A jestliže se zákazníkům nedostávalo peněz, v Praze si mohli snadno zjednat úvěr nebo vypůjčit u lichvářů a bankéřů.

Autor: Jan Procházka

– o rudolfinské Praze a dnešku

„Co se nevyrobilo ve městě, bylo obratem objednáno v cizině, i když šlo často o zcela zvláštní a mimořádně náročná přání, o italské cukroví pro šlechtické hostiny nebo o kusy nábytku do šlechtických zámků. A jestliže se zákazníkům nedostávalo peněz, v Praze si mohli snadno zjednat úvěr nebo vypůjčit u lichvářů a bankéřů.

Z půjčování peněz, ve středověku zatracovaného coby činnost odporující křesťanské morálce, těžili nyní nejen židovští lichváři, ale i počestní měšťané a urození rytíři. V obchodních kancelářích všemocného židovského bankéře Marka Mardocheje Meyzla [„dát si majzla“?] bylo uloženo v hotových penězích, v klenotech, uchovávaných po generace v pokladech šlechtických rodin, a v dlužních úpisech tak ohromné jmění, že vzbuzovalo údiv i mezi nejbohatšími šlechtici. I sám císař Rudolf patřil k Meyzlovým dlužníkům a díky tomu se pražští Židé mohli dovolávat jeho ochrany a pomoci, když se pouštěli do podnikání, které by je o několik let dříve přivedlo na šibenici.

Růst spotřebních nároků se pro Prahu stal základem prosperity, avšak pro město tato konjunktura znamenala všechno jiné než idylu, jakou zobrazovali tehdejší vedutisté.

Rozdmychávala konkurenční boj, zcela cizí středověkému cechovnímu myšlení, zostřovala napětí mezi obchodem a výrobou, prohlubovala sociální rozdíly a vnášela do vnitřního života města nové momenty, narušující jeho dosavadní podobu. Mimořádně významným jevem bylo přistěhovalectví. Příliv přistěhovalců měl v pražských městech nejpozději od poloviny 16. století vzestupnou tendenci a v téže době začalo mezi přistěhovalci narůstat procento cizinců. V pražských městských knihách, vedených od konce 15. století (po odpadnutí latiny) přísně česky, se po polovině 16. století objevovaly první cizojazyčné zápisy (prozatím s povinnými českými překlady), tlumočnictví se stalo novou profesí, cizinci začali vytvářet zvláštní ostrůvky. Mnozí z nich se stále ještě učili česky, aby měli těsnější vztah k prostředí, v němž nacházeli obživu, ale nebylo to již bezpodmínečně nutné. Hlavní dva imigrační proudy představovaly Němci a Italové.

Příliv Italů se začal projevovat přibližně kolem roku 1550 a pokračoval nepřetržitě až do třicetileté války. Ačkoli v pražském prostředí vzbuzovali antipatie svým nesmiřitelným katolictvím, nezřízeným sebevědomím a příliš četnými výstřelky (na jejich vrub padalo mnoho krvavých rvaček), zabydleli se ve městě velmi snadno, jelikož většina z nich se prosazovala v žádaných oborech. Ze zedníků, kameníků, štukatérů, sklenářů a kupeckých faktorů, kteří vlastní živnost začínali na úvěr, se v Praze stávali zámožní měšťané, povzbuzující svými úspěchy příchod dalších krajanů.

Početnější i důraznější bylo přistěhovalectví z Německa. Cestu do českého prostředí Němcům usnadňovala reformace. Přibývalo jich takovou měrou, že se němčina v Praze stávala mezinárodním dorozumívacím jazykem i pro jiné národnosti: pro Angličany, Francouze a někdy i pro Italy. Její vliv se začal projevovat i v přejímání četných výrazů, především z odborné terminologie řemesla a obchodu, do českého jazyka. O poněmčování nemohla být prozatím řeč (jak se dodatečně ukázalo, byl to proces na staletí), ale Praha ztrácela ryze český národnostní ráz.

V jednoznačně českém měšťanském světě tak po polovině 16. století zdomácněla četná cizí jména a některá z nich postupně pronikla i do popředí: do městských rad, mezi obecní starší a mezi cechmistry. Četní cizinci si za čas získali erbovní tituly s přídomky a pokud byli obratní, domohli se v Praze rychle bohatství. V konfrontaci s podnikavostí a průbojností cizích přistěhovalců se odkrývala slabost a provinčnost českého měšťanského prostředí, které národnostnímu tlaku, podporovanému zjevnou kulturní převahou, nedokázalo čelit. Dokud zůstávalo přistěhovalectví cizinců nevýrazné, nutilo české měšťanstvo cizince k asimilaci. Jak začalo cizinců přibývat rychleji a městské rady nebyly s to uplatnit proti přistěhovalectví žádná vážnější opatření (starý zákon z husitské doby, že každý nově přijatý měšťan se musí naučit česky, zůstával jen vzpomínkou), jelikož byly bezmocné proti protekci královských úřadů a úředníků, situace se změnila.

Praha začala žít velkoměstsky se všemi světly a stíny. Ve městě se setkávali lidé z nejrůznějších sociálních vrstev a s nejpodivuhodnějšími zájmy, po hospodách a pražských ulicích se potloukali nafintění hejskové a povaleči, noční rvačky byly na denním pořádku stejně jako krvavé souboje urozených i neurozených soků, množily se případy úkladných vražd. Před násilnostmi se lidé necítili bezpeční ani v kostelích ani ve vlastních domech. Fuggerovské noviny z roku 1591 vyprávějí, že „zde v Praze začíná být nebezpečno, protože je tu mnoho zlých kumpánů, kteří mordují lidi bez jakékoli příčiny, jak se stalo za posledních dvou večerů, kdy ne jeden, ale čtyři lidé byli probodnuti, a to pouze na Malé Straně, aniž se podařilo zjistit, kdo to spáchal“. O deset let později nebyla situace lepší, spíše horší, jak dosvědčuje kutnohorský kronikář Mikuláš Dačický z Heslova: „Těch časův v městech pražských dáli se hanební a nešlechetní mordové v noci i ve dne.“ Do pražského slovníku tehdy proniklo nové slovo italského původu „bandita“ a obratem se stalo synonymem zločinu; před městskými soudy i před císařskými zemskými soudními orgány se takřka nepřetržitě projednávaly případy loupeží, zabití a cizoložství; bandy zločinců, důmyslně organizované v pražském polosvětě, terorizovaly zemské tvrze v okolí města. Objevily se nové zbraně, zejména zákeřné bambitky, rozsévající smrt, jakkoli bylo jejich nošení a používání opětovně s největší přísností zakazováno. Roku 1601 dospíval banditismus v pražských městech do tak pohoršlivých rozměrů, že bylo nutno postavit na náměstích šibenice, na nichž  byli dopadení zločinci popravováni, avšak ke zkrocení zdivočelého pražského polosvěta to zřejmě nestačilo. O organizovaném pražském podsvětí se zachovalo dokonce i významné literární svědectví: vyprávění Mikuláše Ulenharta z roku 1617 o osudech dvou zlodějů, kteří přicestovali do Prahy je vůbec prvním románem z pražského prostředí!

Šlo o rub neobyčejně rychlého a nápadného vzestupu Prahy mezi evropská velkoměsta, který musel na mnoho současníků působit šokujícím dojmem, zatímco lidé přijíždějící z velkoměstského prostředí v něm neviděli nic zvláštního. Z dosavadního klidného provinčního města se takřka přes noc stalo císařské sídlo, a tím život města nabyl prudce na dynamice. V poměrně krátké době přibylo několik tisíc obyvatel a ještě více vzrostl počet obyvatel dočasných. Jejich fluktuace se neustále stupňovala a stávala se pro městské i císařské úřady nepřehlednou. Podobná opatření, jako bylo císařské nařízení z roku 1606, přikazující přísnou evidenci všech cizinců ubytovaných po pražských hospodách, nemohla ani zabránit hemžení povalečů v pražských ulicích ani zamezit přílivu nekalých živlů všeho druhu.

V soudobých svědectvích jsou z nárůstu zločinnosti téměř vždy obviňováni cizinci, hlavně Italové. Stížnosti českého měšťanstva na to, že rostoucí počet cizinců zasévá ve městě nepokoj a že páchají nejtěžší zločiny, dokládají soudní protokoly o přepadech, uličních bitkách, soubojích a vraždách, plné německých, francouzských a hlavně italských jmen. Zmíněný Mikuláš Dačický proto píše o velkoměstské proměně Prahy jako o úpadku českého stavu: „Všichni se toliko na pýchu, rozkoše, marnivosti světské vydávali, nic na to nedbajíce, že se jim ledajací  cizozemci, poběhlíci v zemi na českou záhubu usazovali, ještě jim k tomu napomáhali na své zlé a svých budoucích…“

Rostoucí zločinnost zkrátka zrcadlila vážné proměny v životním slohu města, podnícené císařskou rezidencí. Idyla poklidného života pilných řemeslníků a kupců, ukládajících groš ke groši, vzdávajících patřičnou úctu městským úřadům a respektujících tradiční městské zvyklosti, podlehla zrychlenému tempu hospodářského života. Ze starých svárů mezi obchodníky a řemeslníky se obratem stal souboj na život a na smrt, který dokázal zničit i tak významné řemeslo, jako bylo soukenictví; hypotéky na domech, které až dosud představovaly nejtíživější hrozbu osobní katastrofy průměrného měšťana, se zdály být zcela pomíjivým zlem ve srovnání s kupeckými bankroty, burcujícími k pohotovosti věřitele po celé střední Evropě.

Z domácího hlediska se Praha proměňovala v Bábel, rušící klidný rozvoj společnosti a ohrožující její mravní základy. Solidní, rozšafná píle sice nepřestala být prozatím ideálem městského řemeslníka, ale k bohatství už mohla dopomoci jen v malých venkovských městech, do nichž prozatím nedolehl nový duch velkorysé podnikavosti – císařský dvůr podstatně přispěl k proměnám dosavadních kritérií. V transakcích, které byly pro domácí kupce příliš riskantní, zaskakovali dvorští dodavatelé, drtivou většinou přistěhovalci z ciziny nebo židovští obchodníci; zákony, usměrňující hospodářský život města do pravidelných kolejí, se obcházely na císařův příkaz nebo s jeho svolením. (Už samotná privilegia pro dvorní dodavatele hrubě porušovala zásady živnostenské soustavy.) Protesty proti císařovu liberalismu z řad měšťanů (dvůr svou autoritou prorážel konservativní hradby městského hospodářství) však záhy umlkaly, nebyly totiž zcela upřímné, jelikož císařský dvůr svým způsobem života zajišťoval konjunkturu celému městu.“

Tolik Josef Janáček v knize Pád Rudolfa II. (s.71–73; 128– 133). Shody s proměnou „zaostávající čecháčkovské“ Prahy normalizační do „progresivně-konjunkturní světáčkovské“ Prahy globalizační jsou evidentní. Avšak co zůstává? a co je jiné, ať už lepší či horší? Zcela obecně lze konstatovat, že zůstávají mentální dispozice (coby antropologické konstanty) přitakávající buď uzavřenosti, nebo otevřenosti. Tam, kde jeden z těchto přístupů výrazně převládne, necítí se jemu protikladné povahy (v sarkastické zkratce: „zabedněnci“ vs. „kurvy“) jistě, bezpečně, zkrátka „doma“. Tento povahový (jistěže zjednodušující) protiklad následně nutně zabarví odpovědi na všechny další otázky. Včetně té prvotní: Bylo před převratem lépe? Neutrální odpověď zní: co je dobré pro jednotlivce, nemusí být dobré pro národ. Což jen odpovídá působení stávajícího systému, který národy odmítá, ba i popírá. A je samo sebou nastavený (od východiska tabula rasa) tak, aby je rozpouštěl. Čímž přecházíme k podstatnému, tvrdě konkrétnímu.

Rudolfinská imigrace Italů a Němců s kulturně-historicky bohatším dědictvím v zádech na rozdíl od nynější afro-asiatské neměnila rasový charakter střední Evropy. Rasový charakter! popírat i „jen“ jeho vizuální důležitost, přehlížet význam morfologických skutečností, jak to mediokracie s medioty a grantoidy bezostyšně činí (heslo: „imigrace tu byla vždy!“), je totéž, jako nevidět odlišnost mezi katedrálou a pagodou, dobrmanem a čivavou… Neohrožuje jej přitom pouze imigrace „divoká“, ilegální, ba ani ta legální v podobě „levné“ (přijde pěkně draho!) pracovní síly. Jak připomíná Petr Drulák (ve stati „Dá se o České republice ještě mluvit jako o svrchované zemi?“), naše rasově-národnostní přežití ohrožuje rovněž přistěhovalectví jiného druhu:

„Bohaté střední třídy z Asie, Číny a Indie. Tedy ze zemí, z nichž každá má půldruhé miliardy obyvatel. Když budu střízlivý v odhadu, tak zhruba dvacet procent z tohoto počtu, což je asi 600 milionů lidí, vnímá Evropu jako dobré místo k žití, a budou si zde chtít pořídit druhý byt nebo rezidenci jako alternativu pro případ úniku z vlastní země. Nejsou to tedy lidé, kteří se tísní někde na hranicích [„běženci“ eufemicky], ale budou tady legálně nakupovat nemovitosti a uvažovat o našem území úplně jinak, než by uvažovali Češi. Na tento nebezpečný jev upozornil uznávaný americký ekonom srbského původu Branko Milanović. Když přijedeme v roce 2100 do Benátek, tak zde budou pořád romantická zákoutí s mosty, ale nebudou už pro [bílé] Evropany.“

A historická Praha, z valné části vystavěná Italy a Němci, dědici Říma, je pro tuto kolonizaci také velice atraktivní. Vezmeme-li v úvahu, že v českém státě již nyní Čechům nepatří mnoho (kolik asi bank, od nichž se v systému odvíjí takřka vše, je v českých rukou?), a páteří českého hospodářství je tak jak v 16. stol. pouze malý a střední podnikatelský („měšťanský“) stav, že se vylidňuje český venkov (a s ním chřadne kulturní krajina s vrcholem v baroku), vůbec není samozřejmé, že masivní přesídlování-přenárodňování jako národ přežijeme.

No a co? řeknou si „otevření“, pokrokoví a všehoschopní. Co dělat? Tážou se „uzavření“ v defenzivě. A jaký postoj je přijatelnější? Který z nich Systém hrne do hlav? Obsah odpovědí ihned určí, kdo kam patří.

Budweis se po přenárodnění sakumprásk změnily v České Budějovice. Kdo z poválečných generací to nebral jako samozřejmost? A to národě s pěstěným historickým vědomím, jež je evropskou zvláštností. Co pak třeba potomci těchhle dvou…

A to jiné? Opět jen co nejobecněji: je to anonymita moci. Místo figur Císaře a Žida Mayzla neprůhledná síť zastíraných zájmů, nátlakových skupin, společností, jež se proplétají a dle potřeby mění, moc bez tváře i totožnosti – viditelní jsou pouze její prostředníci: panáci, pochopové, narcisové, klauni, prohnaní šíbři (ukrajinský prezident nejspíš dokáže být každým z nich!). Kruh se tím uzavírá. Není asi náhodou, že Praha je dnes pro cizinu téměř výhradně „kafkovská“ (Proces) a Golemova.

Camille Deschiens – Dvě děti jsou ažaž

Autorka: Phoebe Arslanagić-Little

Stovka dnes žijících průměrných Jihokorejců bude mít jen šest pravnoučat. Zbytek světa by se z korejské tragédie mohl poučit a vyhnout se jejímu osudu.

Jižní Korea se pyšní pochybným primátem nejnižší porodnosti na světě. Podle (optimističtějších) odhadů se má její obyvatelstvo v následujících sto letech smrštit o více než dvě třetiny. Pokud se zásadněji nezvýší současná porodnost, bude mít každých sto dnešních Korejců pouhých šest pravnuků.

Kořeny této pohromy budou západním čtenářům znít nepříjemně povědomě: nesnadné kompromisy mezi kariérou a mateřstvím, závody ve zbrojení v intenzitě „rodičování“, rozkol mezi pohlavími nebo snižování sňatečnosti. Ve všech těchto případech Jižní Koreu odlišuje od zbytku vyspělého světa spíše jen krajní míra, s níž se tyto fenomény v asijské zemi projevují. Asi jediný faktor, jehož obdobu snadno nenalezneme i na Západě, pak je přetrvávající odkaz vysoce úspěšně protinatalistické státní propagandy jihokorejských vlád minulých generací.

Jižní Koreu mnozí vnímají jako případovou studii nemožnosti zvrátit nízkou porodnost legislativními a sociálními opatřeními seshora, což je ovšem značně zavádějící. Navzdory obecnému přesvědčení nejsou rodičovské příspěvky v Koreji nijak zvlášť vysoké a s přihlédnutím k jejich skromnému rozsahu byly doposud poměrně úspěšné.

Příběh jihokorejské porodnosti tím jen dále získává na významu. Na jedné straně názorně ukazuje, jaké síly mohou nabýt faktory ztěžující rodičovství, které vytvářejí silně nehostinné prostředí pro výchovu dětí a celé společnosti komplikují cestu k plození dětí. Na druhé pak snad i nabídnout špetku naděje, že velkorysá a soustředěná prorodinná politika může problém skutečně úspěšně vyřešit a nastínit cestu, kudy lze zdárně uniknout z okraje propasti.

Rovnováha mezi kariérou a mateřstvím

Ve všech rozvinutých zemích se ženy více či méně úspěšně pokoušejí vybalancovat své profesní ambice s uspokojivým rodinným životem a zamýšleným počtem dětí. V Jižní Koreji se dosažení tohoto kompromisu jeví jako obzvlášť bolestivé.

Navzdory velmi vysoké úrovni vzdělanosti žen Korea vykazuje největší propast v zaměstnanosti podle pohlaví ze všech zemí OECD. Mezi muži a svobodnými ženami je skoro nepřítomná (73,3 % vs. 72,8 %), skoro úplně je tak příčinou skutečnost, že celá řad žen skončí s prací, jakmile se stanou matkami: pracuje jen 56,2 % korejských matek, což je čtvrté nejnižší číslo ze zemí OECD.

V Jižní Koreji tak během deseti klesá podíl pracujících vůči otcům o 49 %, zprvu o 62 %, pak se rozdíl s tím, jak dítě vyrůstá, lehce snižuje. V Americe padá o čtvrtinu a ve Švédsku dokonce jen o 9 %.

Korejci pracují déle (1865 hodin ročně) než Američané (1736 hodin) i Švédi (1431 hodin). Dosáhnout rovnováhy mateřství (nebo čehokoliv jiného) s prací je tak v Koreji složitější než jinde.

Zaměstnavatelé na ženy navíc vyvíjejí značný tlak, aby děti neměly: 27 % dotázaných v kancelářích pracujících žen odpovědělo, že dostaly k podepsání ilegální smluvní doložky se závazkem dát výpověď, pokud se vdají nebo otěhotní.

Kultura na korejských pracovištích je pověstná svými sexistickými podtóny. Po dlouhém pracovním dni se od zaměstnanců očekává, že půjdou společně popíjet. Socioložka Alice Evansová hovořila s mladou Korejkou, která šla s kolegy do karaoke baru, jen aby zjistila, že si jako servírku objednali přitažlivou ženu. Její nadřízený komentoval její viditelné rozpaky slovy: „To by vás ve vašem věku snad nemělo překvapovat.“

V reakci na nekonečnou pracovní dobu a vedení neochotné činit matkám sebemenší ústupky více než 62 % žen dává výpověď, když mají první dítě. (Část se později vrací, celkový pokles zaměstnanosti tak činí „pouhých“ 49 %.)

Do desátých narozenin potomka klesnou příjmy jeho matky v průměru o dvě třetiny, výrazně více než tomu je v USA (31 %), Spojeném království (44 %) nebo Švédsku (32 %)

Sečteno a podtrženo musí jihokorejské ženy za mateřství platit skutečně vysokou cenu na úkor svých kariér i výdělků.

Nákladná výchova dětí

Snad v důsledku historicky nesmírně vysoké dřívější dětské úmrtnosti přistupuje korejská společnost k prvním narozeninám dítěte jako k zásadnímu životnímu milníku. Při oslavě prvních narozenin (doljanchi) rodiče dítě obléknou do tradičního šatu a položí před něj několik předmětů: pero, nit, peníze a meč. Podle toho, co si malé dítě zvolí, se odvozuje jeho domnělá budoucnost: akademická dráha, dlouhověkost, bohatství nebo obratnost v boji. Rodiče se nezřídka pokoušejí dítě nasměrovat ke konkrétnímu předmětu, což jim ovšem roční dítě zpravidla nijak neusnadňuje.

V minulosti se tyto slavnosti pořádaly většinou doma, dnes nabývají na velkoleposti. Často jsou pojímaný jako svatby a konají se v hotelových saloncích s dlouhými seznamy hostů a mnohachodovým menu

Podobně jako u svateb se náklady na slavnost u jednotlivých rodin liší, typicky však rodina za doljanchi vydává asi měsíční příjem.

V současnosti Jižní Korea patří k nejdražším zemím pro výchovu dítěte na světě s náklady do osmnáctých narozenin dosahujícími 275 tisíc amerických dolarů, což je 7,8 násobkem tamního HDP na hlavu (v USA tento poměr dosahuje „jen“ 4,1), do této sumy navíc není započten ušlý příjem matky.

V důsledku tvrdého soupeření o místa na elitních univerzitách se v mnoha východoasijských zemích s nízkou porodností rozvinuly služby poskytující doučování. Populární jsou na Tchaj-wanu nebo v Singapuru a údajně skoro 40 % čínských dětí využívalo tamní stínový systém soukromého doučování, než proti tomuto podnikání vláda tvrdě zasáhla.

Jižní Korea je na tom ještě hůř. Skoro 80 % dětí chodí do tzv. hagwonů, soukromých doučovacích škol, kde vyučování probíhá po večerech a o víkendu. V roce 2023 Korejci do tohoto alternativního vzdělávacího systému nalili přes 19 miliard dolarů. Rodiny teenagerů v první pětině příjmů vynaloží skoro 20 % (869 amerických dolarů) svého měsíčního příjmu na doučování. Rodiny ve spodní příjmové pětině pak 350 USD, tedy stejně jako za jídlo.

Doučování není jen palčivou výdajovou položkou, ale děti také velice zatěžuje – a to od útlého věku. Skoro polovina malých dětí do šesti let věku má zaplacenu nějakou formu soukromého vyučování. Jak vysvětluje korejská tiktokerka, i když máte peníze, dostat svého dospívajícího potomka do elitních hagwonů není jen tak: musí mít za sebou návštěvu těch správných hagwonů, aby měli vůbec šanci.

Hagwony paralelní ke středním školám fungují podle vyčerpávajících rozvrhů. Během školního roku studenti zpravidla mívají doučování v krajních případech od sedmi ráno až do druhé ranní hodiny, když začínají hodinou ještě před začátkem vyučování a končívají pozdě v noci domácími úkoly v knihovně. Prázdniny mnozí dospívající tráví v internátních hagwonech s pečlivě napěchovaným rozvrhem od brzkého rána do půlnoci, s písemnými testy pozdě večer.

Rodiče nevěří, že by mohli nechat své děti růst „jako dříví v lese“ ve státním vzdělávacím systému. Jelikož většina studentů už při nástupu na střední školu zvládla kompletní matematické učivo, očekávají učitelé od svých studentů, že dokáží postupovat svižným tempem. Vzniklo dokonce i pohrdlivé označení pro děti, které tempo nezvládnou – supoja – tedy někdo, kdo matematiku vzdal.

Takto namáhavý rozvrh a spánková deprivace se v některých případech řeší až vytvářením kabinek pro vykřičení se frustrovaných teenagerů, jako třeba ve čtvrti Daechi, plné hagwonů.

