Ano, je tomu tak – už i já jsem objevil Ameriku :) O Groovesharku se v “geekovských” sférách českého internetu mluví už poměrně dlouho. Tak dlouho, že ani sám vlastně nevím, proč jsem se k němu nedostal dřív. Na tom však nezáleží, dostal jsem se k němu dnes – a vzhledem k tomu, že píši článek, jsem jednoznačně unešen. Čím mne Grooveshark oslnil?

Prim u Groovesharku hraje do očí (ne)bijící jednoduchost. Načte se intuitivní prostředí Groovesharku, které je ne nepodobné desktopovému klientovi, zadáte do vyhledávače muziku, kterou chcete poslouchat a… To je vše – vyberete jenom písničku a posloucháte. Žádná omezení, žádné placení za poslech. Jediné co musíte strpět jsou reklamy na pravé straně. Ale ruku na srdce, není to jen pižka na kráse? :)

Registrace do služby samotné se nese ve stejně jednoduchém duchu – zatímco muzika na pozadí stále hraje, vyplníte formulář, potvrdíte a pak vás Grooveshark sám přihlásí do nově vytvořeného účtu. A to vše, aniž by hudba přestala hrát!

Nicméně bystřejší jedinci si všimnou, že existuje i VIP účet, který stojí buď 3 dolary na měsíc, nebo 30 dolarů za rok. Výhodou takového účtu je malicherná ikonka VIP (přiznejme si ale, když už si někdo ten účet platí, tak i taková drobnost potěší, ne?), integrované scrobblování na last.fm (stačí jen zapnout v nastavení), desktopový klient postavený na technologii Adobe AIR, klient do mobilu a eliminace reklam. Pravděpodobně jsoui další, tyto však zaujaly mou pozornost a stály za zmínku.

Kdo by se bál, že na Groovesharku nenalezne muziku, kterou poslouchá, nechť vyzkouší, vždyť není nic jednoduššího. Na Groovesharku se nacházejí i čeští interpreti a najdete i oficiální soundtracky k filmům a hrám. Možná se zdá, že Grooveshark nadšeně propaguji a opomíjím negativa – leč nepřišel jsem na jediné, krom nutnosti připojení k internetu, které zvládne streamovaný přenost (což je dneska snad už většina připojení). Docela odvážně si dovolím prohlásit, že kdo použije Grooveshark tak už nemusí řešit dilema, kde sehnat jakou muziku. Prostě si najede na Grooveshark a pustí si jí. A to se mi zatraceně líbí – doporučuji!

P.S. – Pokud by vás zajímalo, jak na stránkách založených na WordPressu přidat malý přehrávač Groovesharku pro specifickou píseň, vyzkoušejte tento článek od fremyho.

Vyvalte sudy, druhý ročník na západočeské Informatice je za mnou! Oproti ročníku prvnímu jsem tedy dosáhl pokroku v čase – zatímco v letním zkouškovém v prváku jsem měl pět zkoušek a skončil jsem takřka za pět minut dvanáct, čili koncem srpna, tak tentokrát jsem měl zkoušek šest a skončil jsem toto úterý. Změn taktéž doznal můj vážený studijní průměr, který byl po prvním ročníku 2,92 a při letošním průměru 1,64 se tak celkově vylepšil na 2,14! Čím to, že se mé studium o tolik zlepšilo?

Dle mého názoru byl prvním činitelem posuv v předmětech, které jsme se měli učit. Namísto spousty matematik a fyzik jsme měli v druháku většinově předměty informatického rázu, což byla, přiznejme si, velmi příjemná změna. Ne, že by matematiky a fyziky byly vyučované špatně, to v žádném případě – vyučující takovýchto předmětů byli veskrze příjemní a vstřícní, nicméně když něčemu neholdujete, tak je těžké mít dobré výsledky…

Kdybych měl popsat po semestrech, co stojí za zmínku, tak mám jednoznačně pár kandidátů/předmětů, o kterých pár slov jednoduše napsat musím.

V zimním semestru konečně student pocítil, že studuje informatiku – přišly Programovací techniky a, pokud si tedy člověk předměty napsal, Programování v C a Teoretická informatika.

Programovací techniky znamenaly velmi citelný skok v nárocích na studenta v oblasti programování – už nestačilo se na předmět sem tam podívat, ale sofistikované zadání semestrální práce vyžadovalo úsilnou kontinuální práci dvojice na zadaném tématu. Přínos byl velký – i přes četné vztekání studentů, že by bylo příhodné mít daleko, daleko více času na požadovanou práci. Jako studenti jsme se naučili čerpat z tutoriálů na stránkách Sunu a přivykli jsme si stresu, který souvisí s vývojem – ostatně to byla výborná příprava na Základy softwarového inženýrství do letního semestru, o kterých budu psát až dále.

Programování v C naopak potěšily velmi příjemným až přátelským přístupem pana Ekšteina, který výborně věděl, jak si udržet pozornost na přednáškách – občasně je proložil vtípkem či historkou, takže ve výsledku i lidé, kteří by jinak pozor moc nedávali, napínali sluch, aby jim právě nějaký vtípek neunikl. Tím však nechci říct, že jsme se na přednáškách jenom bavili. Výuka byla kvalitní a šlo o výborný úvod do programovacího jazyka C i spolu s aplikací v jedné ze tří rozdílných semestrálních prací, mezi kterými jsme si mohli vybrat. Například já osobně jsem dělal na rozpoznávání vzoru v obrázku pomocí Freemanova kódu.

Teoretická informatika pak byla kvalitní přípravou na Umělou inteligenci a rozpoznávání v letním semestru. Oba předměty měly společné, že se dotýkají oblastí, kterým by se student jen tak sám od sebe asi nevěnoval. Nicméně právě tyto předměty doslova „otevřou oči“ studentům vůči oblastem rozpoznávání, umělé inteligence, výrokové a predikátové logiky – věcí, které je v informatice dobré znát (dle mého názoru). Sám jsem sice zjistil, i přes relativně dobré známky (z obou velmi dobře) z předmětů, že daná tématika asi není dvakrát pro mě, nicméně mám kamarády, kteří právě po dokončení těchto předmětů dospěli k názoru, že v navazujícím studiu budou směřovat právě k umělé inteligenci a rozpoznávání.

Fyziku pro aplikované vědy 2 a Pravděpodobnost a statistku A nebudu moc rozebírat. Oba předměty byly vyučované dle mého názoru dobře a závěrečné hodnocení bylo fér. Například zkouška u pana Kobedy z PSA byla příjemnou navzdory strachu a stresu, jaký jsem z předmětu měl.

