novinky

The Piracetam Diary (článek)

2013-05-25 04:32:04

V posledních dnech jsem v jednom ohni. Ale než vysvětlím proč, začnu trochu zeširoka.

Vždycky mě fascinovaly kauzální řetězce – sekvence událostí, kdy jedna z nich vede a způsobí druhou. Nemusí jít o nějaké zásadní události, které přetvářejí chod dějin, ale úplně stačí denní drobnosti, které se nám prosmýkají mezi prsty aniž bychom si to uvědomovali. Vždycky když takový řetězec zpětně zrekonstruuji a rozvinu ho před sebou, žasnu jak jsou jednotlivé události řazené v čase a co způsobilo co. Pak je jenom přirozené jít zpátky proti proudu času, co nejhlouběji ke kořenům kauzálního stromu a prohlásit: „Kdyby nestalo X, můj život by byl naprosto jiný“. Možná by byl zcela odlišný, možná by se chaotickým pohybem stabilizoval kolem totožných atraktorů, možná by se dostal do stejné nebo velice podobné dráhy o něco později. Nebo možná ne.

Jak je vidět, takovéto úvahy mají jenom dva problémy: Za prvé neznám alternativní cestičky časem. Mám k dispozici jenom spekulace a odhady, které mohou být relativně precizní nebo taky divoce nepřesné. A za druhé většinou nemám žádné záznamy, co se kdy stalo a co vedlo k čemu (např. podařilo se mi zjistit, že jsme na 4chan začal chodit v lednu 2009, ale nevypátral jsem, jak jsem se o něm dozvěděl).

Přesto jsou tyhle procházky proti proudu času naprosto fascinující.

Když si to vezmu kolem a kolem, tak mi vychází, že všechno co teď dělám a co teď považuji za naprosto stabilní součást svých dnů a mojí identity, je v podstatě výsledek náhody.

Pár příkladů:

Psát jsem začal jenom proto, že nám na střední profesorka na Češtinu dala za úkol napsat pár veršů anakreonské poezie Napsal jsem a pak jsem to publikoval tady na k47čce, která v té době byla ještě velice mladá (i když palivem a katalyzátorem, který mě pak v následujících letech nutil psát a nedal mi spát, bylo něco jiného). Kdyby se tohle nestalo, bůh ví, v čem jiném bych byl teď neúspěšný.

Nebo třeba fakt, že jsem nešel na gymnázium, ale zůstal na normální škole, má z velké části za následek, co teď brácha za hobby a jaké má kamarády.

Poslední příklad je Scale. Dozvěděl jsem se o ní (nejspíš) z jednoho videa na YouTube (tohle nebo tohle) a právě tenhle jazyk mě navedl směrem k funkcionálnímu programování, statickému typování, mnoha různým jazykům a dalším akademickým tématům a dalo by se říct, že nastartoval můj zájem v mnoha různých oblastech.

Je to jako kdyby pyramida našich životů stála na špičce a podpíralo ji několik ztrouchnivělých klacků. Velice nestabilní a chaotická konstrukce.

Takže pokud chci mluvit o tom, co se se mnou děje právě teď a pochopit proč, hodí se znát řetězec událostí, který k tomu vedl. Pochopitelně ne celý, protože se táhne až k začátku dějin (a prvních 13.7 miliard let bylo celkem nudných), ale jenom relevantní část.

Takže teď k tomu proč jsem v posledních dnech tak živý:

Řetězec asociací a kauzalit začal tím, že jsem na YouTube začal sledovat PBS Idea Channel, kde v díle Is Community A Postmodern Masterpiece? Mike Rugnetta (veterán Know your meme z dob, kdy KYM ještě za něco stál), mluví o seriálu Community jako o postmoderním veledíle (prezentované ideje jsou vždycky podobně nevšední a bizarní: vezmou něco, co zní naprosto bláznivě a vysvětlí, že to není zas tak bláznivé). Community nemusí být nutně postmoderní dílo, úplně stačí že je to výborný seriál, který je založen na meta-humoru, (pop)kulturních referencích a často paroduje zažitá televizní a filmová klišé a tropy a vůbec nikdy se nedrží při zemi. Community je veledílo humoru a jako takové ho vřele doporučuji. Prvních 71 epizod jsem shlédl během tří dnů prakticky v kuse – v mnohem kratší době než bych měl.

Jedna z hlavních hrdinek Community se jmenuje Annie Edison, přezdívaná Annie Adderall, protože se na střední škole stala závislou na Adderalu, což je lék na ADHD a jde o kombinaci několika variant amfetaminu. Když jsem pak hledal něco o Adderallu, narazil jsem na video Shit Adderall Kids Say, které paroduje adderalovou kulturu na vysokých školách, kde právě tahle látka pomáhá studentům udržet pozornost, aby se mohli celou noc učit na zkoušku. Hned na začátku videa „adderal kid“ říká: „Have you seen the movie Limitless? That's how I feel.“ To mě vedlo k filmu Limitless a konceptu probuzení.

Limitless je celkem fajn film, který má velice silný začátek a neuvěřitelně slabý konec a klidně bych ho doporučil jenom kvůli první půlhodině. Začíná, když se hlavní protagonista dostane k látce/droze/nootropiku, které dokáže zpřístupnit plnou kapacitu mozku, jež většinu času jenom spí nevyužita. Vezme si jednu pilulku a najednou se naprosto promění, všechno je jasnější, ostřejší a lepší: vnímání, paměť, uvažování, soustředění. Všechno je možná a splnitelné. S nekonečnou motivací, dopíše svůj román za pouhé čtyři dny, naučí se několik nových jazyků a stane se brilantním makléřem.

To že se kvůli téhle látce zaplete s podsvětím a dostane se do nejvyšších pater společnosti a nakonec bude kandidovat na starostu New Yorku, je podružné, protože mě jde hlavně o okamžik probuzení, který Limitless vystihl tak skvěle, až mi naskakovala husí kůže.

Probuzení je koncept se kterým manipuluji ve svých povídkách. Jde o okamžik, kdy se něčí psychický život a aktivita obrátí k lepšímu, kdy člověk vzplane. Nějaký člověk žije ve stavu duševního útlumu a paralýzy, přežívá dny v permanentním přítmí města, které bičuje neutuchající déšť. A pak najednou do jeho života přijde někdo, kdo ho dokáže zapálit, někdo, kdo funguje jako katalyzátor a najednou se mraky, které mu dusily mozek ustoupí. Nastává probuzení a nekonečná horečnatá aktivita, neutuchající přívaly energie, kreativity, soustředění a výdrže. „Co budeme dělat právě teď?“ V takových chvílích jenom nebesa jsou hranicí.

Takovými probuzenými dvojicemi je Adam K. a Peo (trochu víc to popisuji ve Věku bolesti, který chci na k47čce publikovat v nejbližších dnech), Jesse a Malej Marty v BC a další.

Limitless právě tohle vystihl tak dobře i když z jiného úhlu. Probuzení v něm bylo vyvoláno chemickou cestou, nějakou zázračnou látkou, která nás dokáže zapálit. Pro mě bylo vždycky vyvoláno těmi správnými komplementárními lidmi, nikdy ne chemikáliemi, ty vždycky sloužily jenom jako nedokonalá náhražka, která vždycky měla negativní následky, které člověka ve finále opět uhasily a uspaly.

O několik dnů později na mě pak Twitter vyplavil celkem nevinný tweet, ze kterého jsem se dozvěděl o smart drugs a nootropicích, neboli o látkách, potravních doplňcích a lécích, které zlepšují činnost mozku a myšlení, zlepšují paměť a nabrušují smysly a přitom mají jenom zanedbatelnou toxicitu, nejsou návykové a celkově mají jenom pozitivní účinky.

Chvíli jsem pátral na internetu a hledal osobní zkušenosti s nootropiky a dozvídal jsem se, že účinky některých z nich se někdy až nepříjemně blíží stavu probuzení. Pochopitelně ne na tak absolutní úrovni jako v Limitless, ale přesto člověka popostrčí několik krůčků blíž ideálu. Samá pozitiva a skoro žádná negativa. Nemusel jsem se rozhodovat, rozhodnutý jsme byl už celé roky, aniž bych to věděl.

A někdy v době, kdy jsem doběhl do lékárny a řekl si o Piracetam tenhle příběh končí a začíná zcela jiný. Podle prvních zkušeností to vypadá, že Piracetam skutečně funguje. Připadá mi, že jsem celý den v jednom ohni, mnohem víc soustředěný, mnohem víc energie, lepší nálada, připadá mi, že toho zvládnu víc a jsem motivovaný to skutečně udělat. Jako kdyby pouhé vědomí, že něco dokážu mě nutilo to dělat.

