Paul Burnley (vpravo) s mladými přáteli

Brutálně upřímné, upřímně brutální

Deník skinheada je záznamem sociálních dějin dvacátého století, kdy se mladí lidé přidávali k různým subkulturám. Byli tu punkeři, rockabilly, rockeři, tedové, novoromantici, mods, scooter boys, heavymetalisté, hippies a gotická subkultura. Ve dvanácti letech se Paul Burnley vydal ve stopách svého staršího bratra a přidal se k londýnským skinheadům. Byla to cesta, která vedla k násilí, pití alkoholu „natajno“, policejním celám, rozpadu rodiny, radikální oi hudbě a krajně pravicovému fanatismu.

Napsané z pohledu tehdejší doby a s typickou bezohlednou drzostí — autor si nebere servítky. Nic není přikrášlené, žádné omluvy, jen strhující a místy děsivý popis života uprostřed chaosu těch opojných let.

Bibliografické údaje

Název: Deník skinheada 1980-1986
Autor: Paul Burnley
Originál: Skinhead Diaries 1980-1986, Vol. 1
Rok vydání: 2026 (1. vydání)
Nakladatel: Knihy Obrys
Vazba: Brožovaná (Vazba V8 – flexo, kulatý)
Počet stran: 240 stran
Rozměry: 148 x 210 mm
Váha: 526 g
Grafická úprava, obálka a sazba: Štěpán Kot
Překlad: Hana Milchová
ISBN: 978-80-909676-0-1
Doporučená prodejní cena: 549,- Kč

Knihu lze objednat na stránkách knihkupectví Alembiq, knihkupectví Skleněná louka nebo v eshopu Náš směr.

***

Paul Burnley – Deník skinheada 1980-1986

Předmluva autora

Před více než čtyřiceti lety si dvanáctiletý chlapec vyholil hlavu a vyleštil staré martensky. Uchvátilo ho nové sebepojetí a povzbuzovala ho hudba ska kapel stylu 2 Tone, jako byly Madness, The Specials a Bad Manners. To, co mělo odstartovat éru omamující mladické euforie, se nakonec vyvinulo v něco úplně jiného. Na pozadí rozvrácené rodiny, pesimistického výhledu do budoucnosti v thatcherovské Británii a rasového napětí v postranních londýnských uličkách se zrodil příběh vzteklého dospívání epických rozměrů.

Zatímco jeho vrstevníci ve škole zdolávali své Rubikovy kostky a nacvičovali elegantní triky na BMX kolech, tento chlapec pravidelně navštěvoval punkové koncerty, extremistické politické demonstrace a býval přímým svědkem šokujícího brutálního násilí.

Ve třinácti byl zatčen za podněcování rasové nenávisti, ve čtrnácti vyhozen z domova, v patnácti odešel ze školy s prázdnýma rukama, v šestnácti utekl z domu svého otce-alkoholika, aby se přidal ke gangu nacistických motorkářů, a v sedmnácti stál v čele nacionalistické skinheadské punkové kapely – to býval recept na katastrofu první třídy.

Toto je příběh o tom, jak se z přemýšlivého, tvořivého chlapce, který miloval kreslení a šachy, stal skinheadský pěšák, který se indoktrinoval filosofií snažící se „udržet Británii bílou”. Nakonec se vžil do role nacistického hudebníka a vůdce krajní pravice, jenž po celém světě vystupoval s rasistickým rock’n’rollem.

Ještě jako teenager se vášnivě stýkal jak s členy Ku Klux Klanu, tak s německými, italskými a švédskými pravicovými fanatiky. Diskutoval s americkými revolucionáři, kteří si odpykávali čtyřsetleté tresty za terorismus, a stoloval se zatvrzelými válečnými veterány v černých uniformách Hitlerovy nechvalně proslulé SS. Vycepoval armádu zběsilých boot boys v sílu věrnou národnímu socialismu, v přesvědčení, že jednou nad Downing Street zavlaje vlajka se svastikou.

Když se fasáda, kterou si budoval více než deset let, zhroutila, začal vážně přemýšlet o tom, co dělá. Přerušil všechny vazby s hnutím a snažil se vytvořit nový život, uzdravit staré rány, znovu navázat vztahy se svou odcizenou rodinou a věnovat se umění.

Po nástupu do mezinárodní eventové společnosti, kde mimo jiné natáčel hudební videa pro Status Quo a své idoly dospívání Madness, odešel, aby se věnoval studiu vizuálních efektů na National Film and Television School. Po absolvování NFTS v roce 2006 se podílel na natáčení hollywoodských filmových trháků, jako byly Harry Potter a Hvězdný prach (Stardust).

V roce 2010 byl na BBC poprvé odvysílán jeho film Fire in the Blood. Jeden deník jej označil za „nejupřímnější zobrazení umělce, jaké kdy bylo natočeno“. Dokument se zaměřil na alkoholismus otce, známého umělce, matčino opuštění rodiny a její rozpad, a což je neuvěřitelné, i na to, jak se jim podařilo najít cestu zpět ke dříve nepředstavitelnému znovusjednocení.

Dnes vede kreativní podnik určený mladým lidem a zaměřený na hudbu, filmovou tvorbu a tvůrčí psaní.

Tím dvanáctiletým klukem jsem byl já a toto je můj příběh.

Nebylo snadné vrátit se do svého mládí. Všechno je propletené – to dobré, to špatné i to ošklivé. Radost a nadšení mládí, bolest z těžkých životních okolností, touha někam patřit, neohrabaná vášeň pubertálních lásek, rodičovská odmítnutí, nedostatečné vzdělání, chyby nezralého úsudku, zoufalství z pocitu, že mě nikdo neposlouchá, drzost a tunelové vidění londýnského kluka ztraceného na širém moři s nefunkčním kompasem.

Díky oddanosti a neústupné vytrvalosti jsem se stal známým mezi stoupenci nadřazenosti bílé rasy po celém světě: od Evropy po Severní Ameriku, od Ruska po Austrálii a dále. Jako zpěvák, hybná síla a agitátor neonacistické rockové kapely No Remorse jsem fanaticky působil pod pseudonymem Paul Burnley. Ačkoli to byla jistě vzrušující zkušenost – cestovat po světě, vystupovat naživo před stovkami a tisíci příznivců, nahrát přes deset studiových alb a přechytračovat stát i naše levicové nepřátele pořádáním akcí tváří v tvář ohromujícím překážkám –, brutální konflikty a násilí nakonec zanechaly trauma a hluboké jizvy, které již nebylo možné ignorovat.

V průběhu let mě mnozí přátelé, kolegové, spisovatelé, aktivisté a dokonce i duchovní povzbuzovali, abych své zážitky sepsal. Dokud neuplynulo dost času, nebral jsem tuto možnost nikdy vážně. Nechtěl jsem vystrkovat hlavu, abych na sebe přitáhl další nežádoucí pozornost, ani jsem nechtěl, aby můj příběh skončil mezi memoáry „chuligánské literatury“, které vzrušují ty, kdo mají zálibu v prázdném chvástání a bezduchém násilí.

Když jsem se v roce 2014 nakonec vydal na tuto literární cestu, bylo to jako očistné cvičení, abych lépe porozuměl svému mladšímu já. Poskytlo mi to nadhled nad tím, jak jsem dostal do pasti vzteku a nenávisti a jak jsem nakonec nejvíc potrestal sám sebe. Když jsem poprvé vzal do ruky pero, neměl jsem na mysli žádné čtenáře, jen myšlenky na své dvanáctileté já, které se před tak dlouhou dobou vydalo na tuto katastrofální cestu. Jakmile byla kniha dokončena, rozhodně jsem neměl v úmyslu ji vydat.

Snažil jsem se tuto biografii napsat s odstupem času a s porozuměním širším souvislostem, ale zjistil jsem, že trávím čas nekonečným odsuzováním sebe sama nebo hledáním důvodů, které by ospravedlnily mé činy, což bránilo plynulosti příběhu. Rozhodl jsem se pro vyprávění v první osobě, psané v duchu deníku – deníku obsahujícího mé nynější představy o tom, co jsem si asi myslel, když jsem zažíval situace, z nichž tuhne krev v žilách.

Je to skutečný příběh chlapce ztraceného ve světě, který nachází domov, smysl a pocit sounáležitosti mezi podobně poznamenanými mladými lidmi a využívá svůj tvůrčí talent a nutkavou touhu ve prospěch svého nově objeveného fanatismu. Až téměř úplná kapitulace před světlem lásky odhalí únikovou cestu k pozitivnějšímu způsobu života.

Nenávist je vyčerpávající. Když se odvrátíš od krásy, světla a lásky ve světě, objeví se spousta důvodů k hněvu, a jakmile se jimi necháš pohltit, každý den se promění v vyčerpávající stav bytí, kdy je tvůj mozek přeprogramován tak, aby hledal potvrzení v čím dál větší nenávisti. Brzy zjistíš, že automaticky rasově profiluješ každého, koho vidíš, o kom čteš nebo koho sleduješ v televizi. Všechno, co nenávidíš, se ti jeví zveličené, a pokud něco neodpovídá tvému světonázoru, buď to ignoruješ, nebo, což je pravděpodobnější, prohlašuješ, že za tím stojí nějaká neviditelná ruka.

Existují ve světě velká spiknutí? Samozřejmě. Celá podstata vládní moci a velkého byznysu v jednadvacátém století je konspirativní. Nedůvěřuji žádné politické straně a myslím, že v systému zmanipulovaném těmi, kdo mají moc chránit a posilovat vlastní zájmy, jsou volby zbytečné.

Vůči psychopatickým miliardářům, velkým farmaceutickým firmám a šiřitelům strachu v médiích necítím nic jiného než opovržení. Nyní se soustředím na to, co mohu světu nabídnout – daleko od onoho politického cirkusu.

Žádný člověk, tak hluboce zakořeněný ve skinheadském způsobu života, jednoduše neopustí hnutí ze dne na den. Jediná věrohodná cesta ven je plná bolesti a utrpení. Musíš to přijmout, než uděláš první krok, ale zároveň vědět, že na konci té cesty čeká poznání. Budeš čelit zmatku, pochybnostem o sobě samém a nepřátelství, ale zároveň na své cestě potkáš laskavost, soucit a pochopení, někdy z nečekaných stran.

Nekonečná řada pomýlených lidí, na které jsem tehdy narazil a kteří si mysleli, že mě změní slovy o tom, jak se mýlím, jen přilévala olej do ohně. Když se někteří „přátelé“ mých rodičů dozvěděli o mém a bratrově zapojení do krajní pravice, trvali na tom, že „jediné, co potřebujeme, je jen pořádně nakopat“.

Neznalost se ti do mozku nevryje jen tak sama od sebe a bylo by pošetilé si myslet, že ti, kdo zastávají názory, jaké jsem kdysi měl já, tak činí z čiré nenávisti. Sám jsem na vlastní oči viděl a z první ruky slyšel od přátel a přítelkyň věci, jež ve mně vyvolávaly zuřivost, zejména to, co jsem vnímal jako kulturu černochů. Mnoho extremistů v sobě nosí skutečné bolesti a křivdy, které je ženou do života plného neustálého vzteku.

Pokud chcete těmto extremistům pomoci, musíte se nejprve pokusit jim porozumět. Odsuzování má často podobu sebeobrany nebo předvádění morální nadřazenosti ze strany vašich žalobců. Odsuzování jen posiluje odhodlání extremistů. Rušení jejich hlasu je jen donutí křičet hlasitěji a zatlačí je hlouběji do slují nepřátelství. Násilí a kriminalita by neměly být tolerovány, ale abyste zmírnili tu spalující nenávist, musíte mít snahu vypořádat se s důvody, proč se tam dostali.

Někteří lidé se z toho hnutí vymaní jen proto, aby se přidali k extremistické skupině jiné politické orientace, nebo se věnovali udávání lidí, kteří dělali přesně totéž, co dělali oni dřív. Já bych si nevybral ani jednu z těchto cest. Nemám žádné právo se cítit morálně nadřazený vůči lidem, které jsem opustil. Jen doufám, že v sobě najdou mír, který je odvede pryč od nenávisti, jež je tak sebezničující.

Lituji něčeho? Samozřejmě. Moje cesta byla těžká a mé činy ovlivnily životy mnoha lidí, ale abych mohl jít dál a společnosti nějak pozitivně přispět, musel jsem najít způsob, jak si odpustit. Nelituji však, že jsem se stal tím, kým jsem dnes.

Dokázal jsem, že se lze z takové zkušenosti dostat a vést produktivní a naplňující život. Mimo rodinu se nyní zaměřuji na práci s dětmi, z nichž mnohé mají své vlastní problémy. Snažím se jim poskytnout tvůrčí platformu ke zvýšení sebevědomí, sebeúcty a rozvoji individuálních talentů. Je to pro mě velmi obohacující. Mám spoustu kreativních dovedností, které chci sdílet – od tvůrčího psaní přes filmovou tvorbu až po hudební produkci a vizuální efekty. Pomáhat druhým je jeden z největších darů, který si můžete sami dopřát.

Dokonce i po třech desetiletích poté, co jsem se osvobodil z pout krajně pravicových dogmat, se stále setkávám se stigmatizací vyplývající z mých raných životních zkušeností. Nejhorší jsou případy, kdy se fanatici s vlastní agendou snaží zviditelnit na můj úkor nebo se mi chladnokrevně mstí, zejména když svou činnost zaměřují proti mé rodině, jejíž někteří členové v době, kdy jsem odhodil rukávovou pásku se svastikou a zanechal štvavé rasistické rétoriky, ještě ani nebyli na světě.

Když BBC odvysílala můj film Fire in The Blood, dostal jsem ohromně pozitivní ohlasy od přátel, kolegů i neznámých lidí. Někteří staří skinheadi mi dokonce poslali zprávy s přáním všeho nejlepšího. Bohužel žijeme v době identitární politiky a kultury rušení. Lidé se kvůli tomu zdráhají přehlédnout toxickou minulost těch, s nimiž se stýkají, bez ohledu na to, jak se dokázali změnit nebo jak dávno to bylo, ze strachu, že by mohli být i označeni černí onoho zvláštního nihilistického štětce.