Jihokorejské vlády už od 80. let označují stínový vzdělávací systém za „společenský neduh“ prohlubující nerovnost. Došlo dokonce i na dočasný zákaz soukromého doučování, což ovšem jen celé odvětví zahnalo do podzemí – s vysokými „rizikovými příplatky“. V roce 2000 byl zákaz odvolán, politici se však nadále pokoušejí omezit nabídku omezením provozní doby, nabídkou vlastního, veřejného doučování a regulacemi stínového doučovacího byznysu. V Soulu dnes všechny hagwony musí zavírat nejpozději s desátou večerní, což však někteří provozovatelé obcházejí tím, že zhasnou světla a ve výuce se pokračuje potmě, nebo posazením studentů do autobusu, který slouží jako pojízdná učebna. Rozbít systém, po němž existuje taková poptávka, se tak ukazuje jako mimořádně obtížný úkol.

Už dnes se Korea pyšní nejvyšším podílem vysokoškolsky vzdělaných lidí ze zemí OECD a na vysoce konkurenčním pracovním trhu se diplom z nejprestižnějších škol vyvažuje takřka zlatem. Podíl přijatých uchazečů na trojici nejžádanějších univerzit v zemi (tzv. SKY univerzity) nedosahuje ani jednoho procenta.

Rodiče si dobře uvědomují, že pokud nejsou velmi majetní, druhé dítě by omezilo jejich možnosti poskytnout svému prvorozenému to nejlepší vzdělání. Korejští rodiče s více dětmi obvykle vydají na vzdělání dítěte relativně méně a 27 % dotázaných korejských rodičů je přesvědčeno, že náklady na výchovu a vzdělání jsou hlavní příčinou katastrofické porodnosti.

Schopnost složit příjímací zkoušky na vysokou školu nápadně připomíná závody ve zbrojení: když se v testování zlepší všichni, nikdo si nepolepší – přesto mají jednotliví rodiče silnou motivaci tlačit své děti do závodu, přes všechny negativní dopady na celou rodinu.

Soumrak manželství

Po celém světě se dnes od sebe muži se ženami vzdalují. Ve veřejném životě se to projevuje politickou polarizací, kdy se pohlaví stává podobně důležitou dělicí linií jako věk nebo třídní příslušnost. V soukromí pak stále více lidí žije samo a vyhýbá se romantické lásce.

Podobně jako další trendy, jimiž se tento text zabývá, jde o dosti univerzální vývoj, v Jižní Koreji ovšem dovedený do krajnosti. Jen 43 % Korejek ve věku 15-49 let je vdaných, oproti 52 % v USA.

Propast mezi mladými Korejci a Korejkami se prohlubuje delší dobu. V roce 2018 se zemí prohnalo hnutí MeToo, když státní zástupkyně Seo Ji-Hyeon obvinila představitele ministra spravedlnosti, že ji v roce 2010 osahával na pohřbu. Nejprve požadovala prostou omluvu – namísto toho byla přeřazena na nižší pozici. Důkazy o tomto konání však umístila na web s hashtagem #MeToo a následně dostala i pozvánky na televizní rozhovor.

Její příběh vedl k rozsáhlému vyšetřování a povzbudil i řadu žen z jiných sfér veřejného života, aby promluvily o svých traumatech. Zprvu se hnutí těšilo masivní podpoře mladších lidí: 77 % korejských mužů do třiceti let se označilo za jeho podporovatele.

Brzy na něj však začali pohlížet kritičtěji, snad i v reakci na sérii sebevražd mužů nařčených ze sexuálních prohřešků. Podle zprávy Korejské tiskové asociace se média chovala přehnaně bulvárně, bez náležitého respektu k právům a soukromí lidí zapojených do jednotlivých kauz.

V důsledku po generace trvajícího trendu potratů plodů ženského pohlaví mladší muži ženy početně převyšují. Mezi třicátníky je poměr 115 mužů na sto žen. Tento nepoměr nebo vysoký podíl vytrvale single Korejek vytváří brutální vztahový svět. Vezmeme-li v potaz podobně tvrdý pracovní trh, kde se muži střetávají s více vzdělanými ženskými vrstevnicemi nebo dva roky trvající – a jen pro muže povinnou – vojenskou službu, není divu, že někteří Korejci neúspěšní v lásce či kariéře viní ze svých nezdarů ženy.

Tato trpkost však není jednosměrná ulice. Dnes už nefunkční trollí web Megalia měl jako své logo gesto špetky jako výsměch mužům za jejich nevelká přirození, údajně v oplátce vysokých standardů na vzhled, které muži mají na korejské ženy. Přestože web zanikl v roce 2017, gesto pevně zůstává spjaté s misandrií.

V květnu 2021 proběhla zemí vlna „špetkové konspirace“, kdy se v reklamě jednoho potravinového řetězce objevilo toto gesto ukazující na minipárek. Po záplavě rozhořčených reakcí se společnost omluvila a reklamu stáhla. Podle protestujících se jednalo o skrytý signál (tzv. dogwhistle) k misandristkám a kritice za údajný výsměch prostřednictvím tohoto gesta čelily i další společnosti a ženy.

V té době, tedy v roce 2021, už se za podporovatele MeToo považovalo jen 29 % mladých mužů a většina se cítila být obětí ženské dominance a diskriminace za své pohlaví.

V roce 2022 byl prezidentem země díky drtivé podpoře mužských voličů zvolen Jun Sok-Jol – hlasovalo pro něj 59 % mladých mužů do 29 let, ale jen 34 % žen. Jun se hlásil k narativu války pohlaví, když přičítal ultra nízkou porodnost v Koreji na vrub feminismu a tvrdil, že strukturální diskriminace žen v zemi neexistuje. Vetoval také zákon rozšiřující definici znásilnění o veškerý nekonsenzuální sex, kdy už by nově nebylo nezbytnou podmínkou násilí nebo zastrašování.

V prezidentských volbách v červnu 2025 získali dva konzervartivní kandidáti v souhrnu 74 % hlasů mužů do 30 let a 60 % mužů do 40 let. V ostrém kontrastu pak tyto kandidáty podpořilo jen 36 a 41 % žen v těch věkových kategoriích.

Konzervativní postoje v otázce genderových rolí zůstávají v Koreji značně rozšířeny: 53 % všech Jihokorejců souhlasí s tvrzením, že „když není dost práce, měl by na ni mít nárok muž před ženou“. Třetina Korejců pak souhlasí s tím, že univerzitní vzdělání je důležitější pro chlapce než dívky.

Politická polarizace pohlaví není jen korejský fenomén. Ve všech věkových kategoriích se Donald Trump těšil větší podpoře mužů než žen. Mladí Američané také stále častěji označují sdílené politické hodnoty za důležité při výběru partnera. I v Německu, Polsku nebo Británii se mladí muži posouvají politicky doprava a ženy doleva.

Korea ovšem vyčnívá nad ostatní rychlostí proměny i tím, že se genderové problémy staly jedním z ústředních témat politického života země.

Tato hodnotová propast může přispívat k tomu, že mladí Jihokorejci stále méně randí a uzavírají sňatky. Možná ale také sledujeme symptom kultury, kde muži a ženy žijí rozpojené životy: chodí na různé školy, sledují jiné zprávy a další obsah a tráví čas v nesmíšených skupinách. Méně než polovina Korejek v plodném věku je vdaná.

Míra sňatečnosti se ale propadla tak rychle, že toto číslo nepodává komplexní obraz. V řadě zemí se věk prvního sňatku zvyšuje a počet žen, které se v životě provdají, snižuje. Není snadné tyto trendy plně oddělit: jak můžeme vědět, jestli pokles třicátníků před oltářem znamená více pětatřicátníků v manželství, dokud k tomu nedojde? Jiné ukazatele však naznačují, že větší část těchto žen se neprovdá ani v příštích letech.

Průměrný věk, kdy se ženy poprvé vdávají, je v Koreji dnes 31, tedy standard pro bohatou zemi: v USA je to 29, v Británii 31, Japonsku 29 a ve Švédsku 35. Ale zatímco asi polovina Američanek už je ve věku 35 let vdaná, závratných 77 % Korejek ve věku 30-34 zůstává svobodných.

Jihokorejci ve věku 20-30 let mají v průběhu let stále méně často vztah (v roce 1991 jich bez partnera bylo 40 %, v roce 2018 už 65 %) a sólo život je na vzestupu ve všech věkových kategoriích.

Úpadek manželství je v Koreji obzvlášť osudový – stejně jako ve většině zemí regionu tam děti narozené mimo manželství mnohem zůstávají vzácnější než v jiných vyspělých zemích. Dnes se v Koreji nesezdaným párům rodí pouhá 3 % – v USA je to 40 %, ve Švédsku dokonce 55 %. Kolaps manželství v Koreji tak zdrtí statistiky porodnosti ještě ničivěji než v jiných oblastech světa.

V čem je Jižní Korea jedinečná: antinatalistické kampaně a negativní populační dynamika

Doposud může leckterému čtenáři popis jihokorejské krize porodnosti znít jako problém dobře známý i zbytku světa, jen s poněkud závažnějšími projevy. Jedna z příčin krize se však zejména v porovnání se západním světem nápadně vymyká. Jde o dědictví po dekády probíhající vládní kampaně za snížení porodnosti.

V roce 1961 se v zemi chopila moci vojenská junta, vedená generálem Pak Čong-huim. Průměrná Korejka tehdy měla šest dětí. Pak byl přesvědčen, že zmenšení rodin povede k hospodářskému rozvoji, s tím jak se ženám uvolní ruce od péče o děti a umožní se jim zapojit se do hospodářského života.

Pakova vláda zavedla pro všechny nemocnice povinnost zřídit oddělení plánovaného rodičovství a podporovala propagaci antikoncepčních opatření, zejména vasektomie a nitroděložních tělísek. V roce 1963 pak pokyn zapojit se do celonárodní kampaně dostala všechna ministerstva: ministerstvo obrany nabízelo vasektomie vojákům a ministerstvo školství přidalo do školních osnov varování před údajným nebezpečím přelidnění.

V 70. letech byly zavedeny daňové odpočty pro rodiny s nanejvýš dvěma dětmi. Rodiče méně než tří dětí, kteří podstoupili sterilizaci, měli zajištěn přednostní přístup ke státním bytům. Vznikal jim také nárok na speciální sociální dávky.

Menší rodiny byly podporovány i státní propagandou. Začalo to antinatalistickým sloganem „Mějte méně dětí – a dobře je vychovejte.“ Pozdější materiály vyzývaly rodiče, aby upřednostnili „kvalitu před kvantitou“ slogany jako „Budeme mít dvě děti, které dobře vychováme“ nebo bezmála frenetické „dvě děti jsou ažaž!“

Strategie plánovaného rodičovství se snažila vypořádat také s v Jižní Koreji kulturně podmíněným upřednostňováním mužských potomků před dívkami, kvůli němuž rodiče dívek často pokračovali dál ve snaze zplodit syna. Tato preference se projevovala velice výrazně. V roce 1971 souhlasila celá polovina Jihokorejek s tvrzením, že pokud žena nedokáže porodit chlapce, měla by nechat svého muže, aby se o syna pokusil s jinou ženou. Vláda se proti tomuto smýšlení snažila vystupovat třeba heslem „Dobře vychované děvče vydá za deset chlapců.“

V mnoha ohledech Jižní Korea zaváděla opatření v souladu s myšlením velkých filantropů, intelektuálů i politiků oné doby. Obavy z přeplněné, hladové planety v 60. letech naplno vstoupily do středního intelektuálního proudu. Kennedyho vláda otevřeně označovala kontrolu populace za legitimní politiku. Prezident Lyndon B. Johnson v roce 1967 vyzval indickou premiérku Indíru Gándhíovou, aby se „připojila ke skutečně celosvětovému úsilí dostat růst obyvatelstva a produkce potravin zpět do rovnovážného stavu.“ Henry Kissinger se obával, že „nezvladatelný přírůstek obyvatelstva“ ohrožuje hospodářský rozvoj i společenský pokrok a že poškodí americké zájmy: populační exploze přiživí politické napětí a vyvolá nestabilitu. Prezident Světové banky Robert McNamara označil plánování rodiny za prioritu organizace, která v roce 1970 poskytovala přímé financování antikoncepčních prostředků a podmiňovala pomoc splněním populačních cílů. John D. Rockefeller III., zakladatel organizace Population Council, se později stal předsedou populační komise v Nixonově vládě. Prostředky Rockefellerovy nadace financoval mj. výzkum i osvětu o antikoncepci.

Odhaduje se, že do roku 1976 korejské programy plánovaného rodičovství, s důrazem na propagaci a distribuci antikoncepce, zabránily mezi 1,8 a 2,1 miliony porodů. Povedlo se to za velice nízkých nákladů, v dnešních cenách asi sto dolarů za jeden neuskutečněný porod. V období 1960-1978 se míra porodnosti v Koreji propadla ze šesti dětí na ženu na tři. V Británii tento pokles trval 96 let a v USA 82.

Tyto protinatalistické nálady vyjádřené v politické praxi přežily i pád Pakovy diktatury v roce 1979. Celková úhrnná plodnost (TFR) dále klesala a už v roce 1984 prorazila hranici 2,1, udávanou jako míru zachování populace. Teprve v roce 1989 vláda přestala rozdávat antikoncepci zdarma a odstoupila od sterilizačních kampaní. V 90. letech už Korea začala cítit první dopady populační politiky předchozích dekád: zvedal se průměrný věk, počet obyvatel v produktivním věku přestal růst a v důsledku potratů holčiček se vychýlila rovnováha v počtu mužů a žen. V roce 1994 vláda oficiálně odstoupila od svých cílů v oblasti kontroly populace – aby jen o 11 let později začala prosazovat otevřeně pronatalistické programy.

Jakmile množství lidí v před- a produktivním věku klesne pod určitou úroveň, stává se pokles populace takřka nevyhnutelným. I kdyby zbývající mladí lidé rychle zvýšili svou míru porodnosti, není to dost na dorovnání úmrtí mezi početnějšími staršími ročníky. A kultura s výsadním postavením starších a bezdětných nebývá zrovna příznivě nakloněná dětem. Školy nebo hřiště se ruší a instituce se přizpůsobují podle potřeb většiny. Korea proslula svou politikou „žádné děti“ v mnoha kavárnách a restauracích.

Mezi lety 1993 a 2023 se počet dětí v Koreji snížil o 50 %, zatímco množství seniorů nad 65 let narostlo o 340 %. Aby si Korea zachovala současný poměr starobní závislosti – 3,9 dospělých v produktivním věku na jednoho seniora – i za 30 let, musela by dostat TFR nad závratných 10 dětí na ženu. I kdyby měl poměr klesnout „jen“ na japonskou úroveň, nejnižší ze zemí OECD, dnes dva dospělí na jednoho důchodce, bylo by nutné zvýšení TFR na 4,2. Něco takového by obnášelo zásadní proměnu chování stále méně početné skupiny lidí.

Zatímco v Koreji se počet dětí od roku 1990 snížil o polovinu, v Americe vzrostl o 11 %, v Británii o 9 % a ve Švédsku o 19 %. I když i v těchto zemích žijí početné ročníky starších lidí, které nebude po jejich smrti snadné nahradit, neklesl tady zatím počet mladých na jihokorejskou úroveň. Příčinou není jen extrémně nízká porodnost, ale také velice omezená imigrace. Cizinci v současnosti tvoří jen 5,1 % korejské populace. Pro země jako Amerika, Británie nebo Švédsko s mnohem početnějšími mladšími ročníky není cesta ke stabilizaci populace tak trnitá a obtížná jako pro vedení Jižní Koreje.

Rozhodování o dětech je formováno mj. memeticky a ovlivňuje jej chování vrstevníků či příklady, které sledujeme kolem sebe v každodenním životě. Třicet let antinatalismu zanechalo na jihokorejské psýché nesmazatelné stopy. Když tak vláda pomohla znormalizovat máločetné rodiny i bezdětnost, nastartovala se smyčka zpětné vazby kultury snížené porodnosti. Jen 28 % svobodných Korejců ve věku 19-49 říká, že by chtělo děti, zatímco 51 % bezdětných Američanů ve věku 18-34 podle svého tvrzení děti chce.

Jihokorejské pobídky plodnosti z posledních let velmi pravděpodobně pomohly

Od roku 2022 jihokorejská vláda v deklarované snaze zvýšit porodnost rozdává párům při narození prvního dítěte příspěvek ve výši asi 1500 amerických dolarů. Od roku 2023 přibyl měsíční příspěvek na dítě ve výši asi 500 dolarů během prvního roku, 250 během druhého a následně asi 150 dolarů až do nástupu na základní školu. Na každé dítě tak erár vyplatí během prvních let jeho života asi 22 000 dolarů. Rodiče však na výchovu dítěte každoročně vydávají až do jeho dospělosti asi 15 000 dolarů, takže ani nové sociální příspěvky neřeší ekonomický znevýhodnění jihokorejských matek.

Jakkoli se mohou politické snahy oživit porodnost jevit jako nepříliš úspěšné, bez nich by situace velmi pravděpodobně byla ještě horší. Nová analýza štědrosti jihokorejských přídavků na děti v čase a jednotlivých regionech naznačuje, že štědřejší peněžní dávky znamenají i více narozených dětí.

S každým nárůstem přídavků o 10 % se porodnost zvýšila o 0,58 % u prvního, o 0,34 % u druhého a 0,36 % u třetího dítěte. Efekt je podle všeho výsledkem skutečně vyššího počtu narozených dětí, nikoliv pouhého urychlení načasování. Tak se například v regionech s vyšší vyplácenou podporou na druhé narozené dítě narodilo více druhých potomků, ale porody prvních ani třetích dětí se nijak nezvýšily. Zdá se tedy velmi pravděpodobné, že bez pronatalitních opatření by propad byl ještě prudší a větší. Tyto skutečné benefity však nejsou dostatečné k vyrovnání dopadu desetiletí protinatalistických opatření, nejhorší propasti mezi pohlavími na světě, největšímu ekonomickému znevýhodnění pro manželky a nejtvrdší vzdělávací kultuře na světě.

V souladu s tímto zjištěním hovoří i příklady ze zbytku světa: proporodní programy dokáží zvednout porodnost. Francie byla skoro století evropskou zemí s nejnižší porodností. Po 1. světové válce však proběhly aktivní proporodní kampaně a Francie se dodnes pyšní jednou z nejvyšších TFR v Evropě. Regiony na francouzské straně hranic se Španělskem i Itálií mají vyšší porodnost než sousedé na druhé straně. Programy zahrnují mj. prorodinné daňové odpisy, přídavky na děti nebo účinné garance zaměstnání pro matky. Porodnost ve Francii se dlouhodobě pohybuje asi o 0,3 nad západoevropským průměrem.

Podobně si Jižní Tyrolsko v italských Alpách udržuje nejvyšší porodnost ze všech italských regionů – a dokonce se tam od 90. let mírně zvýšila. Výborně zde funguje systém školek a rodiče dostávají na každé dítě mladší tří let 200 euro měsíčně.

Najdou se i další příklady: v odlehlém japonském městečku Nagi se TFR zvýšila ze 1,4 v roce 2005 na současných 2,7 díky kombinaci peněžních příspěvků, dostupných školek i bydlení a zdravotní péče pro děti zdarma. Austrálie, Španělsko, Polsko, Spojené království i Rusko zaznamenaly navýšení porodnosti po zavedení různých opatření, jejichž výsledkem bylo více peněz pro rodiny. Německo zvedlo porodnost mezi vzdělanějšími ženami nastavením systému mateřské odvislé od příjmů.

Pro Jižní Koreu už může být příliš pozdě. Země je obklopená skutečnými i potenciálními nepřáteli, včetně jednoho, jehož smyslem je její zničení. Tamní armáda spoléhá na rychle vysychající přísun mladých branců. Se stárnutím populace bude na péči o seniory přesměrováváno stále více zdrojů, což znamená menší rozpočet na bonusy za narozené dítě a více na domovy pro důchodce, ruku v ruce s neustále rostoucími daněmi i pracovní dobou. V určitém bodě tak není vyloučeno, že tenčící se zbytek mladých začne hledat méně tíživou budoucnost jinde, čímž těm zbylým naloží ještě těžší břemeno.

Bylo by záhodno se takovéto budoucnosti vyhnout: vždyť zbytek světa by byl bez Jižní Koreje mnohem chudší. Jižní Korea přináší civilizaci nespočet inovací, registruje se zde dokonce nejvíc patentů na světě – a to nikoliv per capita, ale v absolutních číslech, s počtem obyvatel pouze kolem 50 milionů.

Jedinečná je i jihokorejská kultura. V izolaci od zbytku světa se korejská kultura rozvíjí do svébytných podob. Korejština, čedžuština  (jazyk z jihokorejského ostrova Čedžu) jsou tak považovány za samostatnou jazykovou rodinu, odlišnou od ostatních východoasijských jazyků. A její kulturní exporty jako K-pop, korejská TV dramata, tamní postupy v péči o pleť nebo korejské barbecue se těší oblibě po celém světě

Kromě své technologie a kultury Korea může do světa vyslat také varování před tím, k čemu směřujeme my všichni. Velká část světa stárne z podobných příčin jako Jižní Korea. Rodiny – a matky zvlášť – se svou volbou ekonomicky znevýhodňují. Se stále vyššími nároky vzdělávacích institucí roste také cena výchovy dětí. A i když ne tak palčivě jako v Soulu, ženy a muži se navzájem vzdalují po celém rozvinutém světě.

Mnozí předkládají Jižní Koreu jako důkaz o neúčinnosti proporodní politiky, což ovšem jednoduše není pravda. Jihokorejská pronatalistická opatření sice nebyla dostatečně štědrá a ideálně zacílená, ale přesto měla měřitelný dopad – jen ne dostatečný.

Úvaha Phoebe Arslanagić-Little Two is already too many vyšla na stránkách magazínu Works in Progress 10. prosince 2025.

Ne, to není Zdeněk Svěrák na kole…

Závěrečná část dialogu Délského potápěče s Reconquistou o situaci a dění v našich zemích…

Předchozí části rozhovoru: první Kdo je pro Slováky největším nebezpečím?, druhá Slovensko dnes: jaké je?

Kdysi, bude to jistě víc jak deset let, jsem si z tisku poznamenal: „Úřady udělaly razii proti agenturám dovážejícím do Česka levnou pracovní sílu. Desítkám zrušili licenci.“ Pokusil jsem se tu zprávu dohledat na síti – bezúspěšně. Kolem tohoto způsobu podnikání je vůbec jakási „mediální tma“ a téma opomíjejí i naši národovci – přitom ona levná pracovní síla je z velké části allogenní, tisícovky Mongolů, Filipínců, Indů a kdoví koho ještě. Jaká situace je v tomto ohledu na Slovensku?

Jozef: Ľudia v krajine so šesťpercentnou (stúpajúcou) nezamestnanosťou, kde si predseda vlády bez akejkoľvek vlny občianskej nevôle dovolí usporiadať tlačovku a vyhlásiť, že „našiel pracovnú silu v Uzbekistane“, si zaslúžia biedu a hlad. Samozrejme, jedni viac, iní menej. Zredukujme to na pár faktov, hoc dizertačná práca by na pôvod a dôvody bola vhodnejším formátom.