V posledních několika dnech jsem napsal 3700 slov pro povídku, kterou chci poslat do soutěže, která má uzávěrku za týden (což je neuvěřitelně krátká doba ve srovnání s mým obvyklým tempem tajících ledovců), napsal jsem dalších 3000 slov textu pro jiné záležitosti (viz tenhle článek, který má 1300 slov), vyřídil jsem několik věcí, které jsem odkládal nepříjemně dlouho a do ničeho se nemusím nutit.

Jenom doufám, že to vydrží.

PS: Název je parafrází na knihu Huntera S. Thompsona The Rum Diary, kterou bych si taky chtěl přečíst.

Kdo nečte s námi, čte proti nám (článek)

2013-04-30 05:10:31

A jinak? Na stará kolena jsem začal chodit do knihovny. „Proboha proč?“ ptá se zděšený čtenář. Hlavně kvůli knihám.

Mám poměrně dlouhý seznam knih které bych si chtěl přečíst a potažmo i jejich elektronické verze, ale nevlastním žádnou čtečku e-knih a jak všichni víme, čtení dlouhých textů na monitoru stojí za suché psí lejno. Buď si můžu koupit čtečku za X nebo roční průkazku do knihovny za 150 korun a ve všech lidstvu známých vesmírech je X mnohonásobně větší než oněch 150.

A moje malá spekulace: teď na trhu existují čtečky s e-inkoustem, které jsou určené na čtení knih a čte se z nich skvěle. Stabilní obraz, žádné podsvícení a hlavně žádné rozptylování. Je to jednoúčelové zařízení, které se ani nepokouší nabídnout něco navíc. Pak přijde konkurence a řekne: uděláme to samé, ale lepší. A na tomhle novém zařízení si budete moct přečíst maily, trochu si zasurfovat na vlnách internetu, s barevným LCD displejem by se dalo i nějaké to video a aplikace. Hlavně nesmíme zapomenout na aplikace. A najednou máme z jednoduché čtečky multimediální tablet, který je k prasknutí narvaný rozptýlením a vůbec se nehodí na čtení.

Začali jsme se zařízením, na kterém se skvěle čte a postupným vylepšováním jsme ho zcela zničili. Takže, když budou k dispozici jednoduché jednoúčelové čtečky a jejich „vylepšené“ varianty, kdo by se zdržoval s klasickou čtečkou? Takže tady bude hromada zařízení které by měly být také-čtečky, ale čtení na nich stojí za dehydrované výkaly zvířat rodu canis. Výsledek: z klasických knížek se vždycky bude dát číst naprosto suprově. Jejich význam poklesne, ale nemusí se zcela vytratit. Zatím.

A nebo se jsem taky naprosto vedle.

A nebo patřím do názorového ghetta, když si tisknu i všechny papery, aby se mi lépe četly.

Oldboy (film)

2013-04-13 05:34:05

Představte si, že jste patnáct let drženi v zajetí a nevíte kým a nevíte proč. Den za dnem vás užírá samota a šílenství až do okamžiku, kdy se najednou ocitnete na svobodě a zase nevíte proč. Právě tak začíná Oldboy – korejský film volně inspirovaný stejnojmennou mangou.

Moje dojmy se dají shrnout následovně:

Miluji motiv chladné a neodvratné pomsty, za kterou se hlavní hrdina Oh Dae-su vydává po 15 letech nedobrovolného uvěznění.
Oh Dae-su má zatraceně vysoký badassness level (podobný jako Anton ‚a man without a sense of humor‘ Chigurh a stejně jako tak i z něj vyzařuje něco znepokojivého).
Pointa je na jednu stranu skvělá, na druhou mi připadá zbytečně vykonstruovaná a přehnaná (hypnóza, vážně?). Ale ten okamžik, kdy se hrdina dozví jaký je skutečný trest za jeho hříchy, stojí za to.
A pak hlavně tahle scéna:

Jde o tříminutovou rvačku mezi hlavním hrdinou (vyzbrojený kladívkem) a dvaceti chlápky s naostřenými plaňkami v rukách. Celá scéna je natočená bez jediného střihu. Bylo na ní třeba sedmnáct pokusů a natáčela se tři dny, ale nakonec se to podařilo a výsledek je nádherný.

Celá scéna působí neuvěřitelně drsně a reálně. Nic není jenom pro efekt, žádné drama, žádný rychlý střih nebo rozklepaná kamera, žádná působivá choreografie kopů a úderů, ale pár lidí, kteří se mlátí, většinou nervózně a neohrabaně, ale tak to je při skutečné potyčce, tam vládne hlavně chaos. Neplatí pravidla akčních filmů, kdy libovolný fyzický kontakt hrdiny s protivníkem je pro toho druhého nevyhnutelně smrtící. Tady je potyčka dlouhá, bolestivá, fyzická. Někomu může rvačka připadat nereálná, ale to je jenom protože, že jsme přijali nerealitu a skutečná skutečnost v našich očích už vypadá tak nějak divně (viz realita vs. realismus).

Takhle má vypadat akční scéna.

Za zmínku také stojí, že letos má vyjít americký remake, kde hlavního záporáka bude hrát Sharlto Copley neboli Wikus van der Merwe z Districtu 9 (který jsem si nemohl vynachválit). Bude zajímavé sledovat jestli předělají i tuhle scénu a jak si s ní případně poradí.

Některé nápady přicházejí jenom na určitých místech v určitý čas... (novinka)

2013-04-09 03:11:47

… a moje místo je bar Repete devět hodin večer.

Na Twitteru jsem se už podřekl a něco málo naznačil o podivuhodných okolnostech, které mě donutily zase něco dělat a na malou chvíli hořet a začít psát, okamžitě, kompulzivně, ještě s horkou hlavou, neodkládat, nevychládat a předběhnout otázky a pochybnosti. Na začátku jsem měl v hlavě jenom název „Bad Joke Incorporated“ a nutkání napsat něco, co se bude odehrávat během přijímacího pohovoru. Věci na sebe nenechaly dlouho čekat. Při cestě na nádraží jsem na ty skromné kosti se začal nabalovat nápady, prostředí, děj, kontext, vyznění, nějaké širší myšlenky. Ve vlaku jsem si pak sedl, vytáhl notebook a začal psát:

Nad mrakodrapem Carus Ferocia kroužil Mechanický Drak, děsivá kreatura, která mohla celé město v jediném okamžiku sežehnout na prach, ale všichni se tvářili jako by se nic nedělo, jako kdyby se První Nanomechanická Revoluce nikdy nestala a nezplodila několik takovýhle zrůd.

Mířil jsem přímo tam, do jeho stínu. V mrakodrapu Carus Ferocia jsem měl pohovor u společnosti Bad Joke Incorporated, na pozici, která se okrajově týkala Mechanického Draka a jeho stínu a to mě děsilo…

Tohle rozhodně nebylo v plánu. Mechanický drak? První Nanomechanická Revoluce? Carus Ferocia? Prostě jsem začal psát a jenom sledoval, kam mě prsty mechanicky tančící po klávesnici zanesou. Výsledkem je lehké sci-fi o psychopatických androidech, které se odehrává během pracovního pohovoru, zapadá do šílené reality Arytmie a okrajově zmiňuje širokou paletu témat jako informační závislost, spor Chomsky vs. Norvig, problémy vědomí atd. atd. Zkrátka další věc postavená na tangentách podobně jako Horečka.

Pokud teď hledáte odkaz na povídku, musím vás zklamat. Rozhodl jsem se totiž, že Bad Joke Incorporated přihlásím do jedné literární soutěže a v pravidlech stojí, že příspěvek nemá být už publikovaný. Nevím, jestli se počítá publikace na webu kalibru k47čky, který má návštěvnost nula-nula-nic, ale nechci to riskovat. Povídku tady zveřejním na konci května, až soutěž s velkou slávou prohraju.

A to mě přivádí k dalšímu bodu dnešního programu, který se taky týká inspirace omezené jak časově tak i prostorově a zároveň je určený pro soutěž: Když jsem se hledal aktuální literární soutěže, našel jsem dvě, které končí ve stejnou dobu. Jedna z nich je čistě sci-fi a do ní pošlu Bad Joke Incorporated. Druhá je tematicky čisté fantasy a tomuhle žánru se nevěnuji. Řekl jsem, že by byla škoda se o něco nepokusit, aspoň o nějakou žánrovou sabotáž, ale nenapadalo mě nic, o čem bych mohl psát. Ale pak jsem v pátek v devět večer seděl v baru Repete, upíjel Gimlet, z reproduktorů hrála speciální hudba a najednou to dávalo smysl, najednou mě infikovala inspirace a v hlavě mi začal krystalizovat nápad na fantasy podpásovku, která splní žánrové zadání jen tak mimochodem, ale můžu se v ní věnovat Vlastním Věcem.