V letním semestru stojí asi nejvíce za zmínku právě Základy softwarového inženýrství s panem Moučkem, ze kterého měli leckteří respekt už z Programovacích technik, poněvadž právě on byl jedním ze dvou cvičících, kteří kontrolovali semestrální práci i se všemi příslušnostmi (validace, prezentace práce studenty…). Předmět byl velmi obohacující, poněvadž jsme měli možnost dozvědět se základní zákonitosti chodu firmy, práce s návrhovými vzory, typy UML diagramů a v závěru i krátkým náhledem na právo související s vývojem softwaru. Nejtěžší na tomto předmětu byl vývoj softwaru, na kterém se pracovalo v pětičlenných skupinách. Ukázalo se tedy nejen, kdo jak umí vyvíjet, ale taktéž jak jsou lidé schopní spolupráce. Výborná zkušenost, řekl bych.

Numerické metody byly posledním matematickým předmětem za bakalářské studium na FAVce – a o to větší strach jsem z nich měl, vzhledem k nevalným známkám z matematických předmětů. Nakonec jsem ale po prokousání se celými přednáškami a několikadenním intenzivním učení měl štěstí na otázku – a dostal jsem za výborně. Příjemné rozloučení se s matematikami.

Úvod do uživatelských rozhraní byl předmětem, který nebylo příliš těžké absolvovat. Nebylo zrovna nutné chodit na přednášky či cvičení, protože pokud se student naučil se Swingem pracovat sám, tak neměl se zkouškou u počítače problémy.

Počítačová technika přinesla studentům programovací jazyk, který mnozí, včetně mě, neviděli vůbec rádi. Assembler. Ale ne pro „klasické“ intelovské procesory, ale pro, z našeho pohledu, atypické procesory Renesas. Semestrální práce pak byly testem schopnosti logického uvažování a schopnosti analyzovat problematiku semestrální práce až na prvočinitele. Já sám řešil násobení dvou osmiciferných BCD číslic s šestnácti ciferným výsledkem. Ano, sčítáním to jde, ale samotné sčítání trvá extrémně dlouho, vezme-li člověk v potaz kontroly přenosů carry bitů a další věci související s problematikou BCD. Z hlediska teorie ale předmět nebyl obtížný. Přinejmenším pro mne, využil jsem z velké části znalosti, které jsem měl ze střední školy z mikroprocesorové techniky – studenti z gymnázií totiž měli například potíže s číslicovou technikou, demultiplexory a dalšími věcmi, které jsme se na střední učili.

Druhý ročník byl příjemnou změnou po prvním ročníku. Sice jsem škole věnoval daleko víc času, možná už můžu konečně tvrdit, že jsem se naučil učit, ale předměty byly zajímavější – pro studenta, který studuje informatiku, protože se jí pak bude chtít v budoucnosti profesně zajímat, jednoznačně.

Na mé výsledky, co se známek týče, se můžete podívat v sekci „Průběh studia na VŠ“, kde jsou všechny zkouškové předměty zaznamenané. Zápočtové předměty jsem splnil všechny a například u angličtin jsem splnil podmínku pro dokončení magisterského studia :)

A co teď? Mám materiály od pana Moučka k Projektu 5 (což je předstupeň bakalářské práce) a budu se učit na jazykový certifikát CAE, o který se chci pokusit v prosinci. Jinak si ale plánuji užít prázdniny a, ač to zní sebevíc zvláštně, těším se na třetí ročník!

Už pár měsíců používám Google Apps, které Google poskytuje zcela zdarma ve verzi Standard – a které poskytuje řadu služeb. Jako hlavní se dají vyjmenovat Gmail, Dokumenty, Kalendář a nově i Wave pod jediným, vlastním, mailem jakožto GoogleID. A věřte mi, po pár měsíčním používání těchto služeb si zvyknete na řadu věcí, které začnete chápat jako standard. Tento článek tedy píši z důvodu, že bych rád upozornil na pár vlastností této služby, které jsou dle mého názoru jednoznačně přínosné pro každého, kdo doménu vlastní.

Začneme u mailu. Gmail už dlouho poskytuje pro stahování zpráv protokol IMAP, který zachovává maily na serveru a vy si stahujete jen kopie. Díky tomu nikdy nepřijdete o žádný mail! Ve chvíli, kdy si v Gmailu pomocí filtrů a štítků pěkně roztřídíte poštu, tak poštovní klient sám poštu po připojení na IMAP server rozsložkuje a orientace je tak dvojnásobně jednoduší. Jak v běžné poštovní aplikaci, tak přes webové rozhraní. Díky faktu, že vám poštu spravuje Google je taktéž vyhledání mailu otázkou chvilky!

Proč to píši? Protože jsem měl v poslední době “tu čest” se setkat s mailem u Seznamu, který nelogicky IMAP neposkytuje a celkově působí nepřehledněji. Proboha, proč má mít někdo “neomezenou schránku” (mimochodem ta Googlovská, kterou budete mít i na Apps, se neomezené takřka blíží díky své monumentální kapacitě), když nemá ke své poště zaručený jednoduchý a elegantní přístup? Dost lidí se bojí přestupu, protože svůj starý mail používají všude. Ale není problém si Gmail propojit se starým mailem, sthaovat z něj zprávy pomocí POP3 a případě potřeby, to kdybyste nechtěli používat líbivější tvar mailu. lze použít přes Gmail prostředí i svůj starý mail. A co třeba poskytuje Gmail lepšího oproti Hotmailu? Antispam. Sice je někdy přísnější, než by mohl být, ale vážně – Hotmail jsem přestal používat, poněvadž zanesenost schránky spamem byla neúnosná. Svatý Gmail! Stejně tak vůči Seznamu!

Další výhodou, kterou budete mít spolu s Google Apps je Gtalk účet pod svým “mailem” zdarma. Musí se jen nastavit DNS záznamy a vše běží jak na drátkách. Výhoda je jasná – GTalk je kompatibilní s Jabberem, Gmail má dnes dost lidí a je jednoduchý na používání, takže padá argument mnoha lidí k přechodu z ICQ na jiný protokol, že “jsou netechničtí a že by to bylo složité”. U Google Apps možná, chce to po Vás nastavit DNS záznamy, ale u klasického Gmailu nikoliv. Navíc se konverzace z Gtalku ukládají formou “mailů” v Gmailu a díky tomu už nikdy nepřijdete o svou historii konverzací. Rozumíte? Nikdy.

Už jen kdyby šlo o mail, doporučoval bych Google Apps každému. Nicméně Gmailem však Google Apps nekončí. Podívejme se na Dokumenty.