Budem príliš prísny, ak si dovolím tvrdiť, že sú to predsa aj (alebo predovšetkým) ľudia zo súčasnej vlády, ktorí horlivo participovali na „transformácii“ našej ekonomiky na montážnu dielňu? Ktorý z ich aktivačných programov pre dlhodobo nezamestnaných nedopadol katastrofálne? Nerozdávali daňové prázdniny a nedeformovali tým pracovný trh v prospech globálneho kapitálu? Ten nemá  záujem o Slováka: dnes hromadne prepúšťa, dávno zdúchol, alebo sa na to práve chystá. Stimulovali školstvo, aby pružnejšie odzrkadlilo trendy na pracovnom trhu a negenerovalo tisíce nešťastných absolventov bez uplatnenia? A sú to práve oni, kto doslova ľuďom hovorí, že bez lacnej pracovnej sily je táto architektúra ekonomiky neudržateľná. Vlastne nám pľujú do očí – bez mihnutia oka konštatujú,  že aj keď pracovať chceme (navzdory tomu, že mzdy za prácu v týchto podnikoch sotva pokrývajú naše štandardné životné náklady), potrebujú iných – lacnejších – servilnejších… V priemernej mzde nás hravo predbehli krajiny, ktoré ešte pred pár rokmi ťažkopádne zaostávali. Podnikateľské prostredie každým ďalším krokom vlády eroduje a ostatný konsolidačný balíček takmer zbúral internety. Rozsiahle zásahy do nechránenej bonitnej poľnohospodárskej pôdy (dnes na nej stoja stovky instantných hál) demoralizujú zvyšok ľudu navyknutého na pôdu. Útok na posledné putá medzi prácou a tradičnou tvárou svojej otcovizne je veľavravný. Aj toto symbolicky poukazuje na neúctu a ľahostajnosť voči všetkému, čo nám predkovia zanechali – materialistickému egoizmu už nič nestojí v ceste.

Pracoval som v rôznych európskych krajinách a musím povedať, že v blízkosti Neeurópanov som sa nikdy necítil komfortne. Neraz tragikomické až absurdné skúsenosti však vždy zostali za hranicami krajiny, ktorú som opúšťal, keď som sa vracal domov. Dnes mám v rodnom meste nemálo Indov, Kórejcov, Filipíncov, Vietnamcov, jedným slovom plazivý alogénny element, ktorý drsne deformuje nielen pracovný trh, ale aj kultúrne a náboženské prostredie a do popredia sa chtiac nechtiac prediera merito veci – etnicita. To neveští nič dobré. Relatívny pokoj bude dovtedy, kým pre nich prestaneme byť len prestupnou stanicou na ceste na západ. Výsledkom tejto rovnice je neznesiteľná fluktuácia, obrovské regionálne rozdiely a exodus najcennejšieho ľudského kapitálu – podnikavých a kreatívnych ľudí. Jednoducho si strieľame do vlastnej nohy. Frfleme, ale nečinnosťou rozdúchavame status quo a posväcujeme rovnakú vlastizradu, čej trpké ovocie žnú na Západe v plnej miere.

K čemu u nás v Čechách a na Moravě dochází? Jako národy přicházíme o celou jednu vrstvu výrobců: dělníků a řemeslníků. Ale i různých posluhů (asistentů v novořeči), dále recepčních, vrátných, nemluvě o uklízečích. Na těchto místech domorodce vystřídali hlavně Ukrajinci. Jak posuzuješ jejich adaptaci na místní, středoevropské poměry?

Jozef: S Ukrajincami mám bohaté skúsenosti a to aj spred roku 2022. Pracoval som s nimi počas školských prázdnin v poľnohospodárstve už ako študent a boli to obyčajní ľudia, pracujúci v zlých pracovných podmienkach za veľmi nízku mzdu – rovnako ako ja. Široké masy vychované „školou života“ majú Ukrajincov zafixovaných ako mafiánov, kupliarov, či kamionistov – nebezpečných ľudí druhej kategórie. Na Nový rok som sa dokonca dozvedel, že vraždia nevinných a sú to drogovo závislí psychopati s posttraumatickým stresom. Od začiatku vojny ich je u nás samozrejme oveľa viac. Ukrajinu opustilo, musím zdôrazniť nedobrovoľne a všetci vieme prečo, veľké množstvo rôznych ľudí. Často vo svojom okolí stretávam slušne zabezpečených Ukrajincov, ktorí u nás žijú s rodinami v podnájme a naďalej podnikajú predovšetkým na Ukrajine. Stretávam takisto veľa Ukrajincov, ktorí sa zamestnali všade tam, kde o to Slováci z nejakého dôvodu nestoja – stavebníctvo, upratovanie, apod. Vždy ich posudzujem individuálne, a to na základe pracovných výsledkov, čo považujem za objektívne. Kultúrne a jazykovo sú nám príbuzní do takej miery, ktorá mi tiež vôbec neprekáža. Dennodenne pracujem s chlapmi z Podkarpatia, ktorí pochádzajú z prihraničnej oblasti, za Prvej republiky patriacej k Československu, a nebadám žiadnu bariéru. Prekáža mi u niektorých alkoholizmus, ktorý mi vždy prekážal aj u Slovákov. Takže v tomto nehrá rolu národná príslušnosť, ale mentálne nastavenie jedinca. A výhrady mám voči zbehom, aj keď o tomto by sa dalo dlho debatovať. Spolupracoval som s programátorom, ktorý robil pomocné práce na stavbe, pretože sa s rodinou chcel usadiť na Slovensku. Bol ochotný pristúpiť na takýto kompromis len preto, že jeho postihnuté dieťa mohli v špeciálnej škole umiestniť len na základe potvrdenia o pracovnej zmluve na plný úväzok. Žiaľ, ani po dvoch rokoch úsilia sa mu syna nikam umiestniť nepodarilo, a tak sa s rodinou presťahoval do Rakúska.

Často sa stretávam s tým, že práve Cigáni Ukrajincov doslova nenávidia. Dôvod je jednoduchý. Rôzne najhoršie ohodnotené a fyzicky náročné práce dnes robia (oveľa efektívnejšie a spoľahlivejšie) okrem nich aj Ukrajinci – sú pre nich konkurencia. Lenže, spomeňte si – nebola pre nacionalistov náhodou vždy otázka cigánskej kriminality, poberania sociálnych dávok a nezamestnateľnosti cigánskej komunity prvým vďačným terčom? Naozaj netuším, ako môže belošskému nacionalistovi prekážať, ak je jeho kolegom, alebo aj zdravou konkurenciou, iný – biely pracujúci Európan. Kto si nevšimol, že sa nám tu hromadí oveľa väčší problém alogénneho pôvodu, ten pre strom nevidí les. Snáď nemusím nikomu zdôrazňovať, akým alternatívnym spôsobom môžeme dopadnúť, ak si namiesto príbuzných Ukrajincov zvolíme alternatívu, ako napr. Nemci pred sedemdesiatimi rokmi Turkov.

Nie nadarmo sa hovorí, že remeslo má zlaté dno. Za úbohé postavenie tohoto stavu ale vlastne môžeme my všetci. Ku kormidlu sme vo voľbách (ne)povolali pomýlené postavičky, neschopné tu viac, inokedy menej. Dopyt po zmysluplnej národnej politike by tu určite bol, ale ponuku ilustruje zľudovená fráza – schopných idealistov sa v politickom prostredí pohybuje 0,0,0.

[Podpoříš novinku notorické egalitářky Uhlové V pasti české pomoci: Ukrajinci mezi solidaritou, odmítáním a selháním státu?]

Jozef: Neviem ako ináč, než len prázdnym gestom by som vedel čosi také podporiť, keďže vo vašej krajine nemám žiadne práva.

Prof. Budil nedávno připomněl, že tam, kde původní obyvatelstvo bylo nepoddajné a nedalo se nahnat do dolů a na plantáže ani po rozložení své kultury (indiáni!), kolonizátoři je prostě vyměnili, nahradili, dovezli si jiné. Děje se to vlastně dodnes: vytěžování lidských a přírodních zdrojů pokračuje, ač zahaleno globokonzumistickým spektáklem. Proti těmto pohybům, které jsou poháněny „zlatem“ a umožněny pružnou legislativní pavučinou, je „národní odpor“ jedinců a skupinek, živobytím na systému rovněž naprosto závislých, naprosto bezmocný. Souhlasíš? 

Jozef: S pánom profesorom nie vždy súhlasím, ale tu pokojne urobím výnimku. Každý deviaty Slovák pracuje v automotive. V krajine, ktorá 50 rokov nedokáže dostavať diaľnicu medzi dvoma najväčšími mestami, je to absurdný nepomer voči akémukoľvek ďalšiemu odvetviu. Neklamme sa, baníctvo u nás vyhynulo a poľnohospodárstvo a potravinárstvo živoria. Toto vyústilo v hazardný risk (ne)kompetentných vsadiť všetko na jednu kartu – automotive. Autá sa nepredávajú – ideme do recesie. Takto jednoduché to naozaj práve je. Ďalej tu máme nevídaný odpor mladých k manuálnej práci, robotizáciu, digitalizáciu, úbohú natalitu vzdelanej strednej triedy a s tým súvisiaci preťažený sociálny systém. Toto všetko vláda rieši „konsolidáciou“ verejných prostriedkov, ktorá nie je ničím iným, než posledným klincom do rakvy podnikateľského prostredia. A tak si tu žijeme. A v tejto zdanlivo neriešiteľnej situácii, ktorá mnohých, ako by povedal niekdajší občiansky aktivista Vlado Pavlík „doženie k sociálnym samovraždám“, si tu hrkútame o bezmocnosti. Nakoniec nádej zomiera posledná. Domnievam sa, že nie davy prinútia elity niečo zmeniť. Naopak, ako už veľa krát v minulosti, jedine nová – skutočná, nie domnelá! – elita dokáže davom vmanipulovať chuť k zásadným zmenám. Dav si ich nevyhnutnosť nikdy nepripustí.

Slavomír: Že je problém s natalitou, bolo zrejmé už i v deväťdesiatych rokoch. Ten prepad bol postupný, ale nie je možné tvrdiť, že si ho kompetentní nevšimli. Kým v 80. rokoch z generácie tzv. „Husákových detí“ bolo štandardom mať aspoň dve deti, nebolo ničím nezvyčajným mať i tri či štyri deti – čo je dnes priam raritné. Naopak, manželstvá s jedným dieťaťom či bezdetné sa takmer nevyskytovali, a ak, iba ako dôsledok nejakých zdravotných príčin. Môžeme filozofovať o tom, že je to dôsledok konzumnej spoločnosti, alebo konštatovať, že sa tak deje vo všetkých vyspelých krajinách. I keď s týmito tvrdeniami by som troška polemizoval, najmä ak si porovnáme natalitu nielen alogénnych prisťahovalcov, ale aj našich „Indoslovákov“ z osád, ktorí sa „začleňujú“ do našej spoločnosti už nejaké to storočie. Napokon, tí nás v súčasnosti držia v zelených číslach pôrodnosti: Slováci ako národ vymierajú už dávnejšie, ibaže štatisticky to nevidno, keďže sa k slovenskej národnosti hlásia aj neslovenské etniká – napr. v sčítaní obyvateľstva sa k rómskej národnosti prihlásilo vďaka výmyslu o dvojakej národnosti od 67 000 do 156 000 obyvateľov. Pritom ich skutočný počet odborníci odhadujú na 520 000. To zároveň aj vysvetľuje hrozivé štatistiky v školstve signalizujúce nielen pád vzdelanosti, ale aj schopnosť rozumieť textu, keďže počet žiakov z neslovenského etnika je značný. Niežeby školstvo neupadalo kontinuálne a neamerikanizovalo sa na spôsob debilizácie absolventov. Avšak porovnania s okolitými krajinami a prepad jasne naznačuje, že ide práve o problém s vysokým podielom žiakov „zo sociálne málo podnetného prostredia“, ako sa to zvykne politicky korektne označovať. Nezvládame asimiláciu tých, čo tu žijú 700 rokov – ako teda máme absorbovať prisťahovalcov z úplne iných končín a kultúr? V tejto súvislosti by niekomu mohla napadnúť i konšpirácia: ak je v spoločnosti všeobecný odpor voči migrácii, ako docieliť jej akceptáciu? Nuž problém nechať vyhniť – teda dostať do takej polohy, keď už cúvnuť nebude prakticky možné. Teda nepodporovať populačnú politiku, ale naopak, všemožne ju hatiť – príklady na to za posledných 30 rokov nechýbajú. A keď príde na lámanie chleba, začať strašiť s predlžovaním veku odchodu do dôchodku, slabými penziami, či rovno krachom sociálneho a dôchodkového systému – lebo vraj nemá kto pracovať. Slovami nášho premiéra Fica, majstra sveta v populizme (ako sám onehdy tituloval seba a spolustranníkov v Smere – SD) – nezamieňajme si nelegálnu migráciu s legálnou, ktorú budeme potrebovať!

A dnes už v spoločnosti aj vidno, že jeho naratív si osvojuje čoraz viac bežných ľudí, uveriac tejto mantre, že migranti tu budú platiť dane a odvody a pracovať na ich dôchodky. Lenže nič nie je vzdialenejšie pravde. Kým nelegálnych migrantov sme mohli vyhostiť, tých legálnych tak ľahko nie. Kým predtým migrant musel zaplatiť prevádzačom a vydať sa na neistú cestu s ešte neistejším výsledkom, dnes ho pozveme a dovezieme. Iróniou je, že pracuje pre agentúru, ktorá mu dá zlomok výplaty. A to, že mnohí sú vedení ako živnostníci, ktorí boli prvý rok oslobodení od platenia sociálnych odvodov – len dokresľuje, že ide o veľkú lož. Čerešničkou na torte je potom už iba to, že fabriky, v ktorých cudzinci pracujú, boli vybudované na základe obrovských finančných stimulov slovenských vlád a daňových prázdnin pod falošným prísľubom, že sa tak deje preto, aby Slováci mali pracovné miesta. Dnes už nič z toho neplatí. Len jediné – že na Slovensku je najviac nočnej práce v rámci EÚ, keďže fabriky fachčia 24/7 v snahe vyžmýkať do špiku kosti každú jednu sekundu a premeniť ju na zisk, ktorý si odkanalizujú do domovských krajín.

V posledních dekádách jdou proti sobě dvě alarmující a vzájemně si odporující předpovědi: první říká, že nebude na důchody a proto je třeba, aby (kvůli nim) lidé pracovali co nejdéle; druhá, že automatizace nemalou část lidí o jejich práci dříve či později stejně připraví, a to nejen o nějaké hrubé profese, ale i v kvalifikovaných odvětvích, včetně lékařů, právníků, překladatelů, grafiků, fotografů atd. Co s tím?

Jozef: Lichotí mi, že do mňa vkladáš takúto dôveru. Ak by som vypálil rybník tým najerudovanejším mozgom planéty a podarilo sa mi nájsť riešenie týchto problémov, iste by to bolo senzačné (ha-ha). Možno však predsa len pre niekoho môže byť názor nezaujatého laika, nezdeformovaný bezbrehým intelektualizmom odtrhnutým od reality, zaujímavý.

Už dnes je to bolestivé a bude horšie. Integrácia umelej inteligencie do všetkých aspektov života je taká rýchla a agresívna, že sa jej už ani moja generácia nevie ubrániť a plnohodnotne sa s ňou zžiť tak, aby ju vedela efektívne využívať a zároveň bola ostražitá voči jej negatívnym zákutiam. Kým sa ľudská civilizácia často adaptovala na nové impulzy postupne, nedochádzalo v priamom prenose a v tak masívnom meradle k tomu, čo vidíme dnes – k rezignácii starších ľudí na technologický pokrok. Berie im to stereotypy, sociálne väzby, zamestnanie – starý svet. Nový svet prichádza príliš rýchlo na to, aby sme ho dokázali lepšie pochopiť, nastaviť a „spriatelili“ sa s ním. Egoizácia mladých je najvypuklejším dopadom tohoto procesu na budúce pokolenia. Sociálne inžinierstvo im vštepuje pocit jedinečnosti, ktorý všemožne podporuje mašinéria sociálnych sietí v kyberpriestore a zábavný priemysel, no skutočný život im často nastavuje veľmi drsné zrkadlo, ktoré fyzicky (ale najmä psychicky) nezvládajú. Chýba im totiž odolnosť, vnímanie v súvislostiach, a každú prekážku prežívajú ako osudovú, pretože prekonávať ju v „svorke“, s podporou skutočných – nie virtuálnych – priateľov je známkou slabosti. Áno, opäť, príslovečné prúty nám dávajú rozumný príklad stojaci v protiklade k podprahovým posolstvám mesiášov popkultúry.

Vzniká bariéra. Dokážem si predstaviť, že sa závratnou rýchlosťou dorútime k technokratizmu, kde jedným z cieľov bude zmazať medzi nami rozdiely, ktoré sa ale inštitucionálne fanaticky budú protežovať na úkor Európanov (LGBTI, etnicita, kultúra, atď.). Protipólom k tomu nevyhnutne budú masy, ktorým bude bližší Starý svet. Budú sa pokroku zúfalo brániť a odporovať. Rád by som sa mýlil, ale v tom horšom prípade ich uvaria ako žabu vo vriacej vode. V tom lepšom prípade trecie plochy povedú k napätiu, ktoré bude eskalovať. A postapo scenár by tak mohlo byť niečo ako archeofuturizmus podľa ideí G. Fayea. K tomu však musím podotknúť, že v tejto spoločenskej atmosfére je herézou čosi podobné vôbec ponúknuť do verejnej diskusie.

Odedávna jsou vedle sebe dvě koncepce vzdělávání. První usiluje o vzdělanost v obecném smyslu, o pěstění charakteru, uvědomělosti o čestném a hanebném, kultivaci smyslu pro krásu. Druhá o vzdělání v úzce odborném smyslu: pro pracovní proces – po něm, po odvedení výkonu, je již zaměstnavateli naprosto jedno, jaký člověk je (proto tak pobuřuje kontrast vysokého výkonu s osobnostní ubohostí mnohých „expertů“). První byl ve stavovských společnostech výsadou elity, ve třídních společnostech národních států se vzdělanost demokratizovala, zároveň však sílil tlak na stále specializovanější vzdělání. Globalizace a rozklad národních států tyto poměry zas mění. Troufl by sis popsat jak?

Jozef: Domnievam sa, že vzdelanosť v klasickom zmysle dnes už nik nepotrebuje k tomu, aby v materialistickom zmysle slova niečo dosiahol. Každá informácia nepoužiteľná na „najrýchlejšej ceste za ziskom“, je takým činom ak nie škodlivá, tak minimálne zbytočná. Aj keď samozrejme zveličujem a zovšeobecňujem, nebudem ďaleko od pravdy. V širšom zmysle je to vlastne bezemočná práca s informáciami. Samotný zisk je v globálnom svete obyčajným dobrovoľným prelievaním statkov miliárd do rúk pár vyvolených. To je aj odpoveď na to, či vlastne bežný človek vie využiť nadobudnuté vedomosti k svojmu prospechu. Prísne materialisticky vzaté, tak možno špecializované vzdelanie odsúdiť ako iluzívne, vedúce ku kolektívnemu nešťastiu. Čo samozrejme neplatí ak opustíme mantinely materializmu a individuálne šťastie prestaneme hodnotiť od núl na účte. Vymenujem pár mojich obľúbených velikánov ako príklad. Mircea Eliade, Ernst Junger, Julius Evola, ale napr. aj Joseph Campbell, mnohých prevyšovali a právom sú stále považovaní za velikánov svojho druhu. A ja sa domnievam, že ich hviezda dodnes svieti predovšetkým preto, že sa nebáli prekračovať zažité hranice vedných odborov, jazykové bariéry a pohŕdali komfortom špecializovania sa čímsi určitým.

Svetové jazyky, internetizácia, korporátne kvóty a mnoho ďalších nemenej dôležitých aspektov unifikovali globálny trh práce. Otvárame sa lacnej pracovnej sile z dovozu, ale na ochranu vlastných ľudí nemyslíme. Tu sa oblúkom vraciame opäť k vzdelaniu. Ak majú naši ľudia uspieť, musia na globálnom trhu ponúknuť čosi navyše, pridanú hodnotu, ktorú trh považuje za nedostatkovú a vie ju adekvátne ohodnotiť. Možno sa mýlim, ale skúsil by som ako alternatívne riešenie dôraz na všeobecný rozhľad a klasické vedné odbory. To by mohlo napomôcť k lepšiemu chápaniu súvislostí a efektívnejšej práci s informáciami. No najzásadnejšie je vymanenie sa z bludného kruhu otrockej odovzdanosti a rapídne zvýšenie nárokov na manipulátorov davu, ktorí by tak nutne museli ponúknuť aj niečo iné, než chlieb a hry. Presnejšie nielen guláš a párky pred voľbami, alebo teplé miestečka v neziskovkách pre najaktívnejších študentíkov.

Všeobecnejšie vzdelanie tak nie je len métou strednej triedy či elít, ale kohokoľvek, komu záleží na tom, aby mal na veci verejné, ešte jednoduchšie na vlastnú budúcnosť, konkrétnejší dosah. Je to podľa mňa určitý spôsob ako bežného človeka odnaučiť vnímať svet aj ináč, ako len prizmou „zdraželo pivo“, alebo „nemám wi-fi“.

Jedno je ale dobré nezabudnúť. Dobre vieme, ako to dopadne, keď prenecháme vzdelávaciemu systému voľnú ruku a potupíme dôležitú úlohu rodiny vo vzdelávaní. Viacgeneračné rodiny v našich zemepisných šírkach zohrávali tradične nemalú úlohu pri vzdelávaní a výchove, a tak sa nemôžeme čudovať, že generácie odtrhnuté od svojich starých či prastarých rodičov prišli o dôležitý zdroj informácií, prvok výchovy a sú čoraz náchylnejšie uveriť pravdám svojho učiteľa, ktoré vlastne nemajú s čím porovnávať.

Záverom, musí zaznieť večne živý argument, že v zdravom tele zdravý duch prebýva. Zvyčajnou podmienkou platnosti princípov zdravia duševného by tak v nemalej miere mala byť radosť z estetiky a životaschopnosti fyzickej schránky.

Podotknu: Co se dnes učí ze sedmi svobodných umění pro „svobodné lidi“? Aritmetika s geometrií a gramatika, přičemž jejich podíl či stupeň má být, pokud vím, ve výuce snížen. Na druhé straně se nedostává řemeslníků, instalatérů, elektrikářů, pokrývačů atd. A kdy řemeslo, dehonestované (nejen) pražskou kavárnou, opět získá na prestiži?

Jozef: Remeslo má zlaté dno. Pokojne tak môžem napísať z vlastnej skúsenosti. A napriek tomu školstvo chrlí sociálnych pracovníkov, obchodníkov a manažérov. Nie že by ich nebolo treba. Ten nepomer je ale do očí bijúci. Ešte grotesknejší je výsledok jednoduchej matematickej rovnice, v ktorej vypočítame rozdiel medzi súčtom prostriedkov, ktorý za bežný život odvedie do štátneho rozpočtu bežný remeselník a naopak vysokoškolsky vzdelaný človek. Absolvent strednej školy spravidla začína pracovať o 5 rokov skôr a zároveň si pri štandardnom pracovnom nasadení dokáže zarobiť často aj lepšie. Toto by nemalo byť tabu a doménou vidieka, ale dôležitou tradíciou a stabilným prvkom národnej ekonomiky navzdory technologickému vývoju, či skôr v súlade s ním. Ak však necháme mladých levitovať v ilúzii o špinavých rukách, ktorej zároveň nie príliš prekáža špinavý charakter, žiadnej zmeny k lepšiemu sa nedočkáme.

Vidiecky spôsob života symbolizovala všestrannosť. Prinášal každodenný kontakt s kolobehom prírody, náročnou fyzickou námahou a striedmosť k panským huncútstvam. Vymiera. Masívny odliv celej generácie do miest a renesancia mestského človeka korunovaná dominanciou v spoločnosti, toto všetko bagatelizovala a necitlivo paroduje. Dnes vidiek osídľuje vrstva zbohatlíkov, ktorá vlastne životu „v komunite“, kde každý vládne inému fortieľu a navzájom si ľudia pomáhajú, absolútne nerozumie. Nie je dôvod sa domnievať, že by susedov syn vychovávaný v dostatku, na „dovolenkách“ a „McDonaldoch“ hľadal svoje uplatnenie v zápachu a pote poctivej remeselnej práce.