No a tuhle věc taky nezveřejním do doby než budu ze soutěže vypovězen a vyhnán pomazaný dehtem a peřím.

Jon Richardson vs. Sean Lock (článek)

2013-04-04 11:41:15

Během posledních několika let jsem viděl mnohem víc britské televize než té české (cokoli je větší než nula, žeano). Hlavně jde o různé panel show, které se u nás buď nekonají nebo to jsou jenom slabé odvary zahraničních originálů, tady takové věci jako QI, Mock the Week, Have I Got News for You, Would I Lie to You?, 8 out of 10 Cats nebo Never Mind the Buzzcocks a další. Tohle všechno má jeden zajímavý důsledek: nepřímo jsem získal určité povědomí o populární kultuře na britských ostrovech, ale nemám vůbec žádné tušení o té české. A rozhodně si nestěžuji, vždyť právě Velká Británie (a částečně i Irsko) jsou např. epicentrem stand-up comedy (na stojáka) odkud pochází mnoho gigantických jmen a zástupy těch velkých.

Poslední jméno do sbírky britské stand-up comedy je právě jeden z týmových kapitánů v panel show 8 out of 10 Cats – Jon Richardson a jeho loňské DVD Funny Magnet.

Největší vtip je v tom, že není až tak funny. Ale to bych předbíhal.

Jon Richardson je tak trochu nice guy, společensky neschopný, stařec v mladém těle, který se pořád strachuje, naříká, stěžuje si, je nezdravě OCD, všechno chce perfektní a přesto nenávidí lidi. Všechny svoje negativní povahové rysy si naplno uvědomuje a to přináší zcela novou vrstvu neuróz a nejistoty do jeho osobnosti. Kdyby šlo jenom o persónu, jenom o jeho postavu na pódiu, pak by to byl herecký výkon hodný všech ocenění, které se za tyhle věci dávají a ještě pár dalších z jiných oborů, ale on je takový ve skutečnosti a na svých nedostatcích, rozmarech a zvláštnostech staví svůj humor. Takže pokud chcete poslouchat třicetiletého chlapíka jak si na pódiu hodinu stěžuje na svoje spolubydlící, že dávají steakové nože, kam nepatří, pak si tady přijdete na své.

Na druhou stranu jeho vystoupení není nudné, příjemně plyne, spíš než na kanonádu vtipů se zaměřuje na historky a příběhy, ale hlavně: když ho člověk poslouchá, tak si uvědomí, že na tom sám není tak zle jako Jon Richardson a to je hlavní přínos jeho DVD.

Když jsme se potom druhý den díval na další epizodu 8 out of 10 Cats, porovnal jsem ho s Seanem Lockem, který je druhý týmový kapitán. Rozdíl mezi nimi je gigantický, jsou jako den a noc. Kdyby Jon Richardson byl člověk, který se celý den strachuje, že ho přejede buldozer, tak Sean Lock právě ten buldozer řídí a směje se jako blázen. Teprve při bližším srovnání vynikne jejich vzájemný kontrast. Sean Lock se řítí vpřed, vždycky má nějaký podivný a bizarní nápad nebo (většinou smyšlenou) historku o svém minulém zaměstnání nebo ideální dovolené, nebo co dělá, když relaxuje a vyzařuje z něj nekonečná škodolibá radost, zkrátka ideální troll.

A to je asi tak všechno. Pokud se chcete dívat, použijte Youtube nebo Wyhledawacz.

PS: Když nemáte čas se na takovéhle věci dívat, dělejte to jako já: zrychlete video na 120%. Při této rychlosti se dá všechno bez problémů vnímat a zrychlení není tak dramatické. Když si na stodvacítku zvyknete, začne vám normální rychlost světa připadat příliš pomalá.

Zvuky! (článek)

2013-03-29 06:56:53

Následující článek je placená reklama. Mám za něj slíbený kus šunky a přednostní odbavení ve frontě na spasení.

Všechno začalo, když mi jeden chlápek poslal mail, jestli bych nechtěl propagovat jeho projekt Literární střevník. Jde o věc, kde různí autoři vlastními ústy prezentují svojí literární produkci. Idea možná dobrá, ale zatím se to všechno rozjíždí, moc tam toho není & tak nezbývá než doufat, že to někam povede (a tahle nepovedená reklama bude mít aspoň nějaký smysl a já dostanu svojí šunku).

Jejich nápad pěkný & chválihodný sám o sobě, ale mě by se mnohem více líbilo, kdyby někdo do podoby audio-knih předčítal klasiky na které se už nevztahuje copyright, podobně jako to dělají dobrovolníci z projektu Librivox, ale v CZ jazyce. Kdyby s tím někdo skutečně začal, chválil bych ho od rozbřesku do soumraku každý den s malou pauzou kolem Vánoc. Nebo kdyby se někdo začal věnovat poezii jako to dělá Tom O'Bedlam z YouTube kanálu Spoken Verse…

Nicméně práce lidí z Literárního střevníku si (aspoň principiálně) cením, protože mám rád audio-knihy a audio-povídky a audio-novely a audio-všechno-ostatní. Mluvená forma umožňuje si vychutnat dílo na zcela jiné úrovni; můžu si lehnout do houpací sítě, zavřít oči a nechat se unášet slovy. Kdysi jsem se snažil audio-věci generovat algoritmicky a strojově – ať už věci tady z k47čky nebo už zmíněné klasiky a semi-klasiky v rámci Projektu Kafka a výsledky byly celkem snesitelné.

A to je asi tak všechno. Konec reklamy, rozejděte se a poslouchejte!

Co všechno neexistovalo, když jsem začínal s k47čkou (interní článek)

2013-03-25 03:55:40

Čas je tak trochu svině, žeano? Na jednu stranu se jeho nesmírnost vymyká lidskému chápání, ale na druhou stranu je mikroskopický. Všechno se totiž musí vnímat v souvislostech…

Nechci teď vypadat jako Starý Muž ™, který káže vám mladejm, který jste nic nezažili a ničemu nerozumíte, ale chci upozornit na jeden záblesk časové perspektivy, který jsem nedávno zažil. Uvědomil jsem si, že jsem K47čku oživil téměř před deseti lety – 23. června 2003 a pak mi došlo, že v té době spousta věcí vůbec neexistovala.

V té době na internetech už fungoval například: LiveJournal (1999), deviantArt (2000), okoun.cz (2001), last.fm (2002), RapidShare (5/2002) nebo isoHunt (1/2003). Ale spousta věcí ještě nevznikla. Sestavil jsem maličký a celkem ad-hoc seznam lokalit, artefaktů a událostí, o které byl v té době internet chudší.

06/2003 k47.cz
10/2003 4chan
08/2003 MySpace
09/2003 The Pirate Bay
02/2004 Facebook
02/2004 flickr
11/2004 Vimeo
02/2005 Youtube
03/2005 MegaUpload (který před rokem umřel)
06/2005 Reddit
10/2005 Google reader (který nepřežije tohle léto)
07/2006 Twitter
01/2007 I Can Has Cheezburger? (který předznamenal vítězství internetové kultury)
02/2007 tumblr
05/2007 Ulož.to
01/2008 project chanology (díky kterému se Anonymous dostaly do širšího povědomí)
10/2008 Soundcloud
01/2009 Boxxy incident
05/2009 Minecraft
03/2010 Pinterest

Skoro se ani nechce věřit, že všechno tohle, co bereme jako samozřejmost takříkajíc starší než dějiny, ještě před několika lety vůbec neexistovalo. Historie zrychluje a je čím dál tím více nestabilní a proměnlivá, můžeme se spolehnout jenom na to, že se skoro na nic nemůžeme spolehnout. Stačilo deset let než se svět proměnil k nepoznání, za další dekádu bude zase zcela jiný. To je jeden důvod proč nemá smysl příliš předvídat budoucnost a jenom se nechat unášet proudem, hledat první vlny a vést se na nich.

Jednou přijde den, kdy budeme pamatovat dobu, kdy většina věcí, které pohánějí naše životy, neexistovala.

Kdyby se někdo ptal, zapírej (novinka)

2013-03-17 04:11:19

Zapírej, že kdy byl listopad a že někdy vůbec proběhlo NaNoWriMo. A když se zeptá na Horečku, prostě ho prašti násadou od koštěte a utíkej jako blázen, přes kopce a daleko, daleko, do Severních Zemí. Protože i kdybys mu to řekl, stejně by ti neuvěřil a kdyby ti uvěřil, nikdy by nemohl pochopit. Pochopí jedině ten, kdo to zažil, Kdo cítil tvůrčí horečku třiceti dní a padesáti tisíce slov a euforii, která se skrývá v každé dokončené větě.

