Dobrá, třído, kdo je tak hloupý, že by za mě bombardoval Írán?

Autor: Greg Johnson

Počátek čínského „století ponížení“ bývá datován do roku 1839, kdy vypukla první opiová válka. Mandžuská dynastie Čching byla v hlubokém úpadku, čehož cizí (především evropské) mocnosti využívaly k záboru území a vynucování pro ně výhodných podmínek prostřednictvím válek a vojenských expedicí. Dlouhé století čínské slabosti doopravdy skončilo až rokem 1949 a ustanovením Čínské lidové republiky.

I poté však před ní zůstala nedokončená práce: Macao, Hongkong a Tchaj-wan. Macao s Hongkongem Čína absorbovala, Tchaj-wan zatím nikoliv a ten tak zůstává živoucím gestem vzdoru lidové republice. Ostrov se dodnes označuje za skutečnou Čínu, která si pod ochrannou kuratelou Spojených států teoreticky nárokuje suverenitu i nad pevninskou Čínou.

Pro Peking se očividně jedná o otázku prestiže: dokud nedojde k vyřešení tchajwanské otázky, nelze označit vzestup lidové republiky za definitivní tečku za stoletím ponížení.

Slýcháme, že musíme riskovat válku o tchajwanskou svobodu, protože na ostrově se vyrábí čipy nutné pro umělou inteligenci. Jsme v „AI závodě“, stejně v „boji o vzácné zeminy“.

K podobným argumentům cítím značnou skepsi. Kdybychom byli v „existenčním“ boji s Čínou na poli AI, jednoduše bychom našli způsob, jak dostat továrny z čínského dosahu, podobně jako Stalin kdysi přesunul celá průmyslová odvětví za Ural. Pak si ale uvědomím, že dějiny jsou dlouhým sledem vůdců, kteří tváří tvář existenční hrozbě nepodnikli nic.

Když slyším, že „my“ potřebujeme území nebo riskovat válku o zdroje a technologie, cynicky se ptám, kdo že je myšlen tímto zájmenem „my“. My-lid nakonec vždy „zamázneme“ účet. Když se do celé směsi přidá ještě „geopolitika“, je víceméně jasné, že budeme platit hned dvakrát: nejprve krví, potom penězi.

Proč platit krví? Je to jen proto, že politicky vlivní oligarchové nechtějí o tržní podíl soupeřit běžnými prostředky, a tak uplatí politiky, aby jim ho zajistili?

To všechno a víc bylo pochopitelně ve vzduchu, když se Donald Trump a plné letadlo miliardářů vydalo na pekingský summit.

Buďme upřímní, vzít s sebou Elona Muska do Číny je jako sahat v přestřelce po noži. Otázky suverenity a identity se nedají řešit velkohubě vyhlašovanými obchodními dohodami. Trump si toto poučení měl odnést nejpozději z ostudného selhání jeho obchodnických emisarů Witkoffa a Kushnera ukončit válku proti Ukrajině.

Trump se ale poučit nedokáže: je to starý muž uvadajících schopností a sil. Proto se instinktivně vrací k tomu, co je mu nejbližší: prodává steaky, prodává války, prodává sám sebe. Je to obchodník, jemuž jde o peníze vždy až v první řadě.

Trump ostatně vůbec neměl ke schůzce svolit, protože spoustu karet, které chtěl a mohl v Pekingu zahrát, zahodil do koše tím, že začal – a prohrál – válku s Íránem. Trump si to však jednoduše odmítá přiznat a válku protahuje (což její negativní dopady jen prohlubuje), nejspíš v naději na nějaký zázrak, který předejde tomu, aby musel přiznat porážku.

Proto se summit v Číně nakonec konal – znovu ho přeložit bylo přiznání porážky. Někteří komentátoři spekulovali nad tím, že chce v Číně získat pomoc s únikovou strategií z íránské bryndy. Lidé kolem prezidenta si nejspíš také malovali skok vzhůru v průzkumech veřejného mínění, protože už mu nic moc jiného nezbylo: chytání se stébel a manipulace s burzou i náladami veřejnosti.

Trump pochopitelně označil výsledky summitu za ohromný triumf. Čína tak měla přislíbit nákup letounů Boeing. Zaprvé však není náplní práce prezidenta Spojených států amerických prodávat letadla Boeing čínským komunistickým diktátorům. Zadruhé se to dost možná vůbec nestalo.

Nejprve k tomu, co se skutečně stalo. Trumpův pekingský summit se jeví jako úvodních 36 hodin amerického století ponížení. Sledovali jsme, jak se Donald Trump pokouší vemluvit do přízně Si Ťin-pchinga, jehož velebil jako velkého vůdce. Podobně se chová také vůči Putinovi nebo Kimovi, běžné chování narcisty. Své spojence bere jako samozřejmost, a tak věnuje velkou část energie nadbíhání svým protivníkům.

Si mu ovšem stejnou mincí ovšem neoplatil, místo toho pravdivě označil Spojené státy za velmoc na ústupu. Trump se to pochopitelně obratem pokusil shodit na svého předchůdce: platí to prý o Bidenově Americe, nikoliv Trumpově.

Ve skutečnosti se Amerika ocitla na sestupné trajektorii dávno před nástupem nemohoucího Bidena, který byl víc symptomem než příčinou. Donald Trump však sešlápl plyn až na podlahu.

Úvahy nad příčinami a klíčovými milníky úpadku a pádu Amerického impéria přenechám budoucím historikům. Už Gibbon ukázal, že říše mohou skomírat dlouhá léta, staletí. Úpadek tak bude nejspíš pokračovat ještě dlouhé poté, až budu na pravdě Boží.

Přesto všechno ale válka v Íránu budí dojem bodu obratu.

Amerika ji prohrála okamžikem jejího zahájení, neexistuje totiž způsob, jakým z ní Spojené státy vyjdou silnější, než byly před jejím rozpoutáním. Cítím jakési neradostné zadostiučinění z toho, že očividný verdikt vynesl arci neokonzervativec Robert Kagan: Írán uštědřil Trumpovi šach mat.

Americký neúspěch se neodvíjí od toho, co se skutečně stane v Íránu. Někdy válku prohrají oba její aktéři. Írán mohl být naprosto zničen – vlastně ještě pořád může. To ovšem ani za mák nemění skutečnost, že USA ztratily víc, než získaly, jelikož americké postavení „nejdrsnějšího policajta“ je velkým dílem trik – a Íránci ho prokoukli.

Ukázali, že Spojené státy nedokáží ochránit své vazaly v Zálivu. Že ochrana je ve skutečnosti quid pro quo za systém petrodolaru, díky němuž si největší dlužník světa zachovává platební schopnost. I tento systém utrpěl těžkou ránu.

Ropné monarchie se pro zajištění obranných prostředků proti Íránu obracejí místo Ameriky například na Ukrajinu. Přepravní společnosti si účtují ceny v nedolarových měnách. Amerika poskytuje obří půjčky Spojeným arabským emirátům ve finanční tísni, aby je odradila od výprodeje amerických dluhopisů pod cenou. Americké ministerstvo financí začalo vydávat nové emise obligací s vyšším úrokem, což lze přeložit jako více peněz vyplacených věřitelům a méně klientům, kteří udržují celý systém v chodu.

Válka vstoupila do jedenáctého týdne. Hormuzský průliv zůstává uzavřený. Americké loďstvo dokonce blokuje íránskou ropu, kterou v prvních týdnech války nechávalo proudit, aby trochu zmírnilo dopad na ceny ropy na světových trzích. Svět stojí před nedostatkem ropy, zemního plynu, hnojiv a dalších chemikálií nezbytných pro moderní průmyslová odvětví.

To neznamená nic menšího než méně všemožných dobrých věcí: méně světla, tepla, léků, potravin. Pro chudší země může být výsledkem hladomor, tedy více všech špatných věcí: nestability, násilí i uprchlíků proudících do bělošských zemí.

Všechny tyto následky byly dokonale předvídatelné i pro mě, a to nejsem žádný ekonom, geopolitický analytik ani mandarín z think-tanku – jen někdo, kdo dává trochu pozor při čtení zpráv. Proto museli všechno uvedené a mnohem víc vědět i Donald Trump, jeho kabinet a hlavouni z Pentagonu.

Válka navzdory všemu dostala zelenou, jelikož jejím smyslem není posílit Ameriku – o tu zde vlastně ani tolik nejde. Hlavním cílem je vyždímat z Ameriky ještě jednu poslední dávku krve ve službě izraelské mise zničit dalšího ze svých nepřátel na Blízkém východě.

Podobně jako při iráckém debaklu o generaci dříve byly i v tomto případě využity lži o zbraních hromadného ničení a predikce o rychlém a snadném vítězství, protože i Íránci pochopitelně žízní po „svobodě“ do té míry, že „chtějí, abychom je vybombardovali“.

Ani Bush mladší nebyl dostatečně hloupý zrádce, aby napadl Írán. Stejně tak Obama nebo Bidenovi opatrovníci. Jen Donald se ukázal být náležitě přihlouplý a neloajální k Americe. I jeho ministři se projevili jako příliš hloupí, vlastizrádní nebo slabí, než aby ho zastavili.

Myslel jsem, že válka v Íránu není možná, jelikož jsem Trumpa a lidi kolem něj nepovažoval za dostatečně hloupé a zlé. Omyl.

Trump v Zálivu nedrží žádné karty. Pokud obnoví údery proti Íránu, napadne Írán znovu sousední arabské země.

Íránu se zatím daří působit nastupující globální hospodářskou krizi jen za využití uměřených, omezených odvetných útoků. Pokud Trump zaútočí plnou silou, je nejspíš v silách Íránu nejen kompletně zničit hospodářství ropných monarchií Zálivu, ale také učinit celou oblast dočasně neobyvatelnou vyřazením odsolovacích zařízení. Výsledkem by skoro jistě byla globální recese – pokud v ní nejsme už teď.

Nemáme důvody věřit, že by americké a izraelské útoky degradovaly íránské vojenské kapacity rychleji, než by infrastruktura Zálivu lehla popelem – a s ní i zbytky věrohodnosti Ameriky coby supervelmoci.

Jaký je nejlepší možný výsledek íránského dobrodružství? USA musí bez dalších odkladů přiznat porážku a co nejrychleji válku ukončit – čím déle s tím totiž americké vedení bude váhat, tím horší budou důsledky pro všechny. Hormuzský průliv zůstane pod íránskou kontrolou a svět se s Íránem bude muset pokusit najít modus vivendi, počínaje státy Zálivu. Třeba padnou i některé pomazané hlavy. Americká vojenská zařízení v oblasti možná zůstanou opuštěná a Írán z konfliktu vyjde jako nová regionální velmoc.

Americká síla napadením Íránu nezmizela z povrchu zemského, platí zde totiž něco na způsob zákona o zachování energie. Americká moc v Perském zálivu se přesune do Íránu.

Slabší ovšem z celého fiaska neodejde jen Amerika. Ve válce bylo odepsáno takové množství přesné munice a dalšího vojenského materiálu, že americká armáda nedokáže věrohodně ochránit Tchaj-wan a Jižní Koreu, země na čínském „dvorku“. Proto lze komunistickou Čínu označit za největšího vítěze íránské války, právě proto, že se jí nezúčastnila.

Trump lže s takovou vervou, že si zbytek světa navykl jeho slova ignorovat. Pokud ale skutečně věříte, že Amerika vede existenční zápas o umělou inteligenci s Čínou a Tchaj-wan je k němu klíčem, měla by vás některá vyjádření z Pekingu silně znepokojit: Trumpovo tvrzení, že plán na prodej vojenského vybavení v hodnotě 14 miliard dolarů na Tchaj-wan je „páka“; prohlášení, že NVIDIA možná dostane svolení prodat citlivé technologie spojené s AI do Číny nebo bezelstné prohlášení, jak skvělé by bylo navýšit příliv čínských peněz i studentů do Ameriky.

Naznačuje Trump ochotu prodat Ameriku Číně výměnou za vyjednání důstojného odchodu z íránské války, do které zemi zatáhl, protože postavil zájmy Izraele před ty americké?

Těžko si představit že by američtí vlastenci získal zpět naši zemi, Elon Musk někdy dosáhl Marsu a Silicon Valley zvítězilo ve svém závodě za umělou inteligencí, dokud bude blaho Izraele okupovat výsostné postavení.

Úvaha Grega Johnsona America’s Century of Humiliation has Begun vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 19. května 2026.

Autor: Radim Lhoták

Carl Schmitt si před více jak půl stoletím povzdechl: „Ó Bože, vědou zabitý Bože! Člověk roku 1950 se s hrůzou ptá: Jaké učení čteme na nebi moderní astrofyziky? To už není poučení o řádu, je to spíš manifest chaotické explozivity.“

Dnes britští vědci přišli s bombastickým odhalením a s 99,9% jistotou tvrdí, že naše realita, Země i celý vesmír jsou kolosální holografickou projekcí. Profesorka Marika Taylorová, teoretická fyzička z Birminghamské univerzity, toto tvrzení podporuje tím, že vesmír je v podstatě dvourozměrný. Pokud vidíte svět kolem sebe jako složitou trojrozměrnou strukturu, pak vám bude tvrdit, že je to pouhá iluze.

Není zjevně nic, co by bránilo britským vědcům konstruovat fyzikální přeludy. Rovněž chudák Stephen Hawking ve své intuici vytušil, že informační paradox černé díry, která údajně ztrácí paměť o tom, co pohltila, lze vysvětlit pouze tak, že černé díry budou chápány jako dvourozměrné.

A jelikož z nových poznatků o podstatě hmoty a světa, který nás obklopuje, jsou vědci stále bezradnější, musejí si pro jejich vysvětlení svět poněkud zjednodušit: Vesmír je zkrátka dvourozměrný hologram. Nemohou přece obecnému lidu přiznat, že dosavadní diskurs teoretické fyziky o našem světě je dost možná vykonstruovaný mýtus! A aby zůstali pro veřejnost zajímaví, začínají kupit stále fantastičtější hypotézy, k nimž mají stále méně přesvědčivé argumenty.

Podobně i český profesor Jan Rak, který řadu let pracoval na experimentech s Velkým hadronovým urychlovačem v CERNu, tvrdí, že částice, které tvoří veškerou hmotu, ve skutečnosti neexistují jako pevné objekty nacházející se na konkrétním místě. Místo toho se chovají jako rozmazané shluky možností. K jejich „zhmotnění“ dochází až v okamžiku pozorování. Takovýto základní princip kvantové fyziky naznačuje, že námi pozorovaná realita je ve skutečnosti mnohem tekutější a závislá na pozorovateli. Vědecká konstrukce částicového modelu hmoty je tudíž pouhá představa vytvořená na bázi „přání otcem myšlenky“ a vyspekulovaných matematických rovnic – což má další konsekvence: „Objektivní a nezávislý vesmír neboli svět každého z nás je skutečně rafinovaná iluze,“ vysvětluje profesor a coby obdivovatel další britské vědecké kapacity profesora Rogera Penrose dodává: „Vědomí je tedy světlo, s jehož pomocí vzniká holografický obraz skutečné reality.“

Současná věda se tak dostává do bludných esoterických vod nové spirituality, kde neexistuje objektivní realita a každý si svým myšlením vytváří realitu subjektivní. Profesor Rak jde ještě dál a tvrdí, že „ve skutečnosti má úplně každý možnost vytvářet si takovou realitu, jakou chce, a možností je nekonečné množství.“

Podle všeho jsme svědky postupného přechodu od smysluplného pojetí řádu světa k imaginaci bezbřehého chaosu, s nímž se musí každý vypořádat podle svého mínění a svých vlastních schopností. Na takové vysvětlení ovšem nepotřebujeme vědu.

Pak se ale musíme s větší hrůzou než současníci Carla Schmitta ptát: Existujeme vůbec jakožto reálně poznatelné bytosti? A má ještě pro někoho význam naše zrození a smrt?

Kam se hrabe Havlův ošuntělý zelinář…

Velice neradostné oznámení.

Byl jsem už podruhé odsouzen za „hate speech“ a jen z procesních důvodů nemusím – k velkému zklamání soudu – bezprostředně nastoupit do vězení.

Ironií osudu právě díky předchozímu trestu odnětí svobody (za memy, které v soukromé skupině posílali jiní lidé) jsem alespoň v doslovném slova smyslu zatím svobodný.

Možná jsem pořád ještě naivní, ale nevěřil, že to zajde až sem, protože verdikt soudu vytváří precedent pro kriminalizaci celé řady argumentů užívaných i těmi nejuměřenějšími kritiky masové imigrace.

V únoru 2024 jsem mluvil před obecenstvem na Katolické univerzitě v Lovani. Ve své řeči jsem propojil masovou migraci se zločinností a poklesem kvality života. Všechny body byly naprosto pravdivé a podložené tvrdými daty.

To, snad v projevu málo vídaného cynismu, ostatně přiznal i soud, když v odůvodnění svého rozsudku prohlásil:

„I když se všechny Van Langenhoveho výroky zakládají na vědeckých důkazech a statistikách, pro zločinný úmysl to není relevantní. Van Langenhove nebyl obviněn z šíření nepravdivých informací, ale předkládání faktů způsob, který podněcuje nenávist vůči osobám na základě jednoho či více kritérií, chráněných zákony proti rasismu.“

V podstatě se příliš netají tím, že mě chce poslat za mříže za pravdivá prohlášení.

Dokonce i mainstreamová režimní média píší:

„Pro soud nebylo rozhodující, že Van Langenhove cituje vědecké zdroje. Podle něj je podstatou Van Langenhoveho sdělení, že značná část společenských problémů, jako je zhoršující se bezpečnost, nedostatek bydlení nebo snižování úrovně vzdělání, byla zapříčiněna masovou migrací.“

Možná jste nabyli dojmu, že v první větě autor vyjadřuje jistou míru sympatie, ve skutečnosti je to spíše varování pro ostatní: i když říkáte pravdu, jakmile se obrátí proti jádru liberálního narativu, budete rozdrceni všemi dostupnými prostředky.

Jak státní zástupce, tak soudce se neobtěžovali s jediným skutečným argumentem, jak nebo proti komu jsem měl podněcovat nenávist. Takže i kdybych akceptoval jejich šílené, dystopické normy coby legitimní, nedopustil jsem se jejich porušení.

Z jejich strany zazněl jen „argument“, že jsem přispěl k vytváření „nepřátelského ovzduší ‚my vs. oni‘“ vůči migrantům. Ale ani tento absurdní argument (vždyť nic podobného není trestné) není podložený. Podle mě je smrtelnou nemocí nenávist nasměrovaná dovnitř, vůči vlastní skupině a nahrazování prostřednictvím migrace je jedním z jejích nejhorších projevů. Mým nepřítelem tak NEJSOU samotní migranti, ale lidé zodpovědní za jejich import.

V Belgii se bohužel soudy důkazy příliš nezatěžují, a tak se za mříže můžete dostat na základě pocitů příslušníků soudní moci.

Protože mě v září čeká projednávání dalšího obvinění a čelím desítce dalších vyšetřování za „hate speech“, dochází mi čas. Doposud jsem vydal před 420 000 € za právníky a další výlohy – a konec zůstává v nedohlednu. Vedu tuhle opotřebovávací válku už osm let, a tak se nyní musíme přeskupit, abychom dovedli věc do zdárného konce.

Pokud mi chcete pomoci finančně, zde jsou možnosti. Jestliže tak můžete učinit jinak, ozvěte se mi do soukromých zpráv.

Žijete-li v zemi, která dosud ctí svobodu slova, nikdy nedovolte její omezení, ať už se budou motivy jevit sebevznešeněji – protože takto to končí.

Krátké prohlášení Driese Van Langehoveho k jeho perzekuci bylo zveřejněno na jeho účtu na sítí X 26. května 2026.

Emanuel Moravec – Děje a bludy (1. vyd., Orbis, Praha 1941)

…aneb jedna zapomenutá historická úvaha

Autor: Emanuel Moravec

Židovsko-britské úsilí, jehož cílem bylo získání nových spojenců proti Německu, neomezovalo se jen na Balkán, sovětské Rusko a Ameriku. Sveřepému nepříteli německého národního socialismu a Nové Evropy šlo také o to, aby v Nové Evropě, Němci sjednocené, způsobili Říši co největší obtíže. Židovsko-britská propaganda a její agenti snažili se, hlavně na území německou brannou mocí okupovaném, německou konstruktivní práci všemožně kazit a ztěžovat. Střediskem britsko-židovských intrik proti Říši zůstal však Protektorát, který není okupovaným územím, nýbrž součástí Říše, jejíž ochranu země české dobrovolně přijaly 15. března 1939.