Řemeslníci však dnes patří spíše do sféry služeb, hrubý národní produkt vzniká jinde a jinak. Jaké by měly být priority slovenského národohospodářství, aby sloužilo národní obrodě a ne privátním zájmům kdesi za hranicemi?

Jozef: Dobudovanie infraštruktúry, diverzifikácia hospodárstva, citlivá revitalizácia vidieka a podpora podnikania s dôrazom na prirodzené danosti krajiny. To by malo zatraktívniť tunajší pracovný trh aj pre tých najperspektívnejších, čo z rôznych dôvodov opúšťajú krajinu, ktorá ich potrebuje. Zatiaľ sa deje úplný opak. A zvýšenie finančnej gramotnosti by tiež malo byť absolútnou prioritou nielen v teoretickej rovine. Jedno sa bez druhého nezaobíde, ale ak by sa udial zázrak a svitalo by nám na lepšie časy, bolo by nevyhnutné toto chrániť voči vonkajším vplyvom. Nie je predsa možné, aby sme čokoľvek cudzie a tým myslím vyslovene nám preďaleko vzdialené protežovali pred domácim, vlastným, nám vlastným. Toto nedokážeme ani dnes…

Máme v sobě cosi jako touhu, resp. genetické nastavení, po autonomii – je to vidět už na malých dětech, základním projevem jejich rozvoje je osamostatnit se, projevovat vlastní vůli – až narazí na někoho silnějšího. Pro národy platí zjevně totéž. Jak z takové perspektivy hodnotit nadnárodní projekty jako Visegrádská čtyřka nebo Intermarium, mající vymezit autonomii střední Evropy oproti tlakům jak ze Západu, tak Východu?

Jozef: Ak sme pri inštinktoch, tak možno by sme na ne mali dať a povedať si, že nám príliš neprospelo, keď sme boli zviazaní smerom na východ a začína nám prekážať, že sme zviazaní so Západom. Skúsiť niečo nové by pre nás nemalo byť žiadnym absurdným riešením. Akcentovať by malo aj to, že nová pozícia by nám umožnila vzťahy smerom na východ aj západ reštartovať viac podľa našich predstáv. Ale tých rovín, vrátane bezpečnosti, ktoré by mohli pre všetkých byť za určitých okolností zaujímavé, je viac. Pýtam sa však, je tu po niečom takom vôbec dopyt? Ja mám pocit, že nie. Kým jeden tábor je príliš upnutý tam, ten druhý zas úplne inam a obaja majú spoločné to, že čoraz intenzívnejšie nenávidia jeden druhého. Neschopnosť pristúpiť na kompromisy je pochopiteľná. Z oboch táborov, a to aj v medzinárodnej rovine, vytŕčajú „elity“ vedúce spoločné projekty do záhuby. A to ešte stále nad všetkým čnie varovný prst, že každého antagonistu je pripravený nahradiť niekto ešte nevypočítateľnejší. Práve v znechutenosti z negatívnych skúseností by mal mať budúci dopyt po podobných projektoch najsilnejšiu živnú pôdu pod nohami.

Tradície, historické súvislosti, bilaterálne vzťahy, spoločné záujmy, to všetko nás spája. Mám dojem, že hľadáme skôr to, čo nás rozdeľuje.

Volby. K nim jsou mezi námi, „bezdomovci“, dva přístupy: jeden k tomuto tyjátru zásadně odmítavý, volení „menších zel“ typu ANO nebo SPD (také jen s přáním ty nejhorší alespoň nasrat), znamená tento zrůdný systém (plný nádorů pojistných mechanismů) legitimovat; druhý pak zohledňující, že nežijeme ve vzduchoprázdnu, s těmi nejhoršími chtě nechtě sdílíme prostor, nač jim jej proto neúčastí ještě dobrovolně vyklízet? Co k tomu (nejen) mladým nacionálům řekneš? 

Jozef: Budem sa opakovať, nevolím. Zo zlých a ešte horších skúseností. Bez najmenších ilúzií o tom, že v konečnom dôsledku raz dôjde k naplneniu predvolebných sľubov a systémovým zmenám k úžitku národu. Tak či onak, zostávam v tejto pozícii takmer osamotený. Nedokážem si predstaviť, že by dav uspokojený omrvinkami z inak výdatného koláča nabral odvahu a rázne odmietol rad radom každé, i to menšie zlo. Za drobné podiely na koláči sú tu totiž ľudia ešte stále ochotní páchať neuveriteľné zvrátenosti vrátane vlastizrady. Pre takých zostávam hlupákom veľmi rád a hoc musím každým dňom vyhŕňať rukávy vyššie a vyššie, aspoň sa môžem pozrieť do zrkadla.

Postrádam empatiu k takým, čo vlastným telom bránia zlodejov, vlastizradcov a v širšom zmysle slova vrahov, napriek tomu, že práve vďaka nim žijú nielen v mentálnej, ale aj sociálnej biede. Toto nie je žiadny prešľap, ale nepochybný signál osudového rozkladu spoločnosti, náš vlastný „pád Ríma“. Rozmaznaný človek 21. storočia však onen pád bude predýchavať len veľmi ťažko.

Obslužná „elita“ (té skutečné, diskrétně skryté), od prezidentů po poslední tv-komentátorku, zaměňuje populismus s demagogií a despotismem, takže slovo má dnes hanlivý podtón. Záměrně, protože vědí, že populus – lid z nižších sociálních vrstev – přes trvalé mediální oblbování zůstává politicky nekorektní (je proti masové imigraci a pro trest smrti například, dostatečně nejásá nad Lgbt a vůbec lidskoprávní agendou i jinými neokolonizačními trojskými koni). Populismus je prostě výrazem pravé vlády lidu, nikoli „demokracie diváků“, která je pro vládnoucí jediná přijatelná. Nicméně jako takový má populismus samozřejmě řadu úskalí. Uvedeš příklad ze Slovenska?

Jozef: Nesprávne tu panuje dojem, že ešte stále sú niektoré strany tradičné, ľavicové, pravicové, sociálne apod. Nie, tunajšie politické subjekty také strany len parodujú. Prvky populizmu v sebe absorbovali už všetky strany, čo samozrejme vypovedá aj o kvalitách voličskej základne, ktorú by pochopiteľne každá strana chcela mať čo najširšiu. Tradičné na našich stranách je možno nejaké pozlátko so zhnitým obsahom a o ľavicovosti a pravicovosti pochybujú už nielen voliči, ale sami volení. V takomto politickom prostredí sa životaschopne prebíjajú k moci jedinci s najmenej kvalitným charakterom, chameleóni schopní za odplatu uspokojiť nímandov a oklamať i sklamať hocijaké veľké stádo naivných voličov. A čím hlasnejší, bombastickejší, vulgárnejší, teda absolútne do slušnej politiky nevhodný prejav má, tým väčší úspech u senzácie chtivého publika zožne. Každý z nich má svoje limity a svoju konkurenciu, a tak je možno šťastím v nešťastí, že si navzájom kradnú voliča. Neobmedzená moc v rukách ktoréhokoľvek z týchto guerillových manipulátorov by celkom isto bola katastrofou. Nech si už na seba oblečú akýkoľvek kamuflážny vzor, vyrozprávajú akokoľvek dobrý príbeh a vymyslia ten najdokonalejší scenár do budúcnosti, apelujem na každého, zamerajte sa na reálne výsledky. Tie hovoria tou najjasnejšou rečou.

Poslední otázka. Hodně se mluví o mladických závislostech: na všemožných drogách, displejích a monitorech, pornografii i hazardu. Máš ten obraz mediální lupou za zveličený?

I když! … že počet takto postižených stoupá, je jisté. Stejně jako že obecná tělesná zdatnost a odolnost snášet nepohodlí, neřkuli bolest, dozajista klesá. Jenže třeba dodat, že zároveň roste, byť mírně, i počet těch, kdo se svými těly dokážou dříve nemyslitelné – v krasobruslení třeba, nejrůznějších akrobaciích, včetně tanečních, také ve výkonnosti. Je to taková nepřímá úměra, odpovídající ideologii liberastické society, která národy neuznává (nepřiznává jim v důsledku ani existenci), jen individuality… Co si o tom myslíš?  

Jozef: Rád zopakujem, zo všetkých závislostí čnie najvyššie tá na egu. Nadradiť svoj záujem nad záujem rodiny, rodu, komunity, či národa, to ináč ako zle ani dopadnúť nemôže. Zhubne to akceleruje potom veľmi rýchlo akoukoľvek ďalšou závislosťou.

Slavomír: Toto má viaceré polohy. Keďže patrím do generácie, ktorá si pamätá svet bez internetu a mobilov a súčasne do generácie, ktorá ich zavádzanie zažívala, môj pohľad bude ovplyvnený týmto. Iný pohľad budú mať pochopiteľne seniori, z ktorých mnohí sú dodnes na vlastnú škodu až príliš negramotní.  A už úplne inak bude vnímať túto otázku tínedžer, ktorý má mobil priam prirastený k ruke a svet bez internetu si ani nedokáže predstaviť. Najprv sa internet presadil v školách, nemal ho doma temer nik, takže sa naň človek dostal len v rámci hodín výpočtovej techniky, aj to len na krátky čas, kedy sa prebralo ostatné, maximálne pár hodín týždne. Navyše na ňom nebolo dostupné to, čo dnes. Čo bolo ale skokom vpred, bolo vyhľadávanie informácií. Už nebolo treba tráviť hodiny v knižnici, hľadať informácie štúdiom kníh, ale google zrazu za pár sekúnd vyhľadal potrebné. Maily s prílohami nahradili poštový styk trvajúci niekoľko dní a doručovanie správ sa stalo okamžitým. Toto všetko zjednodušilo život, no súčasne ho zrýchlilo. Keď chcel niekto ísť na internet, musel do internetovej kaviarne, kde si za to musel zaplatiť. Potom prišlo wi-fi, zavádzanie internetu domov a napokon posledná katastrofa v podobe sociálnych sietí. Dostupnosť prakticky všade a takmer zadarmo. Užitočnosť internetu prebilo razom márnenie času za ním sledovaním a vyhľadávaním nepodstatného, prípadne toxického obsahu vo všetkých rovinách. Ako oheň je dobrý sluha, ale zlý pán, tak to dopadlo i s internetom. V malom liek, vo veľkom jed. V záplave všemožných bludov a balastu ma vedia pobaviť tie s očipovaním ľudí či ich sledovaním. Každý, kto mi toto zvestuje, tak mu poviem trpkú pravdu – očipovaní už dávno ste a to najlepšie sledovacie zariadenie máš stále pri sebe a život bez neho si nedokážeš predstaviť. Ten čip je tvoja SIM karta a to zariadenie tvoj mobil, ktorého sa ani za nič nevzdáš. Niektorí doslova majú abstinenčné príznaky ak im je mobil či prístup k internetu odňatý. Ešte horšie to je podľa výskumov s deťmi, ktorým sa scrollovaním v mozgu utvoria v rámci vývoja mozgové dráhy tak, ako pri heroínovej závislosti. Nedávno som mal priam postapokalyptický zážitok – v plne obsadenom vozni vlaku z Budapešti do Viedne so zhruba 90 pasažiermi som ako jediný mal v rukách knihu a čítal si. Ostatní v hrobovom tichu ťukali do svojich mobilov. Najhoršia bola ale cestujúca španielska rodinka. Niežeby mi prekážalo, že Španielka začala hlasitý videohovor na celý vozeň a ako jedinú ju bolo počuť v tom mlčiacom dave digitálnych zombie,  ale miestami keď vypadlo wifi – podotýkam na možno desiatky sekúnd, tak jej dve deti od jedu hodili mobily o stolík a jej muž sediaci jej chrbtom v panike vyskakoval zo sedadla a ponad plece hystericky kontroloval, či jeho žena má signál, keď on ho nemá, pričom pohybmi mi pripomínal naspeedovaných účastníkov technoparty. Vedľa mňa sediaci mladý Ukrajinec si zas s oproti sediacou frajerkou písali správy a zjavne aj o mne – čudákovi s knihou. Medzi sebou neprehovorili ani slovko. Po tomto zážitku som si uvedomil, že asi úplne nepatrím do tohoto sveta.

Ak hovoríš, že či obraz neduhov spoločnosti nie je mediálnou lupou zveličený, tak musím povedať, že skôr naopak, že miera je ešte hrozivejšia. Príležitosť robí zlodeja, vraví príslovie. Kedysi, keď niekto chcel sledovať porno, musel zaň zaplatiť, či kúpiť si ho vo forme DVD, kedysi VHS kazety, požičať v požičovni, alebo kúpiť časopis v stánku – na to nie každý mal odvahu, odhliadnuc od toho, že k takémuto obsahu sa mladiství ani nedostávali. Prostitútky boli len v bordeloch a vykričaných uliciach. Dnes stačí jeden klik a pornografia je dostupná i malým deťom a prakticky zadarmo. To isté možno povedať o drogách, ku ktorým sa dá dnes poľahky dostať a narkomafie svojím vplyvom pretláčajú propagandu, ktorou bagatelizujú ich škodlivosť, či priamo cez politikov dekriminalizujú drogy, či ich prechovávanie pre svoju potrebu. Neduh sú i sociálne siete a komunikačné kanály, ktorých používatelia sa od nich nevedia odpútať ani na chvíľu a komentujú všetko, či prípadne zverejňujú pomaly i to, že idú na toaletu. Pozorujúc okolie musím spomenúť, že táto neprestajná komunikácia jednak vytvára aj zbytočné konflikty – jeden pochopí inak druhého, ale aj také neuveriteľné a neojedinelé javy, ako rozpady vzťahov či manželstiev. Dnes totiž už ktokoľvek môže napísať vašej priateľke, žene, sestre a začať jej pliesť hlavu kadečím. Poznám minimálne dva prípady, kedy takíto dobráci rozložili vzťahy tým, že vyhliadnutej žene začali nielen dvoriť, ale ju aj presviedčať o tom, že ani jej muž pracujúci v zahraničí tam zaiste nie je sám, veď inak by takúto krasotinku nenechal tuná samotnú… Teda ak sa na to pozriem triezvo, internet je dobrá vec, ale toxicity, ktorú prináša, je tiež nezanedbateľne veľa. Každý má ale slobodnú vôľu a mal by mať aj rozum v miere, akej digitálnemu svetu podľahne. K tomu ale treba viesť aj svoje okolie a najmä rodinu, lebo kým kedysi ideologický nepriateľ číhal len v škole či práci, dnes ho máme v obývačkách ba i spálňach a jeho metódy sú rafinovanejšie.

Ak uvádzaš, že sa posúvajú limity v športe, aj toto sa nedá donekonečna a ľudský organizmus má svoj strop, za ktorý sa nebude dať ísť – jedine ak sa naplní scenár biorobotov…

Danuše Nerudová – Máme na víc: #jen se domluvit

Autor: Ignác Bauer-Šíma

Zaznamenal jsem, jak se naši politici ze všech stran a směrů v poslední době trumfují, kdo z nich mluví nejlépe anglicky. První ,krásná a inteligentní“, se vysměje Druhému, rovněž „krásnému a inteligentnímu“, že mluví anglicky směšně, špatně, s přízvukem! Místo, aby byla odeslána, kam patří, vytáhnou příznivci Druhého videa, kde zase ta První louská anglické větičky z papíru jako školačka. A máš to, ty vostudo jedna!

Důvodem sporu, který zachvátil média („Kdo z našich politiků má nejhorší angličtinu?“) je především nedokonalá výslovnost, která asi příliš prozrazuje, že dotyčný není rodilý mluvčí, ale polodivoch z jakési východní kolonie.

Herr Švec, čeští herci, co žili desetiletí tam v Júesej, nedělali nic jiného, než od rána do večera pilovali anglinu, doufajíc, že si jednou zahrají vopravdickýho Amerikána, až konečně nikdo nepozná, že měli tu smůlu a narodili se kdesi na periferii světa... aby nakonec stejně hráli skoro vždycky různé imigranty, cizince a figurky odněkud z Východu… inu, přízvuku se nezbavíš. A to šlo o lidi zpravidla s hudebním sluchem a mimořádnou schopností nápodoby, kteří se jazyky učí snadno. Jenže my nepotřebujeme v politice lidi s báječným hudebním sluchem a schopností nápodoby (i když…), co budou mluvit anglicky jak strýček Tom od Mississippi.

Je důležitý obsah sdělení, nebo dokonalý přízvuk? Asi to druhé, zdá se. Možná i proto, že obsah sdělení českých politiků (existuje něco takového?) stejně ve výsledku páníčka nezajímá, a každý to ví, tak si aspoň pohoníme triko, jak ho umíme napodobit v převalování horké brambory v hubě. Jaký to znak světáctví a intelektu!

A jaký přízvuk by měli naši takybojovníci proti všemu a ničemu vlastně mít? Oxford, Irsko, Texas nebo Karáčí?

Jestli je tedy jedno, co říká, ale jde o to, aby byl co nejvíc britiš-amerikan kůl, tak udělejme ministrem zahraničí nějakého nezaměstnaného černocha z čikágského předměstí. Ten bude mít dokonalý ilinojský akcent a všichni novináři si z něj sednou na p…

Tuhle mi jedna slečna vysvětlovala, jak je důležité dát dítě do anglické školky a pak ho co nejdříve odeslat na studia do světa. Taky proto, aby ten nešťastník nepochytil příliš českého přízvuku do své angličtiny, a nebyl tak na věky diskvalifikován, neboť v centru (na návsi globální vesnice) ihned rozpoznán.

Taky školní pánové na to pamatují, a prosazují, aby byla ingliš pro všechny povinná už od první třídy. Proč ne od školky, od jeslí? A je důvod ještě učit češtinu? Vzorem je zase Skandinávie, kde všichni mluví perfekt ingliš, páč je jim to rváno do hlavy od plínek. Taky jak je to výhodné při integraci hord cizinců, tedy pokud ti nemluví čistě náhodou zrovna jenom arabsky… potom je vám very splendid ingliš na bačkoru a stejně se s chlapci nedomluvíte.

Domníval jsem se, že první řečí českého politika je čeština. Když holt někdo v cizině česky nemluví, dobrá, domluvme se esperantem. Ale řešit u toho přízvuk? Každý papoušek se snaží co nejlépe artikulovat jednoduché větičky podle hlasu páníčka, co ho drží v kleci, aby byl páníček pobaven a spokojen.

Angličtina jako diplomatický a byznys jazyk slouží jen k tomu, aby se na mezinárodním fóru dokázali všichni napřímo vyjádřit a diskutovat, mimo jiné s těmi, kteří ovládají jenom angličtinu, protože ji do nich nalila matka už s mateřským mlékem, a přesto si kvůli své jazykové výbavě připadají, jako že jsou cosi víc a vynikají jakýmsi mimořádným původem.

Často slýchávám, co ten by dokázal, jak by se proslavil, kdyby se narodil v Americe, kdyby točil v Holyvúdú, kdyby psal anglicky… Takové připitomělé, trpasličí uvažování. Co by dokázal jiného, než že by byl znám širšímu okruhu lidí a v něm by byl více proslaven. Většina lidí na Zemi jsou prokazatelně blbci, a jestli vás obdivuje trochu víc blbců, to vážně není důvod k hrdosti. Odvíjí se skutečná kvalita čehokoli od toho, jestli to ocení a pochopí deset lidí nebo deset miliard? Naopak, čím větší masu chcete oslovit, tím větší šit musíte stvořit.

Mladí odejdou do světa, aby se naučili dokonale anglicky, tady je nahradí možná Indové, už se na tom ve vlastenecké vládě usilovně pracuje. Ostatně, Indové angličtinu zvládají většinou lépe než Turek, Fiala nebo Nerudová. Zdá se tedy, že mají všechny předpoklady, aby u nás začali pořádně dělat… i do politiky.

Lze vůbec ještě strčit hlavu hlouběji páníčkovi do řitě, než to dělá celá ta česká sebranka? Ještě se poperou o to, zda ji tam strčí raději zleva, nebo zprava. Don Sparling, kanadský profesor literatury z Masarykovy univerzity, označil špatnou angličtinu, kterou používají někteří Češi, jako czenglish. Někteří Češi jsou zjevně prasata, co se nestydí prznit ten krásný kanadský jazyk. A tentýž výraz prý platí taky pro češtinu s přehnanou dávkou anglicismů. Čert aby se v tom vyznal.

Tak takhle si tady žijeme. Naše elity, ta ostuda, neumí pořádně mluvit jazykem bohů, naši mladí komunikují skrz ajfouny v czenglish, v obchodech a hospodách se musíme dohadovat se služebným personálem příšerným mixem lámané češtiny a ukrajinštiny. A ještě tomu říkají suržyk. Původně prý mísení ukrajinštiny s ruštinou, teď taky s češtinou. Prostě smíchej ukrajinštinu s čímkoli a máš chutný suržyk, jak podle Babici…

Tahle země už nemusí nikam strkat hlavu, je tam už úplně celá.

Existoval jistý malý indiánský kmen, kdysi na divokém Západě. Snažil se přežít, a tedy přizpůsobit Evropanům. Indiáni sekali dobrotu, farmařili, založili městečko jak z westernu, zvolili si šerifa s velkou hvězdou, pěstovali dobytek, místo Manitúa uctívali bílého otce ve Vošingtnu. Všechno dělali jako jejich páni. Opičili se jako opice. Dokonalá angličtina byla jejich velkou chloubou! Jak dopadli? Nakonec byli holt vystříleni, ingliš neingliš, zabírali zbytečně moc místa.

Neboli mluvit dokonale anglicky, holenku, vůbec neznamená, že patříš mezi panstvo. Klidně i s kembridžským akcentem budeš vyeliminován, splníš-li úkol a nebudeš už k potřebě.

Vit d britiš-amerikan nobility forevr and never odrvajs!

Autor: Radim Lhoták

Jak člověk postupně ztrácí své duchovní kořeny a pocit příslušnosti k celku, nastupuje nová spiritualita neboli takzvaná ezoterika. Pocit bezradnosti v duchovní prázdnotě a úzkost z odcizení světu i sama sobě pomáhají překonat nekonečné svazky ezoterické literatury. A ty řeší potíže našeho člověka prostě: obrácením mysli od šedivé a deprimující reality k jasu nadpozemských výšin, kde sídlí andělé světla, kteří lidem přinášejí pozitivní energii a vibrace neutuchající lásky.

Kdesi na nebesích sídlí Liga vesmírných strážců, která má pro nás připravenu novou životní realitu plnou vzájemné lásky, pochopení, tolerance, rovnosti a blaženosti. Je zapotřebí zbavit se negativních myšlenkových vzorců a emočních bloků, jež nám brání ve spokojenosti, vyhnat ze srdce nízké vibrace a otevřít se záři duchovního poznání. Toto osvícení nám nezištně předávají vyslanci Božího srdce, kteří se mohou stát našimi průvodci, ochránci a uzdraviteli. Stačí je pouze zavolat a oni vnesou do našeho vědomí světlo, radost a lásku.

Někteří osvícení lidé naslouchají poselství Plejáďanů – mluvčích mimozemských civilizací a jsou s nimi v přímém kontaktu. Sami pak jakožto světelní pracovníci přinášejí světu poznání vesmírných zákonů lásky, podle nichž brzy všichni budeme žít vyspělým, harmonickým, láskyplným životem bez válek, nemocí, hladu, lží, otroctví a jiných negativních neduhů, které denně zažívají obyvatelé této planety.

Jiní učí o metodách ovládání mysli směřující k extázi vyššího bytí nahlíženého vnitřním zrakem. Ten nám odhaluje tajemství vnitřního světla, s nímž začínáme v nezkreslené podobě rozplétat vesmírné kódy a naše nitro se za pomoci esenciální síly srdce rozžhavuje na vysoké frekvence emočních vibrací. Bezmezná fantazie ezoteriků a jejich žonglování s magickými výrazy přivádějí čtenáře k probuzení vnitřní síly lásky, s niž se jako bájný Ikarus odpoutají od přízemní reality a zamíří do výšin nebeského světla. Svou lásku pak budou rozdávat všude kolem sebe, aby rozpoutali řetězovou reakci, při níž se masy lidí probudí z rozčarování a začnou tvořit lepší svět.

