Dragoš Kalajić – Samuraj (1977)

Džunjú Kitajama (nar. 1902) v Japonsku studoval religionistiku. V roce 1924 odjel do Německa, aby prohloubil své znalosti filosofie, indologie, sanskrtu a latiny. Čím víc si své nové působiště zamilovával, tím víc ho mrzelo i uráželo neporozumění, podceňování, ba pohrdání vlastní rodnou zemí, s nimiž se mezi Němci tu a tam setkával – a to i na universitě a v knihách autorit, jakými jsou Oswald Spengler nebo Adolf Hitler. Rozhodl se proto svéráz japonské kultury, o němž se tehdy v Německu vědělo málo nebo nic, Němcům vysvětlovat. Důležitým shrnutím tohoto dlouholetého úsilí, jakož i hlubokého a mnohostranného autorova vzdělání se stala kniha West–östliche Begegnung: Japans Kultur und Tradition (Setkání východu se západem: Japonská kultura a tradice), jejíž první vydání spadá až do válečného roku 1941. To už byl pan Kitajama na základě jmenování říšským ministrem pro vědu, výchovu a lidové vzdělávání čestným profesorem kulturních a náboženských studií východní Asie při marburgské universitě.  Druhým významným profesorovým knižním titulem je pak Heroisches Ethos z roku 1944, řazený na školách SS a vyššího stranického vzdělávání k nepovinné doporučené četbě. Pan Kitajama však nebyl pouhým teoretikem: sám cvičil a posléze i vyučoval bojová umění. S tím vším úzce souvisí i jeho stať o samurajství, kterou zde čtenáři předkládáme v českém překladu a plném rozsahu:

D u ch  j a p o n s k é h o  r y t í ř s t v í

„Nejkrásnější ze všech květů má třešeň. Nejušlechtilejší z lidí je rytíř.“ Tento výrok je pro ducha japonského rytířství, jenž je od 12. století, kdy se v Japonsku rytířský stav ujal moci, nositelem nejvyšší japonské etiky, nad jiné symbolický. Rytíř stojí, ještě více než kterýkoli jiný smrtelník, před neúprosným zákonem pomíjivosti života. Musí umět kdykoli bez bázně pohlédnout smrti do tváře. Smrt však pro japonského rytíře není ani krutým koncem ani spásou ze „slzavého údolí“. Pro japonského rytíře jsou život a smrt mnohem více jednotou. Smrt je naplněním života tak jako je plod naplněním existence květu.

Třešňový květ není jen jakousi romanticky vonnou symbolizací japonské krajiny, nýbrž je věrným obrazem japonského rytířského ideálu. Mladistvé slunce vychází v Japonsku za časného rána na obzoru Tichého oceánu a zdraví triumfující ostrovní Říši; panenská krajina, zahalená do krásy třešňových květů, mu pozdrav opětuje. Slunce se zrcadlí v květech a srdce země se chvěje plno svěžesti a jasu. Tato slavnostní scéna se opakuje denně po bezmála dva měsíce. Když slunce vystoupá do středu blankytně modré oblohy, začínají třešňové stromy své květné roucho tiše shazovat a v poslední chvíli květy umírají. Tragika zániku, rmutně se dotýkající člověka a mámící z mnohého básníka bolestné žalozpěvy, ožívá v přírodě.  Pro japonská srdce je to slavnostní okamžik. Vrcholem života je smrt. Rozloučení s já na nejvyšším stupni lesku života, jako u opadávajících třešňových květů, je pro Japonce klenotem jeho existence, do něhož se odívá bez nářku a žalu.

Uvědomělým a zduchovněným prožitkem smrti dodává člověk obrazu svého života poslední a rozhodující rámec. Smrt je víc slavnostní než zarmucující. Nikoli proto, že člověku věstí rajský život na onom světě, nýbrž proto, že moment smrti v sobě skrývá naplnění (životní formy – tedy její dokonání podmiňující dokonalost – pozn. DP). Strom setřásá květy, aby uzrál plod. Tak pomíjivý život podléhá nepomíjivé harmonii smrti.

Smrt japonského rytíře nepotkává ani příliš brzy ani příliš pozdě. Neboť tento rytíř není před smrti bezradný či bezmocný, nýbrž je s ní důvěrný. Smrt člověka nepřemáhá. Naopak: Člověk poráží smrt tím, že ji zvládá a zahrnuje do života. Smrt je člověku pomáhající přítelkyní a učitelkou tomu, kdo se hodlá životním bojem probít až k smrti. Japonský rytíř byl v lidu právě tím, kdo toto zdolání a opanování smrti povýšil na princip svého způsobu života a existenční formy. Vše neobyčejné stále žije v důvěrném sousedství se smrtí. Jen ze smrti získáváme nadlidské síly, překvapující lidi obyčejného žití, v dějinách však tvoří nadobyčejné. Proto se japonští rytíři od mládí učili, aby uvykli smrti. Nic strašlivého, čím jednou může být život ohrožen, nesmí zůstat neznámé. Strach a hrůza jsou reakcemi života, od smrti přicházejí odvaha a činná síla. Proto byli synové rytířů často vystavováni nelidským zkouškám, aby se důvěrně se smrtí sblížili, ničeho se neobávali a před ničím vylekaně necouvli. Byli vychováváni k smrti.

Má to pokračování…

K autoru

Pro našince je ovšem nejzajímavější, že počátkem roku 1945 přijel profesor Kitajama do Prahy, aby na Karlově universitě založil a vedl nový ústav pro východoasijská studia a do doposud poklidného města přesunul z bombardovaného Marburgu japanistickou knihovnu. Dne 9. května byl zatčen v budově tehdejšího japonského vyslanectví na Malé Straně a internován v koncentračním táboře pro poražené Němce. Po sedmi měsících nucených prací se o jeho propuštění významně zasloužil vedoucí pražského Orientálního ústavu a profesor Kitajama tam – jako jediný japonský lektor v Praze – začal ještě v roce 1946 vyučovat japonštinu. V Sokole se později vrátil i ke cvičení bojových umění a stal se dokonce spoluautorem brožurky o sebeobraně. Podrobněji o jeho (nejen poválečné) činnosti svědčí podklady shromážděné autorem této stránky: kitayama-junyu.info. I tak zůstává spornou např. otázka Kitajamovy repatriace. Zatímco některé německo-italské zdroje uvádějí, že mu v návratu do vlasti (či alespoň na Západ) bylo bráněno komunistickými úřady, zde se – a snad i oprávněně – tvrdí, že si v poválečném Československu přál zůstat.

Džunjú Kitajama zemřel v Praze dne 19. ledna 1962.

Jim Goad

Autor: Greg Johnson

Jim Goad, nejlepší satirik mezi americkými novináři od H. L. Menckena (1880-1956, pozn. DP), je po smrti.

James Thaddeus Goad se narodil 12. června 1961 v pensylvánském Ridley Parku. Zemřel 22. června 2026 ve městě Albuquerque v Novém Mexiku, po letech problémů se zhoršujícím se zdravím, nedlouho po svých 65. narozeninách.

Jim byl nejmladší ze tří synů katolické rodiny ze skromnějších poměrů. Byl velice nadaný nejen jako spisovatel, ale také herec a hudebník. Než se naplno přiklonil k psaní, plánoval stát se hercem – proto se po maturitě přestěhoval do New Yorku. Dokonce herectví začal studovat na New York University u Stelly Adlerové. Nakonec se však rozhodl pro studium novinařiny na univerzitě Temple ve Filadelfii, které zdárně dokončil v roce 1985.

Následně se Jim i se svou tehdejší přítelkyní Debbie Rosalieovou přestěhovali do Los Angeles, kde pracoval pro Los Angeles Reader. V roce 1987 se s Debbie vzali. V roce 1991 sestavil první vydání průkopnického „zinu“ ANSWER Me!, následované dalšími třemi čísly v letech 1992, 1993 a 1994.

Díky úspěchu ANSWER Me! nabídlo nakladatelství Simon & Schuster Jimovi smlouvu na dvě knihy a stotisícovou zálohu. Manželé se odstěhovali do oregonského Portlandu, kde Jim napsal svou první knihu The Redneck Manifesto: How Hillbillies, Hicks, & White Trash Became America’s Scapegoats (Manifest rednecka: jak se z křupanů, venkovských balíků a bělošské špíny stala snadná oběť pro celou Ameriku; New York: Simon & Schuster, 1997). Přes ANSWER Me! a The Redneck Manifesto jsem v roce 2000 objevil Jimovo dílo i já.

ANSWER Me! v zásadě tvoří soubor odvážných až provokativních rozhovorů s lidmi jako průkopník LSD Timothy Leary, pasák Iceberg Slim, satanista Anton LaVey, sériový vrah Richard Ramirez, rasista David Duke nebo rasista Al Sharpton, doplněný eseji na nepříjemná témata jako sebevražda, sérioví vrazi, pedofilie nebo znásilnění, neomylně doprovázených znepokojivými fotografiemi, kolážemi a karikaturami.

Asi málokoho překvapí, že šlo o nanejvýš kontroverzní projekt a ANSWER Me!  čelilo zákazům pro pohoršování. Někteří jej dokonce obviňovali jako inspiraci pro střelbu v Bílém domě nebo čtveřici sebevražd slavných osobností včetně Kurta Cobaina. Kontroverze ale jen vybudily zájem čtenářů: posledních dvou vydání se vytisklo 13 tisíc a během následujících let se objevovaly nové a nové dotisky ANSWER Me! ve stále přepychovějších edicích, jasný to doklad jeho postavení coby ikony transgresivní popkultury.

Krom Jima Goada jsem prostřednictvím ANSWER Me! poznal také brilantního kreslíře Nicka Bougase (A. Wyatt Mann) nebo Adama Parfreyho, Boyda Rice a Shauna Partridge.

ANSWER Me!  bylo společně s Apocalypse Culture Adama Parfreyho mou „vstupní drogou“ do světa před internetové kontrakultury 80. a 90. let vyrůstající z pařeniště zinů a alternativních pidi-nakladatelství: transgresivní, misantropické, politicky nekorektní, proti rovnostářství, rasistické, sexistické a s jasným krajně pravicovým nádechem.

Při pohledu zpět ANSWER Me! působí jako analogový prapředek fór typu 4chan a 8chan, potažmo celého ekosystému online pravice. Tehdy šlo o nezbytné prostředí pro zrod a růst heretických myšlenek, které však už dnes stále pevněji zapouštějí kořeny v hlavním proudu, takže se „edgy“ stylizace nutně jeví jako zbytečně outsiderský přívažek.

The Redneck Manifesto pojednává o protibělošském rasismu s důrazem na to, jak bohatí liberální běloši vyrobili z chudých bělochů příhodné viníky „rasismu“, vše pokrývajícího vysvětlení vytrvale dysfunkční černošské menšiny. Zřejmě největším rouhačstvím proti oficiálnímu občanskému náboženství, jehož se Goad v knize dopouští, jsou pak úvahy nad hanebnou historií bělošských otroků ve Spojených státech.

Manifest nepředkládá návrhy na politické řešení amerických rasových problémů, vybízí ovšem k odvržení bělošské viny, což samo o sobě zavání revolucí. Navzdory Goadovu záměrnému cynismu a neustálému vtipkování jde o díle silně prostoupené morálním zápalem. Jeho kritika liberalismu je sžíravá a obrana bělošských obětních beránků plná hlubokého soucitu.

V době svého vzniku byl Goadův Manifest právě tak politicky nekorektní jako ANSWER Me!. Jelikož ale politika bělošské identity ušla za posledních třicet let poměrně dlouhou cestu, působí kniha na dnešní poměry téměř krotce, což je myslím dobré znamení.

Svůj výtisk Manifestu jsem si pořídil 6. července 2000. Přečetl jsem ho rychle a s takovým nadšením, že jsem cítil potřebu autora kontaktovat. Záhy jsem se však dozvěděl, že v roce 1998 byl Goad odsouzen na dva a půl roku odnětí svobody v oregonském vězení za násilí proti své přítelkyni, striptérce Anne „Skye“ Ryanové.

Jim se s ní dal dohromady ještě během svého manželství s Debbie v roce 1997. Podle všeho se k sobě manželé nehodili: Debbie byla značně podprůměrného intelektu – což je u dcery židovského doktora s podivem – a silně neurotická. V listopadu 1997 si Debbie vymohla proti Jimovi dočasný soudní zákaz přiblížení s tím, že ji fyzicky ubližoval a vyhrožoval smrtí. V prosinci bylo jejich manželství rozvedeno. Když byl však v květnu 1998 Jim zatčen za násilí pro Skye, Debbie nechala zákaz přiblížení stáhnout s tím, že se Goad změnil. V roce 2000 podlehla Goadova první žena rakovině vaječníků.

Jim bezpochyby měl svou temnou stránku. Své dětství s brutálním otcem a nedbalou matkou popisoval jako peklo. Chodil do katolické školy a jeptišky, které ji vedly, označoval za sadistické. Mladý Jim se doma i škole nelaskavým zacházením naučil rozdávat rány stejně nemilosrdně, jako je musel přijímat.

Stopy sadismu ostatně byly patrné i v jeho osobnosti. Z ANSWER Me!  se lidé očividně měli cítit nesví. Jeho humor často býval krutý. Nikdy si ale nevybíral nevinné oběti a podobné chování se mu hnusilo. Hledání všemožných hromosvodů pro svou zdánlivě nevyčerpatelnou zásobu hněvu však věnoval nemalé úsilí.

Příliš se netajil ani svými trnitými a obtížnými vztahy s ženami. U některých z nich se skoro zdálo, že sám sebe trestá. Prozradil mi, že když potkal svou třetí ženu Normu, měl pocit, že si tuto dobrou ženu, která mu jednoduše přála štěstí, nezaslouží. Naštěstí se ale rozhodl přestat sám sebe trestat a užívat si život Když jsem jen týden před jeho skonem s Jimem mluvil naposled, ptal jsem se, jak se má paní. „Je to anděl,“ odvětil.

Jeho druhá, autobiografická kniha Shit Magnet: One Man’s Miraculous Ability to Absorb the World’s Guilt (Port Townsend: Feral House, 2002 /Magnet na sračky: k zázračnému nadání jednoho muže pojmout všechnu vinu světa/) vznikla během výkonu trestu. Nelíbila se mi ani za mák a velice mě štvalo, že takto nadaný spisovatel, který zjevně prohlédl závojem vládnoucích lží naší doby, marní svůj čas na rochnění se v sebelítosti a ospravedlňování.

Pod pseudonymem J. P. Nash jsem zveřejnil hodně kritickou recenzi „Redneck Rousseau: Jim Goad’s Shit Magnet“ a poslal ji lidem z webu Vanguard News Network. Lze ji shrnout následovně: „Shit Magnet je snad nejohavnější literární počin na poli sebelítosti a ospravedlňování z pera narcistní, hraniční osobnosti od Rousseauových Vyznání – a literárně skoro stejně tak výborný“. Jima jsem viděl jako podivný mix nihilismu s narcistou, jehož niterná svoboda nihilismu nenašla plodné vyjádření kvůli narcistní potřebě pro veřejné uznání.

