, např. že bude vládnout určité volební období a pak odejde, když prohraje. Jak by mohl genius činu přistoupit na takového hračkářství. Na tuto <strong>krotkost</strong>! Má-li se něco skutečně vykonat, musí takovéto legrácky stranou. Tady šlo o bytí a nebytí státu, o jeho zprůmyslnění, vyzbrojení. V Rusku to nebylo možné uskutečnit jinak než terorem. Kde např. vzít pracovní síly na stavby v nesmírně obtížných podmínkách, když lidem není co nabídnout? Hrstka idealistů to nevytrhne. Tisíce komsomolských obětavců se vyskytují jen v románech. Lidé se tam musí nahnat a k tomu je nejlepší je uvěznit. To byla v Rusku jediná možnost.</p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">„Dějiny… vynášejí rozsudek.“</p>
</blockquote>
<p style="text-align: justify;">Zcela správně. Vynesly ho i o Stalinovi a daly mu plnou satisfakci. Stalin vyhrál největší válku dějin a vytvořil z Ruska supervelmoc. Je to snad málo? Musíme pro tento okamžik uvažovat z jeho hlediska, ne z našeho nebo jiných. Jeho úkolem bylo povznést Rusko k historickému významu. Ne nějaké vysněné Rusko, ale to, které zde bylo. Dokázali by to jeho odpůrci? Intelektuálové a historici mohou tisíckrát tvrdit, že ano, a představovat si, jaká by pak povstala na světě krása socialismu, jaké nádherné perspektivy by se pak otevřely lidstvu, ale to jsou jen jejich sny, pouhý doklad, jak špatně znají člověka, jak mu nerozumějí a jak naivní jsou jejich představy o dějinách.</p>
<p style="text-align: justify;">Stalin měl na nočním stolku nikoliv <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/karel-marx/">Marxe</a></strong> – s tím by daleko nedošel -, ale Machiavelliho. Kdo z ostatních bolševických vůdců, jeho odpůrců, ho měl ještě na nočním stolku? Tito inteligenti tam zřejmě měli nějaké básně nebo romány.</p>
<p style="text-align: justify;">Učitelé, lékaři, právníci! No potěš pánbůh! Všude zavládne laskavost, humanismus, tolerance, svoboda, mír, lidé se budou cukrovat jako hrdličky. A k tomu vědci! Všichni se přímo předhánějí v nezištnosti a obětavosti. Allilujevová nic nepochopila. Co si o své dceři mohl myslet Stalin?</p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">„Vozněsenskij… recitoval své verše o tom, že všichni lidé jsou bratři, všechny národy si přejí mír a přátelství a jenom vlády tomu brání.“</p>
</blockquote>
<p style="text-align: justify;">To je přesně ono. Takovíto cvoci si chtějí hrát na svědomí národů. Může se kdo divit, že Stalin nesnášel tyto pitomce a jejich žvanění?</p>
<blockquote>
<p style="text-align: justify;">„Nevěřil v ideály, nýbrž jenom v reálný politický boj.“</p>
</blockquote>
<p style="text-align: justify;">Přesné a správné. Ideál je jen vůdčí idea. Ohánět se jím v konkrétním boji a myslet to vážně je politické idiotství, které si mohou dovolit právě jen intelektuálové. Nemají odpovědnost a tak si mohou plácat, nač si vzpomenou.</p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Poznámka DP:</strong></p>
<p style="text-align: justify;">Text ze „Zůstalostí“ publikujeme se zpožděním &#8211; původně měl vyjít jak u příležitosti autorových nedožitých třiadevadesátých narozenin, tak s ohledem na jednadvacátý srpen, „ránu z milosti, uštědřené této neobroditelné obrodě“ (Effenberger) sovětskými tanky, které ji tak – před definitivní proměnou v bažinu – zachránili pro český mythus.  Titulek je redakční.</p>
]]></content:encoded>
					
					<wfw:commentRss>https://deliandiver.org/k-uloze-genia/feed/</wfw:commentRss>
			<slash:comments>0</slash:comments>
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Julius Evola v předmnichovském Československu</title>
		<link>https://deliandiver.org/julius-evola-v-predmnichovskem-ceskoslovensku/</link>
					<comments>https://deliandiver.org/julius-evola-v-predmnichovskem-ceskoslovensku/#respond</comments>
		
		<dc:creator><![CDATA[Karel Veliký]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 23 Sep 2026 14:32:23 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie]]></category>
