Srdce Říše

Ukázka z knihy Zákon krve s podtitulem „myslet a jednat jako nacista“. Francouzský historik Johan Chapoutot v ní (s příslušně ironizujícím odstupem, v zásadě ale kompetentně) seznamuje čtenáře s některými aspekty nacionálněsocialistického světonázoru. V tomto případě jde o pohled na mezinárodní právo.

Nabízejí se asociace se situací v současném světě, zejména s pozadím konfliktů kolem Íránu nebo na Ukrajině.

Je však třeba mít na paměti, že  všechny  strany stojící za těmito dnešními událostmi patří historicky k onomu globálnímu konglomerátu, který Němcům (ale i všem ostatním nežádoucím idealistům) v poválečném Norimberku důkladně předvedl, jak je „univerzalistický imperialismus“ připraven vypořádat se s každým pokusem o „klidné spočinutí v národně-rasové říši“.

Kontinuální linie práva spojující Kanta a Hitlera

Versailleská smlouva je horší než fait accompli, je to akt násilí vnucený Německu, zrazující všechny sliby, ujištění, všechny velkohubě proklamované principy. Slovo Vertrag, smlouva, má v němčině několik významů. Označuje smlouvu mezinárodního práva (například Versailler Vertrag), ale především občanskoprávní ujednání. Smlouva je tedy oboustranné ujednání, spočívající na vzájemnosti a rovnoprávnosti, uzavřené dobrovolně a s plným vědomím závazků, které z něho plynou. Jestliže některé z těchto kritérií chybí, není smlouva platná.

První výtka na adresu Versailleské smlouvy se týká způsobu odsouhlasení. S jakým obsahem Němci souhlasili a kdy? Když v lednu 1919 mírová konference začíná, souhlas evidentně neprojevují. Německo není stejně jako další poražené státy přizváno k jednání, která vedou členové „velké čtyřky“ za zavřenými dveřmi. O obsahu smlouvy jsou němečtí zástupci – „zplnomocněnci“ jen podle jména –  informováni v posledním momentu s tím, že musejí podepsat do 28. června, jinak spojenci obnoví boje. Hitler se cítí zcela oprávněn k tomu, aby ve svých projevech vykřikoval, že toto právo bylo od počátku spojeno s násilím:

To přece nejde, vymámit podpis na někom, komu držíte u hlavy nabitou pistoli a jemuž vyhrožujete, že necháte umřít hlady miliony lidí, a pak prohlašovat, že dokument s vynuceným podpisem je svatosvatým zákonem!

Němci souhlasili jen s podmínkami míru, jak je zformuloval prezident Wilson ve své slavné řeči o „čtrnácti bodech“. Německý generální štáb a vláda měly za to, že zásada „práva národů rozhodovat o vlastním osudu“ zaručuje, že Německo neutrpí přílišné územní a demografické ztráty, že si uchová integritu a národní soudržnost.

První kontakty vlády Německé říše s americkou vládou podnítily odpověď státního departementu v podobě nóty podepsané 5. listopadu 1918 státním tajemníkem Robertem Lansingem, která potvrzuje zásady vyjmenované prezidentem Wilsonem v jeho projevu z ledna téhož roku. Mír, píše Lansing, bude uzavřen na těchto základech. Právník Herbert Wissmann, který věnoval svou doktorskou práci „Problémům revize Versailleské smlouvy“, spolu se všemi svými kolegy soudil, že „tato nóta státního tąjemníka Lansinga ( … ) představovala předběžnou smlouvu ( … ) obsahující veškeré právní základy budoucí mírové smlouvy“. Komunikace mezi německou a americkou vládou vyústila ve „smlouvu o smlouvě budoucí (Vor-Vertrag) závaznou podle mezinárodního práva“, neboť vedla k vyjádření vzájemného, svobodného a informovaného souhlasu: „Principy obsažené ve ,čtrnácti bodech‘ prezidenta Wilsona“ nebyly jen programovými požadavky, staly se „závaznými normami mezinárodního práva“. Čtyřstránková bibliografie vypočítává desítky esejů, dizertací a právnických statí dokládajících konsenzus odborníků: „Výměna nót mezi německou a americkou vládou je právně závaznou smlouvou o smlouvě budoucí.“

Všechno se ovšem zcela radikálně změní o šest dní později, 11. listopadu 1918, kdy bylo uzavřeno příměří v Rethondes. Ačkoli „tato kapitulace německých zbraní právně neznamenala, že se německý národ vydává svévoli vítěze“, spojenci odkryli svou pravou tvář a právo nahradili silou. Po podpisu Versailleské smlouvy 28. června 1919, „v nejčernější den německé historie“, už „nemůže být o svobodném souhlasu a vůli ani řeči“, Německo se muselo sklonit před „protiprávním donucením“.

Je tedy zcela případné, uzavírá Wissmann, mluvit o diktátu. Slovo možná vyvolává pochyby, ale v tomto případě je plně namístě: „Slovo diktát jako označení těchto událostí je vědecky přesné,“ píše Arthur Wegner v Geschichte des Völkerrechts (Dějinách mezinárodního práva), ve třicátých letech často citovaném díle. Kurt Trampler, odborník na státní hranice v poversailleské Evropě, má na výměnu nót mezi USA a Německem a na význam Lansingovy nóty jasný názor: „Touto nótou byla zpečetěna právně závazná předběžná smlouva, z níž musí být jasné, že jakákoli odchylka definitivní mírové smlouvy od Wilsonových 14 bodů je porušením smlouvy.“

Skutečná „smlouva“ je tato nóta, vše ostatní je jen „diktát“, který v žádném případě nemůže „zrušit skutečnou smlouvu“. Ta je „bez ohledu na okolnosti i nadále platná. A bude platit jako právo tak dlouho, dokud ji bude německý národ uznávat“, na rozdíl od neplatné smlouvy z června 1919. Německo není vázáno ničím jiným než touto výměnou nót a tímto americkým ujištěním, že mír bude založen na zásadách, na jejichž základě Německo složilo zbraně, a na ničem jiném.

Jde tedy jednoznačně o klam, o dolus a zřejmý podvod (Versailleská smlouva byla tak vydávána za něco, čím není). Hans Frank je touto lstí přímo šokován ještě v roce 1939:

Ke spáchání toho nejhanebnějšího násilí v dějinách lidstva (…) si vítězové zvolili právní formu dobrovolné úmluvy mezi sobě rovnými mocnostmi, aby tak před naivním pozorovatelem zakryli nejbrutálnější a nejsvévolnější znásilnění velkého kulturního národa.

Od té chvíle nacisté vymýšlejí nové a nové neologismy k označení Versailleské smlouvy. Vedle velice známého výrazu „diktát“, v německé podobě Diktat, poněmčeného tvaru francouzského slova původem z latiny – velice příhodného k označení pohromy přicházející ze západu, se mluví o hanebném či ostudném míru (Schand-frieden, Schamfrieden), o nemíru (Unfrieden), o válečné smlouvě (Kriegsvertrag), neboť tento „diktát, který je smlouvou jen z hlediska formálního práva ( … ), se čte spíše jako vyhlášení války než nástroj míru“. 1] Versailleská smlouva znásilnila vůli německého lidu, protože nerespektovala jeho právo na svobodné úmluvy a porušila základní princip nového mezinárodního řádu, jak byl zformulován v předběžné smlouvě z listopadu 1918, tedy nejsvětější právo každého národa, právo na sebeurčení.

Wilson, profesor politických věd v Princetonu, odborník na Kanta a Kantův žák (a znalec jeho spisu K věčnému míru), chtěl mezi národy nastolit vládu osvícenství. Jeho „čtrnáct bodů“ navrhovalo vytvořit (nebo alespoň uznat jako kýžený ideál) univerzální obce, v nichž by byla kolektivní bezpečnost zajištěna existencí permanentního parlamentu národů. Tam by vládla otevřená diplomacie, mezinárodní demokracie založená na dialogu rozumu, na racionalitě, na dobré vůli a zájmu všech. Jako pravý demokrat Wilson považoval právo národů na sebeurčení, které představuje přenesení principu autonomie demokratického subjektu do mezinárodního řádu, za nezbytný základ této světové pospolitosti, jež by podle něho byla garantem míru. Odpůrci Versailleské smlouvy tvrdí, že bylo-li učiněno tomuto právu částečně zadost obnovením středoevropských národních států (Polska, Československa, Jugoslávie), bylo naopak upřeno německému obyvatelstvu, jež bylo násilím začleněno do nových států (polští Němci, sudetští Němci … ). Stejně tak bylo ve Versailles zakázáno Rakušanům připojit se k Německu.

Versailleská smlouva má ale v očích nacistů mnohem dalekosáhlejší a principiálnější následky než jen bezprostřední dopad na Německo. Když spojenci nedodrželi žádný ze svých závazků, oklamali nejen Německo, ale celé lidstvo. Tímto aktem diplomatického a politického pirátství se stali nepřítelem lidského rodu a znemožnili vznik jakékoli světové obce či společenství. Tyto zásadní argumenty rozvíjí v článku nazvaném „Recht und Moral eines Friedensvertrages“ (Právo a morálka jedné mírové smlouvy) odborník na mezinárodní právo Heinrich Rogge. Podle tohoto právníka není Versailleská smlouva smlouvou mírovou. Nerespektuje žádnou z obvyklých zvyklostí: počáteční mezinárodní jednání a z něho vyplývající dohodu respektující čest poražených, kteří se účastní skutečného jednání o míru, jsou ušetřeni každého ponížení a jejich suverenita je garantována jak během konference, tak i v ustanoveních smlouvy. Versailles je ve všech ohledech přímou antitezí přijatelné mezinárodní dohody a jejích zvyklostí. Tyto zvyklosti mají podle autora hluboký právní a antropologický smysl. Po období bojů, kdy právo ustoupilo síle, vyjednávání a mírová smlouva opět nastolují právo: „Každá mírová smlouva znamená potvrzení společenství mezinárodního práva. ( … ) Smlouvy z pařížských předměstí však zbavily poražené práv a otřásly základy společenství mezinárodního práva, resp. je zničily.“

Znamená tedy Versailleská smlouva pokračování války jinými prostředky? Optimisté, cynici a rezignovaní by mohli být v pokušení spatřovat v ní „instituci válečného práva“, „válečnou smlouvu, jejímž účelem je znovunastolení míru“, tedy akt násilí, jehož cílem by však bylo obnovení míru. Podle Roggeho je skutečnost ještě mnohem horší: smlouvě z Versailles se nedostává onoho zásadního výdobytku civilizace a lidskosti, jakým je respekt ke cti nepřítele. Spojenci, za války i po ní, pošlapali základní maximu válečného práva: Etiam hosti fides servanda (I k nepříteli je třeba být čestný).

Německo, v němž se čest těší odjakživa velké úctě, v boji vždy respektuje pravidla cti, jak píše týž autor o pár let později. Nikdy nepodlehlo pokušení uchylovat se k „partyzánské válce“ jako Francie v letech 1870, 1917 a 1940. „Když způsob boje určuje Německo, válka se řídí etikou umírněnosti, disciplíny a sebekontroly“, jak bezpochyby názorně ukazuje polské tažení, které právě skončilo ve chvíli, kdy profesor Rogge píše tyto řádky. Německo, umírněné během války, je umírněné a velkorysé i ve vítězství. Rogge v této souvislosti připomíná Bismarckův postoj vůči Rakousku v roce 1866 a poznamenává, že „železný kancléř“ odradil Viléma I. od toho, aby využil situace a pokračoval v tažení na Vídeň, k níž byla cesta po bitvě u Sadové otevřená. Rogge definuje „Bismarckovu mírovou politiku“ jako „sebekázeň v pomstě“ (Selbstdisziplin der Rache), „umírněnost při vítězství, respekt vůči poraženému nepříteli“. Bismarck udělal přesně to, co spojenci ve své povýšenosti a pomstychtivosti udělat nechtěli: zachoval podmínky mírového soužití a lidské pospolitosti.

Právník zde nachází kontinuální „linii práva spojující Kanta a Hitlera“, jdoucí přes Bismarcka. Kant (nikoli náhodou Němec) je první, kdo v dílech K věčnému míru (čl. 6) a v Základech metafyziky mravů (I, 58) trval na nezbytnosti respektovat nepřítelovu čest. Versailleská smlouva je tedy „v Kantově a Hitlerově smyslu nečestná“. Nacionální socialismus, založený na principu ras, respektuje německý národ stejně, jako prokazuje respekt ostatním národům. „Nacionální socialismus znamená sebeomezení německého lidu, klidné spočinutí v sobě. Nacionální socialismus odmítá jakýkoli imperialismus,“ tak drahý západním mocnostem. Německo se vrátilo ke svým přirozeným principům. Aby dokázal, že k tomu návratu skutečně došlo, cituje Rogge Hitlerovu řeč v Lipsku ze 4. října 1933, v níž před právníky tvrdí, že neuznává „rozdělující rozlišování mezi právem a morálkou“. Jako průkopník „jednoty práva a etiky“ Hitler vytváří podmínky pro trvalý a čestný mír. Nic méně.

Smlouvy z pařížských předměstí „zbavily poražené jejich práv“, a zničily tak pouta mezi národy, jež tvořily „společenství mezinárodního práva“. Smlouva z Versailles tak není žádnou smlouvou, natož pak smlouvou mírovou, ba co hůř, tento akt diplomatického pirátství ničí samu možnost univerzální obce národů, koexistence v rámci mezinárodního společenství, neboť zpřetrhal poslední pouta důvěry a respektu. Národy jsou v jistém smyslu vráceny do přírodního stavu – kdo by teď mohl vyčítat Německu, oběti této necivilizovanosti a nelidskosti, že jedná samo jako pirát, když chce napravit křivdy, jež na něm byly napáchány? 2]

Johann Chapoutot: La Loi du sang – Penser et agir en nazi, 2014. Česky Zákon krve – Myslet a jednat jako nacista, 2021, Rybka Publishers.