Sedm milionů česky mluvících obyvatel protektorátu a s nimi celý český národ, který čítá ve střední Evropě na 8 milionů příslušníků, stal se středem a cílem největšího úsilí židovské britské propagandy proti Říši. Od roku 1922 český národ byl štván proti italskému fašismu. Všechen český tisk, literatura, rozhlas stál ve službách západního světového řádu, kde komandovala Anglie, a evropského řádu, který chtěla uplatňovat Francie. Za britským světovým řádem a za evropským řádem francouzským stály ovšem Židé, jako vedoucí vrstva. Demokracie byla pro tento diktát peněz a spekulace nejhustším závojem, jaký se za daných poměrů dal politicky proti zrakům lidu utkat. Diktatura byla vždy dílem osobnosti, demokracie byla obratná hra s davy. Demokracie byla proto tak milována, poněvadž se tu lichotilo davům, oněm davům, na které politika těžkého kapitálu rozdělila národy. V demokracii silná osobnost nesměla do čela státu a stejně nežádoucí byl v demokracii jednotný, silný národ. Pro plutokraty v zákulisí politiky a státního života bylo největším nebezpečím, kdyby jedna hlava vedla jednolitý národ ve státě. Katastrofou však bylo pro šíbry a finanční kurfiřty, když národ sjednocený a klidně pracující pod Vůdcovým vedením se rozhodl zbavit se hospodářského nevolnictví, které mu vnutili kapitalisté v Londýně, v Paříži a v Novém Yorku.

Plutokracie byla proti silným státům. Tvrdila, že to dělá z mírumilovnosti, ale důvody, které k tomu vedly, byly stejné jako ony, které uplatňoval na slovenské vesnici židovský krčmář, když jeden z gazdů začal mluvit proti pití židovské pálenky a proti zadlužování úrody u krčmáře. Kdyby si gazdové přestali vypůjčovat peníze a kdyby přestali pít pálenku, pak Židovi nezbylo než se vystěhovat, nechtěl-li umřít hlady.

Stejně, ale ve velkém, tomu bylo se státy. Velkokrčmáři kapitalismu, kteří nečepovali pálenku z lihu, nýbrž pálenku propagační, velkokrčmáři, kteří opíjeli národy přízrakem demokracie a kteří zadlužovali státy, aby je mohli ovládat, tito velkokrčmáři Evropy nebyli spokojeni s fašismem a později s národním socialismem, poněvadž jim oba režimy hrozily bídou.

Českému národu se hrozně líbila demokracie, jako kloučkovi dřevěná šavlička. Český národ, nedorostlý, ověšený dřevěnou zbrojí, hrozně si zakládal na své politické velikosti. Vládl si sám. Západní vydřiduši jej v tom nechávali. Byl to celkem dobrý obchod. Nás ta hra s dřevěnou šavličkou přišla za 20 roků domnělé samostatnosti na velmi mnoho peněz. Hlavně jsme se pořádně zadlužili a tím na dlouhá desetiletí podepsali svou poplatnost západním lichvářům. V okamžiku, kde nás v Mnichově drazí spojenci hodili přes zábradlí svého korábu, každý Čech v protektorátě byl s 10 000 K podílníkem na státním dluhu. V tom jsou počítány také ženy a děti.

Český národ si chtěl hrát na vedoucí národ středoevropský. Myslil si, že pomocí vojenského spojenectví s Francií a politického vasalství k Anglii bude držet v šachu Německo a po případě i Italii a zabrání jejich rozpínání ve východní části střední Evropy.

Nebyl-li fašismus a nacismus příjemný západním penězoměncům a farizeům, poněvadž ohrožoval jejich posice a zisky, tím nebezpečnější byla obě silná politická hnutí české politice ve střední Evropě. Česká politika ve službách západních bank se bála silného Německa a silné Italie.

Československý stát byl vybudován na převaze západních mocností, Francie a Anglie, nad středoevropskými mocnostmi, Německem a Italií. Ačkoliv česká politika navenek mnoho toho namluvila o nutnosti dorozumění národa s národem, o spolupráci států, ač se přímo portýrsky blýskala ve Společnosti národů, v podstatě a tajně dále dělala jediné to, co v Evropě už dávno bylo přežitkem a nesmyslem — byla to politika tak zvané rovnováhy, ona politika, která vedla neodvratně k válce a která po světové válce musela vést k dnešní nové veliké světové konflagraci.

Pro českou politiku samostatného státu bylo příznačné, že vyjma křečovité vasalství k Francii a úlisné poddanství k Anglii, nedovedla najít dobrý poměr k svým sousedům, s nimiž měla nejdelší hranice. Pouze k Rumunsku, s nímž mělo nejkratší hranici na nejvzdálenější periferii, našlo Československo jakés takés přátelské vztahy. Ale nedopracovalo se jich ani k Německu, ani k Polsku, ani k Maďarsku a ani k polomrtvému Rakousku. Byla to politika krátkozrakého povýšence, který každému hrozil svými mocnými spojenci. A i těm se tato česká politika stala nakonec nepříjemnou a nebezpečnou. Byla to politika dětsky průhledná a proto západním farizeům nežádoucí. Byla to politika politického a hospodářského imperialismu, k jakému nám chyběly prostředky. Jediný kapitál, který tvořil základnu českého imperialismu ve střední Evropě, bylo přátelství západních plutokracií, které se však v rozhodné chvíli octly ve smrtelné krisi. Česká politika slábla a sílila se slabostí a silou Západu.

Naším lidem se to těžko chápe. Nejlépe jim předprotektorátní českou politiku vykreslíme na Německu a na německém národě. Němců je v Evropě přes 92 miliony. Z toho 88 milionů žije na území souvislém a v tomto souvislém německém území po světové válce Německá Říše tvořila celek jen s 64 miliony obyvatel. V bezprostředním sousedství Německé Říše žilo na 24 miliony Němců v Polsku, v Československu, v Rakousku, ve Švýcarsku, ve Francii, v Lucembursku, v Belgii a v Dánsku. Čechů bylo 8 milionů. Kdyby se jim po stránce sebeurčení bývalo měřilo jako Němcům, tedy měli jen stát o 6 milionech obyvatel. Místo toho však dostali stát o 15 milionech obyvatel.

Dejme tomu, že by bylo Německo dělalo českou „demokratickou“ politiku a chtělo mít stát asi podobné vnitřní konstrukce jako bývalé Československo. V tom případě mělo předně nárok na sjednocení všech Němců žijících na souvislém území. Podobně jako Československo mělo dále nárok na připojení všech sousedních příbuzných národů germánských, jako Češi uplatňovali nárok na připojení Slováků, a konečně právem mohli žádat o připojení částí jiných národů v podobném rozsahu jako Československo.

Němci měli tedy nárok na sjednocení 88 milionů Němců místo na stát o 64 milionech obyvatel, dále na připojení příbuzných národů, které by tvořily asi 30 % všech Němců, jako v Československu Slováci představovali 30 % Čechů. Konečně měli Němci právo na přičlenění cizích národů v počtu 55 % národa německého, poněvadž Češi si k státu připojili Němce, Maďary a Rusíny v počtu 55 % všech Čechů.

Bylo-li správné, že český národ, který čítá 8 milionů duší, vytvořil si stát o 15 milionech obyvatel, pak německý národ, který čítá 88 milionů duší souvisle žijících, měl nárok stejným právem na stát o 165 milionech obyvatel. Ale co bylo správné u Čechů, to bylo zlodějstvím u Němců. A přec podle zásad, podle kterých se budovala československá státní slepenina, mohla se pořídit také Velkoněmecká Říše, do které by náleželo vedle 88 milionů Němců ještě 77 milionů jiných národů. A tato veliká Německá Říše by měla větší oprávnění než mnohonárodní Československo, poněvadž by představovala veliký soběstačný hospodářský celek, v němž by nebylo menšin národů podobně velikých anebo větších než je národ německý. Československo mělo více než 3milionovou menšinu z německého národa, který byl jedenáctkrát větší než národ český. To se Velkoněmecké Říši budované po vzoru Československa nemohlo přihodit, aby měla ve svých hranicích menšinu národa 11krát většího, tedy čítajícího 970 milionů. Československu o 15 milionech obyvatel chybělo k hospodářské samostatnosti všechno, Velkoněmecku o 165 milionech obyvatel by k hospodářské samostatnosti nechybělo nic.

Ale této logice nerozuměla česká duše, vychovaná poválečnou západní ideologií, která se masám k věření předkládala. To, že 8 milionů Čechů vládlo 7 milionům jiných národů, bylo zcela v pořádku, ale nebylo v pořádku, když ke 64 milionům Němců mělo se připojit 24 milionů bratří, žijících v sousedství. To byl už oheň na střeše. To byl imperialismus.

České právo ve střední Evropě bylo budováno na síle západních plutokracií a na poválečné malátnosti Německa. Nebylo to právo spravedlivé, neboť jinak měřilo národu německému a jinak českému. Nebylo to právo mravné, poněvadž rozdělovalo Evropu na méněcenné poražené a na panské vítěze.

Bylo jasné, že v okamžiku, kdy středoevropské velmoci se ukáží stejně silné jako velmoci západní, osud Československa, rozmazleného a tvrdohlavého kojence Západu, bude zpečetěn.

Česká politika, a s ní průměrný český člověk touto politikou vychovávaný, počítali s trvalým stavem, který nastal po válce světové se silným Západem (Francií a Anglií) a se slabým Německem, které mělo 60 let platit reparace. Česká politika nepočítala s tím, že Německo by mohlo opět jednou býti evropskou velmocí a tím také vedoucí velmocí ve střední Evropě. Když však Německo pod vedením Adolfa Hitlera začalo vyrůstati v takovou velmoc, česká politika nehledala vyrovnání s tímto mocným sousedem, odmítla dokonce nabídku spolupráce, kterou jí učinilo Německo. Odmítla ji proto, poněvadž se domnívala, že má za sebou vojensky Francii a sovětské Rusko, hospodářsky Anglii a morálně všechny „demokracie světa“, ve skutečnosti Židovstvo.

Když Hitlerovo Německo začalo dělat samostatnou středoevropskou politiku, když se postavilo čelem proti Západu a Západ couvl, česká politika, konstruovaná doktorem Benešem, nechala se zneužít jako nárazová hlídka proti Novému Německu.

Když v roce 1915 Rusové ustupovali pod tlakem Mackensenovy ofenzivy a přechodně zaujímali nové posice, obyčejně nevěděli, kde je nová německá linie. Proto z celé ruské fronty se vysílaly směrem k nepříteli kozácké hlídky a ruští velitelé se s pozorovatelen dívali, co se bude dít. Odkud totiž byla na tyto hlídky zahájena palba, tam asi byla čára německých předních stráží.

Podobnou úlohu kozácké hlídky, která má zjistit posice Hitlerova Německa, sehrála na povel západních intrikánů česká politika pod vedením doktora Beneše. Odkud se začalo na Čechy zostra, tam byla fronta, tam tedy stálo už Hitlerovo Německo v pohotovosti, připraveno odrazit každý útok. Tak jako mnohá kozácká hlídka, vyslaná směrem k nepříteli, zaplatila svou poslušnost životem, tak tomu bylo také se státem, kterého bylo užito jako zkušebního terče německé síly. Česká politika šla proti Německu ve směru, kterým ji poslali její velitelé ze Západu. Skončilo to tím, že Československo, hrající nárazovou hlídku Západu proti Německu, v této své misi zašlo, bylo prostě s koně sestřeleno. Západ už se o smrtelné křeče svého věrného kozáka nezajímal. Zjistil si, kde leží politická posice, ze které Hitler už nemíní ustupovat, ani za cenu války.

Ale český lid si z toho nevzal poučení.

Úvaha Emanuela Moravce „Náš trapný imperialismus“ vyšla v jeho knize Děje a bludy : o šířce evropské cesty, o zarostlé národní pěšince a nejvíce o této válce (2. vyd., Orbis, Praha 1942, s. 34-39).

Impérium, nad kterým slunce nezapadalo…

Autor: Jan Procházka

Geopolitická role Velké Británie

Díky přirozené hranici oddělující Velkou Británii od kontinentu, Lamanšskému průlivu, má Británie výjimečné geopolitické postavení v Evropě, které nazýváme splendid isolation. Splendid isolation (někdy překládáno jako „skvělá izolace“) je termín označující britskou politiku vzhledem ke kontinentu, která je determinována její ostrovní polohou. Kdykoliv dojde ke sjednocení kontinentu (v užším slova smyslu ke sjednocení Německa a Francie), jako pod Habsburky, za Napoleona Bonaparta, německého nacionálního socialismu či Maastrichtskou smlouvou, Britové se v obavě, že vzniká hegemon, postaví proti. Ze stejných důvodů jako královna Alžběta vstoupila do války proti Habsburkům a porazila r. 1588 španělské loďstvo v La Manche prosazovali Britové právo veta pro malé státy v Evropské unii, ze které nakonec Britové sami vystoupili.

Z hlediska britských zájmů je ideální Evropa balkanizovaná, roztříštěna na množství malých, vzájemně si konkurujících či válčících státečků, nad nimiž může „nepotopitelná letadlová loď“ kotvící u břehů Evropy a držící Německo, Nizozemí, Dánsko a Belgii pod strategickou kontrolou, vykonávat svou hegemonii.

To, co se nám z pohledu kontinentu jeví jako rozeštvávání a vměšování, je z ostrovního pohledu Británie a Spojených států nazýváno udržování rovnováhy sil. Tato balance of powers je v podstatě klíčový pojem anglosaské zahraniční politiky prováděné už kdysi proti Indiánům poštváváním jednoho kmene proti druhému, aby nakonec ovládli všechny. Protilehlou polohou vůči rovnováze sil je tzv. kontinentální systém (blocus continental), kdy se průmyslově silná a sjednocená Evropa přestane vyčerpávat vnitřním třením vznikajícím při soupeření jednotlivých států, zajistí si mírovými smlouvami pevninskou hranici s Ruskem a vybuduje koridory pro přísun ruských surovin. Jejím praktickým vyjádřením je Pakt Ribbentrop-Molotov či plynovod Nord Stream. Připomeňme, že to byli Britové, kdo proti plynovodu Nord Stream nejhlasitěji protestoval, a byla to první Trumpova administrativa, kdo uvalil sankce na firmy podílející se na jeho stavbě.

Evropa má 10 milionů km čtverečních, avšak oproti podobně velkým regionům (Spojené státy americké, Kanada, Čína, Brazílie a Austrálie) překvapí při pohledu na mapu Evropy zahraničního pozorovatele jeden nápadný rozdíl: Evropa je oproti kontinentům globálního jihu, které se zformovaly z prakontinentu Gondwany, mimořádně členitá. Geografie Evropy je velmi složitá, tvoří ji zhruba pět okrajových a patnáct vnitřních moří, čtyři vytížené průplavy, deset významných průlivů a dvě souostroví v severním Atlantiku – Azory a Island – strategicky nenahraditelná pro uplatňování americké hegemonie nad Evropou, Blízkým i Středním východem. (K vytvoření zásobovacích vzdušných mostů slouží letiště v Lajes a v Keflavíku.) Všechny srovnatelně velké státy se v historii dokázaly sjednotit, ale Evropa od rozpadu Římské říše nikoliv, ačkoliv těchto pokusů proběhlo mnoho, merovejskou a otonskou ideologií renovatio imperii počínaje, Evropskými společenstvími konče. Spojené státy americké jsou od mexicko-americké války (1848), americké občanské války (1865) a nákupem Aljašky (1867) v podstatě územně hotové. Podobně i Čína, kterou sjednotil již roku 221 př. Kr. císař Čhin Š‘-chuang-ti. Roku 119 př. Kr. porazili Chanové národ Siung-nu, čímž ovládli klíčový koridor hedvábné stezky, dnešní provincii Kan Su se stanicí Jü-men (Jadeitová brána) na jižním okraji pouště Gobi; poslední velkou čínskou územní akvizici představuje dobytí Džungarského chanátu v 18. století. Austrálie je územně hotová roku 1901 sjednocením australských kolonií v dominium. Jižní Amerika má hranice dané víceméně od první poloviny 16. století a kromě dvou válek ve druhé polovině 19. století s Paraguayem a Bolívií o přístup k moři zde nedošlo k žádným zásadním územním změnám (konflikty o Acre a Chaco Boreal byly spíše marginální). Podobná je situace i v Africe, jejíž vnitřní členění bylo vypracováno na Berlínském kongresu v roce 1885. Od té doby zde proběhly pouze dvě významnější geopolitické změny související se vznikem nových států (Eritrea a Jižní Súdán). Oproti tomu v Evropě jen za mého života došlo ke zcela zásadním změnám politické geografie: 20 států vzniklo, z toho 5 mezinárodně neuznávaných, 7 států zaniklo a jeden region neúspěšně vyhlásil nezávislost. Někteří historikové jako Arnold Toynbee, matematik Peter Turchin, demograf Colin McEvedy (autor učebnic a atlasů), geograf Tim Marshall nebo z našich autorů např. Václav Cílek mluví o evropském padesátiletém cyklu válek. [1]

Velká Británie funguje jako „Tchaj-wan Evropy“, nepotopitelná americká letadlová loď, nástupiště pro invaze na kontinent, vojenská základna, která činí z Atlantiku jakési Mare nostrum, anglosaské vnitřní moře tak, jako kdysi drželi Benátčané moře Středozemní či hanzovní Lübeck moře Baltské. Naštěstí není kontinentální moc proti mořské úplně bezbranná, kontinent může podněcovat nezávislost Skotska, čímž bychom Británii připravili nejen o přirozenou hranici, ale i o šelf Severního moře bohatý na ropu a zemní plyn. Kontinent může podporovat sjednocení Irska, jakož i jeho vyzbrojení systémy PVO a protilodními raketami, čímž by Britové přišli o kontrolu nad Svatojiřským průlivem, Severním průlivem a Irským mořem. Tím by Británii vznikl „jejich vlastní Tchaj-wan“. Dublin by také získal přirozenou hranici a jako daňový ráj s korporátní daní 12,5 % by mohl začít škodit Londýnu ještě více, než škodí Britové svými mafiánskými stanicemi (Gibraltar, Kypr, Normanské ostrovy) kontinentu.

Je to o to mrzutější, že ze všech světových makroregionů je to právě a pouze Evropa, kdo by byl schopen jedním politickým rozhodnutím ukončit americkou globální hegemonii a zahájit období multipolarity. Stačí uzavřít svůj vzdušný prostor, rozmístit v Atlantiku neviditelné ponorky a je vymalováno. Takto uvažovat byl schopen v poválečném období bohužel pouze Charles de Gaulle a francouzská Nová pravice.

Britské kolonie v současnosti

Britové vytvořili díky ovládnutí světových oceánů v průběhu 19. století největší námořní impérium všech dob, které svými rozměry překonalo i Mongolskou říši. Právě zde se tím, že šlo o impérium globální, poprvé uskutečnily všechny hrůzy moderního světa v globálním měřítku.

Byla to nakonec konkurence v kontinentální Evropě, především námořní blokáda ostrova za druhé světové války ze strany německých ponorek, která vedla postupně k vyčerpání potenciálu Británie. O většinu svých kolonií Britové formálně přišli po druhé světové válce, nicméně řadu zámořských území drží dodnes. [2]

Britské kolonie byly přejmenovány roku 1981 (British Nationality Act) na britská závislá území (dependencies), roku 2001 se pojmenování změnilo na britská zámořská území (British Overseas Territory Act), přesto mají tato území de facto koloniální (závislé) postavení na rozdíl třeba od francouzských zámořských departementů, které jsou rovnoprávnou součástí Francie a fungují spíše jako exklávy.

Vlajku s červeným svatojiřským křížem dali Anglii janovští bankéři, kteří financovali křížové výpravy, jakési tehdejší NATO. Svatý Jiří byl také patronem rytířů a křížových výprav. Vlajka Anglie je přímo převzata z vlajky Janova, jakož i Bank of England byla založena podle vzoru janovské banky San Giorgio (svatého Jiří) za stejným účelem konsolidace veřejného dluhu.