National Front se na konci sedmdesátých let stala třetí největší politickou silou ve Velké Británii. V současnosti je nacionalismus ve Spojeném království natolik marginální, že tu není ani jedna věrohodná politická strana, která by měla program podobný tomu, jenž učinil NF v sedmdesátých a osmdesátých letech tak populární. Pokud vím, Blood and Honour, pravicová hudební organizace, kterou jsem pomáhal založit na počátku devadesátých let, je dnes už jen klubem starých opilců. Časy se změnily a mladá generace ani neví, že organizace Blood and Honour někdy existovala.

Nemám pochyb, že mnozí lidé, kteří dnes znají Paula, budou šokováni mým životním příběhem. Občas se ohlédnu zpět a divím se, jak jsem mohl být kdysi tím mladým klukem, který s předstíranou statečností, jež byla nad jeho síly, vykřikoval z pódia rasistické nadávky a byl věrný a oddaný něčemu, co je naprosto cizí mému dnešnímu životu. Ale stalo se to.

Některá jména byla změněna.

***

Karnevalové vylomeniny (devátá kapitola)

Pondělí, 31. srpna 1981

 Z eskalátoru pod námi uslyším pronikavý výkřik. Otočíme se naráz i s Benem a uvidíme ženu sraženou k zemi, zatímco tři černošští mladíci utíkají s ukořistěnou kabelkou. Přeskočíme eskalátor a seběhneme na druhou stranu. Pomůžeme ženě na nohy; vypadá natolik otřesená, že ani nepromluví.

„Jsou jak zasrané hyeny,“ procedím. „Člověku je z toho na blití,“ přisvědčí Ben. Londýn umí být hodně nebezpečný. V sobotu jeden muž málem přišel o život, když se ohradil proti bandě černých teenagerů, kteří vtrhli do vlaku metra a loupili, jak se jim zlíbilo. Tento nový jev se nazývá „napařování“. Muže pobodali a zemřel by, nebýt rychlé reakce spolucestujícího s lékařským vzděláním.

Před několika lety se karneval proměnil v učiněnou výtržnost a dvě stě lidí bylo hospitalizováno.

Prodíráme se rušnou pouliční slavností a já přemýšlím, jestli jsem se oblékl dost vhodně: jsem totiž chodícím ztělesněním vlajky Velké Británie. „Sakra, to je jako soutěž dvojníků Boba Marleyho,“ řekne Ben. Místo se topí v rastafariánských barvách – červené, zlaté a zelené. Tato ikona reggae nedávno zemřela na rakovinu plic. Míjí nás obří pestrobarevné alegorické vozy plné lidí v havajských sukních a nezaměnitelných melodií ocelových bubnů. Líbí se mi zvuk těchto bubnů: před pár lety na ně u nás ve škole hrála jedna zájezdní skupina a myslím, že zněly docela pěkně.

Skoro na každém kroku mi v krku uvízne odporný zápach marihuany. Začíná být horko, a tak se rozhodneme ponořit do festivalové nálady a koupíme si každý plechovku Liltu, což je, jak zní výstižně reklama, nápoj s „totálně tropickou chutí“.

Můj zrak upoutá velké shromáždění kolem zvukové aparatury, odkud duní reggae; musíme tedy blíž, abychom zjistili, co to je za atrakci. Nerozumím, o čem ta píseň je, ale zachytím slovo „Babylon“, které se celou dobu opakuje. V roce, kdy došlo k rozsáhlým potyčkám mezi policií a černochy v Brixtonu, Tottenhamu, Bristolu a Liverpoolu, je zvláštní vidět uniformovaného poldu tančit jak neohrabaný strýc na svatbě, a to právě s tmavou prsatou ženskou středního věku, která se přes něj valí. Usilovně pracují na budování mostů.

„To je sice hezké, ale proč tu nebyli žádní cajti, kteří by pomohli napadené ženě, co jsme předtím viděli? A jedno, jestli by byli tančící, nebo netančící, ne?“ ušklíbnu se. Ben souhlasně přikývne a oba se posouváme dál po Westbourne Grove a hloub do kakofonie tisíce melodií reggae.

Zahlídl jsem skupinu černých výrostků, jak se s poněkud hrozivým výrazem motají na rohu jedné z křižovatek. Tito kluci nevypadají, že by je přemohl karnevalový duch. Stánky s nápoji na tomto konci ulice už asi rozprodaly Lilt.

Jelikož v okolí nejsou vidět poldové, rozhodneme se pro bezstarostný ústup do oparu karibské kuchyně a volně dýmajících bylin. Naneštěstí nás spatřili, a tak ve své snaze uniknout teď musíme využít pomoc a zároveň překážku v podobě hordy hýřilů. V jednu chvíli se ohlídnu a uvidím asi osm pronásledovatelů, jak si klestí cestu za námi davy tančících lidí. Choreografie těchto kluků zřejmě zahrnuje rutinní zacházení s noži a pěstmi, a já na tento jejich tanec nemám náladu. Zrovna když se zdá, že už se k nám přibližují, popadnu Bena a vtáhnu ho pod jeden z alegorických vozů. Kutálíme se na druhou stranu, přičemž se zoufale vyhýbáme kolům. Dav je zde řidší, takže se jím prodereme s rychlostí i lstí hokejistů, a nakonec se ocitneme v Kensingtonských zahradách. Za chvíli jsme zpátky na domácím hřišti v Battersea.

Když se vrátíme do bytu, Jon mi vypráví, jak šel na zápas Chelsea; po jeho skončení se všichni vyhrnuli ze Shed Endu a on se dostal do davu na nedaleké Fulham Broadway, kde pořádala protest Národní fronta. Byly tam tisíce lidí, včetně našeho souseda Marka, který pracoval jako fotograf pro Antinacistickou ligu. Převládla velká nespokojenost, když policie zabránila Národní frontě pochodovat na karneval v nedalekém Notting Hillu.

Později večer Zprávy v deset informují, že dnes v noci ke konci karnevalu došlo k dalším šarvátkám mezi gangy černochů a policií. Přes třicet lidí potřebovalo ošetření bodných ran. Koukám na Jona a chechtám se. Máma zvedne zrak od svých učebnic, ale naše dnešní dobrodružství vůbec nezaznamená.

„Kluci, běžte si vyčistit zuby a na kutě, zítra je škola,“ vydá pokyny, než znovu zaboří hlavu do jedné ze svých nekonečných hromad knížek o sociologii.

***

Když tě chtějí zabít (dvacátáosmá kapitola)

Sobota, 24. března 1984

Vím, že ska je tradiční hudba prvních skinheadů ze šedesátých let, akorát se člověk nemůže skrýt před rozporem, že je rasistický skinhead a zároveň miluje nakažlivé zvuky produkované černošskými hudebníky z karibského ostrova Jamajka. Ve skutečnosti to nedává smysl, ale když poskakujete s kámoši jako já dnes večer na Suzanne Beware of the Devil od Dandyho Livingstona, Pressure Drop od Toots and the Maytals, Monkey Spanner od Davea a Ansela Collinsových a na celou řadu hitů od Trojanu, je mi to jedno, protože se cítím skvěle.

V hospodě The Crown and Cushion ve Woolwich Riverside roztáčí desky Mick Mac z jihovýchodního Londýna, zářící ve svém tričku s nápisem SS. Nikdo mi nepřijde zarytější než Mick Mac. V těchto oblastech je to legenda; jednou vtrhl do divadla a žádal, aby si herec z uprchlického tábora sundal pásku se svastikou, kterou měl na sobě, protože jinak by bylo zneváženo dobré jméno nacionálního socialismu. Vyděšený divadelník mu náležitě vyhověl. Mezi skiny je hodně drsných parchantů, ale někteří se dostanou vysoko nad ostatní. Mick Mac si vždy najde čas na mladé kluky, jako jsem já. Je čestný a přímý a zbytečně se nepředvádí.

Do Woolwiche chodíme od doby, kdy hospoda Agricultural v Islingtonu sice se zdráháním, ale přece zavřela své dveře holohlavým zákazníkům. Aggy vydělala jen na svých sobotních večerech se skinheady více peněz než všechny sousední hospody dohromady za celý týden. Nakonec se prosadila dlouhá ruka zákona. Používala všemožné taktiky, aby zastrašila a přiměla hospodské odmítnout naše pravidelné návštěvy. Policejní antony se řadily před barem nacházejícím se na jižním konci Chapel Street Market. Pokaždé v pátek a sobotu večer, když hodiny odbily jedenáctou, poldové vtrhli dovnitř ve velkém počtu a doslova brali pivní sklenice z rukou zákazníků, načež je vystrkovali na ulici a hledali jakoukoli záminku k zatčení kohokoli, kdo by kladl odpor.

V Crow and Cushion je vždycky dobrá parta. Skinheadi z celého jižního a centrálního Londýna se připojují k místním členům Britského hnutí. Obvykle tam chodíme se skiny z Claphamu, Battersea a Streathamu. Dnes večer se setkávám s Jackie a jejími přáteli ze severního Kentu.

Zazní prvních pár tónů písně Liquidator od kapely Harry J All Stars a skrumáž tancujících se rozroste. Skinové v košilích na knoflíky a v červených čtvrtpalcových kšandách se společně do sebe zaháknou. Když se dostaneme k refrénu, skandujeme neoficiální text: „Skin-heads are back… sieg heil!“ Toto se opakuje, dokud píseň Liquidator nevystřídá skladba Skinhead Girl od skupiny Symarip. Třetí kousek z legendárního alba Skinhead Moonstomp přiláká dámy, aby se přidaly k nám na taneční parket. Před gramofony Micka Maca nás teď v záři diskotékových světel tančí asi dvacet.

Spolu s našimi hudebními hostiteli, jako jsou Desmond Dekker, Judge Dread, Prince Buster a podobní, kteří to celou noc vypalují na plné pecky, se ocitáme v říši ska, kromě několika výjimek nabízejících skinheadské reggae. Voice of Britain od Skrewdriveru a British Justice od Ovaltinees vždycky zpestří pop svým agit-punkovým výrazem.

Poslední deska večera je vyhrazena srdcervoucí baladě zvané England od Angelic Upstarts, kterou složili pankáči z kapely Geordie. Každé slovo je zpíváno se zanícením a provázeno houpavými hitlerovskými pozdravy. Slova rezonují jako nějaká skinheadská národní hymna.

The red in the flag

Is the blood that was spilt

In the way that your forefathers tell

And never a country been so great

The stories Britannia could tell

I never want to live my life

Away from the golden shores

There’s never a country in the world

With the scent of an English rose

England, oh England a country so great

The land of so fair and so true

There’ll never be any colours like

The red, the white and the blue. 1]

Singl s touto verzí a obrázkovým obalem představuje velmi žádaný vinyl, zčásti i proto, že jej BBC zakázala a EMI jej stáhla z prodeje kvůli zločinu „vlastenectví“. Viděl jsem ji prodávat za týdenní mzdu. Vlna šílenství známého jako politická korektnost, která právě teď zaplavila Británii, je takového rozsahu, že v některých kruzích se láska k vlastní zemi považuje za velmi pohoršlivou.

Za zvuku pronikavé interpretace Anglie, která nám stále doznívá v uších, se naposled políbím s Jackie a vydám se na namáhavou zpáteční cestu domů – třemi autobusy, pokud budeme mít štěstí. Často můžete čekat i dvakrát tak dlouho, jak to trvá pěšky, než na zastávku dorazí Routemaster plný opilých šašků s nemožným chováním.

Autobus N53 nás z Woolwiche doveze až na New Cross, kde v chladném nočním vzduchu vyčkáváme na další bus do čtvrti Elephant and Castle. Dnes večer je v horním patře tucet skinheadů. V naší partě jsou Jon, Eddie a Tony ze Streathamu. Další známou tváří je bezchybně oblečený vojín Dave, který se s dalším aktivním vojákem vrací do kasáren v Chelsea, kde se už pár let nachází jejich posádka. Ve skupince, která se chystá na večírek do Aylesbury Estate, rozlehlého betonového sídlištního monstra ležícího hned u Old Kent Road, jsou taky tři skini a jedna skinka. Brácha odmítne pozvání, abychom se k nim přidali. Geordieho Johna, který je asi stejně starý jako brácha a dříve s námi popíjel v Aggy, znám jenom matně. Když vystoupí z busu, kývneme si na rozloučenou. My vystupujeme na další zastávce, v nákupním centru Elephant and Castle. Je už po jedné ráno a po autobusu ani stopy. Tohle je srdce nepřátelského území a pro malou partičku vyholených buřičů je docela nebezpečné se zde potulovat. Vzdáme jakoukoli šanci na odvoz domů a rozhodneme se pro postapokalyptickou procházku po Lambethu, přes ponuře vypadající bytové komplexy mezi tímto místem a SW4, jako je nechvalně známé sídliště Angell Town Estate, kde jsou pobodání nožem považována za vedlejší produkt všedního života. Jakýkoli vliv večerní konzumace alkoholu vyvažuje potřeba mít se na pozoru před možnými problémy nebo nežádoucí pozorností ze strany policajtů.

Tady jsou skinheadi snadnou kořistí po obou stránkách. Není tu žádná podpůrná skupina s transparenty, která by vlítla na policejní stanici, kdyby nás někdo neprávem zatkl nebo nás napadl na ulici.

Když se s bráchou vrátíme k tátovi domů, v horním patře je tma. To znamená, že táta buď spí, nebo je venku ve městě. Tak či onak, zabrání to stresu z noční konfrontace. Diskuse o čemkoli s tátou v brzkých ranních hodinách je stejná jako proplétání se minovým polem či přes sídliště zamořená gangy, kterými jsme právě po špičkách prošli.