Má to pokračování

Poznámky:

1] Friedrich Wilhelm von Rauchhaupt: Die wissenschaftliche Pflege der Rechtsvergleichung, v: Archiv für Rechts- und Wirtschaftsphilosophie, Bd. 23 (1929/1930).
2] Jestliže bylo Versailles 1918 vnímáno z německého pohledu jako pošlapání, pošlapali základní maximu válečného práva: Etiam hosti fides servanda (I k nepříteli je třeba být čestný), jaký by asi mohl být německý pohled (směl-li by ještě nějaký být) na Norimberk 1945?

Titulek je redakční

]]> https://deliandiver.org/prava-narodu-proti-globalnimu-univerzalistickemu-pravu-imperii-cast-1/feed/ 0 https://deliandiver.org/evolova-cesta-kralovska/ https://deliandiver.org/evolova-cesta-kralovska/#respond Sun, 18 Oct 2026 14:33:33 +0000 https://deliandiver.org/?p=13401180

Julius Evola: Hermetická tradice. Vydalo nakladatelství Jakub Hlaváček-Malvern. Překlad z italštiny Ivan Jirovský. Praha 2026, 246 stran

Autorka: Gioconda

V reprezentativní edici Aurélie vydalo letos nakladatelství Malvern překlad Evolovy Hermetické tradice (La traditione ermetica). Není pochyb o tom, že v kontextu hermetismu 20. století se Evolův výklad principů alchymie svým významem staví po bok dílu Canselietovu nebo Fulcanelliho. První vydání je z roku 1931 a spadá do období Evolova působení v italské hermetické společnosti UR (Gruppo UR), kterou na konci dvacátých let zakládá spolu s Arturo Reghinim. Slovo ur znamená v chaldejštině oheň. Mimo jiné, představa ohně v Evolově systému posvátných obrazů evokuje solární mýtus, jenž je v jeho vnitřní hierarchii jedním ze stěžejních imaginačních vzorců. Je nutno zdůraznit, že Evolův koncept esoterní tradice se opírá o předpoklad, že alchymie je nositelkou hermetického vědění v tom nejhlubším smyslu a ve světle těchto souvislostí pak na rozdíl od jiných vykladačů Evola nepovažuje alchymii ani za „dětské“ nebo tzv. předvědecké stádium chemie ani za šarlatánství zlatodějů, kteří bláhovým důvěřivcům slibovali bohatství nebo nalezení zázračného elixíru života a nesmrtelnosti. Koneckonců problém transmutace kovů ve zlato se vyřešil rozbitím atomového jádra (s. 217). Evola, a to je třeba zdůraznit, vychází primárně z metafyzické dimenze (například na rozdíl od Jungova aplikovaného celostního pojetí „alchymie jako spásy“). Jedná se o systém, který se opírá o univerzalismus, který se vine jako spodní proud civilizačním konceptem vědění, jež je historicky součástí širší indoevropské tradice. 1] A tato cesta královského umění (ars regia) následně vede k tomu, co Evola označuje jako svrchovaný akt, jenž je podmínkou transcendování subjektu.

Brány imaginace

Jazyková a někdy také ikonografická podoba alchymických textů působí na prvním pohled nesrozumitelně. Tato sémantická mnohoznačnost spolu se šifrováním významů však byla záměrná. Důvody byly v zásadě tři. První z nich spočíval (a spočívá) v potřebě ochrany před profanací, proto také alchymisté a hermetikové vždy dodržovali pravidlo mlčení; druhým důvodem byla opodstatněná obrana před krutostí represivních praktik ze strany oficiální církve a třetí důvod vycházel z nutnosti přenosu vysoce esoterních obsahů prostřednictvím alegorií a ze složité symboliky opírající se o korespondenci kryptických obrazů. 2]

Výchozím bodem systému, jak uvádí Evola, je všejednota. Omnia unus est. Tradičním a univerzálním symbolem je kruh, spojený s obrazem mýtického Úrobora (posvátného hada, případně draka), jenž se zakusuje do vlastního ocasu. Některé alchymické školy tento výchozí stav označují jako prvotní a nerozlišenou matérii (materia prima), či jako chaos a vejce světa, které jsou entitami, jež v sobě obsahují potenciál určený k dalšímu tvarování. Zobrazení známá zejména z období renesanční nebo barokní ikonografie, která nás mimo jiné fascinují kouzlem tajemné patiny, staví proti sobě Slunce a Lunu. Jejich protilehlá pozice je ovšem typickou manifestací symbolického jazyka. Kruh Jednoty tak přechází v polaritu/dualitu (v klasické ikonografii se často objevuje například také protilehlá pozice červeného Lva a bílého Orla): primární je však představa Slunce, které je bytostně provázáno s ohněm a představuje symbol archaického pojetí mužského principu, Luna jako kosmická Panna, božská Žena nebo Paní vod, v indoevropské tradici pak v mírně posunutém významu – i jako Šamtá-Šakti 3] – je reprezentací ženského principu. Tato polarita, vycházející z intenzivně imaginovaných entit, anebo jako živoucí a materiální polarita zlata a stříbra, vytváří komplexní imaginační systém symbolických figur. Posloupností jdoucí od jednoty ke dvojnosti, přes trojnost (v alchymické tradici ji určuje synergické působení rtuti, síry a soli jako tří základních hermetických principů a konečně také symbolika barev alchymistického procesu, kterou zmíníme později, se dostáváme konečně ke čtvernosti, kterou určuje především živlový kříž (oheň, voda, vzduch a země); dodejme také, že kvaternita symbolizuje člověka v jeho fyzické i duchovní dimenzi jako komplex analogií, který určují čtyři roviny: Je to rovina zemského těla, odpovídající Saturnovi s tíhou olova, jež táhne k zemi, následuje merkuricko-lunární tělo, které už umožňuje paranormální vnímání skutečnosti, a tedy de facto i vstup do astrální pláně, dalším stupněm je tělo ohnivé a konečně tělo duchovní jako emanace slunečního principu, jež plodí individualitu jako funkci Já (str. 62-63).

Dokonalost magického kruhu jako organického systému vystihuje i pythagorejská tetraktys: součet jedničky, dvojky, trojky a čtyřky dává desítku: (1 + 2 + 3 + 4 = 10). Když prostřednictvím esoterní/příčné redukce odstraníme z desítky nulu dostáváme se opět k číslu jedna, k prvopočátku, a tedy k výchozí Jednotě, jež se uzavírá jako Úroboros, ale zároveň naznačuje nekonečné opakování mystéria bytí.

Tři barvy

Cesta Velkého Díla znamená přechod z jednoho stavu do druhého, což je podstatou aktu iniciace. To odpovídá základní doktríně, která se sice liší podle autorů (ale v zásadě je alchymie vždy aktem proměny v tom nejobecnějším  smyslu). Podle tradice zahrnuje alchymický proces kontinuální konfigurace sedmi základních operací. V širší tradici hermetismu vyjadřuje posvátné číslo sedm počet základních forem, které – podle různých hermetických škol a souvisejících tradic – procházejí v zásadě třemi stádii. Představa alchymické smrti, jež je „černější než čerň“, je přechodnou a přípravnou fází: „Pro obecné vysvětlení této zkušenosti, aniž by bylo nutné se uchylovat k esoterním naukám, stačí připomenout prostý fakt, že s mizejícím vnímáním vnějšího světa se zároveň snižuje aktivita normálního lidského vědomí. Ochabování vědomí odpovídá postupné separaci merkuriálního principu, který po svém uvolnění přestává přijímat obrazy vnějšího světa. Pokud se vůbec normální člověk dokáže orientovat bez přímé opory těchto obrazů, upadá do stavu snění a posléze do stavu spánku, v němž je oživení imaginace, která se oddělila od vnějších smyslů, doprovázeno ochabnutím a oslabením sebe sama. Jak toto oddělování pokračuje přichází spánek a vědomí se ztrácí. Následuje trans, letargie a kataleptický stav. A pak, když je separace naprostá, nastupuje stav zdánlivé smrti a konečně stav disociace organismu, který již není sjednocován životní silou, tedy smrt“ (str. 121).

Alchymisté se v praxi shodují v tom, že právě fáze separace je tím nejnáročnějším stupněm procesu, jenž někdy bývá označován jako bloudění temnotami nebo jako tzv. zkouška propastí. Evropská mystická tradice někdy pro tento stav užívá pojmu temná noc duše. Samotný akt mortifikace však v sobě skrývá potenciál proměny a výsledkem je stvoření hermetického androgyna (rebis), 4] jehož zobrazení bývá stylizováno jako pohyb dvou hadů na kaduceu (mužský a ženský princip). Temnota se postupně vytrácí a adept postupuje k dalšímu stádiu, jímž je albedo, čili bílé Dílo. Jeho součástí je askeze, jejímž cílem je ovládnutí démonických sil a astrálních fantasmat, jež plodí mysl plná přeludů; zároveň působí síla magického Ohně, který „ničí, rozpouští, zmrazuje, kalcinuje – je pronikavý, jemný, vzdušný, nenásilný (…), objímající i obsažný a jedinečný.“ 5] Černý kámen zbělá. Tento paradoxní obraz označuje přechodnou fázi, jejíž popis se může lišit podle tradic jednotlivých hermetických škol. 6] Nicméně i zde platí základní princip označovaný jako solve et coagula (rozpusť a sjednocuj): hmotné se zduchovňuje a dochází k transformaci. Červené Dílo (rubedo) je pak finalitou a završením celého procesu. Nikoliv náhodou nazval Evola svou autobiografii z roku 1963 Il Cammino del Cinabro (Cesta rumělky). Athanor a zkouška ohněm ve své konečné fázi představuje bytí Ducha, který zvítězil nad smrtí. Splendor solis: Cesta světla je otevřena. Jsme na konci Královské cesty, Král je korunován ve slávě chymické svatby, jež je konečnou transformací. Velké Dílo je dovršeno: Tělo, Duše a Duch opět nacházejí ztracenou jednotu.

Sestoupení do hlubin

Stará okultní moudrost, jež je známa pod zkratkou V.I.T.R.I.O.L., praví: „Visita Interiora Terrae, Rectificando Invenies Occultum Lapidem“. 7] Poznání je skryto a je předmětem hledání ve smyslu starověké zásady poznej sama sebe, a to se všemi důsledky. Ostatně, jak tvrdí neurovědci, potenciál a všechna tajemství lidského mozku a nejsou dodnes ani zdaleka prozkoumána. Na straně druhé je povzbuzující, že individuální cesta je otevřena každému, neboť je nepodmíněnou volbou; propasti a hlubiny mikrokosmu lidské mysli – jak dokládají právě možnosti alchymie – jsou nekonečné.

Poznámky:

1] Integrální součástí Evolova rozsáhlého díla jsou rovněž texty věnované východnímu esoterismu. V roce 1925 vydává Evola, poté co podstoupí  spirituální a osobní krizi, esej Člověk jako moc (L’Uomo come potenza), jehož text přepracovává ve čtyřicátých letech do nové knižní podoby pod názvem Lo Yoga della potenza, překlad pod názvem Jóga moci vydalo v roce 2019 nakladatelství Sol noctis.

2] Příkladem je Mutus Liber (Němá kniha), jejíž obsah tvoří patnáct obrazů, které podávají popis alchymických operací v praxi. Přetisk lze nalézt v Nakonečného Lexikonu magie. Poměrně nedávno ji vydalo také nakladatelství Malvern podle francouzské edice ze 60. let s cennými komentáři Eugèna Canselieta a Pierra Dujolse. Němá kniha je také součástí starší antologie, kterou na počátku 90. let pod názvem Kámen mudrců vydal D. Ž. Bor (Vl. Zadrobílek).

3] Srov. Evola: Metafyzika sexu (české vydání z roku 2009), s. 210-211.

4] S odvoláním na Éliphase Léviho Evola uvádí: „Sexuální spojení v okultním smyslu totiž obnovuje stav duchovní androgynie zničené ‚pádem‘“, s. 157. O dalších aspektech probuzení tzv. divoké síly hovoří Evola rovněž v souvislosti s kundaliní v praxi tantrické hathajógy (str. 156).

5] Dle Evolovy citace Livre d’Artemius, str. 162. Srov. též Khunrathův traktát Oheň mágů (vyd. Volvox Globator v roce 2019).

6] Silný literární obraz tohoto okamžiku magické epifanie podává francouzsko-belgická spisovatelka Marguerite Yourcenarová v závěru románu, který vyšel v českém překladu pod názvem Kámen mudrců (francouzský originál L´Oeuvre au noir je z roku 1968); renesanční alchymista a lékař Zenon zvolí ve vězeňské kobce stoickou smrt vlastní rukou, aby se vyhnul hrůzám inkviziční hranice.

7] Navštiv nitro země a očistou najdeš skrytý kámen. (Uvádíme jeden z možných překladů.)

Autor: Radim Lhoták

Uplynulo bezmála čtyřicet let od sametové revoluce. Kam jsme se to dopracovali, nebo lépe, čemu jsme se naučili? Pro trefné vyjádření si vypůjčím slova Carla Schmitta: Prohráli jsme vlastní porážku a užíváme si ji jako porážku někoho jiného, tudíž jako vítězství. Do našeho podvědomí se vemlouvají komičtí filosofové mýtu o svobodě a demokracii a společenský diskurz prefabrikují všeovládající symptomatické falsifikace. Není požitku pro ucho ani pro oko, nic nepomůže analýza ani pojem. Ze všeho čiší faleš a morální prázdnota.

Nepatříme na Západ, nepatříme ani na Východ, vlastně nepatříme vůbec nikam. Jsme jako zevlouni bez vlasti a bez domova. Není namístě se ptát, čemu jsme se naučili, ale čemu jsme se odnaučili: Číst, psát, naslouchat, vzdělávat se, kriticky myslet, být solidární, řídit se vlastním svědomím. Materiální zabezpečení od sametové revoluce zdánlivě vzrostlo, ovšem zdaleka ne pro každého. Obchody nabízejí vše, co hrdlo ráčí, ale dostupné bydlení, dokonce ani vlastní střechu nad hlavou si nemůže dovolit zdaleka každý. Mnozí z nás jsou na tom hůř, než kdykoli dříve: bezdomovci, matky samoživitelky, otcové vyobcovaní z rodin, zkrachovalé existence, zadlužení otroci lichvářů, lidé bez práce a bez zastání.

