Jindrův blog

Španělská služební cesta do Cartageny - 22.6 - 8.7.2025

2025-07-17T11:16:00.213+02:00

No kdy by mě to napadlo. Že se jednoho dne dostanu do firmy, která nabídne možnost služební cesty, a navíc tak daleko, do Španělska, k moři, tam, kde je prakticky permanentně slunečné počasí. Měl jsem možnost pracovně objet několik měst v Česku, ale Španělsko, to byla sakra výzva. Přišlo to celkem nevinně, vzniklo to v podstatě z diskuze, kdy jsme si s děvčaty dělali srandu, že pojedeme. No a prosím, máme tu červen roku 2025 a otevřela se nám skvělá pracovní příležitost a i příležitost k tomu poznat další kouty přes dva tisíce kilometrů vzdáleného světa. A měli jsme i teda neskutečnou kliku, protože těch španělských cest bylo na výběr hned několik, ale vyšla jen jediná, a to ta naše. Pojedeme pomáhat stavět obchod do Cartageny, což je město na jihu Španělska. Když se potvrdilo, že tam opravdu odcestujeme, to čekání na zaslání letenek bylo nekonečné. Byly zaslány v den, kdy naše skupinka tří jedoucích byla celá v práci. Tak jsme to hned společně zkoumali a zjistili, že do Španělska poletíme přes Frankfurt, jedno z největších letišť v Evropě, a pak do Alicante na pobřeží Španělska. Takže zážitek navíc, a já nechci říct že miluji letadla, ale vnímám je jako jeden z vrcholů lidské vynalézavosti, a s trochou nadsázky nechápu, jak to může létat. Létání pro mě bylo vždycky zážitek, ať to bylo kdysi poprvé do Řecka, nebo pak desetihodinový let do Ameriky či let na Madeiru a přistání na jedné z nejkratších přistávacích drah na světě, kde mohou přistávat jen speciálně vyškolení piloti. Společnost Lufthansa, s tou poletím vůbec poprvé, a výhoda je, že nás tato společnost dopraví až do Alicante, tudíž nebudeme muset ve Frankfurtu řešit zavazadla a jejich další odbavení. Přehážou nám je tam do dalšího letadla. A to hučení motorů těsně před startem letadla je zkrátka fantastické.

Ve čtvrtek, tři dny před odletem, jsem si sednul k noťasu a zkoumal, jak se dostat z letiště v Alicante do Cartageny. Autobus, vlak, nebo si snad půjčit auto? Možností tam bylo dost, ale zároveň málo, vzhledem k času očekávaného příletu kolem páté hodiny odpolední. Na whatsappu byla mezitím vytvořena cartagenská skupina, čímž ta služební cesta nabírala další obrátky, nahodilo mi to úsměv na tváři, Španělsko se zase přiblížilo. Hned jsem se tam zeptal na pár věcí a záhy se mi ozval samotný opening manažer Roman, který pocestuje z Polska. Poslal mi hlasovou zprávu, a i se svojí ne úplně stoprocentní angličtinou jsem jí se ctí celou zvládl. Možná se ve mně něco probudilo, angličtina najednou naskočila, i vzhledem k tomu, že daleko za hranicemi je prostě jazyk potřeba. Při nejhorším máme ruce, nohy, tužku, papír, nebo google překladač. Roman mě ujistil, že jeho angličtina taky není úplně stopro, ale očekává se to. Ne úplně teda od toho největšího pána, ale to nevadí. Bude tam mix národností a v závěru to bude určitě mega sranda. Roman v té hlasovce říkal, že s námi poletí z Frankfurtu, takže to byla další dobrá zpráva a bude nás víc, kdo pojede z Alicante do Cartageny. Čím víc hlav, tím lepší orientace a jistota. Roman poslal odkaz na koupení jízdenek na vlak. Následně jsem předal informaci holkám, které poletí se mnou. Jízdenka 16 euro, online objednání, na pohodu. Vlak jsem objednal, ale pak odpoledne v práci přicházíme na to, že lze objednat konkrétní sedadla. Holky si koupily místa poblíž sebe. A mě to nešlo, dvakrát mi byla zrušena platba. No jo, to je tak když se někdo rozčiluje a pak zjistí, že to byla jeho chyba. Zadával jsem špatně číslo z karty. Dobře, třetí pokus už vyšel. Ale zpotil jsem se u toho jak na maratonu. Sice s jistotou, že jednu jízdenku už mám, ale tak proč nesedět ve vlaku spolu, když to lze? Tohle bylo tedy vyřešeno, ještě více pak ve chvíli, kdy se mi podařilo stornovat tu původní jízdenku. Mělo by nám to jet v 18:51 z Alicante. Zbyla víra v to, že ty dva lety nebudou mít zpoždění. Nějak to dopadne, každopádně jízdenky se nám podařilo objednat. Z Prahy do Frankfurtu to létá prakticky pořád, ale z Frankfurtu do Alicante jen jednou za den. Takže kdybychom náhodou měli větší zpoždění z Prahy, předpoklad byl, že to další letadlo jednoduše počká.