Neděle, 25. března 1984

Já a Jon stojíme každý z jedné strany lůžka v Nemocnici Svatého Tomáše nedaleko Waterloo, jen co bys kamenem dohodil od místa mého narození. Jsme ohromeni, když nám „Geordie John“ Seymour váhavě odhaluje události, které se odehrály včera v noci na Old Kent Road. „Ti zmrdi na nás začali házet kameny a provokovali. Takže se pustíme za nimi, ale vlítneme rovnou mezi jejich zálohy.“

Jak se před námi začíná odvíjet celá ta hrůza včerejšího incidentu, v očích mu vidím utrpení.

„Když jsme zahnuli za roh, stálo tam asi padesát těch parchantů, jen číhali, že jo. Zmlátili nás a zavlíkli do prázdnýho bytu, kde do mýho kámoše Petera furt a furt bodali. Zabili ho! Byl to fakt zasranej děs.“

„No do prdele,“ vyhrknu a s hrůzou kroutím hlavou, když mi v mysli explodují představy jejich martýria.

Říká, že má strašnou žízeň, a tak brácha odskočí a vrátí se s plechovkou Fanty.

John pokračuje: „Znáte Jane?“

Oba přikývneme.

„Jo, ta holka v buse. Dostala ránu do hlavy zasraným kusem zdiva. Kopali ji po podlaze… ty kurvy… Ta holka je těhotná, proboha!“

Zíráme na něj v kamenném tichu, plní hněvu, nenávisti a totálního znechucení z toho, co tihle srabi udělali. Přemýšlím, jestli je to dobrý nápad ho v tomhle stavu ještě víc rozrušovat, ale neřeknu nic.

„Já měl štěstí,“ zkonstatuje s trochou šibeničního humoru, když si zvedne bílý nemocniční župan a ukáže nám něco, co se podobá spíše leteckému pohledu na spoustu železničních kolejí na claphamském nádraží. Trup má plný odřenin a stehů z množství bodných ran, které utržil, v obličeji hluboké rýhy a jizvy. Upozorní na pravé ucho, obvázané stejně jako většina hlavy.

„Snažili se ho uříznout,“ vysvětluje. Čepel jednoho z těch srabů, co na něj zaútočili, minula srdce jen o necelý palec. Cestou do špitálu ho museli dvakrát resuscitovat.

„Divoši… zasraný divoši,“ vyhrkne brácha a já vidím, jak vztekem zatíná pěsti.

Objeví se sestřička a oznámí příchod Johnovy matky, takže mu popřejeme jen to nejlepší a zmizíme.

Rozhlas informuje o incidentu jako o rvačce skinheadského gangu, což vytváří dojem, že šlo o vnitřní potyčku mezi rivaly v martenskách. Nic však nemůže být dál od pravdy. Na tendenci médií zkreslovat zprávy týkající se naší strany jsme si už zvykli, ale tohle je zase nové dno. Nezpochybnitelným faktem je, že Peter, Geordie John, Dave a Jane se stali oběťmi promyšleného útoku padesátičlenné, převážně černošské bandy násilníků. Peter Mathewson, v našich kruzích známý jako „Geordie“, je mrtvý.

Pondělí, 26. března 1984

Škola je nanic. I když nemám tušení, co mě čeká za školní branou, nemůžu se dočkat, až tohle místo konečně opustím. Dnes jsem tam ani nechtěl jít, ale nakonec jsem se tam opožděně došoural. Vůbec se nedokážu soustředit a paní Calderová mě v hodině matiky přistihne, jak si do lavice vyrývám slovo skins. Dnes se mi nechce hrát podle pravidel.

V Pimliku jsem teď jediný skinhead. Gary si nechal narůst vlasy a chodí oblečený jako soulboy. Pořád jsme zadobře, jenže není to už ono. Lee, můj nejlepší kámoš ze školy, se z Londýna odstěhoval, a tak vlastně nemám s kým trávit čas.

Přestávka na oběd je ještě daleko a já se potloukám kolem hranolkárny na druhém konci Lupus Street. Dělají tam dobré hranolky, ale fronta vždycky sahá až do poloviny silnice. Skočím do trafiky a prolítnu hlavní novinové titulky, najdu však jenom drobnou zmínku o Geordieho vraždě, ne větší než dva palce novinového papíru. „Skinhead zabit při potyčce nožem,“ hlásá titulek, a jak je už dnes u zločinů páchaných černochy obvyklé, pachatelé jsou popisováni prostě jako „mladíci“.

Do obchodu přichvátá statný chlapík s džíny na půl žerdi a hodí na zem balík novin. Koupím si Evening Standard a vezmu si ho ven. Fronta před hranolkárnou je teď ještě delší. Najdu další krátký článek o Geordieho smrti a udělá se mi nevolno ze způsobu, jak o události informuje. Není v něm žádný popis pachatelů, žádná zatčení a běžný občan si bude myslet, že proběhla pouze nějaká bezvýznamná rvačka mezi gangy nebo chuligánská roztržka, která zašla příliš daleko. Tyhle zvrácené bestie barbarsky zavraždily Geordieho a strážci našich denních zpráv na to zvysoka kašlou!

Poznámka:

1] „Červená na vlajce / je krev, jež byla prolita, / jak to vyprávějí vaši předkové. / Nikdy žádná země nebyla tak skvělá! / Ty příběhy, které by mohla vyprávět Británie! / Svůj život nechci nikdy prožít / daleko od zlatých břehů. / Nikde na světě není země / s vůní anglické růže. / Anglie, ach, Anglie, země tak velkolepá, / země tak spravedlivá a opravdová! / Žádné barvy nikdy nebudou takové / jako červená, bílá a modrá.“ – Pozn. překl.

Meč se nazýval „duší rytíře“

Rytíř je nemyslitelný bez svého meče. Nosí jej stále při sobě a tak se stal jeho aktivním společníkem. Odpovídá svérázu japonského národního charakteru, že ne každé umění si nárokuje zvláštní oblast, nýbrž že všechna umění jsou sloučena do jediné živé syntézy, ba že umění je od života vlastně neoddělitelné. Takto světské skutky lidského života nejsou estetizovány ve špatném smyslu, nýbrž tříbeny a povzneseny do duchovna. Rytířský zápas není věcí rozkolu, vzpoury či závisti, nýbrž umění, a meč, řemeslný předmět výkonu tohoto umění, je uměleckým předmětem, plodem zduchovněného uměleckého řemesla. Meč je nejzhuštěnějším symbolem japonského ducha a v každém Japonci žije jakožto světonázorová směrnice.

Rytíři své meče ctili a milovali víc než cokoli jiného. Meč je přec – jak bylo řečeno – od pojmu rytíře neodmyslitelný. Proto se nazýval „duší rytíře“. Každý rytíř si přál meč hodnotný. Pocházel-li nějaký meč od neznámého či nevalného mistra, tak se označoval za meč „tupý“ či za kuchyňský.  Vlastnil-li však dobrý meč nezdatný rytíř, postrádající náležité schopnosti k výkonu šermířského umění, tak se říkávalo, že „meč pláče“. Jak vysokého významu až japonský meč dosáhl svou kvalitou jakožto umělecký předmět a zbraň, jak precizní, kompaktní a perfektní bylo jeho hmotné složení, dokazuje dnešní věda. Aby zjistila jejich konstrukci, pokusila se mistrovská veledíla uměleckého kovářství chemicky a fyzikálně analyzovat. Dík vymoženostem moderní přírodovědy se podařilo přesně do všech podrobností zjistit složení kovu. Avšak vyrobit na základě tohoto rozboru nový stejný nebo podobný meč syntetickou technikou zůstalo nemožné. Umělecké dílo se dá vědecky zanalyzovat – rovněž Rembrandtovy či Dürerovy malby lze prosvítit rentgenovými paprsky a dílem se tak dokonce učinilo – bez mistrovských rukou jsou však tyto malby nestvořitelné.

Při výkonu šermířského umění na jeho nejrozvinutějším stupni byly cvičeny zvláštní duchovní schopnosti, byla vychovávána zvláštní duchovní elita, díky níž se vlastně japonská šermířská technika liší od té západní. Tkví totiž ve východoasijské mystice zenového buddhismu. Konečný smysl šermu nespočívá v metodickém zdokonalování užívání meče nebo ve vyřízení kteréhokoli nepřítele, nýbrž soustřeďuje se do etického zápasu o vysvobození, v němž se vše cizí – i nepřítel – může stát vlastním. Stav jednotnosti zenové mystiky a meče je rovněž označován za ne-já (muga). Člověk vyhrává, když se sám zahubí. Z tohoto paradoxu vychází vlastní pravda japonského šermu: Dokud se totiž ještě člověk stará o to, skolit nepřítele a boj vyhrát, je ještě nepřítelem zmaten čili na jedné straně musí věnovat plnou pozornost všem jednotlivým pohybům a skrytým záměrům nepřítele za nimi, a na druhé straně se sám bránit. Při bránění není útoku.  V konečném důsledku je japonský šerm mečem pokládán za metodu náboženského rozjímání a za cestu k vysvobození. Což nemuselo být prožito pouze na válečném poli, nýbrž jakožto náboženský stav všude a kdykoliv. Tento stav vědomí je dosažen výkonem šermířského umění po dlouhém tréninku a asketickém způsobu života. V okamžiku, kdy člověk hubí svůj život anebo spíš své já podřizuje nebezpečí smrti – dovoluje pohlédnout smrti do tváře – dává nepříteli možnost, aby mu zahubil život. Zároveň ale dostává i chviličku, aby protivníka skolil. Mezi výhrou a prohrou je v takovém okamžiku hranice tenká jen jako vlásek, přičemž jednomu dává pouze možnost usmrcení, druhému však věnuje skutečnost usmrcení. Tento minuciézní stav není vyvolán smělostí, nemá být ojedinělou chvílí napětí, zenitem, po němž se bojem opět vytratí, nýbrž musí zůstat trvalou vlastností šermíře. Tento postoj se nazývá „nehybnost duše“. Japonské rytířství je obzvlášť svéráznou obměnou univerzální rytířské myšlenky. Od rytířství jiných zemí se liší, jak už bylo zmíněno, svým specifickým náboženským stanoviskem k boji se smrtí.  Navíc nikde mimo Japonsko neuměl rytíř tak mistrně ovládat meč a žádné rytířství vyjma toho japonského nedokázalo tak hluboce zduchovnit žití integrací smrti. Tím větší byly povinnosti japonského rytíře, tím přísnější byly nároky na jednotlivce. Silné a nesrovnatelné bylo naplnění mravní normy rytířství. Příslušníkům svého stavu musel rytíř svým vzorným způsobem chování a naplňováním rytířského ideálu dávat zářný příklad. Porušil-li rytíř svou důstojnost, řeklo se, že s ním „nelze sedět ve stejném směru větru“, poněvadž zamořil vzduch…

Étos japonského rytířství se dá odvodit z věrnosti a cti, dvou zásadních složek.  Mezi japonským lidem se traduje nespočet anekdot svědčících o neproměnné věrnosti japonského rytíře a jeho neotřesitelném smyslu pro čest.

Japonské drama Vesnická škola nás seznamuje s jedním slavným a exemplárním případem věrnosti. Návštěvníky japonského divadla ta hra dodnes dojímá k slzám. Průběh děje je tento:

Rozpuštěním jednoho knížectví se jeho družinní rytíři ocitli bez místa. Jednomu z těchto propuštěných rytířů byl svěřen syn zemřelého knížete. Rytíř svému mrtvému pánu zachoval neproměnnou věrnost a nesloužil jinému. Odešel na venkov a založil vesnickou školu. Jednoho dne vešlo ve známost, že vesnický učitel ukrývá syna zemřelého knížete a bylo po něm vyžadováno, aby vydal hlavu mladého knížete. Upadl do velké tísně a obavy o jeho mladého chráněnce ho sužují dnem i nocí. Právě v den, kdy má být hlava mladého knížete vyzvednuta pověřeným poslem, přichází vznešená dáma s dítětem velice podobným knížecímu synovi, aby toto dítě přihlásila do školy. Učitel se v zoufalství dopustí neodpustitelného zločinu tím, že nově příchozího žáka zavraždí. Tentýž den se objeví hned dva poslové, mající prověřit správnost hlavy. Jeden z těch dvou byl dříve vojvodou zemřelého knížete a dobře jeho syna znal. Proto se dostavil k identifikaci hlavy. Když posel spatřil hlavu zabitého žáka, potvrdil, že o správnosti předložené hlavy není nejmenší pochyby.  Jak školu opouštěl, zahlédl za zahradním plotem svou ženu, která obhlídku sledovala s pláčem. Posel na svou ženu pohlédl a řekl jí: „Raduj se, ženo! Náš syn splnil svou povinnost.“ Jeho žena byla totiž tou, která tentýž den do vesnické školy přihlásila své dítě, s plným vědomým strašlivého osudu, jež ho tam očekával. Tak posel a jeho žena obětovali své dítě náhradou za mladého knížete, aby zachovali věrnost zemřelému knížeti. K takovému činu patří nadlidská síla přemáhání sebe sama a nekonečný smysl pro věrnost, jenž je hotov obětovat vše lidské.

Tato historka je psychologicky velice zajímavá. Rovněž v západním rytířství, v islandských ságách, v Písni o Nibelunzích, v pověsti o Ditrichovi z Bernu, existují četné příklady věrnosti až za hrob. Věrnost Nibelungů se stala doslova pojmem. Vesnický učitel japonského dramatu je jakýmsi protějškem Hagena z Písně o Nibelunzích, jenž z věrnosti ke svému králi, Güntherovi, spáchá tajným zavražděním Siegfrieda samo o sobě neodpustitelný zločin. V japonské divadelní hře je však dramatické představení otázky věrnosti odstíněno v tom ohledu, že matka přihlašující své dítě již zcela samozřejmě předpokládá, že učitel z družinné věrnosti zajde bez dalšího až do krajnosti, že v rozhodující chvíli necouvne před vraždou. Samozřejmé očekávání bezpodmínečné věrnosti zprostředkovává v tomto případě z etiky japonského rytířství obzvlášť silný dojem.