Nyní prožíváme revoluci postkulturní. Co to znamená? Především frontální útok na vše, co v minulosti zakládalo kulturu člověka cti, tradice, morálních zásad a svébytného uvědomění, útok na člověka zakotveného v sociálně podpůrném a rasově příbuzném společenství. Produktem postkulturní společnosti je individualistická bytost bez rodiny, bez přátel, bez duchovního zázemí, bez reálných mezilidských vztahů, osamělé individuum zoufale se upínající na virtuální sociální sítě, kde v sobě tlumí pocit vlastní zbytečnosti a mizivého významu pro své lhostejné bližní. Jediným měřítkem lidské hodnoty je postavení v zaměstnání vyjádřené velikostí měsíčního platu a strachem z neúspěchu či vyhazovu.

Člověk postkulturní doby je indoktrinován rozvratnými ideologiemi postkapitalistických elit, trpí nevědomostí, vymýváním mozku, sociální dezorientací, mravním úpadkem a tragickou nevzdělaností, ztrácí pojem o lidské důstojnosti, o nezávislé mysli, o smyslu života, o duchovních hodnotách, o společenském významu, o přirozeném řádu, o hodnotovém žebříčku, o vlastní identitě, o kulturních hodnotách vůbec, dokonce o vlastním pohlaví. Takový jedinec přestává být svobodným člověkem a stává se chovným zvířetem ke spotřebnímu využití.

Zdá se, že postkulturní revoluce, jejíž cílem bylo zničit tradiční kulturní kořeny západní společnosti, je dokonána. Předcházela jí revoluce křesťanská, revoluce feudální, revoluce osvícenská, revoluce buržoazní, revoluce průmyslová, revoluce socialistická a v neposlední řadě revoluce feministická. Kdo v této historické řadě revolucí vnímá sestupnou tendenci, ten se nemýlí. Snahou každé revoluce je násilně zvrátit involuční proces, který ve skutečnosti probíhá namísto tolik opěvované evoluce. Leč jedná se o marnou snahu vykazující pouze dočasné výsledky.

Nikoliv pokrok, ale úpadek je znakem historického vývoje lidstva od starověku do současné doby. Involuci zastavit nelze, tak jako pokrok, neboť každý pokrok, jak ho známe, má z hlediska lidské společnosti involuční charakter.

– právě vychází!

Hugo von Hofmannsthal ve své proslulé mnichovské řeči „Písemnictví jako duchovní prostor národa“ z ledna 1927 (tedy za kanálově zlatých dvacátých Výmarské republiky) nazývá ty smělé muže, kteří po zhroucení Německé říše v roce 1918 nerezignovali, ponietzscheánsku:

„Jak bych Vám však charakterizoval tyto lidi ducha (…) osamělé jedince, avšak žádostivce prahnoucí po nejvyšších poutech, osoby bezmála neznámé, leč tu a tam potají a v pozadí vyžadující autoritu – tyto nepolapitelné mnohé či málokteré, bezmocně mocné, skrytě účinkující? Neznám výstižnějšího slova k označení, než že je pojmenuji slovem, jímž Nietzsche v první Nečasové úvaze označil tento postoj německého ducha: že je nazvu hledači (…) potkáváme je na každém kroku, nikdy ne však jako semknutý houf, nýbrž postupují tímto národem jednotlivců jako tuláci na vlastní pěst (…) Těkavého ducha vystupujícího z chaosu [mají], s nárokem na úlohu učitele a vůdce – s ještě troufalejšími nároky – s aurou genia na klenutém čele (…), který hledá druhy pro svou válečnou výpravu. (…) Těchto skupin je v niterně tak širém prostoru naší velké země (…) mnoho – a jejich tajná shoda – všech těchto osob stojících stranou, neznámých, z duchovní nouze svépovolaných – je pravou a jedině možnou německou akademií. (…) hýřilství a blouznilství ustoupily u našich hledačů neomylně přísnosti a mužnosti. Uměřenosti tkvící v udatnosti, dokonce sveřeposti (…) Jakémusi rysu fanatismu a askese, vytrvalé odříkavosti zhrdající kvapností. To všechno dřívější časy vůbec neznaly. Vždyť nevydali se hledat svobodu, kdož se vydali hledat, nýbrž sepjatost (…) život lze žít jen díky trvalým poutům (…) Tady se stávají takoví jednotlivci spojenci, rozptýlená, mimosvětná individua jádrem národa. Neboť vzestupujíc od synthese k synthesi, obtíženo vpravdě odpovědností (…) – musí takto napjaté úsilí, pokud je genius národa nenechá na holičkách, dospět k tomuto nejvyššímu cíli: aby se duch stal životem a život duchem, jinými slovy: k politickému uchopení duchovosti a duchovnímu uchopení politiky, k utvoření pravého národa. (…) Proces, o němž tu mluvím, není než  k o n s e r v a t i v n í  r e v o l u c í  takového rozsahu, jak ho evropské dějiny ještě nezakusily. Jejím cílem je tvar, nová německá skutečnost, na níž by se mohl podílet celý národ.“ (Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, s. 420nn).

Největším z těchto „velkých neznámých“ – poválečných hledačů –, se nadlouho stal Arthur Moeller van den Bruck, jemuž ve třiadvacátém roce vyšla kniha Třetí říše, vedle Spenglerova Zániku Západu nejdůležitější spis první fáze konzervativní revoluce, jak se právě a hlavně podle něj začalo říkat antimaterialistickému, antiindividualistickému a voluntaristickému světonázoru, jehož nositelé hodlali znovu spojit, vrátit a pozvednout – nastolit – to věčné a původní, co revoluce liberalistické rozvrátily, potlačily, snížily.

Třetí říše se jim stala zásadní směrnicí, přestože k „pochodu na Berlín“, který měl pod heslem Italia docet (Itálie učí) napodobit o rok dřívější „pochod na Řím“, tehdy nakonec nedošlo.

Zdaleka však nejde o historický dokument. Vždyť Třetí říše je především zdrcující kritikou liberalistické ideologie vládnoucí (světu) a ovládající (lidi) dnes více a důsledněji než kdykoli dříve; úhlavní nepřítelkyně posvátna, národů, ideje pravého Státu a všech vazeb vyjma peněžních.

 Třetí říše také naprosto není pouze knihou politickou, má hluboký metapolitický přesah: viz úvahy o  prostoru (typu „může se prostor udát v čase?“), věčnosti a časnosti, o vzniku a vý-voji, aj.

O trvalé platnosti autorovy základní geopolitické představy pak svědčí, že dnešní liberálové znemožnili jakékoli její uskutečnění na celá desetiletí dopředu způsobem, jakého se sotvakdo nadál ještě roku 2009; ani Guillaume Faye tehdy explicitně nepsal o rozpolcení Eurasie horkým válečným pásmem, v němž ku prospěchu atlantistů roky krvácejí dva úzce spřízněné, z jejich washingtonsko-londýnské perspektivy beztak nenapravitelně podřadné národy.

Třetí říše vychází ve výboru (pomíjejícím jen to čistě časné, nevratné) a vůbec poprvé v českém překladu.

Jestliže revolucionář začne s přesvědčováním o své utopii, pak se konzervativec ani tak nebude obávat, že třetím, kdo se směje, bude světová revoluce, jako toho, že to bude demokracie: táž internacionální a západnická, liberální a formální, zkorumpovaná demokracie výrazné menšiny bohatých lidí, která se se svou naprostou bezskrupulózností doposud až příliš dobře vyznala v tom, jakými prostředky se dá ovládnout ona výrazná většina – a proti níž komunistický proletariát bojuje asi zcela marně. (kap. „Konzervativci“)

***

Konzervativec má o člověku smýšlení zároveň velmi vysoké i velmi nízké. Ví, že s lidmi se dá dosáhnout těch nejctihodnějších věcí, jestliže jako pospolitost obhájí svou existenci, vybojují si budoucnost a prosadí svou svobodu. Nijak se však neklame v tom, že lidé, národy a generace se vždy úplně zničili, když se popustila uzda jejich Já a tomu Já se dovolilo žít podle jeho chtíčů. (kap. „Konzervativci“)

***

Plazí se k nám zvíře v člověku. V Evropě vzchází africká tma. My musíme být strážci před prahem hodnot. (kap. „Třetí říše“)

Historický kontext

Kniha Třetí říše vyšla v roce 1923 čili v roce okupace Porúří Francií: Karl Radek, funkcionář kominterny, oslavuje odboj a oběť nacionála Lea Schlagetera; v roce fémových soudů a nezdařených státních převratů: demokratický tisk informuje o potlačení pokusů o puč „nacionálně-komunistických band“, totiž Černého Reichswehru u Kostřína, a nacionálně-socialistického hnutí v Mnichově; v roce obří (sociální) inflace, kruté (nacionální) bídy a všeobecné nestability: přesto i právě proto se zdá, že již tak hrubě otřesenou rovnováhu vnuceného demo-liberálního systému, zakládající se na politickém schématu pravice versus levice, může rozmetat hnutí a úder  t ř e t í  p o z i c e .

Autor: Rudolf Jičín

„Místo bojů a prolévání krve by lidstvo mělo spíše spolupracovat pro pokrok. To je pro něj jedině důležité: práce učitelů, vědců, vzdělaných kněží, lékařů a právníků všude na světě, bez zřetele ke státům a hranicím, politickým stranám a ideologiím. Pro mě neexistují kapitalisté a komunisté – jsou jen dobří a špatní, čestní nebo špatní lidé, ať žijí kdekoliv,“

plácá Světlana Allilujevová, dcera Josifa Vissarionoviče Stalina, v autobiografii Only One Year (Jen jeden rok, 1969)

Stalin byl muž činu, státník, politik, člověk, na jehož bedrech spočívala odpovědnost za osud obrovské země. Představme si, jak by ji měl řídit vyzbrojen takovýmito intelektuálskými naivnostmi. Kdo chce řídit stát, musí ihned pochopit nesmyslnost takovýchto přístupů, odmítnout je, ba přímo je nenávidět jako výraz naprosté hlouposti a neporozumění základním skutečnostem dějin. To se samozřejmě týká i „demokratických politiků“, kteří je neustále omílají, ale ani ve snu je nenapadne brát je byť i jen na okamžik vážně. Každý z nich ví, že tyto demokraticko humanistické bláboly se hodí jen do příslušných projevů na veřejnosti, k ničemu jinému. Kdyby podle nich měli vést svůj stát, znamenalo by to katastrofu.

Ne náhodou všichni velcí muži činu nesnášeli tyto. bláznivé intelektuály se všemi jejich abstraktními vznešenými ideály, které by v praxi vedly ihned ke zkáze, protože znamenají vydat se na milost a nemilost každému protivníkovi, který takto naivně nesmýšlí.

„A tu přede mnou vyvstal také celý život mého otce. Bylo to jedině a pouze popírání rozumu a dobra pro ctižádost… On sám zapadal stále hlouběji do propasti lži a pýchy, až se tam zadusil.“

Další naivnost. Jistě, o Stalinově ctižádosti není pochyb. I Stalin byl pouze člověk. Tímto psychologizováním však nikdy nevysvětlíme jeho dějinnou úlohu. Stalin nebyl jen ctižádostivec, nebyl jen diktátor a usurpátor. Jeho úkolem bylo řídit stát, tj. především ho zachovat. Už ani toto pouhé zachování by nebylo možné, kdyby byl jednal jinak. Musíme mít stále na paměti objektivní podmínky. Státník si nemůže dělat co chce, je determinován historií své země a jejím současným stavem, okolními poměry a zájmy.

„Nejsem svobodný, mám tvrdého pána: fakta,“ Napoleon.

Kdo to nechápe, není člověkem činu; může si žvástat s umělci v kavárnách, ale nelze ho připustit k praktickému řízení. Rusko nebylo možno demokratizovat, protože by to znamenalo jeho rozpad; dokonce i dnes by to znamenalo jeho zkázu. I kdyby byl Brežněv přesvědčením nejdemokratičtější z demokratů, musí na to jako vůdce státu zapomenout, nechce-li stát zničit. Vše ostatní jsou fantasie historiků, kteří mají tu drzost, že se cítí povoláni dávat dějinám dobré rady: historiků, kteří jsou historicky nuly. Tyto katedrové nicky se nám pokoušejí vykládat, co měl udělat Napoleon, Lenin, Hitler, Stalin. To je k smíchu.

V dané situaci, kdyby Stalin nezničil své nepřátele, zničili by oni jeho. Kam by přivedli Rusko, je otazník. Stalin byl přesvědčen, že do zkázy, a to jistě právem: byli to právě z valné části lidé neschopní se osvobodit od těchto intelektuálských literárních mýtů. Měli občas, např. Trocký, dobré nápady, které Stalin využil; nyní se mu to vytýká. Jenže tito lidé nebyli schopni důslednosti v  provádění těchto myšlenek a zejména to u nich byly jen střepy. Genius činu se vyznačuje právě tím, že je schopen chápat vše najednou a ihned. Zatímco ostatní přemýšlejí, diskutují, váhají, staví argument proti argumentu a utápějí se v dedukcích, aniž by dospěli k výsledku, on ví. Bezprostředně ví, co je třeba vykonat. V tom se podobá geniálnímu umělci, který při tvorbě rovněž nepotřebuje o tom přemýšlet. Ví, co má učinit. Tím se právě geniové liší od všelijakých nádeníků, ať vědeckých, uměleckých či politických. Trocký byl nadaný a chytrý, Stalin byl obojí a navíc geniální. Věděl, co je nutné a také naopak, co je nesmysl. Není divu, že tito lidé pak považují ostatní, kteří se kolem nich motají za hlupáky. Můžeme si představit, že se zpočátku snaží vysvětlovat a přesvědčovat; brzy však poznají, že je to marné: člověku nelze vysvětlil, co v něm není, nelze ho předělat a už vůbec nelze vyrobit přesvědčováním a poučováním z průměrné nebo třeba i nadané hlavy genia. Genius, který ví, že má pravdu, že zná jedinou možnou cestu, pak nutně dospívá k podrážděnosti vůči těmto lidem. Když je nemůže přesvědčit, musí je odstranit. V ruských poměrech to znamenalo likvidovat je fyzicky, jinak by nikdy nepřestali otravovat. Morálka zde nepřichází v úvahu. Je třeba učinit, co je nutné. To platí všude, kde jde o zdar nějakého podniku (viz třeba Parkinson). Odhánějte si shovívavě komáry! Stalin si nemohl dovolit skrupule obvyklé v demokraciích: tam jsou jiné poměry a nekladou se tak vysoké cíle. Politik přijímá pravidla hry, např. že bude vládnout určité volební období a pak odejde, když prohraje. Jak by mohl genius činu přistoupit na takového hračkářství. Na tuto krotkost! Má-li se něco skutečně vykonat, musí takovéto legrácky stranou. Tady šlo o bytí a nebytí státu, o jeho zprůmyslnění, vyzbrojení. V Rusku to nebylo možné uskutečnit jinak než terorem. Kde např. vzít pracovní síly na stavby v nesmírně obtížných podmínkách, když lidem není co nabídnout? Hrstka idealistů to nevytrhne. Tisíce komsomolských obětavců se vyskytují jen v románech. Lidé se tam musí nahnat a k tomu je nejlepší je uvěznit. To byla v Rusku jediná možnost.