Když jsem později Jima poznal osobně, došlo mi, jak moc jsem se mýlil: Jim nebyl nihilista. Jistě, o morálce mluvil s despektem, protože jasně viděl, že většina lidí ji zneužívá jako prostředek k naparování nebo osobnímu prospěchu. Ani on však nebyl prostý silného morálního cítění, smyslu pro spravedlnost nebo tendence k sebemrskačství. Co jsem považoval za „narcistní“ falešnost, tak byla obyčejná žízeň po spravedlnosti.

Jim z recenze pochopitelně nebyl ani v nejmenším nadšený a já octnul na jeho seznamu nepřátel. Přestal jsem jeho dráhu sledovat, ale o mnoho jsem nepřišel, jen dílka Trucker Fags in Denial, s ilustracemi Jima Blancharda (Seattle: Fantagraphics, 2004) a Jim Goad’s Gigantic Book of Sex (Port Townsend: Feral House, 2007).

Někdy v polovině první dekády tohoto století se Jim přestěhoval nedaleko Atlanty, oženil se svou druhou ženou Shannon a narodil se mu syn Zane (*2008), který bohužel trpí silným autismem.

Jim se znovu objevil na mém příslovečném radaru v dubnu 2009 díky pravidelným sloupkům pro Taki’s Magazine. Nešlo si je nezamilovat, protože se v plné síle vracely k silným stránkám Manifestu: k popukání vtipné a zároveň hluboké štulce liberálnímu, feministickému a duhovému svatouškovství, právě tak jako nenávisti vůči bělochům, mužům a heterosexualitě.

Nejlepší věci z tohoto období najdete ve výborech The New Church Ladies: The Extremely Uptight World of “Social Justice” (Stone Mountain, Georgia: Obnoxious Books, 2017), Whiteness: The Original Sin (Obnoxious Books, 2018), The Bomb Inside My Brain (Obnoxious Books, 2019 a Gender Psychosis: Insanity and Sexual Identity (Obnoxious Books, 2020).

Některé jeho věci pro Takimag jsem znovu publikoval i zde na Counter-Currents. Jimovi ovšem stále ležela v žaludku moje recenze Magnetu na sračky a znemožnil mi přidávat komentáře na webu Takimag. V listopadu 2019 si Jim neodpustil sarkastický komentář k mému vyhoštění z Norska. Reagoval jsem lichotkami (upřímnými) v naději na zakopání válečné sekery. Jim odpověděl soukromou zprávou: „Velkorysá odpověď, Gregu.“ Zapředli jsme konverzaci, urovnali naše neshody a k mému neskonalému překvapení se stali přáteli.

Jimovi moje nelichotivá recenze připadla nespravedlivá a já jsem jeho rozvážný a právnický argument uznal. Dodal však, že mu recenze přišla dobře napsaná, což je od někoho jako Jim Goad cenný kompliment.

Jim nebyl v Taki’s Magazine úplně spokojený. Letmo jsem to propočítal, oslovil pár našich mecenášů a předložil mu nabídku. V říjnu 2020 tak Jim přibyl do naší stáje a až do ledna 2025 psal dva sloupky týdně, celkem přes čtyři stovky.

Dával jsem mu spoustu volnosti, redigoval ho minimálně a vyplácel bez prodlení. Výměnou za to jsem dostával texty náležící k tomu nejlepšímu, co vytvořil, přepečlivě editované a doručované se strojovou předností. Žádné výmluvy, žádné chování primadony, jen ryzí profesionalismus. Byla radost s ním pracovat.

Osobně jsme se poprvé setkali v roce 2022 v rozpálené Atlantě. Kavárna OK byla přeplněná, takže jsme nakonec obědvali v židovském lahůdkářství. Cítil jsem jistý osten pochyb: vždyť Jim sám se ve svých textech nijak netajil tím, jak … nesnadné často bývalo s ním vyjít. Ve skutečnosti ale všechno proběhlo jako na drátkách. Celé období naší spolupráce bylo prosto sebemenšího náznaku dramatu.

Poznámka na okraj: Jim měl na internetu spoustu odpůrců a kritiků. Rádi ho „nachytávali“ a předhazovali světu zahanbující fakta z jeho života, jako by snad objevitelsky vykopali dosud pohřbené tajemství. Každé jedno z těchto odhalení však mělo tentýž zdroj: Jima Goada v jedné ze svých knih. Nešířili tak o něm lži, ale tihle nadutí šejdíři zcela jistě lhali o sobě samých, když předstírali, že jsou čestnější než on.

Když jsem Jima zlanařil ke Counter-Currents, jasně a zřetelně mi dále najevo, že se nevstupuje do žádného „hnutí“ a nepřidává se k „věci“. Nedlouho předtím zrušil své vystoupení na konferenci American Renaissance, jelikož měl pocit, že popis jeho tvorby z něj dělá součást „hnutí“. Jim se zcela jasně považoval za vlka samotáře.

Neměl jsem s tím sebemenší problém, protože jsem přesvědčen, že bělošský nacionalismus získává na síle, když lidé „vně“ našeho hnutí vyslovují naše teze a právo na to je nahlas formulovat. Jima tato odpověď uspokojila.

Svěřil jsem se mu s tím, že mi podobné obavy připadnou lehce „autistické“. Byl to komentář takříkajíc na jedno použití, ale Jim si to vyložil doslovně, což mi opět připadlo poněkud autistické, jakkoliv jsme se shodli, že se toto označení nadužívá. Dodal však, že „je na /autistickém/ spektru“. Jim se obával, že kdyby se stal součástí „věci“, úplně by to pohltilo jeho život, tak jako kdysi katolicismus během jeho dospívání.

Na podzim 2024 se Jim s Normou přestěhovali do Nového Mexika. Jim už nemohl Georgii ani cítit a toužil po novém začátku, který se však ukázal jako nanejvýš stresující a náročný. Někdo snáší stěhování jako psi, pro které je to dobrodružství. Jiní ovšem spíše jako kočky, pro něž je to čirý děs. Jim bohužel náležel do druhé kategorie.

Jim měl nesčetné zdravotní potíže. Už v roce 2008 mu vyoperovali nádor na mozku. Následovala dvě kola rakoviny prostaty. Trpěl také na srdce. Stěhování proběhlo krátce po dovršení druhého kola chemoterapie. Rakovina a stěhování patří k nejvíce stresujícím událostem, jaké si lze v životě představit. Když se obojí sejde, musí být zátěž zdrcující. Jim to nějak překonal, po svém stěhování však působil velice nervózně a v těžké depresi.

Přestože ve svém divokém mládí vyzkoušel snad všechny drogy, které tehdy byly k mání, Jim, jehož jsem znal, nepil a neužíval žádné látky, jež by mohly ovlivnit jeho mentální rozpoložení. Proto se vzpíral radám nechat si předepsat léky proti úzkostem a depresím. Projevoval známky toho, čemu říkám „‚To nejde‘ myšlení“, což jsem vnímal jako projev deprese.

V lednu 2025 se Jim Goad autorsky odmlčel. Nabídl jsem mu nějaké peníze za přetisknutí jeho nejlepších věcí z minulosti. Po čase je ale přestal posílat. Když jsem pátral po důvodech, odvětil, že už nic dobrého nemá. Tehdy mi bylo jasné, že jeho deprese je nanejvýš skutečná.

Pohrával jsem si s nápadem, že by mohl sestavit výbor svých článků pro Counter-Currents, k tomu ale musel nejprve překonat to, co ho sužovalo.

Chyběl mně i svým fanouškům – lidé se mě na něj neustále vyptávali. Mluvili jsme spolu stále vzácněji. Když jsem se ho ptal, jak se má, svědomitě popsal svůj stav, což jako by jen prohloubilo jeho depresi.

Naposledy jsme spolu mluvili 14. června, kdy jsem mu oznámil, že jeden z jeho nejdražších přátel je nevyléčitelně nemocný. Zajímalo mě, jestli by mohl napsat nekrolog. Nemohl, sotva zvládat odpovědět na e-mail. Měl ovšem noviny ohledně svého zdraví: jeho rakovina se vrátila.

Jim Goad patří k nejzajímavějším a nejnadanějším lidem, které jsem poznal. Stejně jako s Jonathanem Bowdenem, Leo Yankevichem a Charlesem Krafftem se s ním nyní musíme rozloučit. Poneseme s sebou vzpomínku na jeho život i dílo. Zapomenout bychom však neměli ani na jeho smrt – jako připomínku toho, že náš zbývající čas nesmíme promarnit.

Plány na vzpomínkový obřad zveřejním, zatím bych rád vyzval Jimovy přátele a kolegy, aby své vzpomínky sdíleli i se čtenáři Counter-Currents. Normě by hodně pomohlo, kdyby se ozval i Jimův správce webu.

Na Jima na onom světě čeká jeho otec Alton Howard Goad, matka Margaret Mary Goadová, starší bratr Alton Howard Goad, Jr.— kterému se říkalo Bucky –  brutálně zavražděný ve Francii v roce 1969, když bylo Jimovi osm, a jeho první žena Debbie.

Přežil ho jeho o 13 let starší bratr John Francis Goad, druhá žena Shannon, syn Zane, třetí žena Norma, zástupy jeho přátel a příznivců a pochopitelně jeho dílo, jehož vliv i uznání pro něj budou jen a jen narůstat s tím, jak si bílí Američané stále s menším nadšením budou nechávat srát na hlavu.

Vzpomínka Grega Johnsona Ode to Jim Goad vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 19. července 2026.

Léon Degrelle

Autor: Léon Degrelle

Pokud byl na světě muž, pro něhož milovaná žena pramálo znamenala, potom to byl Hitler.

O ženách nikdy nemluvil. Děsil se vtipů stráže, ve které bylo tolik žádostivých mužů. Dokonce si myslím, že byl prudérní. Prudérní ve svém postoji i svých citech.

Obdivoval ženskou krásu. Jednoho dne se rozhněval na svého důstojníka kvůli tomu, že si nevyžádal adresu neskonale krásné dívky, která přiskočila k Vůdcovu vozu, aby ho mohla přivítat. Nechtěl si s ní smluvit dostaveníčko, jak by to udělali jiní, chtěl jí prostě poslat květiny.

Ve společnosti žen se cítil dobře. Osobně jsem poznal nejkrásnější mladou ženu Říše Siegried von Weldseck. Byla vysoká, měla zářivé oči, úžasně jemnou pleť a drobné poprsí. Každý by se do ní zamiloval. Strávil jsem s ní poslední krásné chvíle války, když si do mého frontového úseku na Odře přišla pro svazek dopisů, které jí adresoval její přítel Hitler. Při té příležitosti mi vyprávěla o jejich vztahu, o pravidelných úterních schůzkách, na kterých ale nikdy nebyli sami, a kde na sebe nechávali působit hudbu.

Hitler se s úspěchy u dam příliš nesvěřoval. Miliony nejen německých žen do něho byly zamilované. V jedné skříni schovával dopisy, v nichž ho ženy prosily, aby je přivedl do jiného stavu! Nikterak se neucházel o jejich přízeň. Řekl bych, že láska k ženě pro něho neměla valnou hodnotu. Jeho city totiž poznamenalo nešťastné řízení osudu.

Začalo to jednou nevinnou láskou. Dotyčná se jmenovala Stephanie. Tehdy šestnáctiletý Hitler večer co večer čekával na jednom z lineckých mostů, aby ji spatřil procházet. Po celé měsíce se jí neodvážil říci jediné slovo. I když se to jeví jako nesmysl, Hitler byl plachý člověk. Plachý jako dítě, které jde poprvé ke svatému přijímání. Láskou k této dívce se trápil dva roky. Nakreslil si fiktivní palác, pochopitelně ve wagnerovském stylu, v jakém by rád se Stephanií prožil své štěstí. Z Vídně jí posílal něžné dopisy, ovšem záměrně neuvedl svou adresu a rovněž jeho podpis byl zcela nečitelný. Muž, jenž ji miloval, se nikdy neodvážil odhalit svou totožnost. Později se vdala. Dnes tato starší dáma, vdova po podplukovníkovi, žije ve Vídni. „Opravdu, vzpomínám si. I když už to bylo tak dávno, vždyť je to padesát let! Ano, chodily mi dopisy, o jakých mluvíte. Skutečně to tehdy byly dopisy od Hitlera?“ reagovala nevěřícně po zjištění, že právě ona byla Vůdcovou první láskou.

Ve svých dvaceti letech byl Hitler, pohlcený nikdy nevyřčenou láskou, stále panic. Takto to prostě bylo. Nepochybně kolovaly stovky hloupých historek o Hitlerových románcích s vídeňskými prostitutkami a Židovkami a také o tom, jak se od nich nakazil syfilidou. Jedná se o bláboly. Hitler v mládí miloval jedinou ženu: Stephanii. A nikdy s ní nepromluvil ani slovo.

Zatímco láska ke Stephanii nikam nevedla, ostatní Hitlerovy lásky skončily katastrofou. Všechny ženy, které nepochybně nejmilovanější muž Evropy svíral v náručí, skončily svůj život tragicky. První se oběsila ve svém hotelovém pokoji. Další Hitlerovou láskou byla jeho neteř Geli, která se zastřelila; v Hitlerově mnichovském bytě, a jeho vlastním revolverem. Hitler z toho šílel. Tři dny chodil po bavorském bytě sem a tam v myšlenkách sebevraždu. Na Geli nikdy nezapomněl. Byla stále s ním. U její busty nikdy nechyběly květiny.

Třetí ženou konečně byla Eva Braunová, kolem níž vznikla síť nesmyslných, občas směšných legend.

Nahlédl jsem i do tohoto vztahu. O Evě jsem věděl vše. Pracovala u Hitlerova nejlepšího přítele, mnichovského fotografa Hoffmanna, kterého pojilo blízké přátelství i se mnou. Byla blázen do Adolfa, muže, který v ošklivém, vždy zmačkaném plášti ze světlého gabardénu, s pramenem vlasů spadlým do čela a mohutným nosem nad štětinovým knírem působil jako hastroš. Krásná Eva, ztepilá a růžolící, ho však vášnivě milovala. Pokusila se ho svést polibkem. Na Štědrý den svého nadřízeného přiměla, aby Hitlerovi zavolal a pozval ho na oslavu. Hitler moc rád mezi lidi nechodil. Dokonce i Vánoce trávil sám ve svých dvou pokojích. Nechal se však přemluvit a přišel. Půvabná Eva si počkala na správnou chvíli, aby ho podle staré germánské tradice políbila pod jmelím. Když se mu vrhla kolem krku, Hitler se zarazil, zrudl studem, beze slova se otočil na podpatku, sebral z věšáku kabát a odešel. V přítomnosti žen byl neuvěřitelně plachý. Jediný polibek přiměl k úprku muže, jenž o deset let později donutil k útěku celou Evropu!

Aféra ovšem pokračovala. Ubohá Eva nikdy nebyla tolik zamilovaná. Když si uvědomila, že je pro ni zbožňovaný Adolf beznadějně nedosažitelný, vzala revolver a střelila se do srdce. Mnoho lidí netuší, že už deset let před jejich společnou sebevraždou v berlínském bunkru se Eva z lásky k Hitlerovi pokusila zabít. Hitler už zažil sebevraždy dvou žen, měl se tedy čeho obávat. Ale Eva přežila. Hitler chtěl vědět zda skutečně chtěla skoncovat se životem, nebo na něho touto komedií pouze chtěla zapůsobit. Zpráva profesora Mnichovské univerzity, který ji na jeho žádost vyšetřil, však zněla jasně: Eva unikla smrti se štěstím, jen o pár milimetrů. Byla to skutečná ctitelka: nemohla-li milovanému muži poskytnout svou životní sílu, zvolila si smrt. Takto tedy Eva Braunová vstoupila do Hitlerova života.