Britové se v době, kdy byli nuceni opustit své kolonie, pokusili udržet kontrolu nad pobřežními pásy, klíčovými opěrnými body, přístavy, průplavy a průlivy, pomocí kterých by si byli zachovali vládu nad oceány, mohli držet své bývalé kolonie pod strategickou kontrolou a zároveň nemuseli financovat jejich rozvoj. Z tohoto důvodu si ponechali Gibraltar, oficiálně území ve vlastnictví Španělska pod britskou vládou kontrolující vstup ze Středozemního moře do volného Atlantiku, vojenská pásma na Kypru Akrotiri a Dhekélia, které slouží jako základna pro anglosaské výboje a jako hluboký týl pro izraelské výboje na Blízkém východě. Když Britové opouštěli Barmu, pokusili se ponechat si kontrolu nad Rangúnem a deltou Iravádí, nicméně Barmáncům se podařilo donutit Brity k odchodu. Totéž se podařilo také Indonésanům, kteří čelili dokonce společné britské a nizozemské invazi na Jávu roku 1946, jakož i pokusům odříznout z Indonésie kalvinistické regiony, a tím Indonésii balkanizovat. Podobný úspěch zaznamenal ještě Egypt, kterému se podařilo znárodnit roku 1956 Suezský průplav vystavěný Brity roku 1869, jehož držení společně se Singapurem, Austrálií, přístavem Aden v Jemenu a Jižní Afrikou učinilo Indický oceán uzavřeným britským vnitřním mořem a zajišťovalo Britům monopol na obchod se Středním východem, Indií a Čínou.

V Karibiku drží Britové dodnes Britské Panenské ostrovy, daňový ráj bez zvláštní geopolitické hodnoty, souostroví Turks & Caicos, ostrov Anguila, také nepříliš atraktivní křovinatý ostrov Montserrat zdevastovaný výbuchem sopky Soufrière, Kajmanské ostrovy skupinu ostrovů jižně od Jamajky, někdejší základnu piráta Morgana. V Sargasovém moři drží Britové Bermudy, opěrný bod, odkud vedli roku 1812 invazi do USA, ostrovy Svatá Helena a Ascension v Atlantiku, kde jsou vojenské základny, letiště, kotviště pro letadlové lodě, strategicky důležité pro přelety bombardérů přes Atlantik (například během války s Argentinou roku 1982). U ostrova Ascension také proběhly testy britské jaderné bomby. Ostrov Tristan da Cunha, neklidná sopka uprostřed Atlantiku s 200 obyvateli měl, vzhledem k tomu, že zde není letiště, význam pouze do otevření Suezského průplavu jako opěrný bod k zásobování parníků pitnou vodou při cestách do Indie. V Jižním Atlantiku drží Britové neobydlené ostrovy Jižní Georgie, Jižní Sandwichovy ostrovy v moři Scotia a Falklandy, řídce obydlené ostrovy strategicky významné tím, že kontrolují patagonské úžiny uzavírající Atlantský oceán na jihozápadě. Z držby těchto území na Dálném jihu také vyplývá teritoriální nárok na výsek Antarktidy. Celkem bezvýznamný je v Polynésii neobydlený atol Henderson, na němž není pitná voda, a nedaleký ostrov Pitcairn, na kterém se kdysi ukryli vzbouřenci z lodi Bounty, kde ovšem chybí letiště i přístav (umožňuje zakotvení pouze malým člunům za přílivu). Mimořádně významné jsou ovšem britské Čagoské ostrovy (tzv. Britské indickooceánské území) s atolem Diego García, kde stojí americká vojenská základna Cape Thunder kontrolující nejdůležitější dopravní trasu Indického oceánu. Je zde kotviště pro letadlovou loď, odkud byly vedeny americké nálety a invaze na Střední východ (Irák, Afghánistán, Írán). O toto území byla nedávno vedena celkem zajímavá arbitráž u Mezinárodního soudu OSN v Haagu, který konstatoval, že území bylo Brity protiprávně vzato Mauriciu, a nařídil území vrátit. Existují také územní nároky zdejších původních obyvatel, které Američané pochytali a deportovali na ostrovy v Indickém oceánu. Britové by byli ochotni Čagoské ostrovy Mauriciu předat, nicméně se obávají reakce Donalda Trumpa, který by zřejmě ihned ostrovy anektoval a prohlásil za americké nezačleněné území po vzoru Portorika či guánových atolů.

V 19. století byl Indický oceán fakticky uzavřeným britským mořem

Za britské kolonie lze považovat také tzv. korunní závislá území (Crown Dependencies), které jsou podřízeny přímo koruně, a nejsou tedy členy Commonwealthu.  Jedná se o Isle of Man, strategicky významný ostrov umožňující kontrolu nad Irským mořem, který jako předsunutá pevnost chrání suché doky v Barrow-in-Furness, kotviště britských letadlových lodí. K těmto územím patří také Normanské ostrovy u pobřeží francouzské Normandie, jejichž obyvatele nemají Britové příliš rádi, neboť za druhé světové války vítali Němce jako osvoboditele. Tato území mají home-rule (nejnižší stupeň autonomie, který není zakotvený v ústavě, parlament jej může jednostranným rozhodnutím odebrat).

Ulster – Severní Irsko

Irští nacionalisté (republikáni) by jistě dodali, že britskou kolonií je rovněž Severní Irsko, jeden ze čtyř britských administrativních celků, kterému Irové říkají Ulster podle dávného irského království. Po dobytí Irska Oliverem Cromwellem roku 1649 Angličané prohlásili Irsko anglickou kolonií a zahájili brutální genocidu irského obyvatelstva, během níž byly vyhlazeny celé irské klany. Roku 1801 bylo Irské království oficiálně přičleněno k Velké Británii, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie a Irska. Dominiem se Irsko stalo roku 1922, kdy také Britové ostrov rozdělili a odtrhli Severní Irsko. Úplnou nezávislost získali Irové (bez Severního Irska) roku 1949 vystoupením z Commonwealthu a vyhlášením republiky.

Naposledy roku 1969 v irském Belfastu došlo k nepokojům, kdy Britové museli nasadit armádu, aby zachovali jednotu Spojeného království.

Kromě Severního Irska Spojené království sestává z Anglie, Walesu a Skotska, které bylo připojeno roku 1606. Skotové mají za sebou také zkušenost genocidy a násilných deportací. Po porážce jakobitů u Cullodenu roku 1745 byly vyhlazovány skotské klany a tisíce Skotů nuceně deportovány do Jižní Afriky (o osudech skotských vysídlenců do Dračích hor vypravují například čtivé romány jihoafrického spisovatele Alana Scholefielda).

Roku 2014 proběhlo těsné referendum o nezávislosti Skotska, které by v případě odtržení mělo vážné politické dopady, protože Skotsku by připadl i šelf Severního moře s ložisky ropy a zemního plynu. Spojené království se tak málem stalo „Rozpojeným královstvím“.

Spojené království není federací ale zvláštním případem tzv. devolučního systému, kdy parlament devolvuje některé kompetence na lokální parlamenty (takže například Skotsko má vlastního premiéra, jehož jmenuje panovník). Tyto kompetence může britský parlament jednostranným rozhodnutím odebrat, což je ovšem politicky velmi citlivé. K povolení referenda o případné nezávislosti Skotska byl britský parlament tedy v podstatě donucen.

Vznik Britského společenství národů

Je pravda, že v bývalých německých koloniích, které Britové převzali jako mandátní území od Spojených národů po první světové válce, je dodnes, narozdíl od portugalských, španělských, francouzských, příslovečný „německý ordnunk“, jako kdyby se kromě institucí na porobené obyvatelstvo přenesla i letora koloniálního panstva. Další základní rozdíl mezi britským impériem na jedné straně a francouzským, španělským aj. na druhé byl v tom, že britské kolonie se staly typickými přistěhovaleckými zeměmi pro anglické a iroskotské přistěhovalce, jakož i další evangelíky z kontinentální Evropy (Bavorsko, Nizozemí, Skandinávie), čímž se mohl postupně vytvořit vztah sesterských zemí podpořený i společným jazykem. Odtud také pochází pojem kolonie – název inspirovaný antikou a řeckými koloniemi ve Středomoří. Navíc, ještě předtím, než byli Britové po druhé světové válce donuceni opustit své kolonie, vytvořili z nich velké sjednocené federace (Kanada, Austrálie, Jižní Afrika), které získaly nezávislost shora, na rozdíl od španělských kolonií, které se osamostatňovaly zdola a postupně, kde každý drobný státeček, místokrálovství a kapitanát musel v letech 1811 – 1821 svou nezávislost tvrdě vybojovat, načež se tyto státy ihned pustily do vzájemných bojů o dopravní koridory, ložiska surovin a přístup k moři. Příkladem federace a shora zřízené samostatnosti je i zřízení Brazílie, která vznikla přenesením portugalského královského dvora r. 1807 přes oceán.

Navíc, románské národy – Španělé, Portugalci a Francouzi – se mísili s původním obyvatelstvem, Portugalci v koloniích byli za Salazarova režimu přímo vyzýváni, aby si brali černošky za manželky, aby v portugalské říši vznikla homogenní „portugalská rasa“. Na rozdíl od Portugalců a Španělů postupovali Britové a Němci proti domorodcům podle rasového klíče a snažili se místní obyvatelstvo vyhubit, což se nakonec i mnohde povedlo, takže například Tasmánci či Karibové byli vyhubeni zcela, Austrálci nebo Indiáni na východ od Mississippi téměř úplně. Tento konfrontační postup také podpořil vznik sesterských států, kde Britové přečíslili nebo zcela nahradili původní obyvatele.

Za vznik integračního uskupení British Commonwealth je považován rok 1931, kdy přijetím tzv. Westminsterského statutu byla britská dominia zrovnoprávněna s mateřskou zemí, a místní parlamenty získaly právo přijímat vlastní zákony. Šlo o první významný krok k úplné nezávislosti, který se týkal pouze dominií s převahou britského obyvatelstva: Kanada (s výjimkou Newfoundlandu), Austrálie, Nový Zéland, Irsko a Jižní Afrika.

Po druhé světové válce byly do Commonwealthu přijaty nově nezávislé státy, které se odtrhly od Britského impéria: Indie, Pákistán (jehož součástí byl do r. 1971 i Bangladéš) a Cejlon, čímž se z Britského společenství národů (British Commonwealth of Nations) stalo Společenství národů (Commonwealth of Nations) spojené úředním jazykem (angličtina) a personální unií s Británií, tzv. poutem koruny.  Pouto koruny představovalo značný politický problém pro země, které směřovaly k republikánskému zřízení. V roce 1950 se Indie stala první republikou v Commonwealthu. K porušení pouta koruny došlo u řady dalších zemí jako Šrí Lanka (do roku 1972 jako dominium Cejlon), Irsko, Pákistán, Barma, Zambie, Zimbabwe, Jižní Afrika (od roku 1961 Jihoafrická republika) nebo Malajsie, jež je monarchií s vlastním voleným králem.

Zánik Britského společenství národů

Při vzniku Commonwealthu Britové požadovali, aby integrační uskupení fungovalo na základě personální unie, jehož zahraniční politiku bude řídit Spojené království coby mateřská země. Konec tohoto vedoucího postavení v rámci Commonwealthu přišel roku 1956, kdy byli Britové a Francouzi poraženi během suezské krize v Egyptě, která plně odhalila britskou a francouzskou neschopnost vést ozbrojený konflikt bez zapojení Spojených států, přičemž mimoevropští členové Commonwealthu veřejně odmítli britské válečné dobrodružství na Blízkém východě podpořit. Definitivní tečku za vedoucím postavením Britů učinila bělošská menšina v Jižní Rhodésii (dnešní Zimbabwe), která z oprávněného strachu ze zrušení apartheidu a ztráty svého privilegovaného postavení v zemi vyhlásila roku 1965 nezávislost. Z pravidelných imperiálních konferencí, konaných vždy v Londýně, se tak v 70. letech staly „konference Společenství“ a byly přeneseny mimo Velkou Británii (do Singapuru, poprvé r. 1971). Společně se zrušením volnotržního obchodu v rámci Společenství a zrušením šterlinkového bloku, kdy měny dominií byly kryté držením rezerv britských liber, také výrazně poklesl vzájemný obchod Commonwealthu. Pro Austrálii, Nový Zéland a Jižní Afriku se postupně staly nejvýznamnějšími obchodními partnery průmyslově vyspělé státy Indopacifiku (Jižní Korea, Japonsko, Čína). Tento proces ekonomického osamostatnění vyvrcholil v roce 2011, kdy Jihoafrická republika vstoupila do čínského obchodního uskupení BRIC jako pátý člen (čímž vznikl BRICS). V současnosti se vztah Spojeného království a bývalých kolonií podivuhodným způsobem přepóloval, když byl v Anglii uzavřen poslední černouhelný důl v Kellingley a ocelárna ve Scunthorpe, kterou ze strategických důvodů převzal stát. Britové se tak stali závislými nejprve na dodávkách australského černého uhlí a nyní i indické oceli.

Dnešní členy Společenství můžeme rozdělit do dvou skupin, na státy zakládající, které zachovaly personální unii s mateřskou zemí: v Severní Americe Kanada, v Indopacifiku Austrálie, Nový Zéland, Papua-Nová Guinea, Šalomounovy ostrovy, Tuvalu a Mauricius, v Karibiku Belize (bývalý Britský Honduras), Bahamy, Jamajka, Antigua & Barbuda, Svatý Kryštof & Nevis, Barbados, Svatá Lucie, Svatý Vincent & Grenadiny a Grenada. Tyto monarchie se nazývají Commonwealth realms (s malým písmenem r, oficiální český překlad pro Commonwealth realms nebyl zaveden).

Do druhé skupiny patří země, kde je hlavou státu někdo jiný, většinou prezident. Sem patří ve Středomoří Malta, Kypr, v Indopacifiku Seychely, Maledivy, Pákistán, Indie, Šrí Lanka, Bangladéš, Malajsie, Singapur a Brunej, Západní Samoa, Fidži, Tonga, Kiribati a Nauru, v Africe Gambie, Sierra Leone, Ghana, Nigérie, Uganda, Keňa, Tanzánie, Malawi, Zambie, Zimbabwe, Botswana, Jihoafrická republika, Lesotho a Svazijsko, v Karibiku Guyana, Trinidad a Tobago a Dominika.

Budoucnost Commonwealthu

Přesto dodnes určité ekonomické a kulturní vazby mezi zeměmi Commonwealthu existují. Z anglosaské minulosti státy Commonwealthu převzaly politické instituce, především soudnictví a parlamentní systém. Členové Commonwealthu jsou v anglosféře, což samo o sobě do jisté míry předurčuje hospodářskou i zahraničněpolitickou orientaci. Jejich vnější vztahy jsou doposud řízeny v souladu s anglosaskými zájmy, takže poskytují Britům a Američanům svou infrastrukturu pro vojenská cvičení, základny, letecké mosty nebo invaze do jiných zemí. Klíčové opěrné body z tohoto hlediska představují především Malta, jež kontroluje dopravní trasy ve Středozemním moři (Sicilský průliv) a odkud byly vedeny nálety na Libyi v letech 1941–1943 a 2011, dále Kypr, odkud byly a stále jsou vedeny nálety a invaze na Blízký východ, Singapur, který kontroluje hlavní koridor z Pacifiku do Indického oceánu, tzv. Malackou úžinu, kudy prochází polovina světové kontejnerové dopravy, která je sice 800 km dlouhá, u Singapuru má ovšem pouhé 3 km na šířku, dále Trinidad & Tobago, který drží pod strategickou kontrolou ropný šelf Venezuely nebo ostrovní oblouk Malých Antil, který činí z Karibiku uzavřené anglosaské vnitřní moře.

Proces dekolonializace dotáhli do konce Irové roku 1949 vyhlášením republiky, vystoupením z Commonwealthu a pokusy o obnovení irštiny (doposud nepříliš úspěšnými). Odmítnutím vstupu do NATO dokázali Irové zachovat svou neutralitu.

Poznámky:

[1] Dvacet nových států vzniklo (Německo, Česká republika, Slovensko, Ruská federace, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Moldavsko, Podněstersko, Ukrajina, Bělorusko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Kosovo, Doněcká lidová republika, Luhanská lidová republika, Republika Severní Makedonie), z toho pět bez mezinárodního uznání (FYROM, Podněstří, Kosovo, DNR, LNR), v souvislosti s tím vypukly v Evropě tři války, šest států zaniklo (Sovětský svaz, Německá demokratická republika, Československo, Jugoslávie, DNR, LNR) a jeden region oficiálně vyhlásil nezávislost (Katalánsko).

[2] Pokud se vysloví slova jako „nucené deportace“, „genocida“, „koncentrační tábory“, „hladomor“, čtenáři si pod vlivem školního dějepisu tyto pojmy asociují se Sovětským svazem či nacionálně socialistickým Německem. O tom, co (horšího) prováděli Britové v 19. a 20. století, se dnes mlčí, „stará dobrá Anglie“ je zdejšími kohnzervativci vnímána ještě tak skrze čapkovské a poroutkovské „pátečníky“ a podobné džentlmenské výtečníky. Není ovšem cílem tohoto referátu líčit na jedné straně průmyslový pokrok vedený závody ve zbrojení mezi kapitalistickými tygry, na druhé straně například vyhlazovací tábory lorda Kitchenera v Jižní Africe, hladomory úmyslně vyvolávané Brity v Indii, Africe a v Číně, které jen ve viktoriánské éře podle kvalifikovaných odhadů zahubily 40 milionů lidí, opiové války či povstání tchaj-pchingů, které snížily populaci Číny ze 400 na 350 milionů, globální rasový a geografický apartheid s londýnskou podnikatelskou šlechtou na špičce potravní pyramidy, násilné deportace po celém impériu nebo vyhlazování a vysídlování iroskotského obyvatelstva do pustin Jižní Afriky a Austrálie.

Viktor Orbán

Autor: Greg Johnson

Viktor Orbán je asi nejchytřejší a alespoň z mého pohledu ideologicky nejsolidnější politik v Evropě. Proto mě do jisté míry překvapilo, jak drtivě byl poražen v nedávných parlamentních volbách. Proč k tomu došlo a co to znamená pro budoucnost Maďarska a národně populistické pravice jako takové?

Orbán prohrál kombinací smůly ve věcech, které byly mimo jeho kontrolu a vlastních špatných rozhodnutí.

Smůlu měl Orbán v tom, že Maďarsko je malý, vnitrozemský stát. Maďarsko bylo silně zdevastované za 2. světové války, po níž prožilo přes 40 let v komunismu. Po jeho pádu odešlo mnoho vzdělanějších Maďarů za vyššími mzdami do zahraničí. Země si také rychle vytvořila hospodářskou závislost na západní Evropě, především Německu, které se vší silou snaží samo sebe zahubit: liberalismem, multikulturalismem, politickou korektností, zelenou energetickou politikou, migrací, deindustrializací, covidovou hysterií atd.

Z některých prvků západního úpadku se Orbánovi dařilo těžit, to však v zásadě skončilo s covidem: reakce Západu na pandemii byla učebnicovým příkladem ideologického luxusu, pro chudší Maďarsko drtivě nákladným. Vysoká inflace a hospodářská stagnace vyvolané dílem covidovou krizí byly ještě dál zhoršené rozhodnutím evropských orgánů zadržet miliardy eur vyčleněné na sanaci důsledků covidu, protože se jim nepozdával Orbánův rozumný společenský konzervatismus ani zdravý přistup k suverenitě, migraci a identitě. I kdyby udělal Orbán všechno ostatní správně, tyto faktory mimo jeho moc by mu dost možná samy o sobě zlomily vaz.

Co tedy udělal špatně?

V prvé řadě by se nacionalista nikdy neměl mít příliš blízce k nacionalismu – a národním zájmům – jiných národů. Orbán se i přesto choval patolízalsky k Trumpovi, Netanjahuovi a zejména Putinovi do míry, kdy to mnozí vnímali jako ohrožování maďarských národních zájmů. Dobrý státník pochopitelně udržuje dobré vztahy s ostatními zeměmi, linie mezi diplomacií a zradou ovšem zůstává zřetelná: zájmy vlastního národa.

Maďarská populistická pravice se připoutala k silně nepopulárním pozicím. Jsou proruští v zemi, která nemůže Rusům příliš přijít na jméno, nejen kvůli vzpomínce na události let 1944-45 a protisovětské povstání roku 1956, ale také na brutalitu carských vojsk během revoluce roku 1849. Maďaři mají dlouhou historickou paměť. Mohli bychom nad tím mávnout rukou jako nad „dějinnou ublížeností“, ale minulost očividně není mrtvá, stejně jako ruský imperialismus.

Ať už mají pravdu či nikoliv, zastávají maďarští proputinovští populisti dosti nepopulistickou pozici. Možná k tomu mají dobré důvody. Tím nejlepším je jistě důležitost blízkosti s Ruskem coby geopolitické protiváhy Ameriky a EU. I tak by ovšem hlavním kritériem měly zůstávat maďarské národní zájmy.

Krom toho vycházejí i v Maďarsku proruské nálady z velké části z podobně nesmyslných memů v duchu „Russia stronk“ a pomýlených představ o Rusku jako citadele bělošských, konzervativních hodnot, tak hojných mezi západními pravičáky. Kdekoliv se začnou šířit tyto memy, nebývají ruské peníze příliš daleko.

