Nikolaj Konstantinovič Rerich – Vyslanec z Agarthy

Autor: Joscelyn Godwin

Ukázka z knihy Joscelyna Godwina: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025

Adolf Hitler měl hodně příležitostí seznámit se mytologií Thule v roce 1924 v landsberské věznici, kde si odpykával trest společně s Rudolfem Hessem (1894-1987), jenž patřil ke starším nacistům nejvíce oddaným ideálům, jaké propagovali List, Lanz a Sebottendorff. Hess byl natolik völkisch, jak to jen lze; jedl biodynamickou stravu a zajímal se o antroposofii Rudolfa Steinera, magická témata, astrologii, učení o korespondencích a bylinářství. O politických, a dokonce i okultních machinacích té doby, jež jsou nedílnou součástí porozumění největší tragédii dvacátého století, jsme mohli získat mnohem více vědomostí, kdyby byl Hesse pohnut, aby promluvil, namísto toho, aby byl ve špandavské věznici přes 40 let držen v izolační vazbě.

První knihou, která vylíčila mnoho – reálných i imaginárních – spojitostí mezi nacisty a okultními naukami, bylo Jitro kouzelníků (Le matin des magiciens) od Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, poprvé vydáno ve Francii v roce 1960.

Spousta nadšených čtenářů se zde poprvé setkala se jmény jako Guénon, Gurdžijev, Haushöfer a Hörbiger a podlehla mocnému kouzlu geniálních autorů. Někteří z jejich čtenářů následně napsali vlastní knihy, jež více či méně kořistily z originálu. Většinu tvořili Francouzi, a dodnes zůstává faktem, že žánr „nacismus a okultismus“ se nejčileji pěstuje ve Francii, zatímco v Německu se mu prakticky vyhýbají. Mají pro to dobré důvody; německý učenec a pastor Ekkehard Hieronimus, popisující nostalgické snění o prehistorických kulturách, vysvětluje:

„Vždy mě fascinovaly pohledy na to, jak se všechno, co vlastně během éry romantismu vytvořili Němci, stěhuje do Francie nebo Itálie, zatímco oni sami to vůbec neberou vážně. Nejvýznamnější knihou o ‚temné‘ či démonické stránce romantismu bylo dílo Itala Maria Praze [odkaz na knihu Tělesnost, smrt a ďábel v literatuře romantismu]. Nejpodstatnější v rámci toho všeho je uvědomit si, že vztah Francouze k myšlení se velmi liší od vztahu, který má k němu Němec. Já bych se neodvážil vstoupit do povznesených říší kategorického myšlení, jež by téma [pradávných] kultur pozvedlo na abstraktní úroveň; přesně tomu jsem se chtěl vyhnout, protože vše by pak znovu vyústilo ve filosofii – my však již tuto možnost nemáme. Omlouvám se, ale za námi leží všechna ta krev, co byla prolita ve jménu tohoto snu, což je smrtelně vážná věc.“

Jinými slovy, Románi si doposud nevinně hrají s abstraktními idejemi, dokonce i s těmi démonickými, zatímco Němci již – po oněch událostech – zmoudřeli a chápou nebezpečí tohoto počínání.

Čtenáři Pauwelse a Bergiera narazí na další, ještě tajnější spolek, který údajně leží u kořenů nacismu – „Společnost vrilu“, již možná založila skupina berlínských rosikruciánů po vyslechnutí přednášky Louise Jacolliota nebo někoho jiného osvíceného přímo indickými bráhmany, v každém případě však s úporným protikřesťanským smýšlením. Jediným primárním zdrojem je článek Willyho Leye, německého raketového inženýra, který přijel do Spojených států v roce 1933, kde se stal autorem populárně vědeckých knih – a dodal bych, že skvělých. V článku pod názvem Pseudověda v zemi nacistů (Pseudoscience in Naziland), založeném na jeho vlastních, nepochybně omezených znalostech, Ley píše:

„Další skupina [po Lanzových ariosofech] byla založena doslova na románu. Toto uskupení, jež se samo pojmenovalo tuším „Společnost pravdy“ (Wahrheitsgesellschaft) a sídlilo více či méně v Berlíně, věnovalo svůj volný čas hledání vrilu. Ano, jejich přesvědčení se zakládalo na Bulwer-Lyttonově knize Přicházející rasa (The Coming Race). Věděli, že kniha je fikce a že Bulwer-Lytton využil tohoto nástroje, aby mohl říci pravdu o této „síle“. Podzemní lidé, to byl nesmysl, vril nikoli. Možná právě on dal Britům, kteří ho uchovávali coby státní tajemství, schopnost vytvořit tak velkou koloniální říši. Měli ho určitě i Římané, uzavřený v malých kovových kuličkách, jež hlídaly jejich domovy a jimž se říkalo larové. Z důvodů, do nichž jsem nebyl schopen proniknout, docházelo k odhalení tajemství vrilu při kontemplaci struktury jablka, překrojeného na půlky. Nikoli, nežertuji; řekl jsem to s velkou vážností a diskrétností. Tato skupina opravdu existovala; zveřejnili dokonce i první číslo časopisu, který měl proklamovat jejich krédo.“

Julian Strube – Vril, Eine okkulte Urkraft in Theosophie und esoterischem Neonazismus

Pauwels a Bergier, kteří údajně s Willym Leyem mluvili, se nicméně od něj nedozvěděli nic víc než to, co zde píše, pokračovali ve svém pátrání a zjistili – byť neřekli, jak – že „tato berlínská společnost se jmenovala Světelná lóže aneb Společnost Vrilu“. Dodávají, že jejím členem byl i Karl Haushofer, přičemž citují z knihy Jacka Fishmana Sedm mužů ze Špandavy, nicméně v ní se žádná podobná informace nenachází. Haushofer pobýval na Dálném východě a možná i v Tibetu; byl učitelem Rudolfa Hesse na mnichovské univerzitě, vynálezcem vědy o geopolitice, jedné ze zavedených nauk nacistické akademie, a proto – podle jednoho výkladu jeho díla – i architektem německo-japonského plánu na ovládnutí světa. Hess měl po svém přistání ve Skotsku v roce 1941 u sebe navštívenku Haushofera a jeho syna Albrechta. Albrecht byl popraven jako jeden ze spiklenců připravujících atentát na Hitlera v roce 1944 a Karl Haushofer podle Pauwelse a Bergiera spáchal 14. března 1946 sebevraždu na japonský způsob. Jeho údajné členství ve „Společnosti Vrilu“ dotváří mýtickou síť propojující nacisty s podzemním světem Lyttonovy Přicházející rasy a asijskými mystérii, o nichž budeme mluvit podrobněji, když se dostaneme k tématu Agarthy v sedmé kapitole; a rituální harakiri neklamně svědčí o hlubokém spirituálním napojení na Dálný východ, dále rozvíjeném fámami o tibetské kolonii ve válečném Berlíně.

Ve skutečnosti neexistuje důvod pro představy o zlověstných protonacistických intrikách osnovaných touto skupinou. Kontemplační cvičení zahrnující jablko, údajně překrojené vodorovně, aby byla vidět pěticípá hvězda, spíše vzbuzuje dojem, že „Společnost pravdy“ se učila od Rudolfa Steinera, jenž podobnou meditaci doporučuje ve své příručce O poznávání vyšších světů. Zájem o vril byl běžný mezi teosofy, kteří všichni znali Bulwer-Lyttonovo dílo; někteří sílu vrilu srovnávali s Reichenbachovým ódem nebo „astrálním světlem“ Eliphase Léviho. A abychom uvedli věci na pravou míru, musíme zmínit, že Haushofer neumřel „rituální sebevraždou japonským způsobem“, nýbrž otravou arzenikem 10. března 1946, jak dokládá jeho vyšetřovatel, otec Edmund Walsh.

Veilleurs

Ve stejné době, kdy Rudolf Hess studuje s Karlem Haushoferem, organizuje alsaský chemik jménem René Schwaller de Lubicz (1887–1961) s některými ze svých pařížských přátel-teosofů skupinu pod heslem „Hierarchie, bratrství, svoboda“. Na veřejnost vyšla poprvé v roce 1919 spolu s vydáním revue L’Affranchi, číslovanou tak, aby vypadala jako pokračování časopisu Teosofické společnosti z dob před válkou. Články podepsané pseudonymy se zabývaly tématem sociální a spirituální obnovy v souvislosti s mezinárodní a poněkud mystickou politikou. Bylo zde možno najít chválu na Wilsonovu Společnost národů i nenápadné narážky na přicházejícího Mesiáše.

Uvnitř L‘Affranchi byly dva vnitřní kruhy – jeden zvaný „Apoštolské centrum“ (Centre apostolique), v podstatě teosofický, a druhý, jenž se zformoval v roce 1918 pod názvem „Mystická skupina Tala“, přičemž René Guénon poslední slovo překládá jako „článek řetězu“. O jejích aktivitách nic nevíme, avšak jen sotva můžeme pominout podobnost jména s Thule – a Thale. Další shodou okolností je, že Schwaller ve své první knize Les Nombres (Étude sur les Nombres, 1916), pojednávající o číslech, rozebírá vedle čísel a základních geometrických útvarů právě symbol svastiky, kterou nazývá zvýrazněním kříže v kruhu představující archetypální formující pohyb jakéhokoli tělesa kolem své osy. Mezi Schwallerovou skupinou, přejmenovanou v roce 1919 na Les Veilleurs („Bdící“ či „Strážci“), a stranami vzešlými z Thule, jež organizoval Hess a Hitler možná vedl, existují i další paralely: válečná mentalita, protižidovské smýšlení, uniforma složená z černé košile, jezdeckých kalhot a bot (kterou podle Schwallerových slov navrhl on sám), mesianismus a titul chef dávaný vůdcům. Pak je zde jméno, které si Schwaller zvolil („Aor“, „Světlo“); zpočátku pro něj znamená mystický zdroj osvícení, později způsob oslovení, jemuž dával přednost. Každopádně mělo eufonickou souvztažnost s runou „ar“, která podle Sebottendorffových slov značí „árijce, prvotní oheň, slunce a orla“. Nakonec bychom si mohli položit otázku, proč by měl kníže Matila Ghyka rozmlouvat o egyptské matematice s jistým „Pýtheou“, jenž „mluví za monsieura de Lubicz“, kdyby se jachtař Schwaller neztotožnil s legendárním cestovatelem do Thúlé.

Byl to Pierre Mariel (alias Werner Gerson), další francouzský spisovatel se spoustou neobvyklých informací, nicméně někdy neopatrně zacházející se zdroji, který přišel na zásadní propojení mezi ambiciózním chemikem a budoucím říšským ministrem – napsal totiž, že mladý Rudolf Hess byl členem Veilleurs. Nemohu mít jistotu, zda tomu věřit, či nikoli, ale je to hodno zamyšlení. Hess, jehož aktivity v roce 1919 v podstatě nejsou zmapované, si byl určitě vědom toho, co se děje v Paříži. Jazykové rozdíly by neměly představovat problém ani pro Schwallera, ani pro mladého Hesse, jenž vyrostl v Alexandrii a byl vychován ve Švýcarsku. Lze uvažovat o tom, že Hess se při svém návratu do Německa rozhodl vytvořit na základech „Společnosti Thule“ učiněnou parodii, jíž se Veilleurs měli stát. Nicméně nejen otázkou úvah, nýbrž skutečností je, že ideové světy Schwallera a Thule se v mnoha bodech protínaly, a tato okolnost již potrápila více než jednoho obdivovatele zmíněného hermetického mistra.

Dalším členem L’Affranchi a Veilleurs byl Schwallerův přítel, litevský básník a hermetický filosof Oscar Vladislas de Lubicz Milosz (1877-1939), jenž v gestu duchovního otcovství propůjčil mladému muži své patronymum. Milosz jako představitel nově utvořeného litevského státu na mírové konferenci r. 1919 a později jako chargé d’affaires v Paříži a Bruselu pilně pracoval ve prospěch národa, jehož jazykem neuměl mluvit a k němuž patřil pouze napůl (jeho matka byla Židovka). Milosz v té době hodně psal do dalšího časopisu skupiny Veilleurs, a to do Pobaltské revue (La Revue Baltique), utvrzen v přesvědčení, že Litva a Lotyšsko jsou „matky této indoevropské rasy, duchovním centrem současného árijského světa“ a klíčem k míru v Evropě. Setkáváme se tak s mýtem o árijských počátcích na „jantarovém pobřeží“ Baltského moře. Z Miloszova „volání na poušti“ z roku 1918 dnes zaznívá zvláštní prorocký podtón, jelikož v oněch nevýznamných republikách jsme spatřili hlavní síly při rozpadu Sovětského svazu. Později, v roce 1927, Milosz o těchto Indoevropanech napsal, že „po tisících letech nomádské existence ve stepích záhadné jižní Rusi získali zemi, která během prehistorické noci podle všeho zásadně ovlivnila osud árijské rasy“.

Knihu lze objednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.

Komentář k současné krizi v Íránu

Autor: Jan Procházka

Návrat Britského impéria

Nevěřím emocionálním prohlášením některých amerických komentátorů, že Donald Trump je „psychopat, který vede Ameriku do zkázy“. Ano, je to excentrik, ano, s psychopatickými osobnostními rysy, jakýsi nový Caligula, u něhož nás nepřekvapí, až jmenuje svého koně senátorem nebo zapálí Kapitol a svede to na „Demokraty a nelegální imigranty“. I ten caligulovský aspekt sexuálních orgií bychom u něho našli, vzpomeneme-li na soukromý ostrov, kam židovští kuplíři (Epstein, Maxwellová) dodávali pro západoevropské aristokraty slovanské a latinskoamerické sexuální otrokyně, jako by se od časů Ibrahíma ibn Jaqúba al Israilího nic nezměnilo. Pravda, Trump nemá intelekt (čti: je hloupý), je mimořádně nevzdělaný, ale má spolehlivý podnikatelský či lépe řečeno mafiánský instinkt. Jeho hlavním přikyvovačem je Pete Hegseth, ministr války, bývalý moderátor Fox News s ještě nižším intelektem než prezident sám – a to už je co říci. Nicméně Trump se obklopil mocnými a vlivnými židovskými podnikateli, americko-izraelskou kastou finančníků (jeho hlavními sponzory jsou AIPAC a  Adelsonová, osobním poradcem Cohen, finančníkem Mnuchin, politickým stratégem Epshteyn, šéfy diplomacie Witkoff a Kushner), která jej v podstatě řídí tak, jako předtím jiná židovská skupina v klíčových postech („deep state“) řídila nesvéprávného Bidena – zahraniční politiku Blinken, finance Yellenová, zpravodajské služby Hainesová, vedoucí kanceláře Klain, Zients. Takového mocného soupeře, který vytvořil ze Spojených států izraelský krmelec, bez kterého by sionistický stát vůbec nemohl existovat (jen za rok 2025 údajně zaplatili američtí daňoví poplatníci Izraeli 298 miliard dolarů), nelze podceňovat.

Jak tedy číst novou americkou zahraniční politiku? Jedná se o velký a bohužel relativně úspěšný pokus zvrátit proces konce americké globální hegemonie a přechod k multipolaritě, kterou představovalo hnutí BRICS. Po americkém fiasku v Afghánistánu roku 2021 jsme si skutečně mysleli, že americká globální moc upadá, že Spojené státy už nejsou schopné vést ani středně velké konflikty, o novém angažmá typu Koreje či Vietnamu ani nemluvě.

Svět po 30 letech americké hegemonie skutečně začal připomínat 70. léta, kdy onen „první svět“, tedy Spojené státy se svými vazaly, byl po aféře Watergate (1972), porážce ve Vietnamu (1973 – 1975), ropné krizi (1973 – 1974), ztrátě pozic v Africe (1956 – 1975) a v Perském zálivu (1979) v globální defenzivě. Aktivovala se emancipační hnutí a nátlakové skupiny usilující o spravedlivější uspořádání světa jako například Hnutí nezúčastněných či všelijaké „třetí cesty“ a hnutí „třetího světa“. Ovšem i tehdy – a musím opět říci bohužel – se „první svět“ dokázal velmi rychle zmobilizovat a donutil tento „třetí svět“ ke kapitulaci, čímž vznikl ze třetího světa onen stagnující, závislý, nerozvinutý a ze zahraničí řízený globální jih.

Lze v této souvislosti také připomenout, že v 90. letech měli „Američané“ stejné plány pro „druhý svět“, tedy postsocialistický prostor, s nímž se mělo naložit jako s nějakými africkými zeměmi. Tomu dokázal Putin po roce 1999 úspěšně zabránit, když učinil z Ruska, sledujícího trajektorii Konga či Středoafrické republiky, opět aspoň regionálně významný stát.

Otevřené trhy a volný obchod 90. let vyhovovaly nezápadním ekonomikám, umožnily státům Indopacifiku převzít západní průmysl, Čína začala dokonce Západ dohánět i v technologickém ohledu. (Jak píše historik Fernand Braudel a ve svých přednáškách říká profesor Budil, kapitalismus je v zásadě opakem volného trhu. Kapitalismus znamená monopoly, oligopoly, embarga, sankce, námořní blokády, hierarchickou strukturu imperiálního jádra a závislé periferie.)

Je pravda, že stejně jako Britové po druhé světové válce již nejsou Američané dnes schopni okupovat a držet rozsáhlá území, ale obávám se, že krátkodobé konflikty na omezeném území díky své technologické převaze ve vesmíru, umělé inteligenci, elektronickém boji, úderným svazům letadlových lodí a globální síti opěrných bodů zvládají dobře. Nakonec Nepřítel nepotřebuje fakticky okupovat celou Indii nebo Čínu, nemá dnes už kapacity ani k tomu, aby obsadil celý Írán. Spokojí se s tím, že rivaly obklíčí, vybombarduje, donutí předat své nerostné bohatství a průmysl americkým monopolům a odevzdat americké armádě kontrolu nad dopravními koridory. Cílem je zamezit tomu, aby rivalové mezi sebou mohli obchodovat. (Klíčová bitva o Írán se proto také odehraje v Hormuzské úžině a na ostrovech Qešm a Charg, nikoliv někde u Teheránu.)