Ty dva nikdy nebylo možné spatřit o samotě. Eva byla pozvána do Berchtesgadenu, ale vždy se pohybovala ve společnosti jiných mladých žen Vůdcových spolupracovníků. Sedávali na sluncem zalité terase s výhledem na šedé, modré a bílé Alpy. Svět snad nikdy neviděl tak zdrženlivé přátelství mezi mužem a ženou (neboť šlo v prvé řadě o přátelství), jako bylo toto. Veškeré řeči o dětech, jež spolu zplodili, jsou naprosté výmysly. Hitler miloval děti, rád je hostil na terase a hrál si s nimi, ale s Evou ani s žádnou jinou ženou potomky neměl. Ženy pro něho znamenaly jakýsi záblesk krásy v politickém díle, které mu bylo vším. Stín smrti navíc vždy překryl temnotou prchavou záři ženských tváří, na nichž spočinul pohledem.

Ozvěny výstřelů z nešťastných lásek totiž ještě neutichly. První den války stiskla pod Hitlerovým balkonem spoušť další žena. Tentokrát se o sebevraždu pokusila Angličanka, okouzlující dívka, kterou jsem též znal. Měla můj obdiv stejně jako její sestry, z nichž se jedna provdala za předáka anglických fašistů Oswalda Mosleyho. Všechny byly krásné, ale Unity ‒ Unity Mitfordová ‒ se podobala řecké bohyni. Byla štíhlá, světlovlasá, dokonalý prototyp Germánky. Snažila se být Hitlerovi stále nablízku, a ten hladíval pohledem její zlatou kštici a dokonalé tělo. Potkávali se hlavně ve Wagnerově domě v Bayreuthu. Blížila se ale válka, a zájem o ženy, Unity nevyjímaje, musel jít stranou.

Pro Unity však byl Hitler vším. Když 3. září 1939 vypukla válka Německa s Anglií, uvědomila si definitivně, že jejich láska nikdy nebude naplněna. Přelezla hradbu růží, jež kvetly pod Vůdcovými okny, a vytáhla z kabelky revolver. Prostřelila si hlavu, ale nezabila se. Poté došlo k něčemu mimořádnému: Hitler Unity svěřil do péče nejlepších německých chirurgů, kteří jí zachránili život. Denně jí pak, ač hořela válka s Polskem, Vůdce posílal růže a následně zařídil její převoz do Británie. V zimě 1939‒1940 už obě evropské velmoci stály proti sobě ve válečném konfliktu. Hitler přesto zařídil, aby speciální vlak převezl raněnou přes Švýcarsko a francouzské území až do přístavu Dunkerque, odkud ji do vlasti dopravila loď pod ochranou německého letectva. Unity během nepřátelských vojenských akcí živořila zdeptaná svou bolestí a zemřela brzy po válce.

Od roku 1939 už tedy v Hitlerovi životě byla jen jedna žena – Eva Braunová. Její úloha byla ale až do konce jejich dní naprosto podružná. Sám jsem s Vůdcem strávil na hlavním velitelství celý týden. Eva se tam ani jednou neobjevila; v průběhu čtyř let, která trávil zavřený v bunkrech v týlu fronty, ostatně v Hitlerově blízkosti nepobývala žádná žena. Eva posílala dopisy. Kolem desáté hodiny večer telefonovala. Takto probíhala jejich tajná a romantická láska. Závěr války ji dramaticky ukončil. Jakmile si Eva uvědomila, že se vše hroutí a muž, jehož nade vše miluje, klesá ke dnu, odletěla do berlínské vřavy, aby po jeho boku zemřela.

Hitler se s ní oženil poslední den svého života, aby jí vzdal poctu za statečnost německé ženy a oběť milenky, která raději zemřela, než aby přežila toho, koho milovala. Dříve se nikdy neoženil, jelikož jeho jedinou ženou byla Německá říše. Onoho dne ji definitivně opustil a pojal za manželku Evu. Byla to skutečná čest. S Evou nestrávil ani poslední noc. Byl moudrým hrdinou a zůstal jím až do smrti. Vše bylo tragické až do samotného konce. V momentě, kdy vedle Hitlerova těla politého benzinem začalo hořet i Evino tělo, její hruď se vzedmula. Byl to hrůzostrašný okamžik. Poté ji pohltily plameny. Takto skončila poslední láska Adolfa Hitlera.

Pasáž z knihy Hitler démocrate, redakčně kráceno.

Většina již přejala náturu hovad – a podle toho to taky dopadne.

Autor: A. J. Tůma

Právě v současném africkém počasí se nejlépe mezi davy výletníků a čumilů vyjeví opičí nátura, kterou kdysi civilizovaný Středoevropan, zdá se, již vnitřně zcela přejal. Ve způsobech, oblékání, mluvě, zábavě. Zadívejte se jen někdy na ta místa, kde se sejde větší shromáždění dovolenkářů, se vším tím tetováním, pantoflemi, trenýrkami, barvami, nevychovanými čokly a dětmi, hulvátským sebevědomým čerpaným z plných šrajtoflí a velkých aut. A když si večer pustíte televizi a nestačíte se divit, pak si uvědomte, že toto je zábava šitá přesně na míru těmto tvorům. Všechno je v pořádku, lidé dostávají co chtějí, všichni jsou spokojeni, svoboda frčí.

Jenže svoboda je teď prý ohrožena!

Strachují se o ni ruku v ruce skoro všichni. Globální gauneři se obávají, aby náhodou nebyla ohrožena jejich svoboda vykořisťovat lidi a držet národy na uzdě, urychleně vyměnit v Evropě obyvatelstvo a vymazat identitu, morálku a paměť. Různí konzervativní vlastenci se naopak domnívají, že je ohrožena jejich svoboda rochnit se ve svém věčně ukřivděném čecháčkovství, slavit osvobození Rudou armádou a nadávat, jak nás Západ vysává; taky jste už slyšeli, že nebýt našich pracovitých rukou, už  by se Německo hospodářsky zřítilo do prachu? Taky bychom měli mít svobodu se ujišťovat, že nejlepší kmáni byli vždycky Číňané, a jestliže evropská civilizace chvilku vládla, byla to vlastně jen divná náhoda, odchylka z logiky dějin. Tak ať už jde ta Evropa konečně do háje. Co my s ní máme společného, my, hrdí Slované? Nebo že bychom naopak my byli ta správná Evropa? Třeba společně s Ruskem, Rumunskem a Bulharskem že bychom to tomu Bruselu natřeli?

Svoboda pro gaunery a debily je prostě značně nebezpečná věc.

Jak si představují svobodu umělci, politici, blázni, a další kategorie, mezi nimiž jsou hranice značně rozostřené, netřeba dodávat.

Lidská svoboda je v zásadě velká škodná. Smysl má jedině tehdy, pakliže je využita k nastolení Řádu: mravnosti, pravidel, pořádku, autoritě v tradici. Pokud ji ovšem zneužijete v intencích dnešního jejího výkladu, pak slouží ke spolehlivému rozložení téhož.

Řád stojí vysoko nad individuální svobodou. Kmen, jenž toto nepochopil nebo popřel, vždy dříve nebo později vyklidil své místo kmenům jiným. To je zákon přírody.

Pokud  tzv. individuální svoboda znamená nastolování atmosféry, v níž se lze beztrestně chovat a jednat paraziticky, neužitečně nebo přímo odporně, ba vyžadovat za to jakýsi obdiv, být velkolepě „sám sebou“, pak zvítězilo myšlení hovad. Pakliže tomu propadne většina, a národ se podle toho začne chovat, pak se stáváme národem hovad. Lépe řečeno rasou hovad.

Tento typ vnímání „svobody“ je přesně tím, co nás táhne do bahna. Žádná imigrace, zelený úděl, války, homosexuální mafie. Nic z toho by nebylo, nebýt téhle „svobody“. Bez ni by se totiž hovada nikdy nedostala do pozic, z nichž mohou o naší budoucnosti hovadsky rozhodovat. V normálním lidském řádu jsou šílenci, neproduktivní plebs a protispolečenští extremisté přirozeně segregováni mimo vrstvu, která může mít nárok vládnout, z důvodu sebezáchovy každé životaschopné společnosti.

Pokud je využita k cestě k vyššímu, pak jde o svobodu dobře využitou. Jedině má-li tento význam, lze vůbec o svobodě hovořit, aniž by se dostavil náběh ku zvracení. Jedině tak má smysl – ve spojení s invencí respektující přírodu a tradici, s odpovědností k celku a plnou odevzdaností službě.

Naopak nelze tolerovat svobodu od všeho, tedy svobodu k nižšímu a stále nižšímu. Pak je povinnost těch, kteří směřují k vyššímu, omezit svobodu těch druhých a nastolit řád, pořádek a pravidla i pro ně, proti jejich vůli, a k jejich dobru. Dát jim naději a možnost, aby jejich vnitřní svoboda byla časem spravena a vedla nejen k jejich zařazení do služby ideálu, ale také ke skutečnému vnitřnímu lidskému štěstí. Výrazně pak ubyde pacientů na psychiatrii, antidepresiv, úzkostí a sebevražd.

Jenže: „svoboda“, „lidská práva“, a „tolerance“ (aneb „nic lidského nám není cizí“) jsou už tři všudypřítomné mantry, které nám přešly do krve, což znamená, že většina již přejala náturu hovad – a podle toho to taky dopadne.

Autor: Radim Lhoták

„Zajímavý život je vrcholný pojem tupců,“ napsal Saul Bellow – americký židovský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Ponechme stranou, že nebýt Žid, patrně by se tak prestižní a dobře honorované ceny nedočkal. Nicméně jakožto beletristický autor působil v druhé polovině minulého století, kdy ještě mělo tvůrčí psaní nějakou myšlenkovou a poznávací hodnotu. Dnes je snůškou bizarností, předstírání a přihlouplého fantasy. Bellow se k citovanému výroku dopracoval na sklonku života, kdy začínal plně chápat podstatu západního života i marnivost veškerého snažení naplno si ho užívat, jak vykřikují rozjařené konzumentky zážitků. A vskutku, honba za zážitky se stala krédem všech vyznavačů opojení smyslů bez konce, všech dychtivých cestovatelek a bujarých návštěvníků společenských večírků užívajících si radost až do rána.

Heslo dne: Raduj se z přítomného okamžiku. Rčení úspěšné ženy: V den, kdy ses alespoň jednou nezasmála, jsi nežila. Je až neuvěřitelné, kolik úsilí, snahy a energie vynaloží nebozí současníci k tomu, aby měli pocit, že žijí, aby se neustále někam posouvali, aby nezůstávali stát na místě a poznávali nové zajímavé věci, aby nezakusili prázdnotu ničím nerušeného ticha a samoty, aby neupadli do existenciální úzkosti a nemuseli začít vážně přemýšlet o tom, jakou má jejich snaha „žít naplno“ smysl a jakým zbytečným balastem se jejich čas strávený na tomto světě zaplňuje. Vrcholem zajímavosti je pro ně ukazovat světu křivky nahého těla u nekonečného bazénu z hotelu nějaké atraktivní turistické destinace.

Nikoli pohyb ale klid, nikoli komunikace ale mlčení, nikoli sociální interakce ale samota přinášejí stav duše, při němž lidská mysl nabývá pravdivé poznání. Je nutné se zastavit, nanejvýše vystoupat na příslovečný vrchol hory a nalézt ticho vzdálené lidskému shonu a obstarávání, pokud má člověk najít sama sebe a naplnit srdce pravým uspokojením.

Martin Heidegger učil, že zakoušení existenciální úzkosti v odloučení je podmínkou počátku autentického bytí a vnitřní svobody. Vyvázat se z vleku věcí tak, jak se nám jeví nezbytné pro náš pobyt ve světě, a naopak vytrhnout se z koloběhu zážitků, jimiž se cítíme být naplňováni a odváděni od sebe sama. To je podle slavného existenciálního filosofa cesta k plnému bytí a poznání vlastního já v jeho bytnosti. Leč kam dnes s klasickou filosofií na generace požitkářů, vyznavačů popkultury a Horatiova rčení carpe diem, když „život je tak krátký“. Duchovní příkaz askeze je pro ně úletem náboženských fanatiků, v lepším případě stoických bláznů a pošahanců.

Současný životní styl už není odrazem ani moderny, a dokonce ani postmoderny. V mnoha ohledech připomíná zběsilý let skokanů do mořského příboje, hyperaktivitu populace trpící syndromem ADHD neboli poruchou soustředění, impulzivitou, potížemi s udržením pozornosti a neschopností účinně setrvat v učení, práci či mezilidských vztazích. Syndromem ADHD dnes trpí dvě třetiny žen toužících po nezávislosti, cestování a zajímavém životě. Jinými slovy: Současná společnost je vážně nemocná.

Felix Edmundovič Dzeržinskij (11. září 1877 – 20. července 1926) „Chladnou hlavu, planoucí srdce a naprosto čisté ruce.“

Autor: Jeroným Černý

Dne 20. července 1926 zemřel v Moskvě Felix Edmundovič Dzeržinskij. Bylo mu pouhých osmačtyřicet let. Jeho organismus, oslabený léty věznění, vyhnanství, nemocí a téměř nepřetržité práce, nevydržel vypětí po dlouhém projevu před vedením bolševické strany. Dnes, o sto let později zůstává jeho jméno spojeno především s Čekou, první bezpečnostní institucí sovětského státu. Takové zjednodušení však zakrývá člověka, jehož působení zasáhlo také dopravu, průmysl, hospodářskou správu a péči o děti bez domova.

Felix Dzeržinskij se narodil 11. září 1877 v polské šlechtické rodině na území tehdejšího Ruského impéria. V mládí uvažoval o duchovní dráze, ale místo kněžství si zvolil revoluční politiku. Opakovaně byl zatýkán, vězněn a posílán do vyhnanství. Zkušenost s carským represivním aparátem v něm prohloubila přesvědčení, že společenský řád založený na privilegiích nelze napravit dílčími reformami. Po revoluci roku 1917 se stal jedním z organizátorů nového státu. Vedl Čeku („Řád Železného Felixe“, A. Dugin) a její nástupnické organizace, působil v čele dopravy, od roku 1921 se zabýval také řešením katastrofální situace opuštěných dětí a v roce 1924 převzal Nejvyšší radu národního hospodářství.

Dzeržinskij nebyl mužem pohodlí ani osobního obohacování. Obraz asketického, neúplatného a krajně disciplinovaného služebníka revoluce se stal základem jeho veřejné pověsti. Právě tato pověst mu vynesla označení „Železný Felix“. Železný nikoli proto, že by necítil, nýbrž proto, že své osobní city podřizoval tomu, co považoval za historickou povinnost. Sovětská propaganda později tuto představu systematicky rozvíjela a spojovala v ní neústupného ochránce revoluce s člověkem citlivým k utrpení dětí.