Do vypuknutí války v Ukrajině bylo pro Maďary snadné toto přehlížet. Většině z nich je Ukrajina nepříliš sympatická, hlavně kvůli skutečné či předstírané účasti s nepočetnou maďarskou menšinou v Zakarpatí, která zůstala na špatné straně Stalinem načrtnuté hranice. Drtivé většině Maďarů ale vyhovuje, že Rusko zůstává daleko od jejich hranic a Ukrajina je zdaleka nejschopnější garant toho, že tomu tak bude i do budoucna.

Pro maďarské normíky zní nanejvýš zvráceně, když maďarští nacionalisté papouškují všechny ruské propagandistické odrážky o válce v Ukrajině: rozšiřování NATO, „dráždění medvěda“, „majdanský puč“ atd. Není těžké pochopit, proč tyto mantry opakují lidé na druhé straně světa od Ruska. V Maďarsku nebo Polsku však působí natolik nehorázně, výstředně a odtrženě od reality, že se nevyhnutelně vnucují vysvětlení jako podplacení nebo zrada. Proto během oslav Orbánova vyzyvatele Pétera Magyara skandoval nadšený dav „Ruszkik haza!“ (Rusáci domů!).

Orbánova předvolební kampaň pak působila vskutku podivným dojmem: dlouho se v ní samotný Orbán skoro nevyskytoval. Místo něj na většině plakátů Fideszu vystupovali Zelenskyj, Ursula von der Leyenová a Péter Magyar

Co hůř, hlavním předvolebním sloganem Fideszu bylo „A biztos választás“, tedy „bezpečná volba“ – ne ideální nebo nejlepší volba. Sebevědomím kampaň tedy zrovna neoplývala.

V závěru kampaně se Orbánova tvář objevila, podkreslená maďarskou trikolorou. Přestože tolik ztloustl, marketingovým profesionálům se povedlo najít poměrně lichotivě státnický poloprofil. Jeho nový slogan „Fogjunk össze a háború ellen“ (Společně proti válce), tedy proti ukrajinské válce, vyzýval ke sjednocení proti pomoci Ukrajině, tedy v zásadě k odměně za ruskou agresi. Co podle oblíbeného hesla konzervativců znamená odměna nějakého chování? Že ho dostanete více. Opravdu bylo tohle to nejlepší, s čím dokázali přijít? Proč se do finiše kampaně rozhodli přitvrdit s nepopulárním tématem, které měli raději někam schovat jako natvrdlé dítě? Skoro to vypadá jako upřednostnění ruských zájmů nejen před těmi maďarskými, ale dokonce i Orbánovými osobními.

Populisté hystericky oplakávající Orbánovu prohru by se měli poctivě podívat do zrcadla a položit si otázku, zda si náhodou nezadělávají na podobný nezdar. Západní populistická pravice dovolila ve svých řadách rozpuk ruské propagandy a nepokrytého uplácení. Ano, usilovat o dobré vztahy není samo o sobě špatné, pokud to je v zájmu vlastního národa. Sebemenší závan postavení ruských zájmů před ty vlastního národa však není nic jiného než vlastizrada a měla by to být politická sebevražda. Za pochechtávání nad stupidními memísky se platí. Napříč celou populistickou pravicí je třeba zavést politiku „Rusové domů!“

Orbánovi nepomohlo, že se jeho slogan chronologicky protnul s válkou USA a Izraele proti Íránu. Orbán proti ní sice diplomaticky a rozumně promluvil, to však zastínilo pozvání J. D. Vance do Budapešti, aby zde na mítinku podpořil Orbána, zatímco Trump se zesměšňoval na sociálních sítích

Maďaři vnímají Židy, dokonce i ty maďarské, jako svébytnou etnickou skupinu s vlastními zájmy – bez ohledu na to, zda je mají nebo nemají rádi. I Maďaři, kteří Židy zrovna nemusí, se sice ke svým židovským sousedům chovají zdvořile a srdečně, Orbán ovšem zachází nepoměrně dál.

Stejně jako Trump je velkým přítelíčkem Netanjahua, a to i po jeho neskonale barbarském tažení proti Gaze. Když Mezinárodní trestní tribunál v roce 2024 obvinil izraelského premiéra z válečných zločinů, Orbán Maďarsko z této mezinárodní organizace vyvedl a následující rok Netanjahua přivítal na státní návštěvě s nejvyššími poctami.

V poslední době se Orbán zasnil nad svou představou, že Maďarsko bude v budoucnu mít nejpočetnější židovskou komunitu v Evropě s tím, jak tam Židé budou hledat útočiště před antisemitismem. Migrace a velká výměna jsou tedy v tom nejlepším pořádku, pokud je provádějí Židé.

Pro řadového Maďara, který vesměs necítí vůči Židům ani Izraeli nějakou speciální zášť, jde o další projev upřednostnění zájmů cizího národa – nejen před maďarskými národními, ale i Orbánovými osobními. Toto handicapující patolízalství Američané dobře znají – vždyť z první řady sledují, jak Trumpova vláda páchá trýznivou sebevraždu na Netanjahuovu žádost.

Tím se dostáváme k trumpovské otázce.

Jednou z největších Orbánových předností je jeho porozumění metapolitice, když se mu podařilo zabalit a prodat národní populismus maďarského střihu západním konzervativcům. Tak vypadá skutečný posun Overtonova okna doprava. Danube Institute a CPAC Hungary jsou asi nejviditelnějšími projekty tohoto druhu.

Ovlivňování ale zpravidla bývá obousměrná cesta a Maďarsko tak dostalo plný zásah vlnou trumpovského „slopulismu“. A protože nic nekřičí do světa „America First!“ tak jako oslava izraelských válečných zločinců, pozvali si pořadatelé nedávné konference CPAC Hungary jako čestného hosta právě Netanjahua, který byl bohužel příliš zaneprázdněn dohledem nad nejnovější genocidou. Znepokojivý byl i pohled na moře amerických vlaječek mezi účastníky CPAC Hungary. I toto působí jako upřednostnění cizí země, dokonce i pro ty Maďary, kteří mají k Americe vřelý vztah. Jako Yankeemu se mi na jazyk drala slova „Jenkik haza!“

Dalším problémem orbánismu je masivní „korupce“. Maďarsko není korupcí nějak zvlášť prolezlá společnost, dokonce ani podle údajů zaujatých skupin jako Transparency International, která hodnotí situaci v Maďarsku 40/100, zatímco Spojené státy 65/100. Maďarsko se v jejich žebříčku nachází na 84. místě ze 182 zemí, po boku Kuby.

Celá věc se pochopitelně odvíjí od vymezení pojmu korupce. Podle mě se jedná o upřednostnění osobních zájmů úředníka nebo zájmů zvenčí před obecným blahem. Nemyslím si však, že politický „patronát“, tedy konkrétní výhody poskytované svým politickým podporovatelům, musí být nutně korupcí – jako vždy ovšem záleží na provedení.

Před několika lety Maďarskem otřásl případ skutečně ohavného a stupidního zneužití patronátu vládního Fideszu.

V roce 2019 byl jistý „János V.”, ředitel státního sirotčince, odsouzen za sexuální zneužívání nezletilých chlapců. Společně s ním byl potrestán i jeho podřízený Endre Konya, který se pokoušel přinutit oběti, aby stáhly svá obvinění. Konya pochází z kalvinistické rodiny, a tak požádal kalvinistického biskupa Zoltána Baloga o laskavost. Balog kdysi býval mentorem Katalin Novákové, maďarské prezidentky a loajální členky Fidesz. Konyovi zbývalo z trestu pouhých devět měsíců, nechtělo se mu však čekat. Toužil po prominutí trestu a jeho zahlazení, které by obnášelo také zrušení… pětiletého zákazu práce s dětmi.

Novákové to kupodivu připadlo v pořádku, a tak společně s ministryní spravedlnosti Judit Vargovou zpracovaly milost. Ta byla, snad jako třešinka na dortu, udělena Konyovi a dalším 21 dalším zločincům při příležitosti návštěvy papeže Františka v Budapešti koncem dubna 2023.

V roce 2024 odhalil opoziční novinář skandál maďarské veřejnosti. Orbán o celé záležitosti nic nevěděl a pobouřila jej podobně jako většinu země. Obě ženy za akt kolosální politické stupidity zaplatily svou politickou kariérou a musely rezignovat.

Nechci být „ten chlápek,“ ale člověk se nevyhne úvahám, zda tyto ženy skutečně byly těmi nejvhodnějšími kandidátkami na vysoké posty a jestli se Orbán náhodou nepustil do oblíbené hry (nejen) amerických konzervativců, kdy se ve snaze zalíbit se progresivnějším kruhům dosazují příslušníci „našich lidí z řad menšin“ do pozic přesahující jejich schopnosti.

Judit Vargová se pro Fidesz ukázala jako obzvlášť vypečený „dáreček“ – vždyť jejím exmanželem není nikdo než nový maďarský premiér, Péter Magyar.

Dodejme také, že Orbán nechal Magyara, aby ho zastínil ve své výstavní disciplíně, tedy imigraci. Orbán pomohl v zemi vytvořit mnoho pracovních míst, když přivábil společnosti jako Mercedes Benz, Samsung nebo BYD (Build Your Dreams, největší čínský producent elektroaut), aby v zemi otevřely své závody.

Bohužel ne všechna tato pracovní místa obsadili Maďaři. Orbánova vláda dováží pracovníky ze zemí jako Filipíny, a mnozí z nich žijí v městečcích a na vesnicích, které jsou oporou podpory Fideszu. Jako by si o problémy přímo koledoval.

Maďarští liberálové bývají nezřídka až překvapivě „založení“, proto mě úplně nepřekvapilo, když jsem loni potkal liberálního Budapešťana, který si stěžoval, že byl se svým kamarádem jediný běloch v autobuse kdesi na maďarském venkově. Magyar si nepochybně zajistil řadu hlasů na venkově i příslibem, že pošle Orbánovy gastarbeitery zpátky domů.

Národní populisté by si měli dělat pečlivé poznámky – stejně jako si je nepochybně dělá sám Orbán. Pokud nebude úspěšně trestně stíhán nebo nedojde k zásadní změně ústavního pořádku, věřím, že se v roce 2030 dočkáme návratu Orbána – odpočatého, opálené a snad i o trochu hubenějšího.

Těžko říct, čemu Péter Magyar skutečně věří. Stejně jako považuji za stupidní nesnášet Ukrajinu jen proto, že jí libtardi fandí, by se mohl ukázat jako hloupý závěr, že Magyar je špatný, protože mu liberálové nadšeně tleskají. Koneckonců máme co do činění s lidmi dostatečně hloupými, aby označovali Orbána za diktátora.

Netuším, jakým způsobem bude Magyar vládnout. Jeho uskupení Tisza je širokou koalicí značně odlišných proudů napříč celým spektrem. Nejprve bude muset pevně ukočírovat svou stranu, než se bude moci do vlády nad zemí. Věřím, že Fidesz ho podpoří v rozumných reformních krocích a naopak zablokuje největší hlouposti možností přetáhnout odpadlíky z Tiszy na svou stranu. Magyar se bude muset také ohlížet na to, že za čtyři roky se může Orbán – nebo nějaká nová tvář v čele Fidesz – vrátit se vší slávou.

Troufnu si však předpovědět, že Magyar eurokraty záhy zklame, protože dokonce i bez Orbána bude v Maďarsku i v dalších bílých zemích dál žít a prospívat „orbánismus“: národní populismus jako jediné řešení problémů liberalismu, migrace a globalizace.

Komentář Grega Johnsona Goodbye, Mr. Orbán vyšel na stránkách Counter-Currents Publishing 15. dubna 2026.

Wolfgang Willrich – Rodina (Familienbildniss, 1938)

Autor: A. J. Tůma

V reakci na článek Jižní Korea: Dvě jsou ažaž je třeba úvodem říci, že není potřeba litovat toho, pokud nějaký asijský národ postupně mizí. Do toho nám Evropanům nic není. Nelze tvrdit, že by hrozilo vymření Asiatů; zato hrozí vymření Evropanů.

Na druhou stranu je Jižní Korea jako případová studie vynikající, velmi varující a rovněž výmluvná. Potvrzuje jen to, co víme, co vědí všichni, ale co neříkáme nahlas.

Pokud má národ žít, růst a sílit, musí se mentálně i politicky vrátit – nebo se posunout, na této formulaci příliš nezáleží – do zcela jiného duchovního rámce, než v jakém se nachází dnes.

Skutečná probělošská populační politika by tedy musela být následující: Výrazně omezit kariérní možnosti žen tak, aby těm, které by jinak usilovaly o kariéru, nezbylo nic jiného než realizovat se jako ženy, tedy především jako manželky a matky. Ostatně vidíme-li dnes evropské ženy v aktivním veřejném životě, zejména v politice, je zřejmé, že by toto opatření mělo i jiné přínosy než pouhé zvýšení porodnosti.

Není rovněž nutné příliš podporovat rodinnou politiku. Křik o tradiční rodině a podobných „konzervativních“ konceptech je jen mlhou, která zakrývá podstatu problému. Rodina může znamenat příliš uzavřený celek, příliš individualizovanou strategii. Naším současným problémem není nedostatek solidarity v rámci fungujících tradičních rodin; naopak, tyto rodiny fungují zpravidla v módu „uděláme se pro sebe“ a myslí až příliš na vlastní prospěch, bohatství a budoucnost vlastních dětí, bez ohledu na kmenový zájem. Zde bychom se mohli inspirovat současnými Židy.

Vidíme model, v němž funguje rodinný klan, často s globálním přesahem – zejména u schopných a majetných lidí. Patří sem výchova dětí v mezinárodních školách, jejich studium v zahraničí, internacionalizace, podnikavý otec s mezinárodní klientelou, globálně fungující firma, účet v zahraničí, dovolené v exotických destinacích, mezinárodní kontakty vedoucí i ke smíšeným manželstvím. Je zde zbožnění dítěte, když už se nějaké podaří přivést na svět, pravidla firemní dědičnosti, úzkostlivé vymezení soukromého zájmu A nad tím pak už existuje jen svět, „lidstvo“. Mezi tím nic, chybí podstatná identita, nebo je jen velmi vlažná, formální, ve vztahu ke gró věci vlastně jen předstíraná. Ostatně kde je začátek kruhu? Jak výstižně říká Petr Bakalář: „Lze si vůbec představit, že někdo bude umírat s výkřikem ‚Ať žije ČR!‘?

Vše je podřízeno úspěchu rodiny a budoucnosti dětí, která není vnímána v žádném hlubším kontextu s jejich vlastí, národem či rasou. A opět jsme u toho, kde bychom se měli inspirovat.

Ale my už nemáme ženy v původním slova smyslu, nemáme ani muže v původním slova smyslu. Jaká pak může být budoucnost Evropy?

Státu by prospělo, kdyby v tomto smyslu rodina fungovala méně autonomně. Je potřeba dohlédnout na to, aby se rodily zdravé děti z kvalitních rodičů s dobrým potenciálem. Harmonická rodina je vždy dobrá věc, ale nefunguje-li, měl by se dítěte ujmout stát a zajistit mu kvalitní výchovu a vzdělání s důrazem na vlastenectví, morálku a identitu. Z mladých lidí je pak třeba vychovat to, co stát a národ potřebují: vojáky, dělníky, zdravotnice, vědce, prodavačky, lékařky, inženýry a další profese, tak, aby z nich vyspěli lidé na svém místě, bez třídních rozdílů, ponížení a závistí, pokud pracují poctivě. Tak, aby nebylo nutné spoléhat na pracovní sílu z ciziny.

Zvýhodnění rodin s dětmi není špatné, ale do značné míry je efektivnější lidi k rození dětí prostě přinutit; motivovat např. i společenským tlakem. Vyhýbat se reprodukci vlastního národa by nemělo být považováno za normální bez závažného důvodu. Dnes je bezdětnost často normou a v rostoucí feminizované atmosféře dokonce symbolem emancipace.

Tyto návrhy jsou zjednodušené a lze se proti nim vymezit s obavou z příliš jednoduchých řešení. Nicméně dokud nezačneme brát vážně změnu myšlení opravdu zgruntu, ze situace postupného vymírání se nedostaneme, a můžeme o tom popsat tuny papíru s nejrůznějšími studiemi, analýzami, úvahami a korektně opatrnickými teoriemi všeho druhu.

Protože však politici, kteří by byli schopni takové úkoly realizovat, již neexistují, a protože obyvatelé Evropy – a Evropané především – jsou natolik zdegenerovaní, že o podobná opatření sami už nestojí, nezbývá nejspíše než vzít na vědomí, že Evropané mohou do konce tohoto století fakticky vymizet (bez ohledu na fyzicky přežívající zbytky), přestat se touto otázkou zabývat a věnovat se něčemu smysluplnějšímu.

Je-li co.

A jestliže se zákazníkům nedostávalo peněz, v Praze si mohli snadno zjednat úvěr nebo vypůjčit u lichvářů a bankéřů.

Autor: Jan Procházka

– o rudolfinské Praze a dnešku

„Co se nevyrobilo ve městě, bylo obratem objednáno v cizině, i když šlo často o zcela zvláštní a mimořádně náročná přání, o italské cukroví pro šlechtické hostiny nebo o kusy nábytku do šlechtických zámků. A jestliže se zákazníkům nedostávalo peněz, v Praze si mohli snadno zjednat úvěr nebo vypůjčit u lichvářů a bankéřů.

Z půjčování peněz, ve středověku zatracovaného coby činnost odporující křesťanské morálce, těžili nyní nejen židovští lichváři, ale i počestní měšťané a urození rytíři. V obchodních kancelářích všemocného židovského bankéře Marka Mardocheje Meyzla [„dát si majzla“?] bylo uloženo v hotových penězích, v klenotech, uchovávaných po generace v pokladech šlechtických rodin, a v dlužních úpisech tak ohromné jmění, že vzbuzovalo údiv i mezi nejbohatšími šlechtici. I sám císař Rudolf patřil k Meyzlovým dlužníkům a díky tomu se pražští Židé mohli dovolávat jeho ochrany a pomoci, když se pouštěli do podnikání, které by je o několik let dříve přivedlo na šibenici.

Růst spotřebních nároků se pro Prahu stal základem prosperity, avšak pro město tato konjunktura znamenala všechno jiné než idylu, jakou zobrazovali tehdejší vedutisté.

Rozdmychávala konkurenční boj, zcela cizí středověkému cechovnímu myšlení, zostřovala napětí mezi obchodem a výrobou, prohlubovala sociální rozdíly a vnášela do vnitřního života města nové momenty, narušující jeho dosavadní podobu. Mimořádně významným jevem bylo přistěhovalectví. Příliv přistěhovalců měl v pražských městech nejpozději od poloviny 16. století vzestupnou tendenci a v téže době začalo mezi přistěhovalci narůstat procento cizinců. V pražských městských knihách, vedených od konce 15. století (po odpadnutí latiny) přísně česky, se po polovině 16. století objevovaly první cizojazyčné zápisy (prozatím s povinnými českými překlady), tlumočnictví se stalo novou profesí, cizinci začali vytvářet zvláštní ostrůvky. Mnozí z nich se stále ještě učili česky, aby měli těsnější vztah k prostředí, v němž nacházeli obživu, ale nebylo to již bezpodmínečně nutné. Hlavní dva imigrační proudy představovaly Němci a Italové.

Příliv Italů se začal projevovat přibližně kolem roku 1550 a pokračoval nepřetržitě až do třicetileté války. Ačkoli v pražském prostředí vzbuzovali antipatie svým nesmiřitelným katolictvím, nezřízeným sebevědomím a příliš četnými výstřelky (na jejich vrub padalo mnoho krvavých rvaček), zabydleli se ve městě velmi snadno, jelikož většina z nich se prosazovala v žádaných oborech. Ze zedníků, kameníků, štukatérů, sklenářů a kupeckých faktorů, kteří vlastní živnost začínali na úvěr, se v Praze stávali zámožní měšťané, povzbuzující svými úspěchy příchod dalších krajanů.

Početnější i důraznější bylo přistěhovalectví z Německa. Cestu do českého prostředí Němcům usnadňovala reformace. Přibývalo jich takovou měrou, že se němčina v Praze stávala mezinárodním dorozumívacím jazykem i pro jiné národnosti: pro Angličany, Francouze a někdy i pro Italy. Její vliv se začal projevovat i v přejímání četných výrazů, především z odborné terminologie řemesla a obchodu, do českého jazyka. O poněmčování nemohla být prozatím řeč (jak se dodatečně ukázalo, byl to proces na staletí), ale Praha ztrácela ryze český národnostní ráz.