Obávám se zkrátka, že nyní sledujeme podobný proces jako v letech sedmdesátých. Nepřítel vycítil přicházející ohrožení své světovlády, opět se dokázal rychle zmobilizovat a vojensky vyřazovat potenciální soupeře. Spojeným státům jde o zachování světové hegemonie, kdy budou představovat jediného autokratického světovládce řídícího svět bez jakýchkoliv omezení. Žádná „konstituční monarchie“ omezená Radou bezpečnosti OSN nebo „červenými liniemi“ jiných mocností, ale direktivní militaristická světovláda. Žádný volný obchod, žádné volnotržní hospodářství, ale americký monopol na všechny klíčové komodity. Na to ostatně nepotřebujeme žádné analýzy, toto říká Trumpova administrativa úplně bez obalu. (A vzhledem k tomu, kdo ve skutečnosti řídí Trumpa a Spojené státy, stačí naznačit, o co se tu jedná…)

Pozorujeme návrat Britského impéria, starý koloniální model udržování světové hierarchie s imperiálním jádrem, poslušnými semiperiferiemi a vykořisťovanou periferií.

Spojené státy potřebují udržet kontrolu nad světovými oceány, a to prostřednictvím regionálních základen, malých vazalských emirátů poskytujících námořní a letecké opěrné body, jakož i svých úderných svazů doposud bezkonkurenční flotily jedenácti jaderných letadlových lodí. Pokud vím, schopnost tyto úderné svazy potopit má v případě vypuknutí ostrého konfliktu jednoznačně pouze Evropa (což je irelevantní) a pravděpodobně i Čína. Spojené státy si také potřebují zajistit zdroje pro svůj vojensko-průmyslový komplex, takže stejně jako Britské impérium budou vyřazovat jednotlivé protivníky jednoho po druhém za účelem získání jejich přírodních zdrojů a omezení konkurence. Ovládnutím Venezuely, Íránu a Kanady by Nepřítel získal kontrolu nad více než 50% světových zásob ropy a zemního plynu a stal by se sám jakýmsi „novým OPEC“. Kuba v podstatě nestojí za řeč, má geopolitický význam pouze pro USA jako klíč ke Karibskému moři (který je i na kubánském státním znaku). Pokud Nepřítel zničí Írán, a nevylučoval bych ani pozemní operaci, která se pokusí obsadit pobřežní pás, tedy Bandar Abbás, Čáhbahár a ropná pole v Perském zálivu, zmáčkne Kanadu a začne drancovat Afriku, protože ještě předtím, než se vrhne na Čínu, musí získat paritu v produkci prvků vzácných zemin (lanthanoidy, antimon) nenahraditelných pro výrobu moderních zbraní.

Cílem je – a teď cituji americké ministerstvo války – obnovit stav, kdy žádná země nesmí konkurovat Spojeným státům v oblasti technologií a ve vesmíru. Všechny významné dopravní koridory a světové oceány musejí být pod americkou kontrolou.

Mezi eurasijskými mocnostmi, především v klíčové oblasti Indopacifiku, bude udržována neustálá rivalita a potenciální soupeři musí být vyčerpáváni vnitřním třením, ne-li přímo vojenskými intervencemi (bombardování Íránu).

Konec BRICS

A obávám se, že toto se Nepříteli přesně daří bez ohledu na to, že hraje se slabšími kartami než v polovině 20. století. Já i mnozí další jsme viděli značnou naději na spravedlivější rozdělení světa především v hnutí BRICS nebo v Šanghajské organizaci spolupráce. Obě dvě organizace s útokem proti Íránu skončily a fakticky zanikly, svým úpadkem do bezvýznamnosti následovaly Hnutí nezúčastněných i „třetí cestu“.

Dokud bude dolar světovou záložní měnou, dokud se budou klíčové komodity obchodovat v amerických dolarech, nemusejí Spojené státy splácet svůj dluh ani obchodní deficit – stačí vytvořit nové dolary. Do té doby jsou americké sankce také schopny ničit malé soupeře (Venezuela, Kuba,…) a významně poškozovat i středně velké rivaly (Indie, Rusko, Írán). Bez koordinovaných protiopatření velkých států může růst amerického státního dluhu, poháněný obrovskými náklady na zbrojení a udržováním armád po celém světě, stoupat klidně do nekonečna.

Hnutí BRICS nakonec zařízla Indie – nejprve přijala Američany vnucenou koloniální smlouvu (jejíž obsah je stále neveřejný), podle níž se musí vzdát odebírání ruské ropy. Vzhledem k tomu, že s napadením Íránu Spojené státy „dovolily Indii po 30 dní ruskou ropu odebírat“, se z Indie stává namísto „lídra globálního jihu“ polokoloniální stát. Indie je také zemí, která nadšeně přivítala útok na Írán – strategického partnera Ruska i Číny a z hlediska dopravních tras klíčového člena BRICS a Nové hedvábné stezky. Indie rovněž dlouhodobě diplomaticky, vojensky a zpravodajsky podporuje Izrael a uzavřela s ním velký zbrojní kontrakt. Moskva nemá prostředky a Peking vůli se za svého partnera aktivně postavit a pokusit se uštědřit Nepříteli strategickou porážku. Skutečně mě mrzí reakce obou států – v únoru Rusko a Čína pořádají společné s Íránem námořní cvičení v Arabském moři a Hormuzské úžině, ale v okamžiku, kdy Nepřítel zahájí útok, ruské a čínské lodě prostě odjedou pryč.

Zdá se, že mezi ropnými monarchiemi, Izraelem a hinduistickou Indií funguje jakási substanciální světonázorová spřízněnost. Spočívá snad ve společné touze po vytvoření obskurního kastovnictví s panskou rasou na vrcholu a davů nízkých přistěhovaleckých kast zajišťujících chod průmyslu a služeb. Takto fungují dnes všechny ropné monarchie Perského zálivu, kde polootroci z chudých muslimských zemí tvoří i 90% obyvatelstva, začíná takto fungovat Izrael s tisíci thajských, indických a filipínských kuliů v ocelárnách a zemědělství, přičemž stejný model výměny obyvatelstva se chystá i pro nás. (Mrzí mě, že řada Čechů se v této americko-dubajsko-izraelské vizi světa našla a už se těší, jak bude pro svou podnikatelskou věrchušku organizovat zástupy orientálního proletariátu pracujícího ve zdejších montovnách. Slovo vlast pro ně nemá význam – jsou doma v Praze stejně jako v Dubaji, Haifě nebo Miami.)

Ano, v polovině 20. století, kdy byl Nepřítel schopný vést pozemní útoky proti Koreji či Vietnamu, jeho průmysl tvořil polovinu světové produkce, dnes nikoliv. To ale neznamená, že by byl slabý – vyváží služby, dominuje technologicky, ovládá finanční trhy, kontroluje přes 40 % světového obchodu se zbraněmi (které stále na svém území vyrábí, nakonec i díky fabrikám vystavěným ve 40. letech). Pořád má obrovské geografické a populační zázemí – nepřetržitě může vysávat a vytěžovat své kolonie, surovinově latinskou Ameriku, populačně a technologicky Evropu, svou nejcennější „korunní kolonii“. V liberální ekonomii se tento „benátský systém“ nazývá „mezinárodní dělba práce“.

Obávám se, že pokud Nepřítel neutrpí v Íránu ostudnou porážku, může jeho globální hegemonie navzdory přicházejícím znamením úpadku trvat klidně ještě dalších sto let. Nové rámce pro obnovení důvěry, pro vzpouru periferie, pro dedolarizaci světa a svržení Hegemona se musejí vybudovat úplně od začátku. Žádná z regionálních mocností toto zatím není schopna provést sama – Rusům se to evidentně nedaří. A v té době už může být z Evropy africké sídliště nerozeznatelné od Konžské pánve.

Role Ruska

Rusové nevítězí na Ukrajině, jsou zabředlí ve vyčerpávajícím konfliktu připomínajícím spíše vybíjení lidstva, konfliktu spalujícím nejlepší muže Ruska i Ukrajiny jako uhlí v tendru, zatímco oligarchové s izraelským občanstvím kupují zlaté záchody. Zdá se, že Rusko je vůbec nejslabší, co kdy bylo. Rusové nejsou schopni reagovat na zrušení neutrality Finska ani zabránit tomu, aby do něj Američané umístili jaderné bomby, což staví Rusko do existenciálně nevýhodného postavení, kdy mohou potenciálně ztratit přístup k Murmanskému fjordu, a tím i k Arktidě – Finové se postavili to téže pozice, kvůli které vypukl roku 2022 konflikt na Ukrajině. Rusové byli donuceni vyklidit Blízký východ, Američané zde zničili po rozpadu SSSR všechny nepodvolené státy jeden po druhém – Libanon, Libyi, Sýrii, Irák. Nemůžeme pominout ani Venezuelu, iniciátora a zakládajícího člena OPEC s největšími světovými zásobami ropy, která ztratila veškerou suverenitu i své zlaté rezervy, které prý Američané vyvezli ze země. Jak ukázal případ Venezuely, ruské systémy PVO (S300 a S400) zastaraly a ztratily proti západním systémům elektronického boje účinnost. Západ přepadává, krade a zabavuje ruské lodě – to, co budilo v době karibské krize oprávněnou hrůzu, je dnes naprosto běžnou praxí. Západ blokuje koridor Suwalki a připravuje námořní blokádu Kaliningradské oblasti, aby donutil Rusko otevřít frontu proti Pobaltí. Rusko, zdá se, bohužel nemá sílu tomu zabránit ani jakkoliv reagovat. Skutečně asi ani nemá jinou možnost, jak pomoci Íránu, než poskytnout GLONASS. Jediné a pravděpodobně poslední, co by ještě mohli Rusové Íránu dodat, je jaderná bomba.

Existenciální válka

Řekněme, že i ti nejhorší váleční zločinci jako řekněme Winston Churchill se svým hladomorem v Bengálsku, Charles Gordon, „opiový Gordon“ nechvalně proslulý z Číny, nebo lord Kitchener, strůjce genocidy v Jižní Africe a masakrů v Súdánu, měli intelektuální úroveň a své protivníky brali důstojně. Když čteme Ceasarovy Zápisky o válce galské, také nás upoutají již samotné názvy kapitol „Vyhlazení Venetů“, „Vyhlazení Akvitánců“, ale pak přichází Vercingetorix, který důstojně kapituluje a složí zbraně Caesarovi k nohám. Je veden v Římě pod Vítězným obloukem a uvězněn.

Jak ovšem pojmenovat způsoby Nepřítele, který vozí Madura v kleci po New Yorku, fotí se s ním a nahrává je na sociální sítě s posměšnými komentáři? Ano, Pompeius by jej nechal ještě oslepit a vykastrovat, ale bál by se bohů. Jak pojmenovat styl Caliguly v červené kšiltovce rozhodujícího o vraždách na druhém konci světa v zemích, o nichž neví, kde leží? Který zabije šíitskou obdobu papeže o šíitské obdobě Velikonoc a vydá k tomu oficiálními cestami posměšné obrázky? Jak nazvat způsob komunikace nejvyšších úřadů, který používá záběry a slovník z počítačových her v kombinaci se skutečnými záběry vražd a raketových útoků? Co je ta za vlastnost vedení státu, který během vyjednávání povraždí vyjednavače a vysmívá se, že „není s kým jednat“? Dělá tohle někdo jiný než gangsteři? Snažím se rozpomenout, zda se někdy takto chovali Němci, Japonci nebo Britové v době svých impérií. Není přesně toto hybris, nejhorší ze všech zločinů, posouvající Hegemona kamsi za lidstvo, do satanistické polohy?

Patolízalské projevy evropských koloniálních úředníků (Babiš, Merz, Meloniová) o „íránském nebezpečí“ jsou největším zklamáním této krize. Tyto bytosti v čele svých loutkových států snad nemají ani tu nejmenší sebeúctu.

Role Íránu

Konflikt s USraelem má pro Írán existenciální rozměr, má ovšem také globální rozměr. Hormuzským průlivem mezi íránským ostrovem Qešm a ománskou exklávou Musandam odchází 20% světové ropy, 30% světového LNG, 20% světového hliníku a 50% průmyslových hnojiv (které se vyrábějí ze zemního plynu a vzduchu), bez kterých by Země neuživila 8 miliard lidí ale pouhé 4 miliardy (s nimi uživí třeba i 20 miliard).

Trump a jeho sionistická administrativa dokázala, že není schopna žádného vyjednávání. Íránská teokracie ukázala nebývalou resilienci a vzdoruje naprosto geniálním způsobem. Co může také dělat jiného, než využít toho, že sedí na světově významných zásobách uhlovodíků a kontroluje trasu, odkud jsou vyváženy? Co může dělat jiného než učinit válku nevýhodnou pro celý svět (válka prý stojí Američany 1 miliardu $ denně) a výhledově i ekonomicky smrtící pro regionální americké vazaly, v nichž navíc žijí i početné šíitské menšiny (například v Bahrajnu)? Írán je stále ještě schopen útočit levnými drony a raketami, ničit ropnou infrastrukturu, vyčerpávat a ničit velmi drahé americké systémy PVO. Zároveň do země vpustil americké novináře, aby pro globální publikum natočili všechny ohavné USraelské útoky na dívčí školu, rezidenční oblasti a civilní ropnou infrastrukturu připomínající spíše chemický útok na Teherán. Navzdory tomu, že Trump mění stanoviska k Íránu i několikrát denně, připravuje těžké bombardéry, nakládá námořní pěchotu, posílá další letadlovou loď, tlačí na své vazaly, aby se zapojili do války, čímž by aspoň případná ostuda byla ostudou kolektivní. Sám se nechal vmanipulovat to obtížné situace – Chameneího nahradil Chameneí, velájat e fakíh je silnější než dříve, Kurdové se odmítli nechat podplatit a dělat USraeli „nové Ukrajince“, rakety a drony stále létají a uranový průmysl stojí, nebo spíše leží někde hluboko v tunelech. Pokud Velký šejtán nevyhlásí rychlé vítězství a neukončí válku, která v podstatě nesplnila žádný z chaoticky a ad hoc ohlašovaných cílů, bude muset provést pozemní operaci a pokusit se obsadit přinejmenším pobřežní pás Perského zálivu a Indického oceánu. Vyloďovací a výsadkové operace ovšem patří k tomu nejriskantnějšímu z vojenských operací. O zajištění, nakládce a vývozu 3 tun uranu z centrální části Íránské plošiny ani nemluvě. Dostřel íránských protilodních raket je 300 km, vrtulníky a pěchota budou na pobřeží pod neustálými nálety íránských dronů. Tam se pravděpodobně také odehraje bitva, která rozhodne o budoucí podobě světa. Podaří se Íránu blokovat Hormuzský průliv nejméně po 60 dní a udržet jej před pozemní invazí Nepřítele? Dokážou levantští Izraelci donutit americké Izraelce k útokům na civilní infrastrukturu? Dokážou pak Íránci ustát kobercové bombardování měst, zničení odsolovacích stanic a vodovodů, přežijí žízeň a hladomor, dokážou přestát genocidu, kterou si na ně Hegemon úspěšně nacvičil v Gaze?

Carl Schmitt (1945)

Autor: Jeroným Černý

Kontext

Deníkové záznamy z roku 1945 pocházejí z kritické edice Schmittovy literární pozůstalosti, připravované v rámci dlouhodobého edičního projektu financovaného Německou výzkumnou společností (Deutsche Forschungsgemeinschaft, DFG). Text vychází z originálních rukopisů a stenografických zápisů (Gabelsbergerova stenografie), uložených v literární pozůstalosti Carla Schmitta v Plettenbergu. Edice byla připravena pod odborným dohledem Carl-Schmitt-Gesellschaft e. V. jako součást ediční řady Plettenberger Miniaturen.

Vydání deníkových záznamů Carla Schmitta z berlínského Schlachtensee z jara roku 1945 představuje pozoruhodný ediční počin, jenž čtenáři zpřístupňuje text vznikající v bezprostřední zkušenosti historického zlomu, ale nikoli v retrospektivní sebereflexi. Nejde o kajícný dokument ani o dodatečné ospravedlňování minulosti, nýbrž o pokračování Schmittova myšlení v deníkové formě, charakterizované odstupem, pozorováním a jazykově sevřenou reflexí přítomnosti. Recenze se proto nezaměřuje na morální soud nad autorem, ale na povahu textu samotného, jeho ediční rámec a význam pro současnou recepci jednoho z nejkontroverznějších právně-politických myslitelů 20. století.

Recenze je strukturována do tematických bloků, které sledují nikoli mechanickou posloupnost deníkových zápisů, ale vnitřní logiku Schmittovy reflexe.

Berlín 1945: kolaps světa

Deníkové záznamy Carla Schmitta z března až května 1945 vznikají v situaci, kdy se Berlín nachází ve stavu faktického rozkladu politického, právního i civilizačního řádu. Město, které Schmitt obývá v části Schlachtensee, je sice vzdálené od nejtvrdších bojů v centru, přesto je plně zataženo do logiky totální války: bombardování, chaos, pohyb uprchlíků, kolaps zásobování, přítomnost ozbrojených jednotek a neustálé ohrožení násilím. Schmittův deník není kronikou vojenských událostí, nýbrž záznamem existenciální zkušenosti konce světa, v níž se politické kategorie rozpadají do holé skutečnosti strachu, hladu a nejistoty.