Děti revoluce

Občanská válka nezanechala pouze rozvrácené továrny a železnice. Zanechala také obrovské množství sirotků, uprchlíků a dětí žijících bez rodiny, školy a základního zabezpečení. Právě zde se projevila méně známá stránka Dzeržinského působení. V roce 1921 se postavil do čela komise zaměřené na zlepšení života dětí a na budování sítě dětských domovů, pracovních kolonií a výchovných komun.

Dzeržinskij nebyl pedagogickým teoretikem. Nenapsal soustavu výchovných pouček a nevytvořil vlastní pedagogickou školu. Rozuměl však něčemu, co teorie bez politické vůle často nedokáže: že dítě vyrůstající na ulici nelze zachránit pouhým moralizováním. Potřebuje bezpečné prostředí, pravidelnou práci, vzdělání, kolektiv a vědomí, že je pro společnost potřebné.

Z tohoto institucionálního prostředí později vyrůstaly také experimenty spojované s Antonem Makarenkem. Dzeržinského pracovní komuna u Charkova, založená po jeho smrti a nesoucí jeho jméno, spojovala školní vzdělávání, kolektivní odpovědnost a produktivní práci. Stala se jedním z míst, na nichž se formovala sovětská tradice sociálněpedagogické práce s opuštěnou a delikventní mládeží. Bylo by nepřesné připisovat její pedagogickou metodu přímo Dzeržinskému. Bez organizačního rámce, politické podpory a státního zájmu, které pomáhal vytvářet, by však podobné projekty jen obtížně získaly potřebný rozsah.

Obnova dopravy a průmyslu

Podobně praktický byl Dzeržinského přístup k hospodářství. Revoluční stát zdědil zemi vyčerpanou světovou válkou, revolucí a občanskou válkou. Železniční síť byla narušena, výroba klesala a města trpěla nedostatkem surovin i potravin. Dzeržinskij jako první lidový komisař dopravy prosazoval obnovu železnic, pracovní kázeň a odpovědnost jednotlivých stupňů řízení.

Když se roku 1924 stal předsedou Nejvyšší rady národního hospodářství, věnoval se obnově průmyslové výroby, rozvoji těžkého průmyslu a vztahu průmyslového centra k zemědělskému venkovu. Nebyl pouze zastáncem administrativního donucení. Chápal také význam hospodářské kalkulace, trhu v podmínkách nové ekonomické politiky a potřebu vyrábět zboží, které zemědělské obyvatelstvo skutečně využije.

Také zde se projevovala základní vlastnost jeho práce: odmítání polovičatosti. V dopravě, průmyslu i sociální oblasti požadoval přesné vymezení odpovědnosti. Stát pro něj nebyl abstraktní soustavou úřadů, měl být nástrojem schopným dopravit uhlí do továrny, potraviny do města a dítě z ulice do školy.

Čeka

Dzeržinského život však nelze oddělit od Čeky – Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Byla založena v prosinci 1917 ve chvíli, kdy nový systém čelil ozbrojenému odporu, rozkladu státní správy, atentátům, zahraniční intervenci a občanské válce. Dzeržinskij dostal za úkol vybudovat bezpečnostní aparát prakticky z ničeho.

Čeka se pod jeho vedením stala nejen zpravodajskou a kontrarozvědnou službou, ale také represivním orgánem. Dnes bývá spojována s rudým terorem, popravami bez řádného soudu, braním rukojmích, vězeňskými tábory a násilným potlačováním skutečných i domnělých odpůrců bolševické vlády. Toto však nic neříká o obrovském tlaku tzv. bílých a nejrůznějších nepřátel raného sovětského státu zvenčí i zevnitř.

Bolševický transparent „Smrt buržoazii a jejím přisluhovačům, ať žije rudý teror“, 1918.

Přesto by bylo příliš snadné hodnotit jeho rozhodování, jako by řídil bezpečnostní službu stabilního státu v mírových podmínkách. Rusko jeho doby nebylo konsolidovanou parlamentní demokracií. Bylo prostorem rozpadající se moci, občanské války, hladomoru, atentátů, povstání a zásahů zahraničních armád. V takovém prostředí se hranice mezi policejní operací a vojenským bojem téměř vytrácela. Bolševici nebyli jedinou stranou konfliktu, která používala popravy, teror a represálie.

To Dzeržinského nezbavuje odpovědnosti. Pomáhá to však pochopit logiku, v níž jednal. Mohl odmítnout vedení Čeky, ale sotva mohl změnit samotnou povahu konfliktu. Mohl omezovat jednotlivé excesy, ale jen stěží mohl chránit revoluční vládu prostředky běžného mírového práva v zemi, v níž se právo, administrativa i státní monopol na násilí teprve znovu vytvářely. Jeho jednání bylo tvrdé, někdy kruté a v řadě případů pro mnohé neobhajitelné. Současně však vycházelo z přesvědčení, že zhroucení nového režimu by znamenalo návrat starého útlaku, občanskou odvetu a další prodlužování války.

Člověk své doby, nebo její spolutvůrce?

Dzeržinskij nebyl humanistou v liberálním smyslu. Nad právo jednotlivce stavěl přežití revoluce a nad pluralitu názorů jednotu politického cíle. Nelze však přehlédnout ani ignorovanou část jeho odkazu: obnovu dopravy, práci na průmyslovém rozvoji, organizační boj proti bezprizornosti dětí a chudých a představu veřejné funkce jako služby, nikoli jako osobní výsady. Dzeržinskij nebyl světcem. Nebyl však ani pouhou karikaturou bezcitného kata. Byl mužem mimořádné pracovní kázně, osobní skromnosti a absolutní oddanosti cíli, který pokládal za spravedlivý.

Bolševičtí vůdci nesou rakev Felixe Dzeržinského.

Po sto letech bychom jej proto neměli připomínat proto, abychom opakovali staré sovětské oslavy ani abychom jeho život redukovali na jediný symbol. Dzeržinskij zosobňuje otázku, která neztratila svou naléhavost: co se stane s člověkem přesvědčeným o správnosti svého cíle, když mu dějiny svěří téměř neomezené prostředky?

Jeho odpověď byla železná.

… čistota politického vojáka ospravedlňuje každou tvrdost, nezainteresovanost každou lest, zatímco neosobní rys vštípený boji zahání jakékoli moralistické úzkosti.

Franco Freda – Rozmetání systému

Zpráva o návratu lodi SS St. Louis z Kuby zpět do Německa

Autor: Václav Jan

Tiskem proběhla uprostřed léta 2026 informace o výletní lodi Scarlet Lady, které bylo znemožněno přistát v Egyptě i v Turecku, a to kvůli pasažérům, neboť plavbu organizovala tzv. LGBTQ+ komunita. Turecko vydalo prohlášení, že neumožní zakotvení lodi, protože pasažéry jsou lidé, jejichž chování není v souladu s místními morálními hodnotami. Egyptské úřady informovaly, že si plavbu pronajaly „skupiny známé chováním, které není v souladu se strukturou naší společnosti a našimi morálními hodnotami“.

Situace vyvolala zejména v Evropě obvyklé „zděšení“. „Obávám se, že to povzbudí i další země, aby také zakázaly gay plavby do svých přístavů,“ nechal se slyšet majitel cestovní kanceláře, která se zaměřuje na tyto komunity.

Situace připomněla událost zpřed téměř sta let, v něčem obdobnou. Tu popisuje jistý německý autor, nelítostně, ironicky a s nepřehlédnutelným cynismem v satirickém článku z roku 1939:

Panikáři

Lodě plují po modrých oceánech kolem celého světa. Židé si hoví v pestrobarevných lehátkách na sluneční palubě. Obrátili se zády k Evropě. Sebevědomě vzhlížejí za obzor na svět, který je čeká. Liberální noviny je povzbuzují, informují o německém barbarství a hovoří o zaslíbených zemích, které udělají všechno, co je v jejich silách, aby napravily na Židech spáchané křivdy.

Jednou z těchto lodí byla „Saint Louis“, plně naložená židovskými nadějemi a doprovázená požehnáním lepšího světa, který jí mával na rozloučenou bílými vlajkami, když odrážela od mola. 1] Smutek z rozloučení s Evropou, který pociťovali i francouzští a angličtí přátelé, byl ve skutečnosti poměrně krátký a svižně překonaný, ba někteří puritáni si i oddechli; ovšem teprve poté, co se kradmo rozhlédli, zda se nikdo nedívá. A tak loď nasměrovala příď směrem ke Kubě, aby oblažila tento šťastný ostrov milovníků rumu.

Kubánci jsou liberální lidé a mají Židy rádi, alespoň to psaly anglické noviny. Kubánci však mají také přísné zákony a přístavní komisař s lítostí pokrčil rameny, když se pasažéři pokusili vylodit. Nejprve na to Židé reagovali drze. Když viděli, že to nikam nepovede, začali provozovat hysterické scénky. Ženy si rozcuchaly vlasy, děti pobíhaly sem a tam, jeden Žid chtěl skočit do vody a pět dalších ho muselo držet. Přístavní komisař byl hluboce otřesen, Kubánci na molu hluboce dojatí. Padala slova o barbarském Německu. Ovšem, bohužel, zákony Kubáncům zakazují Židy přivítat a předat jim obchod s rumem.

„Saint Louis“ se pak stala „Bludným Holanďanem“. Plavila se z přístavu do přístavu a navzdory přesvědčivým výstupům skupiny hysteriků nikdo nebyl ochoten ujmout se jejího trpícího osazenstva.

Brzy vypluli další „Létající Holanďané“. Plavili se po jižních mořích, obpluli Austrálii, doplnili si pitnou vodu v Šanghaji, pokusili se přistát na Samoi a po celou cestu kolem půlky světa vytrvale hořekovali. Otrlí námořníci se křižují, když narazí na takovou loď. Nad hladinou oceánu se nese jekot hubených Židovek. Děti vyjí jako lodní sirény v mlze a pět mužů stále drží onoho šestého, který se snaží skočit do moře, aby už dále nemusel trpět takovou hanbu.

Pro lepší svět kultivovaných lidí je to pořádná zkouška nervů. Jejich tváře rudnou vzrušením a jen s obtížemi se daří krotit muže, odhodlané vyrazit k boji proti Říši. Naštěstí jsou nositeli tamní kultury pacifisté a nepsané zákony liberálního Kniggeho 2] jim zakazují nosit zbraně. Ale psané zákony jejich zemí jim zase zakazují přijímat Židy, takže „Bludný Holanďan“ musí znovu odplout za obzor, provázen nadějí, že konečně někde narazí na zemi, kde Židé budou moci složit znavené hlavy do klína nového domova.

Ale hysterická představení vykazují i úspěchy. Jeden Žid přeběhl přes hranici do Holandska a bez ohledu na své sváteční kalhoty padl na kolena k nohám vznešeného představitele holandské armády. Tento voják strávil dvanáct let na Sumatře, kde poznal lidožrouty a členy tajných kultů, krmících svaté tygry mladičkými dívkami. Ale teprve když slyšel vyprávění Židovo, opravdu mu ztuhla krev v žilách. Jakého násilí byl svědkem tento nebohý uprchlík, co všechno spáchali suroví nacionální socialisté na jeho dceři, ba i ženě, a dokonce ho přinutili nasadit si brýle, aby mu neunikl žádný detail těchto hrůz. Holanďan byl ohromen, sáhl do kapsy a dal vypravěči jeden holandský gulden. Kdyby byl onen Žid majitelem baru na americkém Divokém západě, nechal by si tuhle minci zarámovat jako památku na svůj první podnikatelský úspěch. On ji však strčil do kapsy a vydal se dál, vyprávět svůj příběh znovu a znovu.

Jiný Žid přišel s odlišným plánem. Když dorazil do New Yorku, neukazoval ani své useknuté ruce, ani prázdné oční důlky, kde kdysi bývaly jeho oční bulvy. Raději se pomocí silných loktů prodral z lodi a ohromil Američany tím, že padl na břicho a políbil ulici, což zachytili dva dychtiví fotografové. Odměnou mu bylo doživotní předplatné novin, v nichž se fotografie objevila, a konfese na prodej žvýkaček pro Minnesotu. Rozšířila se legenda, že políbil svobodnou půdu Rooseveltových Spojených států poté, co unikl ze středověkých mučíren velkoněmeckých.

Evropa je potápějící se loď, z níž Židé prchají i s ženami a dětmi. Plují po širých mořích s bolestí v srdci a doufají, že najdou spásné pobřeží s přátelskými lidmi, kteří jsou připraveni je uvítat.

Pokusy Anglie zachránit pro Židy Palestinu dávají jistý smysl, neboť co by byli Židé bez Zdi nářků? Celá jejich historie je přehlídkou panikářů. Chlubí se tím, že po staletí žili v ghettu, a považují to za velké hrdinství. Který národ by se kdy nechal zavřít do ghetta? Raději by zemřel v zoufalém boji! Ghetto není vynálezem barbarských národů. Je to součást skutečného židovství, stejně jako skuteční zločinci nevyhnutelně končí ve věznicích.

Tak bloudí světem a naříkají, předstírají sebevraždy, aby vzbudili lítost, a nechávají děti a ženy ječet, aby vzbudili soucit. Padají na kolena a prosí holandské vojáky, aby je zastřelili, a přitom za svou zbabělou komedii očekávají nějaký ten gulden. Líbají chodník v New Yorku, aby mohli cestovat jako prodejci žvýkaček. Dělají věci, které by kdokoli jiný považoval za ponižující, ale oni je naopak vnímají jako své hrdinství.

Vyjí a žvaní, bloudí po světě, předvádějí svou zbabělost a ukazují na nás svými špinavými prsty. Jsou to škůdci, kteří se snaží dokázat, že jejich parazitická existence je Bohem předurčena. Jejich zbabělost je tak velká, že ve skutečnosti nikdy nepřiznají, kdo je vlastně poslal do světa.

Byli jsme to my, kdo je poslal na Kubu? Byli jsme to my, kdo jim odepřel právo pracovat ve Francii? Je to naše vina, že Austrálie, Kanada, USA, Sumatra a bůhví kdo ještě odmítají vpustit Naříkající na své území? Ne, byly to demokratické národy, které využili Židy v politické šachové partii proti Říši. Onen lepší, demokratický svět ponoukal proti nám Židy, když byla starobylá německá Východní Marka ještě odtržena od Říše. Povzbuzovali Židy v Československu, aby vedli válku nenávisti proti Německu, a ujišťovali je, že pokud se odvážíme s tím něco udělat, promluví demokratické kanóny.

Židé si na nás stěžují? Měli by poděkovat demokraciím, které je dostaly do jejich – přiznejme si – nezáviděníhodné situace! Kde jsou však ony demokratické národy, připravené k bezpodmínečné pomoci?

Pokud jde o nás, mohou si ve svých záchranných člunech mnout ruce, až je budou mít vybělené jako staré pradleny. Je nám jedno, jaké lodě křižují oceány a že pro ně není nikde žádný přístav. Ahasver 3] se totiž bez spočinutí potuloval světem už dávno předtím, než v Německu nastal rok 1933. Byli jsme to snad my, kdo ho vyslal na cestu věčného poutníka?