Nuže, to by snad pro představu stačilo. Lidé se probouzejí a trpí rozčarováním? Dost možná. To však předpokládá, že dosud spali. Nyní touží po novém snu: tentokrát spirituálním. Avšak marně, protože skutečné poznání jim zůstává skryto. Nakonec skončí podobně jako zmíněný Ikarus – z přemíry světla a vysokých vibrací se zřítí zpět na zem. To teprve bude probuzení! Jsou však i tací, kteří byli od počátku bdělí – osamělí poutníci pravdy: pouze jim má smysl důvěřovat. Probuzení spáči je však s hlasitým zíváním úspěšně míjejí.

Poutníkem pravdy se člověk nestává tak, že se probudí ze špatného snu. Poutníkem pravdy se člověk rodí a během celého života nabírá zkušenosti jako diferencovaný jedinec, který odmítá nechat se vláčet cestami společenského úspěchu a služby jakékoliv ideologii či vládnoucí moci. Poutník pravdy vnímá objektivní realitu takovou, jaká ve skutečnosti je, bez příkras, bez balastu smíření a pokory, bez pokušení přebírat názory většiny a brát věci tak, jak se jeví být prospěšné a užitečné. Poutník pravdy už dávno pochopil, že současná civilizace se nachází v rozvalinách, jež nelze opravit, že z probíhajícího úpadku není cesty zpět.

Poutník pravdy ví, že lidsky důstojné uspořádání společnosti tu už bylo, dávno před civilizačním pokrokem moderní doby. Tuto organizaci v podobě nehynoucí představy organického společenství chová v nejhlubší schránce svého vědomí, aby ji předal těm, kdo o to stojí a jsou ochotni ji uchovat pro další generace. Nikoli pro vlastní uspokojení, vnitřní pohodu či blaženost, nýbrž jako směrník ukazující cestu ven z bažin konečného rozkladu, až tato civilizace dospěje do stadia klinické smrti. Poutník pravdy žije od okamžiku prozření v osamění a vnitřní sílu čerpá z poznání své dharmy.

Milan Nakonečný: Hermetismus. Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář, Praha 2025, 379 stran

Autorka: Gioconda

Kniha Hermetismus jistým způsobem a téměř symbolicky uzavírá rozsáhlé dílo Milana Nakonečného (1932-2025), jehož životní pouť se zastavila počátkem prosince loňského roku. Milan Nakonečný byl jedním z těch, kteří se po roce 1989 zasloužili o znovuoživení českého hermetického hnutí. Jeho neformální autorita a charisma, působily ve vzájemné synergii, jež bývá darem, který mají pouze výjimečné osobnosti.

Klíče k iniciaci

Když se ve druhé polovině 15. století dostávají do Evropy řecké antické rukopisy, velkou část z nich získává pro florentskou Platónskou akademii Cosimo di Medici. Ficinův latinský překlad [1]  vyjde pod názvem Pimander seu de potestate et sapientiae Dei a později vstoupí do dějin jako Corpus Hermeticum. [2] Tento konvolut textů byl podle starověké tradice připisován Hermu Trismegistovi nebo tajemnému egyptskému Thothovi. Ficinovy překlady budou mít následně celoevropský dosah a tento typ akulturace se stane součástí širšího pojetí renesanční kultury. Na sever od Alp navazuje na tradici spojování hermetismu a praktické magie především Paracelsův medicínsky aplikovaný panvitalismus, který se myšlenkově ale i empiricky opírá o představu souhry arkán přírody, vesmíru a člověka. Dalším z renesančních potulných mágů je Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, jehož spis De occulta philosophia sive magia z roku 1510 je překládán dodnes. Renesanční vzdělanost v oblasti důsledného uplatnění hermetických principů ovšem vrcholí v díle Giordana Bruna, jehož přínos spočívá universalistickém a panteistickém konceptu, který již představuje nový přístup, jenž vyvazuje hermetické vědění z křesťanského svazku (jemuž byli povinováni ještě florentští filosofové jako Ficino nebo Pico della Mirandolla). Moudrost hermetické iniciace se tak vrací ke svým pohanským kořenům a pro další vývoj získává nezpochybnitelnou autonomii a vlastní filosoficko-gnoseologický základ.

Rosekruciáni a ti druzí

Další etapu vývoje představuje fenomén tzv. rosekruciánského osvícenství. Toto označení autor přebírá – byť s jistými výhradami – od Frances A. Yatesové. [3] Z historiografického hlediska může být užití pojmu osvícenství poněkud diskutabilní, neboť samotný pojem v tomto kontextu téměř o jedno století časově předchází ustálenému označení Siècle des Lumières, tedy epoše Encyklopedistů, době Diderotově a Voltairově, i když Voltairova příslušnost k zednářství je obecně známou skutečností (o kontextu doby beletristickou formou pojednává například Dumasův Joseph Balsamo).

Spis Fama Fraternitatis připisovaný Christianu Rosenkreutzovi  tvoří ustavující mýtus, zatímco text Valentina Andreae Chymická svatba z počátku 17. století se stane již součástí inovované tradice. A to je již půda, z níž vyrůstá hermetický koncept později vlivného martinistického hnutí, k němuž má v té době blízko i esoterní odnož zednářství, jež je spojena především s působením Martineze de Pasqually. Dalším důležitým mezníkem je založení Societas Rosicruciana in Anglia (S.R.I.A.), jejíž všestranný vliv následně vytvoří žádoucí podmínky pro vznik Hermetického řádu Zlatého úsvitu (1888/1889), jehož velmistrem se stává Samuel Liddell McGregor Mathers. Jedním z důležitých příznaků působení Zlatého úsvitu byla skutečnost, že svým významem přesahoval do kulturní oblasti (a totéž – snad ještě více – platí i pro umělecké prostředí na druhé straně kanálu La Manche): „(…)propojení beletrie s hermetismem, respektive s jeho okultní formou, bylo charakteristické jak pro anglické rosekruciány, tak zejména pro hermetismus francouzský(…). Vynikající italský znalec této doby Mario Praz ho nazval ‚metamorfózy satanismu‘.“ (str. 177) Členy Zlatého úsvitu vedle W.B. Yeatse byli i další spisovatelé jako Bram Stoker, Arthur Machen, Arthur Conan Doyle nebo manželka Oscara Wildea Constance. Ke zlomu dochází, když v roce 1898 do řádu vstupuje nadaný adept Aleister Crowley, který přijímá lóžové jméno Frater Perdurabo (Vytrvám). V důsledku Crowleyho sporů s Mathersem i Yeatsem dojde k tomu, že činnost řádu je paralyzována a po Mathersově smrti v roce 1918 Zlatý úsvit už pouze paběrkuje na zbytcích bývalého lesku. I přes Crowleyho životní výstřelky je nutno konstatovat, že jeho odkaz je živý dodnes. [4] Události jara v Káhiře roku 1904, [5] stav zvláštního transu, do něhož upadla Crowleyho první manželka Rose, Stéla zjevení registrovaná v káhirském muzeu pod katalogovým číslem 666 představuje zvláštní typ souběhu okolností, jež umožnily vznik vizionářského spisu Liber Legis (Kniha Zákona neboli Liber AL). Tímto aktem Crowley položil základy esoterně-filosofického systému Thelémy. Koneckonců sada tarotových karet, kterou Crowley vytvořil na sklonku života ve spolupráci s malířkou Friedou Harrisovou, dodnes fascinuje bohatstvím symbolických odkazů, a ve spojení s imaginační silou výtvarného zpracování v podstatě novátorsky přepisuje v té době ještě platné konvence tarotové ikonografie. [6]

Hermetické obrození ve Francii je rámováno jmény Eliphas Lévi a Papus, jejichž odkazu vděčíme za dobově velkorysé syntézy hermetického vědění, které v podstatě nebyly překonány. Lévi (vlastním jménem Alphons Louis Constant), původně kněz, potom anarchista, byl také literárně činný. Z této oblasti uveďme alespoň jeho knihu věnovanou Rabelaisovi pod názvem Čaroděj meudonský, která je konečně k dispozici i v českém překladu. Léviho stěžejním textem, který položí základy moderního přístupu k hermetismu, je rozsáhlý spis Dogma a rituál vysoké magie. Na Léviho činnost směrem ke konci 19. století navazuje Papus (vlastním jménem Gérard Encausse). Papusovi patří zásluha při obnovení činnosti francouzského martinistického hnutí (tato vlna přichází na přelomu 19. a 20. století i do českého prostředí prostřednictvím barona Leonhardiho a dnes poněkud pozapomenutého hermetika Otakara Grieseho). S okruhem svých spolupracovníků vydával Papus periodika jako například Voile d’Isis (Závoj Isidin) nebo L’Initiation (Zasvěcení) a založil proslulou pedagogickou instituci École supérieure libre des Sciences hérmetiques, kde úspěšně studoval i zmíněný Otakar Griese, jehož péčí vyšlo již roku 1905 Papusovo základní dílo Traité méthodique de Science occulte. Vedlejší větev francouzských rosekruciánů se na konci 19. století koncentruje kolem S. Guaïty a Joséphina Péladana (o němž jsme psali již v souvislosti s recenzí knihy Maria Praze Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře).

Strážci tradice a pokračovatelé

V epoše 20. století představují Julius Evola a René Guénon souhrn myšlenkových koncepcí, které jsou označovány jako integrální hermetismus. Zejména pro Evolu je důležitý myšlenkový komplex, který je označován jako kontinuita duchovní tradice Západu. Ve shodě s Guénonem se Evola rovněž zaměřuje na kritiku moderny – a to v tom nejširším smyslu – právě v důrazu na hluboké rozpory mezi civilizací a kulturou. Bez významu není ani skutečnost, že Evola jako představitel moderního hermetického myšlení posunuje samotný akt zasvěcení, právě na rozdíl od starší rosekruciánské tradice, která iniciaci v mnohém ohledu chápe spíše ceremoniálně/institucionálně, do oblastí nejhlubší niternosti zasazené do existenciální zkušenosti lidského bytí, anebo – jinak řečeno – jako „prudkou změnu“, kterou Evola označuje jako cestu k transcendenci.

Od počátku 20. století se objevují další přístupy, jež sice vycházejí z tradice, ale zároveň ji transformují, například Jung bude interpretovat symbolický jazyk alchymie jako složitou cestu k individuaci (tzn. k duchovní zralosti ve smyslu ryze individuální spirituální cesty). Hermetismus také konečně získává – i když pouze do určité míry – statut předmětu akademického zkoumání především v interdisciplinárních souvislostech. Jeden z těchto směrů v současnosti představují koncepce Ralfa Liedtkeho (1960), který – velice obecně řečeno – chápe pozici hermetismu ve vývoji západního myšlení jako filosofii diference. [7] Syntézou pak může být to, co Liedtke označuje jako komplementaritu empirické a transcendentální zkušenosti (str. 246), která je ve svých důsledcích součástí všech vyspělých kultur (tento důležitý posun vizionářsky signalizoval již Evola, na něhož Liedtke vědomě navazuje). Německý fenomenolog Heinrich Rombach (1929-2004) pak vymezuje zákonitosti hermetismu ve smyslu „vědomí hermetického záblesku hermetické zkušenosti“ (str. 260). Dělící linie pak podle Rombachova názoru prochází mezi světem Apollónovým (podobnost s Nietzscheho apollinským principem se sama nabízí) a protisvětem Hermovým; Rombachovu představu „protisvěta“ jako jinakosti „bran vnímání“ pak lze chápat jako samotnou kvintesenci hermetismu: Hermes je „bohem spojování, bohem živoucí jednoty, jež spojuje dokonce i smrt se životem“ (str. 264). 

V knize Milana Nakonečného o hermetismu je obsažen étos, jenž v českém prostředí jasně odkazuje k přirozené kontinuitě s tradicí meziválečné Universalie. Když obracíme listy obrazové přílohy neubráníme se pocitu kaleidoskopického cestování v zlomech času, které se náhle začínají odvíjet jako film s tvářemi hermetiků a mágů s jejich fascinujícími příběhy, které vstupují – byť zprostředkovaně – i do naší reality.

(Milan Nakonečný: Hermetismus. Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář, Praha 2025, 379 stran.)

Poznámky:

[1]  O daných souvislostech v Délském potápěči také v recenzi Culianovy knihy Erós a magie v období renesance.

[2]  Někteří znalci do souboru Corpus Hermeticum nezařazují Smaragdovou desku, jejíž obsah je ovšem základním esoterním textem, srov. Nakonečného knihu Smaragdová deska Herma Trismegista (1994, 2009, 2023).

[3]  Překlad titulu pod názvem Rozenkruciánské osvícenství vydalo v roce 2000 nakladatelství Pragma.

[4]  Jedním z pokračovatelů Crowleyho byl jeho žák Osman Spare (1886-1956), mimo jiné také nadaný výtvarník. Jeho systém sigilární magie je prakticky užíván dodnes, konkrétní postupy a příklady uvádí např. Jozef Karika v knize Magie peněz (2008).

[5]  Základní životopisné údaje dostupnou formou předkládá monografie Sebastiána Jahiče Theléma Aleistera Crowleyho (2021), s. 49 nn.

[6] Iniciace do zákonitostí procesu výkladu tarotu je obsahem pozdního Crowleyho spisu Kniha Thotova s podtitulem Krátký esej o tarotu Egypťanů z r.1944. Český překlad vyšel roku 1994 v nakladatelství Horus.

[7] Die Hermetik. Traditionelle Philosophie der Differenz (1996).

]]> https://deliandiver.org/svet-jenz-jako-kniha-se-rozevira/feed/ 1 https://deliandiver.org/dvaitove-a-advaitove-nauky/ https://deliandiver.org/dvaitove-a-advaitove-nauky/#comments Mon, 06 Apr 2026 03:54:21 +0000 https://deliandiver.org/?p=13400983

Katedrála Panny Marie a kostel sv. Severa v Erfurtu, působiště mistra Eckharta z Hohenheimu, velkého křesťanského advaitina působícího v dominikánském řádu na přelomu 13. a 14. věku

Autor: Mars Ultor

Slova použitá v nadpisu článku jsou výpůjčky ze sanskrtu, mohli bychom napsat dvojné a nedvojné nauky, anebo v inspiraci řečtinou bychom mohli napsat dualismus (δύο = dva) a monismus (μονος = jediný). Oba dva typy nauk se liší v mnoha věcech, ale nejzásadnějším způsobem se liší v řešení finality lidského života.

Dvaitové nauky předpokládají, že mezi Bohem a člověkem zeje nepřekročitelná propast. Lidský duch je schopen se Bohu přiblížit, ale není nikdy schopen se s Bohem ztotožnit, dosáhnout boží dokonalosti a s Bohem splynout v jedno.

Advaitové nauky naopak vidí ve splynutí s Bohem, ve ztotožnění se s ním, nejvyšší cíl a smysl lidského života. Advaitové nauky učí úplný zánik osobnosti a ontologické, nedvojné splynutí s Bohem.

Propast oddělující člověka od Boha

Někteří antropologové, archeologové a političtí filosofové tvrdí, že křesťanství převzalo z židovství dvaitový názor o nepřekonatelné hlubině či propasti, která člověka odděluje od božského (Genesis 1, 2: Země byla pustá a prázdná, temnota byla nad propastí a Duch Boží se vznášel nad vodami.), zatímco předkřesťanská náboženství měla být advaitová, kde božské není „zcela jiné“, večně oddělené od člověka, nýbrž je soupodstatné s lidským. Tato filosofie se podkládá Eddou, některými pasážemi z Bhagavadgity či homérským Řeckem s jeho uctíváním bohorovných hrdinů (isotheos).

Svět prý byl v indoevropských představách stvořen nikoliv „ex nihilo“, z ničeho, nýbrž zformován z těla pre-existentní prvotní bytosti, kterým je skandinávský obr Ýmir či védský Puruša (Purušasúkta, Rgvéd 10, 91).

Skutečně, novoplatonici jako Plútarchos, Proklos nebo Plótínos byli opravdovými monisty či advaitiny, ale to byla koneckonců řada křesťanských mystiků také, počínaje Dionýsiem Areopagitou přes Alberta Velikého až k Nikolaji Berďajevovi. Teologické shody mezi rýnskou dominikánskou mystikou, pravoslavnou teologií, novoplatonismem a advaitou jsou obecně fascinující (až šokující) a pravděpodobně nenáhodné. Novoplatonismus byl do středověké mystiky propasážován přes překlady Prokla a Plótína a sám vykazuje paralely s indickými filosofiemi, zejména sánkhjou, advaitavédantou a paramadvaitou. (O naukách kašmírských gymnosofistů = nahých mudrců a bráhmanů, se v antice i středověku vědělo, jakož i legendární Říše kněze Jana byla často umisťována právě do Indie.)

Spíše se zdá, že každé náboženství Západu má svůj dvaitový a advaitový pól. Primordiální propast Ginnungagap nalezneme v severském náboženství právě tak jako v knize Genesis a připodobnění lidské společnosti k tělu nalezneme nejen v Rgvédu, u Platóna a v protohistorii Říma dochované u Tita Livia, ale jde i o křesťanský motiv, který se utvořil nezávisle na pohanských předlohách. Církev jako tělo Kristovo je běžnou metaforou evropského středověku, přičemž v pravoslaví se tato metaforika udržela dodnes, přestože některé ruské folklórní prameny mohou mít jistě i předkřesťanské kořeny; například Golubinaja Kniga hovoří stejně jako Purušasúkta:

Tak na naší zemi carové vznikli
ze svaté hlavy Adamovy,
tak se počali knížata bojaři
ze svatých ostatků Adamových,
z toho jsou rolníci pravoslavní,
ze svatého kolene Adamova.

Učení o stvoření „ex nihilo“, společné všem abrahamovským náboženstvím, které se v křesťanství odvozuje od Janova evangelia (Na počátku bylo slovo…), má analoga ve védantě (Upanišadách), kde se tři světy rozvinuly z kosmického AUM nikoliv nepodobnému abrahamovskému amín. Učení o stvoření světa z ničeho primordiálním slovem či zvukem existuje nejen v židovské mystice, ale má přesnou analogii také v indickém tantrismu a paramadvaitě.

Participace člověka na nestvořených energiích, které jsou samotným Bohem, je hlavním tématem pravoslavné teologie a katechismu (participace je také jeden z ústředních platónských pojmů). Překročení propasti oddělující člověka od Božského a ontologické sjednocení s Bohem jsou advaitové momenty, které výslovně uvádí soudobé pravoslavné katechismy (např. archimandrita Georgios Kapsanis 2006: Theósis jako smysl života člověka.)

Křesťanská advaita

Přesto uznávám, že dvaita byla v křesťanství zhruba od poloviny 15. století tak zacementována, že se stala dominantní filosofií. Advaitické pohledy se objevují sice také – počínají opět za renesance (kdy Itálie objevila díky pravoslavným uprchlíkům z Konstantinopole řecké prameny), zhruba Baruchem Spinozou a vrcholí Hegelem – ale v této době již vyskočily z teologického rámce do profánní filosofie, jako by byly pro církev již nesnesitelné; připomeňme, že i Spinoza byl Židy proklet a vyobcován.

Krátké nahlédnutí dominikánské mystiky 13. a 14. věku se skutečně vyplatí, obsahuje duchovní poklady, které jsou dnešní katolické církvi velmi vzdálené. [1]

Advaitová či novoplatónská linie v křesťanství začíná areopagitskými spisy a na Západě prvně s velkou autoritou vystupuje v osobě Alberta Velikého, který vedl polemiku s dvaitovými averroisty, pokračuje mistrem Dietrichem z Freibergu, mistrem Janem Eckhartem z Hohenheimu a Eckhartovým žákem mistrem Bertholdem.

V této linii pokračuje Taulerův učitel teologie a křesťanský advaitin Jan ze Sterngassenu, nakonec Heinrich Susa a sám veliký Jan Tauler.

Linie německé rýnské mystiky je pozoruhodná již svou terminologií: Pojmy, které velmi dobře známe z védanty a pravoslaví, jsou na středověkém Západě 12. – 14. století používány s úplnou samozřejmostí: zření Boha v podobě nestvořeného světla, apofatická negativní teologie, Bůh jako Prázdnota, nauky o očišťování od vášní, duchovním osvícení a nedvojném splynutí s Bohem (unio mystica), nús coby duchovní intelekt, orgán bezprostředního zření Boha. [2]  U Jana Taulera se dokonce vyskytuje i theologia prisca v době hluboko před nástupem renesance a jejím oživeným zájmem o novoplatonismus. [3]

Jan Tauler hluboce ovlivnil samotného Luthera a částečně i počátky pietistického hnutí, z něhož vzešel Jacob Böhme se svým téměř advaitovým pojmem Ungrund (Bezedno). [5]

Lutherova pečeť s rosenkruciánskými symboly

Tauler sám mystickou praxi odlišuje od počtářského rozumování a dialektiky, které považuje za jedno z řady vězení ducha. Rozumováním nelze dojít živé Pravdy, k té „nikdo nedojde než skrze vlastní nicotu.“ Intelektuálština je past, Tauler naopak vidí „světlo, které je bytostné, přesahující rozumové poznání, neuchopitelné, zářící do toho nejniternějšího, nejhlubšího, do základu člověka. Rozumování bez pravého žití je pouhé naparování a jalová vypínavost.“

V Taulerových pojmech selbheit, icheit, annemen či eigenheit („sobectví“, „jáství“, „přisvojování“ či „lpění“) jako by promlouval samotný Šankara či Ramana Maharši. Advaitavédantové pojmy átman (duch) a buddhi (intelekt) mají přesnou analogii v řeckém nús (νόος) a odpovídají tomu, co Albert Veliký nazývá božské „semeno“, „kvas“, jeho následovníci „základ“, „dno“, „substance duše“, božská „jiskra duše“ či jinak („jiskra átmanu“ je také advaitavédantový a jógový pojem).

Albert Veliký své přesvědčení o hluboké a trvalé přítomnosti božského elementu v člověku, v němž jaksi zevnitř působí, také vyslovuje v řadě míst. Ve svém rozsáhlém výkladu modlitby hovoří například o božském „semeni“ či „kvasu“, jež v člověku působí a přetváří jej k božskému bytí, a odkazuje na Žalm 81: „jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího“. O kus dál Albert praví, že všichni máme účast na Otci „skrze jeho podobenství, které v nás rodí proto, abychom se stali bohy“ a pár stránek na to říká: „Když se pak odstraní poskvrna hříchu, pozemský vliv, churavost porušitelnosti a pohroužíme se do záře pravdy, tu se v nás zjeví synovství a zazáří nad námi Bůh Otec v plném světle krásy, pravdy a věčných dober… A sama substance duše pak bude jako upevněný trůn, na němž spočívají všechny krásy božské kontemplace, pravdy a dobroty. Tehdy v nás zazáří nestvořené světlo Boží, z něhož se do nás vlije duchovní světlo a srdce se stane síní nejvyššího Otce a nádvořím věčného světla.“ (cit. podle Martina Žemly a Miloše Dostála, Propast k propasti volá)

V jednom ze svých kázání Tauler říká: „O této vnitřní vznešenosti, která leží skryta v základu, mluvilo mnoho mistrů starých i nových: biskup Albert, mistr Dietrich, mistr Eckhart. Jeden mluví o jiskře v duši (funke der selen), druhý o dně (boden) či vrcholku (toden), jiný o prvotnosti (erstekeit), biskup Albert to nazývá obrazem (bilde), na němž je zobrazena a do nějž je vsazena svatá Trojice. A tato jiskra vzlétá (…) dokud zase nedospěje do základu, z něhož vyplynula a kde byla ve své nestvořenosti.“ Tauler připomíná, že o tom již dávno před Kristovým vtělením hovořili i staří mistři: Platón, Aristotelés a Proklos. (cit. podle Martina Žemly a Miloše Dostála, Propast k propasti volá)

Do Boha nelze vejít a nelze jej poznat jinak než v nestvořeném světle, a tím je Bůh sám. Kdo by se pak hojně obracel ke svému základu a byl v něm jako doma, ten by často vznešeným zrakem zahlédl onen vnitřní základ, a spatřil by tak co je Bůh jasněji a zřetelněji, než jak tělesné oko vidí slunce na nebi. Tento základ dobře znali již pohané, kteří zcela opovrhovali pomíjivými věcmi a šli za tímto základem. Pak přišli velcí mistři jako Proklos a Platón a podali o tom jasný výklad těm, kteří to sami nedokázali tak pochopit.

