Válečné období: Od piva k výrobě součástek

Během první světové války čelil pivovar nedostatku surovin i pracovních sil, což mělo negativní dopad na výrobu piva. Po skončení války došlo k obnově provozu a návratu k plné výrobě.

Zásadní zlom nastal v roce 1940, kdy pivovar ukončil výrobu piva. Poslední várka byla uvařena v květnu téhož roku a v červnu bylo veškeré výrobní zařízení prodáno.

V roce 1942 došlo k další významné změně – pivovar byl přestavěn na chladírny a přejmenován na Labskozámeckou správní akciovou společnost. Současně bylo dohodnuto založení firmy Sudetské chladírny, zaměřené na výrobu sladových výtažků a dalších potravinářských produktů.

V tomto období se areál stal součástí společnosti Albis-Werke G.m.b.H., pobočky berlínské firmy orientované na výrobu leteckých součástek a vojenské výzbroje pro válečné účely.

Poválečné období a další využití

Po skončení druhé světové války byly Sudetské chladírny s německým kapitálem dne 24. května 1945 převzaty do národní správy pod názvem Labskozámecké podniky Litoměřice.

Z těchto podniků následně vznikl národní podnik Litoměřické mrazírny, který fungoval až do roku 1996. V tomto roce byl podnik privatizován a areál byl nadále využíván různými firmami k rozdílným účelům.

Úpadek areálu a současný stav

V roce 2005 byla zahájena likvidace objektu a o rok později byl areál vážně poškozen požárem. Od té doby pivovarský komplex postupně chátrá.

Ačkoli se v průběhu let objevily návrhy na jeho revitalizaci a nové využití, dosud nebyly podniknuty žádné konkrétní kroky k obnově.

Článek Podzemní továrna Albis se nejdříve objevil na SKRYTO.COM.

Podzemní továrna Richard byla vybudována v roce 1944 na popud nacistického režimu, který potřeboval nové prostory pro válečnou výrobu. Původně se jednalo o oblast s ložisky vápence, který se zde těžil již od konce 19. století. S rostoucími nároky na výrobu zbraní a nutností chránit produkci před spojeneckým bombardováním začali nacisté plánovat výstavbu podzemních továren skrytých před leteckými útoky. Richard měl být jednou z těchto „tajných zbrojních továren“, kde měla probíhat klíčová výroba pro německou armádu. Díky blízkosti lomu a příznivým přírodním podmínkám byla lokalita pod Litoměřicemi vyhodnocena jako ideální.

Výstavba a přeměna podzemních prostor na továrnu začala v roce 1944 pod vedením německých inženýrů. Práce byly mimořádně náročné. Podmínky v podzemí byly velmi tvrdé a pracovníci – převážně váleční zajatci a nuceně nasazení – museli pracovat v nízkých teplotách, s nedostatečným osvětlením a v nebezpečném prostředí. Během výstavby vznikly tři hlavní části komplexu, známé jako Richard I, Richard II a Richard III.

Výroba během druhé světové války

Výroba v Richardu byla zahájena koncem roku 1944 a zaměřovala se na klíčové součásti pro německý válečný průmysl. Nejvýznamnější byla produkce dílů pro motory a tanky, nezbytných pro vojenské operace. Německá zbrojní společnost Auto Union zde vyráběla součásti motorů pro tanky Panther a další vojenské vybavení. Některé části podzemní továrny Richard dosud nebyly plně prozkoumány, což vyvolává spekulace o dalších, méně známých aktivitách, které zde mohly probíhat, včetně možného vývoje zbraní s tajnými technologiemi.

Do továrny Richard byli nasazováni vězni především z pobočného tábora v Litoměřicích, který byl součástí koncentračního tábora Flossenbürg. Vězni pocházeli z různých zemí, převážně se jednalo o Židy, Poláky, Rusy, Francouze a Němce. Celkový počet vězňů, kteří v továrně pracovali, přesáhl 18 000 osob. Pracovali v extrémně náročných podmínkách, trpěli nedostatkem jídla, násilím, chladem a vlhkostí a denně riskovali život při fyzicky i psychicky vyčerpávající práci. Kvůli nedostatečné lékařské péči a špatným hygienickým podmínkám mnoho vězňů zemřelo na nemoci a vyčerpání.

Odhaduje se, že během existence komplexu Richard zahynulo přibližně 4 500 vězňů. Přesná čísla se však mohou lišit, protože se nedochovaly úplné záznamy. Vězni pocházeli z celé Evropy a mnoho z nich nepřežilo kruté podmínky v táboře ani tzv. pochod smrti při evakuaci v roce 1945.