Poznámky:

1] Článek vychází z dobové události. Koncem třicátých let měla většina evropských zemí na židovské imigranty poměrně nízké kvóty, ti tedy hledali útočiště v zámoří. V květnu 1939 dorazila ke kubánským břehům loď St. Louis s téměř tisícovkou židovských uprchlíků z Německa. Židům nebylo umožněno vylodění a pomoc jim následně odepřely i Argentina, Uruguay, Paraguay, Panama, USA a Kanada. Plavba byla dramatická. Skupina pasažérů se dokonce pokusila loď unést. Vzpoura byla potlačena, ale kapitán odmítl viníky potrestat, neboť s Židy silně sympatizoval. V případě, že bude loď přinucena k návratu do Německa, hodlal při obeplouvání Anglie najet na mělčinu. Podle mezinárodního námořního práva by se tak pasažéři stali obětmi ztroskotání a Londýn by je musel přijmout. Nakonec vlády Velké Británie, Belgie, Francie a Nizozemí podlehly nátlaku židovských spolků z USA a rozhodly se uprchlíky přijmout. Kapitán Schröder zemřel v roce 1957. V roce 1993 byl komisí Jad Vašem prohlášen za Spravedlivého mezi národy. O jeho plavbě natočil v roce 1976 režisér Stuart Rosenberg sugestivní a hvězdně obsazené drama Plavba prokletých (Voyage of the Damned). V roce 2000 se synovec kanadského imigračního úředníka omluvil židovskému lidu za to, že jeho strýc zabraňoval židovskému přistěhovalectví. V listopadu 2018 se jménem Kanady omluvil pasažérům ze St. Louis a jejich potomkům Justin Trudeau.

2] „Nepsané zákony liberálního Kniggeho“ – Adolph Freiherr Knigge (1752–1796) byl autorem knihy Über den Umgang mit Menschen (O styku s lidmi, 1788) o mezilidských vztazích a etiketě. V přeneseném významu se výraz Knigge používá jako obecné označení pro pravidla společenského chování.

3] Ahasver je jméno Věčného nebo také Bludného Žida. Podle různých verzí legendy měl při cestě na Golgotu odmítnout Ježíši odpočinek a vysmívat se mu, či ho dokonce udeřit při výslechu u Kaifáše. Za to byl odsouzen bloudit světem až do Kristova druhého příchodu. Symbolizuje tak výklad Židů jako národa odsouzeného k věčnému bloudění za kolektivní vinu na Kristově smrti.

Titulek článku je redakční. Název původního satirického článku je „Die Panic Party“. Vyšel v Die Marsbewohner sind da! Politische Satiren (Berlín: Carl Stephenson Verlag, 1939, str. 50-62). Napsal ho rozporuplný autor Valentin Schuster, publikující pod pseudonymem „Mungo“. Spáchal sebevraždu krátce po válce.

Celou tuto odmítačskou afinitu, rozkročenou napříč staletím, lze vlastně vnímat jako jakýsi symbolický antipod Raspailova Tábora svatých.

Nová Evropa. Fab, bývalý „zpěvák“ Milli Vanilli, s rodinou. Jestlipak tyto ženy bez předsudků pomyslí někdy na to, že jejich podoba a dědictví se tak navždy vytrácí?

Autor: Tomáš Lofo Lofaj

Článok je istá forma sebareflexie, ale je to tiež reflexia toho, kam sme sa … dostali. Text ide pod kožu, reže do živého. Dotkne sa mnohých, niektorí kývnu rukou, ďalší vypenia, ale možno sa aj niekto nad tým pozitívne zamyslí.Je to práve pri stretnutí s priateľmi, kedy si najviac uvedomujem, ako veľmi absentujú deti medzi nami. Väčšina má už po tridsiatke (aj ženy!) a detí nieto. Dôležitá poznámka, nik z nich netrpí nedostatkom! Hovorím o najbližších, ale aj známych naprieč celým Slovenskom. O potrebe napísať tento text ma presvedčilo aj neustále pribúdanie článkov o demografickej kríze, ako v mainstreame, tak aj v alternatíve.

Čo napísať v stave hlbokej vnútornej rozpoltenosti, keď je to už pätnásť rokov v tom, čo voláme „naše hnutie“, no napriek tomu posledný drakar stále pláva v neznámych vodách, sily muža sú na vrchole, no musí veslovať nekonečnou tmou plný nádejí, že čoskoro spozoruje ten starý kus zeme, nepoškvrnený dobou, ten kúsok domoviny, kde na neho čaká zelená tráva, na ktorej sa hrajú deti a krásna žena ho z diaľky víta s kvetmi vo vlasoch.

Rozpoltenosť kultúry a civilizácie je očividná i tomu najmenej mentálne zdatnému jedincovi na starom kontinente (pre slabších – v Našich zemepisných šírkach). Ale čo s Nami, „duchovnými aristokratmi“ Našej rasy, poslednými preživšími, v ktorých koluje krv prastarých Hyperborejcov, My, v ktorých sa prebudil duch prastarej rasy, slávnych Árjov, prečo tento neduh doby postihuje aj Nás, nalamuje a tvorí praskliny na pilieroch večnosti Našej idei, vnáša tieň do Našich sŕdc? Je to nekonečná hmla, ktorá v Nás prebúdza beznádej na našej ceste. Toto štádium nekonečných pijatík a omámení slasťami, dočasných pôžitkov odďaľujúc trpký osud, striedajú občasné záblesky fanatizmu hraničiace so psychózou, keď víno nechutí ako má a pivo je odpad. Záujem o opačné pohlavie klesá, z nočných výprav lesom sa stávajú nočné seansy na gauči. Aj hudba znie inak, akoby jej ktosi vytrhal vnútornosti, nepíše v tele tak, ako dobrá slivovica, nejde pod kožu, iba preletí hlavou ako bageta z pumpy tráviacim traktom. Je priam neuveriteľné, čo sme to so sebou dokázali spraviť za taký krátky čas. Tí, ktorí sme mali byť oporou Našej idey, Tí, ktorí sme mali neochvejne stáť a terorizovať ten marazmus okolo Nás neochvejnosťou, priamočiarosťou a brutalitou (!), sme zrazu labilnejší a náchylnejší k zbabelosti a ústupkom, sme uštvaná a vyčerpaná  zver, schovaná v brlohu, medzi stromami, prežívajúca z posledného. Čakáme útok z každej strany, pijeme potajme, jeme kradmo, rýchlo a pahltne. Každý vstup do Nášho malého teritória je útok na Našu osobu a Náš priestor, teritória v rámci dediny či mesta, nie národa (!). Koľko krát za deň sa prejdeme po svojich príbytkoch s tým, že do niečoho bezdôvodne kopneme či tresneme? Zlosť a nervozita, štvaná zver v obore, na ktorú striehne primitív s puškou. Je to zdanie slobody, zdá sa Nám, že sme diví, voľní, nespútaní svetom – les je Naším domovom, obloha Našou perinou, pritom sme stále zavretí v obore, ktorú Nám pomaly zmenšujú. Väčšina z Nás už vie, že priestor máme striktne vyčlenený a sme pod dohľadom, no vnútri si to nechce pripustiť. Žiadni stepní vlci, ale chovná zver, tam sme to dopracovali.

Deň za dňom sa valí, tlačí Nás dopredu, no nevieme kde, je to ako nekonečné uviaznutie na pobreží keď sa zdvihnú vlny – prichádza veľká, ktorá Nás zmetie, no zároveň priblíži k súši, vyplávame, ledva sa nadýchneme, a už Nás ťahá naspäť, do tej nekonečnej masy, aby Nás ešte väčšia vlna zmiatla z nôh, no zase Nás poslala vyššie k brehu, aby Nás po krátkom nádychu stiahla do temnoty, do nikdy nekončiacej hrôzy znovuzrodenia a umierania. Sme to My (!), kto nevie vyplávať z tej masy, vťahujú Nás do hlbín a potom Nás vyvrhnú, aby Nás znovu stiahli so sebou. Zabudli sme plávať? Nie, nezabudli, plávanie Nám nepomôže. Ignorovali sme výstrahu! Vojdi a stiahnu ťa so sebou, do Danteho Inferna!

Nezvládli sme to. Ale čo sme nezvládli, buďme konkrétni a nekompromisní, tak sa nám to predsa páči. Skinheadi nemali na to, aby prešli do vyššieho štádia – zanikli. Ale čo ten zvyšok? Mali sme sa radšej identifikovať ako subkultúra, než ako súčasť kultúry. Naozaj sme si naivne mysleli, že ju dokážeme obrodiť? Skôr by sme dnes uspeli s „bomberami, kanadami s bielymi šnúrkami a vlajkami“, ako s politikmi. Zapredať dušu menšiemu zlu, to je jediný produkt, ktorý z toho všetkého vzišiel. Väčšina hnutí má za posledných dvadsaťpäť rokov jeden zásadný problém, chýba im hĺbka, radikálnosť v myslení. Generácia Identity, Francúzska nová pravica, súčasné skupiny podporujúce reemigráciu, uskutočňujúce konferencie, na ktorých prednášajú rôzni aktivisti, kvázi politici, komentátori, či učitelia. Alternatívne inštitúcie označujúce sa ako konzervatívne.

Reemigrácia, protesty proti pravičiarom, ľavičiarom, katolíkom, pohanom, Amíkom, Rusom, Ukrajincom, Iráncom, peniazom, zlatu, hospodárstvu, EÚ, Číne, rope, konzumu, Gréte, Green Dealu, Turekovi, Ficovi, kapitalistom, komunistom, fašistom, náckom, antife, ekológom, vinárom, podnikateľom, korporáciám… Mám pokračovať? Jedno cez druhé, piate cez deviate, 2 + 2 = 5? Všetko to splýva do jedného, neurčité formulácie, vágne definície, filozoficko-náboženské rozpory, ekonomické otázky… Áno, aj to treba, sú vecné a trefné, vo väčšine prípadov aj správne, ale nejde to ku koreňu – extrému, nejde do hĺbky, nedotýka sa podstaty veci a hlavne ju neoznačuje správnymi pojmami.

Ach, úbohé vykastrované bytosti, ktoré by sa krajšie vynímali na fotkách, ako ich buldozér hrnie do spoločnej vápennej jamy!

Všetko by sa dalo pochopiť,  predsa máme naše duchovné prúdy – Kalijuga, koniec cyklov, reinkarnácia, všetky jógy a tantry, ľavé či pravé cesty, budovanie vnútorného ducha. Áno, je to základ, vyhrať veľkú vojnu – Veľký džihád – nájsť grál – prebudiť kundalini – poraziť seba samého v jadre, vo fundamente bytia. Stať sa Übermenschom! Radikálnosť predsa nemusí hneď znamenať teror zbraní a následne roky v žalári, to je prežitok doby. Radikálnosť dnes znamená osamostatnenie, založenie veľkej rodiny, vybudovanie hospodárstva pre vlastnú spotrebu. Brutalita? Áno, v dôslednosti, plánovaní, detailoch. Nekompromisnosť v rozhodovaní – všetko, čo ide na úkor rodiny, odstrániť. Je na tom niečo ťažké?

Príde mi to ale inak, realita doby je očividne iná, ako sa prezentuje v „našich kruhoch“. Pýtame sa, neprežívame náhodou rozkvet? Sociálne istoty, ženy vravia – Naši muži nemusia do vojny, my a deti netrpíme hladom, rabovaním, znásilneniami. Otočíš kohútikom – tečie voda, zapneš platničku – ide elektrina, kanalizácia funguje, natankuješ, čo len chceš a kedy chceš. A čo obchod? Každý deň čerstvé potraviny, chlieb, mäso, cukor, čokoláda, zemiaky, špeciality od výmyslu sveta dostupné nonstop na skok. Bezdomovectvo? Áno, ale kdesi ďaleko, za veľkou mlákou, pre Nás takmer nepochopiteľné. Však prácu má každý. Väčšina býva vo vlastnom, možnosť nájmov je nekonečná, možnosť hypoték a pôžičiek je nevyčerpateľná. Nedarí sa ti zohnať robotu? Jeden deň si doma, na druhý už spíš v zahraničí, a tretí deň vstávaš do práce za rozprávkové peniaze. Neistota neexistuje. Niečo nevieš nájsť? Nevieš jazyk? Potrebuješ návod, radu? Tri ťuknutia a na dlani máš celý svet – v telefóne. Dostať je všetko, obopláva to celý svet, a do týždňa to máš doma.

Vravíte, že je to pre Nás zlaté obdobie, že využijeme tieto vymoženosti proti nim, že internet je zbraň, ktorú Nám dali sami proti sebe. Že istoty Nám umožňujú sebarealizáciu, čas na koníčky, duchovný rozvoj, bezstarostné zakladanie rodín, spoločenstiev, komunít, vlastné hospodárenie, aby sme nemuseli jesť tú chémiu. Internet má neobmedzené zdroje kníh, literatúry, ktorá Nám má pomôcť v boji proti tým, ktorí Nás stáročia kastrujú, prekrúcajú Naše životy pre vlastné potreby, abrahámske jedy mysle, a pritom všetko na boj a osvetu máme prístupné doslova (!) na dotyk ruky.

Ale, ale, ale… Väčšina z Nás je už vo vápennej jame, menšia časť je už ulovená a leží naporcovaná v mraziaku, malé roztrúsene stádo ešte splašene behá po obore a hľadá otvor.

Ja Vám na to neskočím, z úpadku má povstať nová čistá sila, nie priemernosť a slabosť, z ústupu sa má stať útok, divoký a zničujúci!

Všetci sa vyhýbajú  základnej téze – ako zachrániť bielu rasu! Všetko vyššie spomenuté sú len dôsledky iných procesov. Sú to chyby, ktoré sa ešte dajú odstrániť. My ale musíme ísť k tomu Kamasovmu radixu – koreňu a problém uchopiť zo za správny koniec. Prečo bieli ľudia nechcú mať deti? Samozrejme, ekonomika, dve-tri roboty, nočné služby, komplikované vzťahy, zdevastované sociálne prostredie a príroda, atď. Ako masový problém je to jednoduché zdôvodniť, ľudia sú zmanipulovaní a manipulovaní, umelo tlačení do toho, čo im nie je prirodzené. To sa ale z Nášho NS pohľadu dá pochopiť, sú to predsa masy!

Roky rokúce poukazujete na problém migrácie a jej dopady, plačete, že to je neudržateľné, že sa stávame minoritou. Napíšem to tak, ako to má znieť. Biela rasa chradne. Robíte protesty, zakladáte iniciatívy, spisujete petície, sprejujete budovy, lepíte nálepky po lampách na námestiach, a tie smiešne transparenty na diaľniciach. Nemáte nič lepšie na robote?