		<category><![CDATA[Zajímavé knižní tituly]]></category>
		<category><![CDATA[Julius Evola]]></category>
		<category><![CDATA[1938]]></category>
		<category><![CDATA[Mnichovská dohoda]]></category>
		<category><![CDATA[Arktos Publishing]]></category>
		<category><![CDATA[Československo]]></category>
		<category><![CDATA[Slovensko]]></category>
		<category><![CDATA[Sudety]]></category>
		<category><![CDATA[Andrea Scarabelli]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://deliandiver.org/?p=13401155</guid>

					<description><![CDATA[Autor: Andrea Scarabelli V rušném roce 1938 podnikl Evola další dvě cesty. První následovala po německé výpravě a přivedla jej do Prahy, města prostoupeného po anšlusu [Rakouska] plíživým strachem. Když sem na samém začátku července dorazil, nalezl město přeplněné návštěvníky desátého všesokolského sletu. Pod heslem ve zdravém těle zdravý duch panslavistická organizace Sokol prosazovala všestrannou výchovu mládeže schopnou [&#8230;]]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[<div id="attachment_13401163" style="width: 285px" class="wp-caption alignleft"><img loading="lazy" decoding="async" aria-describedby="caption-attachment-13401163" class="size-full wp-image-13401163" src="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/09/Julius-Evola-1.jpg" alt="Julius Evola" width="275" height="386" srcset="https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/09/Julius-Evola-1.jpg 275w, https://deliandiver.org/wp-content/uploads/2026/09/Julius-Evola-1-214x300.jpg 214w" sizes="(max-width: 275px) 100vw, 275px" /><p id="caption-attachment-13401163" class="wp-caption-text">Julius Evola</p></div>
<p><strong>Autor: Andrea Scarabelli</strong></p>
<p style="text-align: justify;">V <strong><a href="https://deliandiver.org/mnichovska-dohoda-a-julius-evola-v-praze/">rušném roce 1938</a></strong> podnikl Evola další dvě cesty. První následovala po německé výpravě a přivedla jej do Prahy, města prostoupeného po anšlusu [Rakouska] plíživým strachem. Když sem na samém začátku července dorazil, nalezl město přeplněné návštěvníky desátého všesokolského sletu. Pod heslem <em>ve zdravém těle zdravý duch </em>panslavistická organizace Sokol prosazovala všestrannou výchovu mládeže schopnou sjednotit tělo a ducha. Půlmilionu jeho členů proudilo do „stověžatého“ města v atmosféře pohlcené mezinárodním děním – jako by je pobízela tíha dějin přeměňující sraz na jakousi oslavu odehrávající se na pokraji propasti. Dokonce ani Evola nebyl vůči tomu zcela imunní. Byl svědkem „nepopsatelného entusiasmu obyvatelstva, představení odehrávajícího se na Masarykově stadionu, které zde k sobě přivedlo 210 000 lidí“; v „oblíbených nočních podnicích“ i „zvucích národních písní a slovanských pochodů“ byl svědkem „jedinečné atmosféry“ sjednocující „obyvatelstvo se sokolským hnutím různých národů.“ Avšak v uličkách na Malé straně o těchto pražských nocích již bylo možné cítit blížící se evropskou katastrofu. 1]</p>
<p style="text-align: justify;">V této horečné atmosféře se setkal s ministrem zahraničí Kamilem Kroftou, jenž mu pověděl, že nelze zcela vyloučit Evolou předloženou (a v Bělehradě diskutovanou) hypotézu „o politice úplné autonomie různých menších středoevropských a balkánských států, včetně Československa, které by se jednostranně neodvolávaly na Londýn a Paříž, nebo které by jinak nenarušovaly mezinárodní politiku Osy.“ 2] Avšak Krofta požadoval, aby tyto mocnosti poskytly nějaké záruky. Se sudetským povstáním z 13. září a anexí Sudet Třetí říší z 1. října ovšem věci nabraly jiný směr. To, co Britové a Francouzi chválili jako krok k zachování míru, bylo ve skutečnosti jednou z příčin druhé světové války.</p>
<p><span id="more-13401155"></span></p>