Jan Tauler (Přišel, aby vydal svědectví o světle)

A byl to právě žák Alberta Velikého Dietrich z Freibergu, který do německé teologie uvedl Prokla, a podle něhož je intelekt, nús, bezprostředním nástrojem vztahování se k Bohu.

Základním motivem kázání mistra Eckharta je rození Syna skrze Otce v srdci člověka, tedy v „jiskře duše“. Eckhart zmiňuje, že jen z čisté a prázdné mysli se rodí Bůh, jako se Kristus zrodil z čisté panny. Do čisté a dokonale prázdné mysli je Bůh přímo nucen vstoupit, jako kdysi pravil Zacheovi: „Dnes musím zůstat u tebe v domě.“ [6]

Mistr Eckhart má spíše než k advaita védantě dokonce blíže k paramádvaitě (kašmírskému šivaismu): „Bůh je právě v každém způsobu a v každém způsobu je stejný a takto má být přijímán.“ říká ve svém Slově na rozloučenou.

Rozum, jak uvádí mistr Berthold, stále předpokládá rozdíl mezi myšleným a myšlením; překonáním tohoto rozdvojení člověk získává intelekt (intellectus adeptus), který je „Jedním“ duše. Křesťanská advaita byla zbavena pout aristotelské dialektiky.

Je zvláštní, že zhruba sto let od Eckhartovy smrti jako by se křesťanské advaitě a mystice přestalo rozumět. „Do popředí se dostala jiná témata: hříšnost člověka, vykoupení, pokání, otázky, jak si bezpečně zajistit spásu. Z vysoké teologie a metaforiky se staly mystizující floskule a fráze. Z trojdílné mystické cesty očišťování od vášní (purgatio), osvícení (illuminatio) a sjednocování s Bohem (unio) zůstala na konci středověku jen via purgativa. Křesťan již není veden k vlastní mystické zkušenosti ve smyslu staré cognitio dei experimentalis, nýbrž spíše k životu v pokání, strachu z posmrtných trestů a k devótnosti, jež byly mystice předcházející doby cizí,“ píší Martin Žemla a Miloš Dostál ve své studii k Janu Taulerovi. Bhakti zcela zastínila džňánu.

Dnes jsou na Západě pojmy typu theosis, mystické sjednocení či intelekt velmi upozaděné. Advaitový pojem theosis (sjednocení s Bohem) ze slovníku katolické církve téměř vymizel.

V pravoslaví zůstal sice pojem theósis v jádru teologie, ale jako by se jeho pravému významu od jistého okamžiku přestalo rozumět. Theósis znamená sjednocení s Bohem, …ale vlastně to není úplné sjednocení, píše dnes i většina řeckých pravoslavných katechismů, a domýšlí si dvojnost tam, kde přirozeně žádná není. Boží esence jistě není nahlédnutelná, ale nahlédnutelné jsou nestvořené Boží energie, z nich zbyla ve slovníku teologů pouze cháris (milost).

„Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem,“ zní ústřední raně křesťanský a pravoslavný obraz, jenž byl raným církevním otcům nesmírně drahý. Co jiného je to než advaita, nedvojnost, nedualita v krystalicky čisté podobě?

Křesťanská dvaita

Podle představ mnohých katolíků je finalitou lidského života posmrtné „hledění do Boží tváře“, „věčná kontemplace“, tedy to, co řadě lidí přijde nepochopitelné; nabízí se pak přirozeně otázky, proč se v životě o něco snažit, když stačí jen „uvěřit“ nebo vůbec nic, všichni přijdou do nebe, do velké síně, kde budou společně s dalšími miliardami jedinečných duší hledět jedním směrem k Bohu, do něhož nikdy nemohou vstoupit. Odjakživa mně tato představa finality lidského osudu připomínala pekelná muka Tantalova, jenž má nejsladší ovoce a průzračnou vodu na dosah, ale nikdy ně nedosáhne.

V moderním katolicismu je peklo „prázdné“, protože Boží milostí budou vyzdviženi „všichni“; odtud i nedávné změny liturgických textů v Novus ordo, kde se „krev prolévá za vás a za všechny“, nikoliv „za mnohé“ (pro multis).

Advaita či monismus jsou napříč současným křesťanstvím odmítány. Nauky o nepsis a kenósis, bdělosti a prázdnotě, jsou smeteny paušálně i konzervativními filosofy. Proti advaitě existují v zásadě tři až čtyři hlavní argumenty pocházející v různých obměnách z arzenálu racionalistického novotomismu či novoaristotelismu:

1. Pokud by Bůh byl všudypřítomný, soupodstatný s duchem každého člověka – podle velkých upanišadových diktů ajam átmá brahma, tento átman je brahma a tat tvam asi, to jsi ty – pak by se Bůh dostával do situací, které jsou vnitřně rozporné. Bůh by byl zároveň a ve stejném ohledu xi -x, tudíž monismus vyvrací sám sebe. (Tato argumentace je obecně celkem slabá; indičtí i novoplatónští advaitini vždy poukazovali na skutečnost, že pravý Bůh stojí nad protiklady, a s tímto typem námitek se dokázali obstojně vyrovnat, tato otázka je ovšem svým rozsahem spíše tématem pro disertaci.)
2. Monismus zdůrazňující Boží všudypřítomnost v konečném účtování vede k relativizaci pojmů dobro a zlo. To je jistě oprávněná námitka. Bůh je přítomen v dobrém i zlém (teplém i studeném, mokrém i suchém, vznikajícím i zanikajícím…) a v obou pólech je přítomen stejným způsobem a celý. Pojmy dobro a zlo v paramadvaitě nutně pramení pouze z lidského myšlení a nejsou objektivními danostmi.  Různé aplikace monismu v novověké filosofii a antropologii, například u Georga W. F. Hegela nebo Konrada Lorenze, skutečně mohou vést k mravnímu relativismu. Toto je opět velmi široká námitka. Připomeňme jen, že v knize Genesisje pád zlatého věku a pozemského ráje symbolizován ovocem ze stromu poznání dobrého a zlého, tedy úpadkem do duality, do dvaitového polárního myšlení. Filosofií zlatého věku a pozemského ráje, kde byly plody nesmrtelnosti na dosah ruky, byla advaita.
3. Jestliže v souladu s Aristotelem a novoplatoniky duše s tělem zanikají, přežívá pouze nesmrtelný duch společný všem lidem a z člověka se po smrti neudrží nic z jeho jedinečnosti, odpadá tím možnost posmrtného trestu či odměny, což je v rozporu s texty. Tato otázka je rovněž příliš široká a nemáme zde prostor se s ní vyrovnávat. Zmiňme jen, že pro Jana Eckharta i Jana Taulera se nebe, očistec a peklo odehrávají nejen mimo člověka, ale především v lidském nitru. (Království nebeské je ve vás.)
4. Mystické nauky o unio mystica či theósis jsou prý výrazem intelektuální pýchy či dokonce averroismu. „Modli se a pracuj, to je celá mystika,“ zaslechl jsem kdysi při jednom rozhovoru s katolíky. Nic dalšího než mravný život, krotké slušňáctví a organizování dobročinných sbírek nestojí za řeč. Ve dvaitě, kde Bůh je z principu nedosažitelný, samozřejmě veškerá mystika odpadá, proto ostatně i v bytostně dvaitovém protestantismu zmizelo mnišství, starčestvo, jurodivost, kláštery i poustevny; zbyla jen protestantská etika a úcta k manuální práci, tedy, jak uvádí Max Weber ve své známé studii, nastaly ideální podmínky pro vznik moderního kapitalismu (společně s převzatým židovským přesvědčením, že hmotné bohatství je známkou Božího požehnání a nikoliv překážkou dosažení království nebeského).

Křesťanství za dva tisíce let svého vývoje opsalo parabolickou křivku, kdy se z advaitové a džňánové tradice stala dvaitová bhaktická tradice. Že Bůh je Láska se dočteme na první stránce každého katechismu, ale že Bůh je také Intelekt, Vědomí nebo Vůle se téměř nesmí říkat, jako by to zavánělo pýchou. „Já však stavím nelpění [abgeschiedenheit] nade všechnu lásku,“ říká Jan Eckhart v Traktátu o odloučenosti.

Je pochopitelné, že umenšením sebe sama na pouhou devótnost přišly církve o značné zásoby svých přitažlivých sil. Křesťanská advaita sice existuje, ale prakticky spíše v disentu, mimo církev nebo navzdory současným naukám. V pravoslaví je advaita dnes také menšinovou naukou, přestože si přidrželo ještě dost ze své středověké velikosti.

Bhaktismu a dvaitovému křesťanství bychom neměli nic vyčítat, i tyto pohledy mají ve světě své pravé místo a funkci. Při srovnání se soudobým islámem, buddhismem (zejména sektou Čisté země) a bengálským kršnaismem, zjistíme, že posun od advaity k dvaitě se netýká vůbec pouze křesťanství, je vlastně celosvětovým a svým způsobem i pochopitelným trendem, pro který francouzští funkcionalističtí (strukturalističtí) antropologové nacházejí celkem plausibilní vysvětlení: Náboženství coby religio (v latině slovo ženského rodu) od religare, poutat, svazovat, bylo v archaických společnostech jakýmsi tmelem společnosti. Dokud byly lidské společnosti soběstačné a dělba práce téměř neexistovala, byl kult tím hlavním společenským tmelem, který zajišťoval soudržnost kmene, národa, státu, říše. V neolitu, kde se každá vesnice mohla kdykoliv odtrhnout od vyšších celků, předpokládáme (na základě etnografických analogií z Jižní Ameriky a Nové Guineje) dokonce hluboké psychedelické rituály. S postupným rozvojem společnosti se objevují nová pouta – dynastická, územní, jazyková a další. Pokud by se nějací dnešní lidé odtrhli od společnosti a odešli žít do pralesů, těžko by tam přežili – religio ve vysoce specializovaných společnostech už není potřeba, soudržnost si vynucuje samotná dělba práce. Náboženství ztrácí svou původní tmelící funkci, mizí jeho forma a rituální stránka. Čím vyšší je specializace společnosti, tím je nakonec společnost ateističtější, protože s rozpadem formy vytěká i obsah. Výsledky jsou celkem hmatatelné, „kolektivní Západ“ a jeho satelity jsou plné individualisticky věřících lidí, kteří říkají „věřím v něco, ale vadí mi organizované náboženství“, tedy církevní forma a společný rituál.

Poznámky:

[1] Velmi v této souvislosti doporučuji překlady eckhartovské literatury Miloše Dostála, zejména studii k Janu Taulerovi a překlady jeho kázání Propast k propasti volá; výklady mistra Eckharta od známého filosofa Jana Sokola jsou naopak svými naprosto žalostnými desinterpretacemi scestné a bezcenné: v podstatě tam celou eckhartovskou mystiku označil za kajícnictví a únik do fantazie pod tlakem morových epidemií; nepochopil nic.

[2] Označit zření idejí či Boha za rozumový princip může být dnes pro čtenáře-laika velice zavádějící. Slovo rozum tu má totiž jiný význam než intelekt v moderním slova smyslu. Není to „myšlenková technika, nějaká rozebírající a kalkulující obratnost“ (J. Patočka, Platónova péče o duši a spravedlivý stát, s. 241), nýbrž schopnost vycítění, vidění a pochopení pravého bytí, toho, co „opravdu JE. Však také slovo nús původně označovalo větření: vyjadřovalo intuitivní a intencionální čití, tj. schopnost  o r i e n t a c e  na základě toho, co není „za zraky“ zjevné a přístupné každému, přičemž tomuto významu se snad více přiblížíme slovem „duch“. Tento duch je ovšem vybaven dalším nástrojem, který slouží jeho síle a umožňuje mu v oblasti nezjevného pohyb – logem. Až logos vybírá (což je první význam legein) a sbírá to, co jak ze spatřeného (kontemplovaného) „napětí“ vztahů a souvislostí uchopit a ze sféry bytí (inteligibilní svět) přenést, či lépe vetkat do oblasti vznikání (smyslový svět).

[3] Středověké křesťanství bylo myšlence primordiální tradice obecně mnohem otevřenější, než se dnes obecně soudí. Například není pravdou že představa o primordiální tradici (theologia prisca) vyvěrající z Orientu přišla na Západ teprve s Marsiliem Ficinem a jeho překlady Platóna, jak píše Guillaume Faye ve svém textu proti Renému Guénonovi. Idea primordiální tradice se v celkem jasných rysech zjevuje i u středověkých aristoteliků, Augustina Aurelia a Tomáše Akvinského, které Guénon dobře znal dokonce v latinských originálech. U Tomáše se vyskytují i džňánové formulace typu bene docet, qui bene distinguit (dobře učí, kdo dobře rozlišuje); tento výrok dozajista nelze chápat čistě rozumářsky, nýbrž mysticky; jeho analogií v džňána józe je vivéka.

[4] Nelze se tedy divit, že mistra Eckharta studoval i významný pravoslavný teolog Vladimir Losský (Theologie Negative et Connaissance de Dieu Chez Maitre Eckhart, 1960)

[5] Z pietistického hnutí vzešel v německém Königsbergu i zakladatel filosofického empirismu Immanuel Kant (ostatně i pravoslavná teologie je v první řadě empirická). O tom, že novokantovství v přírodovědných aplikacích s přesahem k filosofii a antropologii mocně vyživovalo německý nacionální socialismus, například v osobě barona Jacoba von Uexküll a jeho žáka Konrada Lorenze, se jistě není třeba zmiňovat. Z toho důvodu je pochopitelné, že mistr Eckhart byl studován zejména v období nacionálního socialismu a Alfred Rosenberg dokonce považoval mistra Eckharta za „vzor německé duchovnosti“, proto také „Mythus“ uvádí mistrovi připsaný citát: „Tato řeč je vyslovena pouze pro ty, kteří ji již považují za součást svého života anebo ji alespoň již vlastní coby vášnivou touhu svého srdce.“ Výbor z eckhartovské kapitoly „Mystiky a čin“ v: R. Jičín, Filosofie dějin a politika (Praha, Délský potápěč: 2025), s. 157nn.

Porýnští dominikáni si byli svého bytostného němectví vědomi, ačkoliv řada z nich působila v Paříži; nikoliv náhodou jeden z členů Řádu německých rytířů napsal ve 14. století advaitový text Theologia deutsch, který byl po několik staletí omylem připisován právě Janu Taulerovi.

Luther, jenž byl profesorem hebrejštiny a řečtiny a svým překladem Bible na dlouhou dobu kodifikoval spisovnou němčinu, používal pečeť se znakem růže a kříže. Snad se jedná o zašifrovaný odkaz na rosenkruciány, s nimiž mohl udržovat nějaké styky, a jejichž vliv se promítl i do nauk Jednoty bratrské. Řada pasáží v jeho překladu se mu skutečně povedla, jen jedna za všechny: „Lazarus, komm heraus!“

[6] Tuto metaforu uvedl již Maxim Vyznavač a rád ji používal také Eduard Tomáš.

Nikolaj Konstantinovič Rerich – Vyslanec z Agarthy

Autor: Joscelyn Godwin

Ukázka z knihy Joscelyna Godwina: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025

Adolf Hitler měl hodně příležitostí seznámit se mytologií Thule v roce 1924 v landsberské věznici, kde si odpykával trest společně s Rudolfem Hessem (1894-1987), jenž patřil ke starším nacistům nejvíce oddaným ideálům, jaké propagovali List, Lanz a Sebottendorff. Hess byl natolik völkisch, jak to jen lze; jedl biodynamickou stravu a zajímal se o antroposofii Rudolfa Steinera, magická témata, astrologii, učení o korespondencích a bylinářství. O politických, a dokonce i okultních machinacích té doby, jež jsou nedílnou součástí porozumění největší tragédii dvacátého století, jsme mohli získat mnohem více vědomostí, kdyby byl Hesse pohnut, aby promluvil, namísto toho, aby byl ve špandavské věznici přes 40 let držen v izolační vazbě.

První knihou, která vylíčila mnoho – reálných i imaginárních – spojitostí mezi nacisty a okultními naukami, bylo Jitro kouzelníků (Le matin des magiciens) od Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, poprvé vydáno ve Francii v roce 1960.

Spousta nadšených čtenářů se zde poprvé setkala se jmény jako Guénon, Gurdžijev, Haushöfer a Hörbiger a podlehla mocnému kouzlu geniálních autorů. Někteří z jejich čtenářů následně napsali vlastní knihy, jež více či méně kořistily z originálu. Většinu tvořili Francouzi, a dodnes zůstává faktem, že žánr „nacismus a okultismus“ se nejčileji pěstuje ve Francii, zatímco v Německu se mu prakticky vyhýbají. Mají pro to dobré důvody; německý učenec a pastor Ekkehard Hieronimus, popisující nostalgické snění o prehistorických kulturách, vysvětluje:

„Vždy mě fascinovaly pohledy na to, jak se všechno, co vlastně během éry romantismu vytvořili Němci, stěhuje do Francie nebo Itálie, zatímco oni sami to vůbec neberou vážně. Nejvýznamnější knihou o ‚temné‘ či démonické stránce romantismu bylo dílo Itala Maria Praze [odkaz na knihu Tělesnost, smrt a ďábel v literatuře romantismu]. Nejpodstatnější v rámci toho všeho je uvědomit si, že vztah Francouze k myšlení se velmi liší od vztahu, který má k němu Němec. Já bych se neodvážil vstoupit do povznesených říší kategorického myšlení, jež by téma [pradávných] kultur pozvedlo na abstraktní úroveň; přesně tomu jsem se chtěl vyhnout, protože vše by pak znovu vyústilo ve filosofii – my však již tuto možnost nemáme. Omlouvám se, ale za námi leží všechna ta krev, co byla prolita ve jménu tohoto snu, což je smrtelně vážná věc.“

Jinými slovy, Románi si doposud nevinně hrají s abstraktními idejemi, dokonce i s těmi démonickými, zatímco Němci již – po oněch událostech – zmoudřeli a chápou nebezpečí tohoto počínání.

Čtenáři Pauwelse a Bergiera narazí na další, ještě tajnější spolek, který údajně leží u kořenů nacismu – „Společnost vrilu“, již možná založila skupina berlínských rosikruciánů po vyslechnutí přednášky Louise Jacolliota nebo někoho jiného osvíceného přímo indickými bráhmany, v každém případě však s úporným protikřesťanským smýšlením. Jediným primárním zdrojem je článek Willyho Leye, německého raketového inženýra, který přijel do Spojených států v roce 1933, kde se stal autorem populárně vědeckých knih – a dodal bych, že skvělých. V článku pod názvem Pseudověda v zemi nacistů (Pseudoscience in Naziland), založeném na jeho vlastních, nepochybně omezených znalostech, Ley píše:

„Další skupina [po Lanzových ariosofech] byla založena doslova na románu. Toto uskupení, jež se samo pojmenovalo tuším „Společnost pravdy“ (Wahrheitsgesellschaft) a sídlilo více či méně v Berlíně, věnovalo svůj volný čas hledání vrilu. Ano, jejich přesvědčení se zakládalo na Bulwer-Lyttonově knize Přicházející rasa (The Coming Race). Věděli, že kniha je fikce a že Bulwer-Lytton využil tohoto nástroje, aby mohl říci pravdu o této „síle“. Podzemní lidé, to byl nesmysl, vril nikoli. Možná právě on dal Britům, kteří ho uchovávali coby státní tajemství, schopnost vytvořit tak velkou koloniální říši. Měli ho určitě i Římané, uzavřený v malých kovových kuličkách, jež hlídaly jejich domovy a jimž se říkalo larové. Z důvodů, do nichž jsem nebyl schopen proniknout, docházelo k odhalení tajemství vrilu při kontemplaci struktury jablka, překrojeného na půlky. Nikoli, nežertuji; řekl jsem to s velkou vážností a diskrétností. Tato skupina opravdu existovala; zveřejnili dokonce i první číslo časopisu, který měl proklamovat jejich krédo.“

Julian Strube – Vril, Eine okkulte Urkraft in Theosophie und esoterischem Neonazismus

Pauwels a Bergier, kteří údajně s Willym Leyem mluvili, se nicméně od něj nedozvěděli nic víc než to, co zde píše, pokračovali ve svém pátrání a zjistili – byť neřekli, jak – že „tato berlínská společnost se jmenovala Světelná lóže aneb Společnost Vrilu“. Dodávají, že jejím členem byl i Karl Haushofer, přičemž citují z knihy Jacka Fishmana Sedm mužů ze Špandavy, nicméně v ní se žádná podobná informace nenachází. Haushofer pobýval na Dálném východě a možná i v Tibetu; byl učitelem Rudolfa Hesse na mnichovské univerzitě, vynálezcem vědy o geopolitice, jedné ze zavedených nauk nacistické akademie, a proto – podle jednoho výkladu jeho díla – i architektem německo-japonského plánu na ovládnutí světa. Hess měl po svém přistání ve Skotsku v roce 1941 u sebe navštívenku Haushofera a jeho syna Albrechta. Albrecht byl popraven jako jeden ze spiklenců připravujících atentát na Hitlera v roce 1944 a Karl Haushofer podle Pauwelse a Bergiera spáchal 14. března 1946 sebevraždu na japonský způsob. Jeho údajné členství ve „Společnosti Vrilu“ dotváří mýtickou síť propojující nacisty s podzemním světem Lyttonovy Přicházející rasy a asijskými mystérii, o nichž budeme mluvit podrobněji, když se dostaneme k tématu Agarthy v sedmé kapitole; a rituální harakiri neklamně svědčí o hlubokém spirituálním napojení na Dálný východ, dále rozvíjeném fámami o tibetské kolonii ve válečném Berlíně.

Ve skutečnosti neexistuje důvod pro představy o zlověstných protonacistických intrikách osnovaných touto skupinou. Kontemplační cvičení zahrnující jablko, údajně překrojené vodorovně, aby byla vidět pěticípá hvězda, spíše vzbuzuje dojem, že „Společnost pravdy“ se učila od Rudolfa Steinera, jenž podobnou meditaci doporučuje ve své příručce O poznávání vyšších světů. Zájem o vril byl běžný mezi teosofy, kteří všichni znali Bulwer-Lyttonovo dílo; někteří sílu vrilu srovnávali s Reichenbachovým ódem nebo „astrálním světlem“ Eliphase Léviho. A abychom uvedli věci na pravou míru, musíme zmínit, že Haushofer neumřel „rituální sebevraždou japonským způsobem“, nýbrž otravou arzenikem 10. března 1946, jak dokládá jeho vyšetřovatel, otec Edmund Walsh.

Veilleurs

Ve stejné době, kdy Rudolf Hess studuje s Karlem Haushoferem, organizuje alsaský chemik jménem René Schwaller de Lubicz (1887–1961) s některými ze svých pařížských přátel-teosofů skupinu pod heslem „Hierarchie, bratrství, svoboda“. Na veřejnost vyšla poprvé v roce 1919 spolu s vydáním revue L’Affranchi, číslovanou tak, aby vypadala jako pokračování časopisu Teosofické společnosti z dob před válkou. Články podepsané pseudonymy se zabývaly tématem sociální a spirituální obnovy v souvislosti s mezinárodní a poněkud mystickou politikou. Bylo zde možno najít chválu na Wilsonovu Společnost národů i nenápadné narážky na přicházejícího Mesiáše.