„Dějiny… vynášejí rozsudek.“

Zcela správně. Vynesly ho i o Stalinovi a daly mu plnou satisfakci. Stalin vyhrál největší válku dějin a vytvořil z Ruska supervelmoc. Je to snad málo? Musíme pro tento okamžik uvažovat z jeho hlediska, ne z našeho nebo jiných. Jeho úkolem bylo povznést Rusko k historickému významu. Ne nějaké vysněné Rusko, ale to, které zde bylo. Dokázali by to jeho odpůrci? Intelektuálové a historici mohou tisíckrát tvrdit, že ano, a představovat si, jaká by pak povstala na světě krása socialismu, jaké nádherné perspektivy by se pak otevřely lidstvu, ale to jsou jen jejich sny, pouhý doklad, jak špatně znají člověka, jak mu nerozumějí a jak naivní jsou jejich představy o dějinách.

Stalin měl na nočním stolku nikoliv Marxe – s tím by daleko nedošel -, ale Machiavelliho. Kdo z ostatních bolševických vůdců, jeho odpůrců, ho měl ještě na nočním stolku? Tito inteligenti tam zřejmě měli nějaké básně nebo romány.

Učitelé, lékaři, právníci! No potěš pánbůh! Všude zavládne laskavost, humanismus, tolerance, svoboda, mír, lidé se budou cukrovat jako hrdličky. A k tomu vědci! Všichni se přímo předhánějí v nezištnosti a obětavosti. Allilujevová nic nepochopila. Co si o své dceři mohl myslet Stalin?

„Vozněsenskij… recitoval své verše o tom, že všichni lidé jsou bratři, všechny národy si přejí mír a přátelství a jenom vlády tomu brání.“

To je přesně ono. Takovíto cvoci si chtějí hrát na svědomí národů. Může se kdo divit, že Stalin nesnášel tyto pitomce a jejich žvanění?

„Nevěřil v ideály, nýbrž jenom v reálný politický boj.“

Přesné a správné. Ideál je jen vůdčí idea. Ohánět se jím v konkrétním boji a myslet to vážně je politické idiotství, které si mohou dovolit právě jen intelektuálové. Nemají odpovědnost a tak si mohou plácat, nač si vzpomenou.

Poznámka DP:

Text ze „Zůstalostí“ publikujeme se zpožděním – původně měl vyjít jak u příležitosti autorových nedožitých třiadevadesátých narozenin, tak s ohledem na jednadvacátý srpen, „ránu z milosti, uštědřené této neobroditelné obrodě“ (Effenberger) sovětskými tanky, které ji tak – před definitivní proměnou v bažinu – zachránili pro český mythus.  Titulek je redakční.

Julius Evola

Autor: Andrea Scarabelli

V rušném roce 1938 podnikl Evola další dvě cesty. První následovala po německé výpravě a přivedla jej do Prahy, města prostoupeného po anšlusu [Rakouska] plíživým strachem. Když sem na samém začátku července dorazil, nalezl město přeplněné návštěvníky desátého všesokolského sletu. Pod heslem ve zdravém těle zdravý duch panslavistická organizace Sokol prosazovala všestrannou výchovu mládeže schopnou sjednotit tělo a ducha. Půlmilionu jeho členů proudilo do „stověžatého“ města v atmosféře pohlcené mezinárodním děním – jako by je pobízela tíha dějin přeměňující sraz na jakousi oslavu odehrávající se na pokraji propasti. Dokonce ani Evola nebyl vůči tomu zcela imunní. Byl svědkem „nepopsatelného entusiasmu obyvatelstva, představení odehrávajícího se na Masarykově stadionu, které zde k sobě přivedlo 210 000 lidí“; v „oblíbených nočních podnicích“ i „zvucích národních písní a slovanských pochodů“ byl svědkem „jedinečné atmosféry“ sjednocující „obyvatelstvo se sokolským hnutím různých národů.“ Avšak v uličkách na Malé straně o těchto pražských nocích již bylo možné cítit blížící se evropskou katastrofu. 1]

V této horečné atmosféře se setkal s ministrem zahraničí Kamilem Kroftou, jenž mu pověděl, že nelze zcela vyloučit Evolou předloženou (a v Bělehradě diskutovanou) hypotézu „o politice úplné autonomie různých menších středoevropských a balkánských států, včetně Československa, které by se jednostranně neodvolávaly na Londýn a Paříž, nebo které by jinak nenarušovaly mezinárodní politiku Osy.“ 2] Avšak Krofta požadoval, aby tyto mocnosti poskytly nějaké záruky. Se sudetským povstáním z 13. září a anexí Sudet Třetí říší z 1. října ovšem věci nabraly jiný směr. To, co Britové a Francouzi chválili jako krok k zachování míru, bylo ve skutečnosti jednou z příčin druhé světové války.

Filosof pokračoval se svou „paralelní diplomacií“, jak ji nazval Claudio Mutti, a zkoumal možnost „švýcarské“ autonomie pro tato území, včetně zachování svobody sudetských Němců v rámci samostatného Československa. Toto zkoumání je zdokumentováno ve třech rozhovorech publikovaných v novinách Il Regime Fascista. Prvním je již shora zmíněný rozhovor s Kroftou, v němž je zdůrazněna potřeba zachování centrální vlády v Praze vyvažované jistou mírou decentralizace. Když se ministr označil za demokrata, nemohl Evola než přirozeně reagovat: „Demokracie je postoj kompromisu, který nepůjde v brzké budoucnosti zachovat, jelikož bude třeba se rozhodnout, zda se vydat doleva či doprava.“  Skutečně, tato slova se měla naplnit. Bouřlivé vztahy Prahy s jejími sousedy nevěstily nic dobrého a vyloučily možnost, že by se „Malá dohoda“ včlenila do plánu multipolárního uspořádání založeného na říšské formě federalismu. 3]

Nicméně aby získal o „československé krizi“ objektivní a nestranný obraz, vyslechl Evola všechny zainteresované strany. „Při večerním setkání na terase nad Vltavou, s působivým výhledem na Prahu zalitou měsíčním světlem a třpytící se světýlky snových památek a mostů, s hradní katedrálou nad tím vším“ se sešel se zástupcem těžké politické váhy té doby. Šlo o Wilhelma Sebekovského, vedoucího tiskové kanceláře Konráda Henleina, zakladatele Sudetoněmecké strany a stoupence anexe k Třetí říši (rovněž žáka Othmara Spanna, který nejspíše setkání domluvil.) Sebekovsky pověděl italskému novináři, že sebeurčení národů je prvním principem mezinárodní politiky. Tento názor o autonomii byl v opozici vůči českému centralismu a když se Evola vrátil k myšlence o Třetím bloku, dotazovaný z velké části souhlasil, ve prospěch nezávislosti bez anexe k Říši – která však stejně přišla. 4]

Nakonec se Evola setkal s Karolem Sidorem, stoupencem Andreje Hlinky, vůdce slovenské autonomistické strany (který zemřel o měsíc později), a prvním velitelem Hlinkovy gardy. V rozhovoru se rozvinulo téma požadavků menšiny, která se jako menšina odmítá nazývat, ovšem kterou žene touha po boji za vlastní nezávislost v takové míře, že by dokonce odvolala své zástupce z parlamentu v Praze. Tento rozhovor proběhl v Bratislavě, kde zmíněný politik odhalil, že slovenskou menšinu znepokojuje osa Moskva-Praha-Paříž. Takovýto radikální antikomunismus vedl dotazovaného i celé jejich hnutí směrem k německým a italským pozicím. 5]

Nelze vyloučit, že filosofovo soukromé zkoumání, včetně tří „evropských průzkumů“, bylo vedeno z Vídně. Důkazem toho je článek ze švýcarského Weltwoche z 11. října 1935: „Opravdové vedení sudetoněmecké vlastenecké fronty“, jak uvádějí tyto noviny, našlo svou oporu v „dr. Heinrichovi, vysokoškolském učiteli na volné noze a asistentovi známého prof. Othmara Spanna“. Spannovi mladí sudetští Němci dobře věděli, že s Hitlerovou standardizací by byli ztraceni, a tudíž chtěli realizovat své ideje o organickém státu v rámci Československé republiky. 6]

Nadto v roce 1930 sám Heinrich založil Kameradschaftsbund (po vzoru učení Stefana Georga, který inspiroval založení stejnojmenného sdružení uvnitř Wandervogel v roce 1926), což byla organizace s klíčovou úlohou pro vznik Sudetoněmecké strany (jejíž někteří členové vzešli z Heinrichova kruhu). S etnickou vizí v podobě duchovního řádu oponujícího nacionálněsocialistickému biologismu jeho členové usilovali o federální stát založený na principech Othmara Spanna, čímž by osvobodili Sudety, aniž by je uvrhli do jha Třetí říše. Oficiálně byl rozpuštěný v roce 1935. Nicméně dál vyvíjel podzemní činnost a nelze vyloučit, že dr. Ruthar – který se objevuje v množství hlášení amerického OSS 7] (dnes již odtajněných na webových stránkách CIA), který byl členem Spann-Kreis, hlavou Sudetského hnutí v Praze a pražským představitelem Kameradschaftsbundu – pomáhal Evolovi na jeho cestě tím, že mu zprostředkoval kontakty s některými z dotazovaných. 8]

Jiné střípky z pobytu v Praze zveřejnil Evola v článku z pedesátých let, kde píše o židovském ghettu a Staronové synagoze, domově rabiho Löwa. Popisuje interiér, který lze navštívit „pouze máte-li u přežívající rabínské komunity zvláštní sympatie“. V tomto potemnělém interiéru, s jeho surreálně „nízkými a nesymetrickými klenbami“, mu ukázali křeslo legendárního rabína v místnosti, kde byl podle legendy stvořen Golem. 9] Je docela možné, že Evola, coby čtenář známých Meyrinkových románů, udělal vše myslitelné pro to, aby mohl navštívit tato jím barvitě popsaná místa.

Ukázka z 5. kapitoly knihy Vita avventurosa di Julius Evola autora Andrea Scarabelli, vydané v roce 2024 nakladatelstvím Bietti. Dostupné rovněž v anglickém překladu od nakladatelství Arktos.

Poznámky:

1] Viz Julius Evola, Esplorazioni europee. I „Sokol“ a Praga, v Il regime fascista 14. července 1938. Pro obecnější analýzu „pražské otázky“ viz Julius Evola, Esplorazioni europee. Inquadramento del problema cecoslovacco, v Il regime Fascista, 16 července 1938; Dopo Monaco, v Lo Stato, říjen 1938, také dostupné v J. Evola, Lo Stato (1934-1943), Libreria Europa, Roma 1995, pp. 448.

2] Julius Evola, Bilancio europeo della crisi cecoslovacca, v Bibliograpfia Fascista, prosinec 1938, nyní rovněž v Esplorazioni e disamine, svazek I, s. 247.

3] Viz Julius Evola, Prospettive della crisi cecoslovacca.

4] Viz Julius Evola, Le rivendicazioni dei Tedeschi Sudeti, in un colloquio noc il rappresentante di Henlein, dottor Sebekowsky, v Il régime Fascista, 20. července 1938.

5] Viz Julius Evola, Gli autonomisti slovacchi e il problema cecislovacco, v Il régime Fascista, 22. července 1938.

6] Viz Claudio Mutti, La diplomanzia paralela di Julius Evola, s. 380. „Skryté směřování“ lze rovněž vysledovat v dalším odtajněném dokumentu z archivu OSS, dle kterého Heinrich údajně podněcoval sudetské povstání využitím některých místních obyvatel, kteří byli „proněmečtí“ a zároveň „protinacističtí“. Vskutku „několik antinacistů bylo členy Spannova kruhu“. (Archiv CIA, Nazi War Crimes Disclosure Act, 161, Paeffgen, Theodor, 0007, viz zde). — DP: Mohler nebo Nolte je nazývají „nenacistickými fašisty“: konzervativními revolucionáři.

7] Office of Strategic Services, Úřad pro strategické služby, pozn. čes. překl.

8] Archiv CIA, 129, Goettsch, Werner, 0019, viz zde. Viz také Janek Wasserman, Black Vienna, s. 76.

[9] Julius Evola, Il Golem misterioso nella sinagoga, v Roma, 17. září 1957, také v I testi del «Roma», s. 323.

Poznámky DP:

K „učení Stefana Georga“ podrobně v: Stefan George, Poesie: z Tajného Německa (Praha: Délský potápěč, 2022).; viz hesla „Bund“ (ani společnost ani pospolitost;  s v a z ! společenství založené na sdílení „zvláštního životního pocitu“: do pospolitosti či společnosti se člověk rodí, ke Svazu dobrovolně přistupuje, je-li ovšem přijat; pro příslušníky svazu jsou jeho stanovy závaznější než pravidla a zákony společnosti, v níž žijí), „George-Kreis“, „Herrschaft und Dienst (Panství a služba); a především zde přeložené bezejmenné básně z knihy Stern des Bundes (Hvězda svazu) s. 47 až 63. Jedna z nich začíná: Nová šlechta, již hledáte / nevzejde od štítu a koruny!