<p style="text-align: justify;">Filosof pokračoval se svou „paralelní diplomacií“, jak ji nazval Claudio Mutti, a zkoumal možnost „švýcarské“ autonomie pro tato území, včetně zachování svobody sudetských Němců v rámci samostatného Československa. Toto zkoumání je zdokumentováno ve třech rozhovorech publikovaných v novinách <em>Il Regime Fascista</em>. Prvním je již shora zmíněný rozhovor s Kroftou, v němž je zdůrazněna potřeba zachování centrální vlády v Praze vyvažované jistou mírou decentralizace. Když se ministr označil za demokrata, nemohl Evola než přirozeně reagovat: „Demokracie je postoj kompromisu, který nepůjde v brzké budoucnosti zachovat, jelikož bude třeba se rozhodnout, zda se vydat doleva či doprava.“  Skutečně, tato slova se měla naplnit. Bouřlivé vztahy Prahy s jejími sousedy nevěstily nic dobrého a vyloučily možnost, že by se „<strong><a href="https://cs.wikipedia.org/wiki/Malá_dohoda" target="_blank" rel="noopener">Malá dohoda</a></strong>“ včlenila do plánu multipolárního uspořádání založeného na říšské formě federalismu. 3]</p>
<p style="text-align: justify;">Nicméně aby získal o „československé krizi“ objektivní a nestranný obraz, vyslechl Evola všechny zainteresované strany. „Při večerním setkání na terase nad Vltavou, s působivým výhledem na Prahu zalitou měsíčním světlem a třpytící se světýlky snových památek a mostů, s hradní katedrálou nad tím vším“ se sešel se zástupcem těžké politické váhy té doby. Šlo o <strong><a href="https://de.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Sebekovsky" target="_blank" rel="noopener">Wilhelma Sebekovského</a></strong>, vedoucího tiskové kanceláře Konráda Henleina, zakladatele Sudetoněmecké strany a stoupence anexe k Třetí říši (rovněž žáka <strong><a href="https://de.metapedia.org/wiki/Spann,_Othmar" target="_blank" rel="noopener">Othmara Spanna</a></strong>, který nejspíše setkání domluvil.) Sebekovsky pověděl italskému novináři, že sebeurčení národů je prvním principem mezinárodní politiky. Tento názor o autonomii byl v opozici vůči českému centralismu a když se Evola vrátil k myšlence o Třetím bloku, dotazovaný z velké části souhlasil, ve prospěch nezávislosti bez anexe k Říši – která však stejně přišla. 4]</p>
<p style="text-align: justify;">Nakonec se Evola setkal s <strong><a href="https://sk.wikipedia.org/wiki/Karol_Sidor" target="_blank" rel="noopener">Karolem Sidorem</a></strong>, stoupencem <strong><a href="https://sk.wikipedia.org/wiki/Andrej_Hlinka" target="_blank" rel="noopener">Andreje Hlinky</a></strong>, vůdce slovenské autonomistické strany (který zemřel o měsíc později), a prvním velitelem Hlinkovy gardy. V rozhovoru se rozvinulo téma požadavků menšiny, která se jako menšina odmítá nazývat, ovšem kterou žene touha po boji za vlastní nezávislost v takové míře, že by dokonce odvolala své zástupce z parlamentu v Praze. Tento rozhovor proběhl v Bratislavě, kde zmíněný politik odhalil, že slovenskou menšinu znepokojuje osa Moskva-Praha-Paříž. Takovýto radikální antikomunismus vedl dotazovaného i celé jejich hnutí směrem k německým a italským pozicím. 5]</p>
<p style="text-align: justify;">Nelze vyloučit, že filosofovo soukromé zkoumání, včetně tří „evropských průzkumů“, bylo vedeno z Vídně. Důkazem toho je článek ze švýcarského <em>Weltwoche</em> z 11. října 1935: „Opravdové vedení sudetoněmecké vlastenecké fronty“, jak uvádějí tyto noviny, našlo svou oporu v „<strong><a href="https://de.wikipedia.org/wiki/Walter_Heinrich_(%C3%96konom)" target="_blank" rel="noopener">dr. Heinrichovi</a></strong>, vysokoškolském učiteli na volné noze a asistentovi známého prof. <strong><a href="https://de.wikipedia.org/wiki/Othmar_Spann" target="_blank" rel="noopener">Othmara Spanna</a></strong>“. Spannovi mladí sudetští Němci dobře věděli, že s Hitlerovou standardizací by byli ztraceni, a tudíž chtěli realizovat své ideje o organickém státu v rámci Československé republiky. 6]</p>