V Dokumentech můžete nalézt alternativy k Wordu, Excelu, Powerpointu a máte zde i jednoduché kreslení. Nejednoho jistě potěší fakt, který by jinak možná bránil v používání, že už existující soubory doc, docx, xls, xlsx se dají nahrát do Dokumentů s převodem a po nahrání, v případě úspěšného převodu, můžete soubor online editovat. Díky tomu se Vaše soubory mohou přesunout s lehkostí pár kliků na internet, kde budou stále a kdykoliv dostupné. Šikovné, ne? Dokumenty navíc podporují vytváření webových formulářů, grafů a tabulek, které můžete sdílet, publikovat atd. Pro člověka internetově smýšlejícího jde o velké plus.

O Kalendáři se snad nemá smysl zmiňovat. Jde o funkci, která je takřka nepostradatelná a která se pomocí Google Calendar Sync dá snadno synchronizovat s Outlookem. Stejně jako v případě Dokumentů se dá Kalendář publikovat.

Nově Google Apps poskytují i Google Wave. Jde o službu, která se (možná jen zatím) moc neuchytila, nicméně jde o příjemné zpestření – a přiznejme si, není fajn mít opět adresu ve tvaru svého mailu a ne ošklivé @googlewave.com?

Do budoucna, díky přeměně vnitřní infrastruktury Googlovských služeb, mají Google Apps přinést i Picasu, Reader a další služby, na které jsou mnozí, včetně mě, zvyklí z klasického Google účtu. Google Apps navíc přináší možnost mít v sobě až 50 uživatelských účtů (čtěte: 50 mailů, 50 účtů pro dokumenty, mezi kterými lze interně sdílet dokumenty, kalendáře atd.). Jedná se tedy o jednoznačně perspektivní záležitost, ke které můžu jen poznamenat: Máte doménu? Nastavte si Google Apps na svou doménu ještě dnes! Jediné, co musíte mít je možnost editace DNS záznamů. A pokud nemáte doménu a nemáte ani Google účet, tak si, proboha, udělejte aspoň ten!

Návod a postup, jak si Google Apps udělat, naleznete zde. A pokud vás zajímá, jak vypadá taková administrace v Google Apps, o něco níže jsem pro vás vytvořil screen :)

Jak jste už možná četli u fremyho, tak ve čtvrtek 17tého června se bude v Plzni v PUBu II (Pražská 1) konat sraz lidí, kteří tweetují, blogují, anebo se třeba jen rádi probírají tím, co ostatní píší. Pokud patříte do některé z vyjmenovaných skupin, nebo pokud se na nás jenom budete chtít přijít podívat, jste vítáni!

Bude se jednat o příjemné posezení nad pivem, které bude možno spestřit o hraní fotbálku či šipek. Smysl akce je seznámit se navzájem osobně a pobavit se s lidmi, které jinak známe jen přes internet.

Vzhledem k tomu, že jde o první sraz v Plzni podobného rázu (pokud jsem si vědom), tak Vás prosím(e), abyste se případně přihlásili na této stránce srazu z důvodu včasné rezervace stolů – zatím je nás přihlášeno 6 a míst pouze 8 – pokud byste se tedy nepřihlásili, nemuselo by na Vás zbýt místo a to bychom neradi!

Jsem zvědav, kolik se nás sejde! :)

Jak by se měl člověk prezentovat na internetu? V případě potřeby anonymity je takřka jasnou volbou tajuplný pseudonym nebo přezdívka. Ale co v případě, že chcete být specifickým jedince, vyhraněnou ba dokonce výraznou osobností webové sféry? Jakou cestu pak zvolit? Těžko odpovědět jednoznačně, každé z rozhodnutí má se pro i proti a každý se v konečném součtu všech faktorů rozhodne jinak. Jaká jsou tedy pro a proti?

U přezdívky je zdánlivě snadné být jedinečný. Stačí, aby byla neotřelá a originální, popřípadě trefná, výstižná či obohacená o rok narození či zdůraznění státní příslušnosti. Sám jsem tak v minulosti činil – nebylo potíží mne potkat na internetu jako kivana_cz, kivana89 atd. Dodneška jsem na last.fm jako kivan_cz. Jednoduchost stvoření výlučné jedinečnosti je tedy zřejmá. Ale co v případě zviditelnění se? Zde je cesta daleko trnitější, než by se mohlo zdát. Krátké přezdívky se sice snadno pamatují, ale zkuste se pak potkat naživo s jednotlivými lidmi. Zkušenost mám ze srazů xchatu, kde, ač to nikomu nevadilo, tak se všichni oslovovali přezdívkami. Ano, je to snesitelné, pro někoho i běžné, ale přeci jen – trochu zvláštní. Od čeho pak máme jména? To už si rovnou pověsme psí známky okolo krku…

V případě pseudonymů jde o „jiné kafe“. Pojem pseudonym může mít spousta lidí spojeno s význačnými umělci a literáty a mohou tak na vás klást už od počátků jisté očekávání. Že prokážete cenu a váhu vašeho alternativního jména a taktéž se vyzdvihnete do jisté výše. Jde o postup dnes ne tolik viděný – a hlavně nebezpečný z důvodu nepochopení. Více než u přezdívky vás lidé mohou napadat, že se snažíte schovávat za jinou identitou a vyzdvihávat tu, namísto své vlastní – a tím být de facto obdobou jakési šedé eminence. Prezentovat se, ale nenést žádnou odpovědnost. Zde tedy opatrně.

Pokud se člověk nestydí za své názory a chce prezentovat skutečně svou výlučnou osobu je dle mého názoru nejlepší nebát se vyzdvihnout své jméno. To, které máte na občanském průkazu, respektive to, jakým vám říkají rodiče, pokud jste zelenou placku ještě nedostali. Tím, že uvedete své pravé jméno dáváte najevo, že cokoliv tvrdíte, tak se za to nestydíte a když si vaše názory lidé později spojí právě s vaší osobou, nebude vám to vadit – právě naopak. Uvádění svého jména má pak výhodu například u zmíněných společenských akcí – lidé, pokud vás z internetu znají, neváhají jak vás oslovit a setkání probíhá na „lidštější“ úrovni – přeci jen je lepší si říkat Petře a Pavle, než DarkElfe162 a HardcoreBloodMage, ne? Lehce přehnaný příklad, leč pointa je jasná.