Opakujícím se motivem je zúžení horizontu lidského života na elementární úkony: shánění potravin, vody, topiva, hledání relativně bezpečného prostoru, čekání na příchod jednotek, vyhodnocování zvuků střelby. Schmitt si všímá, jak se každodenní realita redukuje na biologické přežití, zatímco vše, co dříve neslo význam „vyššího řádu“ – kultura, vzdělání, stát, instituce, se jeví jako prázdné nebo bezmocné. V této zkušenosti se podle něj odhaluje pravá povaha moderní civilizace: její schopnost řídit svět se v okamžiku krize mění v neschopnost chránit kohokoliv. Zároveň je přítomen permanentní strach, který není pouze strachem ze smrti, ale strachem z nepředvídatelnosti situace. Schmitt opakovaně zdůrazňuje, že o životě a smrti nerozhodují žádná pravidla, nýbrž náhoda, okamžik, setkání s konkrétním vojákem či důstojníkem. Tato zkušenost má hluboký teoretický význam: ukazuje rozpad rozdílu mezi legalitou a ilegalitou, mezi válkou a kriminalitou, mezi rozhodnutím a svévolí. Moc se zde neprojevuje jako suverénní akt, ale jako prostý fakt násilí, zbavený legitimující formy.

Schmittova pozornost se opakovaně obrací k postavě vojáka, zejména ruského, nikoli však v ideologickém smyslu. Rusové nejsou v deníku líčeni primárně jako nepřátelé, ale jako nositelé jiného, pro Schmitta cizího, avšak srozumitelného vztahu k moci a realitě. Z jejich jednání dedukuje kombinaci brutality a pragmatismu, která kontrastuje s rozkladem německé státní autority. Zatímco německý stát se rozpadá ve frázích, rozkazech bez obsahu a formální poslušnosti, vítěz přichází jako surová, ale za to účinná moc. Významným rysem těchto záznamů je odklon od patosu porážky. Schmitt se vyhýbá heroickým nebo tragickým formulacím. Nevidí konec Říše jako dramatický pád, nýbrž jako vyčerpání, v němž se ukazuje prázdnota ideologických konstrukcí. Opakovaně se vysmívá jazykovým klišé, jimiž se ještě nedávno legitimizovalo násilí, a konstatuje jejich naprostou bezcennost tváří v tvář skutečnému ohrožení.

V této fázi deníku se rovněž objevuje motiv ticha a mlčení. Schmitt zaznamenává, že smysluplná řeč se stává nemožnou. Jazyk politiky, práva i filosofie selhává; zůstávají jen krátké poznámky, útržky, někdy ironické, jindy rezignované. Mlčení zde není výrazem prázdnoty, ale obranným gestem, prostým odmítnutím pokračovat v řeči, která se ukázala jako falešná. První tematický blok deníku tak vykresluje Berlín roku 1945 nikoli jako historickou kulisu, ale jako laboratoř kolapsu moderního řádu. Schmitt zde ještě neposkytuje systematickou reflexi viny či odpovědnosti; tyto otázky přijdou později. Zatím stojíme u základní zkušenosti: svět, který byl chápán jako právně a politicky uspořádaný, se rozpadl na sled situací, v nichž rozhoduje síla, náhoda a schopnost přežít.

Vina, nihilismus a zhroucení smyslu

Po prvotní zkušenosti fyzického ohrožení a rozpadu každodenního řádu se Schmittův deník postupně posouvá k hlubší reflexi viny a smyslu, respektive k otázce, zda je v situaci totální porážky ještě možné mluvit o odpovědnosti v tradičních morálních a právních kategoriích. Téma viny se u Schmitta neobjevuje ve formě explicitního sebekritického vyznání, nýbrž jako teoretický a teologický problém, který se vynořuje z konfrontace s nihilismem moderní doby. Schmitt opakovaně konstatuje, že kolaps politického řádu je současně kolapsem významového obsahu, v němž se vyprázdnily pojmy, jimiž byla válka, stát i oběť legitimizovány. Jazyk, který ještě nedávno sloužil k ospravedlnění rozhodnutí a mobilizaci společnosti, se nyní jeví jako bezobsažný. Právě v této prázdnotě se podle Schmitta odhaluje jádro nihilismu: nikoli jako aktivní popření hodnot, ale jako situace, v níž hodnoty přestávají působit závazně.

V této souvislosti se v deníku stále častěji objevují teologické motivy, především odkazy na křesťanské pojetí viny, soudu a vykoupení. Schmitt se zde nevrací ke křesťanství v podobě osobní zbožnosti, nýbrž jako k poslednímu konceptuálnímu rámci, který je schopen pojmenovat situaci bez smyslu. Zatímco moderní morálka podle něj selhává, teologický jazyk viny a soudu si uchovává schopnost strukturovat zkušenost katastrofy. Zásadní roli zde hraje rozlišení mezi osobní vinou a vinou politickou. Schmitt odmítá redukovat porážku a zločiny režimu na individuální morální selhání, zároveň se však vyhýbá přímému přiznání vlastní politické odpovědnosti. Vina je v jeho podání spíše strukturální: vyplývá z účasti na řádu, který se zhroutil než z konkrétního jednání. Tento způsob uvažování umožňuje Schmittovi udržet si odstup od jak moralistního sebezpytování, tak od jednoduchého sebeospravedlnění. V deníku se opakovaně vrací motiv soudu, který však není chápán primárně jako soud lidský, nýbrž jako soud dějinný nebo božský. Schmitt si všímá, že po zhroucení státu mizí instance, která by byla schopna autoritativně rozhodnout o vině a nevině. Právě tato absence rozhodující autority je podle něj jedním z nejhlubších znaků nihilismu: svět, v němž není nikdo, kdo by mohl legitimně soudit, je světem bez řádu.

Výrazným rysem těchto pasáží je kritika poválečného moralismu, který Schmitt anticipuje ještě před koncem války. Obává se, že porážka bude interpretována nikoli jako politická skutečnost, ale jako morální drama, v němž budou vítězové vystupovat jako soudci bez vlastní odpovědnosti. Tato kritika není formulována otevřeně, ale prosvítá v ironických poznámkách o „vítězné morálce“ a univerzálním odsudku poražených. Současně se však v deníku objevují momenty existenciální nejistoty, které nelze redukovat na teoretickou konstrukci. Schmitt zaznamenává pocity prázdnoty, bezvýchodnosti a mlčení, jež nejsou překonávány žádnou jasnou vírou. Křesťanství zde funguje spíše jako jazyk, jímž lze o této prázdnotě mluvit, nikoli jako zdroj útěchy nebo naděje.

Druhý tematický blok tak ukazuje Schmitta v pozici myslitele, který stojí tváří v tvář radikálnímu selhání moderního politického a morálního řádu, aniž by disponoval přesvědčivou alternativou. Vina zde není vyřešena, nihilismus není překonán a teologie neposkytuje spásu, nýbrž pouze pojmový rámec, v němž lze tuto situaci reflektovat. Deník se tak stává záznamem myšlení v mezní situaci, kde se staré kategorie rozpadly a nové se teprve bolestně hledají.

Stát, legalita a zhroucení suverenity

Ve třetí rovině deníkových záznamů se Carl Schmitt vrací k pojmům, které tvoří jádro jeho vlastní politicko-právní teorie: státu, suverenitě, legalitě a rozhodnutí. Rok 1945 pro něj nepředstavuje pouze historickou porážku Německa, nýbrž empirickou zkoušku platnosti těchto pojmů. Deník se v tomto smyslu čte jako tiché, avšak zásadní přehodnocení teoretických kategorií, jimiž Schmitt po desetiletí analyzoval moderní politiku.  Schmitt konstatuje, že stát jako nositel řádu fakticky přestal existovat ještě před svou formální kapitulací. Instituce nadále vydávají příkazy, ale tyto příkazy již nikoho nezavazují; normy přetrvávají na papíře, avšak ztrácejí svou normativní sílu. Legalita se odděluje od reality a mění se v prázdnou formu. Právě tato situace podle Schmitta odhaluje slabinu moderního právního státu: jeho závislost na faktické moci, kterou není schopen sám garantovat.

Zvláštní pozornost věnuje Schmitt rozpadu suverénního rozhodnutí. Ve svých dřívějších pracích definoval suveréna jako toho, kdo rozhoduje o výjimečném stavu. V roce 1945 však žádné takové rozhodnutí nepřichází. Výjimečný stav existuje, avšak bez suveréna. Moc se rozpadá na fragmenty, které nikdo nesjednocuje, a rozhodování se přesouvá do roviny nahodilosti a místní svévole. Tato zkušenost je pro Schmitta paradoxní: výjimečný stav, jenž měl potvrdit suverenitu, se stává důkazem její neexistence. V této souvislosti se v deníku objevuje výrazná kritika byrokratického státu. Schmitt zaznamenává, že právě v okamžiku krize se byrokracie ukazuje jako zcela bezmocná. Je schopna produkovat dokumenty, rozkazy a formální akty, nikoli však skutečná rozhodnutí, stát se tak redukuje na administrativní aparát bez politického jádra, což podle Schmitta představuje konečnou fázi jeho moderního vývoje. Schmitt rovněž reflektuje vztah mezi právem a vítězstvím. Uvědomuje si, že poválečný řád bude založen nikoli na kontinuitě právních norem, ale na faktu vítězství. Právo se zde nejeví jako neutrální systém pravidel, nýbrž jako nástroj legitimizace moci vítězů. Tato perspektiva vede Schmitta k hlubokému skepticismu vůči představě univerzálního a hodnotově neutrálního mezinárodního práva, které podle něj vždy předpokládá konkrétní politický nositel.

Deník zároveň naznačuje implicitní sebekritiku Schmittovy vlastní teorie. Pokud stát selhává právě v okamžiku, kdy má rozhodovat, pak je třeba znovu promyslet vztah mezi rozhodnutím, institucemi a legitimitou. Schmitt sice tyto otázky neformuluje systematicky, nicméně jeho poznámky prozrazují, že po roce 1945 již nelze bez dalšího navázat na staré pojmové schéma.

Schmitt se tak jeví nikoli jako teoretik suverenity, ale jako autor, jehož vlastní kategorie jsou vystaveny zkoušce neúprosné skutečnosti. Stát, legalita a suverenita se v deníku z roku 1945 nejeví jako stabilní pojmy, nýbrž jako problematické konstrukce, jejichž platnost je podmíněna konkrétními historickými a mocenskými okolnostmi. Právě tato zkušenost činí deník jedním z nejzajímavějších a nejrozporuplnějších dokumentů pozdního Schmittova myšlení.

Vítězové, poražení a nový světový řád

V tomto myšlenkovém okruhu se Schmittův deník posouvá od bezprostřední zkušenosti kolapsu státu k širší reflexi poválečného uspořádání světa. Vítězství spojeneckých mocností pro něj není pouze vojenským faktem, ale signálem hlubší proměny globálního politického řádu. Schmitt přitom neuvažuje v kategoriích obnovy staré Evropy, nýbrž v perspektivě definitivního konce epochy, v níž Evropa představovala centrum politického rozhodování. Zvláštní pozornost věnuje Schmitt Sovětskému svazu, jenž se v jeho zápiscích neobjevuje primárně jako ideologický protivník, ale jako nositel jiného, radikálně odlišného typu moci. Rusko pro něj ztělesňuje formu politické existence, která není zatížena liberálními právními fikcemi ani morálním univerzalismem. Jeho moc se projevuje přímo, bez potřeby legitimizace prostřednictvím abstraktních hodnot. Právě tato „upřímnost moci“ činí podle Schmitta sovětskou přítomnost děsivou, ale zároveň politicky srozumitelnou.

Oproti tomu Západ, především v podobě angloamerických mocností, vystupuje v deníku jako síla, která kombinuje vojenskou převahu s morálním jazykem univerzálních hodnot. Schmitt v tomto spojení moci a morálky spatřuje zásadní nebezpečí: vítězové se stylizují do role soudců lidstva, čímž zakrývají vlastní politické zájmy a transformují politický konflikt v morální odsouzení. Tato kritika předjímá Schmittovy pozdější úvahy o „diskriminujícím pojmu války“ a o humanitární rétorice jako nástroji moci. Evropa se v této konfiguraci jeví jako prostor bez vlastního hlasu. Schmitt si všímá, že starý kontinent ztratil schopnost formulovat vlastní politický projekt a stává se objektem rozhodnutí jiných. Německo, které bylo ještě nedávno považováno za klíčového aktéra evropské politiky, se nyní redukuje na dobyté území, jehož osud bude určen zvenčí. Tento stav Schmitt interpretuje nikoli jako dočasnou porážku, ale jako symptom hlubšího vyčerpání evropské politické tradice.

V deníku se objevuje motiv konce evropského nomu, tedy prostorového a právního uspořádání, které po staletí strukturovalo světovou politiku. Kolaps Německa je zde chápán jako součást širšího procesu, v němž se rozpadá evropské pojetí řádu založené na státní suverenitě, vymezeném teritoriu a rovnováze mocí. Poválečný svět se podle Schmitta bude vyznačovat asymetrií, v níž budou rozhodovat globální velmoci operující s univerzalistickými nároky. Současně však Schmitt odmítá jednoduchou nostalgii. Nevolá po návratu staré Evropy ani po rehabilitaci poraženého státu. Spíše konstatuje, že politika se přesunula do jiné roviny, kde tradiční evropské kategorie přestávají fungovat. Tento posun je pro něj zdrojem intelektuální úzkosti, nikoli však iluzorní naděje.

V této rovině se rozšiřuje deník z roviny osobní zkušenosti na geopolitickou diagnózu, v níž se prolíná realismus moci s hlubokým skepticismem vůči morálnímu universalismu vítězů. Schmitt zde vystupuje jako myslitel, který se snaží pochopit nový světový řád v okamžiku jeho zrodu, aniž by si činil iluze o postavení poražených a ani o budoucnosti Evropy.

Sebereflexe, mlčení a „systém Plettenberg“

V závěrečných pasážích deníkových záznamů se pozornost Carla Schmitta postupně odvrací od bezprostředních událostí a geopolitických úvah k vlastní existenci po porážce. Deník se zde mění v prostor sebereflexe, která je však charakteristická zdrženlivostí, fragmentárností a odmítnutím explicitního vyznání. Schmitt nepíše zpověď ani obhajobu; jeho poznámky mají spíše podobu tichého mapování nových existenčních podmínek. Jedním z klíčových motivů je mlčení. Schmitt opakovaně naznačuje, že mluvit znamená vystavovat se nebezpečí, nejen fyzickému, ale i morálnímu a politickému. Slova ztrácejí svou ochrannou funkci a stávají se důkazním materiálem. Mlčení je proto chápáno nikoli jako prázdnota, ale jako forma sebeobrany a zároveň jako způsob zachování vnitřní autonomie v situaci, kdy veřejný prostor přestává být bezpečný.

V této souvislosti se objevuje zárodek toho, co pozdější interpretace označují jako „systém Plettenberg“: ústup z veřejného akademického a politického života do soukromého žití, které je však nadále intenzivně intelektuální. Deník naznačuje, že tento ústup není pouze vynucenou reakcí na porážku a ostrakizaci, ale také vědomou strategií. Schmitt si uvědomuje, že možnost dalšího myšlení je podmíněna distancí od veřejného diskurzu, jenž je nyní ovládán vítězi a jejich morálními kategoriemi. Sebereflexe se u Schmitta neodehrává v rovině lítosti nad konkrétními politickými rozhodnutími, nýbrž v rovině osudu myslitele, který byl součástí zhrouceného řádu. Opakovaně se vrací k představě, že intelektuál je nevyhnutelně zapleten do struktur moci, které nedokáže plně kontrolovat. Tato perspektiva mu umožňuje chápat vlastní minulost jako tragickou, nikoli však nutně zločinnou, čímž se opět vyhýbá jednoznačnému morálnímu sebehodnocení.

Významnou roli v těchto pasážích hraje čas. Schmitt si uvědomuje, že okamžitý soud je nevyhnutelně nespravedlivý, zatímco skutečné pochopení vyžaduje odstup. Deník tak implicitně pracuje s představou dějinného zpoždění, v němž se smysl událostí vyjevuje teprve zpětně. Tato orientace k budoucí recepci vlastního díla je patrná v poznámkách o tom, co má být zachováno, co zapomenuto a co ponecháno mlčení. Závěrečné části deníku nevykazují žádný náznak optimismu ani naděje na obnovu politického řádu. Přesto však nejsou výrazem rezignace. Spíše signalizují přesun myšlení do jiné roviny, kde již nejde o politické rozhodování, nýbrž o interpretaci světa po katastrofě. Právě v této rovině se rodí poválečný Schmitt – autor, jehož vliv bude v následujících desetiletích paradoxně narůstat právě z periferie, z prostoru ticha a soukromé korespondence.

Poslední myšlenkový blok této recenze tak uzavírá deník nikoli závěrem, ale přechodem. Porážka nevede k teoretickému uzavření, nýbrž k proměně způsobu myšlení a existence. Deník z roku 1945 se v tomto smyslu jeví jako mezník: konec jednoho světa a zároveň počátek dlouhého období reflexe, které bude formovat pozdní Schmittovo dílo i jeho ambivalentní recepci.

Deník roku 1945 v rámci Schmittova díla

Deníkové záznamy Carla Schmitta z roku 1945 představují v jeho díle výjimečný dokument, jenž se vymyká jak systematickým teoretickým spisům, tak pozdějším esejistickým textům. Nejde o teoretickou revizi v přísném slova smyslu ani o osobní zpověď, nýbrž o záznam myšlení v mezní situaci, kdy se dosavadní pojmový aparát ukazuje jako nedostatečný, avšak dosud nenahraditelný. Právě tato ambivalence činí deník klíčovým pramenem pro pochopení pozdního Schmittova myšlení.

Deník z roku 1945 je především dokumentem kolapsu moderního politického řádu, nahlíženého z perspektivy autora, který tento řád po desetiletí analyzoval a teoreticky artikuloval. Schmitt zde neprezentuje nový koncept státu, suverenity či práva, ale sleduje jejich faktický rozpad v situaci, kdy výjimečný stav již nevede k rozhodnutí, nýbrž k rozpuštění moci v nahé skutečnosti násilí a nahodilosti. Tento rozpad je současně empirickým potvrzením i popřením jeho vlastní teorie: potvrzením v tom smyslu, že politika se skutečně redukuje na konflikt a rozhodnutí, popřením v tom, že rozhodnutí přestává mít suverénní charakter. Zvláštní význam má deník rovněž pro pochopení Schmittova vztahu k vině a odpovědnosti. Namísto přímého morálního vyrovnání se s minulostí nabízí text strukturální a teologickou reflexi, která umožňuje pojmenovat katastrofu bez jejího definitivního odsouzení či uzavření. Vina zde není individualizována ani plně externalizována; zůstává nevyřešeným problémem, jenž je odsunut do horizontu dějinného či transcendentního soudu. Tato neukončenost je jedním z nejproblematičtějších, ale i nejvýmluvnějších rysů deníku.