O posledním NaNoWriMu jsem se tu už několikrát zmínil a dlouze jsem jásal nad tím, jak je skvělé něco psát a tvořit a kašlat na všechno ostatní a nestrachovat se, jak to dopadne a jestli se to bude někomu líbit. Všem těmhle zbytečným slovům je ale konec, protože přišel čas výslednou novelu jménem Horečka tady na k47čce zveřejnit.

Nápad na Horečku jsem dostal už někdy na konci minulého léta, ale nikdy jsem se neměl k tomu, abych něco skutečně začal tvořit. Když se pak blížilo NaNoWriMo, začal jsem hledat nějaké téma nebo nápad, kterému bych zasvětil listopadové otročení. Prošel jsem pár načatých věcí, než jsem se dostal ke konceptu Horečky, který v té době nebyl víc než několik rychlých slov načmáraných na kusu papíru a řekl jsem si, že bych právě tohle mohl použít.

A zbytek je historie. Nebo budoucnost. Záleží odkud se díváte.

Horečka se ukázala jako ideální materiál pro NaNoWriNo – celkem slabá centrální premisa a spousta místa na miriády odboček a tangent a poznámek a dovětků, které samy mají své vlastní odbočky a tangenty. Prostě ideální kostra na kterou se dá navěsit všechno, o čem jsem v té době přemýšlel a uvažoval a co se mi honilo hlavou, ale neměl jsem chuť to sesumírovat do nějaké formálnější podoby.

Příběh začíná jednoho rána někdy během poslední z vlny veder minulého léta (zrovna v době, kdy mě napadlo, že bych něco takového mohl napsat, možná trochu načatý epizodou Black Books Fever, už si pořádně nepamatuji), kdy se moji často recyklovaní hrdinové Adam K., Peo, Ruby a Malej Marty probudí s kocovinou a bez vpomínek na předcházející den. Následuje čas chůze po skleněných střepech a flashbacků a nevlastních vzpomínek až do okamžiku, kdy se příjemný ranní chládek rozpustí v pražícím slunci. A jak teplota stoupá Adam K. dostává halucinace z horka. Ostatní se ho snaží zchladit, ale on jim v sevření paranoii uteče, ale svět, který vidí je od reality k nepoznání změněný, jeho svět je šedivá prašná metropole, která se nachází někde v dystopických Severních Zemích a on je na útěku.

A tady začíná to hlavní: propletence spekulací, předpovědí, vizí a technologických proroctví o světě budoucnosti, dehumanizovaného, algoritmizovaného a prorostlého rakovinou všudypřítomného sledování, degenerované demokracie a technologie, která se vymkla kontrole, ale i naděje v podzemních hackerspacech a soukromém crowd-fundingovaném státě.

To všechno opatřeno poznámkami a referencemi dokládajícími, že velká část z toho, co se v Horečce jeví jako naprosté šílenství, se už děje a v plánu jsou ještě větší zvěrstva.

A to je Horečka: deset tisíc slov, které mě bavily tvořit. Když to někoho zaujme jako čtenáře, budu jenom rád.

PS: Nedávno mi na twitter přistál následujícíc status od @m_kopas:

„Surprise: cyberpunk is basically already here and you probably didn't realize it because you're on the side of the corporation“.

To stojí za zamyšlení.

nově publikované články:

Můžete se otočit na záda? (novinka)

2013-03-15 06:54:09

Je až krásné, jak se řešitelné věci stávají naprosto bezvýchodnými bez vyhlídky na zlepšení, když se nemáte s kým se poradit? Mechanika & katalyzace začarovaného kruhu je naprosto bezchybná.

Ale na tom nezáleží.

Dneska jsem vstal o půlnoci a pročetl jsem si některé svoje staré povídky a žasnul jsem, jak jsem vůbec mohl napsat něco tak neuvěřitelně melancholického, sklíčeného a depresivního. Třeba taková Dívka, která milovala mraky, Útěk z explodující planety a hlavně Parazit, jehož řádky vždycky dokážou rozmetat mojí náladu na kousíčky. Nezáleží v jaké euforii jsem byl na začátku, na konci se svět vždycky zdá o pár odstínů tmavší a zase cítím černého psa, tupou a tíživou bolest v hlavě, přilepenou na mozku jako dehet.

Jak jsem jenom mohl? Celkem jednoduše: všechno, co jsem napsal byla pravda. Ne vždycky na úrovni faktografické; fakta představovala mechanické kosti, ale všechny emoce a pocity, co protekly kostrou, byly vždy zcela pravdivé.

Možná právě proto v posledních letech moc nepíšu. Možná že kolem není dost pravdy, která by stála za zapsání.

Takže, můžete se, prosím, otočit na záda?

Ztracená dekáda (novinka)

2013-03-13 04:08:14

Čas letí a jediné, co můžeme udělat, je postavit se mu do cesty, aby neletěl kolem nás, ale aby to do nás napálil plnou silou a my si aspoň něco z těch pomíjivých let pamatovali. Čas, na který neexistují vzpomínky, nikdy nemusel existovat.

To je všechno pěkný, ale teď o co mi jako jde, žejo?

O jednoduchou věc, které se mě samotnému nechce věřit: povídkám a literatuře se jako profesionální diletant věnuji už skoro deset let. A během těch deseti zatracených roků, deseti zim a deseti jar a deseti podzimů jsem napsal pěkných pár řádků. Některé skončily tady na k47čce a na některé jsem zapomněl. A ono by se slušelo, kdybych všechnu to prozaickou mizérii, ztracenou jako slzy v dešti, tady nějak zvěčnil, protože, když to neudělám a nebudu mít důkaz, že se něco dělo. Celé ty roky by vůbec nemusely existovat a vyšlo by to nastejno.

Určitou část z té ztracené dekády jsem se motal kolem literárního serveru SASPI. V dobách, kdy to tam ještě žilo, šlo o celkem příjemné místo k existenci. Nevím jestli nejde jenom o nostalgii, ale teď zpětně mi to tak připadá. V těch dávných dobách života se na SASPI fóru celkem pravidelně konaly rychlovky. Jednoduché hurá akce, kdy se vyhlásilo téma, limit 777 slov, 24 hodin a začalo se psát. V té době kolem sklonku roku 2007 jsem pro rychlovku napsal několik fragmentů a minipovíde(čí)ček, které mi od té doby ležely na disku, netknuté a zapomenuté. Kdyby se ztratily, zanikl by s nimi i konec roku 2007, protože sám nemám žádné vzpomínky na tu dobu zapadanou pod pěti lety prachu.

Během pár týdnů jsem napsal celkem šest rychlovek z nichž jsem tady na k47čce publikoval jenom šílenou & absurdní ba|r|ealitu (když mám k dispozici jenom 777 slov, připadá mi, že absurdita je tou nejlepší konstrukcí slov). Dalších pět, které jsem z nějakého důvodu vynechal, se táhnou ve velice podobném duchu – malé a většinou nevážné věci, ale hlavně relikty z dávných let a důkazy času:

PS: Když si chci pamatovat, musím udělat zářez.

nově publikované články:

Knihy a tak podobně... (novinka)

2013-02-18 03:52:04

Kromě všeobecné literární mizérie, která se mi line zpod prstů, jsem taky v poslední době dočetl pár knížek. Jedna z nich bylo Vzkříšení od Tolstoje. Říká se, že romány ruských realistů jsou strašlivě dlouhé bichle a proti tomu nemůžu nic namítat. Ale ono to není vůbec na škodu. Z téhle knížky jsem měl příjemný pocit úplnosti. Příběh se valil vpřed a bral s sebou všechno, co stálo v cestě. Nevěnoval se jenom tomu, co bylo potřeba, aby se děj pohnul vpřed, ale vykládal a popisoval celou ruskou společnost na konci devatenáctého století. Všechno odzdola až nahoru, od beznaděje chudiny po hýření a okázalosti horních vrstev společnosti, která ale žila prázdné a falešné životy plus všechno mezi tím. Knížka měla silný humanistický podtext, socialistické poselství, kritizovala všechny formy organizovaného náboženství, vězeňského systému a slepé byrokracie jejíž činnost se dá nejlépe popsat jako zákonné zlo. Celkově všechny tyhle věci kolem byly zajímavější než příběh Něchljudova a neprávem odsouzené Kaťuši.