Tímto článkem se nechci dotknout nikoho, kdo se na internetu prezentuje pod přezdívkou – nijak nenaznačuji, že by se schovával za fiktivní identitou, namísto aby vystoupil do světla a řekl naplno, kým je. Ne. Na českém internetu se pohybuje řada známých lidí, kteří vystupují pod přezdívkami a očividně se za své názory nestydí. Článek jsem napsal v reakci na tweet Kuby Vaňka (a schválně, kolik z vás se chytne hned na první pokus – o koho jde?), který se radši prezentuje pod svým nickem než pod svým jménem – protože je to pro něj méně anonymní. Ale není paradox, že musíme pro svou výlučnost vymýšlet přezdívky, namísto abychom používali svá jména? Jen otázka k zamyšlení – Kubův názor samotný si pak můžete přečíst ZDE…

Koneckonců výběr mezi přezdívkou, pseudonymem anebo skutečným jménem je často jen volbou estetickou – co lépe vypadá. Případně jsme donuceni i k jedné konkrétní volbě, když námi vybírané uživatelské jméno je při registraci už připravené. Ale mou úplně poslední otázkou, kterou berte s nadsázkou, je – kým budeme, pokud naše jména nebudou znamenat nic?

Už u Baldur’s Gate: Throne of Bhaal Bioware ukázali, že datadisky umí udělat ve velkém stylu. Dragon Age: Procitnutí jsem tudíž spouštěl se značným očekáváním a v celkovém důsledku jsem si příjemně zpestřil pár dnů a večerů.

Přesněji řečeno tři dny a večery – to sice není nijak závratná doba, nicméně nutno říct, že se jedná o čas jednoho velkého neředěného a hutného zážitku. Nicméně než začnu chrlit superlativy na všechny strany, pojďme se podívat na pár základních herních aspetků hry.

Hra začíná přímo tam, kde jsme my, hráči, skončili v základní hře. Arcidémon je zabit, armáda zplozenců byla rozmetána a očekával se pohádkový mír – přinejmenším do další Nákazy. Leč nemohli bychom se mýlit více – Šedí strážci, jimž byl přidělen amaranthinský arling, dříve náležící ďábelskému arlu Howeu, si rozhodně neodpočinou…

A právě nyní nastává první moment výběru, jak zasáhnete do herního světa. Jde o aspekt postavy, s níž začnete datadisk hrát. Dá se buď začít za Šedého Strážce, který přicestuje do Fereldenu z Orlais, ale přiznejme si – kolik z vás by se prostě nemohlo dočkat na naimportování své vymazlené postavy ze základní hry? Správně, skoro všichni! Hra sama tedy nalezne vaše postavy z předchozího hraní a dá je k dispozici pro svěží start v novém příběhu.

Zde ale musím zmínit jednu nesrovnalost, na kterou jsem narazil a nevím, zda jde o chybu, nebo o špatnou informovanost Jaroslava Faltuse na prezentaci datadisku v Anno Domini 1471 (nebo snad špatný sluch – na tuto otázku jsem se ptal osobně). Na prezentaci totiž bylo zmíněno, že v případě sebeobětování hlavní postavy hra započne modelováním nové postavy Šedého Strážce z Orlais, nicméně se zkušenostním obnosem postavy ze hry základní. Namísto toho se ale po naimportování mé postavy, které se obětovala, hra rozběhla jakoby nic a hned na první herně-filmové scéně se objevil kdo? No přeci můj hrdinsky z povrchu fereldenského sešlý městský elf! Hmmm…

Ale abyste se neděsili tato „chyba“ není nijak zásadní a v jiných směrech tvůrci vážně dodrželi slovo v dopadech činů ze základní hry do datadisku. Sice nejsou vitální, ale potěší. Ať už jde o Oghrenovy vzpomínky na Branku, setkání se s Wynne, dialog s majitelem kovárny nebo i další události.

Ostatně na moc chyb v průběhu hry nenarazíte. Jen jsem třeba narazil na možnost „super-přidání“ charakterizačních bodů postavy u zvláštních objektů v úniku, které zvyšují trvale charakteristiky. Jedná se o bug, který neotravuje, leč může trochu pokřivit dojem ze hry. Jak na něj? Stačí na daný objekt zvyšující sílu/magii/prohnanost atd. co nejrychleji klikat pravým tlačítkem myši – postava se k němu pomalu trhaně přibližuje a jak se jej snaží aktivovat, udělá to víckrát – někdy i mnohem víckrát – osobně jsem si takto zvýšil prohnanost z 37 na 85! Věřím ale, že problém bude opraven v nějakém z nadcházejících patchů.

Postavu si samozřejmě můžete přizpůsobit k obrazu svému. A to nejen v editoru postav, ale i v průběhu hry, kdy si stačí koupit knihu, která všechny statistiky vyresetuje a můžete body přerozdělit. Dost dobře se dá věřit v to, že existují lidé, kteří možnost přerozdělení vyzkouší už jen proto, aby okusili nové schopnosti postavy – v datadisku totiž přibyly nové možnosti ve schopnostech postavy ve smyslu vytvořit z vašeho hrdiny takřka poloboha. A nepřibyly jen schopnosti, přibyla i zaměření. Kromě sedmého a čtrnáctého levelu můžete nyní přidat zaměření i na dvaadvacátém levelu třeba možnost Stínu, Archiváře nebo jedné z dalších. V manuálu jsou pěkně popsané a zdá se mi proto zbytečné se o nich dále rozepisovat. Jen podotknu, že možnost imunity vůči magii u jednoho ze zaměření při patřičné schopnosti se mi velmi líbila. Tato zaměření však na rozdíl od základní hry nehledejte u žádného učitele – dají se získat koupením patřičné knihy u obchodníků.

Zpátky k příběhu. Stojíte před Šedou tvrzí, vaším novým domovem, kde máte za úkol obnovit řád Šedých Strážců ve Fereldenu. Váš úkol má ale jeden a to docela zásadní háček – z pevnosti je převážně hromada sutě, kamení a sem tam narazíte i na nějaký ten táboráček, který se někdo rozhodl založit na jedné ze střech obyvatelů. A místo uvítacího výboru přiběhne jen jeden voják se slovy, že pevnost napadli Zplozenci. Inu, v povolání Šedého Strážce se odchod do důchodu prostě nenosí. Připoutejte se, prosím, jízda právě začíná!

Poté co úspěšně vezmete ztečí pevnost a ukážete, kdo je tady doma (i když kufry ještě vězí někde před hlavní bránou) narazíte na vašeho historicky prvního mluvícího Zplozence. Jaké to překvapení po tunách propagačních materiálů, videí a článcích na internetu. Leč zatvařme se nadšeně a přiznejme si originalitu myšlenky evoluce Zplozenců. Ostatně, když se budižkničemu z Fereldenu dopracoval do pozice Fereldenského hrdiny, proč by Zplozenci nemohli mluvit? Ale nebojte se – příběh je parádní a budete skoro monitor prosit, ať vám zahraje další příběhové video. Zvrat v popisech Zplozenců jak je známe má totiž své vysvětlení a je zaštítěn správným příběhem, jak se na Bioware sluší a patří. V průběhu splňování úkolů hlavní linie tedy narazíme na tajemného Architekta, odpornou Matku a i nějakého toho dráčka. Přeci jen – co by to bylo za Dragon Age, kdyby tam nebyli draci :)

Hlavní příběhová linie má jednu výhodu – ač si při zpětném pohledu uvědomíte, že nebyla nijak revoluční, má něco do sebe. Velký podíl na tom tvoří příběhové zvraty, střih dialogů a umocněný pocit, že čas pracuje proti vám. Jen hráči, kteří, jako já, v klídku a pohodě i v základní hře plnili vedlejší questy, zatímco už armády stály takřka před Denerimem, zůstanou touto hektičností nedotčeni.