V geopolitické rovině deník předjímá Schmittovy pozdější úvahy o konci evropského nomu a o vzniku nového světového řádu, v němž se moc legitimizuje prostřednictvím univerzalistických hodnot. Kritika morálního universalismu vítězů, spojená s realistickým uznáním faktu vítězství, zde nabývá podoby tiché, avšak důsledné diagnózy, která bude v následujících desetiletích opakovaně reinterpretována a instrumentalizována. Navíc je aktuální v roce 2026 více než kdy jindy.

Deník z roku 1945 tak zároveň vytváří přechod k poválečné existenci Carla Schmitta, charakterizované ústupem do soukromí, mlčením a nepřímým vlivem prostřednictvím korespondence a návštěv. V tomto smyslu nejde o konec Schmittova myšlení, nýbrž o jeho transformaci. Zkušenost porážky nevede k novému politickému projektu, ale k dlouhodobé reflexi světa, v němž se politika definitivně oddělila od evropské tradice státu. Celkově lze deník z roku 1945 číst jako „hraniční“ text, který odhaluje možnosti Schmittovy politické teorie právě v okamžiku její historické verifikace. Jeho význam nespočívá v odpovědích, které nabízí, ale v otázkách, jež ponechává otevřené, a které zůstávají relevantní i v současných debatách o krizi státu, práva a politické legitimity.

Edice: Carl Schmitt – Opuscula (Plettenberské miniatury, svazek 18)

Carl Schmitt
Berlín-Schlachtensee
březen–květen 1945 

Ed. Martin Tielke a Gerd Giesler
26 stran
ISBN 978-3-9820020-7-1

Vydáno z pověření Carl-Schmitt-Gesellschaft e. V.  (2025)

Ani elity nejsou mnohdy schopné čelit konfirmačnímu zkreslení – inteligence jim často slouží k sofistikovanější obhajobě emocí, nikoliv k jejich překonání

Autor: Radek P.

Uměním není říkat pravdu, ale umět ji říkat.

Úvodní teze

Kapitalismus. Technokracie. AI. Informační věk. Triumf efektivity. Přičemž vše řídí jasná pravidla empirismu, datové optimalizace, logiky a racionality. V tomto kontextu se potom přirozeně jeví, že dnešní člověk musí být nevyhnutelně ztělesněním těchto principů. Emoce sice prožívá a sdílí s ostatními, ale nepodílejí se na utváření jeho názoru, čemuž ostatně věří většina lidí. Tato víra je založena na tom, že lidská mysl funguje podobně jako počítač – sbírá data, analyzuje, a nakonec na jejich základě činí logická rozhodnutí. Důsledek této premisy se nutně promítá do způsobu jejich myšlení a komunikace. Předpokládají, že sdělení podložené fakty s racionální strukturou musí samozřejmě vést k přijetí argumentu. Jenže tato představa je iluzorní. Přehlíží základní faktory lidského rozhodování, a proto se na ní založený přístup ukazuje v praxi jako neúčinný.

Téměř jistě každý z nás zažívá debaty o něčem, o čem je přesvědčen, že tomu rozumí, má k tomu dostatek ověřených informací, s někým, kdo má o tématu pouze povrchní znalosti získané prostřednictvím televizních zpráv anebo internetových zpravodajských portálů. Přestože diskutuje dané téma v klidu a věcně, argumentačně správně, vyloží všechny své silné logické karty na stůl, s oponentem to nijak nehne. A nastává patová situace. Zvolený způsob komunikace založený výhradně na faktech a mířící na rozum bez zapojení emocí totiž není ten nejefektivnější.

Nyní si podrobněji vysvětlíme, co stojí za selháním mnoha komunikačních strategií, které jsou odsouzeny k neúspěchu ještě předtím, než jsou použity. Dobrým příkladem efektivního přístupu by nám mohl být takový mediální článek s úderným titulkem, ne nutně bulvárního rázu, doplněný o silný vizuální prvek – například dojemnou fotografii. Vše krásně funguje jako magnet pozornosti, spouštěč emocí a způsob, jak se nepozorovaně dostat lidem do hlavy. Teprve potom přichází samotný obsah článku těžící z toho, co emoce již otevřely.

Objevili jsme v tomto příkladu klíčový mechanismus? Pokud ano – proč to funguje takto a proč právě fakta často selhávají?

Psychologický rámec rozhodování

Mylná představa o dominanci rozumu nad emocemi spočívá v zásadním nepochopení lidské povahy. Člověk ze své podstaty není primárně racionální bytostí, nýbrž silně instinktivní, intuitivní a emocemi řízenou, jak potvrzují výsledky behaviorálních věd.

V rámci lidského vnímání totiž probíhá prvotní kontakt s informací skrze automatický Systém 1 (emocionální, rychlý), který je zodpovědný za většinu každodenních rozhodovacích procesů s minimálním či žádným úsilím, bez vědomé kontroly. Funguje na základě zjednodušených mentálních strategií – tzv. heuristik (1), přičemž emoce v této fázi hrají klíčovou roli. Právě proto je náchylný ke kognitivnímu zkreslení. Tento systém operuje neustále a generuje nespočet pocitů, úsudků a reakcí, jež obvykle Systém 2 bez ověření přijímá, pokud nenastane rozpor, složitost nebo potřeba kontroly.

V té chvíli se teprve aktivuje reflektivní Systém 2 (racionální, pomalý) vyžadující pozornost a úsilí. Jinak však zůstává pasivní, schvalující, často jen formálně. Teprve v něm se racionálně zpracovávají informace a aktivuje kritické myšlení. Rozum se tak o slovo hlásí většinou pozdě – až tehdy, kdy je postoj již emočně ukotven. Postoj má tedy emoční základ – nikoliv racionální.

Tento mechanismus popsal Daniel Kahneman ve své knize Thinking, Fast and Slow (česky Myšlení rychlé a pomalé) (2), ve které rozvíjí teorii dvou systémů myšlení. Lidé si zpravidla nejsou vědomi svých kognitivních limitů, ani toho, jak jejich mysl ve skutečnosti funguje. Kahneman v tomto směru velice trefně poznamenal, že: „Lidé jsou slepí k očividnému a zároveň slepí ke své slepotě.“

Mediální strategie

Jinými slovy aforicky vystihl kauzalitu své teze. Tou lze také uspokojivě vysvětlit, proč lidé tíhnou k jednoduchým, dichotomickým závěrům a vysvětlením. S jistotou lze zmíněné automatismy naší mysli považovat za její achillovu patu. Porozumění těmto poznatkům je zásadní pro pochopení úspěchu současné mediální a politické komunikace, který se zakládá právě na rozhodovací prioritě Systému 1.

Tyto psychologické predispozice poskytují ohromnou strategickou výhodu těm, kteří je dokáží cíleně využít k utváření nebo směřování veřejného mínění. Snahy o to jsou patrné jak v mediální, tak v politické sféře. Projevují se posunem z komplexních rozborů k vytváření rychlého dojmu. Nepřesvědčovat – zapůsobit. Neargumentovat – apelovat. A rozhodně se tak neděje nahodile ani přirozeně. Naopak, za tímto účelem využívají nástroje, jako je „nastolování agendy“ (anglicky agenda setting) – o čem se bude mluvit a „rámování“ (anglicky framing) – jakým způsobem. Ty jsou v moderním informačním boji naprosto klíčové, což potvrzují i metodická doporučení pro strategickou komunikaci státu (3), zdůrazňující nutnost jejich aktivního užívání.

Účelem nastolování agendy není opisovat objektivní obraz světa, nýbrž jen výběr samotných témat, stanovení jejich priorit a frekvence. Média neříkají, co si máme myslet, ale jak je to důležité a o čem máme přemýšlet. Častější opakování a výraznější mediální pokrytí tématu zvyšuje jeho vybavitelnost v mysli (česky „dostupnost“; anglicky accessibility), a proto se jeví jako důležitější. Podvědomě jej totiž Systém 1 takto vyhodnocuje na základě četnosti, nikoliv analytického zhodnocení. V praxi se tak dá odvést nežádoucí pozornost od jakéhokoliv tématu a nasměrovat ji jiným směrem. Nebo tímto způsobem ku příkladu ovlivnit či zvrátit výsledky voleb. Pouhou změnou mediální agendy mohou kandidátovi nebo straně vzít eso z rukávu představující nosné téma programu, kterým oslovují voliče. Stáhnou ho ze světel reflektorů tím, že o něm přestanou informovat a řešit ho. Tím se stane pouze okrajovou záležitostí nevyžadující plnou pozornost. Anebo naopak ho mohou vystřelit do středu zájmu. Bernard C. Cohen to shrnul těmito slovy: „Tisk možná není úspěšný v určování toho, co si mají lidé myslet, ale je neuvěřitelně úspěšný v určování, o čem mají přemýšlet.“ (4)

Média nejenže určují, o čem máme přemýšlet, ale také jak. Tato technika se nazývá rámování. Čili způsob, jakým bude určité téma představeno a interpretováno, jaká úderná hesla použít. V rámování nejde jen o slova, ale především o celý narativ – obrazy, o vyprávění příběhu, slogany. Některé aspekty potlačit a jiné nechat vyniknout, zdůraznit. Ty jsou následně vnímány jako důležité. Podle Roberta Entmana má rámování čtyři hlavní funkce. (5) Definovat problém, diagnostikovat příčinu, morálně zhodnotit a navrhnout řešení. Ukazuje se, že zásadní vliv na vyznění tématu má způsob prezentace narativu.

U tématu migrace je titulek „Obrovský příliv migrantů, hlásí česká policie: Za tři měsíce jich zadrželi skoro deset tisíc“ (6) spíše spouštěčem pocitů ohrožení, strachu a možná i hněvu. Zatímco titulky jako „‚Nejsmrtelnější uprchlická trasa.‘ Vlny srážely lidi z lodi, říká migrant Romeo“ (7) nebo „Zpověď z lodi, která zachraňuje uprchlíky: Je to tak zlé, že riskují i své děti“ (8) vyvolávají pocity opačné – empatii, soucit a morální povinnost. V případě klimatické krize si ukážeme trochu odlišnou situaci, kdy titulek „Klimatická změna zabíjí. Extrémní počasí má na svědomí miliony životů ročně“ (9) nejdříve aktivuje strach, bezmoc a paniku. Aby následující titulek „Státy EU schválily klimatický závazek pro rok 2035 potřebný pro COP30“ (10) mířil na racionální složku. Nejprve tedy přišel rám vyvolávající emoční odezvu Systému 1 – ovlivnění postoje před tím, než se o slovo přihlásí Systém 2. Teprve potom následoval rám racionální aktivující Systém 2 a nabízející řešení nebo legitimitu. Děje se tak v okamžiku, kdy je názor emočně ukotven. Proto je jeho korekce obtížná a jeho přijetí se stává snazším. Tedy princip, který popisuje Kahneman. Tento příklad tak demonstruje možnost, jak lze strategickou sekvencí rámování ovlivnit naše myšlení – naše postoje.

Internalizace myšlenkových struktur

Na tomto místě by nyní bylo vhodné zmínit ještě jeden způsob, kterým lze formovat lidskou mysl – a tím je opakování. To bylo již částečně zmíněno v předchozí části. Opakování má totiž ještě výraznější dopad, než se může jevit. Lidé totiž opakované zprávy přestávají vyhodnocovat logicky a mají tendenci je přebírat tak, jak jsou sděleny bez hlubší reflexe, protože působí pravdivěji než ty nové (11).

To často vede k internalizaci myšlenkových struktur. Naše vědomí je už nevnímá jako cizí, ale začíná je považovat za vlastní. Děje se tak naprosto nepozorovaně a tento efekt může přetrvávat i po delších časových intervalech. Názory lidí nemusí být ani jejich vlastní, a přitom o tom ani neví. V tom spočívá jeho síla a zároveň příležitost pro ty, kteří ji chtějí využít.

Nejen mediální, ale veškeré komunikační strategie postavené na Systému 1 správně identifikují a zasahují slabá místa lidské psychiky, a proto jsou tak účinné. Dokáží s efektivitou predátora uchvátit pozornost a nasměrovat tam, kam potřebují – ovlivnit o čem a jak přemýšlíme.

Digitální davové chování

V době, kdy se během pár chvil prostřednictvím několika kliknutí na chytrém telefonu či počítači člověk spojí odkudkoliv s kýmkoli na světě, se stává porozumění těmto psychologickým principům a komunikačním strategiím o to naléhavější. Myšlenky a nálady již nezůstávají izolované a fragmentované. Naopak se sdílejí a šíří neuvěřitelnou rychlostí skrze memy, krátká videa v podobě shorts, reels, nebo prostřednictvím příběhů na sociálních sítích. Pokud mají dostatečně silný emoční náboj, mohou se stát virálními během několika málo hodin. Což by dříve trvalo dny nebo týdny.

Významnou roli v tomto procesu hrají také tzv. influenceři, kteří svým působením primárně oslovují Systém 1. Fungují jako zesilovače emocí založené na příbězích, vizuálních symbolech a osobním tónu, nikoliv především na racionálních argumentech. Současně lidé většinou inklinují k přijímání názorů autorit nebo populárních osobností, pro něž představují po překročení jistého prahu (12) spolu s lajky, sdílením a komentáři sociální důkaz (anglicky social proof) (13) – pocit kolektivní pravdy, konsenzu. Pokud to dělají ostatní, musí to být správné.

V rámci davu dochází k vytrácení individuality a vzniká kolektivní mysl řízená emocemi. Je to dáno náchylností davu k sugesci. K nákaze emocemi dochází potlačením racionálního myšlení, vlastního úsudku a morálních zábran. Davová psychóza, jak ji popisuje Gustave Le Bon ve své tezi (14), se projevuje podobně také v digitálním prostoru.

Kognitivní limity populace

Odolnost vůči tomuto jevu nespočívá pouze v jeho rozpoznání, nýbrž v aktivním zapojení kritického myšlení jako možnosti obrany. Ne však absolutní – například v situacích, kdy je jedinec dlouhodobě vystaven opakovanému tlaku. K tomu kritické myšlení není vrozená dispozice, ale získaná a rozvíjená schopnost (15).

V této souvislosti narážíme na kognitivní limity většiny populace. Dokonce i mezi vysokoškolskými studenty je úroveň kritického myšlení velice různorodá a často nízká, jak bylo zjištěno testem v rámci výzkumu Watson-Glaser (16). Většina studentů dosahuje skóre 60 70 %, což se považuje za průměrnou úroveň kritického myšlení. Zvládají vyhodnotit základní logické operace, ale nejsou schopni konzistentně aplikovat kritické myšlení v komplexních reálných situacích. Selhávají při odhalování skrytých předpokladů nebo při interpretaci nejednoznačných dat. Je však třeba poznamenat, že toto skóre se liší v závislosti na oboru. Obecně vykazují humanitní obory nižší výsledky než technické, nicméně ani ty nejsou výrazně nad průměrem.

V tomto směru Kahneman upozorňuje, že vyšší IQ nezaručuje vyšší úroveň kritického myšlení. Právě naopak – jedinci s vyšším IQ často používají své schopnosti k racionalizaci svých postojů, ne k jejich zpochybnění. Z toho vyplývá, že ani elity nejsou mnohdy schopné čelit konfirmačnímu zkreslení – inteligence jim často slouží k sofistikovanější obhajobě emocí, nikoliv k jejich překonání.

Potvrzuje se tím, že rozhodování je řízeno emocemi a intuicí, ne rozumem, jak se obecně předpokládá. Dominují totiž heuristiky a biasy (17) Systému 1 reagující na emoční spouštěče. Emoční apel je proto silnější než racionální argument.

Emoční apel

Emoční apel chápeme jako sdělení, jež primárně usiluje o vyvolání emoční reakce, namísto oslovení rozumu jako v případě logické argumentace. Je zcela zásadní rozlišovat mezi apelací a manipulací.

Emoční apel není inherentně špatný. Tím se stává, je-li využíván k manipulaci a propagandě – pokud není záměrem informovat, ale ovládat, a zda dochází k selekci, zamlčení nebo zkreslení faktů. Jeho etická hodnota závisí na pohnutkách a účelu, jakému slouží – na konotaci samotného apelu. Proto jeho použití při mobilizaci k hodnotovým cílům, které jsou morálně obhajitelné, se stává legitimním prostředkem komunikace.

Je namístě tvrdit, že je dokonce rozhodujícím faktorem, který stojí za úspěchem či neúspěchem komunikačních strategií.

Reflexe politických aktérů

Nezbytné je vzít v potaz také morální aspekty podílející se u jednotlivců na utváření jejich názorů – v tomto případě politických, které jsou silně ovlivněny morálními intuicemi. Haidt rozšiřuje Kahnemanovu tezi dvou systémů do oblasti morálky a politiky tím, že nabízí vysvětlení, proč různé skupiny lidi reagují na různé emoční apelace odlišně.

V jeho teorii se objevuje těchto šest morálních základů: péče/ubližování, spravedlnost/podvod, loajalita/zrada, autorita/podvracení, posvátnost/znečištění a svoboda/útlak (18). Politická levice, stejně jako levicově orientovaní jednotlivci vnímají a akcentují především morální základy péče a spravedlnosti, zatímco pravice čerpá ze všech šesti. Využívá a reaguje tudíž na širší a bohatší spektrum morální palety. Tato odlišnost vysvětluje, proč politická komunikace při ignorování morálního rámce druhé strany často selhává. Pravicová argumentace stojí na datech a logice, zatímco míjí emoční a morální rovinu, která je u většiny lidí rozhodující. Existují sice biologické predispozice, například k jisté míře otevřenosti vůči novému oproti potřebě řádu, s genetickými koreláty, avšak výsledný postoj není výlučně determinován geneticky. Genetika ovlivňuje temperament a jak interaguje s prostředím. Politické postoje jsou tedy výsledkem interakce vrozených dispozic a socializace. Morální základy fungují převážně intuitivně.