Toto nie je cesta, to je len mladícke rebelanstvo a následný útek k politikárčeniu, útek do komfortnej zóny. Dnes na problémy imigrantov, migrácie samotnej a z nej vyplývajúcich problémov poukazuje kadekto, paradoxne už aj tí, ktorí ju pred rokmi pretláčali. Tak isto aj na otázky ohľadom amerického zasahovania do európskych záležitostí. Už to nie je téma, ktorej sa chytali len „extrémisti“, dnes o tom hovoria samotní eurokomisári a dokonca samotná Amerika priznáva, že jej vplyv v Európe bol, no momentálne už pre ňu nie sme zaujímaví. To isté sa týka aj otázky cigánskeho problému, svätého grálu všetkých nacionalistických zoskupení. Nik nám neurobil lepšiu propagáciu, ako samotní osadníci. Avšak to už tiež nie je okrajová téma, ktorá patrila výlučne „krajnej pravici“, čo platí aj pri protestoch proti NATO a iných ďalších okrajových témach, ako korupcia politikov či mafia, alebo teda petície či protesty a hundranie a dupkanie si nohou proti tým „protiextrémistickým“ zákonom. Všetky tieto témy, ktoré boli dávnejšie spájané len s radikálmi a inými krajne orientovanými živlami, prebrali „štandardné politické populistické strany.“

Mnohí sa pýtate, hľadáte, mladší či starší, kde sa stala tá chyba, kde nastal ten zlom. Vo všeobecne branej diskusii sa objavuje dookola tá istá bytostná otázka a teda, prečo nie sme vnútorne naplnení? Prečo pociťujeme záblesky úzkosti a ťažobu na hrudi?

Zabudli ste, vymäkli Vám mozgy a srdcia! Z Vašich istôt sa stávajú obrovské neistoty! Nie ste schopní sa odsťahovať od rodičov! Nie ste schopní nájsť si ženu! A čo je najhoršie, aj napriek obrovskému blahobytu a možnostiam nie ste schopní založiť RODINU! Navždy už budeme minorita, keď tí, ktorí majú ísť príkladom, nie sú schopní mať deti. Ďalšiu generáciu. Aký boj chcete viesť? S kým? Veď sa neviete ani obuť, ako chcete ísť behať? To, čo čítam posledné roky po všetkých možných aj nemožných sieťach na „Našich kanáloch“, je na smiech cez slzy. Ste vykastrovaní tak, ako neboli ani vo Weimare! Vy bojovníci za bielu rasu.

Je nepochopiteľné a neodpustiteľné, že to MY – nasledovatelia tradície, teda tradicionalisti, sa zriekame rodiny. Sme to MY, kto neobnovujeme naše rody, pričom všade rozkrikujeme, že klesá pôrodnosť v našich krajinách, že máme katastrofálnu demografickú krivku. Sme to MY, kto nemá deti a nevedie ich vo svojich šľapajach. Naši vlastní členovia, súrasovníci, rovnako a podobne zmýšľajúci, ktorí nepokračujú v zachovaní svojho rodu a tak aj etnika a rasy samotnej. Nie je to len o zaniknutí rasy, je to aj o zániku jednotlivých bielych etník, ktoré sú rozmanité a nádherné, naprieč celou Európou, od Severnej Ameriky až po Moskvu, nehovoriac o konkrétnych národných svojrázoch daných geografickou polohou, jazykom či inými rôznymi znakmi charakterizujúcimi národ.

Máme za úlohu udržať a pozdvihovať svoje rody, národy, etniká, a tým udržať rasu zdravú a čistú.

Rok dozadu ste NS, na druhý rok sa zobudíte a ste červení ako paradajka, tretí rok sa zobudíte a ste žltí a šikmookí. Aj ten liberálny pajác je vo svojom vnútri a názoroch konzistentnejší ako Vy. Veď neviete ani pomenovať problém pravým menom. Neviete povedať ani slovo RASA, aby ste sa zbytočne nediskvalifikovali. Namiesto toho, aby ste poznali, rozvíjali svoje vnútro, riešite, ktorý tank bol za druhej svetovej lepší. Samozrejme, Vám to stačí, však som proti tomu a tomu, malo by to byť tak a tak, ja to viem. A tam to začína a končí. Nič navyše. Žiadna pridaná hodnota.

Z istôt sa stali reťaze letargie, z neobmedzených možností nastal úpadok. Z doby rozkvetu sa stáva pravek.

Homo homini lupus – to je realita doby, ktorú si nechceme pripustiť. Napriek príležitostiam je tu strach zo straty. Bojovať a prebíjať sa. V modernom svete to vyžaduje viac energie, úsilia a času ako v dobe cností. Preto nechceme, preto hľadáme ľahšie cesty. Nie je o Nás záujem. O rytierov či samurajov, o cnosti. Nie je pochopenie pre hrdinské činy a skutky. Sme len My, sami so sebou a Našimi nenaplnenými ideálmi.

Ak chceme poraziť nepriateľa, musíme najskôr zlomiť Naše vnútro a vysvetliť mu, že bez naplnenia životného ideálu, rasového ideálu, to nepôjde. Žena je Náš náprotivok, ona dopĺňa Naše srdce, a deti sú skutočná radosť života. Nič to neprekoná. Treba zmiesť zo stola, rozvrátiť základy a budovať domov – rodinu.

Ak sa nepohneme týmto smerom, bez uvedomenia si rasovej povinnosti a benefitov, ktoré z toho vznikajú, je všetko ostatné márne.

Deti sú Náš dar, odkaz budúcnosti. Výhovorky sú neprípustné.

Autor: Radim Lhoták

Tak nám Západ drtí pandemie osamělosti. Rovněž každý třetí Čech trpí osamělostí, což údajně způsobuje deprivaci a vede ke kolapsu imunitního systému. Na osamělost podle Světové zdravotnické organizace (WHO) umře každou hodinu sto lidí. To jsem zvědav, jaké vakcíny proti osamělosti přikáže nasadit, aby pacienti umřeli dřív, než se stanou útrpnou obětí této plíživé pandemie horší řádění jakéhokoli viru.

Stephen Porges, americký psycholog a údajný neurovědec, vyplodil Polyvagální teorii pojednávající o tom, jak bloudivý nerv (nervus vagus) řídí naše duševní procesy v souvislosti s poruchami sociálních interakcí a osamělostí. Svým hluboce materialistickým pojímáním lidské duše odhaluje tři stádia pádu člověka do osamělosti: První stádium, pro něž si vymyslel latinský termín „vetrální vagus“, je klidový stav značící výsledek evolučního procesu u savců, při němž je tělo člověka-zvířete připraveno na sociální vztahy a úspěšně se řídí očními a sluchovými signály registrujícími postoje druhých zvířat-lidí v tlupě z jejich chování a hlasových projevů (intonace hlasu, zubení se, pitvoření, řev, jekot, vytí ap.).

První fází poruchy sociální interakce je absence vnímání uvedených signálů naživo (např. uvězněním v internetových sociálních sítích) a pád do druhé fáze vyznačující se nejistotou a pocitem nebezpečí. Člověk začne trpět úzkostí a podrážděním. Ostatní příslušníky svého druhu začne vnímat jako soupeře a nepřátele. Volí tak mezi bojem nebo útěkem a začíná trpět úzkostí, protože jeho tělo je nyní nastaveno na obranu nikoliv na sdílení. Následuje třetí fáze (dorzální vagus), při němž se cítí životně ohrožen a jeho bloudivý nerv ho přepne do stavu hadího vývojového stádia, při němž se dostaví „zamrznutí“ neboli člověk-had začne dělat mrtvého brouka, což má za následek otupělost, apatii, depresi, absolutní odpojení od světa i od sebe.

Zdá se, že západní vědě se podařilo z člověka definitivně vypárat ducha, um, rozum, vůli a všechny atributy, jimiž se odlišuje od zvířat. Jen tak se mohlo stát, že při pátrání po příčinách osamělosti současného člověka již docela zmizely ze zorného úhlu vědců a tím i ze světa takové sociální fenomény, jako rod, kmen, organické společenství, tradiční rodina, přirozená hierarchie, občina, cech, usedlost, dokonce i farnost, stavovská příslušnost či vlast, zkrátka všechny nepomíjivé vztahy, do nichž je člověk od narození zasazen a bez nichž si nelze představit identitu jedince a jeho vědomí příslušnosti k celku. Zbývá už jen tlupa a náhodné stádní uskupení, jež člověku pomáhají dobýt si své vlastní místo na slunci. Běda však, když mu ho zatouží obsadit někdo jiný. Pak nastupuje vzájemná nevraživost a pocit ohrožení, jako mezi kohouty na dvorku.

Bez duchovního řádu a hierarchie přirozených autorit nemůže žádné lidské společenství rozumně fungovat. Jsem toho názoru, že Anglosasům by se mělo zakázat konstruovat vědecké hypotézy, protože namísto vědy z nich většinou prýští spekulativní fantasmagorie, což oněm vědcům samozřejmě nebrání, aby se naparovali jako krocani a nechali se nazývat „vědeckými celebritami“, když se celý svět utápí v anglofonní materialistické břečce a žádné jiné vědecké hypotézy nedostávají publicitu. Existuje dostatek svědectví o tom, že si Charles Darwin cucal svou teorii o původu druhů z prstu. Přitom moderní věda dosud neodhalila ani jeden fakticky nový živočišný druh, u něhož by mohla tuto teorii potvrdit empirickým pozorováním. Dokonce ani z vykopávek nedokáže sestavit vývojové posloupnosti druhových mezičlánků. Na svět přicházejí vždy jen hotové druhy. Je-li svět něčím vážně ohrožen, pak je to pandemie anglosaské tuposti.

Nemusím asi čtenářům připomínat, že se nepovažuji za evolučního následníka opice, a necítím žádnou spojitost s hady ani psími, neřkuli hovězími či vepřovými tvory. A svoje prožívání samoty nehodlám stimulovat nějakým „bludným nervem“, přičemž evoluční psychologii považuji za pomatenou pseudovědu. Svůj klid nacházím právě v samotě, aniž bych se nechal naživo iritovat projevy žádostivosti a uspokojování potřeb lidí z druhé strany. Právě to mi pomáhá řešit každou situaci s racionálním nadhledem. Pokud ve mně něco vyvolává otupělost, tak je to komunikace s blbcem, sebestředným vševědem nebo užvaněným vypravěčem. O ženách, co absolvovaly genderové studie, a tudíž se považují za odbornice na mezilidské vztahy, se raději šířit nebudu.

Andrej Rublev: Svatá Trojice (cca 1411 nebo 1425–1427). Nejslavnější ruská ikona, představující vrchol byzantské ikonografie, vytvořená pro Trojicko-sergijevskou lávru ve městě Sergijev Posad. Ikona zachycuje tři anděly u Abrahamova dubu jako symbolický předobraz křesťanského Boha.

Pavel Ščelin, politický filosof a teolog, v rozhovoru „Ikona a politika. ‚Svatá trojice‘ v muzeu? Humanismus zapomněl na Boží práva. Simulakrum. Moderna“ s Alexejem Černovem, teologem, filosofem a psychologem, 16. prosince 2023

AČ: Naším dnešním tématem je „ikonično jako politično“ nebo i naopak „politično jako ikonično“. Nakonec si myslím, že se musíme dotknout otázky, zdali je ikona tím, co legitimizuje pozemskou vládu. Chtěl bych však navrhnout, abychom postupovali od současnosti k tradici. Má první otázka zní následovně: současná masmediální kultura představuje arénu simulaker. [1] Náš duchovní otec David Bentley Hart [2] (*1965) simulakrum nazývá povrchní analogií ideálna. Podle něj ikona na rozdíl od simulakra vykazuje pevné obrysy bytí.

Z toho vyplývá i můj následující dotaz: Jaké jsou principy ikoničnosti a jaké jsou principy simulakra? A může-li se z ikony stát simulakrum?

PŠč: To je dobrá otázka. Nejdříve řeknu, že mé odpovědi na otázky jsou ponejvíce jen mými odpověďmi na otázky, i proto neaspiruji na takovou akademičnost v porovnání s vámi ocitovanými autory. Nicméně se mi líbí samotný záběr vašich dnešních témat, tudíž se pokusím nějak ukojit vaši zvědavost.

Mám za to, že základní rozdíl mezi ikonou a simulakrem představuje rozdílné chápání symbolična a virtuálna. Symbolično v sobě ve skutečnosti nese určitоu skrytou pravdu, cosi symbolizuje, jedná se tedy o jakýsi vztah mezi nehmotným smyslem a hmotnou skutečností, přičemž v průsečíku těchto dvou rovin vzniká symbol, zatímco virtuálno nevyžaduje nic reálného. Virtuálno ke své existenci nepotřebuje nic skutečného. Může existovat výhradně v nehmotné rovině, aniž by vůbec mělo vazbu na jakýkoliv ontologický obsah v existenčním smyslu. Právě i proto je simulakrum ideální prázdnou množinou, do níž je možné umístit absolutně jakýkoliv pojem, absolutně jakýkoliv význam, jenž pak bude dále kolovat v prostoru. V tomto vidím ten klíčový rozdíl.

A zde samozřejmě dochází k zásadnímu protikladu mezi virtuálnem a symboličnem, jak už jsem řekl. A když už o tom hovoříme, tak pro pochopení, jak jsme se dostali až sem, je podle mě třeba zmínit, že triumfu simulaker předcházel triumf reality, chápaný ve smyslu karteziánské reality. V Descartově [3] pojetí je realita výhradně vyčíslitelná. To znamená, že teze, která tvrdí, že reálné je jen to, co je matematicky popsatelné, a která v novověké vědě dodnes převládá jako základ současného vědeckého přístupu, vědeckých metod, vědeckého myšlení, nás silou své falešné objektivity dříve či později dovede podle mých slov k hyperkompenzaci v podobě rozkvětu virtuality.

Takže bohužel namísto návratu k symboličnu začal obecný filosofický trend směřovat od reálna k virtuálnu, zatímco počátky symbolična jako by se ocitly ve stínu, jako by upadly v zapomnění. Momentálně se velmi často nacházíme ve stavu falešné dichotomie, kdy jsme [na jednu stranu] nuceni volit vědu, současně je nám však podsouváno, že ji odmítáme. Na druhou stranu nám postmodernisté tvrdí, že nic reálného ani objektivně etického neexistuje a vše je jen výsledkem lidské vůle. Podle mě je toto samo o sobě falešnou dichotomií či falešným dilematem, přičemž právě symbolický, resp. ikonografický přístup se může jevit protijedem proti těmto dvěma krajnostem.

AČ: A může se ikona stát simulakrem?

PŠč: Patrně ano. To je dobrá otázka. Pokud se na to podíváme z pohledu teologie, tak spíše ne, nicméně z pohledu kultury ano. Z pohledu kultury se ikona může stát simulakrem v případě, že jste zapomněl obsah, jenž je do ní vkládán. Dle mého soudu ikona coby umělecký předmět už představuje simulakrum, jelikož obsah ikony není předmětem umění, nýbrž oknem do světa modliteb, resp. oknem do duchovního světa. Tudíž se nejedná výlučně o předmět zájmu skupiny uměnovědců, a to ve smyslu zkoumání kvality barevných odstínů na světcově rouše.

AČ: Takže když v Rusku převezli Rublevovu ikonu Svaté Trojice z Treťjakovské galerie do chrámu, jako by ji tím vysvobodili ze zajetí kontextu simulaker. Chápu vás správně?

PŠč: Já bych řekl, že ano. Určitě nepatřím k těm, podle nichž patří ikony do muzea.

AČ: A co si vlastně myslíte o události navrácení ikony Svaté Trojice do chrámu?