Má to pokračování…

„Posvátná police“ (jap. kamidana) zemřelého

Po obsáhlém zpovídání zakladatele iniciativy a časopisu Reconquista se Délský potápěč obrátil na jednoho ze dvou spoluzakladatelů webu Bratrství, oproti rozličným krátkodechým pokusům totiž publikuje pravidelně již přes dvě desetiletí! O jeho začátcích tehdy Wolf vypověděl toto:

Počátky současného webu Bratrství sahají někam na počátek století, kdy jsem se začal pravidelněji vídat s R.O., s nímž jsem se znal několik let. Při řeči jsme zjistili, že máme podobný pohled na určité věci kolem nás. Shodovali jsme se, že směr, kterým se stát a vůbec společnost ubírá, není zrovna zdravý, protože nestaví na pronárodních ideálech, na zájmech lidí, kteří jsou tu doma. Zároveň v nás sílilo odhodlání se ozvat a veřejně se k určitým věcem vyjádřit. A zároveň přinášet širší informace než ty, které se na běžných webech vlasteneckého typu objevovaly a které mainstreamová média přímo ignorovala.

Toto jsme začali realizovat roku 2003, kdy R.O. našel jeden celkem šílený webhosting zdarma a vytvořil první verzi stránek. On vnesl do náplně webu něco ze skinheadské a národovecké scény, na níž se pohyboval, já zase z té své řekněme duchovnější a kulturní, stále více ovlivněné pohanstvím. R.O. psal především úvahy k dění kolem nás, já se věnoval hlavně překladům článků, co mě zaujaly.  Ve 2005 jsme přešli na kvalitnější hosting na doméně .tk, která byla nabízena zdarma. Tuto éru jsme roku 2008 zakončili vydáním jakéhosi Pamětního spisu, který shrnoval to zásadní, co jsme za ty roky zveřejnili, protože nadešel čas na další změnu…

Od začátku nám bylo jasné, že jde o virtuální projekt, který nemá větších ambicí. Ozývali se ovšem občas někteří čtenáři s nějakými články ke zveřejnění či jen s poděkováním, což je v podstatě dodnes jediná odměna tvůrcům. Jedním z nich byl Král Šumavy, který měl tehdy svůj blog. Zajeli jsme za ním se seznámit a po nějaké době nám navrhl sloučit oba weby v jeden pod názvem Bratrství na WordPressu. Tato publikační platforma poskytovala čtenářům tehdy ojedinělou možnost, aby se k článkům vyjadřovali v komentářích a ti této možnosti také hojně využívali. Rozsah témat jsme měli dostatečně široký na to, aby nás někdo mohl označit nálepkou nějakého -ismu a my sami se na FB vyprofilovali obecně jako vlastenecko-pohanský portál.

Myslím, že celkově zaměření Bratrství dobře vystihuje sekce O nás, kde se mj. píše: „Je úkolem našich stránek zprostředkovat poznání vlastních kořenů a také vést k schopnosti dnes rovněž upozaďované – k  umění samostatně myslet a poznávat. Chceme tak přispět k zrodu národa nového, ctícího svou podstatu jak hmotnou, tak i duchovní. Národa – společnosti s hlubším vědomím vlastního významu a také vyšším žebříčkem hodnot, než je dnešní náboženství celosvětového spotřebnictví a vůbec plytký způsob myšlení.“

Postupem času jsem zůstal jako admin webu sám a kromě příspěvků, které připravuji, tvoří zbytek autorské články Andreose. Mé důvody k pokračování v činnosti jsou stejné jako na začátku, možná ještě silnější než tehdy, protože šrouby režimu se za těch 20 let povážlivě utáhly (což lze samozřejmě takto vnímat jen při zpětném pohledu, pro mládež je výchozím bodem současný stav). A nakonec ani nechci, aby ten hlas, který jsme před lety společně R.O. pozvedli, najednou oněměl – už jen proto, že by to jistým kruhům akorát udělalo radost…

Na základě tohoto úvodu se rozhovor měl ubírat následovně:

Pravidelně překládáš úvahy Varga Vikernese. Co pro tebe jeho příklad znamenal a znamená?

Je na Bratrství nějaký článek, odstavec či řádek, který ti obzvlášť utkvěl, aby ses o něj s námi podělil? Ať už přímo od Varga, nebo vůbec…

Daří se ti to, k čemu tíhneš a o čem píšeš nějak vnášet do každodennosti života?

Říkáš, že „pro mládež je výchozí bod současný stav“, kdy systém postupně utahuje šrouby. Natrefil jsi v mladší generaci osobně na někoho, kdo je tak jako vy před dvaceti lety s to vnímat, že se „stát a společnost neubírají zrovna zdravým směrem“?

[Pokračovatel, následník, tedy je/není v dohledu?]

Vesna – Eurovize – Patricie Fuxová. Co ty / vy, Pohanský kruh, na to, nedá se to pokládat za důstojný průnik novopohanství do veřejného prostoru?

Vymezení spirituálně-politického (a rasologického) postavení, z něhož svět nazíráš (východisko a hlediska). A jak je slučitelné s každodenností (rodina-práce-mediální tlak). Tvoje formativní tituly, knižní, hudební (a co sleduješ nebo doporučuješ nyní, od nás i ze zahraničí…).

Zkušenost s lidmi, s Čechy, jak obecně, tak s pohany a nacionály. Jak si představuješ „ideální republiku“?

Nejhorší na stávajícím systému je, že lidem vnucuje principy a hodnoty, které jim pořádně ztíží nebo přímo znemožní přežít jako národ v původním slova smyslu, tzn. organický, kulturně-historický celek. Ten se má rozložit jak v milionových masách „uprchlíků“, tak totálním rozprodejem všeho, co tyto celky pro sebe vybudovaly a nashromáždily. Může být vyjma přímého vyvraždění a zotročení větší zločin než tato etnocida?

Jako jedinci jsme proti tomuto systémovému vývoji naprosto bezmocní. Zároveň je nejen legislativa, ale i samotné cítění možného již přenastaveno tak, že jakákoli politická skupinka či hnutí, hodlající ony vládnoucí vražedné principy a hodnoty svrhnout, bude vnímána jako „nerealistická“, navíc vždy už na hraně zákona. Věříš, že jediným východiskem, pro náš po všech stránkách drobný národ samozřejmě krajně rizikovým, z této patové situace mohou být jen nějaké kontinentální či přímo planetární otřesy?

Odpovědí se již nedočkáme, neboť Wolf v létě nečekaně zemřel ve věku padesáti let.

ᛣ

Vzpomínáme.

Dragoš Kalajić – Samuraj (1977)

Džunjú Kitajama (nar. 1902) v Japonsku studoval religionistiku. V roce 1924 odjel do Německa, aby prohloubil své znalosti filosofie, indologie, sanskrtu a latiny. Čím víc si své nové působiště zamilovával, tím víc ho mrzelo i uráželo neporozumění, podceňování, ba pohrdání vlastní rodnou zemí, s nimiž se mezi Němci tu a tam setkával – a to i na universitě a v knihách autorit, jakými jsou Oswald Spengler nebo Adolf Hitler. Rozhodl se proto svéráz japonské kultury, o němž se tehdy v Německu vědělo málo nebo nic, Němcům vysvětlovat. Důležitým shrnutím tohoto dlouholetého úsilí, jakož i hlubokého a mnohostranného autorova vzdělání se stala kniha West–östliche Begegnung: Japans Kultur und Tradition (Setkání východu se západem: Japonská kultura a tradice), jejíž první vydání spadá až do válečného roku 1941. To už byl pan Kitajama na základě jmenování říšským ministrem pro vědu, výchovu a lidové vzdělávání čestným profesorem kulturních a náboženských studií východní Asie při marburgské universitě.  Druhým významným profesorovým knižním titulem je pak Heroisches Ethos z roku 1944, řazený na školách SS a vyššího stranického vzdělávání k nepovinné doporučené četbě. Pan Kitajama však nebyl pouhým teoretikem: sám cvičil a posléze i vyučoval bojová umění. S tím vším úzce souvisí i jeho stať o samurajství, kterou zde čtenáři předkládáme v českém překladu a plném rozsahu:

D u ch  j a p o n s k é h o  r y t í ř s t v í

„Nejkrásnější ze všech květů má třešeň. Nejušlechtilejší z lidí je rytíř.“ Tento výrok je pro ducha japonského rytířství, jenž je od 12. století, kdy se v Japonsku rytířský stav ujal moci, nositelem nejvyšší japonské etiky, nad jiné symbolický. Rytíř stojí, ještě více než kterýkoli jiný smrtelník, před neúprosným zákonem pomíjivosti života. Musí umět kdykoli bez bázně pohlédnout smrti do tváře. Smrt však pro japonského rytíře není ani krutým koncem ani spásou ze „slzavého údolí“. Pro japonského rytíře jsou život a smrt mnohem více jednotou. Smrt je naplněním života tak jako je plod naplněním existence květu.

Třešňový květ není jen jakousi romanticky vonnou symbolizací japonské krajiny, nýbrž je věrným obrazem japonského rytířského ideálu. Mladistvé slunce vychází v Japonsku za časného rána na obzoru Tichého oceánu a zdraví triumfující ostrovní Říši; panenská krajina, zahalená do krásy třešňových květů, mu pozdrav opětuje. Slunce se zrcadlí v květech a srdce země se chvěje plno svěžesti a jasu. Tato slavnostní scéna se opakuje denně po bezmála dva měsíce. Když slunce vystoupá do středu blankytně modré oblohy, začínají třešňové stromy své květné roucho tiše shazovat a v poslední chvíli květy umírají. Tragika zániku, rmutně se dotýkající člověka a mámící z mnohého básníka bolestné žalozpěvy, ožívá v přírodě.  Pro japonská srdce je to slavnostní okamžik. Vrcholem života je smrt. Rozloučení s já na nejvyšším stupni lesku života, jako u opadávajících třešňových květů, je pro Japonce klenotem jeho existence, do něhož se odívá bez nářku a žalu.

Uvědomělým a zduchovněným prožitkem smrti dodává člověk obrazu svého života poslední a rozhodující rámec. Smrt je víc slavnostní než zarmucující. Nikoli proto, že člověku věstí rajský život na onom světě, nýbrž proto, že moment smrti v sobě skrývá naplnění (životní formy – tedy její dokonání podmiňující dokonalost – pozn. DP). Strom setřásá květy, aby uzrál plod. Tak pomíjivý život podléhá nepomíjivé harmonii smrti.

Smrt japonského rytíře nepotkává ani příliš brzy ani příliš pozdě. Neboť tento rytíř není před smrti bezradný či bezmocný, nýbrž je s ní důvěrný. Smrt člověka nepřemáhá. Naopak: Člověk poráží smrt tím, že ji zvládá a zahrnuje do života. Smrt je člověku pomáhající přítelkyní a učitelkou tomu, kdo se hodlá životním bojem probít až k smrti. Japonský rytíř byl v lidu právě tím, kdo toto zdolání a opanování smrti povýšil na princip svého způsobu života a existenční formy. Vše neobyčejné stále žije v důvěrném sousedství se smrtí. Jen ze smrti získáváme nadlidské síly, překvapující lidi obyčejného žití, v dějinách však tvoří nadobyčejné. Proto se japonští rytíři od mládí učili, aby uvykli smrti. Nic strašlivého, čím jednou může být život ohrožen, nesmí zůstat neznámé. Strach a hrůza jsou reakcemi života, od smrti přicházejí odvaha a činná síla. Proto byli synové rytířů často vystavováni nelidským zkouškám, aby se důvěrně se smrtí sblížili, ničeho se neobávali a před ničím vylekaně necouvli. Byli vychováváni k smrti.

Má to pokračování…

K autoru

Pro našince je ovšem nejzajímavější, že počátkem roku 1945 přijel profesor Kitajama do Prahy, aby na Karlově universitě založil a vedl nový ústav pro východoasijská studia a do doposud poklidného města přesunul z bombardovaného Marburgu japanistickou knihovnu. Dne 9. května byl zatčen v budově tehdejšího japonského vyslanectví na Malé Straně a internován v koncentračním táboře pro poražené Němce. Po sedmi měsících nucených prací se o jeho propuštění významně zasloužil vedoucí pražského Orientálního ústavu a profesor Kitajama tam – jako jediný japonský lektor v Praze – začal ještě v roce 1946 vyučovat japonštinu. V Sokole se později vrátil i ke cvičení bojových umění a stal se dokonce spoluautorem brožurky o sebeobraně. Podrobněji o jeho (nejen poválečné) činnosti svědčí podklady shromážděné autorem této stránky: kitayama-junyu.info. I tak zůstává spornou např. otázka Kitajamovy repatriace. Zatímco některé německo-italské zdroje uvádějí, že mu v návratu do vlasti (či alespoň na Západ) bylo bráněno komunistickými úřady, zde se – a snad i oprávněně – tvrdí, že si v poválečném Československu přál zůstat.

Džunjú Kitajama zemřel v Praze dne 19. ledna 1962.

Jim Goad

Autor: Greg Johnson

Jim Goad, nejlepší satirik mezi americkými novináři od H. L. Menckena (1880-1956, pozn. DP), je po smrti.

James Thaddeus Goad se narodil 12. června 1961 v pensylvánském Ridley Parku. Zemřel 22. června 2026 ve městě Albuquerque v Novém Mexiku, po letech problémů se zhoršujícím se zdravím, nedlouho po svých 65. narozeninách.

Jim byl nejmladší ze tří synů katolické rodiny ze skromnějších poměrů. Byl velice nadaný nejen jako spisovatel, ale také herec a hudebník. Než se naplno přiklonil k psaní, plánoval stát se hercem – proto se po maturitě přestěhoval do New Yorku. Dokonce herectví začal studovat na New York University u Stelly Adlerové. Nakonec se však rozhodl pro studium novinařiny na univerzitě Temple ve Filadelfii, které zdárně dokončil v roce 1985.

Následně se Jim i se svou tehdejší přítelkyní Debbie Rosalieovou přestěhovali do Los Angeles, kde pracoval pro Los Angeles Reader. V roce 1987 se s Debbie vzali. V roce 1991 sestavil první vydání průkopnického „zinu“ ANSWER Me!, následované dalšími třemi čísly v letech 1992, 1993 a 1994.