<p style="text-align: justify;">Nadto v roce 1930 sám Heinrich založil <em>Kameradschaftsbund</em> (po vzoru učení <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/stefan-george/">Stefana Georga</a></strong>, který inspiroval založení stejnojmenného sdružení uvnitř <strong><a href="https://deliandiver.org/tag/wandervogel/"><em>Wandervogel</em></a></strong> v roce 1926), což byla organizace s klíčovou úlohou pro vznik Sudetoněmecké strany (jejíž někteří členové vzešli z Heinrichova kruhu). S etnickou vizí v podobě duchovního řádu oponujícího nacionálněsocialistickému biologismu jeho členové usilovali o federální stát založený na principech Othmara Spanna, čímž by osvobodili Sudety, aniž by je uvrhli do jha Třetí říše. Oficiálně byl rozpuštěný v roce 1935. Nicméně dál vyvíjel podzemní činnost a nelze vyloučit, že dr. Ruthar – který se objevuje v množství hlášení amerického OSS 7] (dnes již odtajněných na webových stránkách CIA), který byl členem <em>Spann-Kreis</em>, hlavou Sudetského hnutí v Praze a pražským představitelem Kameradschaftsbundu – pomáhal Evolovi na jeho cestě tím, že mu zprostředkoval kontakty s některými z dotazovaných. 8]</p>
<p style="text-align: justify;">Jiné střípky z pobytu v Praze zveřejnil Evola v článku z pedesátých let, kde píše o židovském ghettu a Staronové synagoze, domově rabiho Löwa. Popisuje interiér, který lze navštívit „pouze máte-li u přežívající rabínské komunity zvláštní sympatie“. V tomto potemnělém interiéru, s jeho surreálně „nízkými a nesymetrickými klenbami“, mu ukázali křeslo legendárního rabína v místnosti, kde byl podle legendy stvořen Golem. 9] Je docela možné, že Evola, coby čtenář známých Meyrinkových románů, udělal vše myslitelné pro to, aby mohl navštívit tato jím barvitě popsaná místa.</p>
<p style="text-align: justify;">Ukázka z 5. kapitoly knihy <strong><a href="https://www.fondazionejuliusevola.com/notizie-comunicati/in-libreria-vita-avventurosa-di-julius-evola/" target="_blank" rel="noopener">Vita avventurosa di Julius Evola</a></strong> autora Andrea Scarabelli, vydané v roce 2024 nakladatelstvím Bietti. Dostupné rovněž v <strong><a href="https://arktos.com/product/julius-evola-an-adventurous-life/" target="_blank" rel="noopener">anglickém překladu</a></strong> od nakladatelství Arktos.</p>
<p><strong>Poznámky:</strong></p>
<p style="text-align: justify;">1] Viz Julius Evola, <em>Esplorazioni europee. I „Sokol“ a Praga</em>, v <em>Il regime fascista</em> 14. července 1938. Pro obecnější analýzu „pražské otázky“ viz Julius Evola, <em>Esplorazioni europee. Inquadramento del problema cecoslovacco,</em> v <em>Il regime Fascista</em>, 16 července 1938; <em>Dopo Monaco</em>, v <em>Lo Stato</em>, říjen 1938, také dostupné v J. Evola, <strong><a href="https://www.fondazionejuliusevola.com/biblioteca-evoliana/" target="_blank" rel="noopener"><em>Lo Stato (1934-1943)</em></a></strong>, Libreria Europa, Roma 1995, pp. 448.</p>
<p style="text-align: justify;">2] Julius Evola, <em>Bilancio europeo della crisi cecoslovacca</em>, v <em>Bibliograpfia Fascista</em>, prosinec 1938, nyní rovněž v <strong><a href="https://www.lastoriamilitare.com/prodotto/esplorazioni-e-disamine-gli-scritti-di-bibliografia-fascista-vol-1-2/" target="_blank" rel="noopener"><em>Esplorazioni e disamine</em></a></strong>, svazek I, s. 247.</p>
<p style="text-align: justify;">3] Viz Julius Evola, <em>Prospettive della crisi cecoslovacca</em>.</p>
<p style="text-align: justify;">4] Viz Julius Evola, <em>Le rivendicazioni dei Tedeschi Sudeti, in un colloquio noc il rappresentante di Henlein, dottor Sebekowsky</em>, v <em>Il régime Fascista</em>, 20. července 1938.</p>
<p style="text-align: justify;">5] Viz Julius Evola, <em>Gli autonomisti slovacchi e il problema cecislovacco</em>, v <em>Il régime Fascista</em>, 22. července 1938.</p>