Ke „Kameradschaftsbundu“ Jörg K. Hoensch, „Othmar Spann, Kameradschaftsbund a Sudetoněmecká vlastenecká fronta“ v: Dějiny a současnost 5/1999, kde mj. stojí: „Odmítání demokracie a politického stranictví velkou částí mladší sudetoněmecké generace šlo ruku v ruce s příklonem nejprve k romanticko-mytickým ideálům „hnutí stěhovavých ptáků“ (Wandersvogelbewegung), brzy však k novým formám a obsahům mládežnického soužití. (…) Nová orientace se vyznačovala elitářským sebepochopením, přísnou, podle vojenského vzoru vybudovanou strukturou, jež byla postavena na principu vůdcovství a poslušnosti, duchovní orientací na nadosobní, zčásti transcendentní ideály.“

Studie končí: „Poněvadž Henlein – na rozdíl od Hitlera – nebyl charismatický vůdce, jehož postavení a osobnost by byly natolik dominantní, aby zamezily zformování fronty uvnitř vlastního hnutí, cítil se počátkem roku 1935 nucen zříci se Spannových zásad [Rosenberg je ve svém Mythu označuje za „novou scholastiku“, viz stránky „Der neue Universalismus“, „Völkische Theokratie a Neue Priesterherrschaft?“], které se odlišovaly od nacionálněsocialistického učení, a akceptovat ideologii a autoritu, kterou uznávali i jeho protivníci. Zdálo se, že tato ideologie a autorita [NS] mají lepší předpoklady stát se účinným zdrojem legitimity.“

Paul Burnley (vpravo) s mladými přáteli

Brutálně upřímné, upřímně brutální

Deník skinheada je záznamem sociálních dějin dvacátého století, kdy se mladí lidé přidávali k různým subkulturám. Byli tu punkeři, rockabilly, rockeři, tedové, novoromantici, mods, scooter boys, heavymetalisté, hippies a gotická subkultura. Ve dvanácti letech se Paul Burnley vydal ve stopách svého staršího bratra a přidal se k londýnským skinheadům. Byla to cesta, která vedla k násilí, pití alkoholu „natajno“, policejním celám, rozpadu rodiny, radikální oi hudbě a krajně pravicovému fanatismu.

Napsané z pohledu tehdejší doby a s typickou bezohlednou drzostí — autor si nebere servítky. Nic není přikrášlené, žádné omluvy, jen strhující a místy děsivý popis života uprostřed chaosu těch opojných let.

Bibliografické údaje

Název: Deník skinheada 1980-1986
Autor: Paul Burnley
Originál: Skinhead Diaries 1980-1986, Vol. 1
Rok vydání: 2026 (1. vydání)
Nakladatel: Knihy Obrys
Vazba: Brožovaná (Vazba V8 – flexo, kulatý)
Počet stran: 240 stran
Rozměry: 148 x 210 mm
Váha: 526 g
Grafická úprava, obálka a sazba: Štěpán Kot
Překlad: Hana Milchová
ISBN: 978-80-909676-0-1
Doporučená prodejní cena: 549,- Kč

Knihu lze objednat na stránkách knihkupectví Alembiq, knihkupectví Skleněná louka nebo v eshopu Náš směr.

***

Paul Burnley – Deník skinheada 1980-1986

Předmluva autora

Před více než čtyřiceti lety si dvanáctiletý chlapec vyholil hlavu a vyleštil staré martensky. Uchvátilo ho nové sebepojetí a povzbuzovala ho hudba ska kapel stylu 2 Tone, jako byly Madness, The Specials a Bad Manners. To, co mělo odstartovat éru omamující mladické euforie, se nakonec vyvinulo v něco úplně jiného. Na pozadí rozvrácené rodiny, pesimistického výhledu do budoucnosti v thatcherovské Británii a rasového napětí v postranních londýnských uličkách se zrodil příběh vzteklého dospívání epických rozměrů.

Zatímco jeho vrstevníci ve škole zdolávali své Rubikovy kostky a nacvičovali elegantní triky na BMX kolech, tento chlapec pravidelně navštěvoval punkové koncerty, extremistické politické demonstrace a býval přímým svědkem šokujícího brutálního násilí.

Ve třinácti byl zatčen za podněcování rasové nenávisti, ve čtrnácti vyhozen z domova, v patnácti odešel ze školy s prázdnýma rukama, v šestnácti utekl z domu svého otce-alkoholika, aby se přidal ke gangu nacistických motorkářů, a v sedmnácti stál v čele nacionalistické skinheadské punkové kapely – to býval recept na katastrofu první třídy.

Toto je příběh o tom, jak se z přemýšlivého, tvořivého chlapce, který miloval kreslení a šachy, stal skinheadský pěšák, který se indoktrinoval filosofií snažící se „udržet Británii bílou”. Nakonec se vžil do role nacistického hudebníka a vůdce krajní pravice, jenž po celém světě vystupoval s rasistickým rock’n’rollem.

Ještě jako teenager se vášnivě stýkal jak s členy Ku Klux Klanu, tak s německými, italskými a švédskými pravicovými fanatiky. Diskutoval s americkými revolucionáři, kteří si odpykávali čtyřsetleté tresty za terorismus, a stoloval se zatvrzelými válečnými veterány v černých uniformách Hitlerovy nechvalně proslulé SS. Vycepoval armádu zběsilých boot boys v sílu věrnou národnímu socialismu, v přesvědčení, že jednou nad Downing Street zavlaje vlajka se svastikou.

Když se fasáda, kterou si budoval více než deset let, zhroutila, začal vážně přemýšlet o tom, co dělá. Přerušil všechny vazby s hnutím a snažil se vytvořit nový život, uzdravit staré rány, znovu navázat vztahy se svou odcizenou rodinou a věnovat se umění.

Po nástupu do mezinárodní eventové společnosti, kde mimo jiné natáčel hudební videa pro Status Quo a své idoly dospívání Madness, odešel, aby se věnoval studiu vizuálních efektů na National Film and Television School. Po absolvování NFTS v roce 2006 se podílel na natáčení hollywoodských filmových trháků, jako byly Harry Potter a Hvězdný prach (Stardust).

V roce 2010 byl na BBC poprvé odvysílán jeho film Fire in the Blood. Jeden deník jej označil za „nejupřímnější zobrazení umělce, jaké kdy bylo natočeno“. Dokument se zaměřil na alkoholismus otce, známého umělce, matčino opuštění rodiny a její rozpad, a což je neuvěřitelné, i na to, jak se jim podařilo najít cestu zpět ke dříve nepředstavitelnému znovusjednocení.

Dnes vede kreativní podnik určený mladým lidem a zaměřený na hudbu, filmovou tvorbu a tvůrčí psaní.

Tím dvanáctiletým klukem jsem byl já a toto je můj příběh.

Nebylo snadné vrátit se do svého mládí. Všechno je propletené – to dobré, to špatné i to ošklivé. Radost a nadšení mládí, bolest z těžkých životních okolností, touha někam patřit, neohrabaná vášeň pubertálních lásek, rodičovská odmítnutí, nedostatečné vzdělání, chyby nezralého úsudku, zoufalství z pocitu, že mě nikdo neposlouchá, drzost a tunelové vidění londýnského kluka ztraceného na širém moři s nefunkčním kompasem.

Díky oddanosti a neústupné vytrvalosti jsem se stal známým mezi stoupenci nadřazenosti bílé rasy po celém světě: od Evropy po Severní Ameriku, od Ruska po Austrálii a dále. Jako zpěvák, hybná síla a agitátor neonacistické rockové kapely No Remorse jsem fanaticky působil pod pseudonymem Paul Burnley. Ačkoli to byla jistě vzrušující zkušenost – cestovat po světě, vystupovat naživo před stovkami a tisíci příznivců, nahrát přes deset studiových alb a přechytračovat stát i naše levicové nepřátele pořádáním akcí tváří v tvář ohromujícím překážkám –, brutální konflikty a násilí nakonec zanechaly trauma a hluboké jizvy, které již nebylo možné ignorovat.

V průběhu let mě mnozí přátelé, kolegové, spisovatelé, aktivisté a dokonce i duchovní povzbuzovali, abych své zážitky sepsal. Dokud neuplynulo dost času, nebral jsem tuto možnost nikdy vážně. Nechtěl jsem vystrkovat hlavu, abych na sebe přitáhl další nežádoucí pozornost, ani jsem nechtěl, aby můj příběh skončil mezi memoáry „chuligánské literatury“, které vzrušují ty, kdo mají zálibu v prázdném chvástání a bezduchém násilí.

Když jsem se v roce 2014 nakonec vydal na tuto literární cestu, bylo to jako očistné cvičení, abych lépe porozuměl svému mladšímu já. Poskytlo mi to nadhled nad tím, jak jsem dostal do pasti vzteku a nenávisti a jak jsem nakonec nejvíc potrestal sám sebe. Když jsem poprvé vzal do ruky pero, neměl jsem na mysli žádné čtenáře, jen myšlenky na své dvanáctileté já, které se před tak dlouhou dobou vydalo na tuto katastrofální cestu. Jakmile byla kniha dokončena, rozhodně jsem neměl v úmyslu ji vydat.

Snažil jsem se tuto biografii napsat s odstupem času a s porozuměním širším souvislostem, ale zjistil jsem, že trávím čas nekonečným odsuzováním sebe sama nebo hledáním důvodů, které by ospravedlnily mé činy, což bránilo plynulosti příběhu. Rozhodl jsem se pro vyprávění v první osobě, psané v duchu deníku – deníku obsahujícího mé nynější představy o tom, co jsem si asi myslel, když jsem zažíval situace, z nichž tuhne krev v žilách.

Je to skutečný příběh chlapce ztraceného ve světě, který nachází domov, smysl a pocit sounáležitosti mezi podobně poznamenanými mladými lidmi a využívá svůj tvůrčí talent a nutkavou touhu ve prospěch svého nově objeveného fanatismu. Až téměř úplná kapitulace před světlem lásky odhalí únikovou cestu k pozitivnějšímu způsobu života.

Nenávist je vyčerpávající. Když se odvrátíš od krásy, světla a lásky ve světě, objeví se spousta důvodů k hněvu, a jakmile se jimi necháš pohltit, každý den se promění v vyčerpávající stav bytí, kdy je tvůj mozek přeprogramován tak, aby hledal potvrzení v čím dál větší nenávisti. Brzy zjistíš, že automaticky rasově profiluješ každého, koho vidíš, o kom čteš nebo koho sleduješ v televizi. Všechno, co nenávidíš, se ti jeví zveličené, a pokud něco neodpovídá tvému světonázoru, buď to ignoruješ, nebo, což je pravděpodobnější, prohlašuješ, že za tím stojí nějaká neviditelná ruka.

Existují ve světě velká spiknutí? Samozřejmě. Celá podstata vládní moci a velkého byznysu v jednadvacátém století je konspirativní. Nedůvěřuji žádné politické straně a myslím, že v systému zmanipulovaném těmi, kdo mají moc chránit a posilovat vlastní zájmy, jsou volby zbytečné.

Vůči psychopatickým miliardářům, velkým farmaceutickým firmám a šiřitelům strachu v médiích necítím nic jiného než opovržení. Nyní se soustředím na to, co mohu světu nabídnout – daleko od onoho politického cirkusu.

Žádný člověk, tak hluboce zakořeněný ve skinheadském způsobu života, jednoduše neopustí hnutí ze dne na den. Jediná věrohodná cesta ven je plná bolesti a utrpení. Musíš to přijmout, než uděláš první krok, ale zároveň vědět, že na konci té cesty čeká poznání. Budeš čelit zmatku, pochybnostem o sobě samém a nepřátelství, ale zároveň na své cestě potkáš laskavost, soucit a pochopení, někdy z nečekaných stran.

Nekonečná řada pomýlených lidí, na které jsem tehdy narazil a kteří si mysleli, že mě změní slovy o tom, jak se mýlím, jen přilévala olej do ohně. Když se někteří „přátelé“ mých rodičů dozvěděli o mém a bratrově zapojení do krajní pravice, trvali na tom, že „jediné, co potřebujeme, je jen pořádně nakopat“.

Neznalost se ti do mozku nevryje jen tak sama od sebe a bylo by pošetilé si myslet, že ti, kdo zastávají názory, jaké jsem kdysi měl já, tak činí z čiré nenávisti. Sám jsem na vlastní oči viděl a z první ruky slyšel od přátel a přítelkyň věci, jež ve mně vyvolávaly zuřivost, zejména to, co jsem vnímal jako kulturu černochů. Mnoho extremistů v sobě nosí skutečné bolesti a křivdy, které je ženou do života plného neustálého vzteku.

Pokud chcete těmto extremistům pomoci, musíte se nejprve pokusit jim porozumět. Odsuzování má často podobu sebeobrany nebo předvádění morální nadřazenosti ze strany vašich žalobců. Odsuzování jen posiluje odhodlání extremistů. Rušení jejich hlasu je jen donutí křičet hlasitěji a zatlačí je hlouběji do slují nepřátelství. Násilí a kriminalita by neměly být tolerovány, ale abyste zmírnili tu spalující nenávist, musíte mít snahu vypořádat se s důvody, proč se tam dostali.

Někteří lidé se z toho hnutí vymaní jen proto, aby se přidali k extremistické skupině jiné politické orientace, nebo se věnovali udávání lidí, kteří dělali přesně totéž, co dělali oni dřív. Já bych si nevybral ani jednu z těchto cest. Nemám žádné právo se cítit morálně nadřazený vůči lidem, které jsem opustil. Jen doufám, že v sobě najdou mír, který je odvede pryč od nenávisti, jež je tak sebezničující.

Lituji něčeho? Samozřejmě. Moje cesta byla těžká a mé činy ovlivnily životy mnoha lidí, ale abych mohl jít dál a společnosti nějak pozitivně přispět, musel jsem najít způsob, jak si odpustit. Nelituji však, že jsem se stal tím, kým jsem dnes.