PŠč: Dle mého soudu ikony patří do chrámu, kde vznikají, nebo doma do tzv. červeného kouta. [4] Podstata tkví v tom, zda ikonu bereme jako okno [do duchovního světa] či symbol, její místo je přirozeně v tom prostoru, pro nějž vznikala. Řekněme, že Rublev [5] nenamaloval ikonu Svaté Trojice proto, aby visela někde v Treťjakovské galerii, nýbrž proto, aby se před ní lidé modlili. Toto je podle mého soudu dost jednoznačné kritérium. Lze to lehce ověřit u samotného autora. Kdybychom se ho mohli zeptat, jeho volba by byla jasná, co se týče účelové příčiny [6] (lat. causa finalis). Pojďme si toto kritérium ujasnit hned zkraje – jde o kritérium účelu a záměru. V každém jevu je přítomen určitý počáteční účel neboli počáteční záměr – v souladu s tím je ona účelová příčina v porovnání s ostatními tou určující. Účelovou příčinou ikony je být oknem do duchovního života, resp. symbolem doprovázejícím modlitbu, odrazem Božího světa ve světě materiálním, ba i svého druhu projevem úcty. Nicméně ani jednou z těchto účelových příčin není stát se muzejním exponátem. Podle mě je to vše vlastně velmi prosté.

AČ: Vy jste řekl, že se můžeme zeptat autora, jenže v postmoderně je autor přece mrtvý, takže si můžeme dělat, co chceme.

PŠč: Ano, v postmoderně ano, já však nejsem postmodernista. A předpokládám, že ani vaši posluchači. Ano, v postmoderně je autor mrtvý. Pojďme si trošku popovídat též o tom, že ve skutečnosti, jak jistě chápete, lze říct, že stará kultura – pokud se podíváme zpět do středověku – měla za to, že se autor vlastně [ještě] „nenarodil“, leč záměry (řec. logoi) [7] zde už přetrvávaly. V čem tkví rozdíl? Nevím, zdali to víte, ale současná autorská kultura se v umění zrodila z velmi zajímavého symbolického aktu, který vy možná znáte, ovšem pro vaše posluchače to bude zajímavost, a to z věhlasné Michelangelovy sochy zvané Pieta.

AČ: Tu sochu samozřejmě znám, avšak ne to, co se z ní zrodilo.

PŠč: Aha, jde o zajímavou věc. Podstata tkví v tom, že se původně, což bylo pro středověkou tradici typické, nenalézal na samotné soše žádný autorský podpis, jelikož se autoři nikde nepodepisovali, a to ani na většině ikon. Tím pádem dokonce ani na Rublevově Svaté Trojici není žádný podpis. Ani ve středověkém evropském umění se autoři pod svá díla nepodepisovali tak, jak je tomu v současném umění, poněvadž svým způsobem spíše než umělci a autory byli více prostředníky a vykonavateli vtělení [záměru]. Autor sice sám o sobě už byl jakýmsi symbolem, chcete-li, [Boží] záměr zde však přesto přetrvával. Michelangelo [8] se v tomto ohledu zachoval velmi neotřele. Legenda praví, že když sochu postavili na patřičné místo, zaslechl rozhovor lidí, kteří kolem ní procházeli kochajíce se jí. Ti údajně zaměnili jeho jméno za jiné či došlo ještě k něčemu jinému, což ho nějak podnítilo k tomu, že vzal v noci do ruky kladivo a dláto, jimiž vytesal svůj podpis přímo na stuhu na Bohorodiččině poprsí. Takže přímo na této stuze teď figuruje jméno Michelangelo, přičemž právě tímto aktem se zrodil takový radikální renesanční autor, jak ho vnímáme my. Zajímavé je tedy to, že se zrodil skrze takto velmi příznačné symbolické gesto.

AČ: To je moc zajímavé. Děkuji.

PŠč: Vrátíme-li se k postmodernismu, lze opět říci, že ještě hluboko před postmodernismem nebyla koncepce „autorského práva na myšlenku“ [resp. duševního vlastnictví] nijak moc rozšířená. Tehdy vše probíhalo spíše na bázi, ten řekl to a ten zas tohle a něco k tomu dodám já; nicméně přísně vzato, myšlenka autorského vlastnictví, tak jak se rozvinula ještě před nástupem současné kultury, by byla v oné době nemyslitelná. A postmoderní rozhodnutí odmítající vše není žádným rozhodnutím, ba naopak – je to spíše pokus o útěk před realitou, tedy dle mého soudu. Zde se opakuje téma dichotomie.

AČ: Pavle, a můžeme spatřit symbol v tom, co udělal Michelangelo, když použil dláto a kladivo, a vydedukovat z toho, že se mu Bohorodička jakoby tímto aktem „zaťala do srdce“?

PŠč: Asi ano, ačkoliv se osobně nechystám Michelangela soudit, ovšem sám tento akt je značně zajímavý. A budu se opakovat, když řeknu, že je to velmi symbolické, z čeho vzešel současný autorský kult. Současný ne ve smyslu dnešní, leč ve smyslu moderny. Mám na mysli určitou vývojovou etapu. Nejedná se už o období renesance, ale ještě ani moderny v tom užším slova smyslu, spíše o přelom novověku a moderních dějin [přelom 19. a 20. stol.], kdy dochází na umělecké úrovni k zajímavému postupnému přechodu k moderně [secesi].

AČ: Děkuji. To je velmi zajímavé. Následuje další otázka. Francouzská filosofka Marie-José Mondzain [9] (*1944), která se zabývá filosofií obrazu, hovoří o současném vizuálním a audiovizuálním imperialismu. Můžeme se na tento současný vizuální imperialismus podívat skrze prizma byzantské ikoničnosti? A co v takovém případě uvidíme?

PŠč: Nejdříve mi budete muset asi trochu napovědět, co má autorka, již jste právě citoval, na mysli, protože se musím přiznat, že tuto dámu neznám. Poprosím vás tedy o širší souvislosti.

AČ: Já to chápu jako nadvládu obrazů, nadvládu zvuků, tj. všude samé obrazy, reklamy, televizní reklamy atd., impérium těchto obrazů. Tedy aspoň já to tak vidím.

PŠč: Zajímavé. Tak si o tom nějak popovídáme, přestože jsem její díla bohužel nečetl. Vezmeme to jako odrazový můstek. Existuje opět paralela, jež dle mého soudu podtrhuje rozdíly. Podíváme-li se na byzantskou obraznost, tak tato obraznost v sobě nese vždy nějaký [Boží] záměr. Jejím hlavním cílem je, dejme tomu, vytvářet rámec pro ideu zbožštění (řec. theosis), a to jak na úrovni člověka, tak i na úrovni okolního prostoru. Jejím imperativem je ve skutečnosti integrace prostoru do jakési všeobecné struktury, chcete-li. Nezdráhal bych se dokonce říct do hierarchie, a to ne nějaké mechanické, nýbrž spíše do hierarchie třeba lesa. Jedná se totiž o jakousi přirozenou hierarchičnost, tj. hierarchičnost, která vás obklopuje skrze prostor, jehož jste integrální živou součástí, zatímco současná tyranie obrazů se zaměřuje na fragmentárnost, na disociaci [štěpení], na rozdrobení celku na nespočetné množství nadále se rozpadajících střípků. Nahlédneme-li tedy na položenou otázku takto, dodáme jí tím dle mého soudu v mnohém na větší smysluplnosti, jelikož právě v tom tkví ten velmi zřetelný rozdíl mezi byzantskou a současnou kulturou. Obecně vzato, jeden imperativ představuje pospolitost [soudržnost / propojování] a druhý naopak rozptýlenost [atomizaci / rozdrobenost].

AČ: Co si myslíte, že by mohla či měla současná kultura učinit, aby se opět navrátila k onomu diskursu pospolitosti. Jaké kroky [by byly třeba]? Představte si, že máte v rukou pravomoci na světové úrovni. Jak byste postupoval? Jaké kroky byste učinil?

PŠč: Tak to určitě nebude můj případ, avšak podle mě už samotná otázka, tak jak byla formulována ohledně člověka na světové úrovni, je spíše filosofickou kategorií, které jsme se již výše dotkli, a to filosofické kategorie příčiny a účelu. Vždyť fragmentace začíná už tím, že jste vytvořil mechanismus [10] – mechanický konstrukt, v němž není místo pro důležitost, významnost ani možnost projevení jakékoliv účelové příčiny, tj. řeckého telos – konečného cíle. To znamená, že na filosofické úrovni byl takto kolektivně odstraněn telos. [11] A samozřejmě, jakmile jste odstranil telos a tím na nejhlubší ontologické úrovni zničil jednotu bytí (všejednotu), [12] dokonce i tu potenciální, pak je fragmentace jedinou cestou, [13] ba i jedinou možnou logickou cestou. Hovoříme-li v souladu s tím o kořenové příčině neboli prvotní příčině, která by tomu mohla patřičně čelit, dostáváme se tím k přehodnocení, co se týče navrácení teleologie do filosofie, historie, politiky a následně v daném rámci i do umění. Ohledně navrácení otázky cíle (účelu) si ovšem povšimněte, že otázka cíle se vždy stává politicky velmi choulostivou věcí, jelikož cíl předpokládá smysluplný pevný rámec, nikoliv jen nějakou řadu nahodilostí, přičemž existovaly příčiny, proč došlo kе zřeknutí se cílů na politické úrovni, proč bylo takové zřeknutí se umožněno, ba dokonce vítáno jako bohulibá věc. A to proto, že nemáme žádný konsenzus [shodu], co se cílů týče. A když nemáte konsenzus, co se cílů týče, začíná obvykle válka jako přímý následek tohoto procesu. V určitém smyslu je snaha nebrat otázku cílů v potaz, [14] a to kvůli iluzi míru, jednou z hlubokých tužeb celé kultury moderny. Avšak jak pravil apoštol Pavel ve svém Prvním listu Soluňským: „Až budou říkat: ‚Je mír a bezpečí‘, tu je náhle přepadne zkáza, jako bolesti na těhotnou ženu, a neuniknou.“ (1. Soluňským 5,3), což představuje takové vnitřní drama, které je přítomno na různých úrovních v té kultuře, které jsme se zřekli.

AČ: Máte tím na mysli, že byla otázka účelu [konečného cíle] v průběhu evropské třicetileté války odsunuta na vedlejší kolej?

PŠč: V určitém kontextu ano. Šlo totiž o poslední evropskou dlouhotrvající náboženskou válku (1618–1648), jejíž kořeny někteří kladou už do doby husitských bouří, jiní do doby albigenských (katarských) [15] křížových výprav, nicméně co do rozměru se o větší válečný náboženský konflikt jednalo v podstatě až v 16. století a v průběhu celého 17. století, přesněji v jeho první polovině, tj. toto 150 let trvající období v konečném součtu způsobilo trhliny v evropské filosofii, obzvlášť pak v evropské politické filosofii. Vlastně od té doby nepovažuje evropská filosofie otázku společného dobra (lat. bonum commune) [16] či možného obrazu společného dobra za důležitou, následky čehož pak pozorujeme na nejrůznějších úrovních. To znamená, když nepanuje shoda ohledně otázky společného dobra, přirozeně přetrvává fragmentace, neb čí obraz reality je nejlepší? Jak zde zcela správně podotkl Friedrich Nietzsche [17] (1844‒1900), že to tkví v definování takové otázky výlučně vůlí [k moci ‒ něm. Wille zur Macht], přesněji vůlí toho nejsilnějšího. To znamená, že k tomuto definování nedochází na principu objektivity, jenž je vlastní samé danosti světa, tj. na základě určitého fenoménu, nýbrž na základě dominance nejsilnější vůle. To samé už vše bylo u Thomase Hobbese [18] (1588‒1679). Ten přímo píše, že neexistuje dobro a zlo, že se vždy jedná jen o konvenční pojmy, definované vůlí, ať už člověka, či toho, [19] koho tím člověk pověřil. V souladu s tímto kontextem už se vlastně rýsuje i celý budoucí marxistický diskurs o tom, že existuje buržoazní etika, proletářská etika, což v podstatě vypovídá o tom, že etika [jako objektivní kategorie] neexistuje [20] a stejný princip je uskutečňován podle zásady, že víru určuje ten, kdo vládne (lat. cuius regio, eius religio), [21] tj. otázka víry zde není důležitá. To vše představuje vlastně takový jakoby opakující se fraktál rozvíjení myšlenky ohledně snahy vytěsnit onu účelovou příčinu mimo rámec lidského bytí.

AČ: V podstatě tedy můžeme říct, že počínaje 15. stoletím se lidstvo takříkajíc nachází v jakémsi stavu neukotvenosti při absenci účelových příčin, kdy každý řeší, kdo je silnější. Jedná se o nenormální stav a v každém případě, i kdyby to mělo trvat další dva tisíce let, se lidstvo navrátí k teorii společného dobra, k ontologii… [22]

PŠč: To si zpětně položí otázku. My sice nevíme, jaké závěry z toho vyvodí, ale zde se mi zdá a mohu s vámi souhlasit, že se dříve či později vrátí k nutnosti položit si otázku. A možná k tomu dospěje dříve než později. My už teď pozorujeme simulakra jakéhosi pokusu o vytvoření společného dobra v podobě zelené agendy. Nedávno se konala konference o klimatu COP28, [23] přičemž to byl v podstatě pokus vytvořit stejným způsobem simulakrum. O simulakrum se nicméně jedná právě proto, že se nezakládá na žádných hodnotových principech. Není zde ani vidu, ani slechu po prvotních otázkách, prvotních / účelových příčinách. Přesněji řečeno se jedná o základní kritiku takového dokonce nej… jak to správně vyjádřit… Dejme tomu, že se budu k liberalismu stavět maximálně kladně, a ne tak, jak ho vnímám reálně, i tak budu mít ohledně něj jeden klíčový dotaz, a to, že… už v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických (1776) se nesčetné [pravdy] pokládají za samozřejmé (angl. self-evident). Jestli si vybavujete, tak v Deklaraci nezávislosti jsou pravdy sice nanejvýš zřejmé, a to v pojetí oné referenční skupiny (Otců zakladatelů), leč v jádru to vůbec není samozřejmé, což je velmi důležitý moment. Klíčový problém jmenovitě liberalismu, dokonce i v té jeho původní blahovolné podobě, tkví v tom, že přеbírá ty nanejvýš zřejmé pravdy, jež jsou hluboce kontextuální. Ovšem konkrétně v případě západního liberalismu zapadají tyto pravdy do křesťanského kontextu [24] a mohly existovat toliko v rámci kontextu všeobecně křesťanské etiky, jakož i všeobecně křesťanské kultury. Tehdy se mohl liberalismus rozvíjet na principu sebezřejmosti, [25] přičemž dnes registrujeme na světové úrovni pokusy o nastolení sebezřejmosti, [26] které se však neopírají o žádný základ, jsou prosty jakékoliv upřímné zmínky o Stvořiteli a podobně, tj. pokusy o vytvoření této globální zelené utopie jako simulakra společného cíle. Podle mě je to známkou toho, že jaksi intuitivně už sice vyvstává potřeba si tuto otázku položit, leč zatím nejsme opravdu připraveni, abychom na ni hledali upřímné odpovědi.