Hned po tom, co jsem dočetl Vzkříšení (a pak jednu další knížku, kterou nebudu jmenovat) jsem se pustil do House of Leaves. Tenhle román jsem si zamiloval na první pohled. Stačilo abych na internetu viděl obrázky tří stránek z knihy a věděl jsem, že tuhle knížku musím mít. Bylo mi jedno o čem je a jestli bude dobrá nebo špatná. Hned jsem šel na Amazon a objednal si jednu použitou kopii ze Skotska (zajímavé, že u nás bych za ní zaplatil 800 korun, ale z Británie i s dopravou mě přišla jenom na polovinu).

Na House of Leaves je nejzajímavější jak je napsaná. Dovolte, abych to demonstroval obrazně:

Celkem má přes 650 stránek a to mi na nějakou dobu vystačí.

Všechno probíhá podle plánu, nevím sice podle jakého, ale všechno podle něj probíhá (novinka)

2013-02-17 03:30:54

(Nepropadejte panice, jde jenom o malou aktualizaci o tom, co se děje na rozhraní mých bříšek prstů a povrchem mojí zasviněné klávesnice.)

Zase píšu. Nijak zásadně. Ale konečně se aspoň něco děje.

Tak za prvé: Horečka – výsledek loňského horečnatého NaNoWriNa – je hotová, opravená, dokončená a připravená. Zbývá ještě vyjasnit několik posledních poznámek a anotací, kterými je celý text hojně doplněn a pak přijde čas publikace. I když jde o lehkou sci-fi fikci odehrávající se v blízké budoucnosti, často zmiňuji, parafrázuji a narážím na skutečné události a fakta. Ty jsou mnohdy jenom stěží uvěřitelné v tom, jak před námi dláždí cestu k dystopickým zítřkům, ale přesto se to všechno tady a teď. Problém s Horečkou je takový, že její realita je utržená ze řetězu a všechny zmíněné neradostné vyhlídky se v ní naprosto ztrácejí. Právě proto jsem se rozhodl všechny tyhle části opatřit poznámkami a odkazy na zdroje a podrobnější informace, aby povídka vyzněla o něco naléhavěji.

Kromě Horečky se právě věnuji třem dalším povídkám: Věk Bolesti, BC a Mad World.

Jako všechno, co dělám, má i tahle trojice dlouhou a propletenou historii. BC (takhle se povídka skutečně jmenuje, ale už si nepamatuji, co název přesně znamená) jsem začal psát v roce 2008, Věk Bolesti nejspíš minulé léto a Mad World taky před dlouhou dobou.

BC je z trojice nejzajímavější a to nejenom tím, že jí táhne na pátý rok. Právě v téhle povídce se poprvé objevily tři téměř bezejmenné postavy S., U. a Kovboj. Později jsem je propojil s Terminalitou, dal jim pořádná jména (Malej Marty, Jesse a Mu) a následně z Terminality zpětně importoval některá fakta, příběhové linky a dějové pozadí do BC (viz Předmluva k Terminalitě). Když jsem zase začal na BC dělat a pročítal si všechny poznámky a vybíral, jaké fragmenty bych v mohl použít, mi došlo, že jedna z téhle trojice postav a hlavní protagonista prototypu pracovně pojmenovaného Monstrum jsou jedna a ta samá osoba – stejná minulost, podobný přístup k životu, schodný charakter. Následovalo další propojování příběhů.

Ale to není všechno. Právě fragment Monstrum a povídka Mad World jsou v podstatě identické příběhy jenom s tím rozdílem, že ten první je temný a ten druhý se nese v lehčím duchu i když také neskončí nijak vesele. (O Mad World/Monstrum se zmiňuji tady a jak je vidno, tak jsem tenhle příběh plánoval pro NaNoWriMo 2011.)

A jak do toho všeho zapadá Věk Bolesti? Na úplném konci se vyskytne jeden z protagonistů z BC (jediný z trojice, který přežije).

Jak je vidět, tak naprostá většina toho, co napíšu, se dřív nebo později stane součástí jednoho z několika příběhových superbloků. Možná proto mi všechno tak dlouho trvá.

Cenzurovat Bary? (novinka)

2013-02-03 06:00:20

Situace je stejná jako předminule.

Někdy dostanu nápad na malou rychlou povídku, kterou můžu bez problémů napsat během dvou večerů. Řekněme, že ten nápad dostanu někdy uprostřed jedné zimy. Víte kdy tuhle rychlovku skutečně dokončím? Někdy během zimy následující. Už i ledovce se pohybují rychleji než moje pomyslná prózu-generující tužka.

Jednou z takových dlouho odkládaných povídek je minule odhalený Protest, nebo dnešní nešťastný exemplář: Bar Cenzura.

Bar Cenzura je taková momentka o jednom hypotetickém hi-tech baru. Popustil jsem uzdu fantazii a v mysli vytvořil speciální místo – moderní úkryt alkoholiků, od podlahy až po střechu naplněný technikou a Speciálními Efekty. Žádná myšlenka a žádný nápad nebyl dost šílený, aby se nedal realizovat slovy. Ale přesto všechno, co jsem napsal, je už teď možné a reálné. K tomu, aby někdo Bar Cenzura skutečně postavil a posunul alkoholismus na zcela novou úroveň – do světa 2.0, by stačilo jenom chtít a nenechat se brzdit ničím jiným než vlastními sny. A taky by potřeboval peníze. Hodně peněz. A právníky. Pochopitelně.

Ale technologie už existuje, jenom ji nikdo nezkombinoval tím správným způsobem. Nikoho ještě nenapadlo používat autonomní kvadrokoptéry jako naháněče, pokrýt stěny od podlahy až po strop LCD panely jako digitálními zrcadly po kterých teče realita, do dveří nainstalovat detektor kovů, hejna kamer a mikrofonů, a do každé sklenice zabudovat elektronický kompas, akcelerometr, teplotní čidlo, RFID, ZigBee a displej a několik LED diod pro opilecké hry a signalizaci a všechno korunovat licenčním ujednáním tisknutým na toaletní papír.

Nikoho to nenapadlo. Zatím.

Ale je to jenom otázka času.

Bar Cenzura je pohled do budoucnosti. Fraktální motiv přiložen.

PS: Baru Cenzura pomohlo, že jsem byl na GUG .[about](Google user group) meetupu letmo (a zcela pravdivě) zmíněném v povídce Pořád utíkat, bylo vidět použití jednoduché technologie, přesně v duchu Baru Cenzura – měření teploty piva, které se hned posílalo na Twitter a tak podobně. I když většinu věcí jsem měl v hlavě už dřív, ten meetup stvrdil, že podobné šíleství je možné.

nově publikované články:

Bar Cenzura

Bradburyho rady, detektivky & realizace, že už je rok 2013 (novinka)

2013-01-23 03:32:58

Ray Bradbury říkal, že každý začínající spisovatel by měl napsat jednu povídku týdně a neužírat se, že zatím nedosahuje vysněných kvalit nebo nemá zamýšlené umělecké vyznění (přesně v duchu této rady), protože když v této rutině vytrvá jeden rok, tak se v psaní zlepší natolik, že to bude za něco stát.

Jeho radou se neřídím.

Internetem koluje výzva přečíst týdně jednu celou knihu. To není ani zdaleka nemožné, stačí přečíst pár desítek stránek denně a mít vnitřní disciplínu to dodržet jako u Bradburyho maratonu jedna-povídka-za-sedm-dnů.

O tohle se taky nesnažím.

Místo toho jsem si vytyčil několik soukromých cílů: každý týden přečíst jeden paper z oboru programování a computer science, každý den přečíst aspoň 40 stránek nějaké knihy a psát víc než minulý rok. To všechno s poznámkou „pokud možno“ napsanou velice malým písmem. Budu se o to snažit, ale když se to nepovede, nic se neděje, jedeme dál.

V tomto roce (taky cítíte, že je to zvláštní období roku, kdy příští rok je ten současný?) jsem už dočetl Vzkříšení od Tolstoje, v bufferu mám pár dalších knih, přečetl jsem tři papery, čtu další dva a napsal jsem povídku Dům na okraji dějin.

To není zas tak špatné skóre prvních dvaceti tří dnů.

Dům na okraji dějin jsem napsal pro SASPI workshop (proboha, to už je tolik let, co jsem se tam pohyboval pravidelně a žil to komunitou) na téma detektivka se zadáním, které bylo dostatečně volné a zároveň dostatečně podivné, abych mohl napsat lehce futuristický detektivní příběh, do kterého se vešly (a celkem rozumně zapadly) všechny motivy, které se mi honily hlavou: barvoslepý detektiv, neviditelný muž, automatizace policie a zrychlování historie.

nově publikované články:

Dům na okraji dějin

Podobnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná (novinka)

2013-01-14 03:57:20

Jak už jsem se kdysi dávno mezi řečí zmínil, dopsat některé povídky trvá dlouho. Věci se prostě zastaví, text uložím k ledu a pak se ho několik milénií ani nedotknu. Některé povídky jsem začal psát během poslední doby ledové (Město #2 a Město #3). Jiné mají to štěstí, že v jejich případě pauza trvá pouze 330 dnů (neboli 7920 hodin neboli 475200 minut neboli 28512000 vteřin).