Dokázal jsem, že se lze z takové zkušenosti dostat a vést produktivní a naplňující život. Mimo rodinu se nyní zaměřuji na práci s dětmi, z nichž mnohé mají své vlastní problémy. Snažím se jim poskytnout tvůrčí platformu ke zvýšení sebevědomí, sebeúcty a rozvoji individuálních talentů. Je to pro mě velmi obohacující. Mám spoustu kreativních dovedností, které chci sdílet – od tvůrčího psaní přes filmovou tvorbu až po hudební produkci a vizuální efekty. Pomáhat druhým je jeden z největších darů, který si můžete sami dopřát.

Dokonce i po třech desetiletích poté, co jsem se osvobodil z pout krajně pravicových dogmat, se stále setkávám se stigmatizací vyplývající z mých raných životních zkušeností. Nejhorší jsou případy, kdy se fanatici s vlastní agendou snaží zviditelnit na můj úkor nebo se mi chladnokrevně mstí, zejména když svou činnost zaměřují proti mé rodině, jejíž někteří členové v době, kdy jsem odhodil rukávovou pásku se svastikou a zanechal štvavé rasistické rétoriky, ještě ani nebyli na světě.

Když BBC odvysílala můj film Fire in The Blood, dostal jsem ohromně pozitivní ohlasy od přátel, kolegů i neznámých lidí. Někteří staří skinheadi mi dokonce poslali zprávy s přáním všeho nejlepšího. Bohužel žijeme v době identitární politiky a kultury rušení. Lidé se kvůli tomu zdráhají přehlédnout toxickou minulost těch, s nimiž se stýkají, bez ohledu na to, jak se dokázali změnit nebo jak dávno to bylo, ze strachu, že by mohli být i označeni černí onoho zvláštního nihilistického štětce.

National Front se na konci sedmdesátých let stala třetí největší politickou silou ve Velké Británii. V současnosti je nacionalismus ve Spojeném království natolik marginální, že tu není ani jedna věrohodná politická strana, která by měla program podobný tomu, jenž učinil NF v sedmdesátých a osmdesátých letech tak populární. Pokud vím, Blood and Honour, pravicová hudební organizace, kterou jsem pomáhal založit na počátku devadesátých let, je dnes už jen klubem starých opilců. Časy se změnily a mladá generace ani neví, že organizace Blood and Honour někdy existovala.

Nemám pochyb, že mnozí lidé, kteří dnes znají Paula, budou šokováni mým životním příběhem. Občas se ohlédnu zpět a divím se, jak jsem mohl být kdysi tím mladým klukem, který s předstíranou statečností, jež byla nad jeho síly, vykřikoval z pódia rasistické nadávky a byl věrný a oddaný něčemu, co je naprosto cizí mému dnešnímu životu. Ale stalo se to.

Některá jména byla změněna.

***

Karnevalové vylomeniny (devátá kapitola)

Pondělí, 31. srpna 1981

 Z eskalátoru pod námi uslyším pronikavý výkřik. Otočíme se naráz i s Benem a uvidíme ženu sraženou k zemi, zatímco tři černošští mladíci utíkají s ukořistěnou kabelkou. Přeskočíme eskalátor a seběhneme na druhou stranu. Pomůžeme ženě na nohy; vypadá natolik otřesená, že ani nepromluví.

„Jsou jak zasrané hyeny,“ procedím. „Člověku je z toho na blití,“ přisvědčí Ben. Londýn umí být hodně nebezpečný. V sobotu jeden muž málem přišel o život, když se ohradil proti bandě černých teenagerů, kteří vtrhli do vlaku metra a loupili, jak se jim zlíbilo. Tento nový jev se nazývá „napařování“. Muže pobodali a zemřel by, nebýt rychlé reakce spolucestujícího s lékařským vzděláním.

Před několika lety se karneval proměnil v učiněnou výtržnost a dvě stě lidí bylo hospitalizováno.

Prodíráme se rušnou pouliční slavností a já přemýšlím, jestli jsem se oblékl dost vhodně: jsem totiž chodícím ztělesněním vlajky Velké Británie. „Sakra, to je jako soutěž dvojníků Boba Marleyho,“ řekne Ben. Místo se topí v rastafariánských barvách – červené, zlaté a zelené. Tato ikona reggae nedávno zemřela na rakovinu plic. Míjí nás obří pestrobarevné alegorické vozy plné lidí v havajských sukních a nezaměnitelných melodií ocelových bubnů. Líbí se mi zvuk těchto bubnů: před pár lety na ně u nás ve škole hrála jedna zájezdní skupina a myslím, že zněly docela pěkně.

Skoro na každém kroku mi v krku uvízne odporný zápach marihuany. Začíná být horko, a tak se rozhodneme ponořit do festivalové nálady a koupíme si každý plechovku Liltu, což je, jak zní výstižně reklama, nápoj s „totálně tropickou chutí“.

Můj zrak upoutá velké shromáždění kolem zvukové aparatury, odkud duní reggae; musíme tedy blíž, abychom zjistili, co to je za atrakci. Nerozumím, o čem ta píseň je, ale zachytím slovo „Babylon“, které se celou dobu opakuje. V roce, kdy došlo k rozsáhlým potyčkám mezi policií a černochy v Brixtonu, Tottenhamu, Bristolu a Liverpoolu, je zvláštní vidět uniformovaného poldu tančit jak neohrabaný strýc na svatbě, a to právě s tmavou prsatou ženskou středního věku, která se přes něj valí. Usilovně pracují na budování mostů.

„To je sice hezké, ale proč tu nebyli žádní cajti, kteří by pomohli napadené ženě, co jsme předtím viděli? A jedno, jestli by byli tančící, nebo netančící, ne?“ ušklíbnu se. Ben souhlasně přikývne a oba se posouváme dál po Westbourne Grove a hloub do kakofonie tisíce melodií reggae.

Zahlídl jsem skupinu černých výrostků, jak se s poněkud hrozivým výrazem motají na rohu jedné z křižovatek. Tito kluci nevypadají, že by je přemohl karnevalový duch. Stánky s nápoji na tomto konci ulice už asi rozprodaly Lilt.

Jelikož v okolí nejsou vidět poldové, rozhodneme se pro bezstarostný ústup do oparu karibské kuchyně a volně dýmajících bylin. Naneštěstí nás spatřili, a tak ve své snaze uniknout teď musíme využít pomoc a zároveň překážku v podobě hordy hýřilů. V jednu chvíli se ohlídnu a uvidím asi osm pronásledovatelů, jak si klestí cestu za námi davy tančících lidí. Choreografie těchto kluků zřejmě zahrnuje rutinní zacházení s noži a pěstmi, a já na tento jejich tanec nemám náladu. Zrovna když se zdá, že už se k nám přibližují, popadnu Bena a vtáhnu ho pod jeden z alegorických vozů. Kutálíme se na druhou stranu, přičemž se zoufale vyhýbáme kolům. Dav je zde řidší, takže se jím prodereme s rychlostí i lstí hokejistů, a nakonec se ocitneme v Kensingtonských zahradách. Za chvíli jsme zpátky na domácím hřišti v Battersea.

Když se vrátíme do bytu, Jon mi vypráví, jak šel na zápas Chelsea; po jeho skončení se všichni vyhrnuli ze Shed Endu a on se dostal do davu na nedaleké Fulham Broadway, kde pořádala protest Národní fronta. Byly tam tisíce lidí, včetně našeho souseda Marka, který pracoval jako fotograf pro Antinacistickou ligu. Převládla velká nespokojenost, když policie zabránila Národní frontě pochodovat na karneval v nedalekém Notting Hillu.

Později večer Zprávy v deset informují, že dnes v noci ke konci karnevalu došlo k dalším šarvátkám mezi gangy černochů a policií. Přes třicet lidí potřebovalo ošetření bodných ran. Koukám na Jona a chechtám se. Máma zvedne zrak od svých učebnic, ale naše dnešní dobrodružství vůbec nezaznamená.

„Kluci, běžte si vyčistit zuby a na kutě, zítra je škola,“ vydá pokyny, než znovu zaboří hlavu do jedné ze svých nekonečných hromad knížek o sociologii.

***

Když tě chtějí zabít (dvacátáosmá kapitola)

Sobota, 24. března 1984

Vím, že ska je tradiční hudba prvních skinheadů ze šedesátých let, akorát se člověk nemůže skrýt před rozporem, že je rasistický skinhead a zároveň miluje nakažlivé zvuky produkované černošskými hudebníky z karibského ostrova Jamajka. Ve skutečnosti to nedává smysl, ale když poskakujete s kámoši jako já dnes večer na Suzanne Beware of the Devil od Dandyho Livingstona, Pressure Drop od Toots and the Maytals, Monkey Spanner od Davea a Ansela Collinsových a na celou řadu hitů od Trojanu, je mi to jedno, protože se cítím skvěle.

V hospodě The Crown and Cushion ve Woolwich Riverside roztáčí desky Mick Mac z jihovýchodního Londýna, zářící ve svém tričku s nápisem SS. Nikdo mi nepřijde zarytější než Mick Mac. V těchto oblastech je to legenda; jednou vtrhl do divadla a žádal, aby si herec z uprchlického tábora sundal pásku se svastikou, kterou měl na sobě, protože jinak by bylo zneváženo dobré jméno nacionálního socialismu. Vyděšený divadelník mu náležitě vyhověl. Mezi skiny je hodně drsných parchantů, ale někteří se dostanou vysoko nad ostatní. Mick Mac si vždy najde čas na mladé kluky, jako jsem já. Je čestný a přímý a zbytečně se nepředvádí.

Do Woolwiche chodíme od doby, kdy hospoda Agricultural v Islingtonu sice se zdráháním, ale přece zavřela své dveře holohlavým zákazníkům. Aggy vydělala jen na svých sobotních večerech se skinheady více peněz než všechny sousední hospody dohromady za celý týden. Nakonec se prosadila dlouhá ruka zákona. Používala všemožné taktiky, aby zastrašila a přiměla hospodské odmítnout naše pravidelné návštěvy. Policejní antony se řadily před barem nacházejícím se na jižním konci Chapel Street Market. Pokaždé v pátek a sobotu večer, když hodiny odbily jedenáctou, poldové vtrhli dovnitř ve velkém počtu a doslova brali pivní sklenice z rukou zákazníků, načež je vystrkovali na ulici a hledali jakoukoli záminku k zatčení kohokoli, kdo by kladl odpor.

V Crow and Cushion je vždycky dobrá parta. Skinheadi z celého jižního a centrálního Londýna se připojují k místním členům Britského hnutí. Obvykle tam chodíme se skiny z Claphamu, Battersea a Streathamu. Dnes večer se setkávám s Jackie a jejími přáteli ze severního Kentu.

Zazní prvních pár tónů písně Liquidator od kapely Harry J All Stars a skrumáž tancujících se rozroste. Skinové v košilích na knoflíky a v červených čtvrtpalcových kšandách se společně do sebe zaháknou. Když se dostaneme k refrénu, skandujeme neoficiální text: „Skin-heads are back… sieg heil!“ Toto se opakuje, dokud píseň Liquidator nevystřídá skladba Skinhead Girl od skupiny Symarip. Třetí kousek z legendárního alba Skinhead Moonstomp přiláká dámy, aby se přidaly k nám na taneční parket. Před gramofony Micka Maca nás teď v záři diskotékových světel tančí asi dvacet.

Spolu s našimi hudebními hostiteli, jako jsou Desmond Dekker, Judge Dread, Prince Buster a podobní, kteří to celou noc vypalují na plné pecky, se ocitáme v říši ska, kromě několika výjimek nabízejících skinheadské reggae. Voice of Britain od Skrewdriveru a British Justice od Ovaltinees vždycky zpestří pop svým agit-punkovým výrazem.

Poslední deska večera je vyhrazena srdcervoucí baladě zvané England od Angelic Upstarts, kterou složili pankáči z kapely Geordie. Každé slovo je zpíváno se zanícením a provázeno houpavými hitlerovskými pozdravy. Slova rezonují jako nějaká skinheadská národní hymna.

The red in the flag

Is the blood that was spilt

In the way that your forefathers tell

And never a country been so great

The stories Britannia could tell

I never want to live my life

Away from the golden shores

There’s never a country in the world

With the scent of an English rose

England, oh England a country so great

The land of so fair and so true

There’ll never be any colours like

The red, the white and the blue. 1]

Singl s touto verzí a obrázkovým obalem představuje velmi žádaný vinyl, zčásti i proto, že jej BBC zakázala a EMI jej stáhla z prodeje kvůli zločinu „vlastenectví“. Viděl jsem ji prodávat za týdenní mzdu. Vlna šílenství známého jako politická korektnost, která právě teď zaplavila Británii, je takového rozsahu, že v některých kruzích se láska k vlastní zemi považuje za velmi pohoršlivou.

Za zvuku pronikavé interpretace Anglie, která nám stále doznívá v uších, se naposled políbím s Jackie a vydám se na namáhavou zpáteční cestu domů – třemi autobusy, pokud budeme mít štěstí. Často můžete čekat i dvakrát tak dlouho, jak to trvá pěšky, než na zastávku dorazí Routemaster plný opilých šašků s nemožným chováním.

Autobus N53 nás z Woolwiche doveze až na New Cross, kde v chladném nočním vzduchu vyčkáváme na další bus do čtvrti Elephant and Castle. Dnes večer je v horním patře tucet skinheadů. V naší partě jsou Jon, Eddie a Tony ze Streathamu. Další známou tváří je bezchybně oblečený vojín Dave, který se s dalším aktivním vojákem vrací do kasáren v Chelsea, kde se už pár let nachází jejich posádka. Ve skupince, která se chystá na večírek do Aylesbury Estate, rozlehlého betonového sídlištního monstra ležícího hned u Old Kent Road, jsou taky tři skini a jedna skinka. Brácha odmítne pozvání, abychom se k nim přidali. Geordieho Johna, který je asi stejně starý jako brácha a dříve s námi popíjel v Aggy, znám jenom matně. Když vystoupí z busu, kývneme si na rozloučenou. My vystupujeme na další zastávce, v nákupním centru Elephant and Castle. Je už po jedné ráno a po autobusu ani stopy. Tohle je srdce nepřátelského území a pro malou partičku vyholených buřičů je docela nebezpečné se zde potulovat. Vzdáme jakoukoli šanci na odvoz domů a rozhodneme se pro postapokalyptickou procházku po Lambethu, přes ponuře vypadající bytové komplexy mezi tímto místem a SW4, jako je nechvalně známé sídliště Angell Town Estate, kde jsou pobodání nožem považována za vedlejší produkt všedního života. Jakýkoli vliv večerní konzumace alkoholu vyvažuje potřeba mít se na pozoru před možnými problémy nebo nežádoucí pozorností ze strany policajtů.