V jednoznačně českém měšťanském světě tak po polovině 16. století zdomácněla četná cizí jména a některá z nich postupně pronikla i do popředí: do městských rad, mezi obecní starší a mezi cechmistry. Četní cizinci si za čas získali erbovní tituly s přídomky a pokud byli obratní, domohli se v Praze rychle bohatství. V konfrontaci s podnikavostí a průbojností cizích přistěhovalců se odkrývala slabost a provinčnost českého měšťanského prostředí, které národnostnímu tlaku, podporovanému zjevnou kulturní převahou, nedokázalo čelit. Dokud zůstávalo přistěhovalectví cizinců nevýrazné, nutilo české měšťanstvo cizince k asimilaci. Jak začalo cizinců přibývat rychleji a městské rady nebyly s to uplatnit proti přistěhovalectví žádná vážnější opatření (starý zákon z husitské doby, že každý nově přijatý měšťan se musí naučit česky, zůstával jen vzpomínkou), jelikož byly bezmocné proti protekci královských úřadů a úředníků, situace se změnila.

Praha začala žít velkoměstsky se všemi světly a stíny. Ve městě se setkávali lidé z nejrůznějších sociálních vrstev a s nejpodivuhodnějšími zájmy, po hospodách a pražských ulicích se potloukali nafintění hejskové a povaleči, noční rvačky byly na denním pořádku stejně jako krvavé souboje urozených i neurozených soků, množily se případy úkladných vražd. Před násilnostmi se lidé necítili bezpeční ani v kostelích ani ve vlastních domech. Fuggerovské noviny z roku 1591 vyprávějí, že „zde v Praze začíná být nebezpečno, protože je tu mnoho zlých kumpánů, kteří mordují lidi bez jakékoli příčiny, jak se stalo za posledních dvou večerů, kdy ne jeden, ale čtyři lidé byli probodnuti, a to pouze na Malé Straně, aniž se podařilo zjistit, kdo to spáchal“. O deset let později nebyla situace lepší, spíše horší, jak dosvědčuje kutnohorský kronikář Mikuláš Dačický z Heslova: „Těch časův v městech pražských dáli se hanební a nešlechetní mordové v noci i ve dne.“ Do pražského slovníku tehdy proniklo nové slovo italského původu „bandita“ a obratem se stalo synonymem zločinu; před městskými soudy i před císařskými zemskými soudními orgány se takřka nepřetržitě projednávaly případy loupeží, zabití a cizoložství; bandy zločinců, důmyslně organizované v pražském polosvětě, terorizovaly zemské tvrze v okolí města. Objevily se nové zbraně, zejména zákeřné bambitky, rozsévající smrt, jakkoli bylo jejich nošení a používání opětovně s největší přísností zakazováno. Roku 1601 dospíval banditismus v pražských městech do tak pohoršlivých rozměrů, že bylo nutno postavit na náměstích šibenice, na nichž  byli dopadení zločinci popravováni, avšak ke zkrocení zdivočelého pražského polosvěta to zřejmě nestačilo. O organizovaném pražském podsvětí se zachovalo dokonce i významné literární svědectví: vyprávění Mikuláše Ulenharta z roku 1617 o osudech dvou zlodějů, kteří přicestovali do Prahy je vůbec prvním románem z pražského prostředí!

Šlo o rub neobyčejně rychlého a nápadného vzestupu Prahy mezi evropská velkoměsta, který musel na mnoho současníků působit šokujícím dojmem, zatímco lidé přijíždějící z velkoměstského prostředí v něm neviděli nic zvláštního. Z dosavadního klidného provinčního města se takřka přes noc stalo císařské sídlo, a tím život města nabyl prudce na dynamice. V poměrně krátké době přibylo několik tisíc obyvatel a ještě více vzrostl počet obyvatel dočasných. Jejich fluktuace se neustále stupňovala a stávala se pro městské i císařské úřady nepřehlednou. Podobná opatření, jako bylo císařské nařízení z roku 1606, přikazující přísnou evidenci všech cizinců ubytovaných po pražských hospodách, nemohla ani zabránit hemžení povalečů v pražských ulicích ani zamezit přílivu nekalých živlů všeho druhu.

V soudobých svědectvích jsou z nárůstu zločinnosti téměř vždy obviňováni cizinci, hlavně Italové. Stížnosti českého měšťanstva na to, že rostoucí počet cizinců zasévá ve městě nepokoj a že páchají nejtěžší zločiny, dokládají soudní protokoly o přepadech, uličních bitkách, soubojích a vraždách, plné německých, francouzských a hlavně italských jmen. Zmíněný Mikuláš Dačický proto píše o velkoměstské proměně Prahy jako o úpadku českého stavu: „Všichni se toliko na pýchu, rozkoše, marnivosti světské vydávali, nic na to nedbajíce, že se jim ledajací  cizozemci, poběhlíci v zemi na českou záhubu usazovali, ještě jim k tomu napomáhali na své zlé a svých budoucích…“

Rostoucí zločinnost zkrátka zrcadlila vážné proměny v životním slohu města, podnícené císařskou rezidencí. Idyla poklidného života pilných řemeslníků a kupců, ukládajících groš ke groši, vzdávajících patřičnou úctu městským úřadům a respektujících tradiční městské zvyklosti, podlehla zrychlenému tempu hospodářského života. Ze starých svárů mezi obchodníky a řemeslníky se obratem stal souboj na život a na smrt, který dokázal zničit i tak významné řemeslo, jako bylo soukenictví; hypotéky na domech, které až dosud představovaly nejtíživější hrozbu osobní katastrofy průměrného měšťana, se zdály být zcela pomíjivým zlem ve srovnání s kupeckými bankroty, burcujícími k pohotovosti věřitele po celé střední Evropě.

Z domácího hlediska se Praha proměňovala v Bábel, rušící klidný rozvoj společnosti a ohrožující její mravní základy. Solidní, rozšafná píle sice nepřestala být prozatím ideálem městského řemeslníka, ale k bohatství už mohla dopomoci jen v malých venkovských městech, do nichž prozatím nedolehl nový duch velkorysé podnikavosti – císařský dvůr podstatně přispěl k proměnám dosavadních kritérií. V transakcích, které byly pro domácí kupce příliš riskantní, zaskakovali dvorští dodavatelé, drtivou většinou přistěhovalci z ciziny nebo židovští obchodníci; zákony, usměrňující hospodářský život města do pravidelných kolejí, se obcházely na císařův příkaz nebo s jeho svolením. (Už samotná privilegia pro dvorní dodavatele hrubě porušovala zásady živnostenské soustavy.) Protesty proti císařovu liberalismu z řad měšťanů (dvůr svou autoritou prorážel konservativní hradby městského hospodářství) však záhy umlkaly, nebyly totiž zcela upřímné, jelikož císařský dvůr svým způsobem života zajišťoval konjunkturu celému městu.“

Tolik Josef Janáček v knize Pád Rudolfa II. (s.71–73; 128– 133). Shody s proměnou „zaostávající čecháčkovské“ Prahy normalizační do „progresivně-konjunkturní světáčkovské“ Prahy globalizační jsou evidentní. Avšak co zůstává? a co je jiné, ať už lepší či horší? Zcela obecně lze konstatovat, že zůstávají mentální dispozice (coby antropologické konstanty) přitakávající buď uzavřenosti, nebo otevřenosti. Tam, kde jeden z těchto přístupů výrazně převládne, necítí se jemu protikladné povahy (v sarkastické zkratce: „zabedněnci“ vs. „kurvy“) jistě, bezpečně, zkrátka „doma“. Tento povahový (jistěže zjednodušující) protiklad následně nutně zabarví odpovědi na všechny další otázky. Včetně té prvotní: Bylo před převratem lépe? Neutrální odpověď zní: co je dobré pro jednotlivce, nemusí být dobré pro národ. Což jen odpovídá působení stávajícího systému, který národy odmítá, ba i popírá. A je samo sebou nastavený (od východiska tabula rasa) tak, aby je rozpouštěl. Čímž přecházíme k podstatnému, tvrdě konkrétnímu.

Rudolfinská imigrace Italů a Němců s kulturně-historicky bohatším dědictvím v zádech na rozdíl od nynější afro-asiatské neměnila rasový charakter střední Evropy. Rasový charakter! popírat i „jen“ jeho vizuální důležitost, přehlížet význam morfologických skutečností, jak to mediokracie s medioty a grantoidy bezostyšně činí (heslo: „imigrace tu byla vždy!“), je totéž, jako nevidět odlišnost mezi katedrálou a pagodou, dobrmanem a čivavou… Neohrožuje jej přitom pouze imigrace „divoká“, ilegální, ba ani ta legální v podobě „levné“ (přijde pěkně draho!) pracovní síly. Jak připomíná Petr Drulák (ve stati „Dá se o České republice ještě mluvit jako o svrchované zemi?“), naše rasově-národnostní přežití ohrožuje rovněž přistěhovalectví jiného druhu:

„Bohaté střední třídy z Asie, Číny a Indie. Tedy ze zemí, z nichž každá má půldruhé miliardy obyvatel. Když budu střízlivý v odhadu, tak zhruba dvacet procent z tohoto počtu, což je asi 600 milionů lidí, vnímá Evropu jako dobré místo k žití, a budou si zde chtít pořídit druhý byt nebo rezidenci jako alternativu pro případ úniku z vlastní země. Nejsou to tedy lidé, kteří se tísní někde na hranicích [„běženci“ eufemicky], ale budou tady legálně nakupovat nemovitosti a uvažovat o našem území úplně jinak, než by uvažovali Češi. Na tento nebezpečný jev upozornil uznávaný americký ekonom srbského původu Branko Milanović. Když přijedeme v roce 2100 do Benátek, tak zde budou pořád romantická zákoutí s mosty, ale nebudou už pro [bílé] Evropany.“

A historická Praha, z valné části vystavěná Italy a Němci, dědici Říma, je pro tuto kolonizaci také velice atraktivní. Vezmeme-li v úvahu, že v českém státě již nyní Čechům nepatří mnoho (kolik asi bank, od nichž se v systému odvíjí takřka vše, je v českých rukou?), a páteří českého hospodářství je tak jak v 16. stol. pouze malý a střední podnikatelský („měšťanský“) stav, že se vylidňuje český venkov (a s ním chřadne kulturní krajina s vrcholem v baroku), vůbec není samozřejmé, že masivní přesídlování-přenárodňování jako národ přežijeme.

No a co? řeknou si „otevření“, pokrokoví a všehoschopní. Co dělat? Tážou se „uzavření“ v defenzivě. A jaký postoj je přijatelnější? Který z nich Systém hrne do hlav? Obsah odpovědí ihned určí, kdo kam patří.

Budweis se po přenárodnění sakumprásk změnily v České Budějovice. Kdo z poválečných generací to nebral jako samozřejmost? A to národě s pěstěným historickým vědomím, jež je evropskou zvláštností. Co pak třeba potomci těchhle dvou…

A to jiné? Opět jen co nejobecněji: je to anonymita moci. Místo figur Císaře a Žida Mayzla neprůhledná síť zastíraných zájmů, nátlakových skupin, společností, jež se proplétají a dle potřeby mění, moc bez tváře i totožnosti – viditelní jsou pouze její prostředníci: panáci, pochopové, narcisové, klauni, prohnaní šíbři (ukrajinský prezident nejspíš dokáže být každým z nich!). Kruh se tím uzavírá. Není asi náhodou, že Praha je dnes pro cizinu téměř výhradně „kafkovská“ (Proces) a Golemova.

Camille Deschiens – Dvě děti jsou ažaž

Autorka: Phoebe Arslanagić-Little

Stovka dnes žijících průměrných Jihokorejců bude mít jen šest pravnoučat. Zbytek světa by se z korejské tragédie mohl poučit a vyhnout se jejímu osudu.

Jižní Korea se pyšní pochybným primátem nejnižší porodnosti na světě. Podle (optimističtějších) odhadů se má její obyvatelstvo v následujících sto letech smrštit o více než dvě třetiny. Pokud se zásadněji nezvýší současná porodnost, bude mít každých sto dnešních Korejců pouhých šest pravnuků.

Kořeny této pohromy budou západním čtenářům znít nepříjemně povědomě: nesnadné kompromisy mezi kariérou a mateřstvím, závody ve zbrojení v intenzitě „rodičování“, rozkol mezi pohlavími nebo snižování sňatečnosti. Ve všech těchto případech Jižní Koreu odlišuje od zbytku vyspělého světa spíše jen krajní míra, s níž se tyto fenomény v asijské zemi projevují. Asi jediný faktor, jehož obdobu snadno nenalezneme i na Západě, pak je přetrvávající odkaz vysoce úspěšně protinatalistické státní propagandy jihokorejských vlád minulých generací.

Jižní Koreu mnozí vnímají jako případovou studii nemožnosti zvrátit nízkou porodnost legislativními a sociálními opatřeními seshora, což je ovšem značně zavádějící. Navzdory obecnému přesvědčení nejsou rodičovské příspěvky v Koreji nijak zvlášť vysoké a s přihlédnutím k jejich skromnému rozsahu byly doposud poměrně úspěšné.

Příběh jihokorejské porodnosti tím jen dále získává na významu. Na jedné straně názorně ukazuje, jaké síly mohou nabýt faktory ztěžující rodičovství, které vytvářejí silně nehostinné prostředí pro výchovu dětí a celé společnosti komplikují cestu k plození dětí. Na druhé pak snad i nabídnout špetku naděje, že velkorysá a soustředěná prorodinná politika může problém skutečně úspěšně vyřešit a nastínit cestu, kudy lze zdárně uniknout z okraje propasti.

Rovnováha mezi kariérou a mateřstvím

Ve všech rozvinutých zemích se ženy více či méně úspěšně pokoušejí vybalancovat své profesní ambice s uspokojivým rodinným životem a zamýšleným počtem dětí. V Jižní Koreji se dosažení tohoto kompromisu jeví jako obzvlášť bolestivé.

Navzdory velmi vysoké úrovni vzdělanosti žen Korea vykazuje největší propast v zaměstnanosti podle pohlaví ze všech zemí OECD. Mezi muži a svobodnými ženami je skoro nepřítomná (73,3 % vs. 72,8 %), skoro úplně je tak příčinou skutečnost, že celá řad žen skončí s prací, jakmile se stanou matkami: pracuje jen 56,2 % korejských matek, což je čtvrté nejnižší číslo ze zemí OECD.

V Jižní Koreji tak během deseti klesá podíl pracujících vůči otcům o 49 %, zprvu o 62 %, pak se rozdíl s tím, jak dítě vyrůstá, lehce snižuje. V Americe padá o čtvrtinu a ve Švédsku dokonce jen o 9 %.

Korejci pracují déle (1865 hodin ročně) než Američané (1736 hodin) i Švédi (1431 hodin). Dosáhnout rovnováhy mateřství (nebo čehokoliv jiného) s prací je tak v Koreji složitější než jinde.

Zaměstnavatelé na ženy navíc vyvíjejí značný tlak, aby děti neměly: 27 % dotázaných v kancelářích pracujících žen odpovědělo, že dostaly k podepsání ilegální smluvní doložky se závazkem dát výpověď, pokud se vdají nebo otěhotní.

Kultura na korejských pracovištích je pověstná svými sexistickými podtóny. Po dlouhém pracovním dni se od zaměstnanců očekává, že půjdou společně popíjet. Socioložka Alice Evansová hovořila s mladou Korejkou, která šla s kolegy do karaoke baru, jen aby zjistila, že si jako servírku objednali přitažlivou ženu. Její nadřízený komentoval její viditelné rozpaky slovy: „To by vás ve vašem věku snad nemělo překvapovat.“

V reakci na nekonečnou pracovní dobu a vedení neochotné činit matkám sebemenší ústupky více než 62 % žen dává výpověď, když mají první dítě. (Část se později vrací, celkový pokles zaměstnanosti tak činí „pouhých“ 49 %.)

Do desátých narozenin potomka klesnou příjmy jeho matky v průměru o dvě třetiny, výrazně více než tomu je v USA (31 %), Spojeném království (44 %) nebo Švédsku (32 %)

Sečteno a podtrženo musí jihokorejské ženy za mateřství platit skutečně vysokou cenu na úkor svých kariér i výdělků.

Nákladná výchova dětí

Snad v důsledku historicky nesmírně vysoké dřívější dětské úmrtnosti přistupuje korejská společnost k prvním narozeninám dítěte jako k zásadnímu životnímu milníku. Při oslavě prvních narozenin (doljanchi) rodiče dítě obléknou do tradičního šatu a položí před něj několik předmětů: pero, nit, peníze a meč. Podle toho, co si malé dítě zvolí, se odvozuje jeho domnělá budoucnost: akademická dráha, dlouhověkost, bohatství nebo obratnost v boji. Rodiče se nezřídka pokoušejí dítě nasměrovat ke konkrétnímu předmětu, což jim ovšem roční dítě zpravidla nijak neusnadňuje.

V minulosti se tyto slavnosti pořádaly většinou doma, dnes nabývají na velkoleposti. Často jsou pojímaný jako svatby a konají se v hotelových saloncích s dlouhými seznamy hostů a mnohachodovým menu

Podobně jako u svateb se náklady na slavnost u jednotlivých rodin liší, typicky však rodina za doljanchi vydává asi měsíční příjem.

V současnosti Jižní Korea patří k nejdražším zemím pro výchovu dítěte na světě s náklady do osmnáctých narozenin dosahujícími 275 tisíc amerických dolarů, což je 7,8 násobkem tamního HDP na hlavu (v USA tento poměr dosahuje „jen“ 4,1), do této sumy navíc není započten ušlý příjem matky.

V důsledku tvrdého soupeření o místa na elitních univerzitách se v mnoha východoasijských zemích s nízkou porodností rozvinuly služby poskytující doučování. Populární jsou na Tchaj-wanu nebo v Singapuru a údajně skoro 40 % čínských dětí využívalo tamní stínový systém soukromého doučování, než proti tomuto podnikání vláda tvrdě zasáhla.

Jižní Korea je na tom ještě hůř. Skoro 80 % dětí chodí do tzv. hagwonů, soukromých doučovacích škol, kde vyučování probíhá po večerech a o víkendu. V roce 2023 Korejci do tohoto alternativního vzdělávacího systému nalili přes 19 miliard dolarů. Rodiny teenagerů v první pětině příjmů vynaloží skoro 20 % (869 amerických dolarů) svého měsíčního příjmu na doučování. Rodiny ve spodní příjmové pětině pak 350 USD, tedy stejně jako za jídlo.

Doučování není jen palčivou výdajovou položkou, ale děti také velice zatěžuje – a to od útlého věku. Skoro polovina malých dětí do šesti let věku má zaplacenu nějakou formu soukromého vyučování. Jak vysvětluje korejská tiktokerka, i když máte peníze, dostat svého dospívajícího potomka do elitních hagwonů není jen tak: musí mít za sebou návštěvu těch správných hagwonů, aby měli vůbec šanci.

Hagwony paralelní ke středním školám fungují podle vyčerpávajících rozvrhů. Během školního roku studenti zpravidla mívají doučování v krajních případech od sedmi ráno až do druhé ranní hodiny, když začínají hodinou ještě před začátkem vyučování a končívají pozdě v noci domácími úkoly v knihovně. Prázdniny mnozí dospívající tráví v internátních hagwonech s pečlivě napěchovaným rozvrhem od brzkého rána do půlnoci, s písemnými testy pozdě večer.

Rodiče nevěří, že by mohli nechat své děti růst „jako dříví v lese“ ve státním vzdělávacím systému. Jelikož většina studentů už při nástupu na střední školu zvládla kompletní matematické učivo, očekávají učitelé od svých studentů, že dokáží postupovat svižným tempem. Vzniklo dokonce i pohrdlivé označení pro děti, které tempo nezvládnou – supoja – tedy někdo, kdo matematiku vzdal.

Takto namáhavý rozvrh a spánková deprivace se v některých případech řeší až vytvářením kabinek pro vykřičení se frustrovaných teenagerů, jako třeba ve čtvrti Daechi, plné hagwonů.

Jihokorejské vlády už od 80. let označují stínový vzdělávací systém za „společenský neduh“ prohlubující nerovnost. Došlo dokonce i na dočasný zákaz soukromého doučování, což ovšem jen celé odvětví zahnalo do podzemí – s vysokými „rizikovými příplatky“. V roce 2000 byl zákaz odvolán, politici se však nadále pokoušejí omezit nabídku omezením provozní doby, nabídkou vlastního, veřejného doučování a regulacemi stínového doučovacího byznysu. V Soulu dnes všechny hagwony musí zavírat nejpozději s desátou večerní, což však někteří provozovatelé obcházejí tím, že zhasnou světla a ve výuce se pokračuje potmě, nebo posazením studentů do autobusu, který slouží jako pojízdná učebna. Rozbít systém, po němž existuje taková poptávka, se tak ukazuje jako mimořádně obtížný úkol.

