Tento článek jsem původně napsal pro server milujemefotografii.cz, kde vyšel 16.5.2012.

V posledních letech nabývá na oblibě focení s bleskem umístěným ne na těle foťáku, ale někde jinde ve scéně, plus odpalovaného dálkově, ať už kabelem nebo některým z bezdrátových systémů. Charakter výsledného světla je možné dále upravovat různými modifikátory. Tento článek je o tzv. gelových filtrech, které dokáží měnit samotnou barvu světla.

Díky snadné dostupnosti různých systémů pro dálkové odpalování blesků může prakticky kdokoliv zkoušet fotit podobně jako profesionál s externími světly. Odpalovače se dají pořídit za pár stokorun i za desítky tisíc, ale i za málo peněz se dá vytvořit hodně fotografické „muziky“. Přehled odpalovačů by nicméně několikrát natáhl tento článek, takže dnes se budu věnovat jen několika trikům, které je možné s blesky provádět. (Přehled může být jindy, pokud bude zájem)

Jedna ze základních a přitom efektních úprav světla je jeho obarvení. K tomu se používají tzv. gelové filtry, což jsou v podstatě tepelně odolné barevné fólie. Bokem upozorňuji, že i když je možné použít běžné fólie, tak blesk vydává krátkodobě vysokou energii a už se mně jakýsi materiál povedlo propálit skrz – pozor tedy na toto nebezpečí a také možnost „připečení“ k hlavě blesku.

Vybrané filtry, nahoře Window Green a CTO gel.

Gelové filtry, které jsou k sehnání ve fotografických obchodech, nicméně tímto problémem netrpí. Tyto fólie se také používají na velké ateliérové záblesky, což je důvod, proč se prodávají ve velkých rozměrech, mnohem větších než jaké bychom u externích blesků potřebovali. Naštěstí se objevilo pár možností, jak ušetřit.

Asi před rokem se objevil produkt firmy Rosco – The Strobist Collection, který zahrnuje 55 filtrů různých barev ve velikosti vhodné pro blesky. Alternativou může být také britský nadšenec, který kupuje velké filtry a rozřezává je do malých velikostí. Od něho je možné nechat si zaslat konkrétní barvy nebo opět připravenou sadu filtrů.

¨ Je mnoho různých způsobů, jak připevnit filtr k blesku. Spousta lidí používá lepící suché zipy.

Jedno z možných využití filtrů je při focení v interiérech, a to pro srovnání barvy blesku s barvou použitých žárovek/zářivek v daném prostoru. Zatímco blesk má zhruba teplotu jako průměrné denní světlo, tak tungstenová světla jsou do oranžova a fluorescenční do zelena. K tomu, aby se k nim blesk přiblížil, slouží gely Color Temperature Orange (CTO) a Window Green. Oba jsou k dispozici v různých sytostech. Při jejich použití odpadne problém, jak vyvážit bílou na fotce, kde se míchá několik světel.

Další použití jsou čistě kreativní. Dají se využít například k obarvení pozadí, jako tomu bylo před pár měsíci v mém článku o focení baletky. Tímto způsobem je také možné velmi snadno vytvořit kdekoliv barevné pozadí z bílé zdi nebo z papírového pozadí v ateliéru, ať už bylo původně bílé, šedé nebo černé.

Scéna osvětlená dvěma blesky. Blesk osvětlující pozadí je s modrým filtrem, přední blesk je bez filtru. Canon 5D Mark II, EF Canon 24–70 mm F2,8, 1/200 s, F5,6, ISO 200, ohnisko 70 mm.

Samozřejmě je také možné při focení lidí svítit barevnými světly přímo na model(ku) ze všemožných úhlů – představivosti se meze nekladou. K tomuto se pojí také trik, který je využitý na fotce tanečnice v klubu. Klub samotný byl v tu chvíli mimo provoz a velmi tmavý, osvětlený prakticky jen vzdálenými okny.

Dva blesky, jeden s červeným, druhý s oranžovým filtrem. Aby bylo v pozadí něco vidět, bylo nutné zvolit ISO 3200 a to i přes clonu F1,8. Canon 5D Mark II, EF Canon 85 mm F1,8, 1/100 s, F1,8, ISO 3200.