Tady jsou skinheadi snadnou kořistí po obou stránkách. Není tu žádná podpůrná skupina s transparenty, která by vlítla na policejní stanici, kdyby nás někdo neprávem zatkl nebo nás napadl na ulici.

Když se s bráchou vrátíme k tátovi domů, v horním patře je tma. To znamená, že táta buď spí, nebo je venku ve městě. Tak či onak, zabrání to stresu z noční konfrontace. Diskuse o čemkoli s tátou v brzkých ranních hodinách je stejná jako proplétání se minovým polem či přes sídliště zamořená gangy, kterými jsme právě po špičkách prošli.

Neděle, 25. března 1984

Já a Jon stojíme každý z jedné strany lůžka v Nemocnici Svatého Tomáše nedaleko Waterloo, jen co bys kamenem dohodil od místa mého narození. Jsme ohromeni, když nám „Geordie John“ Seymour váhavě odhaluje události, které se odehrály včera v noci na Old Kent Road. „Ti zmrdi na nás začali házet kameny a provokovali. Takže se pustíme za nimi, ale vlítneme rovnou mezi jejich zálohy.“

Jak se před námi začíná odvíjet celá ta hrůza včerejšího incidentu, v očích mu vidím utrpení.

„Když jsme zahnuli za roh, stálo tam asi padesát těch parchantů, jen číhali, že jo. Zmlátili nás a zavlíkli do prázdnýho bytu, kde do mýho kámoše Petera furt a furt bodali. Zabili ho! Byl to fakt zasranej děs.“

„No do prdele,“ vyhrknu a s hrůzou kroutím hlavou, když mi v mysli explodují představy jejich martýria.

Říká, že má strašnou žízeň, a tak brácha odskočí a vrátí se s plechovkou Fanty.

John pokračuje: „Znáte Jane?“

Oba přikývneme.

„Jo, ta holka v buse. Dostala ránu do hlavy zasraným kusem zdiva. Kopali ji po podlaze… ty kurvy… Ta holka je těhotná, proboha!“

Zíráme na něj v kamenném tichu, plní hněvu, nenávisti a totálního znechucení z toho, co tihle srabi udělali. Přemýšlím, jestli je to dobrý nápad ho v tomhle stavu ještě víc rozrušovat, ale neřeknu nic.

„Já měl štěstí,“ zkonstatuje s trochou šibeničního humoru, když si zvedne bílý nemocniční župan a ukáže nám něco, co se podobá spíše leteckému pohledu na spoustu železničních kolejí na claphamském nádraží. Trup má plný odřenin a stehů z množství bodných ran, které utržil, v obličeji hluboké rýhy a jizvy. Upozorní na pravé ucho, obvázané stejně jako většina hlavy.

„Snažili se ho uříznout,“ vysvětluje. Čepel jednoho z těch srabů, co na něj zaútočili, minula srdce jen o necelý palec. Cestou do špitálu ho museli dvakrát resuscitovat.

„Divoši… zasraný divoši,“ vyhrkne brácha a já vidím, jak vztekem zatíná pěsti.

Objeví se sestřička a oznámí příchod Johnovy matky, takže mu popřejeme jen to nejlepší a zmizíme.

Rozhlas informuje o incidentu jako o rvačce skinheadského gangu, což vytváří dojem, že šlo o vnitřní potyčku mezi rivaly v martenskách. Nic však nemůže být dál od pravdy. Na tendenci médií zkreslovat zprávy týkající se naší strany jsme si už zvykli, ale tohle je zase nové dno. Nezpochybnitelným faktem je, že Peter, Geordie John, Dave a Jane se stali oběťmi promyšleného útoku padesátičlenné, převážně černošské bandy násilníků. Peter Mathewson, v našich kruzích známý jako „Geordie“, je mrtvý.

Pondělí, 26. března 1984

Škola je nanic. I když nemám tušení, co mě čeká za školní branou, nemůžu se dočkat, až tohle místo konečně opustím. Dnes jsem tam ani nechtěl jít, ale nakonec jsem se tam opožděně došoural. Vůbec se nedokážu soustředit a paní Calderová mě v hodině matiky přistihne, jak si do lavice vyrývám slovo skins. Dnes se mi nechce hrát podle pravidel.

V Pimliku jsem teď jediný skinhead. Gary si nechal narůst vlasy a chodí oblečený jako soulboy. Pořád jsme zadobře, jenže není to už ono. Lee, můj nejlepší kámoš ze školy, se z Londýna odstěhoval, a tak vlastně nemám s kým trávit čas.

Přestávka na oběd je ještě daleko a já se potloukám kolem hranolkárny na druhém konci Lupus Street. Dělají tam dobré hranolky, ale fronta vždycky sahá až do poloviny silnice. Skočím do trafiky a prolítnu hlavní novinové titulky, najdu však jenom drobnou zmínku o Geordieho vraždě, ne větší než dva palce novinového papíru. „Skinhead zabit při potyčce nožem,“ hlásá titulek, a jak je už dnes u zločinů páchaných černochy obvyklé, pachatelé jsou popisováni prostě jako „mladíci“.

Do obchodu přichvátá statný chlapík s džíny na půl žerdi a hodí na zem balík novin. Koupím si Evening Standard a vezmu si ho ven. Fronta před hranolkárnou je teď ještě delší. Najdu další krátký článek o Geordieho smrti a udělá se mi nevolno ze způsobu, jak o události informuje. Není v něm žádný popis pachatelů, žádná zatčení a běžný občan si bude myslet, že proběhla pouze nějaká bezvýznamná rvačka mezi gangy nebo chuligánská roztržka, která zašla příliš daleko. Tyhle zvrácené bestie barbarsky zavraždily Geordieho a strážci našich denních zpráv na to zvysoka kašlou!

Poznámka:

1] „Červená na vlajce / je krev, jež byla prolita, / jak to vyprávějí vaši předkové. / Nikdy žádná země nebyla tak skvělá! / Ty příběhy, které by mohla vyprávět Británie! / Svůj život nechci nikdy prožít / daleko od zlatých břehů. / Nikde na světě není země / s vůní anglické růže. / Anglie, ach, Anglie, země tak velkolepá, / země tak spravedlivá a opravdová! / Žádné barvy nikdy nebudou takové / jako červená, bílá a modrá.“ – Pozn. překl.

Meč se nazýval „duší rytíře“

Rytíř je nemyslitelný bez svého meče. Nosí jej stále při sobě a tak se stal jeho aktivním společníkem. Odpovídá svérázu japonského národního charakteru, že ne každé umění si nárokuje zvláštní oblast, nýbrž že všechna umění jsou sloučena do jediné živé syntézy, ba že umění je od života vlastně neoddělitelné. Takto světské skutky lidského života nejsou estetizovány ve špatném smyslu, nýbrž tříbeny a povzneseny do duchovna. Rytířský zápas není věcí rozkolu, vzpoury či závisti, nýbrž umění, a meč, řemeslný předmět výkonu tohoto umění, je uměleckým předmětem, plodem zduchovněného uměleckého řemesla. Meč je nejzhuštěnějším symbolem japonského ducha a v každém Japonci žije jakožto světonázorová směrnice.

Rytíři své meče ctili a milovali víc než cokoli jiného. Meč je přec – jak bylo řečeno – od pojmu rytíře neodmyslitelný. Proto se nazýval „duší rytíře“. Každý rytíř si přál meč hodnotný. Pocházel-li nějaký meč od neznámého či nevalného mistra, tak se označoval za meč „tupý“ či za kuchyňský.  Vlastnil-li však dobrý meč nezdatný rytíř, postrádající náležité schopnosti k výkonu šermířského umění, tak se říkávalo, že „meč pláče“. Jak vysokého významu až japonský meč dosáhl svou kvalitou jakožto umělecký předmět a zbraň, jak precizní, kompaktní a perfektní bylo jeho hmotné složení, dokazuje dnešní věda. Aby zjistila jejich konstrukci, pokusila se mistrovská veledíla uměleckého kovářství chemicky a fyzikálně analyzovat. Dík vymoženostem moderní přírodovědy se podařilo přesně do všech podrobností zjistit složení kovu. Avšak vyrobit na základě tohoto rozboru nový stejný nebo podobný meč syntetickou technikou zůstalo nemožné. Umělecké dílo se dá vědecky zanalyzovat – rovněž Rembrandtovy či Dürerovy malby lze prosvítit rentgenovými paprsky a dílem se tak dokonce učinilo – bez mistrovských rukou jsou však tyto malby nestvořitelné.

Při výkonu šermířského umění na jeho nejrozvinutějším stupni byly cvičeny zvláštní duchovní schopnosti, byla vychovávána zvláštní duchovní elita, díky níž se vlastně japonská šermířská technika liší od té západní. Tkví totiž ve východoasijské mystice zenového buddhismu. Konečný smysl šermu nespočívá v metodickém zdokonalování užívání meče nebo ve vyřízení kteréhokoli nepřítele, nýbrž soustřeďuje se do etického zápasu o vysvobození, v němž se vše cizí – i nepřítel – může stát vlastním. Stav jednotnosti zenové mystiky a meče je rovněž označován za ne-já (muga). Člověk vyhrává, když se sám zahubí. Z tohoto paradoxu vychází vlastní pravda japonského šermu: Dokud se totiž ještě člověk stará o to, skolit nepřítele a boj vyhrát, je ještě nepřítelem zmaten čili na jedné straně musí věnovat plnou pozornost všem jednotlivým pohybům a skrytým záměrům nepřítele za nimi, a na druhé straně se sám bránit. Při bránění není útoku.  V konečném důsledku je japonský šerm mečem pokládán za metodu náboženského rozjímání a za cestu k vysvobození. Což nemuselo být prožito pouze na válečném poli, nýbrž jakožto náboženský stav všude a kdykoliv. Tento stav vědomí je dosažen výkonem šermířského umění po dlouhém tréninku a asketickém způsobu života. V okamžiku, kdy člověk hubí svůj život anebo spíš své já podřizuje nebezpečí smrti – dovoluje pohlédnout smrti do tváře – dává nepříteli možnost, aby mu zahubil život. Zároveň ale dostává i chviličku, aby protivníka skolil. Mezi výhrou a prohrou je v takovém okamžiku hranice tenká jen jako vlásek, přičemž jednomu dává pouze možnost usmrcení, druhému však věnuje skutečnost usmrcení. Tento minuciézní stav není vyvolán smělostí, nemá být ojedinělou chvílí napětí, zenitem, po němž se bojem opět vytratí, nýbrž musí zůstat trvalou vlastností šermíře. Tento postoj se nazývá „nehybnost duše“. Japonské rytířství je obzvlášť svéráznou obměnou univerzální rytířské myšlenky. Od rytířství jiných zemí se liší, jak už bylo zmíněno, svým specifickým náboženským stanoviskem k boji se smrtí.  Navíc nikde mimo Japonsko neuměl rytíř tak mistrně ovládat meč a žádné rytířství vyjma toho japonského nedokázalo tak hluboce zduchovnit žití integrací smrti. Tím větší byly povinnosti japonského rytíře, tím přísnější byly nároky na jednotlivce. Silné a nesrovnatelné bylo naplnění mravní normy rytířství. Příslušníkům svého stavu musel rytíř svým vzorným způsobem chování a naplňováním rytířského ideálu dávat zářný příklad. Porušil-li rytíř svou důstojnost, řeklo se, že s ním „nelze sedět ve stejném směru větru“, poněvadž zamořil vzduch…

Étos japonského rytířství se dá odvodit z věrnosti a cti, dvou zásadních složek.  Mezi japonským lidem se traduje nespočet anekdot svědčících o neproměnné věrnosti japonského rytíře a jeho neotřesitelném smyslu pro čest.

Japonské drama Vesnická škola nás seznamuje s jedním slavným a exemplárním případem věrnosti. Návštěvníky japonského divadla ta hra dodnes dojímá k slzám. Průběh děje je tento:

Rozpuštěním jednoho knížectví se jeho družinní rytíři ocitli bez místa. Jednomu z těchto propuštěných rytířů byl svěřen syn zemřelého knížete. Rytíř svému mrtvému pánu zachoval neproměnnou věrnost a nesloužil jinému. Odešel na venkov a založil vesnickou školu. Jednoho dne vešlo ve známost, že vesnický učitel ukrývá syna zemřelého knížete a bylo po něm vyžadováno, aby vydal hlavu mladého knížete. Upadl do velké tísně a obavy o jeho mladého chráněnce ho sužují dnem i nocí. Právě v den, kdy má být hlava mladého knížete vyzvednuta pověřeným poslem, přichází vznešená dáma s dítětem velice podobným knížecímu synovi, aby toto dítě přihlásila do školy. Učitel se v zoufalství dopustí neodpustitelného zločinu tím, že nově příchozího žáka zavraždí. Tentýž den se objeví hned dva poslové, mající prověřit správnost hlavy. Jeden z těch dvou byl dříve vojvodou zemřelého knížete a dobře jeho syna znal. Proto se dostavil k identifikaci hlavy. Když posel spatřil hlavu zabitého žáka, potvrdil, že o správnosti předložené hlavy není nejmenší pochyby.  Jak školu opouštěl, zahlédl za zahradním plotem svou ženu, která obhlídku sledovala s pláčem. Posel na svou ženu pohlédl a řekl jí: „Raduj se, ženo! Náš syn splnil svou povinnost.“ Jeho žena byla totiž tou, která tentýž den do vesnické školy přihlásila své dítě, s plným vědomým strašlivého osudu, jež ho tam očekával. Tak posel a jeho žena obětovali své dítě náhradou za mladého knížete, aby zachovali věrnost zemřelému knížeti. K takovému činu patří nadlidská síla přemáhání sebe sama a nekonečný smysl pro věrnost, jenž je hotov obětovat vše lidské.