Poválečné využití a tajemství továrny

Po válce byl komplex Richard II využíván především ke skladování nebezpečných materiálů, včetně radioaktivního odpadu. Díky své odlehlejší poloze a horší přístupnosti oproti Richardu I poskytoval Richard II vhodnější podmínky pro bezpečné ukládání materiálů souvisejících s poválečným jaderným výzkumem a průmyslem. Údajně zde probíhaly i omezené chemické výrobní a experimentální činnosti pod dohledem státních institucí, které mohly zahrnovat testování nových materiálů a chemických látek.

Větší a lépe přístupný Richard I byl zpočátku rovněž zvažován pro ukládání radioaktivního odpadu a jiné průmyslové využití, jelikož by zde bylo snazší zajistit logistiku. Podle oficiálních záznamů však byl tento plán později opuštěn, protože by prostory vyžadovaly rozsáhlé úpravy a dodatečná ochranná opatření, aby nedošlo k ohrožení okolí.

O části Richard III, nejmenší části celého komplexu, je známo velmi málo. Zdá se, že po válce zůstala nevyužita a na rozdíl od ostatních částí nebyla použita pro skladování, chemickou výrobu ani jiné průmyslové účely.

Podle zjištění badatele Tomáše Rotbauera, který se komplexu Richard dlouhodobě věnoval a měl přístup k archivním materiálům i svědectvím pamětníků, mohly být kromě radioaktivních materiálů uložených především v Richardu II skladovány různé druhy chemického odpadu také v části Richard I.

Tato zjištění rozšiřují naše chápání poválečného využití továrny, kdy byly jednotlivé části postupně přizpůsobovány potřebám tehdejšího průmyslu a výzkumu, často s minimální dokumentací, nejasnými záznamy a protichůdnými zájmy.

Zajímavosti o továrně Richard

Jednou z nejtemnějších a nejzajímavějších kapitol je skutečnost, že nacisté zde údajně testovali různé válečné technologie v podzemních prostorách, včetně zbraní či materiálů určených k odolávání spojeneckým útokům. Dodnes přetrvávají spekulace o tom, zda zde neprobíhaly projekty související s chemickými zbraněmi nebo dokonce výzkumem v oblasti jaderné energie.

Komplex je dodnes předmětem zájmu historiků, badatelů i turistů a přitahuje rovněž milovníky záhad a tajemství.

Pár slov na závěr

Autorem fotografií i textu je Alex Desp. Snímky byly pořízeny v roce 2018, krátce před zapečetěním tohoto místa.
Jedná se o samostatnou kolekci fotografií, která zatím není součástí žádné výstavy. Výstavní projekt je však do budoucna plánován.
Pokud chcete podpořit autorovu další tvorbu, můžete tak učinit zakoupením vybraných fotoobrazů přímo na těchto stránkách.

Článek Podzemní továrna Richard se nejdříve objevil na SKRYTO.COM.

V Rakousku byla součástí širší snahy nacistického Německa přesunout klíčovou válečnou výrobu do podzemí, aby byla chráněna před spojeneckým bombardováním. Původně bylo toto místo plánováno pro vývoj raket A4 (V2), avšak s postupem války byly tyto plány opuštěny. Tunely byly následně využity pro rafinaci paliv a výrobu motorových dílů pro vojenská vozidla. Zařízení bylo součástí programu Geilenberg, jehož cílem bylo zajistit dodávky pohonných hmot pro Německo v závěrečné fázi války.

Výstavba podzemního komplexu začala v roce 1943 a většina prací byla vykonávána vězni z nedalekého koncentračního tábora Mauthausen. Tito vězni byli nuceni pracovat v extrémně brutálních podmínkách. Přibližně 27 000 vězňů bylo nasazeno na nucené práce v Ebensee a více než 8 500 z nich v důsledku nelidského zacházení zahynulo. V době osvobození americkými jednotkami v květnu 1945 zde zůstávalo přes 18 000 vězňů, z nichž mnozí byli vážně nemocní.

Je rovněž důležité zmínit, že původní plán přesunu raketového výzkumu a výroby do Ebensee byl opuštěn po těžkém bombardování Peenemünde v roce 1943. Místo toho byly dva hlavní tunelové komplexy — zařízení A a B — rychle přizpůsobeny jiným válečným účelům, především rafinaci ropy a výrobě paliv. Projekt nesl krycí název „Cement“ a tunely byly ve velmi krátkém čase upraveny pro válečnou výrobu.

Dnes jsou části tunelů zpřístupněny veřejnosti jako památník, který připomíná oběti nucených prací a zvěrstva spáchaná na tomto místě.

Článek Podzemní továrna Zement se nejdříve objevil na SKRYTO.COM.