Dobře je vidět efekt blesku s červeným gelem, svítícího na modelku zezadu. Jak je ale možné, že okolí je modré, když běžné denní světlo zdaleka tak chladné není? Tento efekt je způsobený druhým bleskem, který svítí na modelku zepředu. Na něm je silný žlutý filtr, takže na původní fotce je modelka výrazně do žluta. Na počítači se jsem pak při zpracování posunul vyvážení bílé hodně do modra, což vyruší žlutý nádech a zároveň modře obarví pozadí, na které už obarvený blesk nedosvítil. Díky focení do formátu RAW jsou tyhle úpravy velmi jednoduché a bez ztráty kvality.

Chlapi (samotní) se nefotí tak často, takže tohle je vždy vzácná příležitost.

(Tento článek vyšel původně na webu milujemefotografii.cz.)

Focení v přírodě může být záležitost odpočinková, společenská i naučná. Ne vždy je ale po ruce exotická lokace, kam se člověk může ve volné chvíli dostat. Pro Brňáky je k dispozici příroda kolem města a v některých případech i ve městě samotném.

Cyklostezka, která začíná v brněnské čtvrti Obřany, je ideální pro výlet s foťákem. A i když se jako nejbezpečnější varianta bude zdát chůze, dá se tato výprava za focením přírody spojit také s jinou aktivitou. Vytáhnout můžete své bicykly či in-line brusle. Způsob dopravy záleží na odvaze a schopnostech konkrétního sportovce a také na aktuálním počasí.

Příroda se dá fotit ve všech obdobích, obecně nejbarevnější je ale na podzim, proto i já jsem vyrazil fotit na obřanskou cyklostezku v říjnu. V tomto článku jsou přiložené fotky ze dvou mých výletů v rozpětí čtrnácti dnů. Proto se nedivte, že je někde více mokro a slunce svítí jinak.

Světlo pronikající skrze listí je skoro vždy efektní. Canon 40D, Sigma 18–50 mm F2,8, 1/25 s, F5,0, ISO 200, ohnisko 50 mm.

Někdy se otevře výhled na protější kopec, který je na podzim krásně zbarvený. Canon 40D, Sigma 18–50 mm F2,8, 1/60 s, F8,0, ISO 200, ohnisko 40 mm.

Stezka poskytuje nepřeberně pohledů na samotnou cestu vinoucí se v lese. Kvůli místy tmavému lesu je dobré mít s sebou stativ, ale i bez něj lze při zvýšení ISO hodnot dosáhnout velmi dobrých fotek. Kromě cvičení zacházení s foťákem se zde také trénuje trpělivost. Pravidelně se mně stávalo, že ve chvíli, kdy jsem kompozici vyladil ke své relativní spokojenosti, tak zpoza zatáčky vyjel cyklista a musel jsem čekat, než zmizí ze záběru (nebo čekat velmi dlouho, pokud se objevila rodina s dětmi na procházce). Samozřejmě i s lidmi se dají pořídit dobré záběry, tentokrát jsem však chtěl fotky bez nich.

Stezka v lese. Rozmazané popředí se nemusí všem líbit, dává ale fotce hloubku. Canon 40D, Canon EF-S 55–250 mm F4–5,6 IS, 1/40 s, F5,0, ISO 400, ohnisko 116 mm.

Kromě focení silnice můžete svůj objektiv zamířit i na další různorodá zákoutí kolem stezky a přes hledáček obdivovat krásu přírody. Pořád je dobré mít na paměti běžná fotografická pravidla (zlatý řez, rámování apod.), ale rozhodně doporučuji experimentovat a fotit i fotky, u kterých si nejste jistí, jak dopadnou. Jednak je to v době digitální fotografie téměř zdarma a hlavně se často stává, že se něco povede a člověk se naučí novým věcem. Lehkou změnou pohledu se například také dá z fotky lesní krajiny udělat zátiší. Přestože moje snímky jsou zde převážně podzimní, už se pomalu můžete vydat na stezku za pořízením prvních jarních fotografií.