Díky úspěchu ANSWER Me! nabídlo nakladatelství Simon & Schuster Jimovi smlouvu na dvě knihy a stotisícovou zálohu. Manželé se odstěhovali do oregonského Portlandu, kde Jim napsal svou první knihu The Redneck Manifesto: How Hillbillies, Hicks, & White Trash Became America’s Scapegoats (Manifest rednecka: jak se z křupanů, venkovských balíků a bělošské špíny stala snadná oběť pro celou Ameriku; New York: Simon & Schuster, 1997). Přes ANSWER Me! a The Redneck Manifesto jsem v roce 2000 objevil Jimovo dílo i já.

ANSWER Me! v zásadě tvoří soubor odvážných až provokativních rozhovorů s lidmi jako průkopník LSD Timothy Leary, pasák Iceberg Slim, satanista Anton LaVey, sériový vrah Richard Ramirez, rasista David Duke nebo rasista Al Sharpton, doplněný eseji na nepříjemná témata jako sebevražda, sérioví vrazi, pedofilie nebo znásilnění, neomylně doprovázených znepokojivými fotografiemi, kolážemi a karikaturami.

Asi málokoho překvapí, že šlo o nanejvýš kontroverzní projekt a ANSWER Me!  čelilo zákazům pro pohoršování. Někteří jej dokonce obviňovali jako inspiraci pro střelbu v Bílém domě nebo čtveřici sebevražd slavných osobností včetně Kurta Cobaina. Kontroverze ale jen vybudily zájem čtenářů: posledních dvou vydání se vytisklo 13 tisíc a během následujících let se objevovaly nové a nové dotisky ANSWER Me! ve stále přepychovějších edicích, jasný to doklad jeho postavení coby ikony transgresivní popkultury.

Krom Jima Goada jsem prostřednictvím ANSWER Me! poznal také brilantního kreslíře Nicka Bougase (A. Wyatt Mann) nebo Adama Parfreyho, Boyda Rice a Shauna Partridge.

ANSWER Me!  bylo společně s Apocalypse Culture Adama Parfreyho mou „vstupní drogou“ do světa před internetové kontrakultury 80. a 90. let vyrůstající z pařeniště zinů a alternativních pidi-nakladatelství: transgresivní, misantropické, politicky nekorektní, proti rovnostářství, rasistické, sexistické a s jasným krajně pravicovým nádechem.

Při pohledu zpět ANSWER Me! působí jako analogový prapředek fór typu 4chan a 8chan, potažmo celého ekosystému online pravice. Tehdy šlo o nezbytné prostředí pro zrod a růst heretických myšlenek, které však už dnes stále pevněji zapouštějí kořeny v hlavním proudu, takže se „edgy“ stylizace nutně jeví jako zbytečně outsiderský přívažek.

The Redneck Manifesto pojednává o protibělošském rasismu s důrazem na to, jak bohatí liberální běloši vyrobili z chudých bělochů příhodné viníky „rasismu“, vše pokrývajícího vysvětlení vytrvale dysfunkční černošské menšiny. Zřejmě největším rouhačstvím proti oficiálnímu občanskému náboženství, jehož se Goad v knize dopouští, jsou pak úvahy nad hanebnou historií bělošských otroků ve Spojených státech.

Manifest nepředkládá návrhy na politické řešení amerických rasových problémů, vybízí ovšem k odvržení bělošské viny, což samo o sobě zavání revolucí. Navzdory Goadovu záměrnému cynismu a neustálému vtipkování jde o díle silně prostoupené morálním zápalem. Jeho kritika liberalismu je sžíravá a obrana bělošských obětních beránků plná hlubokého soucitu.

V době svého vzniku byl Goadův Manifest právě tak politicky nekorektní jako ANSWER Me!. Jelikož ale politika bělošské identity ušla za posledních třicet let poměrně dlouhou cestu, působí kniha na dnešní poměry téměř krotce, což je myslím dobré znamení.

Svůj výtisk Manifestu jsem si pořídil 6. července 2000. Přečetl jsem ho rychle a s takovým nadšením, že jsem cítil potřebu autora kontaktovat. Záhy jsem se však dozvěděl, že v roce 1998 byl Goad odsouzen na dva a půl roku odnětí svobody v oregonském vězení za násilí proti své přítelkyni, striptérce Anne „Skye“ Ryanové.

Jim se s ní dal dohromady ještě během svého manželství s Debbie v roce 1997. Podle všeho se k sobě manželé nehodili: Debbie byla značně podprůměrného intelektu – což je u dcery židovského doktora s podivem – a silně neurotická. V listopadu 1997 si Debbie vymohla proti Jimovi dočasný soudní zákaz přiblížení s tím, že ji fyzicky ubližoval a vyhrožoval smrtí. V prosinci bylo jejich manželství rozvedeno. Když byl však v květnu 1998 Jim zatčen za násilí pro Skye, Debbie nechala zákaz přiblížení stáhnout s tím, že se Goad změnil. V roce 2000 podlehla Goadova první žena rakovině vaječníků.

Jim bezpochyby měl svou temnou stránku. Své dětství s brutálním otcem a nedbalou matkou popisoval jako peklo. Chodil do katolické školy a jeptišky, které ji vedly, označoval za sadistické. Mladý Jim se doma i škole nelaskavým zacházením naučil rozdávat rány stejně nemilosrdně, jako je musel přijímat.

Stopy sadismu ostatně byly patrné i v jeho osobnosti. Z ANSWER Me!  se lidé očividně měli cítit nesví. Jeho humor často býval krutý. Nikdy si ale nevybíral nevinné oběti a podobné chování se mu hnusilo. Hledání všemožných hromosvodů pro svou zdánlivě nevyčerpatelnou zásobu hněvu však věnoval nemalé úsilí.

Příliš se netajil ani svými trnitými a obtížnými vztahy s ženami. U některých z nich se skoro zdálo, že sám sebe trestá. Prozradil mi, že když potkal svou třetí ženu Normu, měl pocit, že si tuto dobrou ženu, která mu jednoduše přála štěstí, nezaslouží. Naštěstí se ale rozhodl přestat sám sebe trestat a užívat si život Když jsem jen týden před jeho skonem s Jimem mluvil naposled, ptal jsem se, jak se má paní. „Je to anděl,“ odvětil.

Jeho druhá, autobiografická kniha Shit Magnet: One Man’s Miraculous Ability to Absorb the World’s Guilt (Port Townsend: Feral House, 2002 /Magnet na sračky: k zázračnému nadání jednoho muže pojmout všechnu vinu světa/) vznikla během výkonu trestu. Nelíbila se mi ani za mák a velice mě štvalo, že takto nadaný spisovatel, který zjevně prohlédl závojem vládnoucích lží naší doby, marní svůj čas na rochnění se v sebelítosti a ospravedlňování.

Pod pseudonymem J. P. Nash jsem zveřejnil hodně kritickou recenzi „Redneck Rousseau: Jim Goad’s Shit Magnet“ a poslal ji lidem z webu Vanguard News Network. Lze ji shrnout následovně: „Shit Magnet je snad nejohavnější literární počin na poli sebelítosti a ospravedlňování z pera narcistní, hraniční osobnosti od Rousseauových Vyznání – a literárně skoro stejně tak výborný“. Jima jsem viděl jako podivný mix nihilismu s narcistou, jehož niterná svoboda nihilismu nenašla plodné vyjádření kvůli narcistní potřebě pro veřejné uznání.

Když jsem později Jima poznal osobně, došlo mi, jak moc jsem se mýlil: Jim nebyl nihilista. Jistě, o morálce mluvil s despektem, protože jasně viděl, že většina lidí ji zneužívá jako prostředek k naparování nebo osobnímu prospěchu. Ani on však nebyl prostý silného morálního cítění, smyslu pro spravedlnost nebo tendence k sebemrskačství. Co jsem považoval za „narcistní“ falešnost, tak byla obyčejná žízeň po spravedlnosti.

Jim z recenze pochopitelně nebyl ani v nejmenším nadšený a já octnul na jeho seznamu nepřátel. Přestal jsem jeho dráhu sledovat, ale o mnoho jsem nepřišel, jen dílka Trucker Fags in Denial, s ilustracemi Jima Blancharda (Seattle: Fantagraphics, 2004) a Jim Goad’s Gigantic Book of Sex (Port Townsend: Feral House, 2007).

Někdy v polovině první dekády tohoto století se Jim přestěhoval nedaleko Atlanty, oženil se svou druhou ženou Shannon a narodil se mu syn Zane (*2008), který bohužel trpí silným autismem.

Jim se znovu objevil na mém příslovečném radaru v dubnu 2009 díky pravidelným sloupkům pro Taki’s Magazine. Nešlo si je nezamilovat, protože se v plné síle vracely k silným stránkám Manifestu: k popukání vtipné a zároveň hluboké štulce liberálnímu, feministickému a duhovému svatouškovství, právě tak jako nenávisti vůči bělochům, mužům a heterosexualitě.

Nejlepší věci z tohoto období najdete ve výborech The New Church Ladies: The Extremely Uptight World of “Social Justice” (Stone Mountain, Georgia: Obnoxious Books, 2017), Whiteness: The Original Sin (Obnoxious Books, 2018), The Bomb Inside My Brain (Obnoxious Books, 2019 a Gender Psychosis: Insanity and Sexual Identity (Obnoxious Books, 2020).

Některé jeho věci pro Takimag jsem znovu publikoval i zde na Counter-Currents. Jimovi ovšem stále ležela v žaludku moje recenze Magnetu na sračky a znemožnil mi přidávat komentáře na webu Takimag. V listopadu 2019 si Jim neodpustil sarkastický komentář k mému vyhoštění z Norska. Reagoval jsem lichotkami (upřímnými) v naději na zakopání válečné sekery. Jim odpověděl soukromou zprávou: „Velkorysá odpověď, Gregu.“ Zapředli jsme konverzaci, urovnali naše neshody a k mému neskonalému překvapení se stali přáteli.

Jimovi moje nelichotivá recenze připadla nespravedlivá a já jsem jeho rozvážný a právnický argument uznal. Dodal však, že mu recenze přišla dobře napsaná, což je od někoho jako Jim Goad cenný kompliment.

Jim nebyl v Taki’s Magazine úplně spokojený. Letmo jsem to propočítal, oslovil pár našich mecenášů a předložil mu nabídku. V říjnu 2020 tak Jim přibyl do naší stáje a až do ledna 2025 psal dva sloupky týdně, celkem přes čtyři stovky.

Dával jsem mu spoustu volnosti, redigoval ho minimálně a vyplácel bez prodlení. Výměnou za to jsem dostával texty náležící k tomu nejlepšímu, co vytvořil, přepečlivě editované a doručované se strojovou předností. Žádné výmluvy, žádné chování primadony, jen ryzí profesionalismus. Byla radost s ním pracovat.

Osobně jsme se poprvé setkali v roce 2022 v rozpálené Atlantě. Kavárna OK byla přeplněná, takže jsme nakonec obědvali v židovském lahůdkářství. Cítil jsem jistý osten pochyb: vždyť Jim sám se ve svých textech nijak netajil tím, jak … nesnadné často bývalo s ním vyjít. Ve skutečnosti ale všechno proběhlo jako na drátkách. Celé období naší spolupráce bylo prosto sebemenšího náznaku dramatu.

Poznámka na okraj: Jim měl na internetu spoustu odpůrců a kritiků. Rádi ho „nachytávali“ a předhazovali světu zahanbující fakta z jeho života, jako by snad objevitelsky vykopali dosud pohřbené tajemství. Každé jedno z těchto odhalení však mělo tentýž zdroj: Jima Goada v jedné ze svých knih. Nešířili tak o něm lži, ale tihle nadutí šejdíři zcela jistě lhali o sobě samých, když předstírali, že jsou čestnější než on.

Když jsem Jima zlanařil ke Counter-Currents, jasně a zřetelně mi dále najevo, že se nevstupuje do žádného „hnutí“ a nepřidává se k „věci“. Nedlouho předtím zrušil své vystoupení na konferenci American Renaissance, jelikož měl pocit, že popis jeho tvorby z něj dělá součást „hnutí“. Jim se zcela jasně považoval za vlka samotáře.

Neměl jsem s tím sebemenší problém, protože jsem přesvědčen, že bělošský nacionalismus získává na síle, když lidé „vně“ našeho hnutí vyslovují naše teze a právo na to je nahlas formulovat. Jima tato odpověď uspokojila.

Svěřil jsem se mu s tím, že mi podobné obavy připadnou lehce „autistické“. Byl to komentář takříkajíc na jedno použití, ale Jim si to vyložil doslovně, což mi opět připadlo poněkud autistické, jakkoliv jsme se shodli, že se toto označení nadužívá. Dodal však, že „je na /autistickém/ spektru“. Jim se obával, že kdyby se stal součástí „věci“, úplně by to pohltilo jeho život, tak jako kdysi katolicismus během jeho dospívání.

Na podzim 2024 se Jim s Normou přestěhovali do Nového Mexika. Jim už nemohl Georgii ani cítit a toužil po novém začátku, který se však ukázal jako nanejvýš stresující a náročný. Někdo snáší stěhování jako psi, pro které je to dobrodružství. Jiní ovšem spíše jako kočky, pro něž je to čirý děs. Jim bohužel náležel do druhé kategorie.

Jim měl nesčetné zdravotní potíže. Už v roce 2008 mu vyoperovali nádor na mozku. Následovala dvě kola rakoviny prostaty. Trpěl také na srdce. Stěhování proběhlo krátce po dovršení druhého kola chemoterapie. Rakovina a stěhování patří k nejvíce stresujícím událostem, jaké si lze v životě představit. Když se obojí sejde, musí být zátěž zdrcující. Jim to nějak překonal, po svém stěhování však působil velice nervózně a v těžké depresi.