Už dnes se Korea pyšní nejvyšším podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí ze zemí OECD a na vysoce konkurenčním pracovním trhu se diplom z nejprestižnějších škol vyvažuje takřka zlatem. Podíl přijatých uchazečů na trojici nejžádanějších univerzit v zemi (tzv. SKY univerzity) nedosahuje ani jednoho procenta.

Rodiče si dobře uvědomují, že pokud nejsou velmi majetní, druhé dítě by omezilo jejich možnosti poskytnout svému prvorozenému to nejlepší vzdělání. Korejští rodiče s více dětmi obvykle vydají na vzdělání dítěte relativně méně a 27 % dotázaných korejských rodičů je přesvědčeno, že náklady na výchovu a vzdělání jsou hlavní příčinou katastrofické porodnosti.

Schopnost složit příjímací zkoušky na vysokou školu nápadně připomíná závody ve zbrojení: když se v testování zlepší všichni, nikdo si nepolepší – přesto mají jednotliví rodiče silnou motivaci tlačit své děti do závodu, přes všechny negativní dopady na celou rodinu.

Soumrak manželství

Po celém světě se dnes od sebe muži se ženami vzdalují. Ve veřejném životě se to projevuje politickou polarizací, kdy se pohlaví stává podobně důležitou dělicí linií jako věk nebo třídní příslušnost. V soukromí pak stále více lidí žije samo a vyhýbá se romantické lásce.

Podobně jako další trendy, jimiž se tento text zabývá, jde o dosti univerzální vývoj, v Jižní Koreji ovšem dovedený do krajnosti. Jen 43 % Korejek ve věku 15-49 let je vdaných, oproti 52 % v USA.

Propast mezi mladými Korejci a Korejkami se prohlubuje delší dobu. V roce 2018 se zemí prohnalo hnutí MeToo, když státní zástupkyně Seo Ji-Hyeon obvinila představitele ministra spravedlnosti, že ji v roce 2010 osahával na pohřbu. Nejprve požadovala prostou omluvu – namísto toho byla přeřazena na nižší pozici. Důkazy o tomto konání však umístila na web s hashtagem #MeToo a následně dostala i pozvánky na televizní rozhovor.

Její příběh vedl k rozsáhlému vyšetřování a povzbudil i řadu žen z jiných sfér veřejného života, aby promluvily o svých traumatech. Zprvu se hnutí těšilo masivní podpoře mladších lidí: 77 % korejských mužů do třiceti let se označilo za jeho podporovatele.

Brzy na něj však začali pohlížet kritičtěji, snad i v reakci na sérii sebevražd mužů nařčených ze sexuálních prohřešků. Podle zprávy Korejské tiskové asociace se média chovala přehnaně bulvárně, bez náležitého respektu k právům a soukromí lidí zapojených do jednotlivých kauz.

V důsledku po generace trvajícího trendu potratů plodů ženského pohlaví mladší muži ženy početně převyšují. Mezi třicátníky je poměr 115 mužů na sto žen. Tento nepoměr nebo vysoký podíl vytrvale single Korejek vytváří brutální vztahový svět. Vezmeme-li v potaz podobně tvrdý pracovní trh, kde se muži střetávají s více vzdělanými ženskými vrstevnicemi nebo dva roky trvající – a jen pro muže povinnou – vojenskou službu, není divu, že někteří Korejci neúspěšní v lásce či kariéře viní ze svých nezdarů ženy.

Tato trpkost však není jednosměrná ulice. Dnes už nefunkční trollí web Megalia měl jako své logo gesto špetky jako výsměch mužům za jejich nevelká přirození, údajně v oplátce vysokých standardů na vzhled, které muži mají na korejské ženy. Přestože web zanikl v roce 2017, gesto pevně zůstává spjaté s misandrií.

V květnu 2021 proběhla zemí vlna „špetkové konspirace“, kdy se v reklamě jednoho potravinového řetězce objevilo toto gesto ukazující na minipárek. Po záplavě rozhořčených reakcí se společnost omluvila a reklamu stáhla. Podle protestujících se jednalo o skrytý signál (tzv. dogwhistle) k misandristkám a kritice za údajný výsměch prostřednictvím tohoto gesta čelily i další společnosti a ženy.

V té době, tedy v roce 2021, už se za podporovatele MeToo považovalo jen 29 % mladých mužů a většina se cítila být obětí ženské dominance a diskriminace za své pohlaví.

V roce 2022 byl prezidentem země díky drtivé podpoře mužských voličů zvolen Jun Sok-Jol – hlasovalo pro něj 59 % mladých mužů do 29 let, ale jen 34 % žen. Jun se hlásil k narativu války pohlaví, když přičítal ultra nízkou porodnost v Koreji na vrub feminismu a tvrdil, že strukturální diskriminace žen v zemi neexistuje. Vetoval také zákon rozšiřující definici znásilnění o veškerý nekonsenzuální sex, kdy už by nově nebylo nezbytnou podmínkou násilí nebo zastrašování.

V prezidentských volbách v červnu 2025 získali dva konzervartivní kandidáti v souhrnu 74 % hlasů mužů do 30 let a 60 % mužů do 40 let. V ostrém kontrastu pak tyto kandidáty podpořilo jen 36 a 41 % žen v těch věkových kategoriích.

Konzervativní postoje v otázce genderových rolí zůstávají v Koreji značně rozšířeny: 53 % všech Jihokorejců souhlasí s tvrzením, že „když není dost práce, měl by na ni mít nárok muž před ženou“. Třetina Korejců pak souhlasí s tím, že univerzitní vzdělání je důležitější pro chlapce než dívky.

Politická polarizace pohlaví není jen korejský fenomén. Ve všech věkových kategoriích se Donald Trump těšil větší podpoře mužů než žen. Mladí Američané také stále častěji označují sdílené politické hodnoty za důležité při výběru partnera. I v Německu, Polsku nebo Británii se mladí muži posouvají politicky doprava a ženy doleva.

Korea ovšem vyčnívá nad ostatní rychlostí proměny i tím, že se genderové problémy staly jedním z ústředních témat politického života země.

Tato hodnotová propast může přispívat k tomu, že mladí Jihokorejci stále méně randí a uzavírají sňatky. Možná ale také sledujeme symptom kultury, kde muži a ženy žijí rozpojené životy: chodí na různé školy, sledují jiné zprávy a další obsah a tráví čas v nesmíšených skupinách. Méně než polovina Korejek v plodném věku je vdaná.

Míra sňatečnosti se ale propadla tak rychle, že toto číslo nepodává komplexní obraz. V řadě zemí se věk prvního sňatku zvyšuje a počet žen, které se v životě provdají, snižuje. Není snadné tyto trendy plně oddělit: jak můžeme vědět, jestli pokles třicátníků před oltářem znamená více pětatřicátníků v manželství, dokud k tomu nedojde? Jiné ukazatele však naznačují, že větší část těchto žen se neprovdá ani v příštích letech.

Průměrný věk, kdy se ženy poprvé vdávají, je v Koreji dnes 31, tedy standard pro bohatou zemi: v USA je to 29, v Británii 31, Japonsku 29 a ve Švédsku 35. Ale zatímco asi polovina Američanek už je ve věku 35 let vdaná, závratných 77 % Korejek ve věku 30-34 zůstává svobodných.

Jihokorejci ve věku 20-30 let mají v průběhu let stále méně často vztah (v roce 1991 jich bez partnera bylo 40 %, v roce 2018 už 65 %) a sólo život je na vzestupu ve všech věkových kategoriích.

Úpadek manželství je v Koreji obzvlášť osudový – stejně jako ve většině zemí regionu tam děti narozené mimo manželství mnohem zůstávají vzácnější než v jiných vyspělých zemích. Dnes se v Koreji nesezdaným párům rodí pouhá 3 % – v USA je to 40 %, ve Švédsku dokonce 55 %. Kolaps manželství v Koreji tak zdrtí statistiky porodnosti ještě ničivěji než v jiných oblastech světa.

V čem je Jižní Korea jedinečná: antinatalistické kampaně a negativní populační dynamika

Doposud může leckterému čtenáři popis jihokorejské krize porodnosti znít jako problém dobře známý i zbytku světa, jen s poněkud závažnějšími projevy. Jedna z příčin krize se však zejména v porovnání se západním světem nápadně vymyká. Jde o dědictví po dekády probíhající vládní kampaně za snížení porodnosti.

V roce 1961 se v zemi chopila moci vojenská junta, vedená generálem Pak Čong-huim. Průměrná Korejka tehdy měla šest dětí. Pak byl přesvědčen, že zmenšení rodin povede k hospodářskému rozvoji, s tím jak se ženám uvolní ruce od péče o děti a umožní se jim zapojit se do hospodářského života.

Pakova vláda zavedla pro všechny nemocnice povinnost zřídit oddělení plánovaného rodičovství a podporovala propagaci antikoncepčních opatření, zejména vasektomie a nitroděložních tělísek. V roce 1963 pak pokyn zapojit se do celonárodní kampaně dostala všechna ministerstva: ministerstvo obrany nabízelo vasektomie vojákům a ministerstvo školství přidalo do školních osnov varování před údajným nebezpečím přelidnění.

V 70. letech byly zavedeny daňové odpočty pro rodiny s nanejvýš dvěma dětmi. Rodiče méně než tří dětí, kteří podstoupili sterilizaci, měli zajištěn přednostní přístup ke státním bytům. Vznikal jim také nárok na speciální sociální dávky.

Menší rodiny byly podporovány i státní propagandou. Začalo to antinatalistickým sloganem „Mějte méně dětí – a dobře je vychovejte.“ Pozdější materiály vyzývaly rodiče, aby upřednostnili „kvalitu před kvantitou“ slogany jako „Budeme mít dvě děti, které dobře vychováme“ nebo bezmála frenetické „dvě děti jsou ažaž!“

Strategie plánovaného rodičovství se snažila vypořádat také s v Jižní Koreji kulturně podmíněným upřednostňováním mužských potomků před dívkami, kvůli němuž rodiče dívek často pokračovali dál ve snaze zplodit syna. Tato preference se projevovala velice výrazně. V roce 1971 souhlasila celá polovina Jihokorejek s tvrzením, že pokud žena nedokáže porodit chlapce, měla by nechat svého muže, aby se o syna pokusil s jinou ženou. Vláda se proti tomuto smýšlení snažila vystupovat třeba heslem „Dobře vychované děvče vydá za deset chlapců.“

V mnoha ohledech Jižní Korea zaváděla opatření v souladu s myšlením velkých filantropů, intelektuálů i politiků oné doby. Obavy z přeplněné, hladové planety v 60. letech naplno vstoupily do středního intelektuálního proudu. Kennedyho vláda otevřeně označovala kontrolu populace za legitimní politiku. Prezident Lyndon B. Johnson v roce 1967 vyzval indickou premiérku Indíru Gándhíovou, aby se „připojila ke skutečně celosvětovému úsilí dostat růst obyvatelstva a produkce potravin zpět do rovnovážného stavu.“ Henry Kissinger se obával, že „nezvladatelný přírůstek obyvatelstva“ ohrožuje hospodářský rozvoj i společenský pokrok a že poškodí americké zájmy: populační exploze přiživí politické napětí a vyvolá nestabilitu. Prezident Světové banky Robert McNamara označil plánování rodiny za prioritu organizace, která v roce 1970 poskytovala přímé financování antikoncepčních prostředků a podmiňovala pomoc splněním populačních cílů. John D. Rockefeller III., zakladatel organizace Population Council, se později stal předsedou populační komise v Nixonově vládě. Prostředky Rockefellerovy nadace financoval mj. výzkum i osvětu o antikoncepci.

Odhaduje se, že do roku 1976 korejské programy plánovaného rodičovství, s důrazem na propagaci a distribuci antikoncepce, zabránily mezi 1,8 a 2,1 miliony porodů. Povedlo se to za velice nízkých nákladů, v dnešních cenách asi sto dolarů za jeden neuskutečněný porod. V období 1960-1978 se míra porodnosti v Koreji propadla ze šesti dětí na ženu na tři. V Británii tento pokles trval 96 let a v USA 82.

Tyto protinatalistické nálady vyjádřené v politické praxi přežily i pád Pakovy diktatury v roce 1979. Celková úhrnná plodnost (TFR) dále klesala a už v roce 1984 prorazila hranici 2,1, udávanou jako míru zachování populace. Teprve v roce 1989 vláda přestala rozdávat antikoncepci zdarma a odstoupila od sterilizačních kampaní. V 90. letech už Korea začala cítit první dopady populační politiky předchozích dekád: zvedal se průměrný věk, počet obyvatel v produktivním věku přestal růst a v důsledku potratů holčiček se vychýlila rovnováha v počtu mužů a žen. V roce 1994 vláda oficiálně odstoupila od svých cílů v oblasti kontroly populace – aby jen o 11 let později začala prosazovat otevřeně pronatalistické programy.

Jakmile množství lidí v před- a produktivním věku klesne pod určitou úroveň, stává se pokles populace takřka nevyhnutelným. I kdyby zbývající mladí lidé rychle zvýšili svou míru porodnosti, není to dost na dorovnání úmrtí mezi početnějšími staršími ročníky. A kultura s výsadním postavením starších a bezdětných nebývá zrovna příznivě nakloněná dětem. Školy nebo hřiště se ruší a instituce se přizpůsobují podle potřeb většiny. Korea proslula svou politikou „žádné děti“ v mnoha kavárnách a restauracích.

Mezi lety 1993 a 2023 se počet dětí v Koreji snížil o 50 %, zatímco množství seniorů nad 65 let narostlo o 340 %. Aby si Korea zachovala současný poměr starobní závislosti – 3,9 dospělých v produktivním věku na jednoho seniora – i za 30 let, musela by dostat TFR nad závratných 10 dětí na ženu. I kdyby měl poměr klesnout „jen“ na japonskou úroveň, nejnižší ze zemí OECD, dnes dva dospělí na jednoho důchodce, bylo by nutné zvýšení TFR na 4,2. Něco takového by obnášelo zásadní proměnu chování stále méně početné skupiny lidí.

Zatímco v Koreji se počet dětí od roku 1990 snížil o polovinu, v Americe vzrostl o 11 %, v Británii o 9 % a ve Švédsku o 19 %. I když i v těchto zemích žijí početné ročníky starších lidí, které nebude po jejich smrti snadné nahradit, neklesl tady zatím počet mladých na jihokorejskou úroveň. Příčinou není jen extrémně nízká porodnost, ale také velice omezená imigrace. Cizinci v současnosti tvoří jen 5,1 % korejské populace. Pro země jako Amerika, Británie nebo Švédsko s mnohem početnějšími mladšími ročníky není cesta ke stabilizaci populace tak trnitá a obtížná jako pro vedení Jižní Koreje.

Rozhodování o dětech je formováno mj. memeticky a ovlivňuje jej chování vrstevníků či příklady, které sledujeme kolem sebe v každodenním životě. Třicet let antinatalismu zanechalo na jihokorejské psýché nesmazatelné stopy. Když tak vláda pomohla znormalizovat máločetné rodiny i bezdětnost, nastartovala se smyčka zpětné vazby kultury snížené porodnosti. Jen 28 % svobodných Korejců ve věku 19-49 říká, že by chtělo děti, zatímco 51 % bezdětných Američanů ve věku 18-34 podle svého tvrzení děti chce.

Jihokorejské pobídky plodnosti z posledních let velmi pravděpodobně pomohly

Od roku 2022 jihokorejská vláda v deklarované snaze zvýšit porodnost rozdává párům při narození prvního dítěte příspěvek ve výši asi 1500 amerických dolarů. Od roku 2023 přibyl měsíční příspěvek na dítě ve výši asi 500 dolarů během prvního roku, 250 během druhého a následně asi 150 dolarů až do nástupu na základní školu. Na každé dítě tak erár vyplatí během prvních let jeho života asi 22 000 dolarů. Rodiče však na výchovu dítěte každoročně vydávají až do jeho dospělosti asi 15 000 dolarů, takže ani nové sociální příspěvky neřeší ekonomický znevýhodnění jihokorejských matek.

Jakkoli se mohou politické snahy oživit porodnost jevit jako nepříliš úspěšné, bez nich by situace velmi pravděpodobně byla ještě horší. Nová analýza štědrosti jihokorejských přídavků na děti v čase a jednotlivých regionech naznačuje, že štědřejší peněžní dávky znamenají i více narozených dětí.

S každým nárůstem přídavků o 10 % se porodnost zvýšila o 0,58 % u prvního, o 0,34 % u druhého a 0,36 % u třetího dítěte. Efekt je podle všeho výsledkem skutečně vyššího počtu narozených dětí, nikoliv pouhého urychlení načasování. Tak se například v regionech s vyšší vyplácenou podporou na druhé narozené dítě narodilo více druhých potomků, ale porody prvních ani třetích dětí se nijak nezvýšily. Zdá se tedy velmi pravděpodobné, že bez pronatalitních opatření by propad byl ještě prudší a větší. Tyto skutečné benefity však nejsou dostatečné k vyrovnání dopadu desetiletí protinatalistických opatření, nejhorší propasti mezi pohlavími na světě, největšímu ekonomickému znevýhodnění pro manželky a nejtvrdší vzdělávací kultuře na světě.

V souladu s tímto zjištěním hovoří i příklady ze zbytku světa: proporodní programy dokáží zvednout porodnost. Francie byla skoro století evropskou zemí s nejnižší porodností. Po 1. světové válce však proběhly aktivní proporodní kampaně a Francie se dodnes pyšní jednou z nejvyšších TFR v Evropě. Regiony na francouzské straně hranic se Španělskem i Itálií mají vyšší porodnost než sousedé na druhé straně. Programy zahrnují mj. prorodinné daňové odpisy, přídavky na děti nebo účinné garance zaměstnání pro matky. Porodnost ve Francii se dlouhodobě pohybuje asi o 0,3 nad západoevropským průměrem.

Podobně si Jižní Tyrolsko v italských Alpách udržuje nejvyšší porodnost ze všech italských regionů – a dokonce se tam od 90. let mírně zvýšila. Výborně zde funguje systém školek a rodiče dostávají na každé dítě mladší tří let 200 euro měsíčně.

Najdou se i další příklady: v odlehlém japonském městečku Nagi se TFR zvýšila ze 1,4 v roce 2005 na současných 2,7 díky kombinaci peněžních příspěvků, dostupných školek i bydlení a zdravotní péče pro děti zdarma. Austrálie, Španělsko, Polsko, Spojené království i Rusko zaznamenaly navýšení porodnosti po zavedení různých opatření, jejichž výsledkem bylo více peněz pro rodiny. Německo zvedlo porodnost mezi vzdělanějšími ženami nastavením systému mateřské odvislé od příjmů.

Pro Jižní Koreu už může být příliš pozdě. Země je obklopená skutečnými i potenciálními nepřáteli, včetně jednoho, jehož smyslem je její zničení. Tamní armáda spoléhá na rychle vysychající přísun mladých branců. Se stárnutím populace bude na péči o seniory přesměrováváno stále více zdrojů, což znamená menší rozpočet na bonusy za narozené dítě a více na domovy pro důchodce, ruku v ruce s neustále rostoucími daněmi i pracovní dobou. V určitém bodě tak není vyloučeno, že tenčící se zbytek mladých začne hledat méně tíživou budoucnost jinde, čímž těm zbylým naloží ještě těžší břemeno.

Bylo by záhodno se takovéto budoucnosti vyhnout: vždyť zbytek světa by byl bez Jižní Koreje mnohem chudší. Jižní Korea přináší civilizaci nespočet inovací, registruje se zde dokonce nejvíc patentů na světě – a to nikoliv per capita, ale v absolutních číslech, s počtem obyvatel pouze kolem 50 milionů.

Jedinečná je i jihokorejská kultura. V izolaci od zbytku světa se korejská kultura rozvíjí do svébytných podob. Korejština, čedžuština  (jazyk z jihokorejského ostrova Čedžu) jsou tak považovány za samostatnou jazykovou rodinu, odlišnou od ostatních východoasijských jazyků. A její kulturní exporty jako K-pop, korejská TV dramata, tamní postupy v péči o pleť nebo korejské barbecue se těší oblibě po celém světě

Kromě své technologie a kultury Korea může do světa vyslat také varování před tím, k čemu směřujeme my všichni. Velká část světa stárne z podobných příčin jako Jižní Korea. Rodiny – a matky zvlášť – se svou volbou ekonomicky znevýhodňují. Se stále vyššími nároky vzdělávacích institucí roste také cena výchovy dětí. A i když ne tak palčivě jako v Soulu, ženy a muži se navzájem vzdalují po celém rozvinutém světě.