Haidt to ilustruje metaforicky prostřednictvím slona a jezdce, čímž alegoricky vystihuje dominanci morální intuice nad rozumem. Slon, silnější než jeho jezdec, demonstruje přirozenou převahu emocí. Jezdec ho pouze usměrňuje, ale nemá nad ním plnou kontrolu. Z toho vyplývá, že změnit něčí názor logickou argumentací, je obtížné. Jestliže chceme někoho přesvědčit, je nezbytné „mluvit nejprve k jeho slonovi“ – jeho intuici a teprve poté dát jezdcovi argumenty.

Syntéza komunikační strategie

Na základě všech těchto poznatků můžeme rozhodně konstatovat, že racionální argumentace není alfou a omegou strategické komunikace. Společně s hodnotovým ukotvením zůstává bezesporu důležitým prvkem – opěrným bodem a páteří celého sdělení. Ve veřejném prostoru se často ukazuje jako neúčinná, a to z důvodů, které jsme již podrobně rozebrali. Než se zaměříme na efektivní strategii komunikace, vyjasněme si naše pojetí efektivity. Efektivitu zde nechápeme jako pouhý instrumentální kalkul nebo mechanický tah na výsledek. Vnímáme ji jako účinnost ve smyslu hodnotového působení, které propojuje rozum, emoce a smysl a tím obnovuje přirozený řád. Výsledkem potom nemůže být pouze dosažení specifického cíle nebo očekávaná změna názoru, ale změna světonázorových postojů a celého způsobu myšlení.

Efektivní komunikace musí být cílená – například vhodně využívat prvky morálních základů Haidta, jako jsou péče a spravedlnost, které jsou pro levici a pravici shodné, čímž se překonávají světonázorové odlišnosti a zvyšuje se její dosah. Dále pak srozumitelná a emocionálně angažující, jinak hrozí, že se sdělení „ztratí“ v informačním šumu nebo bude ignorováno. Komunikaci je nezbytné rozšířit o další vrstvy – hodnotovou, emocionální a symbolickou.

Dnes by proto strategická komunikace měla klást důraz na holistický přístup – nejen fakta, data, ale i emoce, symboly, vizuály a narativy. Měla by být syntézou intuice a rozumové složky – otevírat dveře do srdcí lidí. Měla by dokázat nejprve oslovit intuici a vzápětí poskytnout solidní argumentaci, což se ukazuje nejefektivnějším způsobem komunikace myšlenek a sdílení názorů.

Jejím cílem je nejen předat sdělení srozumitelně, aby se předešlo dezinterpretaci, ale také zprostředkovat propojení s adekvátním pocitem. Taková komunikace se nikdy nesmí vzdálit svým hodnotovým základům ani sejít z cesty. Emoční apel se vzhledem ke své ambivalentní povaze nikdy nesmí stát pouze účelovým a manipulativním prostředkem. Musí sloužit výhradně k přemostění srdce a mysli – pocitů a myšlenek. Dialektika mezi emocí a rozumem odhaluje, že jejich vztah nemusí být nutně antagonistický, ale komplementární. Emoční apel má sloužit k navázání spojení vertikálního myšlení s horizontálním – profánním. Chceme-li tyto poznatky uvést do praxe, je nezbytné naučit se mluvit k lidem jazykem všednodennosti, kterému rozumějí, nasměrovat je a vést. Vyvarovat se přitom elitářství, jež vzdaluje a izoluje i ctnostnou vzletnou ideu od okolního světa, pokud má mít ambice stát se hybatelem dějin a společenského diskurzu. Cesta k tomu je lemována nejen samotnou pravdou, nýbrž také zvládnutou psychologií pozornosti a emocí. Kdo si tyto principy osvojí, zvítězí. Neboť idea neprostupuje jen myslí, ale především srdcem lidí.

Poznámky:

(1) Heuristika je přístup k řešení problémů nebo porozumění, který je založen na metodologické zkratce. Nevede k dokonale racionálnímu výsledku, ale k prakticky použitelnému řešení. Heuristiky umožňují rychlejší rozhodování a snižují kognitivní zátěž spojenou s rozhodovacím procesem.

JEANES, Emma. A Dictionary of Organizational Behaviour [online]. Oxford Reference, Oxford University Press, 2019 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.oxfordreference.com/view/10.1093/acref/9780191843273.001.0001/acref-9780191843273-e-138

(2) KAHNEMAN, Daniel. Thinking, Fast and Slow. New York: Farrar, Straus and Giroux, 2011. ISBN 978-0374275631.

(3) AMO. Analýza a doporučení: Strategická komunikace státu [online]. Praha: Asociace pro mezinárodní otázky, 2022 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.amo.cz/wp-content/uploads/2022/10/analyza-a-doporuceni-strategicka-komunikace-statu.pdf

(4) COHEN, Bernard C. The Press and Foreign Policy. Princeton: Princeton University Press, 1963. 288 s. ISBN 0691075190.

(5) ENTMAN, Robert M. Framing: Toward Clarification of a Fractured Paradigm. Journal of Communication, 1993, roč. 43, č. 4, s. 51–58 [cit. 2025-12-09]. DOI: https://doi.org/10.1111/j.1460-2466.1993.tb01304.x

(6) EXTRA.CZ. Obrovský příliv migrantů, hlásí česká policie: Za tři měsíce jich zadrželi skoro deset tisíc [online]. Praha: Extra.cz, 2022 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.extra.cz/zpravy-obrovsky-priliv-migrantu-hlasi-ceska-policie-za-tri-mesice-jich-zadrzeli-skoro-deset-tisic-71781

(7) AKTUÁLNĚ.CZ. ‚Nejsmrtelnější uprchlická trasa.‘ Vlny srážely lidi z lodi, říká migrant Romeo [online]. Praha: Aktuálně.cz, 2023 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/nejsmrtelnejsi-uprchlicka-trasa-vlny-srazely-lidi-z-lodi-rik/r~7aade10219a411ee93abac1f6b220ee8/

(8) AKTUÁLNĚ.CZ. Zpověď z lodi, která zachraňuje uprchlíky: Je to tak zlé, že riskují i své děti [online]. Praha: Aktuálně.cz, 2018 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/evropsky-parlament/evropska-unie-se-pre-o-bezence-uprchliky-zachranene-z-lodin/r~e978c44e959711e89271ac1f6b220ee8/

(9) SEZNAM ZPRÁVY. Klimatická změna zabíjí. Extrémní počasí má na svědomí miliony životů ročně [online]. Praha: Seznam Zprávy, 2022 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/faktaklimaticka-zmena-zabiji-extremni-pocasi-ma-na-svedomi-miliony-zivotu-rocne-218671

(10) SEZNAM ZPRÁVY. Státy EU schválily klimatický závazek pro rok 2035 potřebný pro COP30 [online]. Praha: Seznam Zprávy, 2025 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicnistaty-eu-schvalily-klimaticky-zavazek-pro-rok-2035-potrebny-pro-cop30-290881

(11) HENDERSON, E. L.; SIMONS, D. J.; BARR, D. J. The Trajectory of Truth: A Longitudinal Study of the Illusory Truth Effect [online]. Journal of Cognition, 2021, roč. 4, č. 1, článek 29 [cit. 2025-12-09]. DOI: 10.5334/joc.1616

(12) Prahový efekt (anglicky tipping point) – „kritické prahové hodnoty v systému, které, pokud jsou překročeny, mohou vést k významné změně stavu systému, často s předpokladem, že tato změna je nevratná“ (IPCC, 2018).

INTERGOVERNMENTAL PANEL ON CLIMATE CHANGE. Global Warming of 1.5°C. An IPCC Special Report on the impacts of global warming of 1.5°C above pre-industrial levels and related global greenhouse gas emission pathways [online]. Geneva: IPCC, 2018 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.ipcc.ch/sr15/ Viz také: MACCOUN, Robert J. The burden of social proof: Shared thresholds and social influence. Psychological Review, 2012, roč. 119, č. 2, s. 345–372. DOI: 10.1037/a0027121.

(13) CIALDINI, R. B. Influence: The Psychology of Persuasion. New York: Harper Business, 1984. ISBN 9780-06-124189-5.

(14) LE BON, G. Psychologie davu. Praha: Portál, 1996. ISBN 80-7178-146-4.

(15) HALPERN, Diane F. Thought and Knowledge: An Introduction to Critical Thinking. 5th ed. New York: Psychology Press, 2013. ISBN 978-1-84872-629-1.

(16) WATSON, Goodwin a GLASER, Edward. Watson-Glaser Critical Thinking Appraisal [online]. Pearson Assessments, 2012 [cit. 2025-12-09]. Dostupné z: https://www.pearsonassessments.com

(17) Biasy, neboli kognitivní zkreslení, vznikají při zpracování informací prostřednictvím heuristik. Nejedná se o náhodné chyby, ale o systematické odchylky v úsudku ovlivňující naše vnímání skutečnosti. Viz také: Tversky, Amos a Kahneman, Daniel. Judgment under Uncertainty: Heuristics and Biases. Science, 1974, roč. 185, č. 4157, s. 1124–1131. DOI: 10.1126/science.185.4157.1124

(18) HAIDT, Jonathan. The Righteous Mind: Why Good People Are Divided by Politics and Religion. New York: Vintage Books, 2013. ISBN 978-0-307-45577-2.

Techtle mechtle pod svastikou…

Autor: Václav Jan

– aneb „USAF-krematoria“ opět na scéně, tentokrát v Íránu

Na serveru Idnes v cyklu Slavné fotografie zveřejnili tuto fotografii z berlínského Muzea topografie teroru. S popiskem, že jde o „Hitlerovu kýčovitou vizi německého národa. Bez Židů, Romů, postižených a homosexuálů…“ Barevný snímek zobrazující mladý pár na pláži. „Nebylo by na něm nic šokujícího,“ píše Idnes, „kdyby nebyl pořízen v roce 1939 a kulisu k romantice v dunách netvořily fáborky s hákovým křížem.“ Jak má fotografie na čtenáře působit, plyne z dalšího textu. Jde o pocity, které popsal po návštěvě muzea jistý australský turista:

„Ta fotografie mi přijde skutečně děsivá. Bezstarostně se mazlí v písku obklopení svastikami. Věděli vůbec, co se stalo lidem, kteří se postavili proti NSDAP? Židům, Romům, postiženým? Záleželo jim na tom vůbec?

Byli snad také členy nacistické strany? Nebyl on náhodou gestapák? Nebo to byl jen model pózující pro propagandu? Všude kolem se odehrávaly strašné zločiny a oni vypadají, že o tom vůbec nic nevědí.

Kolik lidí zavraždili za těch nejstrašnějších možných okolností, ale z této fotky vyzařuje láska a štěstí. Snad žádný jiný snímek tak neztělesňuje pocit, že svět je hrozné místo…“

Shodou okolností jsem brzy nato narazil na tuto fotografii. A taky jsem měl hned pocity:

Techtle mechtle pod hvězdami a pruhy…

„Ta fotografie mi přijde skutečně děsivá. Bezstarostně se mazlí přímo pod americkou vlajkou. Vědí vůbec, co se stalo lidem, kteří překáželi zájmům USA? Indiánům, Japoncům v Hirošimě a Nagasaki (v dřevěném Tokiu upálili 100 tisíc lidí: tedy víc než v obou předchozích, ale konvenčně), chemicky zlikvidovaným Vietnamcům, civilistům zaživa upáleným v Drážďanech či Hamburgu? Od roku 1945 bombardovaly Spojené státy celkem 38 zemí. Jako by to těm dvěma vůbec nevadilo.

Jsou snad také členy nějaké politické strany? Není on náhodou agent CIA či příslušník speciálních jednotek, které vraždí nepohodlné lidi všude po světě? Nebo je to jen model pózující pro propagandu? Všude kolem se odehrávaly a odehrávají strašné zločiny a oni vypadají, že o tom vůbec nic nevědí.

Kolik desítek milionů lidí zavraždili Američané za těch nejstrašnějších možných okolností, za použití atomových a chemických zbraní, jaké nikdo nikdy jinde nepoužil, kolik národů zničili, kolik zemí okupují, ale z této fotky vyzařuje láska a štěstí. Snad žádný jiný snímek tak neztělesňuje můj pocit, že svět je hrozné místo…“

Okénko literární

„Kropěj to všecko fosforem… nezůstane nic… jak je vidět!… děcka se kolem něčeho nakupily… to už není chodidlo, tohle jsou celý těla, spečený do něčeho lepkavýho… asfalt je zalil shora i ze stran… černej mazlavej povlak… no jo!… muž, žena a dítě… děcko je uprostřed… ještě se držej za ruce… a vedle mrňavej pes… ukázkovej příklad…. Ještě by utekli, jenže fosfor zapálil asfalt a speklo je to celou rodinu, zadusilo, zalilo do jednoho slepence… určitě to takhle smetlo i další, v tom asfaltu jich bude… pak mi řekli, že tisíce a tisíce,“

podává ve Skočné přeživší Ferdinand svědectví o „USAF-krematoriích“.

Marti Teixidor – Drážďany

Autor: Radim Lhoták

Duch, toť fenomén člověka obdařeného skutečnou inteligencí a schopností poznávat povahu věcí v jejich skrytosti. Smekám před muži pronikavého ducha, s nímž odhalují tajemství života a vesmíru před nevěřícími ústy plnými chutného, avšak povrchního balastu. Skrze jejich inteligenci ožívá Duch místa, k němuž přilnuli, oni plodí Ducha času, jímž se tříbí povaha doby a celé společnosti.

Kde je takovým mužům konec? Má současná doba vůbec nějakého ducha? Nebo je pouhým odrazem dunivého hřmotu stáda lidských kreatur bez ducha? Ambivalentní masy lidských individuí bez sebereflexe?

Zdá se, že moderní společnost poté, co dospěla do fáze postmoderny, začala trpět syndromem duchovní atrofie. Tomu předcházel rozklad pravé inteligence na psychologické poddruhy vykazující zúžená pole vnímání reality podle duševní specializace jejich lidských nositelů.

Korunu všemu nasadila evoluční psychologie v osobě anglosaského vědce Howarda Gardnera, který položil základy pro definici dvanácti druhů inteligencí tvořících diferencovaný biopsychologický potenciál schopný zpracovat informace v tom či onom kulturním kontextu. Z nich nejvyšší popularitu získala inteligence emoční díky fanynkám studujícím psychologii jakožto terapeutický a společensko-vědní obor, jenž vrhá světlo na vztahy mezi lidmi. Od nich se pojem emoční inteligence infiltroval prakticky do všech směrů ženského myšlení popisujících společenské interakce v duchu naší doby a odhalujících ty správné stezky vedoucí k nové a lepší budoucnosti.

Dospěli jsme tak do stádia, kdy je skutečná inteligence nahrazována inteligencí emoční a namísto porozumění nastupuje empatie. Dnes se ženy konečně stávají praporečnicemi, za nimiž pochodují budovatelky pravé humánní společnosti, kde už nebude vládnout toxická maskulinita ohánějící se čistým rozumem a na každého jedince bude ze všech stran číhat láska, aby mu ukázala dveře do síně štěstí a blaženosti. K tomu je třeba řídit se citem a intuicí, zbytečně nepřemýšlet, neřešit minulost ani budoucnost a žít přítomným okamžikem.

A tu přichází na scénu pes domácí, nejlépe dva nebo tři psi, aby dali příklad svým páníčkům, jak se žije radostně a bezstarostně tady a teď – s čistou emoční inteligencí nezatíženou bloky z minulosti a strachem o budoucnost. V nastupujícím liberálním století žen se navíc vše, co aspiruje na vyššího ducha, noří do mléčných vod ezoterických přeludů, kde se radí nespekulovat o spletitých kauzálních souvislostech lidského bytí, ale vše ponechat na účinku pozitivních vibrací. Neboli v zásadě nemyslet vůbec.

Oficiálním uměním vládnoucího systému je reklama, odtud i kult reklamních umělců, „kreativců“, začínající Warholem. Vše ostatní je vedlejší – „kolaterální produkt“:) Zrůdnosti a podivnosti se přitom divák odmala učí vnímat jako normalitu, například právě i kreaturky z reklam, různé ty šklebící rapující fialové gorily, krávy v rolácích nabízející zaručeně ekologické mléko apod. Smysl pro Řád je naopak prezentován jako charakterová vada, psychická deformace, vedoucí k násilí. Třeba takový Rodinný zločin (1985, r.: Santiago San Miguel), „podle skutečné události“, je důslednou aplikací svévolné teze „autoritářské osobnosti“ od Adorna na filmovém plátně.

Před lety tu vyšla řada článků, jejichž cílem je zprostředkovat základní přehled o ideové kinematografii Třetí říše, fašistické Itálie, Španělska i okupovaných území; následoval vhled do žánru nazisploation; a nakonec pojednání o způsobu zobrazování neofašismu, neonacismu i radikální pravice ve filmech od roku 1945 až takřka do současnosti, které – mimo jiné – pokrývá naprostou většinu filmů o skinheads. Když jsem pátral po něčem podobném v angličtině, na nic obdobného jsem nenarazil, tak mě napadlo, že by bylo dobré tyto tři filmové série přeložit pro web Counter-currents, pro který píšu. První série, My a film, zde již vyšla a série Sadonacismus začne vycházet co nevidět. A aby filmové téma bylo komplexní a všechny otázky, které z četby řad vyplynuly, byly zodpovězeny, rozhodl jsem se na závěr publikovat rozhovor s jejich autorem. Díky tomu si můžete přečíst českou verzi a zároveň tečku za My a film, Sadonacismus a Neofašismus ve filmu i zde na Délském potápěči.