Přestože ve svém divokém mládí vyzkoušel snad všechny drogy, které tehdy byly k mání, Jim, jehož jsem znal, nepil a neužíval žádné látky, jež by mohly ovlivnit jeho mentální rozpoložení. Proto se vzpíral radám nechat si předepsat léky proti úzkostem a depresím. Projevoval známky toho, čemu říkám „‚To nejde‘ myšlení“, což jsem vnímal jako projev deprese.

V lednu 2025 se Jim Goad autorsky odmlčel. Nabídl jsem mu nějaké peníze za přetisknutí jeho nejlepších věcí z minulosti. Po čase je ale přestal posílat. Když jsem pátral po důvodech, odvětil, že už nic dobrého nemá. Tehdy mi bylo jasné, že jeho deprese je nanejvýš skutečná.

Pohrával jsem si s nápadem, že by mohl sestavit výbor svých článků pro Counter-Currents, k tomu ale musel nejprve překonat to, co ho sužovalo.

Chyběl mně i svým fanouškům – lidé se mě na něj neustále vyptávali. Mluvili jsme spolu stále vzácněji. Když jsem se ho ptal, jak se má, svědomitě popsal svůj stav, což jako by jen prohloubilo jeho depresi.

Naposledy jsme spolu mluvili 14. června, kdy jsem mu oznámil, že jeden z jeho nejdražších přátel je nevyléčitelně nemocný. Zajímalo mě, jestli by mohl napsat nekrolog. Nemohl, sotva zvládat odpovědět na e-mail. Měl ovšem noviny ohledně svého zdraví: jeho rakovina se vrátila.

Jim Goad patří k nejzajímavějším a nejnadanějším lidem, které jsem poznal. Stejně jako s Jonathanem Bowdenem, Leo Yankevichem a Charlesem Krafftem se s ním nyní musíme rozloučit. Poneseme s sebou vzpomínku na jeho život i dílo. Zapomenout bychom však neměli ani na jeho smrt – jako připomínku toho, že náš zbývající čas nesmíme promarnit.

Plány na vzpomínkový obřad zveřejním, zatím bych rád vyzval Jimovy přátele a kolegy, aby své vzpomínky sdíleli i se čtenáři Counter-Currents. Normě by hodně pomohlo, kdyby se ozval i Jimův správce webu.

Na Jima na onom světě čeká jeho otec Alton Howard Goad, matka Margaret Mary Goadová, starší bratr Alton Howard Goad, Jr.— kterému se říkalo Bucky –  brutálně zavražděný ve Francii v roce 1969, když bylo Jimovi osm, a jeho první žena Debbie.

Přežil ho jeho o 13 let starší bratr John Francis Goad, druhá žena Shannon, syn Zane, třetí žena Norma, zástupy jeho přátel a příznivců a pochopitelně jeho dílo, jehož vliv i uznání pro něj budou jen a jen narůstat s tím, jak si bílí Američané stále s menším nadšením budou nechávat srát na hlavu.

Vzpomínka Grega Johnsona Ode to Jim Goad vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 19. července 2026.

Léon Degrelle

Autor: Léon Degrelle

Pokud byl na světě muž, pro něhož milovaná žena pramálo znamenala, potom to byl Hitler.

O ženách nikdy nemluvil. Děsil se vtipů stráže, ve které bylo tolik žádostivých mužů. Dokonce si myslím, že byl prudérní. Prudérní ve svém postoji i svých citech.

Obdivoval ženskou krásu. Jednoho dne se rozhněval na svého důstojníka kvůli tomu, že si nevyžádal adresu neskonale krásné dívky, která přiskočila k Vůdcovu vozu, aby ho mohla přivítat. Nechtěl si s ní smluvit dostaveníčko, jak by to udělali jiní, chtěl jí prostě poslat květiny.

Ve společnosti žen se cítil dobře. Osobně jsem poznal nejkrásnější mladou ženu Říše Siegried von Weldseck. Byla vysoká, měla zářivé oči, úžasně jemnou pleť a drobné poprsí. Každý by se do ní zamiloval. Strávil jsem s ní poslední krásné chvíle války, když si do mého frontového úseku na Odře přišla pro svazek dopisů, které jí adresoval její přítel Hitler. Při té příležitosti mi vyprávěla o jejich vztahu, o pravidelných úterních schůzkách, na kterých ale nikdy nebyli sami, a kde na sebe nechávali působit hudbu.

Hitler se s úspěchy u dam příliš nesvěřoval. Miliony nejen německých žen do něho byly zamilované. V jedné skříni schovával dopisy, v nichž ho ženy prosily, aby je přivedl do jiného stavu! Nikterak se neucházel o jejich přízeň. Řekl bych, že láska k ženě pro něho neměla valnou hodnotu. Jeho city totiž poznamenalo nešťastné řízení osudu.

Začalo to jednou nevinnou láskou. Dotyčná se jmenovala Stephanie. Tehdy šestnáctiletý Hitler večer co večer čekával na jednom z lineckých mostů, aby ji spatřil procházet. Po celé měsíce se jí neodvážil říci jediné slovo. I když se to jeví jako nesmysl, Hitler byl plachý člověk. Plachý jako dítě, které jde poprvé ke svatému přijímání. Láskou k této dívce se trápil dva roky. Nakreslil si fiktivní palác, pochopitelně ve wagnerovském stylu, v jakém by rád se Stephanií prožil své štěstí. Z Vídně jí posílal něžné dopisy, ovšem záměrně neuvedl svou adresu a rovněž jeho podpis byl zcela nečitelný. Muž, jenž ji miloval, se nikdy neodvážil odhalit svou totožnost. Později se vdala. Dnes tato starší dáma, vdova po podplukovníkovi, žije ve Vídni. „Opravdu, vzpomínám si. I když už to bylo tak dávno, vždyť je to padesát let! Ano, chodily mi dopisy, o jakých mluvíte. Skutečně to tehdy byly dopisy od Hitlera?“ reagovala nevěřícně po zjištění, že právě ona byla Vůdcovou první láskou.

Ve svých dvaceti letech byl Hitler, pohlcený nikdy nevyřčenou láskou, stále panic. Takto to prostě bylo. Nepochybně kolovaly stovky hloupých historek o Hitlerových románcích s vídeňskými prostitutkami a Židovkami a také o tom, jak se od nich nakazil syfilidou. Jedná se o bláboly. Hitler v mládí miloval jedinou ženu: Stephanii. A nikdy s ní nepromluvil ani slovo.

Zatímco láska ke Stephanii nikam nevedla, ostatní Hitlerovy lásky skončily katastrofou. Všechny ženy, které nepochybně nejmilovanější muž Evropy svíral v náručí, skončily svůj život tragicky. První se oběsila ve svém hotelovém pokoji. Další Hitlerovou láskou byla jeho neteř Geli, která se zastřelila; v Hitlerově mnichovském bytě, a jeho vlastním revolverem. Hitler z toho šílel. Tři dny chodil po bavorském bytě sem a tam v myšlenkách sebevraždu. Na Geli nikdy nezapomněl. Byla stále s ním. U její busty nikdy nechyběly květiny.

Třetí ženou konečně byla Eva Braunová, kolem níž vznikla síť nesmyslných, občas směšných legend.

Nahlédl jsem i do tohoto vztahu. O Evě jsem věděl vše. Pracovala u Hitlerova nejlepšího přítele, mnichovského fotografa Hoffmanna, kterého pojilo blízké přátelství i se mnou. Byla blázen do Adolfa, muže, který v ošklivém, vždy zmačkaném plášti ze světlého gabardénu, s pramenem vlasů spadlým do čela a mohutným nosem nad štětinovým knírem působil jako hastroš. Krásná Eva, ztepilá a růžolící, ho však vášnivě milovala. Pokusila se ho svést polibkem. Na Štědrý den svého nadřízeného přiměla, aby Hitlerovi zavolal a pozval ho na oslavu. Hitler moc rád mezi lidi nechodil. Dokonce i Vánoce trávil sám ve svých dvou pokojích. Nechal se však přemluvit a přišel. Půvabná Eva si počkala na správnou chvíli, aby ho podle staré germánské tradice políbila pod jmelím. Když se mu vrhla kolem krku, Hitler se zarazil, zrudl studem, beze slova se otočil na podpatku, sebral z věšáku kabát a odešel. V přítomnosti žen byl neuvěřitelně plachý. Jediný polibek přiměl k úprku muže, jenž o deset let později donutil k útěku celou Evropu!

Aféra ovšem pokračovala. Ubohá Eva nikdy nebyla tolik zamilovaná. Když si uvědomila, že je pro ni zbožňovaný Adolf beznadějně nedosažitelný, vzala revolver a střelila se do srdce. Mnoho lidí netuší, že už deset let před jejich společnou sebevraždou v berlínském bunkru se Eva z lásky k Hitlerovi pokusila zabít. Hitler už zažil sebevraždy dvou žen, měl se tedy čeho obávat. Ale Eva přežila. Hitler chtěl vědět zda skutečně chtěla skoncovat se životem, nebo na něho touto komedií pouze chtěla zapůsobit. Zpráva profesora Mnichovské univerzity, který ji na jeho žádost vyšetřil, však zněla jasně: Eva unikla smrti se štěstím, jen o pár milimetrů. Byla to skutečná ctitelka: nemohla-li milovanému muži poskytnout svou životní sílu, zvolila si smrt. Takto tedy Eva Braunová vstoupila do Hitlerova života.

Ty dva nikdy nebylo možné spatřit o samotě. Eva byla pozvána do Berchtesgadenu, ale vždy se pohybovala ve společnosti jiných mladých žen Vůdcových spolupracovníků. Sedávali na sluncem zalité terase s výhledem na šedé, modré a bílé Alpy. Svět snad nikdy neviděl tak zdrženlivé přátelství mezi mužem a ženou (neboť šlo v prvé řadě o přátelství), jako bylo toto. Veškeré řeči o dětech, jež spolu zplodili, jsou naprosté výmysly. Hitler miloval děti, rád je hostil na terase a hrál si s nimi, ale s Evou ani s žádnou jinou ženou potomky neměl. Ženy pro něho znamenaly jakýsi záblesk krásy v politickém díle, které mu bylo vším. Stín smrti navíc vždy překryl temnotou prchavou záři ženských tváří, na nichž spočinul pohledem.

Ozvěny výstřelů z nešťastných lásek totiž ještě neutichly. První den války stiskla pod Hitlerovým balkonem spoušť další žena. Tentokrát se o sebevraždu pokusila Angličanka, okouzlující dívka, kterou jsem též znal. Měla můj obdiv stejně jako její sestry, z nichž se jedna provdala za předáka anglických fašistů Oswalda Mosleyho. Všechny byly krásné, ale Unity ‒ Unity Mitfordová ‒ se podobala řecké bohyni. Byla štíhlá, světlovlasá, dokonalý prototyp Germánky. Snažila se být Hitlerovi stále nablízku, a ten hladíval pohledem její zlatou kštici a dokonalé tělo. Potkávali se hlavně ve Wagnerově domě v Bayreuthu. Blížila se ale válka, a zájem o ženy, Unity nevyjímaje, musel jít stranou.

Pro Unity však byl Hitler vším. Když 3. září 1939 vypukla válka Německa s Anglií, uvědomila si definitivně, že jejich láska nikdy nebude naplněna. Přelezla hradbu růží, jež kvetly pod Vůdcovými okny, a vytáhla z kabelky revolver. Prostřelila si hlavu, ale nezabila se. Poté došlo k něčemu mimořádnému: Hitler Unity svěřil do péče nejlepších německých chirurgů, kteří jí zachránili život. Denně jí pak, ač hořela válka s Polskem, Vůdce posílal růže a následně zařídil její převoz do Británie. V zimě 1939‒1940 už obě evropské velmoci stály proti sobě ve válečném konfliktu. Hitler přesto zařídil, aby speciální vlak převezl raněnou přes Švýcarsko a francouzské území až do přístavu Dunkerque, odkud ji do vlasti dopravila loď pod ochranou německého letectva. Unity během nepřátelských vojenských akcí živořila zdeptaná svou bolestí a zemřela brzy po válce.

Od roku 1939 už tedy v Hitlerovi životě byla jen jedna žena – Eva Braunová. Její úloha byla ale až do konce jejich dní naprosto podružná. Sám jsem s Vůdcem strávil na hlavním velitelství celý týden. Eva se tam ani jednou neobjevila; v průběhu čtyř let, která trávil zavřený v bunkrech v týlu fronty, ostatně v Hitlerově blízkosti nepobývala žádná žena. Eva posílala dopisy. Kolem desáté hodiny večer telefonovala. Takto probíhala jejich tajná a romantická láska. Závěr války ji dramaticky ukončil. Jakmile si Eva uvědomila, že se vše hroutí a muž, jehož nade vše miluje, klesá ke dnu, odletěla do berlínské vřavy, aby po jeho boku zemřela.

Hitler se s ní oženil poslední den svého života, aby jí vzdal poctu za statečnost německé ženy a oběť milenky, která raději zemřela, než aby přežila toho, koho milovala. Dříve se nikdy neoženil, jelikož jeho jedinou ženou byla Německá říše. Onoho dne ji definitivně opustil a pojal za manželku Evu. Byla to skutečná čest. S Evou nestrávil ani poslední noc. Byl moudrým hrdinou a zůstal jím až do smrti. Vše bylo tragické až do samotného konce. V momentě, kdy vedle Hitlerova těla politého benzinem začalo hořet i Evino tělo, její hruď se vzedmula. Byl to hrůzostrašný okamžik. Poté ji pohltily plameny. Takto skončila poslední láska Adolfa Hitlera.

Pasáž z knihy Hitler démocrate, redakčně kráceno.

Většina již přejala náturu hovad – a podle toho to taky dopadne.

Autor: A. J. Tůma

Právě v současném africkém počasí se nejlépe mezi davy výletníků a čumilů vyjeví opičí nátura, kterou kdysi civilizovaný Středoevropan, zdá se, již vnitřně zcela přejal. Ve způsobech, oblékání, mluvě, zábavě. Zadívejte se jen někdy na ta místa, kde se sejde větší shromáždění dovolenkářů, se vším tím tetováním, pantoflemi, trenýrkami, barvami, nevychovanými čokly a dětmi, hulvátským sebevědomým čerpaným z plných šrajtoflí a velkých aut. A když si večer pustíte televizi a nestačíte se divit, pak si uvědomte, že toto je zábava šitá přesně na míru těmto tvorům. Všechno je v pořádku, lidé dostávají co chtějí, všichni jsou spokojeni, svoboda frčí.