Když jsme u těch armád před branami – u Procitnutí byla avizována velká rozhodnutí, která ovlivní osudy měst. Ano, takové rozhodnutí tu je. Proč ten češtinářský zvrat z množného čísla do jednotného? Protože na takové rozhodnutí jsem narazil jen na jediné – a to, jestli zachráníte město Amaranthine, nebo Šedou tvrz. Zde je rozhodnutí plně na vás a musíte počítat s důsledky.

Důsledky stejně jako v základní hře vliv na vaše společníky a na to, jak vás vnímá okolí. Společníků je oproti Pramenům pomálu, přičemž minimálně u jedné postavy je předem jasné, že si ji přidáte – a stokrát můžete tvrdit, že tu elfku máte v družině, protože je čarodějka a ne proto, jak je oháknutá :) Pozitivní je, že vaši společníci často přímo zasahují do příběhu, nebo s ním nějak souvistí (např. Spravedlnost), a váš herní zážitek je o to intenzivnější.

Z parťáků ze základní hry jsem osobně narazil jen na Alistaira, který přijde uvítat hlavního hrdinu, a na Wynne, která vám zadá vedlejší úkol. Oghrena nepočítám, poněvadž je regulérním členem i aktuální družiny.

Zmínil jsem vedlejší úkoly – pojďme se na ně podívat. Zde musím sundat klobouk dolů a uznat respekt před Bioware. Na to, že je Procitnutí jen datadisk, je zde poměrně dost vedlejších úkolů, kde si můžete nejen nahrabat zkušenosti, ale – protože je rozmanitost vedlejších úkolů vážně poctivá – i zároveň pobavit. Jednoznačně jde o silný aspekt datadisku – dává hráči pocit, že jsou stále ve hře, kterou znají a ne jen v nějaké nastavované kaši s logem Dragon Age na obalu. A to se počítá.

Musím přiznat, že na Dragon Age: Procitnutí jsem se těšil jako malý kluk už od prvních videí – a po dohrání nejsem nijak zklamaný. Naopak byla moje chuť po kvalitním RPG umocněna a potají šilhám na Twitter EA Czech po ohlášení Dragon Age 2 :) Osobně dávám hodnocení 8,5 z deseti!

A pokud vás zajímají požadavky hry, můžete se podívat níže (převzato z Xzone.cz):

Operační systém: Windows XP/Vista/Windows 7
Mechanika: DVD
Procesor: 1600 MHz
Operační pamět: 1000 MB RAM
Grafická karta: 3D grafická karta se 128 MB
HDD: 24 GB místa (z toho 20 GB základní hra)
Cena: 749,- (Xzone.cz)

Všem nám to už na základní škole lili do hlavy. Obrátit, narovnat hlavu, podívat se jestli nezapadl jazyk a podložit nohy. Pak zavolat pomoc. A víte co? Oni ví proč to říkají. Horší ale na tom je fakt, že když už se něco stane tak je člověk prostě mimo.

Vím, že bych z toho neměl zas až tak dělat vědu. Smíšené pocity, které člověk cítí po zážitku, jaký jsem dnes zažil, ale chtějí samy ven. Takže netradiční “článek” je na světě…

Dnes ráno na FELce na ZČU jsem si razil jako každý čtvrtek ráno na angličtinu, když procházím ve třetím patře okolo slečny poblíž jedné z učeben. Po pár krocích, co jí minu slyším dutou ránu, tak se otočím a vidím jí na zemi, obličejem dolů s tím, že jí trochu škubou končetiny. Nejdřív jsem myslel, že jenom omdlela, tak jsem k ní přišel, otočil jí s tím, že jí jen proberu. Oči ale otevřené, těkající ze strany na stranu a bůhví jestli vnímala, že nad ní někdo stojí. Spíš ne.

V tu chvíli panika. Co mám sakra dělat? Popravdě jediné co mne napadlo bylo narovnání hlavy a podívat se jestli nezapadl jazyk. A bůhví jestli stačí jenom nakouknout jak jsem to udělal já. Naštěstí se takřka ihned objevila i profesorka, která se hned začala ptát, co se děje a zvedla jí nohy. Slečna zatím začala postupně přicházet k sobě…

Když se probrala, poprosila, abychom nevolali záchranku s tím, že je epileptička a akorát by jí odvezli a zase pustili. Profesorka s ní komunikovala a ptala se, zda bere léky atd. s tím, že je prý i zdravotní sestra. Slečně jsme dali napít a poté jsem jí s jiným klukem podpíral směrem do třídy.

Když jsem o chvíli déle odcházel do učebny angličtiny, tak mi jen matně docházelo, že uplynula jenom krátká chvilka. Co mě ale děsí nejvíc je, že jsem netušil co dělat. Kdyby nešlo o „slabý záchvat“ tak absolutně netuším, jak by to dopadlo. A řeknu vám, že to vůbec není příjemný pocit…

S tímto skriptovacím jazykem mám tu čest teprve krátkou dobu, nicméně jsem už stačil zjistit, že je nejsnažší jeho instalace i s rozšířeními pod Linuxem. Nataháte balíčky, nainstalujete easy_install, naťukáte rozšíření a hotovo, jde se dělat. Ale co pod Windows? Zde už situace není vůbec tak jednoduchá, rozhodně však není neřešitelná – i do Windows jde Python vetknout takovým způsobem, že se s ním dá pracovat příjemně. Pokud vás toto téma zajímá, směle pokračujte ve čtení. Jediné varování, které může být omluvným v případě problémů, je, že postup je ověřen na Pythonu verze 2.5.5 (a měl by skoro určitě fungovat i pro 2.6.5).

Začneme od základů – musíme stáhnout instalační balík Pythonu na jeho oficiálních stránkách. Osobně jsem volil verzi 2.5.4, protože je u ní, z mého pohledu, zatím nejlepší podpora rozšiřujících knihoven. Po stažení balík nainstalujeme.

V tento moment by už mělo libovolné IDE ať už automaticky, nebo po načtení cesty nalézt samo Python a mohli byste začít vyvíjet. Nicméně nás zajímají rozšířující knihovny (a pár featur na konec). Proto stáhneme balík Setuptools v jeho .exe formě a nainstalujeme jej.