List s podzimní krajinou v pozadí. I přes clonu F8 je pozadí stále rozmazané. Canon 40D, Sigma 18–50 mm F2,8, 1/13 s, F8,0, ISO 200, ohnisko 29 mm.

Experiment s extrémně malou hloubkou ostrosti portrétního objektivu. Canon 40D, Canon EF 85 mm F1,8, 1/640 s, F1,8, ISO 200.

S trochou předvídavosti se dokonce z jednoho přesně stejného pohledu dají udělat tři různé fotky, jak je vidět na obrázcích níže. Kromě ostření na blízko nebo na dálku, se do fotky vešel projíždějící vlak, na který jsem si počkal.

Zaostřením na blízko dostaneme fotku, která by se dobře hodila třeba jako podklad pro podzimní oznámení. Canon 40D, Sigma 18–50 mm F2,8, 1/50 s, F2,8, ISO 400, ohnisko 50 mm.

V dálce se skrývají podzimní barvy orámované černými siluetami stromů v popředí. Canon 40D, Sigma 18–50 mm F2,8, 1/50 s, F8,0, ISO 200, ohnisko 50 mm.

Stačí trocha trpělivosti a žlutá barva dostane na fotce i komplementání modrou. Canon 40D, Sigma 18–50 mm F2,8, 1/50 s, F2,8, ISO 100, ohnisko 50 mm.

Vždy se také vyplatí dívat se po světelných efektech, zvlášť pokud jste na místě ve chvíli, kdy panuje mlha nebo opar. V tu chvíli slunce mezi stromy obvykle vytváří hru světel a stínů, která se dá zachytit i na digitální „film“. V tuto chvíli je ale extrémně důležitý výběr místa pro focení, protože se může stát, že o centimetr vedle už bude stínohra vypadat jinak.

V každém případě doufám, že pokud zvolíte tuto trasu, ať už s jakýmkoliv dopravním prostředkem, tak se vrátíte domů s dobrými vzpomínkami a fotkami.

Obřanská cyklostezka
Stezka s vynikajícím, jen několik let starým, asfaltovým povrchem začíná v Brně na Babické ulici (nedaleko konečné zastávky tramvaje č. 4) a vede kolem řeky asi 5 km do Bílovic nad Svitavou. Dál pokračují trasy pro cyklisty různými směry avšak s horším povrchem, takže např. bruslaři už dál pokračovat nemohou. Na druhém břehu řeky se nachází alternativní stezka spojující stejná místa – Obřany a Bílovice. Bohužel je v ještě horším stavu a pouze pěší tak na rozdíl od bruslařů a cyklistů mají možnost udělat si výlet jedním směrem po jednom břehu a zpět se vrátit po druhém.

Některé rostliny mají tak výrazné barvy, že se nedají ani věrně zachytit. Canon 40D, Sigma 18–50 mm F2,8, 1/640 s, F2,8, ISO 100, ohnisko 50 mm.

Jiný pohled na úzkou silnici. Kratší ohnisko znamená větší hloubku ostrosti. Canon 40D, Sigma 18–50 mm F2,8, 1/25 s, F3,5, ISO 800, ohnisko 50 mm.

Poslední fotka je trochu jiná než moje předchozí tvorba, ale jsem s ní dost spokojený (samozřejmě díky skvělé modelce!). Jak se líbí VÁM?

(Text původně vyšel na serveru www.milujemefotografii.cz.)

Při focení ve studiu určitě budete potřebovat foťák, pár objektivů, světla a často modelku se spoustou různého šatstva. Koho by však napadlo, že i fotograf by mohl potřebovat pro výkon svého povolání speciální oblečení?

Při focení ve studiu určitě budete potřebovat foťák, pár objektivů, světla a často modelku se spoustou různého šatstva. Koho by však napadlo, že i fotograf by mohl potřebovat pro výkon svého povolání speciální oblečení?

Při focení často fotím z podhledu. Jednak tento úhel opticky prodlužuje nohy modelky a také díky moji vysoké postavě (193 cm) by fotky pořízené z mojí výšky vypadaly velmi neobvykle. Kvůli tomu jsem nucen často na podlaze klečet. Chvíli se to vydržet dalo, ovšem po pár foceních se tvrdá podlaha začala čím dál více připomínat. Rozhodl jsem se s tím něco dělat a začal experimentovat s chrániči kolen.