Uvnitř L‘Affranchi byly dva vnitřní kruhy – jeden zvaný „Apoštolské centrum“ (Centre apostolique), v podstatě teosofický, a druhý, jenž se zformoval v roce 1918 pod názvem „Mystická skupina Tala“, přičemž René Guénon poslední slovo překládá jako „článek řetězu“. O jejích aktivitách nic nevíme, avšak jen sotva můžeme pominout podobnost jména s Thule – a Thale. Další shodou okolností je, že Schwaller ve své první knize Les Nombres (Étude sur les Nombres, 1916), pojednávající o číslech, rozebírá vedle čísel a základních geometrických útvarů právě symbol svastiky, kterou nazývá zvýrazněním kříže v kruhu představující archetypální formující pohyb jakéhokoli tělesa kolem své osy. Mezi Schwallerovou skupinou, přejmenovanou v roce 1919 na Les Veilleurs („Bdící“ či „Strážci“), a stranami vzešlými z Thule, jež organizoval Hess a Hitler možná vedl, existují i další paralely: válečná mentalita, protižidovské smýšlení, uniforma složená z černé košile, jezdeckých kalhot a bot (kterou podle Schwallerových slov navrhl on sám), mesianismus a titul chef dávaný vůdcům. Pak je zde jméno, které si Schwaller zvolil („Aor“, „Světlo“); zpočátku pro něj znamená mystický zdroj osvícení, později způsob oslovení, jemuž dával přednost. Každopádně mělo eufonickou souvztažnost s runou „ar“, která podle Sebottendorffových slov značí „árijce, prvotní oheň, slunce a orla“. Nakonec bychom si mohli položit otázku, proč by měl kníže Matila Ghyka rozmlouvat o egyptské matematice s jistým „Pýtheou“, jenž „mluví za monsieura de Lubicz“, kdyby se jachtař Schwaller neztotožnil s legendárním cestovatelem do Thúlé.

Byl to Pierre Mariel (alias Werner Gerson), další francouzský spisovatel se spoustou neobvyklých informací, nicméně někdy neopatrně zacházející se zdroji, který přišel na zásadní propojení mezi ambiciózním chemikem a budoucím říšským ministrem – napsal totiž, že mladý Rudolf Hess byl členem Veilleurs. Nemohu mít jistotu, zda tomu věřit, či nikoli, ale je to hodno zamyšlení. Hess, jehož aktivity v roce 1919 v podstatě nejsou zmapované, si byl určitě vědom toho, co se děje v Paříži. Jazykové rozdíly by neměly představovat problém ani pro Schwallera, ani pro mladého Hesse, jenž vyrostl v Alexandrii a byl vychován ve Švýcarsku. Lze uvažovat o tom, že Hess se při svém návratu do Německa rozhodl vytvořit na základech „Společnosti Thule“ učiněnou parodii, jíž se Veilleurs měli stát. Nicméně nejen otázkou úvah, nýbrž skutečností je, že ideové světy Schwallera a Thule se v mnoha bodech protínaly, a tato okolnost již potrápila více než jednoho obdivovatele zmíněného hermetického mistra.

Dalším členem L’Affranchi a Veilleurs byl Schwallerův přítel, litevský básník a hermetický filosof Oscar Vladislas de Lubicz Milosz (1877-1939), jenž v gestu duchovního otcovství propůjčil mladému muži své patronymum. Milosz jako představitel nově utvořeného litevského státu na mírové konferenci r. 1919 a později jako chargé d’affaires v Paříži a Bruselu pilně pracoval ve prospěch národa, jehož jazykem neuměl mluvit a k němuž patřil pouze napůl (jeho matka byla Židovka). Milosz v té době hodně psal do dalšího časopisu skupiny Veilleurs, a to do Pobaltské revue (La Revue Baltique), utvrzen v přesvědčení, že Litva a Lotyšsko jsou „matky této indoevropské rasy, duchovním centrem současného árijského světa“ a klíčem k míru v Evropě. Setkáváme se tak s mýtem o árijských počátcích na „jantarovém pobřeží“ Baltského moře. Z Miloszova „volání na poušti“ z roku 1918 dnes zaznívá zvláštní prorocký podtón, jelikož v oněch nevýznamných republikách jsme spatřili hlavní síly při rozpadu Sovětského svazu. Později, v roce 1927, Milosz o těchto Indoevropanech napsal, že „po tisících letech nomádské existence ve stepích záhadné jižní Rusi získali zemi, která během prehistorické noci podle všeho zásadně ovlivnila osud árijské rasy“.

Knihu lze objednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.

Komentář k současné krizi v Íránu

Autor: Jan Procházka

Návrat Britského impéria

Nevěřím emocionálním prohlášením některých amerických komentátorů, že Donald Trump je „psychopat, který vede Ameriku do zkázy“. Ano, je to excentrik, ano, s psychopatickými osobnostními rysy, jakýsi nový Caligula, u něhož nás nepřekvapí, až jmenuje svého koně senátorem nebo zapálí Kapitol a svede to na „Demokraty a nelegální imigranty“. I ten caligulovský aspekt sexuálních orgií bychom u něho našli, vzpomeneme-li na soukromý ostrov, kam židovští kuplíři (Epstein, Maxwellová) dodávali pro západoevropské aristokraty slovanské a latinskoamerické sexuální otrokyně, jako by se od časů Ibrahíma ibn Jaqúba al Israilího nic nezměnilo. Pravda, Trump nemá intelekt (čti: je hloupý), je mimořádně nevzdělaný, ale má spolehlivý podnikatelský či lépe řečeno mafiánský instinkt. Jeho hlavním přikyvovačem je Pete Hegseth, ministr války, bývalý moderátor Fox News s ještě nižším intelektem než prezident sám – a to už je co říci. Nicméně Trump se obklopil mocnými a vlivnými židovskými podnikateli, americko-izraelskou kastou finančníků (jeho hlavními sponzory jsou AIPAC a  Adelsonová, osobním poradcem Cohen, finančníkem Mnuchin, politickým stratégem Epshteyn, šéfy diplomacie Witkoff a Kushner), která jej v podstatě řídí tak, jako předtím jiná židovská skupina v klíčových postech („deep state“) řídila nesvéprávného Bidena – zahraniční politiku Blinken, finance Yellenová, zpravodajské služby Hainesová, vedoucí kanceláře Klain, Zients. Takového mocného soupeře, který vytvořil ze Spojených států izraelský krmelec, bez kterého by sionistický stát vůbec nemohl existovat (jen za rok 2025 údajně zaplatili američtí daňoví poplatníci Izraeli 298 miliard dolarů), nelze podceňovat.

Jak tedy číst novou americkou zahraniční politiku? Jedná se o velký a bohužel relativně úspěšný pokus zvrátit proces konce americké globální hegemonie a přechod k multipolaritě, kterou představovalo hnutí BRICS. Po americkém fiasku v Afghánistánu roku 2021 jsme si skutečně mysleli, že americká globální moc upadá, že Spojené státy už nejsou schopné vést ani středně velké konflikty, o novém angažmá typu Koreje či Vietnamu ani nemluvě.

Svět po 30 letech americké hegemonie skutečně začal připomínat 70. léta, kdy onen „první svět“, tedy Spojené státy se svými vazaly, byl po aféře Watergate (1972), porážce ve Vietnamu (1973 – 1975), ropné krizi (1973 – 1974), ztrátě pozic v Africe (1956 – 1975) a v Perském zálivu (1979) v globální defenzivě. Aktivovala se emancipační hnutí a nátlakové skupiny usilující o spravedlivější uspořádání světa jako například Hnutí nezúčastněných či všelijaké „třetí cesty“ a hnutí „třetího světa“. Ovšem i tehdy – a musím opět říci bohužel – se „první svět“ dokázal velmi rychle zmobilizovat a donutil tento „třetí svět“ ke kapitulaci, čímž vznikl ze třetího světa onen stagnující, závislý, nerozvinutý a ze zahraničí řízený globální jih.

Lze v této souvislosti také připomenout, že v 90. letech měli „Američané“ stejné plány pro „druhý svět“, tedy postsocialistický prostor, s nímž se mělo naložit jako s nějakými africkými zeměmi. Tomu dokázal Putin po roce 1999 úspěšně zabránit, když učinil z Ruska, sledujícího trajektorii Konga či Středoafrické republiky, opět aspoň regionálně významný stát.

Otevřené trhy a volný obchod 90. let vyhovovaly nezápadním ekonomikám, umožnily státům Indopacifiku převzít západní průmysl, Čína začala dokonce Západ dohánět i v technologickém ohledu. (Jak píše historik Fernand Braudel a ve svých přednáškách říká profesor Budil, kapitalismus je v zásadě opakem volného trhu. Kapitalismus znamená monopoly, oligopoly, embarga, sankce, námořní blokády, hierarchickou strukturu imperiálního jádra a závislé periferie.)

Je pravda, že stejně jako Britové po druhé světové válce již nejsou Američané dnes schopni okupovat a držet rozsáhlá území, ale obávám se, že krátkodobé konflikty na omezeném území díky své technologické převaze ve vesmíru, umělé inteligenci, elektronickém boji, úderným svazům letadlových lodí a globální síti opěrných bodů zvládají dobře. Nakonec Nepřítel nepotřebuje fakticky okupovat celou Indii nebo Čínu, nemá dnes už kapacity ani k tomu, aby obsadil celý Írán. Spokojí se s tím, že rivaly obklíčí, vybombarduje, donutí předat své nerostné bohatství a průmysl americkým monopolům a odevzdat americké armádě kontrolu nad dopravními koridory. Cílem je zamezit tomu, aby rivalové mezi sebou mohli obchodovat. (Klíčová bitva o Írán se proto také odehraje v Hormuzské úžině a na ostrovech Qešm a Charg, nikoliv někde u Teheránu.)

Obávám se zkrátka, že nyní sledujeme podobný proces jako v letech sedmdesátých. Nepřítel vycítil přicházející ohrožení své světovlády, opět se dokázal rychle zmobilizovat a vojensky vyřazovat potenciální soupeře. Spojeným státům jde o zachování světové hegemonie, kdy budou představovat jediného autokratického světovládce řídícího svět bez jakýchkoliv omezení. Žádná „konstituční monarchie“ omezená Radou bezpečnosti OSN nebo „červenými liniemi“ jiných mocností, ale direktivní militaristická světovláda. Žádný volný obchod, žádné volnotržní hospodářství, ale americký monopol na všechny klíčové komodity. Na to ostatně nepotřebujeme žádné analýzy, toto říká Trumpova administrativa úplně bez obalu. (A vzhledem k tomu, kdo ve skutečnosti řídí Trumpa a Spojené státy, stačí naznačit, o co se tu jedná…)

Pozorujeme návrat Britského impéria, starý koloniální model udržování světové hierarchie s imperiálním jádrem, poslušnými semiperiferiemi a vykořisťovanou periferií.

Spojené státy potřebují udržet kontrolu nad světovými oceány, a to prostřednictvím regionálních základen, malých vazalských emirátů poskytujících námořní a letecké opěrné body, jakož i svých úderných svazů doposud bezkonkurenční flotily jedenácti jaderných letadlových lodí. Pokud vím, schopnost tyto úderné svazy potopit má v případě vypuknutí ostrého konfliktu jednoznačně pouze Evropa (což je irelevantní) a pravděpodobně i Čína. Spojené státy si také potřebují zajistit zdroje pro svůj vojensko-průmyslový komplex, takže stejně jako Britské impérium budou vyřazovat jednotlivé protivníky jednoho po druhém za účelem získání jejich přírodních zdrojů a omezení konkurence. Ovládnutím Venezuely, Íránu a Kanady by Nepřítel získal kontrolu nad více než 50% světových zásob ropy a zemního plynu a stal by se sám jakýmsi „novým OPEC“. Kuba v podstatě nestojí za řeč, má geopolitický význam pouze pro USA jako klíč ke Karibskému moři (který je i na kubánském státním znaku). Pokud Nepřítel zničí Írán, a nevylučoval bych ani pozemní operaci, která se pokusí obsadit pobřežní pás, tedy Bandar Abbás, Čáhbahár a ropná pole v Perském zálivu, zmáčkne Kanadu a začne drancovat Afriku, protože ještě předtím, než se vrhne na Čínu, musí získat paritu v produkci prvků vzácných zemin (lanthanoidy, antimon) nenahraditelných pro výrobu moderních zbraní.

Cílem je – a teď cituji americké ministerstvo války – obnovit stav, kdy žádná země nesmí konkurovat Spojeným státům v oblasti technologií a ve vesmíru. Všechny významné dopravní koridory a světové oceány musejí být pod americkou kontrolou.

Mezi eurasijskými mocnostmi, především v klíčové oblasti Indopacifiku, bude udržována neustálá rivalita a potenciální soupeři musí být vyčerpáváni vnitřním třením, ne-li přímo vojenskými intervencemi (bombardování Íránu).

Konec BRICS

A obávám se, že toto se Nepříteli přesně daří bez ohledu na to, že hraje se slabšími kartami než v polovině 20. století. Já i mnozí další jsme viděli značnou naději na spravedlivější rozdělení světa především v hnutí BRICS nebo v Šanghajské organizaci spolupráce. Obě dvě organizace s útokem proti Íránu skončily a fakticky zanikly, svým úpadkem do bezvýznamnosti následovaly Hnutí nezúčastněných i „třetí cestu“.

Dokud bude dolar světovou záložní měnou, dokud se budou klíčové komodity obchodovat v amerických dolarech, nemusejí Spojené státy splácet svůj dluh ani obchodní deficit – stačí vytvořit nové dolary. Do té doby jsou americké sankce také schopny ničit malé soupeře (Venezuela, Kuba,…) a významně poškozovat i středně velké rivaly (Indie, Rusko, Írán). Bez koordinovaných protiopatření velkých států může růst amerického státního dluhu, poháněný obrovskými náklady na zbrojení a udržováním armád po celém světě, stoupat klidně do nekonečna.

Hnutí BRICS nakonec zařízla Indie – nejprve přijala Američany vnucenou koloniální smlouvu (jejíž obsah je stále neveřejný), podle níž se musí vzdát odebírání ruské ropy. Vzhledem k tomu, že s napadením Íránu Spojené státy „dovolily Indii po 30 dní ruskou ropu odebírat“, se z Indie stává namísto „lídra globálního jihu“ polokoloniální stát. Indie je také zemí, která nadšeně přivítala útok na Írán – strategického partnera Ruska i Číny a z hlediska dopravních tras klíčového člena BRICS a Nové hedvábné stezky. Indie rovněž dlouhodobě diplomaticky, vojensky a zpravodajsky podporuje Izrael a uzavřela s ním velký zbrojní kontrakt. Moskva nemá prostředky a Peking vůli se za svého partnera aktivně postavit a pokusit se uštědřit Nepříteli strategickou porážku. Skutečně mě mrzí reakce obou států – v únoru Rusko a Čína pořádají společné s Íránem námořní cvičení v Arabském moři a Hormuzské úžině, ale v okamžiku, kdy Nepřítel zahájí útok, ruské a čínské lodě prostě odjedou pryč.

Zdá se, že mezi ropnými monarchiemi, Izraelem a hinduistickou Indií funguje jakási substanciální světonázorová spřízněnost. Spočívá snad ve společné touze po vytvoření obskurního kastovnictví s panskou rasou na vrcholu a davů nízkých přistěhovaleckých kast zajišťujících chod průmyslu a služeb. Takto fungují dnes všechny ropné monarchie Perského zálivu, kde polootroci z chudých muslimských zemí tvoří i 90% obyvatelstva, začíná takto fungovat Izrael s tisíci thajských, indických a filipínských kuliů v ocelárnách a zemědělství, přičemž stejný model výměny obyvatelstva se chystá i pro nás. (Mrzí mě, že řada Čechů se v této americko-dubajsko-izraelské vizi světa našla a už se těší, jak bude pro svou podnikatelskou věrchušku organizovat zástupy orientálního proletariátu pracujícího ve zdejších montovnách. Slovo vlast pro ně nemá význam – jsou doma v Praze stejně jako v Dubaji, Haifě nebo Miami.)

Ano, v polovině 20. století, kdy byl Nepřítel schopný vést pozemní útoky proti Koreji či Vietnamu, jeho průmysl tvořil polovinu světové produkce, dnes nikoliv. To ale neznamená, že by byl slabý – vyváží služby, dominuje technologicky, ovládá finanční trhy, kontroluje přes 40 % světového obchodu se zbraněmi (které stále na svém území vyrábí, nakonec i díky fabrikám vystavěným ve 40. letech). Pořád má obrovské geografické a populační zázemí – nepřetržitě může vysávat a vytěžovat své kolonie, surovinově latinskou Ameriku, populačně a technologicky Evropu, svou nejcennější „korunní kolonii“. V liberální ekonomii se tento „benátský systém“ nazývá „mezinárodní dělba práce“.

Obávám se, že pokud Nepřítel neutrpí v Íránu ostudnou porážku, může jeho globální hegemonie navzdory přicházejícím znamením úpadku trvat klidně ještě dalších sto let. Nové rámce pro obnovení důvěry, pro vzpouru periferie, pro dedolarizaci světa a svržení Hegemona se musejí vybudovat úplně od začátku. Žádná z regionálních mocností toto zatím není schopna provést sama – Rusům se to evidentně nedaří. A v té době už může být z Evropy africké sídliště nerozeznatelné od Konžské pánve.

Role Ruska

Rusové nevítězí na Ukrajině, jsou zabředlí ve vyčerpávajícím konfliktu připomínajícím spíše vybíjení lidstva, konfliktu spalujícím nejlepší muže Ruska i Ukrajiny jako uhlí v tendru, zatímco oligarchové s izraelským občanstvím kupují zlaté záchody. Zdá se, že Rusko je vůbec nejslabší, co kdy bylo. Rusové nejsou schopni reagovat na zrušení neutrality Finska ani zabránit tomu, aby do něj Američané umístili jaderné bomby, což staví Rusko do existenciálně nevýhodného postavení, kdy mohou potenciálně ztratit přístup k Murmanskému fjordu, a tím i k Arktidě – Finové se postavili to téže pozice, kvůli které vypukl roku 2022 konflikt na Ukrajině. Rusové byli donuceni vyklidit Blízký východ, Američané zde zničili po rozpadu SSSR všechny nepodvolené státy jeden po druhém – Libanon, Libyi, Sýrii, Irák. Nemůžeme pominout ani Venezuelu, iniciátora a zakládajícího člena OPEC s největšími světovými zásobami ropy, která ztratila veškerou suverenitu i své zlaté rezervy, které prý Američané vyvezli ze země. Jak ukázal případ Venezuely, ruské systémy PVO (S300 a S400) zastaraly a ztratily proti západním systémům elektronického boje účinnost. Západ přepadává, krade a zabavuje ruské lodě – to, co budilo v době karibské krize oprávněnou hrůzu, je dnes naprosto běžnou praxí. Západ blokuje koridor Suwalki a připravuje námořní blokádu Kaliningradské oblasti, aby donutil Rusko otevřít frontu proti Pobaltí. Rusko, zdá se, bohužel nemá sílu tomu zabránit ani jakkoliv reagovat. Skutečně asi ani nemá jinou možnost, jak pomoci Íránu, než poskytnout GLONASS. Jediné a pravděpodobně poslední, co by ještě mohli Rusové Íránu dodat, je jaderná bomba.

Existenciální válka

Řekněme, že i ti nejhorší váleční zločinci jako řekněme Winston Churchill se svým hladomorem v Bengálsku, Charles Gordon, „opiový Gordon“ nechvalně proslulý z Číny, nebo lord Kitchener, strůjce genocidy v Jižní Africe a masakrů v Súdánu, měli intelektuální úroveň a své protivníky brali důstojně. Když čteme Ceasarovy Zápisky o válce galské, také nás upoutají již samotné názvy kapitol „Vyhlazení Venetů“, „Vyhlazení Akvitánců“, ale pak přichází Vercingetorix, který důstojně kapituluje a složí zbraně Caesarovi k nohám. Je veden v Římě pod Vítězným obloukem a uvězněn.

Jak ovšem pojmenovat způsoby Nepřítele, který vozí Madura v kleci po New Yorku, fotí se s ním a nahrává je na sociální sítě s posměšnými komentáři? Ano, Pompeius by jej nechal ještě oslepit a vykastrovat, ale bál by se bohů. Jak pojmenovat styl Caliguly v červené kšiltovce rozhodujícího o vraždách na druhém konci světa v zemích, o nichž neví, kde leží? Který zabije šíitskou obdobu papeže o šíitské obdobě Velikonoc a vydá k tomu oficiálními cestami posměšné obrázky? Jak nazvat způsob komunikace nejvyšších úřadů, který používá záběry a slovník z počítačových her v kombinaci se skutečnými záběry vražd a raketových útoků? Co je ta za vlastnost vedení státu, který během vyjednávání povraždí vyjednavače a vysmívá se, že „není s kým jednat“? Dělá tohle někdo jiný než gangsteři? Snažím se rozpomenout, zda se někdy takto chovali Němci, Japonci nebo Britové v době svých impérií. Není přesně toto hybris, nejhorší ze všech zločinů, posouvající Hegemona kamsi za lidstvo, do satanistické polohy?

Patolízalské projevy evropských koloniálních úředníků (Babiš, Merz, Meloniová) o „íránském nebezpečí“ jsou největším zklamáním této krize. Tyto bytosti v čele svých loutkových států snad nemají ani tu nejmenší sebeúctu.

Role Íránu

Konflikt s USraelem má pro Írán existenciální rozměr, má ovšem také globální rozměr. Hormuzským průlivem mezi íránským ostrovem Qešm a ománskou exklávou Musandam odchází 20% světové ropy, 30% světového LNG, 20% světového hliníku a 50% průmyslových hnojiv (které se vyrábějí ze zemního plynu a vzduchu), bez kterých by Země neuživila 8 miliard lidí ale pouhé 4 miliardy (s nimi uživí třeba i 20 miliard).

Trump a jeho sionistická administrativa dokázala, že není schopna žádného vyjednávání. Íránská teokracie ukázala nebývalou resilienci a vzdoruje naprosto geniálním způsobem. Co může také dělat jiného, než využít toho, že sedí na světově významných zásobách uhlovodíků a kontroluje trasu, odkud jsou vyváženy? Co může dělat jiného než učinit válku nevýhodnou pro celý svět (válka prý stojí Američany 1 miliardu $ denně) a výhledově i ekonomicky smrtící pro regionální americké vazaly, v nichž navíc žijí i početné šíitské menšiny (například v Bahrajnu)? Írán je stále ještě schopen útočit levnými drony a raketami, ničit ropnou infrastrukturu, vyčerpávat a ničit velmi drahé americké systémy PVO. Zároveň do země vpustil americké novináře, aby pro globální publikum natočili všechny ohavné USraelské útoky na dívčí školu, rezidenční oblasti a civilní ropnou infrastrukturu připomínající spíše chemický útok na Teherán. Navzdory tomu, že Trump mění stanoviska k Íránu i několikrát denně, připravuje těžké bombardéry, nakládá námořní pěchotu, posílá další letadlovou loď, tlačí na své vazaly, aby se zapojili do války, čímž by aspoň případná ostuda byla ostudou kolektivní. Sám se nechal vmanipulovat to obtížné situace – Chameneího nahradil Chameneí, velájat e fakíh je silnější než dříve, Kurdové se odmítli nechat podplatit a dělat USraeli „nové Ukrajince“, rakety a drony stále létají a uranový průmysl stojí, nebo spíše leží někde hluboko v tunelech. Pokud Velký šejtán nevyhlásí rychlé vítězství a neukončí válku, která v podstatě nesplnila žádný z chaoticky a ad hoc ohlašovaných cílů, bude muset provést pozemní operaci a pokusit se obsadit přinejmenším pobřežní pás Perského zálivu a Indického oceánu. Vyloďovací a výsadkové operace ovšem patří k tomu nejriskantnějšímu z vojenských operací. O zajištění, nakládce a vývozu 3 tun uranu z centrální části Íránské plošiny ani nemluvě. Dostřel íránských protilodních raket je 300 km, vrtulníky a pěchota budou na pobřeží pod neustálými nálety íránských dronů. Tam se pravděpodobně také odehraje bitva, která rozhodne o budoucí podobě světa. Podaří se Íránu blokovat Hormuzský průliv nejméně po 60 dní a udržet jej před pozemní invazí Nepřítele? Dokážou levantští Izraelci donutit americké Izraelce k útokům na civilní infrastrukturu? Dokážou pak Íránci ustát kobercové bombardování měst, zničení odsolovacích stanic a vodovodů, přežijí žízeň a hladomor, dokážou přestát genocidu, kterou si na ně Hegemon úspěšně nacvičil v Gaze?