<p style="text-align: justify;">6] Viz Claudio Mutti, <em>La diplomanzia paralela di Julius Evola,</em> s. 380. „Skryté směřování“ lze rovněž vysledovat v dalším odtajněném dokumentu z archivu OSS, dle kterého Heinrich údajně podněcoval sudetské povstání využitím některých místních obyvatel, kteří byli „proněmečtí“ a zároveň „protinacističtí“. Vskutku „několik antinacistů bylo členy Spannova kruhu“. (Archiv CIA, Nazi War Crimes Disclosure Act, 161, <em>Paeffgen, Theodor, 0007</em>, viz <strong><a href="https://www.cia.gov/readingroom/docs/PAEFFGEN%2C%20THEODOR_0007.pdf" target="_blank" rel="noopener">zde</a></strong><em>). &#8212; DP: Mohler nebo Nolte je nazývají „nenacistickými fašisty“: konzervativními revolucionáři.</em></p>
<p style="text-align: justify;">7] Office of Strategic Services, Úřad pro strategické služby, pozn. čes. překl.</p>
<p style="text-align: justify;">8] Archiv CIA, 129, <em>Goettsch, Werner, 0019</em>, viz <strong><a href="https://www.cia.gov/readingroom/docs/GOETTSCH%2C%20WERNER_0019.pdf" target="_blank" rel="noopener">zde</a></strong>. Viz také Janek Wasserman, <strong><a href="https://www.jstor.org/stable/10.7591/j.ctt1287d08" target="_blank" rel="noopener"><em>Black Vienna</em></a></strong><em>, </em>s. 76.</p>
<p style="text-align: justify;"><a href="#_ftnref9" name="_ftn9">[9]</a> Julius Evola, <em>Il Golem misterioso nella sinagoga, </em>v <em>Roma</em>, 17. září 1957, také v <strong><a href="https://www.edizionidiar.it/evola-julius/i-testi-del-roma.html" target="_blank" rel="noopener"><em>I testi del «Roma»</em></a></strong>, s. 323.</p>
<p style="text-align: justify;"><strong>Poznámky DP:</strong></p>
<p style="text-align: justify;">K „učení Stefana Georga“ podrobně v: Stefan George, <strong><a href="https://deliandiver.org/poesie-tajneho-nemecka/"><em>Poesie</em>: z Tajného Německa</a></strong> (Praha: Délský potápěč, 2022).; viz hesla „Bund“ (ani společnost ani pospolitost;  s v a z ! společenství založené na sdílení „zvláštního životního pocitu“: do pospolitosti či společnosti se člověk rodí, ke Svazu dobrovolně přistupuje, je-li ovšem přijat; pro příslušníky svazu jsou jeho stanovy závaznější než pravidla a zákony společnosti, v níž žijí), „George-Kreis“, „Herrschaft und Dienst (Panství a služba); a především zde přeložené bezejmenné básně z knihy <em>Stern des Bundes</em> (Hvězda svazu) s. 47 až 63. Jedna z nich začíná: <em>Nová šlechta, již hledáte</em> / <em>nevzejde od štítu a koruny!</em></p>
<p style="text-align: justify;">Ke „Kameradschaftsbundu“ Jörg K. Hoensch, „Othmar Spann, Kameradschaftsbund a Sudetoněmecká vlastenecká fronta“ v: <em>Dějiny a současnost</em> 5/1999, kde mj. stojí: „Odmítání demokracie a politického stranictví velkou částí mladší sudetoněmecké generace šlo ruku v ruce s příklonem nejprve k romanticko-mytickým ideálům „hnutí stěhovavých ptáků“ (<em>Wandersvogelbewegung</em>), brzy však k novým formám a obsahům mládežnického soužití. (…) Nová orientace se vyznačovala elitářským sebepochopením, přísnou, podle vojenského vzoru vybudovanou strukturou, jež byla postavena na principu vůdcovství a poslušnosti, duchovní orientací na nadosobní, zčásti transcendentní ideály.“</p>
<p style="text-align: justify;">Studie končí: „Poněvadž Henlein – na rozdíl od Hitlera – nebyl charismatický vůdce, jehož postavení a osobnost by byly natolik dominantní, aby zamezily zformování fronty uvnitř vlastního hnutí, cítil se počátkem roku 1935 nucen zříci se Spannových zásad [Rosenberg je ve svém <em>Mythu</em> označuje za „novou scholastiku“, viz stránky „Der neue Universalismus“, „Völkische Theokratie a Neue Priesterherrschaft?“], které se odlišovaly od nacionálněsocialistického učení, a akceptovat ideologii a autoritu, kterou uznávali i jeho protivníci. Zdálo se, že tato ideologie a autorita [NS] mají lepší předpoklady stát se účinným zdrojem legitimity.“</p>
]]></content:encoded>
					
					<wfw:commentRss>https://deliandiver.org/julius-evola-v-predmnichovskem-ceskoslovensku/feed/</wfw:commentRss>
			<slash:comments>0</slash:comments>
		
		
			</item>
	</channel>
</rss>