Tato historka je psychologicky velice zajímavá. Rovněž v západním rytířství, v islandských ságách, v Písni o Nibelunzích, v pověsti o Ditrichovi z Bernu, existují četné příklady věrnosti až za hrob. Věrnost Nibelungů se stala doslova pojmem. Vesnický učitel japonského dramatu je jakýmsi protějškem Hagena z Písně o Nibelunzích, jenž z věrnosti ke svému králi, Güntherovi, spáchá tajným zavražděním Siegfrieda samo o sobě neodpustitelný zločin. V japonské divadelní hře je však dramatické představení otázky věrnosti odstíněno v tom ohledu, že matka přihlašující své dítě již zcela samozřejmě předpokládá, že učitel z družinné věrnosti zajde bez dalšího až do krajnosti, že v rozhodující chvíli necouvne před vraždou. Samozřejmé očekávání bezpodmínečné věrnosti zprostředkovává v tomto případě z etiky japonského rytířství obzvlášť silný dojem.

Má to pokračování…

„Posvátná police“ (jap. kamidana) zemřelého

Po obsáhlém zpovídání zakladatele iniciativy a časopisu Reconquista se Délský potápěč obrátil na jednoho ze dvou spoluzakladatelů webu Bratrství, oproti rozličným krátkodechým pokusům totiž publikuje pravidelně již přes dvě desetiletí! O jeho začátcích tehdy Wolf vypověděl toto:

Počátky současného webu Bratrství sahají někam na počátek století, kdy jsem se začal pravidelněji vídat s R.O., s nímž jsem se znal několik let. Při řeči jsme zjistili, že máme podobný pohled na určité věci kolem nás. Shodovali jsme se, že směr, kterým se stát a vůbec společnost ubírá, není zrovna zdravý, protože nestaví na pronárodních ideálech, na zájmech lidí, kteří jsou tu doma. Zároveň v nás sílilo odhodlání se ozvat a veřejně se k určitým věcem vyjádřit. A zároveň přinášet širší informace než ty, které se na běžných webech vlasteneckého typu objevovaly a které mainstreamová média přímo ignorovala.

Toto jsme začali realizovat roku 2003, kdy R.O. našel jeden celkem šílený webhosting zdarma a vytvořil první verzi stránek. On vnesl do náplně webu něco ze skinheadské a národovecké scény, na níž se pohyboval, já zase z té své řekněme duchovnější a kulturní, stále více ovlivněné pohanstvím. R.O. psal především úvahy k dění kolem nás, já se věnoval hlavně překladům článků, co mě zaujaly.  Ve 2005 jsme přešli na kvalitnější hosting na doméně .tk, která byla nabízena zdarma. Tuto éru jsme roku 2008 zakončili vydáním jakéhosi Pamětního spisu, který shrnoval to zásadní, co jsme za ty roky zveřejnili, protože nadešel čas na další změnu…

Od začátku nám bylo jasné, že jde o virtuální projekt, který nemá větších ambicí. Ozývali se ovšem občas někteří čtenáři s nějakými články ke zveřejnění či jen s poděkováním, což je v podstatě dodnes jediná odměna tvůrcům. Jedním z nich byl Král Šumavy, který měl tehdy svůj blog. Zajeli jsme za ním se seznámit a po nějaké době nám navrhl sloučit oba weby v jeden pod názvem Bratrství na WordPressu. Tato publikační platforma poskytovala čtenářům tehdy ojedinělou možnost, aby se k článkům vyjadřovali v komentářích a ti této možnosti také hojně využívali. Rozsah témat jsme měli dostatečně široký na to, aby nás někdo mohl označit nálepkou nějakého -ismu a my sami se na FB vyprofilovali obecně jako vlastenecko-pohanský portál.

Myslím, že celkově zaměření Bratrství dobře vystihuje sekce O nás, kde se mj. píše: „Je úkolem našich stránek zprostředkovat poznání vlastních kořenů a také vést k schopnosti dnes rovněž upozaďované – k  umění samostatně myslet a poznávat. Chceme tak přispět k zrodu národa nového, ctícího svou podstatu jak hmotnou, tak i duchovní. Národa – společnosti s hlubším vědomím vlastního významu a také vyšším žebříčkem hodnot, než je dnešní náboženství celosvětového spotřebnictví a vůbec plytký způsob myšlení.“

Postupem času jsem zůstal jako admin webu sám a kromě příspěvků, které připravuji, tvoří zbytek autorské články Andreose. Mé důvody k pokračování v činnosti jsou stejné jako na začátku, možná ještě silnější než tehdy, protože šrouby režimu se za těch 20 let povážlivě utáhly (což lze samozřejmě takto vnímat jen při zpětném pohledu, pro mládež je výchozím bodem současný stav). A nakonec ani nechci, aby ten hlas, který jsme před lety společně R.O. pozvedli, najednou oněměl – už jen proto, že by to jistým kruhům akorát udělalo radost…

Na základě tohoto úvodu se rozhovor měl ubírat následovně:

Pravidelně překládáš úvahy Varga Vikernese. Co pro tebe jeho příklad znamenal a znamená?

Je na Bratrství nějaký článek, odstavec či řádek, který ti obzvlášť utkvěl, aby ses o něj s námi podělil? Ať už přímo od Varga, nebo vůbec…

Daří se ti to, k čemu tíhneš a o čem píšeš nějak vnášet do každodennosti života?

Říkáš, že „pro mládež je výchozí bod současný stav“, kdy systém postupně utahuje šrouby. Natrefil jsi v mladší generaci osobně na někoho, kdo je tak jako vy před dvaceti lety s to vnímat, že se „stát a společnost neubírají zrovna zdravým směrem“?

[Pokračovatel, následník, tedy je/není v dohledu?]

Vesna – Eurovize – Patricie Fuxová. Co ty / vy, Pohanský kruh, na to, nedá se to pokládat za důstojný průnik novopohanství do veřejného prostoru?

Vymezení spirituálně-politického (a rasologického) postavení, z něhož svět nazíráš (východisko a hlediska). A jak je slučitelné s každodenností (rodina-práce-mediální tlak). Tvoje formativní tituly, knižní, hudební (a co sleduješ nebo doporučuješ nyní, od nás i ze zahraničí…).

Zkušenost s lidmi, s Čechy, jak obecně, tak s pohany a nacionály. Jak si představuješ „ideální republiku“?

Nejhorší na stávajícím systému je, že lidem vnucuje principy a hodnoty, které jim pořádně ztíží nebo přímo znemožní přežít jako národ v původním slova smyslu, tzn. organický, kulturně-historický celek. Ten se má rozložit jak v milionových masách „uprchlíků“, tak totálním rozprodejem všeho, co tyto celky pro sebe vybudovaly a nashromáždily. Může být vyjma přímého vyvraždění a zotročení větší zločin než tato etnocida?

Jako jedinci jsme proti tomuto systémovému vývoji naprosto bezmocní. Zároveň je nejen legislativa, ale i samotné cítění možného již přenastaveno tak, že jakákoli politická skupinka či hnutí, hodlající ony vládnoucí vražedné principy a hodnoty svrhnout, bude vnímána jako „nerealistická“, navíc vždy už na hraně zákona. Věříš, že jediným východiskem, pro náš po všech stránkách drobný národ samozřejmě krajně rizikovým, z této patové situace mohou být jen nějaké kontinentální či přímo planetární otřesy?

Odpovědí se již nedočkáme, neboť Wolf v létě nečekaně zemřel ve věku padesáti let.

ᛣ

Vzpomínáme.

Dragoš Kalajić – Samuraj (1977)

Džunjú Kitajama (nar. 1902) v Japonsku studoval religionistiku. V roce 1924 odjel do Německa, aby prohloubil své znalosti filosofie, indologie, sanskrtu a latiny. Čím víc si své nové působiště zamilovával, tím víc ho mrzelo i uráželo neporozumění, podceňování, ba pohrdání vlastní rodnou zemí, s nimiž se mezi Němci tu a tam setkával – a to i na universitě a v knihách autorit, jakými jsou Oswald Spengler nebo Adolf Hitler. Rozhodl se proto svéráz japonské kultury, o němž se tehdy v Německu vědělo málo nebo nic, Němcům vysvětlovat. Důležitým shrnutím tohoto dlouholetého úsilí, jakož i hlubokého a mnohostranného autorova vzdělání se stala kniha West–östliche Begegnung: Japans Kultur und Tradition (Setkání východu se západem: Japonská kultura a tradice), jejíž první vydání spadá až do válečného roku 1941. To už byl pan Kitajama na základě jmenování říšským ministrem pro vědu, výchovu a lidové vzdělávání čestným profesorem kulturních a náboženských studií východní Asie při marburgské universitě.  Druhým významným profesorovým knižním titulem je pak Heroisches Ethos z roku 1944, řazený na školách SS a vyššího stranického vzdělávání k nepovinné doporučené četbě. Pan Kitajama však nebyl pouhým teoretikem: sám cvičil a posléze i vyučoval bojová umění. S tím vším úzce souvisí i jeho stať o samurajství, kterou zde čtenáři předkládáme v českém překladu a plném rozsahu:

D u ch  j a p o n s k é h o  r y t í ř s t v í

„Nejkrásnější ze všech květů má třešeň. Nejušlechtilejší z lidí je rytíř.“ Tento výrok je pro ducha japonského rytířství, jenž je od 12. století, kdy se v Japonsku rytířský stav ujal moci, nositelem nejvyšší japonské etiky, nad jiné symbolický. Rytíř stojí, ještě více než kterýkoli jiný smrtelník, před neúprosným zákonem pomíjivosti života. Musí umět kdykoli bez bázně pohlédnout smrti do tváře. Smrt však pro japonského rytíře není ani krutým koncem ani spásou ze „slzavého údolí“. Pro japonského rytíře jsou život a smrt mnohem více jednotou. Smrt je naplněním života tak jako je plod naplněním existence květu.

Třešňový květ není jen jakousi romanticky vonnou symbolizací japonské krajiny, nýbrž je věrným obrazem japonského rytířského ideálu. Mladistvé slunce vychází v Japonsku za časného rána na obzoru Tichého oceánu a zdraví triumfující ostrovní Říši; panenská krajina, zahalená do krásy třešňových květů, mu pozdrav opětuje. Slunce se zrcadlí v květech a srdce země se chvěje plno svěžesti a jasu. Tato slavnostní scéna se opakuje denně po bezmála dva měsíce. Když slunce vystoupá do středu blankytně modré oblohy, začínají třešňové stromy své květné roucho tiše shazovat a v poslední chvíli květy umírají. Tragika zániku, rmutně se dotýkající člověka a mámící z mnohého básníka bolestné žalozpěvy, ožívá v přírodě.  Pro japonská srdce je to slavnostní okamžik. Vrcholem života je smrt. Rozloučení s já na nejvyšším stupni lesku života, jako u opadávajících třešňových květů, je pro Japonce klenotem jeho existence, do něhož se odívá bez nářku a žalu.

Uvědomělým a zduchovněným prožitkem smrti dodává člověk obrazu svého života poslední a rozhodující rámec. Smrt je víc slavnostní než zarmucující. Nikoli proto, že člověku věstí rajský život na onom světě, nýbrž proto, že moment smrti v sobě skrývá naplnění (životní formy – tedy její dokonání podmiňující dokonalost – pozn. DP). Strom setřásá květy, aby uzrál plod. Tak pomíjivý život podléhá nepomíjivé harmonii smrti.

Smrt japonského rytíře nepotkává ani příliš brzy ani příliš pozdě. Neboť tento rytíř není před smrti bezradný či bezmocný, nýbrž je s ní důvěrný. Smrt člověka nepřemáhá. Naopak: Člověk poráží smrt tím, že ji zvládá a zahrnuje do života. Smrt je člověku pomáhající přítelkyní a učitelkou tomu, kdo se hodlá životním bojem probít až k smrti. Japonský rytíř byl v lidu právě tím, kdo toto zdolání a opanování smrti povýšil na princip svého způsobu života a existenční formy. Vše neobyčejné stále žije v důvěrném sousedství se smrtí. Jen ze smrti získáváme nadlidské síly, překvapující lidi obyčejného žití, v dějinách však tvoří nadobyčejné. Proto se japonští rytíři od mládí učili, aby uvykli smrti. Nic strašlivého, čím jednou může být život ohrožen, nesmí zůstat neznámé. Strach a hrůza jsou reakcemi života, od smrti přicházejí odvaha a činná síla. Proto byli synové rytířů často vystavováni nelidským zkouškám, aby se důvěrně se smrtí sblížili, ničeho se neobávali a před ničím vylekaně necouvli. Byli vychováváni k smrti.

Má to pokračování…

K autoru

Pro našince je ovšem nejzajímavější, že počátkem roku 1945 přijel profesor Kitajama do Prahy, aby na Karlově universitě založil a vedl nový ústav pro východoasijská studia a do doposud poklidného města přesunul z bombardovaného Marburgu japanistickou knihovnu. Dne 9. května byl zatčen v budově tehdejšího japonského vyslanectví na Malé Straně a internován v koncentračním táboře pro poražené Němce. Po sedmi měsících nucených prací se o jeho propuštění významně zasloužil vedoucí pražského Orientálního ústavu a profesor Kitajama tam – jako jediný japonský lektor v Praze – začal ještě v roce 1946 vyučovat japonštinu. V Sokole se později vrátil i ke cvičení bojových umění a stal se dokonce spoluautorem brožurky o sebeobraně. Podrobněji o jeho (nejen poválečné) činnosti svědčí podklady shromážděné autorem této stránky: kitayama-junyu.info. I tak zůstává spornou např. otázka Kitajamovy repatriace. Zatímco některé německo-italské zdroje uvádějí, že mu v návratu do vlasti (či alespoň na Západ) bylo bráněno komunistickými úřady, zde se – a snad i oprávněně – tvrdí, že si v poválečném Československu přál zůstat.

Džunjú Kitajama zemřel v Praze dne 19. ledna 1962.