Carl Schmitt (1945)

Autor: Jeroným Černý

Kontext

Deníkové záznamy z roku 1945 pocházejí z kritické edice Schmittovy literární pozůstalosti, připravované v rámci dlouhodobého edičního projektu financovaného Německou výzkumnou společností (Deutsche Forschungsgemeinschaft, DFG). Text vychází z originálních rukopisů a stenografických zápisů (Gabelsbergerova stenografie), uložených v literární pozůstalosti Carla Schmitta v Plettenbergu. Edice byla připravena pod odborným dohledem Carl-Schmitt-Gesellschaft e. V. jako součást ediční řady Plettenberger Miniaturen.

Vydání deníkových záznamů Carla Schmitta z berlínského Schlachtensee z jara roku 1945 představuje pozoruhodný ediční počin, jenž čtenáři zpřístupňuje text vznikající v bezprostřední zkušenosti historického zlomu, ale nikoli v retrospektivní sebereflexi. Nejde o kajícný dokument ani o dodatečné ospravedlňování minulosti, nýbrž o pokračování Schmittova myšlení v deníkové formě, charakterizované odstupem, pozorováním a jazykově sevřenou reflexí přítomnosti. Recenze se proto nezaměřuje na morální soud nad autorem, ale na povahu textu samotného, jeho ediční rámec a význam pro současnou recepci jednoho z nejkontroverznějších právně-politických myslitelů 20. století.

Recenze je strukturována do tematických bloků, které sledují nikoli mechanickou posloupnost deníkových zápisů, ale vnitřní logiku Schmittovy reflexe.

Berlín 1945: kolaps světa

Deníkové záznamy Carla Schmitta z března až května 1945 vznikají v situaci, kdy se Berlín nachází ve stavu faktického rozkladu politického, právního i civilizačního řádu. Město, které Schmitt obývá v části Schlachtensee, je sice vzdálené od nejtvrdších bojů v centru, přesto je plně zataženo do logiky totální války: bombardování, chaos, pohyb uprchlíků, kolaps zásobování, přítomnost ozbrojených jednotek a neustálé ohrožení násilím. Schmittův deník není kronikou vojenských událostí, nýbrž záznamem existenciální zkušenosti konce světa, v níž se politické kategorie rozpadají do holé skutečnosti strachu, hladu a nejistoty.

Opakujícím se motivem je zúžení horizontu lidského života na elementární úkony: shánění potravin, vody, topiva, hledání relativně bezpečného prostoru, čekání na příchod jednotek, vyhodnocování zvuků střelby. Schmitt si všímá, jak se každodenní realita redukuje na biologické přežití, zatímco vše, co dříve neslo význam „vyššího řádu“ – kultura, vzdělání, stát, instituce, se jeví jako prázdné nebo bezmocné. V této zkušenosti se podle něj odhaluje pravá povaha moderní civilizace: její schopnost řídit svět se v okamžiku krize mění v neschopnost chránit kohokoliv. Zároveň je přítomen permanentní strach, který není pouze strachem ze smrti, ale strachem z nepředvídatelnosti situace. Schmitt opakovaně zdůrazňuje, že o životě a smrti nerozhodují žádná pravidla, nýbrž náhoda, okamžik, setkání s konkrétním vojákem či důstojníkem. Tato zkušenost má hluboký teoretický význam: ukazuje rozpad rozdílu mezi legalitou a ilegalitou, mezi válkou a kriminalitou, mezi rozhodnutím a svévolí. Moc se zde neprojevuje jako suverénní akt, ale jako prostý fakt násilí, zbavený legitimující formy.

Schmittova pozornost se opakovaně obrací k postavě vojáka, zejména ruského, nikoli však v ideologickém smyslu. Rusové nejsou v deníku líčeni primárně jako nepřátelé, ale jako nositelé jiného, pro Schmitta cizího, avšak srozumitelného vztahu k moci a realitě. Z jejich jednání dedukuje kombinaci brutality a pragmatismu, která kontrastuje s rozkladem německé státní autority. Zatímco německý stát se rozpadá ve frázích, rozkazech bez obsahu a formální poslušnosti, vítěz přichází jako surová, ale za to účinná moc. Významným rysem těchto záznamů je odklon od patosu porážky. Schmitt se vyhýbá heroickým nebo tragickým formulacím. Nevidí konec Říše jako dramatický pád, nýbrž jako vyčerpání, v němž se ukazuje prázdnota ideologických konstrukcí. Opakovaně se vysmívá jazykovým klišé, jimiž se ještě nedávno legitimizovalo násilí, a konstatuje jejich naprostou bezcennost tváří v tvář skutečnému ohrožení.

V této fázi deníku se rovněž objevuje motiv ticha a mlčení. Schmitt zaznamenává, že smysluplná řeč se stává nemožnou. Jazyk politiky, práva i filosofie selhává; zůstávají jen krátké poznámky, útržky, někdy ironické, jindy rezignované. Mlčení zde není výrazem prázdnoty, ale obranným gestem, prostým odmítnutím pokračovat v řeči, která se ukázala jako falešná. První tematický blok deníku tak vykresluje Berlín roku 1945 nikoli jako historickou kulisu, ale jako laboratoř kolapsu moderního řádu. Schmitt zde ještě neposkytuje systematickou reflexi viny či odpovědnosti; tyto otázky přijdou později. Zatím stojíme u základní zkušenosti: svět, který byl chápán jako právně a politicky uspořádaný, se rozpadl na sled situací, v nichž rozhoduje síla, náhoda a schopnost přežít.

Vina, nihilismus a zhroucení smyslu

Po prvotní zkušenosti fyzického ohrožení a rozpadu každodenního řádu se Schmittův deník postupně posouvá k hlubší reflexi viny a smyslu, respektive k otázce, zda je v situaci totální porážky ještě možné mluvit o odpovědnosti v tradičních morálních a právních kategoriích. Téma viny se u Schmitta neobjevuje ve formě explicitního sebekritického vyznání, nýbrž jako teoretický a teologický problém, který se vynořuje z konfrontace s nihilismem moderní doby. Schmitt opakovaně konstatuje, že kolaps politického řádu je současně kolapsem významového obsahu, v němž se vyprázdnily pojmy, jimiž byla válka, stát i oběť legitimizovány. Jazyk, který ještě nedávno sloužil k ospravedlnění rozhodnutí a mobilizaci společnosti, se nyní jeví jako bezobsažný. Právě v této prázdnotě se podle Schmitta odhaluje jádro nihilismu: nikoli jako aktivní popření hodnot, ale jako situace, v níž hodnoty přestávají působit závazně.

V této souvislosti se v deníku stále častěji objevují teologické motivy, především odkazy na křesťanské pojetí viny, soudu a vykoupení. Schmitt se zde nevrací ke křesťanství v podobě osobní zbožnosti, nýbrž jako k poslednímu konceptuálnímu rámci, který je schopen pojmenovat situaci bez smyslu. Zatímco moderní morálka podle něj selhává, teologický jazyk viny a soudu si uchovává schopnost strukturovat zkušenost katastrofy. Zásadní roli zde hraje rozlišení mezi osobní vinou a vinou politickou. Schmitt odmítá redukovat porážku a zločiny režimu na individuální morální selhání, zároveň se však vyhýbá přímému přiznání vlastní politické odpovědnosti. Vina je v jeho podání spíše strukturální: vyplývá z účasti na řádu, který se zhroutil než z konkrétního jednání. Tento způsob uvažování umožňuje Schmittovi udržet si odstup od jak moralistního sebezpytování, tak od jednoduchého sebeospravedlnění. V deníku se opakovaně vrací motiv soudu, který však není chápán primárně jako soud lidský, nýbrž jako soud dějinný nebo božský. Schmitt si všímá, že po zhroucení státu mizí instance, která by byla schopna autoritativně rozhodnout o vině a nevině. Právě tato absence rozhodující autority je podle něj jedním z nejhlubších znaků nihilismu: svět, v němž není nikdo, kdo by mohl legitimně soudit, je světem bez řádu.

Výrazným rysem těchto pasáží je kritika poválečného moralismu, který Schmitt anticipuje ještě před koncem války. Obává se, že porážka bude interpretována nikoli jako politická skutečnost, ale jako morální drama, v němž budou vítězové vystupovat jako soudci bez vlastní odpovědnosti. Tato kritika není formulována otevřeně, ale prosvítá v ironických poznámkách o „vítězné morálce“ a univerzálním odsudku poražených. Současně se však v deníku objevují momenty existenciální nejistoty, které nelze redukovat na teoretickou konstrukci. Schmitt zaznamenává pocity prázdnoty, bezvýchodnosti a mlčení, jež nejsou překonávány žádnou jasnou vírou. Křesťanství zde funguje spíše jako jazyk, jímž lze o této prázdnotě mluvit, nikoli jako zdroj útěchy nebo naděje.

Druhý tematický blok tak ukazuje Schmitta v pozici myslitele, který stojí tváří v tvář radikálnímu selhání moderního politického a morálního řádu, aniž by disponoval přesvědčivou alternativou. Vina zde není vyřešena, nihilismus není překonán a teologie neposkytuje spásu, nýbrž pouze pojmový rámec, v němž lze tuto situaci reflektovat. Deník se tak stává záznamem myšlení v mezní situaci, kde se staré kategorie rozpadly a nové se teprve bolestně hledají.

Stát, legalita a zhroucení suverenity

Ve třetí rovině deníkových záznamů se Carl Schmitt vrací k pojmům, které tvoří jádro jeho vlastní politicko-právní teorie: státu, suverenitě, legalitě a rozhodnutí. Rok 1945 pro něj nepředstavuje pouze historickou porážku Německa, nýbrž empirickou zkoušku platnosti těchto pojmů. Deník se v tomto smyslu čte jako tiché, avšak zásadní přehodnocení teoretických kategorií, jimiž Schmitt po desetiletí analyzoval moderní politiku.  Schmitt konstatuje, že stát jako nositel řádu fakticky přestal existovat ještě před svou formální kapitulací. Instituce nadále vydávají příkazy, ale tyto příkazy již nikoho nezavazují; normy přetrvávají na papíře, avšak ztrácejí svou normativní sílu. Legalita se odděluje od reality a mění se v prázdnou formu. Právě tato situace podle Schmitta odhaluje slabinu moderního právního státu: jeho závislost na faktické moci, kterou není schopen sám garantovat.

Zvláštní pozornost věnuje Schmitt rozpadu suverénního rozhodnutí. Ve svých dřívějších pracích definoval suveréna jako toho, kdo rozhoduje o výjimečném stavu. V roce 1945 však žádné takové rozhodnutí nepřichází. Výjimečný stav existuje, avšak bez suveréna. Moc se rozpadá na fragmenty, které nikdo nesjednocuje, a rozhodování se přesouvá do roviny nahodilosti a místní svévole. Tato zkušenost je pro Schmitta paradoxní: výjimečný stav, jenž měl potvrdit suverenitu, se stává důkazem její neexistence. V této souvislosti se v deníku objevuje výrazná kritika byrokratického státu. Schmitt zaznamenává, že právě v okamžiku krize se byrokracie ukazuje jako zcela bezmocná. Je schopna produkovat dokumenty, rozkazy a formální akty, nikoli však skutečná rozhodnutí, stát se tak redukuje na administrativní aparát bez politického jádra, což podle Schmitta představuje konečnou fázi jeho moderního vývoje. Schmitt rovněž reflektuje vztah mezi právem a vítězstvím. Uvědomuje si, že poválečný řád bude založen nikoli na kontinuitě právních norem, ale na faktu vítězství. Právo se zde nejeví jako neutrální systém pravidel, nýbrž jako nástroj legitimizace moci vítězů. Tato perspektiva vede Schmitta k hlubokému skepticismu vůči představě univerzálního a hodnotově neutrálního mezinárodního práva, které podle něj vždy předpokládá konkrétní politický nositel.

Deník zároveň naznačuje implicitní sebekritiku Schmittovy vlastní teorie. Pokud stát selhává právě v okamžiku, kdy má rozhodovat, pak je třeba znovu promyslet vztah mezi rozhodnutím, institucemi a legitimitou. Schmitt sice tyto otázky neformuluje systematicky, nicméně jeho poznámky prozrazují, že po roce 1945 již nelze bez dalšího navázat na staré pojmové schéma.

Schmitt se tak jeví nikoli jako teoretik suverenity, ale jako autor, jehož vlastní kategorie jsou vystaveny zkoušce neúprosné skutečnosti. Stát, legalita a suverenita se v deníku z roku 1945 nejeví jako stabilní pojmy, nýbrž jako problematické konstrukce, jejichž platnost je podmíněna konkrétními historickými a mocenskými okolnostmi. Právě tato zkušenost činí deník jedním z nejzajímavějších a nejrozporuplnějších dokumentů pozdního Schmittova myšlení.

Vítězové, poražení a nový světový řád

V tomto myšlenkovém okruhu se Schmittův deník posouvá od bezprostřední zkušenosti kolapsu státu k širší reflexi poválečného uspořádání světa. Vítězství spojeneckých mocností pro něj není pouze vojenským faktem, ale signálem hlubší proměny globálního politického řádu. Schmitt přitom neuvažuje v kategoriích obnovy staré Evropy, nýbrž v perspektivě definitivního konce epochy, v níž Evropa představovala centrum politického rozhodování. Zvláštní pozornost věnuje Schmitt Sovětskému svazu, jenž se v jeho zápiscích neobjevuje primárně jako ideologický protivník, ale jako nositel jiného, radikálně odlišného typu moci. Rusko pro něj ztělesňuje formu politické existence, která není zatížena liberálními právními fikcemi ani morálním univerzalismem. Jeho moc se projevuje přímo, bez potřeby legitimizace prostřednictvím abstraktních hodnot. Právě tato „upřímnost moci“ činí podle Schmitta sovětskou přítomnost děsivou, ale zároveň politicky srozumitelnou.

Oproti tomu Západ, především v podobě angloamerických mocností, vystupuje v deníku jako síla, která kombinuje vojenskou převahu s morálním jazykem univerzálních hodnot. Schmitt v tomto spojení moci a morálky spatřuje zásadní nebezpečí: vítězové se stylizují do role soudců lidstva, čímž zakrývají vlastní politické zájmy a transformují politický konflikt v morální odsouzení. Tato kritika předjímá Schmittovy pozdější úvahy o „diskriminujícím pojmu války“ a o humanitární rétorice jako nástroji moci. Evropa se v této konfiguraci jeví jako prostor bez vlastního hlasu. Schmitt si všímá, že starý kontinent ztratil schopnost formulovat vlastní politický projekt a stává se objektem rozhodnutí jiných. Německo, které bylo ještě nedávno považováno za klíčového aktéra evropské politiky, se nyní redukuje na dobyté území, jehož osud bude určen zvenčí. Tento stav Schmitt interpretuje nikoli jako dočasnou porážku, ale jako symptom hlubšího vyčerpání evropské politické tradice.

V deníku se objevuje motiv konce evropského nomu, tedy prostorového a právního uspořádání, které po staletí strukturovalo světovou politiku. Kolaps Německa je zde chápán jako součást širšího procesu, v němž se rozpadá evropské pojetí řádu založené na státní suverenitě, vymezeném teritoriu a rovnováze mocí. Poválečný svět se podle Schmitta bude vyznačovat asymetrií, v níž budou rozhodovat globální velmoci operující s univerzalistickými nároky. Současně však Schmitt odmítá jednoduchou nostalgii. Nevolá po návratu staré Evropy ani po rehabilitaci poraženého státu. Spíše konstatuje, že politika se přesunula do jiné roviny, kde tradiční evropské kategorie přestávají fungovat. Tento posun je pro něj zdrojem intelektuální úzkosti, nikoli však iluzorní naděje.

V této rovině se rozšiřuje deník z roviny osobní zkušenosti na geopolitickou diagnózu, v níž se prolíná realismus moci s hlubokým skepticismem vůči morálnímu universalismu vítězů. Schmitt zde vystupuje jako myslitel, který se snaží pochopit nový světový řád v okamžiku jeho zrodu, aniž by si činil iluze o postavení poražených a ani o budoucnosti Evropy.

Sebereflexe, mlčení a „systém Plettenberg“

V závěrečných pasážích deníkových záznamů se pozornost Carla Schmitta postupně odvrací od bezprostředních událostí a geopolitických úvah k vlastní existenci po porážce. Deník se zde mění v prostor sebereflexe, která je však charakteristická zdrženlivostí, fragmentárností a odmítnutím explicitního vyznání. Schmitt nepíše zpověď ani obhajobu; jeho poznámky mají spíše podobu tichého mapování nových existenčních podmínek. Jedním z klíčových motivů je mlčení. Schmitt opakovaně naznačuje, že mluvit znamená vystavovat se nebezpečí, nejen fyzickému, ale i morálnímu a politickému. Slova ztrácejí svou ochrannou funkci a stávají se důkazním materiálem. Mlčení je proto chápáno nikoli jako prázdnota, ale jako forma sebeobrany a zároveň jako způsob zachování vnitřní autonomie v situaci, kdy veřejný prostor přestává být bezpečný.

V této souvislosti se objevuje zárodek toho, co pozdější interpretace označují jako „systém Plettenberg“: ústup z veřejného akademického a politického života do soukromého žití, které je však nadále intenzivně intelektuální. Deník naznačuje, že tento ústup není pouze vynucenou reakcí na porážku a ostrakizaci, ale také vědomou strategií. Schmitt si uvědomuje, že možnost dalšího myšlení je podmíněna distancí od veřejného diskurzu, jenž je nyní ovládán vítězi a jejich morálními kategoriemi. Sebereflexe se u Schmitta neodehrává v rovině lítosti nad konkrétními politickými rozhodnutími, nýbrž v rovině osudu myslitele, který byl součástí zhrouceného řádu. Opakovaně se vrací k představě, že intelektuál je nevyhnutelně zapleten do struktur moci, které nedokáže plně kontrolovat. Tato perspektiva mu umožňuje chápat vlastní minulost jako tragickou, nikoli však nutně zločinnou, čímž se opět vyhýbá jednoznačnému morálnímu sebehodnocení.

Významnou roli v těchto pasážích hraje čas. Schmitt si uvědomuje, že okamžitý soud je nevyhnutelně nespravedlivý, zatímco skutečné pochopení vyžaduje odstup. Deník tak implicitně pracuje s představou dějinného zpoždění, v němž se smysl událostí vyjevuje teprve zpětně. Tato orientace k budoucí recepci vlastního díla je patrná v poznámkách o tom, co má být zachováno, co zapomenuto a co ponecháno mlčení. Závěrečné části deníku nevykazují žádný náznak optimismu ani naděje na obnovu politického řádu. Přesto však nejsou výrazem rezignace. Spíše signalizují přesun myšlení do jiné roviny, kde již nejde o politické rozhodování, nýbrž o interpretaci světa po katastrofě. Právě v této rovině se rodí poválečný Schmitt – autor, jehož vliv bude v následujících desetiletích paradoxně narůstat právě z periferie, z prostoru ticha a soukromé korespondence.

Poslední myšlenkový blok této recenze tak uzavírá deník nikoli závěrem, ale přechodem. Porážka nevede k teoretickému uzavření, nýbrž k proměně způsobu myšlení a existence. Deník z roku 1945 se v tomto smyslu jeví jako mezník: konec jednoho světa a zároveň počátek dlouhého období reflexe, které bude formovat pozdní Schmittovo dílo i jeho ambivalentní recepci.

Deník roku 1945 v rámci Schmittova díla

Deníkové záznamy Carla Schmitta z roku 1945 představují v jeho díle výjimečný dokument, jenž se vymyká jak systematickým teoretickým spisům, tak pozdějším esejistickým textům. Nejde o teoretickou revizi v přísném slova smyslu ani o osobní zpověď, nýbrž o záznam myšlení v mezní situaci, kdy se dosavadní pojmový aparát ukazuje jako nedostatečný, avšak dosud nenahraditelný. Právě tato ambivalence činí deník klíčovým pramenem pro pochopení pozdního Schmittova myšlení.

Deník z roku 1945 je především dokumentem kolapsu moderního politického řádu, nahlíženého z perspektivy autora, který tento řád po desetiletí analyzoval a teoreticky artikuloval. Schmitt zde neprezentuje nový koncept státu, suverenity či práva, ale sleduje jejich faktický rozpad v situaci, kdy výjimečný stav již nevede k rozhodnutí, nýbrž k rozpuštění moci v nahé skutečnosti násilí a nahodilosti. Tento rozpad je současně empirickým potvrzením i popřením jeho vlastní teorie: potvrzením v tom smyslu, že politika se skutečně redukuje na konflikt a rozhodnutí, popřením v tom, že rozhodnutí přestává mít suverénní charakter. Zvláštní význam má deník rovněž pro pochopení Schmittova vztahu k vině a odpovědnosti. Namísto přímého morálního vyrovnání se s minulostí nabízí text strukturální a teologickou reflexi, která umožňuje pojmenovat katastrofu bez jejího definitivního odsouzení či uzavření. Vina zde není individualizována ani plně externalizována; zůstává nevyřešeným problémem, jenž je odsunut do horizontu dějinného či transcendentního soudu. Tato neukončenost je jedním z nejproblematičtějších, ale i nejvýmluvnějších rysů deníku.

V geopolitické rovině deník předjímá Schmittovy pozdější úvahy o konci evropského nomu a o vzniku nového světového řádu, v němž se moc legitimizuje prostřednictvím univerzalistických hodnot. Kritika morálního universalismu vítězů, spojená s realistickým uznáním faktu vítězství, zde nabývá podoby tiché, avšak důsledné diagnózy, která bude v následujících desetiletích opakovaně reinterpretována a instrumentalizována. Navíc je aktuální v roce 2026 více než kdy jindy.

Deník z roku 1945 tak zároveň vytváří přechod k poválečné existenci Carla Schmitta, charakterizované ústupem do soukromí, mlčením a nepřímým vlivem prostřednictvím korespondence a návštěv. V tomto smyslu nejde o konec Schmittova myšlení, nýbrž o jeho transformaci. Zkušenost porážky nevede k novému politickému projektu, ale k dlouhodobé reflexi světa, v němž se politika definitivně oddělila od evropské tradice státu. Celkově lze deník z roku 1945 číst jako „hraniční“ text, který odhaluje možnosti Schmittovy politické teorie právě v okamžiku její historické verifikace. Jeho význam nespočívá v odpovědích, které nabízí, ale v otázkách, jež ponechává otevřené, a které zůstávají relevantní i v současných debatách o krizi státu, práva a politické legitimity.

Edice: Carl Schmitt – Opuscula (Plettenberské miniatury, svazek 18)

Carl Schmitt
Berlín-Schlachtensee
březen–květen 1945 

Ed. Martin Tielke a Gerd Giesler
26 stran
ISBN 978-3-9820020-7-1

Vydáno z pověření Carl-Schmitt-Gesellschaft e. V.  (2025)