Výborně. Nyní by mělo být možné spustit jak pythonovskou konzoli z příkazové řádky způsobem spuštění {umístění Pythonu}\python.exe, tak stáhnout libovolné rozšíření spuštěním (opět) .exe souboru easy_install na {umístění Pythonu}\Scripts\easy_install.exe. To ale rozhodně není uživatelsky příjemná forma – jednodušší by bylo spuštět pythonovskou konzoli příkazem python a rozšíření stahovat formou “easy_install balíček“. K tomu bude zapotřebí zásah do adres proměnného prostředí Windows.

U Windows 7 platí následující postup:

• Klikneme pravým tlačítkem na Tento počítač a zvolíme Vlastnosti.
• V postranní liště klikneme na Upřesnit nastavení systému.
• Vpravo dole vidíme tlačítko Proměnné prostředí. Klikneme na něj.
• V Systémových proměnných (dolní okno) nalezneme položku path. Klikneme na ní a dáme Upravit.
• Nyní VELMI OPATRNĚ – nesmíme pozměnit žádný stávající existující údaj, jen na konec řetězce přidáme následující. (Včetně střední na začátku! Navíc místo C:\Python platí {umístění Pythonu}, ponechávám však formu při ponechání defaultního umístění při instalaci):
  ;C:\Python25;C:\Python25\Scripts
• Potvrdíme všechna okna OK. Pokud nyní spustíme příkazovou řádku, zmíněné příkazy by už měly fungovat.

Tím ale nekončíme. U některých rozšíření se při jejich stahování může vyskytnout chyba říkající, že je potřeba zkompilovat jejich zdrojové soubory a teprve poté budou použitelné. Pokud Python nenajde verzi Visual Studia, ve kterém byl sám zkompilován, je potřeba nastavit cestu k vlastnímu kompilátoru. Zde se odvolávám na předchozí článek, kde aplikujte postup pro nainstalování MinGW.

Pokud už máte kompilátor nainstalován, je nyní potřeba přidat (anebo upravit) soubor distutils.cfg na umístění {umístění Pythonu}\Lib\distutils. Do něj stačí vložit následující dva řádky:

[build]
compiler=mingw32


Pokud jste se řídili všemi instrukcemi, měl by vám nyní fungovat Python pod Windows zcela bez chyby i s přívětivým užitím příkazové řádky a snadnou instalací rozšíření. Snad jste shledali návod užitečným :)

Asi každý, kdo už kdy zkoušel aktivovat v Netbeans plugin pro psaní C/C++ kódu, zjistil, že na rozdíl od Linuxu Windows nativně nedávají vašemu oblíbenému IDE cesty ke kompilátorům – a to z důvodu zcela prozaického. V Linuxu jsou už Céčkové knihovny obsažené, zatímco ve Windows musíte balík kompilátorů sami stáhnout a nainstalovat. I s nějakým tím případným nastavením. Zajímá vás jak na to? Čtěte dál.

Prvním krokem je zajisté stáhnout balík kompilátorů. My zvolíme namísto Cygwinu (který je poměrně nepřehledný – respektive jsem se v něm nevyznal) poměrně známý MinGW. Ten můžete stáhnout třeba zde.

Protože Netbeans vyžadují dodatečné příkazy jako make, musíme nainstalovat i balík MSYS (stažení zde). Nainstalujte a nezděste se, že u konce instalace naběhne příkazová řádka. Podle instrukcí v ní postupujte post-instalačním procesem a nezapomeňte v průběhu procesu MSYSu říct umístění již nainstalovaného MinGW.

Nyní už to nejdůležitější. V Netbeans jděte do nabídky Tools/Options a překlikněte se do možností C/C++. Zde klikněte na Add. Otevře se vám okno, kde budeme muset nalézt složku s binárními soubory kompilátorů. Do řádky Base directory tedy vložíme “C:\MinGW\bin” (za předpokladu, že jsme MinGW nainstalovali do defaultního umístění. Pokud je tomu jinak, musíme upravit adresu na “{umístění MinGW}\bin“). Jako Tool collection family vybereme MinGW. Po stisknutí OK by se měly samy načíst první adresy ke kompilátorům.

Nicméně stále nefunguje příkaz make a bez něj se neobejdeme. Proto opět klikneme na Add a obdobně do nalezneme umístění “{umístění MSYS}\1.0\bin“. Jako Tool collection family dáme opět MinGW. Potvrdíme OK.

Následně se už jen překlikneme na původní MinGW v levém panelu, zvolíme jej tlačítkem za Default a je hotovo!

Fajnšmejkři si ale určitě budou chtít užít příkazů kompilace i z příkazové řádky. Přeci jen gcc a make z příkazové řádky má své kouzlo. Pokud tyto příkazy ale z prostředí cmd chceme používat, musíme upravit cesty v proměnném prostředí systému Windows. To např. ve Windows 7 uděláme následovně.

• Klikneme pravým tlačítkem na Tento počítač a zvolíme Vlastnosti.
• V postranní liště klikneme na Upřesnit nastavení systému.
• Vpravo dole vidíme tlačítko Proměnné prostředí. Klikneme na něj.
• V Systémových proměnných (dolní okno) nalezneme položku path. Klikneme na ní a dáme Upravit.
• Nyní VELMI OPATRNĚ – nesmíme pozměnit žádný stávající existující údaj, jen na konec řetězce přidáme následující. (Včetně střední na začátku! Navíc místo C:\MinGW a C:\msys platí {umístění MinGW} a {umístění MSYS}, ponechávám však formu při ponechání defaultního umístění při instalaci):
  ;C:\MinGW\bin;C:\msys\1.0\bin
• Potvrdíme všechna okna OK. Pokud nyní spustíme příkazovou řádku, všechny příkazy by už měly fungovat.

Doufám, že se vám bude pracovat příjemně a že vám návod pomohl. Případné připomínky do komentářů – je možné, že jsem nevychytal všechny “mouchy”, nicméně by vše mělo fungovat :)

Mediální masáž není nutně špatná – v jedinci sice někdy vyvolá tak vysoká očekávání vůči propagované věci, že je pak zklamaný, ale někdy… Někdy prostě sedí. Patří k věci. Má tam být. Nejeden z nás si pamatuje, jak jsme ještě před zahájením prodeje Dragon Age: Prameny (v originále Origins) mohli všude číst okřídlené věty jako “Od tvůrců Mass Effect” (zde jsem se nechytal, poněvadž jsem dodnes nehrál) a “Duchovní nástupce Baldur’s Gate” (a nyní jsem byl nenávratně ztracen). Průměrně ve hrách vzdělaný PC hráč pak shledával sebe sama v očekávání, kdy že Ta hra už konečně vyjde. A když pak vyšla, šlo o boom, velké haló – vysoce hodnocené recenze se daly číst napříč internetem. A víte co? Ony hru hodnotily vysoce zcela právem. Proč? Čtěte dál!