Chráničů se dá sehnat celá řada, zejména pro různé sporty. Doma jsem měl v tu chvíli dvojí: Chrániče na hokej a na kolečkové brusle.

Hokejové chrániče jsou krásně měkké a nevadí ani dopad na kolena z velké výšky. Nicméně takovým akcím se snažím při focení vyhýbat, a protože ani létající puky v ateliéru nejsou zdaleka tak časté, jsou tyto chrániče zbytečně dlouhé, a tedy nepraktické. Navíc, dokážete si představit, že by vás samotné fotil fotograf s hokejovými chrániči na nohou?

Hokejové chrániče. Dobré, ale velké.

Chrániče na kolečkové brusle jsou mnohem menší, jenže pořád zbytečně mohutné s velmi důkladným zapínáním a plastovým povrchem, u kterého jsem si nebyl jistý, že mě nebude škrábat podlahu. Navíc jsem je původně kupoval za úplně jiným účelem, takže i když koleno dobře ochrání před odřením o asfalt, klečet v nich delší dobu na podlaze není úplně pohodlné.

Tady odbočím a uznávám, že bruslařských chráničů existuje spousta typů – asi by se našly i lepší (a rozhodně by se našly zachovalejší) než ty moje. Jenže takové jsem doma neměl, rozhodl jsem se tedy pořídit si speciální chrániče na focení.

Chrániče na kolečkové brusle. Nepříliš pohodlné.

Na e-shopech se chrániče pro fotografy hledaly velmi špatně, takže jsem se nakonec spokojit s chrániči pro povolání, při kterém se klečí skoro stejně často, ba ještě o něco více, než u fotografování, totiž podlahář. Podlahářských chráničů kolen opět existuje spoustu typů. Já jsem se rozhodl nešeřit a koupil si pár s gelovou výplní.

Výsledek: Paráda!

Kolena se teď na další focení těšila dlouho dopředu. Bohužel po pár použitích jsem zjistil, že i tohle řešení, jevící se ze začátku jako výborné, má háček. Chrániče nosím obepnuté přes kalhoty, které byly po několika hodinách nošení vždy propocené. Zkoumal jsem tedy další možnosti a nakonec jednu objevil.

Podlahářské chrániče. Dobrá volba, ale noha pod nimi těžko dýchá.

Možná, že už tušíte. Přiznám se však, že ani třináct let studia a práce na Fakultě informatiky mě nenaučilo, že existují montérky se zvláštně upravenými koleny. Na nich je dvojitá pevná látka, čímž vzniká mezera, do které se dá zespodu vsunout speciální tabulka vyrobená z měkkého materiálu. Vznikají tak volné kalhoty se zabudovanými chrániči.

Montérek existuje zase více typů a zdaleka nejde jen o standardní modrý model se zapínáním za krkem. Normální lidé si mohou montérky vybrat v různých prodejnách nářadí a potřeb pro řemeslníky. S námi vysokými je to horší, ale i tak jsem nakonec sehnal dobře padnoucí kalhoty. Po první hodině používání jsem sice ještě zjistil, že gumové výplně při klekání mírně sjíždějí dolů, ale nebylo to nic, co by nespravil kousek oboustranně lepící pásky.

Kalhoty s dvojitými koleny. Jedna výztuž na ukázku povysunutá. Zatím nejlepší řešení.

Nové kalhoty sice nevypadají tak civilně jako rifle, ale přece jen to nejsou ani typické montérky, takže při focení jsem moc negativních komentářů neslyšel. A pokud vidím zvídavý obličej, stačí nadhodit, že mám na kolenou schované chrániče a je při focení nové téma k hovoru, případně k zasmání.

Zatím se zdá, že tohle už řeší prakticky všechny obtíže. Když fotograf nemusí myslet na bolest nebo zpocená kolena, je řešení kompozice i komunikace s modelkou mnohem jednodušší. Nezbývá tedy než se rozloučit a začít přemýšlet, k čemu by se při focení dalo na kalhotách využít poutko na kladivo a kapsa na skládací metr…