Jenže svoboda je teď prý ohrožena!

Strachují se o ni ruku v ruce skoro všichni. Globální gauneři se obávají, aby náhodou nebyla ohrožena jejich svoboda vykořisťovat lidi a držet národy na uzdě, urychleně vyměnit v Evropě obyvatelstvo a vymazat identitu, morálku a paměť. Různí konzervativní vlastenci se naopak domnívají, že je ohrožena jejich svoboda rochnit se ve svém věčně ukřivděném čecháčkovství, slavit osvobození Rudou armádou a nadávat, jak nás Západ vysává; taky jste už slyšeli, že nebýt našich pracovitých rukou, už  by se Německo hospodářsky zřítilo do prachu? Taky bychom měli mít svobodu se ujišťovat, že nejlepší kmáni byli vždycky Číňané, a jestliže evropská civilizace chvilku vládla, byla to vlastně jen divná náhoda, odchylka z logiky dějin. Tak ať už jde ta Evropa konečně do háje. Co my s ní máme společného, my, hrdí Slované? Nebo že bychom naopak my byli ta správná Evropa? Třeba společně s Ruskem, Rumunskem a Bulharskem že bychom to tomu Bruselu natřeli?

Svoboda pro gaunery a debily je prostě značně nebezpečná věc.

Jak si představují svobodu umělci, politici, blázni, a další kategorie, mezi nimiž jsou hranice značně rozostřené, netřeba dodávat.

Lidská svoboda je v zásadě velká škodná. Smysl má jedině tehdy, pakliže je využita k nastolení Řádu: mravnosti, pravidel, pořádku, autoritě v tradici. Pokud ji ovšem zneužijete v intencích dnešního jejího výkladu, pak slouží ke spolehlivému rozložení téhož.

Řád stojí vysoko nad individuální svobodou. Kmen, jenž toto nepochopil nebo popřel, vždy dříve nebo později vyklidil své místo kmenům jiným. To je zákon přírody.

Pokud  tzv. individuální svoboda znamená nastolování atmosféry, v níž se lze beztrestně chovat a jednat paraziticky, neužitečně nebo přímo odporně, ba vyžadovat za to jakýsi obdiv, být velkolepě „sám sebou“, pak zvítězilo myšlení hovad. Pakliže tomu propadne většina, a národ se podle toho začne chovat, pak se stáváme národem hovad. Lépe řečeno rasou hovad.

Tento typ vnímání „svobody“ je přesně tím, co nás táhne do bahna. Žádná imigrace, zelený úděl, války, homosexuální mafie. Nic z toho by nebylo, nebýt téhle „svobody“. Bez ni by se totiž hovada nikdy nedostala do pozic, z nichž mohou o naší budoucnosti hovadsky rozhodovat. V normálním lidském řádu jsou šílenci, neproduktivní plebs a protispolečenští extremisté přirozeně segregováni mimo vrstvu, která může mít nárok vládnout, z důvodu sebezáchovy každé životaschopné společnosti.

Pokud je využita k cestě k vyššímu, pak jde o svobodu dobře využitou. Jedině má-li tento význam, lze vůbec o svobodě hovořit, aniž by se dostavil náběh ku zvracení. Jedině tak má smysl – ve spojení s invencí respektující přírodu a tradici, s odpovědností k celku a plnou odevzdaností službě.

Naopak nelze tolerovat svobodu od všeho, tedy svobodu k nižšímu a stále nižšímu. Pak je povinnost těch, kteří směřují k vyššímu, omezit svobodu těch druhých a nastolit řád, pořádek a pravidla i pro ně, proti jejich vůli, a k jejich dobru. Dát jim naději a možnost, aby jejich vnitřní svoboda byla časem spravena a vedla nejen k jejich zařazení do služby ideálu, ale také ke skutečnému vnitřnímu lidskému štěstí. Výrazně pak ubyde pacientů na psychiatrii, antidepresiv, úzkostí a sebevražd.

Jenže: „svoboda“, „lidská práva“, a „tolerance“ (aneb „nic lidského nám není cizí“) jsou už tři všudypřítomné mantry, které nám přešly do krve, což znamená, že většina již přejala náturu hovad – a podle toho to taky dopadne.

Autor: Radim Lhoták

„Zajímavý život je vrcholný pojem tupců,“ napsal Saul Bellow – americký židovský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Ponechme stranou, že nebýt Žid, patrně by se tak prestižní a dobře honorované ceny nedočkal. Nicméně jakožto beletristický autor působil v druhé polovině minulého století, kdy ještě mělo tvůrčí psaní nějakou myšlenkovou a poznávací hodnotu. Dnes je snůškou bizarností, předstírání a přihlouplého fantasy. Bellow se k citovanému výroku dopracoval na sklonku života, kdy začínal plně chápat podstatu západního života i marnivost veškerého snažení naplno si ho užívat, jak vykřikují rozjařené konzumentky zážitků. A vskutku, honba za zážitky se stala krédem všech vyznavačů opojení smyslů bez konce, všech dychtivých cestovatelek a bujarých návštěvníků společenských večírků užívajících si radost až do rána.

Heslo dne: Raduj se z přítomného okamžiku. Rčení úspěšné ženy: V den, kdy ses alespoň jednou nezasmála, jsi nežila. Je až neuvěřitelné, kolik úsilí, snahy a energie vynaloží nebozí současníci k tomu, aby měli pocit, že žijí, aby se neustále někam posouvali, aby nezůstávali stát na místě a poznávali nové zajímavé věci, aby nezakusili prázdnotu ničím nerušeného ticha a samoty, aby neupadli do existenciální úzkosti a nemuseli začít vážně přemýšlet o tom, jakou má jejich snaha „žít naplno“ smysl a jakým zbytečným balastem se jejich čas strávený na tomto světě zaplňuje. Vrcholem zajímavosti je pro ně ukazovat světu křivky nahého těla u nekonečného bazénu z hotelu nějaké atraktivní turistické destinace.

Nikoli pohyb ale klid, nikoli komunikace ale mlčení, nikoli sociální interakce ale samota přinášejí stav duše, při němž lidská mysl nabývá pravdivé poznání. Je nutné se zastavit, nanejvýše vystoupat na příslovečný vrchol hory a nalézt ticho vzdálené lidskému shonu a obstarávání, pokud má člověk najít sama sebe a naplnit srdce pravým uspokojením.

Martin Heidegger učil, že zakoušení existenciální úzkosti v odloučení je podmínkou počátku autentického bytí a vnitřní svobody. Vyvázat se z vleku věcí tak, jak se nám jeví nezbytné pro náš pobyt ve světě, a naopak vytrhnout se z koloběhu zážitků, jimiž se cítíme být naplňováni a odváděni od sebe sama. To je podle slavného existenciálního filosofa cesta k plnému bytí a poznání vlastního já v jeho bytnosti. Leč kam dnes s klasickou filosofií na generace požitkářů, vyznavačů popkultury a Horatiova rčení carpe diem, když „život je tak krátký“. Duchovní příkaz askeze je pro ně úletem náboženských fanatiků, v lepším případě stoických bláznů a pošahanců.

Současný životní styl už není odrazem ani moderny, a dokonce ani postmoderny. V mnoha ohledech připomíná zběsilý let skokanů do mořského příboje, hyperaktivitu populace trpící syndromem ADHD neboli poruchou soustředění, impulzivitou, potížemi s udržením pozornosti a neschopností účinně setrvat v učení, práci či mezilidských vztazích. Syndromem ADHD dnes trpí dvě třetiny žen toužících po nezávislosti, cestování a zajímavém životě. Jinými slovy: Současná společnost je vážně nemocná.

Felix Edmundovič Dzeržinskij (11. září 1877 – 20. července 1926) „Chladnou hlavu, planoucí srdce a naprosto čisté ruce.“

Autor: Jeroným Černý

Dne 20. července 1926 zemřel v Moskvě Felix Edmundovič Dzeržinskij. Bylo mu pouhých osmačtyřicet let. Jeho organismus, oslabený léty věznění, vyhnanství, nemocí a téměř nepřetržité práce, nevydržel vypětí po dlouhém projevu před vedením bolševické strany. Dnes, o sto let později zůstává jeho jméno spojeno především s Čekou, první bezpečnostní institucí sovětského státu. Takové zjednodušení však zakrývá člověka, jehož působení zasáhlo také dopravu, průmysl, hospodářskou správu a péči o děti bez domova.

Felix Dzeržinskij se narodil 11. září 1877 v polské šlechtické rodině na území tehdejšího Ruského impéria. V mládí uvažoval o duchovní dráze, ale místo kněžství si zvolil revoluční politiku. Opakovaně byl zatýkán, vězněn a posílán do vyhnanství. Zkušenost s carským represivním aparátem v něm prohloubila přesvědčení, že společenský řád založený na privilegiích nelze napravit dílčími reformami. Po revoluci roku 1917 se stal jedním z organizátorů nového státu. Vedl Čeku („Řád Železného Felixe“, A. Dugin) a její nástupnické organizace, působil v čele dopravy, od roku 1921 se zabýval také řešením katastrofální situace opuštěných dětí a v roce 1924 převzal Nejvyšší radu národního hospodářství.

Dzeržinskij nebyl mužem pohodlí ani osobního obohacování. Obraz asketického, neúplatného a krajně disciplinovaného služebníka revoluce se stal základem jeho veřejné pověsti. Právě tato pověst mu vynesla označení „Železný Felix“. Železný nikoli proto, že by necítil, nýbrž proto, že své osobní city podřizoval tomu, co považoval za historickou povinnost. Sovětská propaganda později tuto představu systematicky rozvíjela a spojovala v ní neústupného ochránce revoluce s člověkem citlivým k utrpení dětí.

Děti revoluce

Občanská válka nezanechala pouze rozvrácené továrny a železnice. Zanechala také obrovské množství sirotků, uprchlíků a dětí žijících bez rodiny, školy a základního zabezpečení. Právě zde se projevila méně známá stránka Dzeržinského působení. V roce 1921 se postavil do čela komise zaměřené na zlepšení života dětí a na budování sítě dětských domovů, pracovních kolonií a výchovných komun.

Dzeržinskij nebyl pedagogickým teoretikem. Nenapsal soustavu výchovných pouček a nevytvořil vlastní pedagogickou školu. Rozuměl však něčemu, co teorie bez politické vůle často nedokáže: že dítě vyrůstající na ulici nelze zachránit pouhým moralizováním. Potřebuje bezpečné prostředí, pravidelnou práci, vzdělání, kolektiv a vědomí, že je pro společnost potřebné.

Z tohoto institucionálního prostředí později vyrůstaly také experimenty spojované s Antonem Makarenkem. Dzeržinského pracovní komuna u Charkova, založená po jeho smrti a nesoucí jeho jméno, spojovala školní vzdělávání, kolektivní odpovědnost a produktivní práci. Stala se jedním z míst, na nichž se formovala sovětská tradice sociálněpedagogické práce s opuštěnou a delikventní mládeží. Bylo by nepřesné připisovat její pedagogickou metodu přímo Dzeržinskému. Bez organizačního rámce, politické podpory a státního zájmu, které pomáhal vytvářet, by však podobné projekty jen obtížně získaly potřebný rozsah.

Obnova dopravy a průmyslu

Podobně praktický byl Dzeržinského přístup k hospodářství. Revoluční stát zdědil zemi vyčerpanou světovou válkou, revolucí a občanskou válkou. Železniční síť byla narušena, výroba klesala a města trpěla nedostatkem surovin i potravin. Dzeržinskij jako první lidový komisař dopravy prosazoval obnovu železnic, pracovní kázeň a odpovědnost jednotlivých stupňů řízení.

Když se roku 1924 stal předsedou Nejvyšší rady národního hospodářství, věnoval se obnově průmyslové výroby, rozvoji těžkého průmyslu a vztahu průmyslového centra k zemědělskému venkovu. Nebyl pouze zastáncem administrativního donucení. Chápal také význam hospodářské kalkulace, trhu v podmínkách nové ekonomické politiky a potřebu vyrábět zboží, které zemědělské obyvatelstvo skutečně využije.

Také zde se projevovala základní vlastnost jeho práce: odmítání polovičatosti. V dopravě, průmyslu i sociální oblasti požadoval přesné vymezení odpovědnosti. Stát pro něj nebyl abstraktní soustavou úřadů, měl být nástrojem schopným dopravit uhlí do továrny, potraviny do města a dítě z ulice do školy.

Čeka

Dzeržinského život však nelze oddělit od Čeky – Všeruské mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží. Byla založena v prosinci 1917 ve chvíli, kdy nový systém čelil ozbrojenému odporu, rozkladu státní správy, atentátům, zahraniční intervenci a občanské válce. Dzeržinskij dostal za úkol vybudovat bezpečnostní aparát prakticky z ničeho.

Čeka se pod jeho vedením stala nejen zpravodajskou a kontrarozvědnou službou, ale také represivním orgánem. Dnes bývá spojována s rudým terorem, popravami bez řádného soudu, braním rukojmích, vězeňskými tábory a násilným potlačováním skutečných i domnělých odpůrců bolševické vlády. Toto však nic neříká o obrovském tlaku tzv. bílých a nejrůznějších nepřátel raného sovětského státu zvenčí i zevnitř.

Bolševický transparent „Smrt buržoazii a jejím přisluhovačům, ať žije rudý teror“, 1918.

Přesto by bylo příliš snadné hodnotit jeho rozhodování, jako by řídil bezpečnostní službu stabilního státu v mírových podmínkách. Rusko jeho doby nebylo konsolidovanou parlamentní demokracií. Bylo prostorem rozpadající se moci, občanské války, hladomoru, atentátů, povstání a zásahů zahraničních armád. V takovém prostředí se hranice mezi policejní operací a vojenským bojem téměř vytrácela. Bolševici nebyli jedinou stranou konfliktu, která používala popravy, teror a represálie.