***

Pavel Ščelin je nezávislý politický filosof a teolog ruského původu, který se ve své práci věnuje hlubinné krizi modernity v globálním měřítku. Zaměřuje se především na napětí mezi metafyzickými základy křesťanské tradice a politickými systémy současného Západu i východní Evropy. Vystudoval politologii na Středoevropské univerzitě (CEU) v Budapešti a dlouhodobě působí v ruskojazyčném intelektuálním diskurzu, mimo jiné jako spoluzakladatel vzdělávací platformy Otium Academy s kořeny v Kyjevě. Ve svých analýzách využívá metodu symbolického čtení dějin k odkrývání duchovních příčin současné společenské atomizace a k hledání obnovy společného dobra. Jeho myšlení čerpá z hluboké syntézy ruské nábožensko-filosofické tradice (zejména z děl Nikolaje Berďajeva, Ivana Iljina či Lva Karsavina) a západní školy politické teologie, reprezentované mysliteli jako Eric Voegelin, Carl Schmitt či Giorgio Agamben. Ve své aktuální práci se profiluje jako pomyslný most mezi západním a ruským diskurzem politické teologie. Jeho ambiciózním cílem je aplikovat myšlenkové vzorce církevních otců (zejména sv. Maxima Vyznavače) na současnou politickou teologii. Tímto způsobem se snaží vytvořit alternativní cesty pro nahlížení na otázky války a míru, politické jednoty, občanských nepokojů a fenoménu moci obecně. Je znám svým výjimečným darem propojovat složité filosofické koncepty s živým vypravěčstvím, čímž zpřístupňuje hlubiny tradice širokému publiku. V současnosti žije mimo domovinu, přičemž spolupracuje s mezinárodními projekty zaměřenými na tradiční symbolismus (např. The Symbolic World).

Alexej Černov je ruský nezávislý analytik, publicista a mentor působící na pomezí křesťanské teologie, filosofie a psychologie (v případě posledně zmíněné vychází z Jungovy analytické psychologie). Věnuje se zkoumání hlubších souvislostí mezi lidskou psychikou a náboženskými systémy, přičemž se zaměřuje na kritickou reflexi modernity v porovnání s pravoslavnou tradicí, již se snaží revitalizovat pro současného člověka.

Poznámky:

[1] Simulakrum (plurál: simulakra), z latinského simulare, „napodobovat, jevit se“, je chápáno jako vyprázdněný obraz, pouhá forma bez obsahu, ikona, nápodoba. V kontextu tzv. poststrukturalismu byl termín simulakrum poprvé použit v knize Diference a opakování (v originále Différence et répétition, 1968), ve které Gilles Deleuze tvrdí, že simulakra jsou obsahem doktríny Friedricha Nietzscheho o věčném návratu. Problematika simulaker tvoří podstatnou část díla francouzského sociologa a filosofa Jeana Baudrillarda. V knize Simulakra a simulace (v originále Simulacres et simulation, 1981) redefinuje termín v kontextu sémiotiky, čímž jeho význam podstatně rozšířil a posunul. Simulakrum je virtuální kopie neexistujícího originálu, která je reálnější než skutečnost. Nebo jednodušeji jako kopie prvního, ale skutečnější. V prvním řádu, který spojuje s předmoderní dobou, je obraz snadno rozeznatelný jako podvrh reality, je jasně chápan jako iluze. V druhém řádu, který spojuje s moderní dobou – industriální revolucí, je v důsledku obrovské produkce kopií už téměř nemožné rozlišit mezi originálem a kopií, mezi obrazem a reprezentací. V třetím řádu, který spojuje s postmoderní dobou, je rozdíl mezi originálem a kopií smazán, existuje jen simulakrum. Nadprodukce znaků způsobila jejich odtržení od objektu reprezentace (jak byla klasicky chápána reference) a svým zacyklením způsobila konec reality jako takové. Místo ní nastoupila hyperrealita – pozn. překl.

[2] Americký filosof, teolog, esejista a kulturní kritik; autor krásné literatury i zásadních teologických děl. Pochází z anglikánského prostředí, k pravoslaví konvertoval ve svých jednadvaceti letech – pozn. překl.

[3] René Descartes (1596–1650) – francouzský filosof a matematik, zakladatel novověkého racionalismu. Svým důrazem na subjektivní vědomí („Myslím, tedy jsem“) a mechanistický výklad přírody zásadně přispěl k rozpadu tradičního teleologického vnímání světa – pozn. překl.

[4] Jedná se o místo, kde se nachází v ruských lidových obydlích domácí ikonostas. Ruský termín krasnyj (красный) v tomto starobylém kontextu neznamená barvu, nýbrž odkazuje k původnímu slovanskému významu „krásný“ či „hlavní“. Podobně jako u názvu Rudé náměstí (Krasnaja ploščaď), které bylo původně pojmenováno jako „Krásné“. Pro červenou barvu se v té době používal výraz červonnyj, zatímco dnešní ruské slovo pro „krásný“ (krasivyj – красивый) je až pozdějším jazykovým vývojem – pozn. překl.

[5] Andrej Rublev (asi 1360–1430) – nejslavnější ruský malíř ikon a mnich, kanonizovaný pravoslavnou církví. Jeho dílo, zejména ikona Svaté Trojice, vytvořená pro Trojicko-sergijevskou lávru, představuje vrchol byzantsko-ruské ikonografie, v níž se hloubka teologie spojuje s mimořádnou uměleckou harmonií a duchovní čistotou ‒ pozn. překl.

[6]  V české odborné literatuře se pro Aristotelův pojem causa finalis (řec. aitia teliké) užívají dva rovnocenné termíny, jejichž volba často odráží širší myšlenkový kontext autora. V tradici západní scholastiky a klasického aristotelismu (např. u S. Sousedíka či K. Flosse) dominuje označení cílová příčina, které věrně sleduje latinskou terminologii a logickou strukturu bytí. Naproti tomu v okruhu východní křesťanské estetiky a byzantologie (např. u J. Samohýla či P. Milka) je upřednostňován termín účelová příčina. Ten v kontextu teologie ikony lépe zdůrazňuje dynamický a formativní záměr obrazu, jehož účelem je aktivně vést věřícího k participaci na božském prototypu. Tomu odpovídá i širší pojetí teleologie (z řec. telos – cíl, završení a logos – slovo, nauka) jako „učení o účelnosti všech přírodních a společenských jevů, které jsou výsledkem působení sil zaměřených k cíli předem určenému“ (srov. Akademický slovník cizích slov) „Účelnost“ je v tomto kontextu chápána jako směřování k cíli (telos). I proto s ohledem na téma rozhovoru překládáme ruský pojem целевая причина (celevaja pričina) jako účelová příčina – pozn. překl.

[7] Množné číslo od řec. logos ‒ v byzantské teologii, zejména u sv. Maxima Vyznavače (asi 580–662), jednoho z nejvýznamnějších byzantských teologů, mnichů a filosofů, jehož vliv na celou východní (pravoslavnou) tradici je srovnatelný s vlivem Tomáše Akvinského na Západě. Tímto termínem se označují božské principy či záměry vložené do každého stvoření. Jsou to věčné ideje, které určují podstatu, smysl a konečný cíl (telos) každé věci v souladu s Božím plánem ‒ pozn. překl.

[8] Michelangelo Buonarroti (1475–1564) – italský sochař, malíř a architekt vrcholné renesance. Jeho dílo (např. strop Sixtinské kaple) představuje v kontextu ikonografie bod obratu k antropocentrismu, kde je božské vyjadřováno skrze monumentální plasticitu a dramatičnost lidského těla ‒ pozn. překl.

[9] Vlivná francouzská filosofka a teoretička obrazu. Ve svých pracích (např. Image, icône, économie: Les sources byzantines de l’imaginaire contemporain, 1996, v češtině též jako „Obraz, ikona, ekonomie“) zkoumá byzantský ikonoklasmus jako ideový kořen západní vizuální kultury. Analyzuje vztah mezi obrazem, mocí a svobodou diváka, přičemž varuje před současným „vizuálním imperialismem“, v němž jsou obrazy zneužívány k ovládání a manipulaci veřejného prostoru – pozn. překl.

[10] Pavel Ščelin zde pravděpodobně naráží na to, že moderní svět nahradil otázku „Proč?“ (účel) otázkou „Jak?“ (mechanika).

Zde se z hierarchie stává mechanismus (ustanovka ‒ установка). Už to není živý les, ale „továrna na smysl“ ‒ pozn. překl.

[11] Pojem telos (v překladu „cíl“, „účel“ či „završení“) tvoří v byzantské ontologii „architekturu smyslu“. Jeho odstranění, o kterém Pavel Ščelin mluví, je v politické filosofii chápáno jako klíčový moment přechodu k modernitě, který vede k nevyhnutelné fragmentaci světa ‒ pozn. překl.

[12] Na nejhlubší ontologické úrovni je jednota bytí (v pravoslavném a byzantském kontextu často spojovaná s pojmem všejednota, rus. всеединство ‒ vsejedinstvo) představou, že svět není hromadou izolovaných věcí, ale organickým a posvátným celkem, který má jediný zdroj a jediný cíl ‒ pozn. překl.

[13] Tuto myšlenku lze interpretovat i tak, že po odstranění telos nemůže horizontální svět (věcí a mechanismů) bez společného vertikálního směřování (k Bohu / telosu) už držet pohromadě. Fragmentace tedy není volba, ale logický následek ztráty účelu ‒ pozn. překl.

[14] Lze hovořit o tzv. neutralizaci hodnot ‒ pozn. překl.

[15] Jako kataři (z řec. καθαρός ‒ katharos, tj. čistý), označováni také jako albigenští (podle města Albi v jižní Francii), byli nazýváni členové velkého středověkého křesťanského náboženského hnutí na Západě. Sami členové hnutí se považovali za křesťany a označovali se jako „praví křesťané“ (veri christiani) nebo „dobří lidé“ (bonhommes). Od počátku byli římskou církví vnímáni jako nebezpeční heretici, přičemž právě za účelem potlačení katarství vznikla ve 30. letech 13. století papežská inkvizice. Tato krvavá epizoda evropských dějin (1209‒1229) je často vnímána jako zlom v duchovní jednotě Západu a předzvěst pozdějších náboženských válek ‒ pozn. překl.

[16] V aristotelsko-scholastické tradici ‒ pozn. překl.

[17] Německý filosof a kritik evropské morálky a náboženství. Jeho koncepty „vůle k moci“ a „přehodnocení všech hodnot“ reflektují krizi moderního člověka po ztrátě objektivního metafyzického řádu ‒ pozn. překl.

[18] Anglický filosof, který nejvíce proslul pracemi týkajícími se politické filosofie. Jeho kniha Leviathan (1651) dala základ pro většinu západní politické filosofie z hlediska teorie společenské smlouvy. Hobbes byl zastáncem absolutismu, navíc vyvinul některé ze základů evropského liberálního myšlení, jako jsou právo jednotlivce, přirozená rovnost všech lidí, názor, že všechny legitimní politické moci musí mít „zástupce“ na základě souhlasu společnosti, liberální výklad práva, který ponechává lidem volnost a umožňuje jim dělat to, co není zákonem vyloženě zakázáno. Hobbes také přispěl k rozmanitému spektru oborů, včetně historie, geometrie, fyziky, teologie, etiky, překladatelství, obecné filosofie a filosofie politických věd. Jeho popis lidské přirozenosti je dodnes trvalou teorií v oblasti filosofické antropologie. Stal se jedním z klíčových zakladatelů materialismu ve filosofii. Pro Ščelinovu argumentaci je klíčový Hobbesův mechanistický materialismus a jeho pojetí etiky, kde dobro a zlo nejsou objektivní danosti, ale konvenční pojmy definované lidskou vůlí či dohodou. ‒ pozn. překl.

[19] Tímto může být dle Hobbese suverén jako funkce, a nejen jako osoba. V jeho pojetí může být oním suverénem buď jedna osoba (monarcha), nebo shromáždění lidí (aristokracie či demokracie). Slovo „suverén“ tedy v překladu neoznačuje nutně konkrétního člověka, ale místo moci, které definuje pravidla. Hobbes ve svém díle Leviathan doslova popisuje stát jako „velkého člověka“, kde je panovník hlavou a jednotliví občané údy. Na rozdíl od byzantského organického pojetí jde však u Hobbese o mechanistickou konstrukci státu jakožto účelového stroje na zajištění míru (stát jako umělý člověk – automaton) ‒ pozn. překl.

[20] Možná interpretace ‒ pokud je etika jen „nadstavbou“ ekonomických zájmů, pak žádná univerzální etika neexistuje – existuje jen ideologie, kterou prosazuje ten, kdo má v rukou moc. Uvedená myšlenka o etice jako „nadstavbě“ ekonomických zájmů vychází z marxistické teorie základny a nadstavby, jak ji definovali Karel Marx a Friedrich Engels. Tento koncept, který popírá univerzální etiku ve prospěch třídních ideologií, dále rozvinula kritická teorie (Frankfurtská škola) a analyzoval Leszek Kołakowski (1927‒2009) ‒ pozn. překl.

[21] Lat. „Koho kraj, toho víra“ – zásada zakotvená v augsburském náboženském míru (1555) jako završení německé luterské reformace. Podle této zásady měl držitel územní svrchovanosti právo určit náboženské vyznání pro své poddané. V kontextu rozhovoru tento moment představuje rezignaci na hledání objektivní pravdy ve prospěch politické moci a konvence. Hobbesovská stopa: Hobbes v Leviathanu tento princip radikalizuje. Suverén (stát) musí mít moc nad náboženskými otázkami, aby zabránil občanské válce. Víra se v tomto pojetí stává nástrojem politické stability – není to otázka „pravdy“, ale otázka „veřejného řádu“ ‒ pozn.překl.

[22] Nauka o jsoucnu; v „ontologickém“ stavu je pravda a dobro něco, co existuje nezávisle na nás a my se k tomu musíme pouze navrátit. Je to předpoklad, že existuje univerzální struktura skutečnosti, která určuje, co je správné. V tomto smyslu je to návrat k byzantskému nebo antickému myšlení, kde politika a etika přímo vyplývaly z toho, jak je uspořádán vesmír (kosmos) ‒ pozn. překl.

[23] Konference OSN o změně klimatu 2023 v Dubaji ‒ pozn. překl.

[24] Pavel Ščelin zde odkazuje na úvodní pasáž Deklarace nezávislosti USA (1776): „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezadatelnými právy…“ Argumentuje, že tyto hodnoty nejsou univerzálně zřejmé samy o sobě, ale jsou podmíněny křesťanským kontextem (vertikálním vztahem ke Stvořiteli jako zdroji smyslu). Dnešní sekulární utopie tento zdroj vynechávají, čímž se z původních hodnot stávají prázdná simulakra – pozn. překl.

[25] Rus. самоочевидность (samoočevidnosť) v nábožensko-filosofickém smyslu (např. u Ivana Iljina v jeho díle Religiózní smysl filosofie, poprvé vydaném v Paříži r. 1924; jednalo se o soubor projevů z let 1914–1923) znamená vnitřní evidenci pravdy, která nepotřebuje vnější potvrzení. Iljinova „sebezřejmost“ jako fenomenologický pojem není jen to, co je racionálně „jasné“, ale to, co se duši zjevuje jako nezpochybnitelná duchovní pravda skrze vnitřní zkušenost a lásku. Je to ontologický vjem, nikoliv jen logická či politická shoda ‒ pozn. překl.

[26] V tomto případě pokusy o nastolení něčeho, co se může tvářit jako nezpochybnitelná pravda ‒ pozn. překl.

Pro Délský potápěč přeložila a poznámkami opatřila Sareri.