Ondrej Mann: Máš nebo jsi měl v plánu napsat nějaký další literární cyklus: Čemu by se tematicky věnoval?

Karel V.: Mám takový plán, tentokrát rovnou pro knižní vydání, o čem bude ale neprozradím, dokud si nebudu jistý, že se jej podaří uskutečnit.

OM: U publikovaného třetího dílu cyklu My a film se objevil komentář: „Tolik prostoru pro Fancka a tak málo pro Murnaua, Pabsta a Langa, kteří jsou nesrovnatelně důležitějšími režiséry…“ Mohl bys prosím reagovat?

KV: „Nesrovnatelně důležitějšími…“ – záleží z jakého hlediska. K Murnauovi jsem se znovu dostal během přípravy dalšího svazku edice Metanoia: Ezra Pound – Přítomen! Připomněl jsem si jeho film Hořící důl (1922) neboli „kritiku kapitalismu zprava“. Teď se dívám na Pabstovu filmografii – Bílé peklo s Riefenstahlovou natočil právě spolu s Fanckem – co jsem asi, z naší perspektivy, opomenul? Že by Paracelsa z roku 1943? zjišťuji však, že předlohou mu není Kolbenheyerova románová trilogie, jejíž poslední díl se jmenuje Das dritte Reich des Paracelsus (1925). To je totiž mj. i autor Die Bauhütte z téhož roku, filosofického díla s podtitulem „Elemente einer Metaphysik der Gegenwart“ – jedné z nikoli nepodstatných složek „duchovního NS“, leč složkou obdobně těžko průhlednou, jako je ta Heideggerova.

OM: A jaká je ta Heideggerova?

KV: O tom je napsáno tisíce stran v různých jazycích! Zato Kolbenheyerova recepce, i tak uzounká, zřejmě nepřekračuje Německo. Poslechni, co k Bauhütte stojí v Přehledných dějinách německého písemnictví (1941): „Autor vychází z biologie a myslí v biologických kategoriích: na počátku stojí plasma; pak přicházejí jeho individuace jako lidské plasma, tj. druh ‚člověk‛ s jeho pododděleními: rasami, národy a kmeny; na konci vystupuje jedinec jako poslední rozlišení. Ačkoli je pramen života mimo individuum, pro svou vůli a touhu trvat je individuum prostředkem života. Život se zachovává individuací pod tlakem vnějších podmínek.“ Základním pojmem je autoru „plasmatická kapacita“, což je ono dosud nevyvinuté, nediferencované „prapůvodno“, jež ve svých Zpěvech velebí k návratu Gottfried Benn: „Být vlastní praprapředci, prabudoucno! / Chuchvalec slizu v teple močálu. / Početí s porodem a smrt i jsoucno / by z našich šťáv se lily pomalu.“ Obdobný „Zug zum Protoplasma“ je k nalezení rovněž u Jouhandeaua a Jeana Geneta (viz Genet und andere: Exkurse über eine faschistische Literatur von Rang). A také ve filmu Kena Russella Mutace (1980), který přímo ilustruje průnik daleko za úradky lidského intelektu do posvátného řádu-kosmu (jakkoli směšný je tam, kde se snaží zaujmout většinového diváka). Kolbenheyera, v někdejším ČSR držitele nevím teď jaké významné literární ceny, jehož Erhard Bahr má za „jednoznačně nenapravitelného nacistického autora poválečné doby“ (Dějiny německé literatury, 2007), však opusťme – zpět k Pabstovi. To byl totiž vášnivý freudián: „Sexuální motivace vidí Pabst všude a ve všem“, „libido je počátek všeho, Pabst to tak také sám žil“, oslavuje režisér Benoît Jacquot fakt, že rodák z Roudnice nad Labem podléhal „fatální síle ženského erotismu“. Ale jak víme, také od Suzanne Sontagové, „fašistický ideál je přeměnit sexuální energii v ‚duchovní‛ sílu pro blaho společenství“:) „Erotično ženy je vždy pojímáno jako pokušení a nejskvělejší reakcí na ně je hrdinné potlačení sexuálního impulsu“ čili „fašistická estetika je založena na kontrole životních sil; pohyby jsou omezované, přísně ovládané, držené na uzdě“. Tatáž Sontagová však právě v eseji Fascinující fašismus řadí Pabsta k těm, kdo se „k fašismu obrátili v úpadku svých sil“. Jmenuje při tom ještě Pirandella a Hamsuna, co tím myslí u Pabsta netuším (pokud tedy nejde o sám fakt, že v Říši točil a neemigroval)…

OM: V soukromém hovoru jsi mi řekl, že tvoje psaní o „našich“ filmech byl jenom vedlejší produkt tvého zájmu. Co tvoří tedy hlavní gró tvého díla?

KV: To přece také víš: poznámky, vysvětlivky, komentáře k dílům jiných – jistou omluvou za tyto projevy (náležející k tlachavosti zanikající kultury) mi je, že slouží především mě samotnému, jakkoli mě zároveň těší, že si jich nejeden čtenář cení, jelikož mu něčím napomáhají při jeho vlastním směřování a utváření. Z čehož ovšem plyne, že gró mého úsilí není v liteře, nýbrž v osobnostním dotváření. Avšak zrovna nedávno se mi dostalo lekce, potvrzující zkušenost dlouholetého (bezmála 19 let!) politického vězně Miroslava Dolejšího, totiž že lidská duše je ze své podstaty fluidní, tedy nic neměnného, nic konstantního – „je to mimóza, která se chvěje při každém závanu“ (Atituda), třebaže ji obestavíme mříží a sevřeme pouty duchovních a mravních regulí…

OM: Rovněž toto nebylo zmíněno v tvém cyklu My a film, ale chápu, že už i tak byl tvůj cyklus dost rozsáhlý a podrobný: Jaká byla filmová hudba Říše? Mohl bys prosím jmenovat klíčové skladby a skladatele?

KV: Narážíš na starou (magnetofonovou) kazetu, kterou jsem ti ukazoval: Zábavná hudba ve Třetí říši. Skladatelé uvedeni nejsou, jen interpreti a názvy písní. Jakmile slyším Mariku Rökkovou zpívat „Für eine Nacht“ (1940) nebo „Sing mit mir“ (1942), Zarah Leanderovou „Er heißt Waldemar“ (1940), „Jede Nacht“ (1942) a „Mein Leben für die Liebe Jawohl“ (1942), hned si představím, jak se ty melodie linou z říšského rozhlasu. A mnoho takových proslavil právě film, resp. herci a zpěváci, kteří je nazpívali: z mužů Hans Albers a „La Paloma“ (1944), Heinz Rühmann s „Jawohl, meine Herrn“ (1937) byli tehdy nejznámější. A v sovětském dokumentárním cyklu Velká vlastenecká válka (1966) provází záběry fatálně poraženého Wehrmachtu Pola Negri – její zádumčivý přednes „Tango Notturno“.

OM: Jen velmi málo jsi v cyklu My a film zmínil protektorátní dokumenty, které vznikly např. okolo Kuratoria mládeže. Mohl bys to prosím napravit?

KV: Vedle víc jak hodinového dokumentu Kolesa dějin (1945) o Čechách a Moravě navrácených do Říše, vznikly v letech 1942 až 44 pro Kuratorium  krátké instruktážní, reportážní a sportovní filmy jako Nová mládež, nové cíle (1942), O naší mládeži (1943), Nový život mládeže (1943–1944, tři díly), Den mládeže (1943), Tábor o. P. Medlov (1944). Dvanáct prý jich vzniklo celkem. Možná k nim patří Chlapci v modrém (1943) Waltra Senta. Anebo spíš Rejlekova „riefenstahlovská“ Krása a síla (1940). Každopádně šlo o nesmělý pokus jak alespoň lepší část nové generace vymanit ze Švejkovy náruče a Golemova sevření, do nichž upadly ty předchozí…

(Koukám, že na ČSFD u filmografie Františka Rejleka Krása a síla chybí; těžko říci, zda nedopatřením či schválně…)

OM: V původní tvojí verzi textu chyběl film Velká láska (1942), v říšských kinech byl přitom nejnavštěvovanější. Jaký na něj máš názor? Může mít ještě nějaký aktivizační potenciál?V: Velká láska je dodnes nejen sledovatelná, ale i zábavná a navzdory názvu i žánrovému zařazení rovněž dosti metapolitická v tom, jak odlišuje lásku k ženě od lásky k vlasti. Konečné vyznění totiž jako by ilustrovalo slova Alphonse de Châteaubriant: „‚Německý člověk pochopil, nebo začíná chápat, že upozadí-li se se v tom, jak se chápe ve své individuální duši, aby na jejím místě či prostoru vzal na vědomí zájmy reality mnohem vyšší, než jsou jeho vlastní, pak se pozvedá k velikosti této reality.‛ Tato věta je základem nacionálního socialismu, bez ní je nemyslitelný.“ (Fašistický romantismus, s. 62) O tom právě  je onen poslední záběr, kdy zamilovaní sledují nad nimi prolétávající mohutný svazek Luftwaffe, přičemž i zpěvačka planoucími zraky: dosud myslila, že život je jen hudba – a nyní procitla do jiné dimenze pojetí světa – je hrdá, a nejen na svého pilota. Václav, kamarád a redakční kolega, připomíná ještě jednu silnou scénu: když si zpěvaččin skladatel a pilotův sok v lásce při pohledu na nešťastnou pěvkyni dokáže přiznat, že pilot je muž většího formátu než on, a právě proto, že ji (skladatel) tak miluje, s omluvou vydá zpěvačce jím zatajený pilotův vysvětlující dopis, i když ví, že tím ji definitivně ztrácí. A já ještě doplním, co s odvoláním na Sorela říká Brasillach: „Nezáleží příliš na tom, co přesně mýty říkaly lidem v minulosti, anebo co nám mohou ukázat z budoucnosti (‚nejsou to astrologické almanachy‛) – musíme je brát jako prostředky k jednání v přítomnosti.“ Takže do osnovy melodramatu jsou vetkány tyto následováníhodné vzory – příklady.

OM: Psal jsi celý literární cyklus o tzv. nazisploation a o filmech vysvětlujících fašismus podle Reichovy teorie zvrácenou sexualitou (pederastie, sadomasochismus, fetišismus). V nějaké souvislosti jsi zmínil třeba i Ferreriho Velkou žranici (1973) a podobné filmy. Zaznamenals ale nějaké se zdravou erotickou atmosférou? S přítelkyní jsme takové hledali a vím, že je hledají i pick up artisti na první rande, aby ženu nepřímo sexuálně stimulovali, ale většina takovýchto filmů stejně nějakou perverzi obsahuje. Existují vůbec nějaké filmy se zdravou sexualitou a erotickým napětím?

KV: Kde je pravá, osudová Láska, tam jeden ze zamilovaných zpravidla umírá, jako například v Delannoyově Velkém návratu (1943) a Kněžně de Cléves (1961), což pak ale těžko nazvat zdravým, a to i přesto, že smyslem tragédie je katarze. Jinak si vybavuji jen barvotisk Modrá laguna (1980) anebo Kachyňovo Oznamuje se láskám vašim (1988), obdobný melodram v černobílém.  O čisté lásce a vášni vypráví také Zběsilost v srdci (1990), aby však jako takové v dnešních poměrech vůbec působily, musel je režisér stejně zasadit do bizarního (sou)okolí a úchylného dění. Poctivá odpověď na tvou otázku by ovšem musela začít vymezením „zdravé sexuality“, a to je úkol (přinejmenším) na esej…

OM: Přemýšlel jsi napsat seriál o filmech z fašistického Španělska a z Chile, Argentiny a obecně diktátorských režim Jižní Ameriky? Doporučil bys něco z tohoto okruhu filmů?

KV: Přemýšlel jsem jen o tom, poodhalit příkrov, budovaný egalitářskou kulturní dominancí. Víš, co myslím? Picassovu Guernicu zná kdekdo, ale Drážďany od Martiho Teixidora? Stejně tak je to s filmem. Mezinárodní filmové festivaly coby politický instrument, vývratná páka, vynášely vždy snímky plné jinotajné kritiky Francovy diktatury, Anna a vlci (1973) a Starý dům uprostřed Madridu Carlose Saury, Pytláci (1975) Josého L. Boraua, Duch úlu (1973) Víctora Ericeho a další, to všechno jsou tzv. odvážné politické metafory. A ještě v roce 1976, rok po Frankově úmrtí, získal Stříbrného medvěda na Berlinale 77 „obraz mladých neofašistických teroristů“ Camada negra (Černá banda). Stejně tak je známo, že od šedesátých let se v katolickém a „reakčním“ Španělsku točily mnohé komerční produkce, koprodukce spaghetti-westernů, gialla čili variace na svébytné italské „detektivky“, bizarní horory (Amando de Ossorio!) i vyložený „exploitation“ (Jess Franco!). Utkvěla mi také podivná nápodoba Mechanického pomeranče: Gota de sangre para morir amando (1973) se Jeanem Sorelem. Existoval vedle tohoto i film „režimní“? – Objevila se kritika „amerického způsobu života“, který dnes i my tady máme již za „přirozený“, viz satira Noví Španělé (1974). Ale o filmech, které by byly jakousi národně-konzervativní obdobou našich „budovatelských“ z první poloviny padesátých let nevím stále nic, tedy až na ten o občanské válce, jehož scénář napsal prý sám Franco: Raza (1942, r. José Luis Sáenz de Heredia). A pak o dekádu mladší Amayu (1952) Luise Marquiny, hrdinský příběh z časů reconquisty, mj. o financování maurské nadvlády tamními Židy. Dál již jen „revizionistické“ dokumenty Basilia Martína Patina: Písně pro poválečnou dobu (1976) a Vůdce (1977) nebo Armiñanova veselohra Jo papá (1975). A ještě vlastně jeden „revizionistický“ dokument  El desencanto (Rozčarování), obsahující rozhovory s vdovou a dětmi Leopolda Panera, oficiálního frankistického básníka, natočený roku 1977 Jaimem Chávarrim. Mám-li však něco doporučit, tak komerční drama Dům bez hranic (1972, r. Pedro Olea), patrně odkazující na tehdy sílící společenský vliv organizace Opus Dei. Naopak přes slibný název rozhodně nedoporučím Viva la muerte (1970) Fernanda Arrabala, který jsem měl možnost shlédnout v pražském kině Aero za účasti režiséra – že se dědek nestydí! Podobný, ač ještě skromnější přehled by se dal sestavit i pro Salazarovo Portugalsko. Z Jižní Ameriky vím o argentinském dokumentu La hora de los hornos (1968, r. Fernando E. Solanas), v jehož národně-osvobozeneckém vyznění se zrcadlí i národně-lidový (Völkisch“) perónismus. A znám jednoznačně rudé obrazy Pinochetova převratu: Noc nad Chile (1977) a Kentauři (1979), patří sem i Nezvěstný (1982) Costy-Gavrase.

Na závěr této odpovědi dodám, že režim ve Španělsku, natož v oněch dalších zemích, rozhodně nebyl fašistický, měl nanejvýš fašistickou složku.  A španělská Falanga, jejíž většina se z konstruktivní (sociálně-revoluční) opozice armády, kléru, kapitálu a latifundistů časem proměnila v jejich pouhou stafáž, měla ve svých nesehnutých i vlastní disent, politické vězně, emigranty, oběti – viz sebeusmrcení Francisca Herranze, jednoho z prvních falangistů, jenž se v listopadu 1969 zastřelil na protest proti přijetí neokapitalistických technokratů do vlády a znovuvzkříšení monarchie. K čemu v této souvislosti směřuji? – Pro tradiční rodiny, konzervativních a reakčních elit, byl film tehdy ještě lidovou zábavou, vždyť začínal jako jarmareční atrakce… Nezapomínejme, že i televize se v těchto kruzích až do sedmdesátých let ukrývala v nábytku, aby nerušila vznešenost interiéru… Jak vidno, hranici mezi autoritativními či liberalistickými režimy, které nižší vrstvy neberou vážně a stačí jim na nich vydělávat, a sociálními, pro něž je národ celek (totalita), jenž chtějí povznést, popř. i chránit před sebou samým, lze vést i tudy. Jak stojí v knize Film, umění ve vývoji (1980): „Od samého začátku – a to musíme znovu zdůraznit – film spojil svůj osud nikoliv s tradičními kulturními kruhy, ale s lidovým publikem.“

OM: Co obdivuješ na filmech od Larse von Trier a Davida Lynche?

KV: Řeknu to tak: kult, kterým je uctívá jistá kritika i druh diváka mi nic neříká. Zjistil jsem jen, že Evropa (1991) je pro mě přijatelná, tj. sledovatelná, a to ani ne tak pro Formu (na tu je třeba zvláštní nálady), upomínající na básnický pokus vměstnat do strof těžký sen, jako pro motiv odboje Wehrwolfu – atentát na spojenci jmenovaného židovského starostu! báječné…  A Melancholia (2011) vedle samotného názvu a motivu zániku naopak zas již jen Formou: pohádkovými obrazy a využitím Wagnerovy hudby – oddal jsem se jim a děj pominul. To je vše. Obdobně cením z Hanekeho tvorby, která mě jinak instinktivně odpuzuje, post-apo Čas vlků (2003), hlavně asi pro kratičký záběr upalujících se obětníků. Jako celek pak snímek ilustruje slova Gottfrieda Benna: „Nadcházející století připustí už jenom dva typy, dvojí ustrojení, dvě formy reagování, ty, co jednají a chtějí vysoko, a ty, co mlčky čekají na proměnu – : zločince a mnichy, nic jiného už existovat nebude. Předtím než všechno vyhasne, ještě jednou povstanou řády, bratří.“ (Ptolemailovec) A mezi těmito dvěma vyhraněnými typy, neforemný a bezprizorní dav – od luzy po vědátory. Jak Melancholia, tak Čas vlků zobrazují ještě jiný Bennův výrok:  „Kdo má rád strofy, ten má rád i katastrofy; kdo je pro pomníky, musí být i pro ruiny.“ A Lynch? Utkvěla mi především jedna „rekvizita“: Námořníkovo „sako z hadí kůže“, pak melodie z Modrého sametu, Isabella Rosseliniová, nějaká ta replika, zkrátka nic podstatného. Jeho zaujetí pro temné z amerických buránií – pochopitelné, vždyť je odtamtud: narodil se v jakési montanské Missoule – je mi jako Středoevropanu z někdejšího karlovského a rudolfinského střediska Svaté říše římské národa německého na míle vzdálené…

OM: Tvůj seznam obsahoval i doporučení na velmi podobné filmy jako Mondo Trasho, Růžoví plameňáci, Tokio Gore Police, Motorpsycho atd. Doporučil bys ještě něco z toho žánru?