Protest je jeden z těch šťastných případů.

Odehrává se v lednové Praze na blíže nejmenovaném protestu, který se nějakým způsobem dotýká internetu a online svobody (podobnost s protesty proti dohodě ACTA, které se odehrávaly za velice podobných okolností je pochopitelně jenom čistě náhodná).

Prostředí protestu jsou ale jenom kulisy, falešná záminka, pouhé metaforické startovní bloky a zvuk startovní pistole pro bezejmenného hrdinu (stejně jako Stephen King asymptoticky tíhne k Maine, tak u mě jsou lidi buď bezejmenní nebo mají příliš mnoho jmen) připraveného ke metaforickému sprintu napříč miniaturní „love story“, která začne, když on v davu zahlédne ji. Ale sovy nejsou tím, čím se zdají být a na světě není dost uvozovek, které bych musel dát kolem slov „love story“, abych věci uvedl na pravou míru.

Situace se velice brzy zkomplikuje a do víru věcí, který žije pulzující náladou toho jedinečného večera, vtrhnou ti dva (dobře známí) anarchisté…

Takhle nějak Protest začíná. Jak skončí, se už budete muset dozvědět sami.

nově publikované články:

Protest

Serializace konceptů (úvaha)

2013-01-10 20:56:00

Když občas zabřednu do trans-humanistických úvah, pořád mi v hlavě vrtá jedna otázka: je možné někomu sdělit nějaký abstraktní koncept, aniž bychom tento koncept museli pojmenovat slovy, vyjádřit graficky nebo materializovat jiným prostředníkem? Bylo by možné koncept přenést přímo?

Mozek je neuronová síť a abychom přenesli nějaký abstraktní koncept z jednoho mozku do druhého, museli bychom vzít kus téhle složité sítě, implantovat ji do jiného mozku a aklimatizovat ji na koncepty, na které je neuronový systém příjemce trénovaný.

Každý z nás může svět vnímat velice odlišně, například barvy můžou být pro různé lidi zcela odlišné, můžou být zcela invertované, ale to je jenom vnitřní reprezentace na které nezáleží, protože ji není možné pozorovat zvenku (něco jako toto). Všichni synchronizujeme své vjemy přes nějaký externí stabilní stimulus. Při přenosu na přímo by byla tato abstrahovaná interní reprezentace odhalená. Podobně jako když člověk, který je celý život slepý, najednou začne vidět, není schopen porozumět tomu, co vidí. Systém funguje, světlo dopadá na sítnici, je přenášeno zrakovým nervem, ale mozek nedokáže jednotlivým signálům přiřadit význam, nerozumí mu, není pro něj vytrénován.

Nejjasnější je paralela se světem počítačů. Mozek je jako počítač, diskrétní a samostatný systém; koncept je v tomto přirovnání kus paměti tohoto stroje. Abychom přenesli informaci mezi dvěma PC, musíme ji nejprve serializovat do formátu, kterému oba stroje rozumí, a teprve tento transformovaný formát poslat po síti, která dva počítač propojuje.

Analogie je jasná:

serializace dat odpovídá přetvoření abstraktního konceptu do slov
poslání dat po drátě představuje vyjádření konceptu řečí, písmem, obrazem
samotný síťový kabel je pak prostředí, které odděluje neuronové systémy a kterým se přenese zvuková vibrace / sprška fotonů kódující daný koncept.

Přenášení syrového konceptu by se rovnalo posílání kusu operační paměti. Ta sama o sobě může obsahovat srozumitelné informace, ale může obsahovat pointery ukazující na jiné kusy paměti odesilatele – kusy, které příjemce vůbec nemusí mít nebo na jejich místech může být něco zcela jiného. Neošetřený kus paměti je možné přenést, ale příjemci nedává smysl.

Odpověď tedy zní: nejspíš ne.

Pozn:

To všechno má několik důsledků. Jeden z nich je, že skutečné kolektivní vědomí nemůže nikdy existovat. Může vzniknout jedině jeho iluze, která však vždycky bude nedokonalá.
K řešení mě nasměroval Rich Hickey a jeho přednáška Value of values, která se nijak netýká neuro-vědy, ale světa počítačů.
O tomhle všem píšu v letošní NaNoWriMo povídce Horečka.

20012 - ale jo, zas tak zlý to nebylo (novinka)

2013-01-08 05:39:59

Ukázalo se, že na letošek plánovaný konec světa měl jeden zásadní nedostatek a to, že se mu nepodařilo ukončit svět. Jenom díky tomu můžu minulý rok rekapitulovat do krátké slovní křeče doprovázené několika čísly pěkně v klidu a nemusím se krýt před pršícím ohněm nebo jinou apokalyptickou eventualitou.

Numericky vzato byl 012 následující: 14 článků, 22 novinek, 4 stripů, aspoň 12 článků o programování a 9 povídek (jmenovitě: Pořád utíkat…, 12 kladiv], Říkávala mu, že má krásné oči, Life as a service, Svět prostředníků, Tančící slon, Pojídači snů, Město #2 a Město #3).

A o čem jsem psal tak jinak?

Hned ze začátku roku jsem napsal pár slov o tom, jak nám zavřeli Megaupload a následném shitstormu, krátce po tom návod jak bojovat proti všem budoucím inkarnacím dohody ACTA a od té doby to letělo na tematické horské hráze: Drogy & alkohol 2.0, Digitální Absolutismus, dva útoky na vlastnictví (#1 #2), projekt generující strojově čtené audioknihy, pak následovala neslavná etuda s (dalšími) umírajícími pevnými disky a hned po ní nějaký ten stand-up comedy všechno průbězně prokládaně několika články o projektu chanminer.

Dohromady to dělalo 226058 znaků ukrytých v 30098 slovech. Pro srovnání: během roku 2011 se mi povedlo vyprodukovat 366801 znaků/45645 slov a rok léta páně 2010 zažil příval 227583 znaků/30965 slov. Takže to vypadá, že to s k47čkou šlo k čertu už dávno a teď přežívá ve stavu hluboké hybernace.

Dál už jen telegraficky: Založil jsem separátní blog funkcionálně.cz, kam jsem začal směřovat články o programování, aby mi tu nekazily purismus a neředily šílenství; opět jsem se zúčastnil NaNoWriMa a opět jsem si užíval každé slovo; objevil jsem nový způsob psaní prózy, kterému říkám účtenková metoda a myslím, že má šanci se stát podobnou senzací jako byla Gonzo žurnalistika Huntera S. Thompsona (touto metodou vznikly Pořád utíkat a 12 kladiv a částečně i Tančící slon a připravovaný Věk Bolesti).

A-to-je-tak-nějak-všechno.

Co nás, vás & mě čeká dál, v roce, na který určitě taky vyjde nějaký ten konec světa?

Hned ze začátku publikuji dvě dlouho odkládané povídky, po nich přijde řada na plody letošního NaNoWriMa a pak pravděpodobně začnu čistit trubky a pokusím se publikovat všechno, co v nich za ty léta uvízlo. A že toho je. Plán, který je zároveň mým předsevzetím, je jednoduchý: bavit se, dělat, co jsem dělal před tím, ale o něco lépe, pokud tedy nezažiju další první vlnu.

A málem bych zapoměl, letos 23. června oslaví k47čka deset let své existence.