Určitě jsem nebyl sám, kdo si hru objednal spolu s oficiálním průvodcem hrou (u nějž “kdysi” Pavel Dobrovský v Potrefené Huse horlivě kýval hlavou, jak dobře dělám, že hru objednávám s ní – ještě aby ne, podívejte se na překladatele :)). Díky tomu jsem trávil samotnou instalaci hry s průvodcem v ruce a hltal jsem očima slovo za slovem, abych aspoň tušil, co mne čeká – přeci jen mne řádně navnadila už úvodní zněla autorunové obrazovky Dragon Age. Z oné chvíle jsem měl dva poznatky – 1) ať už je ta hra nainstalovaná!, 2) co se týče průvodce hrou, tak jde o povedenou “brožuru” s pár dobrými tipy, nicméně takový Zaklínač měl dle mého názoru průvodce lepšího. Každopádně to nic neříká o hře samotné.

Po prvním spuštění hry nastala oblíbená fáze každého RPGčkaře – vyhrávání si s postavou :) Už od Oblivionu vládne určitá obsese s nastavováním délky nosu, šířky lícních kostí a jiných atributů lidského těla v takové formě, že si hráč tak trochu připadá jako plastický chirurg (jen aby nakonec stejně zjistil, že to není úplně ono), nicméně hračičkové si dokážou v tvůrci postavy vypiplat vskutku povedené charaktery díky široké paletě možností – po stránce vzhledu. Atributy schopností jsou pak základním kamenem všeho, co se kolem RPG jen trochu motá. Poněvadž hru nyní hraji už podruhé, zpětně dokážu ocenit fakt, že jednotlivé atributy jsou pěkně popsány a hráč díky jejich popisku dopředu ví, jak moc mu daný atribut ve hře samotné pomůže. Odpadá tím frustrující “že já tam klikal tuhle vlastnost a ne jinou, teď jsem se kvůli tomu seknul na tom a tom místě”. Ohledně výběru vlastností samotných pak je z čeho vybírat – ať už od vlastností unikátních pro povolání nebo zaměření až po společné jako boj s obouruční zbraní atd.

Postava hotová, jde se hrát! Ať už se zdá unikátní začátek hry jako takřka bezvýznamný prvek, jde o libůstku, která hru osvěží a dá jí punc jedinečnosti. Každá postava má tak jinou motivaci v hlavní příběhové linii, nabízí se jiné dialogy a samotný závěr hry může uvádět do trochu jiných souvislostí.

Co se týče prolínání souvislostí, tak právě Dragon Age: Prameny projevuje velkou snahu, aby hráč pocítil dopady svého jednání na okolní svět. Ať už jde o vnitřní komunikaci mezi členy družiny, interakcí s NPC nebo o rozhodování, zda se zachovat tím či oním způsobem. Valná většina těchto variabilních aspektů příběhu je vázána na dialogy – rozhodně tedy nemá smysl namátkou mačkat věty s tím “ať už ten dialog skončí a já můžu se může dál proklikávat hrou”. To si radši jděte zahrát jinou hru, protože u herních počinů od Bioware jde hlavně o příběh – a Dragon Age není výjimkou.

Co se týče samotného příběhu, tak musím poznamenat, že je milý, líbivý a dává řádný prostor k sentimentálním hrdinským činům. Pohltí vás, máte neustálý pocit, že jestli nepůjdete dál hrát, tak si zplozenci přijdou pro vás (a ne vy pro ně) a celkově – působí přívětivě. Co mne ale trochu zaráží je zařazení Dragon Age jako “temné fantasy”. Nu, na americké poměry možná, ale přeci jen jsme ve střední Evropě – v místech, kde nejeden četl Sapkowskiho, anebo, jako já, Williama Kinga, jehož série Zabíječ dává spíš znát, co znamená “temná fantasy”. Celkově vzato si myslím, že jedním z aspektů temné fantasy by mělo být, že hrdinovi jde hlavně o sebe a zbytek je podružný (neříkejte tam to Zaklínač, ač to sedí!) – Dragon Age se mi tedy jeví spíš jako epická než temná fantasy. Ale to je jen rýpání se v “terminologii” – nenechte se tedy mýlit, Prameny mají výborný, propracovaný a “čtivý” příběh!

Proč jsem napsal “čtivý”? Protože víceméně souhlasím s názorem, který padnul na akci k uvedení datadisku na trh – zatímco Mass Effect je “Bioware film” tak Dragon Age je “Bioware kniha”. Nevím jak vy, ale já měl pro fantasy knihy vždycky velkou slabost.

Nyní se podívejme na hlavní zápletku. Když opomineme unikátní začátek hry, tak se vaše postava stane Šedým strážcem – jedním z bojovníků, kteří mají za úkol bránit svět před Nákazou a jejími Zplozenci. Paralela s Warhammerem, Chaosem a mutanty je jasná. Popojedeme. Ve světě Dragon Age se v době vašeho zasvěcení do řádu schyluje k velké bitvě mezi zplozenci a armádou Fereldenu – zemí, jež je vaší domovinou. Vaším hlavním vzorem a mentorem je Duncan, hlava fereldenských Šedých strážců, který vás zasvětí do všech hlavních příběhových peripetií – a seznámí vás s Alistairem – aktuálně služebně nejmladším Strážcem, který má výborně rýpavý humor (a dohromady s Morrigan jde o dvojici, u které se vyplatí si vždy vyslechnout jejich dialogy). Začnete tedy plnit quest za questem, setmí se, s otevřenými ústy shlédnete velkolepou bitvu o Ostagar a… A zde začíná pomyslná kapitola první a končí prolog. Začíná klasická zápletka “zachraň svět” s tím, že můžete bokem najít nějakou postavu, která vám bude zahřívat spacák u družinového táboráku v průběhu toulek po rozmanitém Fereldenu…

Co musí každý na Bioware ocenit je jejich vypravěčství. I kdyby vykládali sebevíc banální příběh a dávali ještě víc referencí na známé kultovní prvky (Indiana Jones, Baldur’s Gate,…) tak vás to prostě bude bavit. Protože zejména v Dragon Age ukazují pravdu, že nejde o ingredience pokrmu – jde o um, jakým vám šéfkuchař jídlo připraví. A že se po dohrání Dragon Age budete ještě dlouho oblizovat…

O něco výše jsem nakousl téma postav a družiny. Při svých toulkách Fereldenem potkáte vícero postav, které se k vám mohou přidat, přičemž některé jen za určitých situací – to vše ovlivňuje vaše rozhodnutí. Necháte vězně umřít zavřeného v kleci, zatímco se přibližuje armáda? Zabijete nájemného vraha, který se vám pokusil oholit strniště? Je to jen na vás. Tím ale aspekt družiny nekončí. Stejně jako jsem si kdysi vychvaloval (a stále vychvaluji) v Baldur’s Gate II možnost rozvíjení vztahů s postavami, tak to samé platí i zde. V závislosti na rozhovorech s postavami a svých činech se u členů družiny přidávají nebo ubírají body, které ovlivňují jejich chování k vaší hlavní postavě. De facto tak můžete dosáhnou od absolutní nenávisti až po bezbřehou lásku. Jediným mínusem se mi zdálo, že při správně volených dialozích jste schopní udržet v družině všechny členy družiny – ač jde o charakterově diametrálně odlišné postavy. Ale co, to je už jen detail.