KV: Spíš než o doporučení, šlo myslím o výčet. Takovéto filmy lze zkouknout ve stavu nevinnosti (ve smyslu naprostého přizpůsobení se světu, ve kterém žijete, tj. žití bez dějinného vědomí a širších souvislostí). A v něm již dávno nejsem, takže se nejenže nikdy dobrovolně nevystavím třeba Lidské stonožce (2009), znavily mě již i (mužskými opi psané) dialogy kund – celé ženy to nejsou! – z Tarantinova Auta zabijáka (2007). Připomeňme si tu Evolovu devátou směrnici: „Ke zhoubnému působení všem dostupné ‚liberální kultury‛ je třeba přičíst fakt, že jedinec je vystaven vlivům všeho druhu, a to dokonce i když vůči nim není schopen být aktivní, neboť nedokáže rozlišovat a hodnotit na základě správného úsudku.“ Buďme vůči těmto otravným vlivům aktivní – nebránil bych se ani symbolickému (s)pálení… Dnes ostatně platí ta směrnice víc než dřív – přes internet jsou přece komukoli ihned přístupné nejhnusnější a nejhlubší močály. A i když se z nich snad vyhrabe, očistit úplně se již nedokáže. Hnus nejen ulpívá, jako mem (a)kulturní DNA námi také proniká…

OM: Asi nejznámější antisemitský film na světě je Žid Süss, viděls i samostatný film o jeho výrobě Jew Suss: Rise and Fall (2010)?

KV: Film o výrobě Žida Süsse? – neznal jsem a nepodívám se: zato jsem vyrůstal s filmy režisérů jako John Schlesinger, John Frankenheimer, Sidney Lumet, Roman Polanski, Jerry Schatzberg, Steven Spielberg, Sydney Pollack, Stanley Kubrick, abych jmenoval alespoň některé, o scénáristech a producentech, všech těch Golanech a Goldwynech, raději nemluvě. To stačilo! V hudbě je to ještě patrnější, pár židovských kluků z New Yorku ovládlo imaginaci milionů (Dylan-Zimmerman, Lou Reed-Futterman, Cohen Leonard, Chris Stein z Blondie, „kissáci“ Paul Stanley-Eisen a Gene Simmons aka Chaim Witz, Horovitz, Yauch a Diamond z Beastie Boys…), opět nemluvě o všech těch producentech (Rick Rubin!), promotérech, manažerech, vydavatelích a hlavně majitelích, co od osmdesátých let přes MTV a podobné kanály očerňují bílé černočerným hiphopem atd. Jak konstatoval Céline již v jednačtyřicátém: „demi-juif…c‛était le minima pour New-York“.

OM: Všiml sis fenoménu, že Hitler nemusí být ve filmu už vyloženě zlý, ale že je to poťouchlý provokatér a vtipálek? Např. ve filmech Producenti, Už je tady zas, králíček Jo Jo atd. Čím si to vysvětluješ?

KV: Zaznamenal jsem to, ale neviděl: vyjma Producentů – a to muzikálové číslo se mi líbilo! Vysvětlení nabízí davová mentalita. Vznešené formy jsou jí cizí, tato cizost pak u některých vyvolává nenávist. Potřebu ponížit, pošlapat, pochcat, pokálet, snížit na svou úroveň. Nechte luze, hlavně té od přirozenosti egalitářské, volnou ruku a co se stane? posprejuje, poničí, co se dá – to je její výraz: nepořádek, retardi v bejsbolkách na prkýnkách s kolečky: jejich reakce na vyšší Gestalt. Analogie z literatury: rytířská vymizela z hradů, které stojí nad břehy Rýna a byla nahrazena „skladbami rýpavě posměšnými, hrubě oplzlými, tupě groteskními, jak je znávalo městské obyvatelstvo,“ píše Gobineau o jejím raně novověkém vývoji. Fenomén, který zmiňuješ, je jen projevem „věčného návratu“ obdobného.

OM: V posledním dílu Neofašismus ve filmu jsi psal, že „k některým filmovým tématům se ovšem někdy v budoucnu ještě vrátíme – fašistický a antisemitský film po roce 1945.“ Co bys k tomu tématu ještě napsal?

KV: Za fašistické označují egalitáři kdeco, včetně řady filmů. Šlo by o prověřování této nálepky. Příklad. Za fašounsko-náckovské platí i Peckinpahovi Strašáci (1971), neboť ukazují, jak se i u inteligentního člověka, jinak povahou mírného, tichého a skromného profesora matematiky, projeví „genetický kód teritoriality a agresivity“, takže je s to bránit své území všemi prostředky. Takový biologický determinismus je pro egalitáře samo sebou nepřijatelný: žádná přirozenost přece neexistuje, vše je jen sociální konstrukt, vzorec, který lze měnit, atd. Nic nepomohlo „maskování“, že protagonistou je drobný Žid postupně likvidující tlupu primitivů – o hlavu vyšších ryšavých „Keltů“, snímek byl jistou kritikou označen za „vysloveně podvratný“. Otázka zní: Stačí to, abychom jej pokládali za opravdu „fašistický“?

K „antisemitskému“ filmu po roce 1945 by pak stačil pouhý seznam těch, kde se objevuje nějaká kritika ani ne Židů obecně, ale i jen židovské figury – onoho „stereotypu“ čili „pevné formy“, kterou tekutě slizští chaoti tak nenávidí, pronásledují, rozkládají a popírají. Vyjma literárních postav jako Fagin v Leanově adaptaci Olivera Twista (1948) nebo Shylock ze ztraceného (?!) Kupce benátského (1969,) v podání Orsona Wellese v trenčkotu půjde o jednotlivosti: jako když Ronetův bývalý výsadkář z Malleova Výtahu na popraviště (1958) zabíjí odpudivého kapitalistu, izraelitu Caralu, se slovy: „Neposmívejte se válkám, žijete z nich.“ Ale! Shlédnout Hřebejkův Odpad, město a smrt (2012) podle Fassbinderovy divadelní hry na to prostě nemám sil, ne kvůli filmu samotnému, kvůli tomu, co jeho tvůrce ztělesňuje a zastupuje, jak se sobě podobnými (David Negri-Černý!) zaplňuje náš veřejný prostor: v tomto je už sám název strašlivě výstižný…

Ještě ke Kupci benátskému, pouhá televizní adaptace z roku 1980 pobouřila izraelitské aktivisty natolik, že požadovali zákaz jejího vysílání!  Je! jindy tak „tolerantní“ – „otevřené“! své si ovšem hlídají přísně…

OM: V posledním dílu Sadonacismus ve filmu zmiňuješ i Žižekův Perverzní průvodce filmem. Jak hodnotíš jeho filmový a i navazující filmové díle Perverzní průvodce ideologií?

KV: Neznám je. Žižek zaujme rozborem liberalisticko-demokratické nadvlády, mě mile překvapil připomenutím taoistické teze o rozporu v Maově výkladu („v určitých podmínkách mohou protiklady přecházet v sebe navzájem“), přitakáním násilí v případné revoluční situaci apod. Má to ale meze: že přijal šaškovskou čepici Kapitálu a chřestí rolničkami jak Havel (jehož za to zatratil) nikoli jen z plezíru, nýbrž „zákonitě“, o tom svědčí, že v teorii přes veškerou kritiku splynutí krajní levice se systémem není s to překonat ani pravolevé schéma, na němž se stabilita systému právě zakládá, viz jeho varování na způsob kominterny třicátých let: „když ne komunismus, tak přijde fašismus“. Bude to i jen tím, že Nietzscheho, Sorela, Schmitta a podobné postavy zná zjevně jen zprostředkovaně přes ideology a filosofy rovnostářství. Nietzsche v Deleuzově podání! – to je prostě také jen součást „společnosti spektáklu“ (Debord) – ve slohu typicky francouzského „rokoko-marxismu“ (Wolfe), tzn. zprohýbané, samá kudrlinka, ve štuku a (oprýskaném) zlacení…

OM: V cyklu Sadonacismus ve filmu jsi zmínil velmi povedený esoterický kabalistický obraz ze snímku Pan Klein (1976). Existují i filmy jako mystérium, tedy filmy, které odhalují skryté, náboženské, mystické pravdy o tomto světě?

KV: Nejprve stručná vymezení – mysterium je tajemství, které slova vyjadřují jen nedostatečně. Odtud ambivalence i mnohoznačnost mýtů, vyprávění, do nichž se toto tajemství halí. Filmy, které se roucho snaží poodhalit – především obrazem – existují. I když zároveň nutně mlží, jelikož tajemství se v plném světle vytrácí… Jeden jejich seznam i s (namnoze nepřesvědčivými) pokusy o výklad a zařazení u nás sestavil Jaromír Blažejovský pro knížku Spiritualita ve filmu (2007). Prozření od nich nečekejme, budou to zas jen pocity, romantika: vznešenosti, okouzlení a tajemna, byť s náběhy k přesahu, a to především co se času týče, neboť stav, kdy nás film pohltí (a v tom na žánru příliš nezáleží), takže jsme v něm zčistajasna přítomni naplno, tento stav je skrovnou technicistní náhradou toho, čemu tradice říká kontemplace.

Na závěr stručné shrnutí: „Člověk kinematografický není již biologicky týmž člověkem, jakým byl před objevením filmu,“ zjišťuje D. Anzieu již v roce 1947 (Filmologie et biologie). Totéž pochopitelně platí pro člověka, který vyrůstal na sociálních sítích a videohrách. V digitálním obraze chybí působnost světla, dělající film filmem. Proto chtě nechtě splývá se světem videoher. A v něm zas budou doma umělou inteligencí vytvořené postavy. Čímž chci říci: film jako takový, v pravém slova smyslu, zůstane žánrem dvacátého století…

Od narození slepí, nikdy se vidět nenaučí, byť byste jim povídali o barvách a světlu sebevíce.

Autor: Jeroným Černý

„Co padá, to také postrč!“ – Nietzsche

Současnost hnije zevnitř. Její struktura se hroutí nikoli tlakem nepřátel, ale vlastní prázdnotou a toxicitou. Množství procedur, filtrů, výborů a symbolických rituálů vytvořilo mechanismus, který už nevládne, ale trvá. Všechno se mění, aby nic nemělo význam. Ideologie se vyprázdnily, protože přestaly být formou řádu a staly se nástrojem řízení populace. Zákon už nevychází z práva jako transcendentní entity, ale z potřeby regulace. Ekonomika už neprodukuje hodnoty, ale dynamiku. Stát už nepředstavuje politickou vůli, ale infrastrukturu a správu.

Tento proces nazýváme hnilobou: rozkladem pojmů, nikoli věcí. Je to fáze, kdy společnost nezaniká, ale degeneruje do režimu údržby. Vládne algoritmus, který nemá autoritu, ale efektivitu. Společnost se atomizuje do milionů izolovaných jednotek, které si navzájem zprostředkovávají pocit skutečnosti prostřednictvím trhu, médií a správních rozhraní. Tím mizí možnost společného horizontu, neexistuje již jazyk, který by mohl nést soud, pouze výměna dat a afektů (jakoby Babiš byl lepší než Pavel či naopak, naprosto směšné, směšné…).

Tento stav není krizí, ale systémovou konsekvencí. Systém potřebuje rozklad, aby mohl ospravedlnit vlastní trvání. Proto potřebujeme vnější hrozbu a k tomu vnitřní logiku růstu: zvyšování výkonu bez směru, výroba informací bez smyslu, mobilizace bez cíle. Všechny ideologie: liberální, technokratické, autoritářské, sdílejí stejný princip: potlačit otázku po účelu. Politický platonismus znamená tuto otázku vrátit. Znovu se ptát, k čemu je moc. Zda je určena k ochraně forem života, nebo pouze k jejich administraci. Zda má být člověk prostředkem systému, nebo jeho měřítkem. Tento návrat k otázce je revolucí v čase, který už neumí myslet jinak než kvantitativně.

Západní model se zhroutil do vlastní tautologie: legitimita se odvozuje z legality, pravda z konsensu, etika z procedury. Tak vznikl administrativní nihilismus, svět, kde je všechno možné, ale nic není obecně platné. Vláda nemá tvář, protože se skrývá za systém. Moc se stala anonymní, a právě tím absolutní. Na druhé straně, východní modely reagují opačným přepětím. Zatímco Západ ztrácí řád v relativismu, Východ jej dusí v jednotě. Obě formy jsou zrcadlové: západní beztvarost a východní petrifikace. Jedna neutralizuje konflikt, druhá jej instrumentalizuje. V obou případech mizí člověk jako nositel odpovědnosti. Rozpad společnosti není sociální proces, ale ontologický fakt. Když se ztratí pojem pravdy, ztrácí se i možnost zákona. Když se ztratí pojem míry, ztrácí se i možnost spravedlnosti. A když se ztratí pojem oběti, ztrácí se i možnost svobody. Tím končí dějiny jako pole rozhodnutí a začíná epocha správy – epoché v původním smyslu: trvalá nečinnost ducha.

Nový řád proto nezačne politikou, ale obnovou pojmů. Slova musí být znovu vymezena, jinak zůstanou zbraní v rukou propagandy. „Demokracie“ přestala znamenat vládu lidu; znamená mediální dynamiku legitimizující oligarchii. „Pokrok“ přestal znamenat rozvoj; znamená patologii. „Inovace“ přestala znamenat tvořivost; znamená destrukci kontinuity. „Svoboda“ přestala znamenat důstojnost; znamená možnost útěku. Takto mluví civilizace, která už nevěří sama sobě. Je třeba začít znovu objevovat skutečnost. Politický platonismus není návratem ke scholastice, ale k hierarchii. Znamená to obnovit vztah mezi bytím a řádem, mezi pravdou a mocí. Není možné reformovat systém, který se živí vlastním rozkladem. Lze jej pouze překonat formou, která bude opět schopna spojit ducha a inteligenci s odpovědností a s tvrdým a konečným odmítnutím nemoci zvané politický liberalismus v čele s jeho jednotlivcem a jeho potřebami!

V hnilobě systému se rodí nová etika: vůle k likvidaci a rekonstrukci. Znamená to chápat pád nikoli jako konec, ale jako „hmotu“. Rozpad institucí, devalvace hodnot, eroze důvěry, to vše jsou suroviny, z nichž lze znovu vybudovat řád, který nebude odvozen od víry, ale od nevyhnutelnosti. Tato etika není romantická. Je chirurgická. Nehledá návrat, hledá tvar.

Ze špatného je třeba udělat lepší. To neznamená optimismem překrývat úpadek, ale zúročit rozklad jako poznání. Vědět, proč věci přestaly držet, znamená vědět, jak mohou znovu držet pohromadě. Základním úkolem je obnovit schopnost soudu, nikoli morálního, ale strukturálního. Kdo nerozumí hierarchii, nemůže vládnout ani sobě, ani světu. Moralizování buržoazního světa musí jít k čertu!

Archeofuturismus jako politická praxe znamená obrátit dekadenci do nástroje: přijmout rozpad systému jako důkaz jeho falešného základu (antropologického omylu). Pouze zcela rozpadlý řád může dát prostor nové formě. Cílem není reforma, ale rekonstrukce vertikály – obnovit vztah mezi tím, co rozhoduje, a tím, co nese následky. To je pravý návrat k platónské politice: politika jako řemeslo formy, nikoli jako mechanismus ekonomických a kupeckých zájmů.

Rozklad systému má tři roviny: moc, jazyk a ekonomii. V nich se koncentruje celý mechanismus degenerace. Všechny tři ztratily vztah k realitě, všechny tři přežívají jen z inerční energie minulých principů. A právě tam, kde se rozklad ukazuje nejzřetelněji, leží i možnost obratu.

I. Moc bez tváře

Moderní moc se neprojevuje rozkazem, ale protokolem. Už dávno není vůlí, ale procesem. Politika se proměnila v permanentní správu, ve které rozhodnutí mizí pod vrstvami procedur. Nikdo nerozhoduje, protože všichni jen „implementují“. Ministerstva, nadnárodní orgány, korporace, nevládní aparáty, všechny tyto struktury se staly beztvarým tělem bez subjektu. Zákon už nevychází z ideje spravedlnosti, ale z rovnice rizika. Moc se chrání tím, že se rozptýlí.

Tento typ moci je nezranitelný právě proto, že není lokalizovatelný. Neexistuje tyran, kterého lze svrhnout, ani struktura, kterou lze obsadit. Moc se rozprostřela do sítí, dokumentů, datových center. Stala se procesem bez odpovědnosti, čímž se přiblížila dokonalosti, ale ztratila legitimitu. Člověk se přestal ptát, kdo rozhoduje, protože přestal věřit, že rozhodnutí je možné.

Zde se ukazuje jádro zla: vláda nekompetentních procedur, které nahrazují inteligenci algoritmem a autoritu konsensem. Byrokratický nihilismus není administrativní chyba; je to princip epochy, která se bojí dělat chyby i rozhodnutí zároveň.

Obnova vertikály začíná odmítnutím této anonymity. Moc musí znovu získat tvář, nikoli autoritářskou, ale odpovědnou. Tam, kde není osobní zodpovědnost, není politika. Skutečná vláda začíná tam, kde někdo nese důsledky svého rozhodnutí, hlavu na špalek a za všechno přebírám plnou odpovědnost, slovy Vůdce!