Nanowrimo - the end (novinka)

2012-12-24 06:44:12

Listopad zmizel v mlhách času, které už pohltily tisíce včerejšků a jako dravá bestie na kusy roztrhají a sežerou i tisíce zítřků. Třicet listopadových západů slunce s sebou odválo i další NaNoWriMo – románový sprint na padesát tisíc slov. Letos šlo o můj čtvrtý pokus, ale ani letos jsem neuspěl. Dokázal jsem uběhnout jenom jednu pětinu pomyslné literární cesty než mi došel dech, čas i nápady. Letošní povídka (pojmenovaná jednoduše a zcela nedramaticky Horečka) byla zkrátka materiálem na deset tisíc slov. Přesto jsem si každé slovo a každý glyf a každou minutu přes klávesnicí v tvůrčí horečce nevýslovně užíval. První den jsem napsal 2400 slov – 44% nad plán a stejně jsem neměl dost. Ten den jsem šel spát s příjemným pocitem, že jsme něco vytvořil. V dalších dnech se tempo zpomalovalo (jak ukazuje přiložená tabulka), ale vždycky když jsem se dostal k psaní, stavy euforie se opakovaly.

den	nové	celkem
dříve	600	600
1. den	2400	3000
2. den	2200	5200
3. den	1000	6200
4. den	1300	7500
5. den	600	8100
25. den	1100	9200
28. den	500	9700
30. den	300	10000
konec	288	10288

Proces tvorby byl neuvěřitelně osvobozující. Najednou jsem se nemusel starat o velké a zásadní série a příběhové oblouky a jejich zásadní dopad a vyznění a poselství a celistvost. Měl jsem před sebou jednoduchou ideu a spoustu nenapsaných slov. Na start, připravit, běžíme. S prvním listopadem zazněl startovní výstřel a pak bylo všechno možné. Nemusel jsem se bát dlouhých tangent, které odbíhaly od tématu – takové exkurzy byly jednak vítané a druhak důležité, protože jedině v nich jsem si mohl uspořádat divoké mraveniště nápadů a názorů a myšlenek, které mi v hlavě bujelo jako rakovina.

Podle mě ducha NaNoWriMa nejlépe vystihlo video, které jsem tu nedávno sdílel: „zapomeň na všechny starosti, přestaň pochybovat jestli je tvoje tvorba dobrá a prostě začni tvořit. Něco, cokoli, všechno. Výsledek možná nebude dosahovat vysněných ideálů zcela zásadního díla, které sis vysnil, že změní svět a zásadním způsobem ovlivní životy zásadních lidí, ale aspoň bude aspoň existovat a to není žádná malá zásluha. Stačí vyrazit na cestu slov zapomenout na strach, pochyby, obavy, nejistotu a s prázdnou hlavou si užívat každou vteřinu, každé slovo, každou větu, každé interpunkční znaménko.“

Výsledek takového snažení zbaveného vysokých očekávání, požadavků a trápení může být překvapivý i pro autora samotného.

Horečka dopadla přesně takhle a jsem s ní velice spokojený. Ještě ji musím trochu vyčistit a zkorigovat a pak ji tady publikuji.

Poslední Nano-den se odehrál ve zvláštním duchu.

Vracel jsem se z ETN, unavený, předcházející noc jsem vůbec nespal, seděl jsem ve vlaku, vedle ně nějaká holka a na proti ní její matka. Do půlnoci ještě pořád zbývalo pár hodin a i přesto, že jsem oči stěží udržel otevřené, jsem dopisoval poslední slova v poslední části Horečky (třetí stupeň očistce, kdy je technologie tak vyspělá a hrdina tak odtržený od reality, kterou nestíhá vnímat, že na čtenáře jenom sypu seznam sci-fi technologií než dojde k finále). Vlak se kodrcá k domovině, notebook na klíně a prsty freneticky těkají po klávesnici. Vím, že už nezbývá moc času než zhasnu jako svíce – přes třicet hodin na nohách a najednou se ta holka, které mohlo být sotva osmnáct, začala smát. Její matka se ptala, co se děje. Bez odpovědi. Snažil jsem se tomu nevěnovat žádnou pozornost a koncentrovat se na poslední slova Horečky (která jsem si vypůjčil z prototypu povídky Věk nemravnosti) o tom jak se mezi lidmi rozšíří augmentace a najednou všichni můžou být čímkoli, čím chtějí být a pouštím se do explicitních popisů, jak lidé využijí divokých augmentací k tomu aby materializovali svoje sexuální touhy a fetiše. „Kdo bude hrát podle pravidel, když žádná pravidla už dávno neexistují?“ A ta holka vedle mě se pořád směje. Konečná stanice. Sbalil jsem notebook, vystoupil a pak mě to teprve trklo. Ona velice dobře viděla co píšu a smála se explicitním imaginacím unaveného mozku, který už nemá energii se zdržovat slušnostmi nebo filtrovat obscenity. První proof-reader! Ale v té chvíli už bylo pozdě, už jsem dýchal studený vzduch zastávky uprostřed nicoty. Tam mě teprve napadlo, že jsem měl v textu napsat vzkaz, který by si přečetla, kdyby mi skutečně četla přese rameno. Jediná otázka zůstává nevyřčená: Co v takové situaci napsat?

TL;DR

Nanowrimo povídka se mi (aspoň myslím) povedla. Publikuji později.

A Eulogy for #Occupy (novinka)

2012-12-14 01:43:52

Moc často tady jenom tak neodkazuji na cizí články, ale tenhle si postě musíte přečíst.

Quinn Norton v něm shrnula celé hnutí Occupy od spontánních počátků v září 2011 až po sérií organizovaných policejních zátahů a vystěhování stanových městeček, které násilně celou iniciativu zastavily. Její pomyslná tečka za několika měsíci Occupy, které si prožila jako embedded journalist, je velice silná a emotivní a v určitém ohledu má na to, aby se stala novou The wave speech.

A tohle všechno se stalo víc než před rokem. Když o tom přemýšlím v hlavě mi zní vzdálená ozvěna slov: Good heavens, one day I'll be outrageously, unapologetically old, and I'll wonder where all the time went.

Funkcionálně.cz (novinka)

2012-12-07 07:33:06

Každý autor a programátor se musí naučit škrtat. Umění zkracovat, zestručňovat a oddělovat je mnohem obtížnější než schopnost všechno hromadit na jednom místě a doufat, že si to čas nějak přebere.

Stejně tak to dopadlo i s k47čkou, která (více méně) začala jako osobní web a skladiště povídek, které nikdo nechce číst. Když jsem pak za mlhavých rán roku 2008 začal psát o programování, šel jsem cestou nejmenšího odporu a připojil ke k47čce další sekci, která jenom pramálo souvisela s těmi ostatními.

S rozštěpenou osobností k47čka žila roky a celkem snášela, že jsem tady na jedné straně publikoval svoje literární výstřelky a článkovou všehochuť o životě, vesmíru, kultuře, technologii, společnosti, vědě a tak vůbec a na straně druhé texty o programování a souvisejících tématech.

Situace, ale nebyla vůbec ideální. Šlo o dvěma světy, které toho s sebou mají jenom pramálo společného, stejně jako jejich čtenáři. Jedny nezajímá to druhé a naopak. Ale hlavně mě to podvědomě blokovalo v dělání mnohem spontánnější věcí, které tak úplně nezapadaly do smíšené skoro-vážné polarity stránek.

Už jsem to nemohl dál odkládat a schizma jsem vyřešil šavlovou metodou: rozsekl jsem k47čku na dva tématické kusy. Obvyklá mixáž zůstane tady a programování a vývoj se přesune na nově založený blog Funkcionálně.cz.

Nový internetový domov jsem pojmenoval Funkcionálně.cz ze dvou důvodů: jednak je to loď, na které se vydám na křížové tažení za nehynoucí slávu funkcionální programování a druhak (a se stopovým množství studu musím přiznat, že je to hlavní důvod) jde o parafrázi na objektově.cz, které kdysi založil @inza a dnes je to mrtvé cosi.

Blog se původně měl jmenovat Null pointer inception, ale věci nabraly jiný spád a jméno je stále volné. Takže si můžete posloužit…

My Favorite Artistic Advice (novinka)

2012-12-06 02:34:22

It's time for science. 4chan science! (novinka)

2012-11-29 02:28:39

I když o projektu Chanminer – snahy zarchivovat celý 4chan a z výsledných dat extrahovat Čistou Krystalickou Vědu – nepíšu, stále běží a už více než rok a půl od spuštění pořád vesele archivuje.

V poslední době mi moot poněkud usnadnil scrapovací práci, když na 4chanu začal poskytovat JSON API. I když tohle rozhraní má nějaká omezení (maximálně jeden požadavek za vteřinu), tak jde o překážky čistě teoretické (už jsem vám říkal, jak jsem robotoval Reddit s pomocí 400 proxy serverů, jenom abych obešel velice podobný limit?).

Naštěstí pro moje scrapperské know-how pořád mám uplatnění, protože nearchivuji jenom matku všech chanů, ale i mnoho dalších imageboardů (420chan, 7chan, krautchan, 2chan, ponychan, nějaké polské chany, jeden ruský a ještě pár menších kousků).

Projekt už běží dost dlouho, stál mě dost úsilí, nervů a místa na disku na to, aby přinesl nějaké měřitelné výsledky. Za rok a půl by měl vytvořit tolik Vědy, že by se dala stáčet do lahví, žejo?

Ne tak docela, ale nějaké ty výsledky už přinesl.