Mnozí předkládají Jižní Koreu jako důkaz o neúčinnosti proporodní politiky, což ovšem jednoduše není pravda. Jihokorejská pronatalistická opatření sice nebyla dostatečně štědrá a ideálně zacílená, ale přesto měla měřitelný dopad – jen ne dostatečný.

Úvaha Phoebe Arslanagić-Little Two is already too many vyšla na stránkách magazínu Works in Progress 10. prosince 2025.

Ne, to není Zdeněk Svěrák na kole…

Závěrečná část dialogu Délského potápěče s Reconquistou o situaci a dění v našich zemích…

Předchozí části rozhovoru: první Kdo je pro Slováky největším nebezpečím?, druhá Slovensko dnes: jaké je?

Kdysi, bude to jistě víc jak deset let, jsem si z tisku poznamenal: „Úřady udělaly razii proti agenturám dovážejícím do Česka levnou pracovní sílu. Desítkám zrušili licenci.“ Pokusil jsem se tu zprávu dohledat na síti – bezúspěšně. Kolem tohoto způsobu podnikání je vůbec jakási „mediální tma“ a téma opomíjejí i naši národovci – přitom ona levná pracovní síla je z velké části allogenní, tisícovky Mongolů, Filipínců, Indů a kdoví koho ještě. Jaká situace je v tomto ohledu na Slovensku?

Jozef: Ľudia v krajine so šesťpercentnou (stúpajúcou) nezamestnanosťou, kde si predseda vlády bez akejkoľvek vlny občianskej nevôle dovolí usporiadať tlačovku a vyhlásiť, že „našiel pracovnú silu v Uzbekistane“, si zaslúžia biedu a hlad. Samozrejme, jedni viac, iní menej. Zredukujme to na pár faktov, hoc dizertačná práca by na pôvod a dôvody bola vhodnejším formátom.

Budem príliš prísny, ak si dovolím tvrdiť, že sú to predsa aj (alebo predovšetkým) ľudia zo súčasnej vlády, ktorí horlivo participovali na „transformácii“ našej ekonomiky na montážnu dielňu? Ktorý z ich aktivačných programov pre dlhodobo nezamestnaných nedopadol katastrofálne? Nerozdávali daňové prázdniny a nedeformovali tým pracovný trh v prospech globálneho kapitálu? Ten nemá  záujem o Slováka: dnes hromadne prepúšťa, dávno zdúchol, alebo sa na to práve chystá. Stimulovali školstvo, aby pružnejšie odzrkadlilo trendy na pracovnom trhu a negenerovalo tisíce nešťastných absolventov bez uplatnenia? A sú to práve oni, kto doslova ľuďom hovorí, že bez lacnej pracovnej sily je táto architektúra ekonomiky neudržateľná. Vlastne nám pľujú do očí – bez mihnutia oka konštatujú,  že aj keď pracovať chceme (navzdory tomu, že mzdy za prácu v týchto podnikoch sotva pokrývajú naše štandardné životné náklady), potrebujú iných – lacnejších – servilnejších… V priemernej mzde nás hravo predbehli krajiny, ktoré ešte pred pár rokmi ťažkopádne zaostávali. Podnikateľské prostredie každým ďalším krokom vlády eroduje a ostatný konsolidačný balíček takmer zbúral internety. Rozsiahle zásahy do nechránenej bonitnej poľnohospodárskej pôdy (dnes na nej stoja stovky instantných hál) demoralizujú zvyšok ľudu navyknutého na pôdu. Útok na posledné putá medzi prácou a tradičnou tvárou svojej otcovizne je veľavravný. Aj toto symbolicky poukazuje na neúctu a ľahostajnosť voči všetkému, čo nám predkovia zanechali – materialistickému egoizmu už nič nestojí v ceste.

Pracoval som v rôznych európskych krajinách a musím povedať, že v blízkosti Neeurópanov som sa nikdy necítil komfortne. Neraz tragikomické až absurdné skúsenosti však vždy zostali za hranicami krajiny, ktorú som opúšťal, keď som sa vracal domov. Dnes mám v rodnom meste nemálo Indov, Kórejcov, Filipíncov, Vietnamcov, jedným slovom plazivý alogénny element, ktorý drsne deformuje nielen pracovný trh, ale aj kultúrne a náboženské prostredie a do popredia sa chtiac nechtiac prediera merito veci – etnicita. To neveští nič dobré. Relatívny pokoj bude dovtedy, kým pre nich prestaneme byť len prestupnou stanicou na ceste na západ. Výsledkom tejto rovnice je neznesiteľná fluktuácia, obrovské regionálne rozdiely a exodus najcennejšieho ľudského kapitálu – podnikavých a kreatívnych ľudí. Jednoducho si strieľame do vlastnej nohy. Frfleme, ale nečinnosťou rozdúchavame status quo a posväcujeme rovnakú vlastizradu, čej trpké ovocie žnú na Západe v plnej miere.

K čemu u nás v Čechách a na Moravě dochází? Jako národy přicházíme o celou jednu vrstvu výrobců: dělníků a řemeslníků. Ale i různých posluhů (asistentů v novořeči), dále recepčních, vrátných, nemluvě o uklízečích. Na těchto místech domorodce vystřídali hlavně Ukrajinci. Jak posuzuješ jejich adaptaci na místní, středoevropské poměry?

Jozef: S Ukrajincami mám bohaté skúsenosti a to aj spred roku 2022. Pracoval som s nimi počas školských prázdnin v poľnohospodárstve už ako študent a boli to obyčajní ľudia, pracujúci v zlých pracovných podmienkach za veľmi nízku mzdu – rovnako ako ja. Široké masy vychované „školou života“ majú Ukrajincov zafixovaných ako mafiánov, kupliarov, či kamionistov – nebezpečných ľudí druhej kategórie. Na Nový rok som sa dokonca dozvedel, že vraždia nevinných a sú to drogovo závislí psychopati s posttraumatickým stresom. Od začiatku vojny ich je u nás samozrejme oveľa viac. Ukrajinu opustilo, musím zdôrazniť nedobrovoľne a všetci vieme prečo, veľké množstvo rôznych ľudí. Často vo svojom okolí stretávam slušne zabezpečených Ukrajincov, ktorí u nás žijú s rodinami v podnájme a naďalej podnikajú predovšetkým na Ukrajine. Stretávam takisto veľa Ukrajincov, ktorí sa zamestnali všade tam, kde o to Slováci z nejakého dôvodu nestoja – stavebníctvo, upratovanie, apod. Vždy ich posudzujem individuálne, a to na základe pracovných výsledkov, čo považujem za objektívne. Kultúrne a jazykovo sú nám príbuzní do takej miery, ktorá mi tiež vôbec neprekáža. Dennodenne pracujem s chlapmi z Podkarpatia, ktorí pochádzajú z prihraničnej oblasti, za Prvej republiky patriacej k Československu, a nebadám žiadnu bariéru. Prekáža mi u niektorých alkoholizmus, ktorý mi vždy prekážal aj u Slovákov. Takže v tomto nehrá rolu národná príslušnosť, ale mentálne nastavenie jedinca. A výhrady mám voči zbehom, aj keď o tomto by sa dalo dlho debatovať. Spolupracoval som s programátorom, ktorý robil pomocné práce na stavbe, pretože sa s rodinou chcel usadiť na Slovensku. Bol ochotný pristúpiť na takýto kompromis len preto, že jeho postihnuté dieťa mohli v špeciálnej škole umiestniť len na základe potvrdenia o pracovnej zmluve na plný úväzok. Žiaľ, ani po dvoch rokoch úsilia sa mu syna nikam umiestniť nepodarilo, a tak sa s rodinou presťahoval do Rakúska.

Často sa stretávam s tým, že práve Cigáni Ukrajincov doslova nenávidia. Dôvod je jednoduchý. Rôzne najhoršie ohodnotené a fyzicky náročné práce dnes robia (oveľa efektívnejšie a spoľahlivejšie) okrem nich aj Ukrajinci – sú pre nich konkurencia. Lenže, spomeňte si – nebola pre nacionalistov náhodou vždy otázka cigánskej kriminality, poberania sociálnych dávok a nezamestnateľnosti cigánskej komunity prvým vďačným terčom? Naozaj netuším, ako môže belošskému nacionalistovi prekážať, ak je jeho kolegom, alebo aj zdravou konkurenciou, iný – biely pracujúci Európan. Kto si nevšimol, že sa nám tu hromadí oveľa väčší problém alogénneho pôvodu, ten pre strom nevidí les. Snáď nemusím nikomu zdôrazňovať, akým alternatívnym spôsobom môžeme dopadnúť, ak si namiesto príbuzných Ukrajincov zvolíme alternatívu, ako napr. Nemci pred sedemdesiatimi rokmi Turkov.

Nie nadarmo sa hovorí, že remeslo má zlaté dno. Za úbohé postavenie tohoto stavu ale vlastne môžeme my všetci. Ku kormidlu sme vo voľbách (ne)povolali pomýlené postavičky, neschopné tu viac, inokedy menej. Dopyt po zmysluplnej národnej politike by tu určite bol, ale ponuku ilustruje zľudovená fráza – schopných idealistov sa v politickom prostredí pohybuje 0,0,0.

[Podpoříš novinku notorické egalitářky Uhlové V pasti české pomoci: Ukrajinci mezi solidaritou, odmítáním a selháním státu?]

Jozef: Neviem ako ináč, než len prázdnym gestom by som vedel čosi také podporiť, keďže vo vašej krajine nemám žiadne práva.

Prof. Budil nedávno připomněl, že tam, kde původní obyvatelstvo bylo nepoddajné a nedalo se nahnat do dolů a na plantáže ani po rozložení své kultury (indiáni!), kolonizátoři je prostě vyměnili, nahradili, dovezli si jiné. Děje se to vlastně dodnes: vytěžování lidských a přírodních zdrojů pokračuje, ač zahaleno globokonzumistickým spektáklem. Proti těmto pohybům, které jsou poháněny „zlatem“ a umožněny pružnou legislativní pavučinou, je „národní odpor“ jedinců a skupinek, živobytím na systému rovněž naprosto závislých, naprosto bezmocný. Souhlasíš? 

Jozef: S pánom profesorom nie vždy súhlasím, ale tu pokojne urobím výnimku. Každý deviaty Slovák pracuje v automotive. V krajine, ktorá 50 rokov nedokáže dostavať diaľnicu medzi dvoma najväčšími mestami, je to absurdný nepomer voči akémukoľvek ďalšiemu odvetviu. Neklamme sa, baníctvo u nás vyhynulo a poľnohospodárstvo a potravinárstvo živoria. Toto vyústilo v hazardný risk (ne)kompetentných vsadiť všetko na jednu kartu – automotive. Autá sa nepredávajú – ideme do recesie. Takto jednoduché to naozaj práve je. Ďalej tu máme nevídaný odpor mladých k manuálnej práci, robotizáciu, digitalizáciu, úbohú natalitu vzdelanej strednej triedy a s tým súvisiaci preťažený sociálny systém. Toto všetko vláda rieši „konsolidáciou“ verejných prostriedkov, ktorá nie je ničím iným, než posledným klincom do rakvy podnikateľského prostredia. A tak si tu žijeme. A v tejto zdanlivo neriešiteľnej situácii, ktorá mnohých, ako by povedal niekdajší občiansky aktivista Vlado Pavlík „doženie k sociálnym samovraždám“, si tu hrkútame o bezmocnosti. Nakoniec nádej zomiera posledná. Domnievam sa, že nie davy prinútia elity niečo zmeniť. Naopak, ako už veľa krát v minulosti, jedine nová – skutočná, nie domnelá! – elita dokáže davom vmanipulovať chuť k zásadným zmenám. Dav si ich nevyhnutnosť nikdy nepripustí.

Slavomír: Že je problém s natalitou, bolo zrejmé už i v deväťdesiatych rokoch. Ten prepad bol postupný, ale nie je možné tvrdiť, že si ho kompetentní nevšimli. Kým v 80. rokoch z generácie tzv. „Husákových detí“ bolo štandardom mať aspoň dve deti, nebolo ničím nezvyčajným mať i tri či štyri deti – čo je dnes priam raritné. Naopak, manželstvá s jedným dieťaťom či bezdetné sa takmer nevyskytovali, a ak, iba ako dôsledok nejakých zdravotných príčin. Môžeme filozofovať o tom, že je to dôsledok konzumnej spoločnosti, alebo konštatovať, že sa tak deje vo všetkých vyspelých krajinách. I keď s týmito tvrdeniami by som troška polemizoval, najmä ak si porovnáme natalitu nielen alogénnych prisťahovalcov, ale aj našich „Indoslovákov“ z osád, ktorí sa „začleňujú“ do našej spoločnosti už nejaké to storočie. Napokon, tí nás v súčasnosti držia v zelených číslach pôrodnosti: Slováci ako národ vymierajú už dávnejšie, ibaže štatisticky to nevidno, keďže sa k slovenskej národnosti hlásia aj neslovenské etniká – napr. v sčítaní obyvateľstva sa k rómskej národnosti prihlásilo vďaka výmyslu o dvojakej národnosti od 67 000 do 156 000 obyvateľov. Pritom ich skutočný počet odborníci odhadujú na 520 000. To zároveň aj vysvetľuje hrozivé štatistiky v školstve signalizujúce nielen pád vzdelanosti, ale aj schopnosť rozumieť textu, keďže počet žiakov z neslovenského etnika je značný. Niežeby školstvo neupadalo kontinuálne a neamerikanizovalo sa na spôsob debilizácie absolventov. Avšak porovnania s okolitými krajinami a prepad jasne naznačuje, že ide práve o problém s vysokým podielom žiakov „zo sociálne málo podnetného prostredia“, ako sa to zvykne politicky korektne označovať. Nezvládame asimiláciu tých, čo tu žijú 700 rokov – ako teda máme absorbovať prisťahovalcov z úplne iných končín a kultúr? V tejto súvislosti by niekomu mohla napadnúť i konšpirácia: ak je v spoločnosti všeobecný odpor voči migrácii, ako docieliť jej akceptáciu? Nuž problém nechať vyhniť – teda dostať do takej polohy, keď už cúvnuť nebude prakticky možné. Teda nepodporovať populačnú politiku, ale naopak, všemožne ju hatiť – príklady na to za posledných 30 rokov nechýbajú. A keď príde na lámanie chleba, začať strašiť s predlžovaním veku odchodu do dôchodku, slabými penziami, či rovno krachom sociálneho a dôchodkového systému – lebo vraj nemá kto pracovať. Slovami nášho premiéra Fica, majstra sveta v populizme (ako sám onehdy tituloval seba a spolustranníkov v Smere – SD) – nezamieňajme si nelegálnu migráciu s legálnou, ktorú budeme potrebovať!

A dnes už v spoločnosti aj vidno, že jeho naratív si osvojuje čoraz viac bežných ľudí, uveriac tejto mantre, že migranti tu budú platiť dane a odvody a pracovať na ich dôchodky. Lenže nič nie je vzdialenejšie pravde. Kým nelegálnych migrantov sme mohli vyhostiť, tých legálnych tak ľahko nie. Kým predtým migrant musel zaplatiť prevádzačom a vydať sa na neistú cestu s ešte neistejším výsledkom, dnes ho pozveme a dovezieme. Iróniou je, že pracuje pre agentúru, ktorá mu dá zlomok výplaty. A to, že mnohí sú vedení ako živnostníci, ktorí boli prvý rok oslobodení od platenia sociálnych odvodov – len dokresľuje, že ide o veľkú lož. Čerešničkou na torte je potom už iba to, že fabriky, v ktorých cudzinci pracujú, boli vybudované na základe obrovských finančných stimulov slovenských vlád a daňových prázdnin pod falošným prísľubom, že sa tak deje preto, aby Slováci mali pracovné miesta. Dnes už nič z toho neplatí. Len jediné – že na Slovensku je najviac nočnej práce v rámci EÚ, keďže fabriky fachčia 24/7 v snahe vyžmýkať do špiku kosti každú jednu sekundu a premeniť ju na zisk, ktorý si odkanalizujú do domovských krajín.

V posledních dekádách jdou proti sobě dvě alarmující a vzájemně si odporující předpovědi: první říká, že nebude na důchody a proto je třeba, aby (kvůli nim) lidé pracovali co nejdéle; druhá, že automatizace nemalou část lidí o jejich práci dříve či později stejně připraví, a to nejen o nějaké hrubé profese, ale i v kvalifikovaných odvětvích, včetně lékařů, právníků, překladatelů, grafiků, fotografů atd. Co s tím?

Jozef: Lichotí mi, že do mňa vkladáš takúto dôveru. Ak by som vypálil rybník tým najerudovanejším mozgom planéty a podarilo sa mi nájsť riešenie týchto problémov, iste by to bolo senzačné (ha-ha). Možno však predsa len pre niekoho môže byť názor nezaujatého laika, nezdeformovaný bezbrehým intelektualizmom odtrhnutým od reality, zaujímavý.

Už dnes je to bolestivé a bude horšie. Integrácia umelej inteligencie do všetkých aspektov života je taká rýchla a agresívna, že sa jej už ani moja generácia nevie ubrániť a plnohodnotne sa s ňou zžiť tak, aby ju vedela efektívne využívať a zároveň bola ostražitá voči jej negatívnym zákutiam. Kým sa ľudská civilizácia často adaptovala na nové impulzy postupne, nedochádzalo v priamom prenose a v tak masívnom meradle k tomu, čo vidíme dnes – k rezignácii starších ľudí na technologický pokrok. Berie im to stereotypy, sociálne väzby, zamestnanie – starý svet. Nový svet prichádza príliš rýchlo na to, aby sme ho dokázali lepšie pochopiť, nastaviť a „spriatelili“ sa s ním. Egoizácia mladých je najvypuklejším dopadom tohoto procesu na budúce pokolenia. Sociálne inžinierstvo im vštepuje pocit jedinečnosti, ktorý všemožne podporuje mašinéria sociálnych sietí v kyberpriestore a zábavný priemysel, no skutočný život im často nastavuje veľmi drsné zrkadlo, ktoré fyzicky (ale najmä psychicky) nezvládajú. Chýba im totiž odolnosť, vnímanie v súvislostiach, a každú prekážku prežívajú ako osudovú, pretože prekonávať ju v „svorke“, s podporou skutočných – nie virtuálnych – priateľov je známkou slabosti. Áno, opäť, príslovečné prúty nám dávajú rozumný príklad stojaci v protiklade k podprahovým posolstvám mesiášov popkultúry.

Vzniká bariéra. Dokážem si predstaviť, že sa závratnou rýchlosťou dorútime k technokratizmu, kde jedným z cieľov bude zmazať medzi nami rozdiely, ktoré sa ale inštitucionálne fanaticky budú protežovať na úkor Európanov (LGBTI, etnicita, kultúra, atď.). Protipólom k tomu nevyhnutne budú masy, ktorým bude bližší Starý svet. Budú sa pokroku zúfalo brániť a odporovať. Rád by som sa mýlil, ale v tom horšom prípade ich uvaria ako žabu vo vriacej vode. V tom lepšom prípade trecie plochy povedú k napätiu, ktoré bude eskalovať. A postapo scenár by tak mohlo byť niečo ako archeofuturizmus podľa ideí G. Fayea. K tomu však musím podotknúť, že v tejto spoločenskej atmosfére je herézou čosi podobné vôbec ponúknuť do verejnej diskusie.

Odedávna jsou vedle sebe dvě koncepce vzdělávání. První usiluje o vzdělanost v obecném smyslu, o pěstění charakteru, uvědomělosti o čestném a hanebném, kultivaci smyslu pro krásu. Druhá o vzdělání v úzce odborném smyslu: pro pracovní proces – po něm, po odvedení výkonu, je již zaměstnavateli naprosto jedno, jaký člověk je (proto tak pobuřuje kontrast vysokého výkonu s osobnostní ubohostí mnohých „expertů“). První byl ve stavovských společnostech výsadou elity, ve třídních společnostech národních států se vzdělanost demokratizovala, zároveň však sílil tlak na stále specializovanější vzdělání. Globalizace a rozklad národních států tyto poměry zas mění. Troufl by sis popsat jak?