II. Jazyk jako zbraň neutralizace

Každý systém se udržuje jazykem, který vytváří jeho realitu. Dnešní jazyk je nástroj neutralizace: slova ztratila ostrost, význam se rozpadl na emoce a indexy. Termíny jako „demokracie“, „lidská práva“, „inkluze“ či „bezpečnost“ se staly kryptoměnou, obíhají totiž bez krytí. Nikdo už je nevyžaduje definovat, stačí jimi mávat.

Ztráta významu je podstatou moderního jha. Kdo ovládá jazyk, ovládá i hranice reality. A tak se systém chrání mlhou slov: místo moci mluví o participaci, místo cenzury o ochraně, místo války o vojenských operacích, místo porážky průmyslu o jeho udržitelnosti. Tento jazyk nelze „reformovat“. Je nutné jej rozlomit, rozsekat! Jazyk obnovy musí být přesný, suchý a přímý. Musí znovu spojit slovo se skutečností.

 Slovo, které neodpovídá činu, je třeba vyřadit a zrušit!!!

„Transparentnost“ bez patrnosti není pravda; „svoboda“ bez rizika je spotřeba. Národ, který přijme tuto inflaci slov, přestává myslet a stává se debilním a bezcenným.

Politický platonismus proto vyžaduje katarzi jazyka. Ne poetizaci, ale sanitaci. Je třeba vrátit slovům vertikální funkci, schopnost nést polaritu, vymezovat dobro, odlišovat pravdu od omylu a vyvolávat konflikt. Dokud je jazyk rukojmím propagandy buržoazního žargonu, duch zůstane zotročen.

III. Ekonomie jako náhrada smyslu

Ekonomie dnešní doby není správa statků, ale tvrdá ideologie (od doby vzniku politické ekonomie). Tvrdí, že člověk je definován spotřebou, že existence je funkcí růstu, že hodnota je to, co lze převést na data. Tento redukcionismus vytvořil nový druh totality, měkkou, ale zcela pervazívní. Trh už není prostředím směny, ale metafyzikou reality: to, co nemá cenu, přestává prostě existovat.

V této logice mizí rozdíl mezi politikou a účetnictvím. Rozpočtové limity nahradily ideje, investiční indexy nahradily míru. Ekonomická racionalita se proměnila v rituál řízeného úpadku, který předstírá, že optimalizuje. Ve skutečnosti jen prodlužuje agónii systému, který neumí přestat růst.

Archeofuturistická odpověď není marxistická – není to vzpoura proti kapitálu, ale proti záměně prostředku a cíle. Ekonomika musí sloužit politice, politika pravdě. Když se toto pořadí obrátí, vzniká chaos s usměvavým rozhraním. Skutečná obnova začíná tam, kde se opět stanoví priorita smyslu nad ziskem. My ekonomice vrátíme její správné místo, vrátíme kloub zpátky na své místo!

IV. Obnova vertikály

Z hniloby nelze utéct, lze ji pouze přetavit. Dekadence není nemoc, ale jak bylo řečeno materie k rekonstrukci. Zničené instituce, ztracené pojmy, rozpad důvěry, to vše jsou zdroje nové architektury. Rekonstrukce vertikály znamená vybudovat strukturu, která stojí na třech principech: formě, odpovědnosti a míře.

• Forma znamená návrat k řádu. Řád není restrikce, ale podmínka svobody a souladu s Nejvyšším. Společnost, která ztratí formu, se rozpadne do zvířecích pudů. Nový řád musí být konstruován podle zásady omezené moci, každá autorita je oprávněná jen tehdy, nese-li v sobě reflexi vlastního zániku a schopnosti vyjadřovat neměnné pravdy.
• Odpovědnost znamená konec anonymní vlády. Každé rozhodnutí musí mít jméno. Každý čin musí mít důsledky. Kultura bez osobní odpovědnosti je prostor pro hnusný parlamentářský alibismus buržoazních slouhů. Proto je třeba obnovit stavovský princip, nikoliv feudální, ale funkční: rozlišení mezi těmi, kdo nesou riziko, a těmi, kdo nemohou nebo nechtějí.
• Míra znamená naprosto zásadní a důsledný odpor vůči přebytku. Přebytku informací, moci, peněz, hlasů, slibů. Míra není limitem, ale architekturou nové ideační kultury, která ponese ducha pravdy!

Tato vertikála je odrazem pravdy. Civilizace, která neobnoví hierarchii hodnot, se stává biomasou řízenou impulsy. Proto musí být znovu vymezen pojem ctnosti, nikoli jako přiblblá buržoazní morálka, ale jako schopnost stát pevně, i když se svět hroutí a nehnout brvou!

V. Program nemožného

Politický platonismus není návrh reformy. Je to plán existenciálního převratu: vytvořit z nemožného lepší. Znamená to přijmout realitu rozkladu, ale odmítnout její logiku. Každá epocha úpadku končí tehdy, když se objeví nový styl myšlení, který přestane imitovat minulost a začne znovu budovat hierarchii.

Tento program má několik konkrétních směrů:

1. Znovu vybudovat instituce míry. Každý zákon, technologie, rozhodnutí či algoritmus musí projít zkouškou proporcionality, odpovědnosti a transparentnosti. To není právní detail, ale duchovní obrana proti totalitě dat.
2. Obnovit smysl vzdělávání. Školství musí masově produkovat pracovní sílu, ale také jedince schopné soudu, je třeba tyto oblasti segregovat. Znalost bez etiky je nebezpečnější než nevědomost. Tohle je základ nového antiinkluzívního školství založeného na výchově skutečných elit. Číst, psát a počítat se naučí každý, v tom zůstaneme pevní a zcela rovnostářští.
3. Očistit jazyk od ideologických nánosů. Slovník politiky i kultury musí být přísně definován; kdo používá slovo „pravda“, musí jej dokázat vztáhnout k realitě, ne k mínění. Nastane revoluce jazyka, jazyk bude referencí skutečnosti, nikoliv narkotickým stavem buržoazních politiků!
4. Zastavit expanzi ekonomického jazyka do všech oblastí života. Zisk není měřítko pravdy, výkon není hodnota. Tam, kde se ekonomická racionalita stane náboženstvím, zaniká politika i etika. Manažerismus půjde tam, kam patří. Službě ekonomii.
5. Vybudovat protiváhy technické moci. Technologie musí být auditovatelná, vysvětlitelná a zpětně ovladatelná. Jinak se stane čistou formou beztvarosti, inteligencí bez ducha.
6. Zavést princip obrany kultury. Společnost, která nechrání své symboly, ztrácí kontinuitu. Kultura není zábava, ale způsob přenosu řádu mezi generacemi. Drakonické tresty za hanobení kultury.
7. Posílit osobní odpovědnost v rozhodování. Každý, kdo disponuje mocí: politickou, mediální, technologickou, musí být identifikovatelný, právně i eticky.

Toto není „program pro zlepšení“, ale architektonická obrana významu a jeho hodnoty. Z nemožného lze udělat lepší pouze tehdy, když se věci postaví znovu podle své přirozené hierarchie. Postaví se stejně „samo“, ale člověk může pomoct, nese v sobě věčné a neměnné prvky. Je třeba jim dát prostor odmítnutím zahleděnosti do sebe sama a vlastního bytíčkování tady na Zemi.

Epocha hniloby není katastrofa, ale zrcadlo. Ukazuje, co zůstalo skutečné, když se všechno ostatní rozpadlo. Archeofuturismus není útěk z trosek, ale schopnost z trosek postavit chrám. Zničeno bylo všechno, co bylo vymyšlené; zůstává to, co je věčné a nezničitelné, pravda, řád, důstojnost. Politický platonismus je forma této neústupnosti: vůle k míře, k formě a k odpovědnosti, i když už nic jiného nezbývá.

Autor: Morgoth

Jak jistě mnozí z vás vědí, v pátek 13. (února 2026) ohlásil poslanec Rupert Lowe vznik nové strany Restore Britain. Příznačně s ohledem na stav naší země se jeho propagační nese ve vážném duchu, bez fanfár, velkého humbuku a jásavých sloganů – jen postarší muž, který mohl dožít své dny na statku, ale ze starodávného vědomí povinnosti se nechává vtáhnout zpátky do veřejného života. Ne nadarmo se Loweovi někdy říká náš Lucius Quinctius Cincinnatus.

Jak jsem napsal před několika dny, pozoruji jisté náznaky zrody nové éry upřímnosti, v níž se z keců a rádoby rafinovaných kliček stane jen kus tlustého na steaku, dobrý akorát k odříznutí.

Think-tank Restore Britain, který začal fungovat ještě před oficiálním spuštěním strany, v uplynulých týdnech dokončil své vlastní vyšetřování masového znásilňování mladistvých zejména pákistánskými pachateli, při němž byly odhaleny otřesnosti a barbarství, jimž se rozum zdráhá uvěřit. Důležité je to nejen proto, že ohavnost, jíž se dnes britský establishment a média staly, byla odmaskována jako spolupachatel nejhoršího zvěrstva, jehož byly naše ostrovy svědkem za posledních 500 let – a dost možná za celé své dějiny.

Neblahý stín toho, co by při odlišné rasové příslušnosti obětí bylo nazváno zločinem proti lidskosti, v mnohém vysvětluje střízlivé oznámení vzniku nové strany Restore Britain.

Rupert nepřichází s nabídkou zábavného projektu se skvělou atmoškou ani novým zdrojem pochybných příjmů z prodeje merche. Maně se mi vybavuje slavný inzerát polárníka Ernesta Shackletona:

(HLEDÁME MUŽE na nebezpečnou výpravu. Nízká mzda, třeskutý mráz, dlouhé měsíce úplné tmy, neustálé nebezpečí, bezpečný návrat nepříliš pravděpodobný. V případě úspěchu čest a uznání zaručeny.

Nalijme si tedy čistého vína. Šance na úspěch je mizivá; všichni jsme unavení a cyničtí a jistě nejen já sám jsem se možnosti na politické řešení v skrytu duše zcela vzdal. Dost možná odůvodněně.

Podporuji Restore Britain, ovšem s plným vědomím, že temné síly se plnou vahou své moci pokusí podkopat a přesměrovat energii a potenciál úplně jiným směrem. Překážky případného úspěchu jsou vskutku olbřímí: musíme se zdárně vyhnout Skylle nemístně maximalistických (a pravděpodobně ilegálních) nároků na poli etnického aktivismu a ideálů a současně se držet v patřičné vzdálenosti od Charybdy sionistické klícky na Tommyho (Robinsona) ranči.

Nevyhneme se kompromisům, o něž se budeme do nekonečna hořce dohadovat.

A to vůbec nemluvím o volání sirén Farageova projektu Reform, momentálně okupujícího politickou niku, kde se musí zahnízdit Restore.  Farage však ve svém nabubřelém velikášství myslím hrubě nepochopil náladu veřejnosti a obsadil čelní místa své strany odpadlíky z Konzervativní strany. Snadno bychom tam mohli dospět k závěru, že z Reformy se stal nový výběh pro zrádné gaunery, kteří nás do současné šlamastyky dostali.

Stoupenci Restore se nabízí očividná argumentační linka proti Reform: není to nic jiného než toryové 2.0, na věčné časy zodpovědní za „Boriswave“ (masivní skokové navýšení objemu imigrace za vlády „konzervativce a populisty“ Borise Johnsona).

Nezapomínejme, že Reform měla být beranidlem k rozražení bran „státostrany“. Osobně jsem přesvědčen, že to byl klamný manévr, jak zachránit pravou část hlavního proudu před potupným zánikem v důsledku své zrady.

Jako bych už teď slyšel všechny ty otřepaně předvídatelné argumenty o tříštění pravicových hlasů a vládě labouristů nebo zelených, která otevře brány pekel nevídaných. Ukazuje to ale především nepochopení ústředního problému dnešní britské politiky: žádná pravicová strana na výběr vůbec nebyla, hlasy se tříštily mezi dvě toryovské partaje!

Právě podobné kejkle a nepoctivost udělaly z tolika Britů otrlé cyniky a proto tolik z nás obrací oči v sloup při představě další plavby kolem Mysu Dobré naděje, která nevyhnutelně končí roztříštěná na skaliscích zoufalství.

Jak už jsem ale napsal na Twitteru, raději s otevřeným hledím prohraji coby následovník poctivého muže jako je Rupert Lowe, než abych si po volbě Farage a jeho toryů mohl vyzvednout nejnovější odznáček „zas se nechal nachytat“.

Času se nedostává a všichni jsme se už tolikrát spálili. Dá se vůbec ještě něco dělat? Lžeme si do kapsy? Snad.

Ale je to právě ona neradostná tvrdošíjnost, která v mých očích dodává celé věci na přesvědčivosti. Čekají nás spory a debaty, které jsme měli vést před dvaceti nebo pětadvaceti lety, ale co naplat. Několik poměrně známých lidí se mi v soukromí svěřilo, že „tohle je ONO“, tedy že co se politické cesty týče, je to náš poslední vrh kostkami.

Je pozdě, velmi pozdě – a ze všech stran jsme obklopeni mizery s rozeklanými jazyky. Není nás dost a celá věc pravděpodobně skončí katastrofou. Přesto však matně bliká jiskřička naděje.

Přinejmenším však držíme v rukou příležitost běsnit a zuřit, když se světlo tmí.

Morgothův krátký komentář The Restore Britain Party Launches: You’re not being offered a good time vyšel na jeho substackovém účtu 14. února 2026

„Válka není od toho, aby se vyhrála, ale aby byla nepřetržitá.“ George Orwell

Autor: Jaromír Borecký

Že by Írán představoval „bezpečnostní riziko“ pro Spojené státy? Že by farmáři v Nebrasce nemohli v noci spát kvůli ohrožení přicházejícímu z Íránu? Ne, chystá se jen další válka za židovské (izraelské) zájmy. Dlouhodobá strategie je taková, že Izraelité nutí Spojené státy vyřazovat regionální protivníky Izraele jednoho po druhém: Kdo se nenechá podplatit jako Egypt (1978), Jordánsko (1994), Saúdská Arábie či Maroko (2020), je americkými a levantskými Izraelity s podporou evropských přisluhovačů napaden a vybombardován. Libanon, Irák, Libye, Sýrie. Teď je na řadě Írán. Další bude na řadě Turecko. A pak ještě dorazí Alžírsko.

Že má Írán strategickou polohu, velké zásoby ropy, zemního plynu? Že kontroluje Hormuzský průliv? Že má Írán regionální spojence v Libanonu, Jemenu nebo Sýrii? To jsou již úspěšně zničené rozvrácené státy. Důvod, proč jej nenávidí, je přeci jen jiný. Írán je hrdá civilizace, stát, který má v samotném názvu „země Árjů“, kde ústavní zákon neumožňuje finanční spekulace, stát, který zakazuje Židům a dalším etnicko-náboženským menšinám řídit finanční a zahraniční politiku, vstupovat do bezpečnostních složek a zastávat vysoké úřady. Který nepodlehl sankcím a vydírání, který si zachovává vysoký stupeň politické suverenity, který nemá žádný státní dluh u západních bank. A to se neodpouští.

Díky smlouvám, které uzavírají despotičtí a protinárodní vládci s cizími státy a zahraničními firmami, plynou miliony z peněz národa do jejich kapsy a miliony z peněz národa se stávají zisky cizinců a a jejich patronů. To jsou formy lichvy ve velkém, a toto se odehrává před našisma očima a stále pokračuje v různých oblastech jako například v zahraničním obchodě, kde jsou uzavírány smlouvy o těžbě nerostného bohatství, využité lesů a dalších přírodních zdrojů, nebo v oblasti stavebních prací a při výstavbě silnic nebo nákupu zbraní od západních a komunistických kolonialistů. Tohoto rabování a lichvaření se musíme vyvarovat,

vyzýval Rúholláh Chomejní, duchovní, mystik, básník a vůdce před revolucí, která svrhla Páhlavího zápaďácký režim.

Navíc, roku 2006 íránský prezident Ahmadínedžád v Teheránu zahájil konferenci, jejímž smyslem prý bylo: „Poskytnout vědeckou atmosféru pro volnou prezentaci svých pohledů na historické téma“. Tím tématem byl samozřejmě holokaust. A jeden íránský deník také v Teheránu uspořádal výstavu karikatur holokaustu. Šlo prý o reakci na dánskou výstavu karikatur proroka Muhammada, jako by tím íránští představitelé říkali: Jestliže karikujete naše náboženství, odpovíme karikaturami vašeho náboženství. A skutečně šlo o reciproční odpověď, vždyť za jaké jiné „zpochybňování“ na Západě už mnoho let skutečně hrozí profesní a finanční likvidace, roky vězení? Co je považováno za stejně nedotknutelné jako v islámském světě karikatury proroka? Nějaké geopolitické úvahy o pokračování Velké hry, o plynu, ropě a Hormuzu jsou ve srovnání s tím neškodné. To se už vůbec neodpouští.

Fakt, že je zde početný, dosud nepodvolený, z velké části bělošský národ, jehož představitelé „vědí, s kým jednají“, odmítají sklonit hlavu před světovým hegemonem, musí západní (Izra)elity dlouhodobě vytáčet do běla.

Mediální zpracování obyvatelstva již probíhá. Tolik hlubokých lidských příběhů vygenerovaných AI. „Toužila po západním životním stylu, režim krvavých ajatolláhů ji střelil do hlavy.“ Ajatolláhové nechali postřílet šest set lidí. Ne, spíš šest tisíc, možná šest set tisíc nebo snad šest milionů mírumilovných protestujících. A tak budou všichni svorně kývat hlavou, až se smečka padesáti amerických a pětadvaceti evropských států v čele s Izraelem vrhne na Írán. (Co by asi dělali Američané, kdyby někde v Minneapolisu vypuklo povstání, davy vypalovaly úřady a kostely… nebo ještě lépe, kdyby davy vypálily synagogy a muzeum holokaustu? A agenti, koordinovaní ze zahraničí, přitom postříleli stovky policistů? Reagovali by snad jinak?)

Příznačné na tom je, že šéfovat této mafii bude ten, kde nechal skutečně v pásmu Gazy pozabíjet desítky nebo stovky tisíc lidí.