To Dzeržinského nezbavuje odpovědnosti. Pomáhá to však pochopit logiku, v níž jednal. Mohl odmítnout vedení Čeky, ale sotva mohl změnit samotnou povahu konfliktu. Mohl omezovat jednotlivé excesy, ale jen stěží mohl chránit revoluční vládu prostředky běžného mírového práva v zemi, v níž se právo, administrativa i státní monopol na násilí teprve znovu vytvářely. Jeho jednání bylo tvrdé, někdy kruté a v řadě případů pro mnohé neobhajitelné. Současně však vycházelo z přesvědčení, že zhroucení nového režimu by znamenalo návrat starého útlaku, občanskou odvetu a další prodlužování války.

Člověk své doby, nebo její spolutvůrce?

Dzeržinskij nebyl humanistou v liberálním smyslu. Nad právo jednotlivce stavěl přežití revoluce a nad pluralitu názorů jednotu politického cíle. Nelze však přehlédnout ani ignorovanou část jeho odkazu: obnovu dopravy, práci na průmyslovém rozvoji, organizační boj proti bezprizornosti dětí a chudých a představu veřejné funkce jako služby, nikoli jako osobní výsady. Dzeržinskij nebyl světcem. Nebyl však ani pouhou karikaturou bezcitného kata. Byl mužem mimořádné pracovní kázně, osobní skromnosti a absolutní oddanosti cíli, který pokládal za spravedlivý.

Bolševičtí vůdci nesou rakev Felixe Dzeržinského.

Po sto letech bychom jej proto neměli připomínat proto, abychom opakovali staré sovětské oslavy ani abychom jeho život redukovali na jediný symbol. Dzeržinskij zosobňuje otázku, která neztratila svou naléhavost: co se stane s člověkem přesvědčeným o správnosti svého cíle, když mu dějiny svěří téměř neomezené prostředky?

Jeho odpověď byla železná.

… čistota politického vojáka ospravedlňuje každou tvrdost, nezainteresovanost každou lest, zatímco neosobní rys vštípený boji zahání jakékoli moralistické úzkosti.

Franco Freda – Rozmetání systému

Zpráva o návratu lodi SS St. Louis z Kuby zpět do Německa

Autor: Václav Jan

Tiskem proběhla uprostřed léta 2026 informace o výletní lodi Scarlet Lady, které bylo znemožněno přistát v Egyptě i v Turecku, a to kvůli pasažérům, neboť plavbu organizovala tzv. LGBTQ+ komunita. Turecko vydalo prohlášení, že neumožní zakotvení lodi, protože pasažéry jsou lidé, jejichž chování není v souladu s místními morálními hodnotami. Egyptské úřady informovaly, že si plavbu pronajaly „skupiny známé chováním, které není v souladu se strukturou naší společnosti a našimi morálními hodnotami“.

Situace vyvolala zejména v Evropě obvyklé „zděšení“. „Obávám se, že to povzbudí i další země, aby také zakázaly gay plavby do svých přístavů,“ nechal se slyšet majitel cestovní kanceláře, která se zaměřuje na tyto komunity.

Situace připomněla událost zpřed téměř sta let, v něčem obdobnou. Tu popisuje jistý německý autor, nelítostně, ironicky a s nepřehlédnutelným cynismem v satirickém článku z roku 1939:

Panikáři

Lodě plují po modrých oceánech kolem celého světa. Židé si hoví v pestrobarevných lehátkách na sluneční palubě. Obrátili se zády k Evropě. Sebevědomě vzhlížejí za obzor na svět, který je čeká. Liberální noviny je povzbuzují, informují o německém barbarství a hovoří o zaslíbených zemích, které udělají všechno, co je v jejich silách, aby napravily na Židech spáchané křivdy.

Jednou z těchto lodí byla „Saint Louis“, plně naložená židovskými nadějemi a doprovázená požehnáním lepšího světa, který jí mával na rozloučenou bílými vlajkami, když odrážela od mola. 1] Smutek z rozloučení s Evropou, který pociťovali i francouzští a angličtí přátelé, byl ve skutečnosti poměrně krátký a svižně překonaný, ba někteří puritáni si i oddechli; ovšem teprve poté, co se kradmo rozhlédli, zda se nikdo nedívá. A tak loď nasměrovala příď směrem ke Kubě, aby oblažila tento šťastný ostrov milovníků rumu.

Kubánci jsou liberální lidé a mají Židy rádi, alespoň to psaly anglické noviny. Kubánci však mají také přísné zákony a přístavní komisař s lítostí pokrčil rameny, když se pasažéři pokusili vylodit. Nejprve na to Židé reagovali drze. Když viděli, že to nikam nepovede, začali provozovat hysterické scénky. Ženy si rozcuchaly vlasy, děti pobíhaly sem a tam, jeden Žid chtěl skočit do vody a pět dalších ho muselo držet. Přístavní komisař byl hluboce otřesen, Kubánci na molu hluboce dojatí. Padala slova o barbarském Německu. Ovšem, bohužel, zákony Kubáncům zakazují Židy přivítat a předat jim obchod s rumem.

„Saint Louis“ se pak stala „Bludným Holanďanem“. Plavila se z přístavu do přístavu a navzdory přesvědčivým výstupům skupiny hysteriků nikdo nebyl ochoten ujmout se jejího trpícího osazenstva.

Brzy vypluli další „Létající Holanďané“. Plavili se po jižních mořích, obpluli Austrálii, doplnili si pitnou vodu v Šanghaji, pokusili se přistát na Samoi a po celou cestu kolem půlky světa vytrvale hořekovali. Otrlí námořníci se křižují, když narazí na takovou loď. Nad hladinou oceánu se nese jekot hubených Židovek. Děti vyjí jako lodní sirény v mlze a pět mužů stále drží onoho šestého, který se snaží skočit do moře, aby už dále nemusel trpět takovou hanbu.

Pro lepší svět kultivovaných lidí je to pořádná zkouška nervů. Jejich tváře rudnou vzrušením a jen s obtížemi se daří krotit muže, odhodlané vyrazit k boji proti Říši. Naštěstí jsou nositeli tamní kultury pacifisté a nepsané zákony liberálního Kniggeho 2] jim zakazují nosit zbraně. Ale psané zákony jejich zemí jim zase zakazují přijímat Židy, takže „Bludný Holanďan“ musí znovu odplout za obzor, provázen nadějí, že konečně někde narazí na zemi, kde Židé budou moci složit znavené hlavy do klína nového domova.

Ale hysterická představení vykazují i úspěchy. Jeden Žid přeběhl přes hranici do Holandska a bez ohledu na své sváteční kalhoty padl na kolena k nohám vznešeného představitele holandské armády. Tento voják strávil dvanáct let na Sumatře, kde poznal lidožrouty a členy tajných kultů, krmících svaté tygry mladičkými dívkami. Ale teprve když slyšel vyprávění Židovo, opravdu mu ztuhla krev v žilách. Jakého násilí byl svědkem tento nebohý uprchlík, co všechno spáchali suroví nacionální socialisté na jeho dceři, ba i ženě, a dokonce ho přinutili nasadit si brýle, aby mu neunikl žádný detail těchto hrůz. Holanďan byl ohromen, sáhl do kapsy a dal vypravěči jeden holandský gulden. Kdyby byl onen Žid majitelem baru na americkém Divokém západě, nechal by si tuhle minci zarámovat jako památku na svůj první podnikatelský úspěch. On ji však strčil do kapsy a vydal se dál, vyprávět svůj příběh znovu a znovu.

Jiný Žid přišel s odlišným plánem. Když dorazil do New Yorku, neukazoval ani své useknuté ruce, ani prázdné oční důlky, kde kdysi bývaly jeho oční bulvy. Raději se pomocí silných loktů prodral z lodi a ohromil Američany tím, že padl na břicho a políbil ulici, což zachytili dva dychtiví fotografové. Odměnou mu bylo doživotní předplatné novin, v nichž se fotografie objevila, a konfese na prodej žvýkaček pro Minnesotu. Rozšířila se legenda, že políbil svobodnou půdu Rooseveltových Spojených států poté, co unikl ze středověkých mučíren velkoněmeckých.

Evropa je potápějící se loď, z níž Židé prchají i s ženami a dětmi. Plují po širých mořích s bolestí v srdci a doufají, že najdou spásné pobřeží s přátelskými lidmi, kteří jsou připraveni je uvítat.

Pokusy Anglie zachránit pro Židy Palestinu dávají jistý smysl, neboť co by byli Židé bez Zdi nářků? Celá jejich historie je přehlídkou panikářů. Chlubí se tím, že po staletí žili v ghettu, a považují to za velké hrdinství. Který národ by se kdy nechal zavřít do ghetta? Raději by zemřel v zoufalém boji! Ghetto není vynálezem barbarských národů. Je to součást skutečného židovství, stejně jako skuteční zločinci nevyhnutelně končí ve věznicích.

Tak bloudí světem a naříkají, předstírají sebevraždy, aby vzbudili lítost, a nechávají děti a ženy ječet, aby vzbudili soucit. Padají na kolena a prosí holandské vojáky, aby je zastřelili, a přitom za svou zbabělou komedii očekávají nějaký ten gulden. Líbají chodník v New Yorku, aby mohli cestovat jako prodejci žvýkaček. Dělají věci, které by kdokoli jiný považoval za ponižující, ale oni je naopak vnímají jako své hrdinství.

Vyjí a žvaní, bloudí po světě, předvádějí svou zbabělost a ukazují na nás svými špinavými prsty. Jsou to škůdci, kteří se snaží dokázat, že jejich parazitická existence je Bohem předurčena. Jejich zbabělost je tak velká, že ve skutečnosti nikdy nepřiznají, kdo je vlastně poslal do světa.

Byli jsme to my, kdo je poslal na Kubu? Byli jsme to my, kdo jim odepřel právo pracovat ve Francii? Je to naše vina, že Austrálie, Kanada, USA, Sumatra a bůhví kdo ještě odmítají vpustit Naříkající na své území? Ne, byly to demokratické národy, které využili Židy v politické šachové partii proti Říši. Onen lepší, demokratický svět ponoukal proti nám Židy, když byla starobylá německá Východní Marka ještě odtržena od Říše. Povzbuzovali Židy v Československu, aby vedli válku nenávisti proti Německu, a ujišťovali je, že pokud se odvážíme s tím něco udělat, promluví demokratické kanóny.

Židé si na nás stěžují? Měli by poděkovat demokraciím, které je dostaly do jejich – přiznejme si – nezáviděníhodné situace! Kde jsou však ony demokratické národy, připravené k bezpodmínečné pomoci?

Pokud jde o nás, mohou si ve svých záchranných člunech mnout ruce, až je budou mít vybělené jako staré pradleny. Je nám jedno, jaké lodě křižují oceány a že pro ně není nikde žádný přístav. Ahasver 3] se totiž bez spočinutí potuloval světem už dávno předtím, než v Německu nastal rok 1933. Byli jsme to snad my, kdo ho vyslal na cestu věčného poutníka?

Poznámky:

1] Článek vychází z dobové události. Koncem třicátých let měla většina evropských zemí na židovské imigranty poměrně nízké kvóty, ti tedy hledali útočiště v zámoří. V květnu 1939 dorazila ke kubánským břehům loď St. Louis s téměř tisícovkou židovských uprchlíků z Německa. Židům nebylo umožněno vylodění a pomoc jim následně odepřely i Argentina, Uruguay, Paraguay, Panama, USA a Kanada. Plavba byla dramatická. Skupina pasažérů se dokonce pokusila loď unést. Vzpoura byla potlačena, ale kapitán odmítl viníky potrestat, neboť s Židy silně sympatizoval. V případě, že bude loď přinucena k návratu do Německa, hodlal při obeplouvání Anglie najet na mělčinu. Podle mezinárodního námořního práva by se tak pasažéři stali obětmi ztroskotání a Londýn by je musel přijmout. Nakonec vlády Velké Británie, Belgie, Francie a Nizozemí podlehly nátlaku židovských spolků z USA a rozhodly se uprchlíky přijmout. Kapitán Schröder zemřel v roce 1957. V roce 1993 byl komisí Jad Vašem prohlášen za Spravedlivého mezi národy. O jeho plavbě natočil v roce 1976 režisér Stuart Rosenberg sugestivní a hvězdně obsazené drama Plavba prokletých (Voyage of the Damned). V roce 2000 se synovec kanadského imigračního úředníka omluvil židovskému lidu za to, že jeho strýc zabraňoval židovskému přistěhovalectví. V listopadu 2018 se jménem Kanady omluvil pasažérům ze St. Louis a jejich potomkům Justin Trudeau.

2] „Nepsané zákony liberálního Kniggeho“ – Adolph Freiherr Knigge (1752–1796) byl autorem knihy Über den Umgang mit Menschen (O styku s lidmi, 1788) o mezilidských vztazích a etiketě. V přeneseném významu se výraz Knigge používá jako obecné označení pro pravidla společenského chování.

3] Ahasver je jméno Věčného nebo také Bludného Žida. Podle různých verzí legendy měl při cestě na Golgotu odmítnout Ježíši odpočinek a vysmívat se mu, či ho dokonce udeřit při výslechu u Kaifáše. Za to byl odsouzen bloudit světem až do Kristova druhého příchodu. Symbolizuje tak výklad Židů jako národa odsouzeného k věčnému bloudění za kolektivní vinu na Kristově smrti.

Titulek článku je redakční. Název původního satirického článku je „Die Panic Party“. Vyšel v Die Marsbewohner sind da! Politische Satiren (Berlín: Carl Stephenson Verlag, 1939, str. 50-62). Napsal ho rozporuplný autor Valentin Schuster, publikující pod pseudonymem „Mungo“. Spáchal sebevraždu krátce po válce.

Celou tuto odmítačskou afinitu, rozkročenou napříč staletím, lze vlastně vnímat jako jakýsi symbolický antipod Raspailova Tábora svatých.