Už dříve jsem psal o tom, jak jsem potvrdil zákaz doubles na /b/ a /v/, zjišťoval odkud jsou lidi z /int/ a z /sp/ a sestavoval seznam nejčastěji postovaných obrázků.

K této trojici teď přidávám další dvě Zcela Zásadní Vědecké Studie:

První >mfw no face zkoumá kolik postů, obsahujících >mfw (neboli my face when) skutečně obsahují obrázek a kolik jich jenom předpokládá, že si u postu sami představíme nějakou vtipnou vizuální kreaci.
Další Vědecké Bádání pic (un)related se snaží zodpovědět jaký je poměr mezi related a unrelated obrázky.

(Přiložené grafy se nesnažte rozluštit, nemůže se vám to nikdy podařit; berte je jenom jako lehce nevkusnou dekoraci.)

V následujících dnech a týdnech bych si chtěl posvítit na obrázky a jejich reposty. Je známo, že kolem 30% postů má přiložen obrázek z nichž 60% jsou reposty. Poměrně snadno by se dalo zjistit, kolik obrázků jdou přímé reposty z tumblru nebo z DeviantArtu. Kdybych do dat šťoural dostatečně dlouho, dalo by se zjistit, kolik obrázků je repostnutých z nějakého chanu a hlavně jak staré jsou jednotlivé reposty – neboli, kdy přibližně uživatel repostovaný obrázek původně uložil. Po tom bych se chtěl věnovat četnosti slov a n-gramů v průběhu času. Z toho by se daly (možná) zjistit nějaké (možná) zajímavé trendy (možná).

Oba nové Zcela Zásadní Vědecké Články jsem napsal englicky. Je to jednak proto, že budou hlavně zajímat cizojazyčné publikum a také proto, že čeština jednoduše postrádá slova, která by dokázala popsat kulturu chanů (a české překlady vždycky zní divně a nepatřičně). A dlouho před publikací tady na k47čce jsem je zveřejnil na /r9k/ zaštiťující se identitou Institute for pointless internet studies (archivovaná vlákna jsou tady a tady) /r9k/ proto, že 4chan nemá nějaký meta board a robot se zdál jako místo pro obecnou diskuzi, kde se moje vlákno neztratí v propadlišti dějin do deseti minut.

nově publikované články:

O bestii (novinka)

2012-11-26 00:00:38

Neptejte se proč…

Nějakej ten stand-up... (článek)

2012-11-25 13:52:00

Asi takhle: Já jsem milovník britské stand-up comedy. Jména jako Bill Bailey, Dylan Moran, Eddie Izzard, Sean Lock, Dara O'Briain, Sarah Millican, Greg Davies, Lee Mack, Frankie Boyle, Ross Noble, Omid Djalili, Johnny Vegas, Al Murray, Jack Dee, Stewart Lee, Andy Parsons, Ed Byrne, Rhod Gilbert, Kevin Bridges, Gary Delaney a Richard Herring jsou mému srdci velice blízká.

A to je asi tak všechno, co jsem chtěl říct.

Teď abych nějak vyplnil zbývající místo, napíšu pár řádků o několika stand-upech, které donutily moje chladné srdce aspoň na okamžik pookřát.

Milton Jones: Lion Whisperer

Milton Jones není žádný showman, který by připravil divokou, hlasitou show. To ani v nejmenším. Na pódiu působí jako duchem lehce nepřítomný, roztěkaný a zmatený neurotik, který na diváky pálí kanonádu surreálných onelinerů deadpan stylem. Ale není tak mrtvý jako Steven Wright, rád si s vtipy a pointami víc hraje. Některé se táhnou celým vystoupením (jako třeba: „Your houses stink.“ nebo „My other grandfather…“) a aspoň symbolicky svazují jednotlivé vtipy, které se předhánějí ve svojí absurditě, dohromady. Někdy člověka donutí se smát ještě předtím, než dojde k pointě, protože scény jsou tak neuvěřitelně bizarní, že posluchač nemá nejmenší tušení, jak v nich může být schovaný vtip, ale výsledek je vždycky perfektní.

About a month before he died, my grandfather, we covered his back full of lard – after that he went downhill very quickly.

I was mugged by a man on crutches, wearing camouflage. Ha ha, I thought, you can hide but you can’t run.

So I phoned up the spiritual leader of Tibet, he sent me a large goat with a long neck. Turns out I phoned dial a lama.

I was walking along the road the other day and on the pavement I saw a white baby ghost. However, come to think of it, it may have been a tissue.

If they make it illegal to wear the veil at work, bee keepers are going to be furious.

Sometimes I wonder what my grandfather would think of what I do, he spent his whole life in the kebab business, was buried with all his equipment, probably turning in his grave.

na jůtůbech se můžete podívat na kompletní záznam vystoupení Lion Whisperer

Sarah Millican: Chatterbox

Saru Millican jsem nijak moc neznal, párkrát jsem jí viděl v několika panel-show, ale to bylo tak všechno. O to větším překvapením pro mě bylo její představení Chatterbox, které mě doslova dohnalo k slzám. Její stand-up je klasická observational comedy, která se tematicky točí kolem jídla, sexu, vztahů, rodiny, drbů, životu o samotě a jejím nepříliš rafinovanému příteli

„My mother told me, you don't have to put anything in your mouth you don't want to. Then she made me eat broccoli, which felt like double standards.“

I bought a cross-trainer to keep fit. I suppose that it’s not enough to just buy it.

Carrot cake plus Rohypnol, THAT equals passion cake.

… he spiked my drink with speed. I didn’t mind so much, got loads of hovering done.

Dylan Moran: Yeah, Yeah

Poslední turné Dylana Morana Yeah Yeah (a jeho DVD záznam) je stejně skvělé jako jeho předposledního turné What it is. Jeho cynický observační humor opět exceluje.

My granny always used to say: It doesn't matter how big the fucker is, they all have a neck.

Greg Davies: Firing Cheeseballs At A Dog

Greg Davies je obr, bývalý učitel a zatraceně vtipný člověk.

Své představení Firing Cheeseballs At A Dog otevírá vyprávěním, jak s Markem Larwoodem na týden jeli do opuštěné chaty ve Španělsku zásobeni jenom pytlem sýrových zákusků a katapultem a pak svoje zásoby stříleli po psovi, který je úplně ignoroval. Odtud Greg Davies vyráží na cestu spletenou z historek svého života a pozorovacího humoru a pokouší se shrnout celou dobu svého bytí, všechny památné a vtipné okamžiky, vyzbrojen jenom flipchartem a zápisníkem book of pity tales. Následuje manická smršť témat: soutěž ve vrhání trpaslíků, bizarní přezdívky, které si dávali ve škole (a přihodí pár dalších z publika), pokračuje osobními příběhy o své rodině, učitelské kariéře a svých žácích, thajských masážích a dalších a dalších.

To put ladies at ease, I'm of no sexual thread whatsoever. Sex with me these days is kin to thuming marshmallow in to anus of a cat.

Sean Lock

Seana Locka jsem znal už dlouho, ale nijak zvlášť jsem si ho neoblíbil. Teprve nedávno, kdy jsem se znovu díval na jeho představení Lockipedia, jsem zjistil, co je vlastně zač. Naprosto mě uchvátilo, jak je neuvěřitelně veselý a srdečný, jak to z něj sálá. Svým stylem v mnohém připomíná Eddieho Izzarda nebo Billa Baileyho. Na rozdíl od Billa nehraje na žádný nástroj a jeho příběhy nejsou tak surreálné, ale mají k sobě blízko chaotickou prezentací a podáním.

I was killing this pig with a hammer and I thought: I need holiday.

Ross Noble

Ross Noble je další chaotický stand-up komik, kterému je blízký absurdní, lehce surreálný humor. Jeho představení jsou z velké části improvizovaná, jednotlivé scény vytváří na místě interakcí s publikem nebo reakcí na pokřikování z hlediště. To nahrává jeho nepředvídatelnému stylu, kdy pořád odbíhá od tématu, znenadání se vrací nečekanými spojováky. Někdy odbočí natolik, že historku, kterou začal vyprávět na začátku představení, dokončí až na samotném konci, chvíli před tím, než spadne pomyslná opona. Od ptáků emu se může dostat k náboženství, odtud k Stevenu Irwingovi, pak začne předvádět scénu, jak mu na hlavu padá kachna, zatímco on je na kolečkových bruslích, s burkou, cylindrem a se zavázanýma očima a posluchač si není úplně jistý jaká cesta ho sem vlastně zavedla.

Na Youtubech se dají najít záznamy turné Randomist, Unrealtime a Fizzy Logic. Za zmínku také stojí jeho oficiální Youtube kanál