Zatím jsem se nezmínil o vedlejších questech – a věděl jsem proč. Hlavní příběhová linie má totiž, přinejmenším zpočátku, tu vlastnost, že vás pohltí natolik, že věříte, že máte nedostatek času na záchranu Fereldenu a musíte rychle konat… A ve výsledku se zprvu po vedlejších úkolech moc nedíváte. A to by, vážení a milí, byla velká chyba! Ve vedlejších úkolech může hráč objevovat Ferelden do větší hloubky, zjišťovat zajímavosti a dokonce odemykat další možnosti (viz. Gankax). Vedlejších úkolů je vskutku mnoho a tak se mnoho hodin vážně nebudete nudit.

Nuda je totiž podmíněná stereotypem a ten odbourává a rozmanitost prostředí, ve kterém se hráč pohybuje – od podzemí až do horské vrcholy, nížiny a lesy… Zkrátka nejste odsouzeni k pozorování té a samé textury po X hodin. Ještě aby, když je graficky Dragon Age tak pěkně vykreslený…

Zde totiž vsouvám svůj názor. Zatímco jste se na mnoha místech a jiných recenzích mohli dočíst, že je Dragon Age: Prameny graficky zastaralý já nesouhlasím. Ano, není sice “reálný” a působí o to víc “pohádkověji”, ale mně se líbí svým barevným provedením – a i svými nároky. Hru dokáži hrát zcela plynule i na svém X2 Turionu s věkem dvou let a na baterku něco přes hodinu – a to se cení! Protože u tak povedené hry nemusím nutně obdivovat každou kapku vody vodopádu, ale chci si hru zahrát a užít!

Nyní by mohl článek skončit, poněvadž jsem shrnul vše důležité – obsah, popis… Ještě bych mohl napsat cenu – aktuálně 1099,- na Xzone.cz. Tím bych vás ale ošidil o popis rozšíření do hry, tjn. DLC.

Zatím jsou k dispozici tři – a to Kamenný vězeň, Pevnost Strážců a Návrat do Ostagaru. Všechna rozšíření jsou poměrně povedená, každopádně před jejich hraním osobně doporučuji nainstalovat patch 1.03, který opravuje dost chyb a hraní (nejen) DLC je tak bez zbytečných záseků kvůli herním chybám. Podívejme se na DLC rozšíření postupně.

• Kamenný vězeň:
  Bylo nebylo, po zaplacení nějakých těch korun českých za Bioware body si hráč stáhnul toto rozšíření a na herní mapě se mu objevila lokace průsmyku. Tam hráč potkal obchodníka, který mu dal hůlku k ovládání golema. Stačilo si jen pro něj dojít do vesnice Honnleath…

  Co si budeme povídat, je čas Nákazy, takže zplozence hledej i pod postelí – a v Honnleath to platí dvojnásob. Největší plus tohoto rozšíření je rozhodně golem(ka) Shale, která i v průběhu hlavní příběhové linie odhaluje postupně svůj původ a má zvláštní dialogy, které byste jinak neodemkli – provázanost se základní hrou tedy velmi příjemná. V samotné vesnici Honnleath se navíc “povaluje” vícero zajímavých předmětů, přičemž zejména lotři ocení fakt, že v jedné z truhel se vyskytuje poměrně silná dýka, jaká se v začátcích hry hodí.

• Pevnost Strážců:
  Bylo nebylo v táboře dobrodruha, objevil se Levi Dryden a mumlajíc něco jako “Duncan mi slíbil pomoc” se vás snaží přemluvit, abyste spolu s ním šli do starého a dávno opuštěného sídla Strážců a zjistit pravdu u jeho předkyni. Vzhledem k tomu, že stojí v táboře a je nad ním svítivý vykřičník, kolik z hráčů podlehne koupi DLC?

  Toto DLC je ale docela povedené. Sice je poměrně krátké a před instalací patche (viz výše) zabugované, nicméně po dokončení přidává užitečného obchodníka, truhlu kam skladovat přebytečné věci (ač, přiznejme si, že jakmile se do ní jednou něco dá, tak se už pro to většinou nevrací) a kováře, který umí vykovat speciální meč – pokud jste nalezli vzácnou rudu. Navíc je možné rozšířit obzory postavy a přidat jí nějakou tu vlastnost – stačí se koukat a nebát se :)

• Návrat do Ostagaru:
  A nyní dle mne nejpovedenější DLC. Náhodou se doslechnete o lokaci, kde se setkáte s královým důvěrníkem – a ten vás pošle zpět do Ostagaru. Ten nyní vypadá trochu jinak – a o to je pocit z DLC silnější. Nejen, že získáte nové předměty, ale povedené flashbacky učiní vaši návštěvu více… emocionální. Vaším cílem je získat zvláštní materiály z královy truhly – přinejmenším v počátku. Doporučuji!

Suma sumárum – Dragon Age si dle mého názoru více než zaslouží titul “hra roku 2009″ – v mých očích totiž takovou hrou je. Jsem RPGčkař a myslím si, že každého, koho kdy bavily RPG hry, tak si hru musí užívat. Je skoro směšná myšlenka, že by ještě dnes, v době, kdy minulý týden vyšel datadisk, někdo hru nehrál, nicméně pokud tomu tak je – doporučuji si ihned koupit a začít hrát! Osobně hodnotím 9 z 10ti.

Za Ferelden!

P.S. – Omlouvám se, že článek vyšel o více než týden déle, než jsem avizoval – člověk je tvor do přírody líný :) Jedno plus se ale podle mě v sepsání podobného článku v den tak vzdálený od data vydání nalezne – je vidět, že hra není postavená na prvotním “jú” efektu. Baví stále a intenzivně :)

P.P.S. – Pokud by vás zajímalo, jak si vedu v Dragon Age, můžete se podívat na můj Bioware Social účet.