Jozef: Domnievam sa, že vzdelanosť v klasickom zmysle dnes už nik nepotrebuje k tomu, aby v materialistickom zmysle slova niečo dosiahol. Každá informácia nepoužiteľná na „najrýchlejšej ceste za ziskom“, je takým činom ak nie škodlivá, tak minimálne zbytočná. Aj keď samozrejme zveličujem a zovšeobecňujem, nebudem ďaleko od pravdy. V širšom zmysle je to vlastne bezemočná práca s informáciami. Samotný zisk je v globálnom svete obyčajným dobrovoľným prelievaním statkov miliárd do rúk pár vyvolených. To je aj odpoveď na to, či vlastne bežný človek vie využiť nadobudnuté vedomosti k svojmu prospechu. Prísne materialisticky vzaté, tak možno špecializované vzdelanie odsúdiť ako iluzívne, vedúce ku kolektívnemu nešťastiu. Čo samozrejme neplatí ak opustíme mantinely materializmu a individuálne šťastie prestaneme hodnotiť od núl na účte. Vymenujem pár mojich obľúbených velikánov ako príklad. Mircea Eliade, Ernst Junger, Julius Evola, ale napr. aj Joseph Campbell, mnohých prevyšovali a právom sú stále považovaní za velikánov svojho druhu. A ja sa domnievam, že ich hviezda dodnes svieti predovšetkým preto, že sa nebáli prekračovať zažité hranice vedných odborov, jazykové bariéry a pohŕdali komfortom špecializovania sa čímsi určitým.

Svetové jazyky, internetizácia, korporátne kvóty a mnoho ďalších nemenej dôležitých aspektov unifikovali globálny trh práce. Otvárame sa lacnej pracovnej sile z dovozu, ale na ochranu vlastných ľudí nemyslíme. Tu sa oblúkom vraciame opäť k vzdelaniu. Ak majú naši ľudia uspieť, musia na globálnom trhu ponúknuť čosi navyše, pridanú hodnotu, ktorú trh považuje za nedostatkovú a vie ju adekvátne ohodnotiť. Možno sa mýlim, ale skúsil by som ako alternatívne riešenie dôraz na všeobecný rozhľad a klasické vedné odbory. To by mohlo napomôcť k lepšiemu chápaniu súvislostí a efektívnejšej práci s informáciami. No najzásadnejšie je vymanenie sa z bludného kruhu otrockej odovzdanosti a rapídne zvýšenie nárokov na manipulátorov davu, ktorí by tak nutne museli ponúknuť aj niečo iné, než chlieb a hry. Presnejšie nielen guláš a párky pred voľbami, alebo teplé miestečka v neziskovkách pre najaktívnejších študentíkov.

Všeobecnejšie vzdelanie tak nie je len métou strednej triedy či elít, ale kohokoľvek, komu záleží na tom, aby mal na veci verejné, ešte jednoduchšie na vlastnú budúcnosť, konkrétnejší dosah. Je to podľa mňa určitý spôsob ako bežného človeka odnaučiť vnímať svet aj ináč, ako len prizmou „zdraželo pivo“, alebo „nemám wi-fi“.

Jedno je ale dobré nezabudnúť. Dobre vieme, ako to dopadne, keď prenecháme vzdelávaciemu systému voľnú ruku a potupíme dôležitú úlohu rodiny vo vzdelávaní. Viacgeneračné rodiny v našich zemepisných šírkach zohrávali tradične nemalú úlohu pri vzdelávaní a výchove, a tak sa nemôžeme čudovať, že generácie odtrhnuté od svojich starých či prastarých rodičov prišli o dôležitý zdroj informácií, prvok výchovy a sú čoraz náchylnejšie uveriť pravdám svojho učiteľa, ktoré vlastne nemajú s čím porovnávať.

Záverom, musí zaznieť večne živý argument, že v zdravom tele zdravý duch prebýva. Zvyčajnou podmienkou platnosti princípov zdravia duševného by tak v nemalej miere mala byť radosť z estetiky a životaschopnosti fyzickej schránky.

Podotknu: Co se dnes učí ze sedmi svobodných umění pro „svobodné lidi“? Aritmetika s geometrií a gramatika, přičemž jejich podíl či stupeň má být, pokud vím, ve výuce snížen. Na druhé straně se nedostává řemeslníků, instalatérů, elektrikářů, pokrývačů atd. A kdy řemeslo, dehonestované (nejen) pražskou kavárnou, opět získá na prestiži?

Jozef: Remeslo má zlaté dno. Pokojne tak môžem napísať z vlastnej skúsenosti. A napriek tomu školstvo chrlí sociálnych pracovníkov, obchodníkov a manažérov. Nie že by ich nebolo treba. Ten nepomer je ale do očí bijúci. Ešte grotesknejší je výsledok jednoduchej matematickej rovnice, v ktorej vypočítame rozdiel medzi súčtom prostriedkov, ktorý za bežný život odvedie do štátneho rozpočtu bežný remeselník a naopak vysokoškolsky vzdelaný človek. Absolvent strednej školy spravidla začína pracovať o 5 rokov skôr a zároveň si pri štandardnom pracovnom nasadení dokáže zarobiť často aj lepšie. Toto by nemalo byť tabu a doménou vidieka, ale dôležitou tradíciou a stabilným prvkom národnej ekonomiky navzdory technologickému vývoju, či skôr v súlade s ním. Ak však necháme mladých levitovať v ilúzii o špinavých rukách, ktorej zároveň nie príliš prekáža špinavý charakter, žiadnej zmeny k lepšiemu sa nedočkáme.

Vidiecky spôsob života symbolizovala všestrannosť. Prinášal každodenný kontakt s kolobehom prírody, náročnou fyzickou námahou a striedmosť k panským huncútstvam. Vymiera. Masívny odliv celej generácie do miest a renesancia mestského človeka korunovaná dominanciou v spoločnosti, toto všetko bagatelizovala a necitlivo paroduje. Dnes vidiek osídľuje vrstva zbohatlíkov, ktorá vlastne životu „v komunite“, kde každý vládne inému fortieľu a navzájom si ľudia pomáhajú, absolútne nerozumie. Nie je dôvod sa domnievať, že by susedov syn vychovávaný v dostatku, na „dovolenkách“ a „McDonaldoch“ hľadal svoje uplatnenie v zápachu a pote poctivej remeselnej práce.

Řemeslníci však dnes patří spíše do sféry služeb, hrubý národní produkt vzniká jinde a jinak. Jaké by měly být priority slovenského národohospodářství, aby sloužilo národní obrodě a ne privátním zájmům kdesi za hranicemi?

Jozef: Dobudovanie infraštruktúry, diverzifikácia hospodárstva, citlivá revitalizácia vidieka a podpora podnikania s dôrazom na prirodzené danosti krajiny. To by malo zatraktívniť tunajší pracovný trh aj pre tých najperspektívnejších, čo z rôznych dôvodov opúšťajú krajinu, ktorá ich potrebuje. Zatiaľ sa deje úplný opak. A zvýšenie finančnej gramotnosti by tiež malo byť absolútnou prioritou nielen v teoretickej rovine. Jedno sa bez druhého nezaobíde, ale ak by sa udial zázrak a svitalo by nám na lepšie časy, bolo by nevyhnutné toto chrániť voči vonkajším vplyvom. Nie je predsa možné, aby sme čokoľvek cudzie a tým myslím vyslovene nám preďaleko vzdialené protežovali pred domácim, vlastným, nám vlastným. Toto nedokážeme ani dnes…

Máme v sobě cosi jako touhu, resp. genetické nastavení, po autonomii – je to vidět už na malých dětech, základním projevem jejich rozvoje je osamostatnit se, projevovat vlastní vůli – až narazí na někoho silnějšího. Pro národy platí zjevně totéž. Jak z takové perspektivy hodnotit nadnárodní projekty jako Visegrádská čtyřka nebo Intermarium, mající vymezit autonomii střední Evropy oproti tlakům jak ze Západu, tak Východu?

Jozef: Ak sme pri inštinktoch, tak možno by sme na ne mali dať a povedať si, že nám príliš neprospelo, keď sme boli zviazaní smerom na východ a začína nám prekážať, že sme zviazaní so Západom. Skúsiť niečo nové by pre nás nemalo byť žiadnym absurdným riešením. Akcentovať by malo aj to, že nová pozícia by nám umožnila vzťahy smerom na východ aj západ reštartovať viac podľa našich predstáv. Ale tých rovín, vrátane bezpečnosti, ktoré by mohli pre všetkých byť za určitých okolností zaujímavé, je viac. Pýtam sa však, je tu po niečom takom vôbec dopyt? Ja mám pocit, že nie. Kým jeden tábor je príliš upnutý tam, ten druhý zas úplne inam a obaja majú spoločné to, že čoraz intenzívnejšie nenávidia jeden druhého. Neschopnosť pristúpiť na kompromisy je pochopiteľná. Z oboch táborov, a to aj v medzinárodnej rovine, vytŕčajú „elity“ vedúce spoločné projekty do záhuby. A to ešte stále nad všetkým čnie varovný prst, že každého antagonistu je pripravený nahradiť niekto ešte nevypočítateľnejší. Práve v znechutenosti z negatívnych skúseností by mal mať budúci dopyt po podobných projektoch najsilnejšiu živnú pôdu pod nohami.

Tradície, historické súvislosti, bilaterálne vzťahy, spoločné záujmy, to všetko nás spája. Mám dojem, že hľadáme skôr to, čo nás rozdeľuje.

Volby. K nim jsou mezi námi, „bezdomovci“, dva přístupy: jeden k tomuto tyjátru zásadně odmítavý, volení „menších zel“ typu ANO nebo SPD (také jen s přáním ty nejhorší alespoň nasrat), znamená tento zrůdný systém (plný nádorů pojistných mechanismů) legitimovat; druhý pak zohledňující, že nežijeme ve vzduchoprázdnu, s těmi nejhoršími chtě nechtě sdílíme prostor, nač jim jej proto neúčastí ještě dobrovolně vyklízet? Co k tomu (nejen) mladým nacionálům řekneš? 

Jozef: Budem sa opakovať, nevolím. Zo zlých a ešte horších skúseností. Bez najmenších ilúzií o tom, že v konečnom dôsledku raz dôjde k naplneniu predvolebných sľubov a systémovým zmenám k úžitku národu. Tak či onak, zostávam v tejto pozícii takmer osamotený. Nedokážem si predstaviť, že by dav uspokojený omrvinkami z inak výdatného koláča nabral odvahu a rázne odmietol rad radom každé, i to menšie zlo. Za drobné podiely na koláči sú tu totiž ľudia ešte stále ochotní páchať neuveriteľné zvrátenosti vrátane vlastizrady. Pre takých zostávam hlupákom veľmi rád a hoc musím každým dňom vyhŕňať rukávy vyššie a vyššie, aspoň sa môžem pozrieť do zrkadla.

Postrádam empatiu k takým, čo vlastným telom bránia zlodejov, vlastizradcov a v širšom zmysle slova vrahov, napriek tomu, že práve vďaka nim žijú nielen v mentálnej, ale aj sociálnej biede. Toto nie je žiadny prešľap, ale nepochybný signál osudového rozkladu spoločnosti, náš vlastný „pád Ríma“. Rozmaznaný človek 21. storočia však onen pád bude predýchavať len veľmi ťažko.

Obslužná „elita“ (té skutečné, diskrétně skryté), od prezidentů po poslední tv-komentátorku, zaměňuje populismus s demagogií a despotismem, takže slovo má dnes hanlivý podtón. Záměrně, protože vědí, že populus – lid z nižších sociálních vrstev – přes trvalé mediální oblbování zůstává politicky nekorektní (je proti masové imigraci a pro trest smrti například, dostatečně nejásá nad Lgbt a vůbec lidskoprávní agendou i jinými neokolonizačními trojskými koni). Populismus je prostě výrazem pravé vlády lidu, nikoli „demokracie diváků“, která je pro vládnoucí jediná přijatelná. Nicméně jako takový má populismus samozřejmě řadu úskalí. Uvedeš příklad ze Slovenska?

Jozef: Nesprávne tu panuje dojem, že ešte stále sú niektoré strany tradičné, ľavicové, pravicové, sociálne apod. Nie, tunajšie politické subjekty také strany len parodujú. Prvky populizmu v sebe absorbovali už všetky strany, čo samozrejme vypovedá aj o kvalitách voličskej základne, ktorú by pochopiteľne každá strana chcela mať čo najširšiu. Tradičné na našich stranách je možno nejaké pozlátko so zhnitým obsahom a o ľavicovosti a pravicovosti pochybujú už nielen voliči, ale sami volení. V takomto politickom prostredí sa životaschopne prebíjajú k moci jedinci s najmenej kvalitným charakterom, chameleóni schopní za odplatu uspokojiť nímandov a oklamať i sklamať hocijaké veľké stádo naivných voličov. A čím hlasnejší, bombastickejší, vulgárnejší, teda absolútne do slušnej politiky nevhodný prejav má, tým väčší úspech u senzácie chtivého publika zožne. Každý z nich má svoje limity a svoju konkurenciu, a tak je možno šťastím v nešťastí, že si navzájom kradnú voliča. Neobmedzená moc v rukách ktoréhokoľvek z týchto guerillových manipulátorov by celkom isto bola katastrofou. Nech si už na seba oblečú akýkoľvek kamuflážny vzor, vyrozprávajú akokoľvek dobrý príbeh a vymyslia ten najdokonalejší scenár do budúcnosti, apelujem na každého, zamerajte sa na reálne výsledky. Tie hovoria tou najjasnejšou rečou.

Poslední otázka. Hodně se mluví o mladických závislostech: na všemožných drogách, displejích a monitorech, pornografii i hazardu. Máš ten obraz mediální lupou za zveličený?

I když! … že počet takto postižených stoupá, je jisté. Stejně jako že obecná tělesná zdatnost a odolnost snášet nepohodlí, neřkuli bolest, dozajista klesá. Jenže třeba dodat, že zároveň roste, byť mírně, i počet těch, kdo se svými těly dokážou dříve nemyslitelné – v krasobruslení třeba, nejrůznějších akrobaciích, včetně tanečních, také ve výkonnosti. Je to taková nepřímá úměra, odpovídající ideologii liberastické society, která národy neuznává (nepřiznává jim v důsledku ani existenci), jen individuality… Co si o tom myslíš?  

Jozef: Rád zopakujem, zo všetkých závislostí čnie najvyššie tá na egu. Nadradiť svoj záujem nad záujem rodiny, rodu, komunity, či národa, to ináč ako zle ani dopadnúť nemôže. Zhubne to akceleruje potom veľmi rýchlo akoukoľvek ďalšou závislosťou.

Slavomír: Toto má viaceré polohy. Keďže patrím do generácie, ktorá si pamätá svet bez internetu a mobilov a súčasne do generácie, ktorá ich zavádzanie zažívala, môj pohľad bude ovplyvnený týmto. Iný pohľad budú mať pochopiteľne seniori, z ktorých mnohí sú dodnes na vlastnú škodu až príliš negramotní.  A už úplne inak bude vnímať túto otázku tínedžer, ktorý má mobil priam prirastený k ruke a svet bez internetu si ani nedokáže predstaviť. Najprv sa internet presadil v školách, nemal ho doma temer nik, takže sa naň človek dostal len v rámci hodín výpočtovej techniky, aj to len na krátky čas, kedy sa prebralo ostatné, maximálne pár hodín týždne. Navyše na ňom nebolo dostupné to, čo dnes. Čo bolo ale skokom vpred, bolo vyhľadávanie informácií. Už nebolo treba tráviť hodiny v knižnici, hľadať informácie štúdiom kníh, ale google zrazu za pár sekúnd vyhľadal potrebné. Maily s prílohami nahradili poštový styk trvajúci niekoľko dní a doručovanie správ sa stalo okamžitým. Toto všetko zjednodušilo život, no súčasne ho zrýchlilo. Keď chcel niekto ísť na internet, musel do internetovej kaviarne, kde si za to musel zaplatiť. Potom prišlo wi-fi, zavádzanie internetu domov a napokon posledná katastrofa v podobe sociálnych sietí. Dostupnosť prakticky všade a takmer zadarmo. Užitočnosť internetu prebilo razom márnenie času za ním sledovaním a vyhľadávaním nepodstatného, prípadne toxického obsahu vo všetkých rovinách. Ako oheň je dobrý sluha, ale zlý pán, tak to dopadlo i s internetom. V malom liek, vo veľkom jed. V záplave všemožných bludov a balastu ma vedia pobaviť tie s očipovaním ľudí či ich sledovaním. Každý, kto mi toto zvestuje, tak mu poviem trpkú pravdu – očipovaní už dávno ste a to najlepšie sledovacie zariadenie máš stále pri sebe a život bez neho si nedokážeš predstaviť. Ten čip je tvoja SIM karta a to zariadenie tvoj mobil, ktorého sa ani za nič nevzdáš. Niektorí doslova majú abstinenčné príznaky ak im je mobil či prístup k internetu odňatý. Ešte horšie to je podľa výskumov s deťmi, ktorým sa scrollovaním v mozgu utvoria v rámci vývoja mozgové dráhy tak, ako pri heroínovej závislosti. Nedávno som mal priam postapokalyptický zážitok – v plne obsadenom vozni vlaku z Budapešti do Viedne so zhruba 90 pasažiermi som ako jediný mal v rukách knihu a čítal si. Ostatní v hrobovom tichu ťukali do svojich mobilov. Najhoršia bola ale cestujúca španielska rodinka. Niežeby mi prekážalo, že Španielka začala hlasitý videohovor na celý vozeň a ako jedinú ju bolo počuť v tom mlčiacom dave digitálnych zombie,  ale miestami keď vypadlo wifi – podotýkam na možno desiatky sekúnd, tak jej dve deti od jedu hodili mobily o stolík a jej muž sediaci jej chrbtom v panike vyskakoval zo sedadla a ponad plece hystericky kontroloval, či jeho žena má signál, keď on ho nemá, pričom pohybmi mi pripomínal naspeedovaných účastníkov technoparty. Vedľa mňa sediaci mladý Ukrajinec si zas s oproti sediacou frajerkou písali správy a zjavne aj o mne – čudákovi s knihou. Medzi sebou neprehovorili ani slovko. Po tomto zážitku som si uvedomil, že asi úplne nepatrím do tohoto sveta.

Ak hovoríš, že či obraz neduhov spoločnosti nie je mediálnou lupou zveličený, tak musím povedať, že skôr naopak, že miera je ešte hrozivejšia. Príležitosť robí zlodeja, vraví príslovie. Kedysi, keď niekto chcel sledovať porno, musel zaň zaplatiť, či kúpiť si ho vo forme DVD, kedysi VHS kazety, požičať v požičovni, alebo kúpiť časopis v stánku – na to nie každý mal odvahu, odhliadnuc od toho, že k takémuto obsahu sa mladiství ani nedostávali. Prostitútky boli len v bordeloch a vykričaných uliciach. Dnes stačí jeden klik a pornografia je dostupná i malým deťom a prakticky zadarmo. To isté možno povedať o drogách, ku ktorým sa dá dnes poľahky dostať a narkomafie svojím vplyvom pretláčajú propagandu, ktorou bagatelizujú ich škodlivosť, či priamo cez politikov dekriminalizujú drogy, či ich prechovávanie pre svoju potrebu. Neduh sú i sociálne siete a komunikačné kanály, ktorých používatelia sa od nich nevedia odpútať ani na chvíľu a komentujú všetko, či prípadne zverejňujú pomaly i to, že idú na toaletu. Pozorujúc okolie musím spomenúť, že táto neprestajná komunikácia jednak vytvára aj zbytočné konflikty – jeden pochopí inak druhého, ale aj také neuveriteľné a neojedinelé javy, ako rozpady vzťahov či manželstiev. Dnes totiž už ktokoľvek môže napísať vašej priateľke, žene, sestre a začať jej pliesť hlavu kadečím. Poznám minimálne dva prípady, kedy takíto dobráci rozložili vzťahy tým, že vyhliadnutej žene začali nielen dvoriť, ale ju aj presviedčať o tom, že ani jej muž pracujúci v zahraničí tam zaiste nie je sám, veď inak by takúto krasotinku nenechal tuná samotnú… Teda ak sa na to pozriem triezvo, internet je dobrá vec, ale toxicity, ktorú prináša, je tiež nezanedbateľne veľa. Každý má ale slobodnú vôľu a mal by mať aj rozum v miere, akej digitálnemu svetu podľahne. K tomu ale treba viesť aj svoje okolie a najmä rodinu, lebo kým kedysi ideologický nepriateľ číhal len v škole či práci, dnes ho máme v obývačkách ba i spálňach a jeho metódy sú rafinovanejšie.

Ak uvádzaš, že sa posúvajú limity v športe, aj toto sa nedá donekonečna a ľudský organizmus má svoj strop, za ktorý sa nebude dať ísť – jedine ak sa naplní scenár biorobotov…