V pátek, dva dny před odletem, začínám postupně balit. Víc balení řeším až v sobotu, protože bylo třeba postupně domyslet co všechno si ještě zabalit. Hlavně nezapomenout na check-in letenek. To proběhlo celkem hladce, přes aplikaci Lufthansy, QR kódy v telefonu. Pro všechny případy jsem je vyjel i z tiskárny. Jen mi teda nešlo hýbat s místy sedaček v letadle, ale hlavní bylo, že budeme sedět spolu. Když jsem tohle měl z krku, vrhám se na finální balení. Hodí se papír a tam psát, co je obsahem kufru i batohu, aby člověk věděl, co má sbalené a zda nepřijde na něco, co ještě potřebuje zabalit. Brzy odpoledne bylo hotovo, a kufr vážil jen 14 kilo. V prvni chvíli jsem obvinil váhu, že si dělá srandu, ale na třetí pokus tam pořád bylo 14 kilo. Jen si sem odložím info, že maximální váha je 23 kilo, aby se nedával příplatek (aktuální info od Lufthansy). Když se před lety letělo do Ameriky, přeci jen těch věcí bylo v kufru víc, dokonce se mi podařilo najít soupis věcí, které jsem vezl do Ameriky. Venku jsem si pak pod slunečníkem dal v klidu pivo a sledoval letadla v aplikaci Flightradar24, a samozřejmě mě zajímaly ty naše lety do Frankfurtu a do Alicante. Oba měly zpoždění cca hodinu. No, i tak bychom měli ten vlak do Cartageny stíhat. Přejezd autobusem z letiště na patřičnou železniční stanici trvá chvilku. A pokud to nestihneme, nějak si budeme muset poradit. Předpoklad ale je, že všechno bude probíhat bez větších komplikací. Přepadávala mě cestovní horečka, začal jsem se neskutečně těšit. Vůbec mi to nepřipadá jako služební cesta. Je to daleko, u moře, je tam vedro. Taková pracovní dovolená, řekněme. Ve skupině na WhatsAppu proběhla informace o tom, jaké směny tam budeme mít. Samé ranní a čtyři dny volna. To je úplné požehnání, řekl bych, měl jsem z toho upřímnou radost, protože bude dostatek času užít si volnočasové aktivity dosyta. Ať už procházkami po městě, za zajímavými místy, či jen na posed v restauraci či na pivu. A nebo si tam půjčit auto a někam se dojet podívat? Dobře, nejdřív se tam pojďme dostat, zvládnout ty stovky kilometrů, několik hodin v letadlech, na přestupu, ve vlaku. Cesta bude trochu náročná, ale těšíme se strašně moc. Tak se na to pojďme v klidu vyspat a zítra v rané dopoledne vyrazit na letiště.

22.červen 2025

Ráno před sedmou vstávačka, kafe, poslední kontrola kufru a batohu. Kufr obalit do strečky. Hodit do auta. Hodina cesty bez problémů, parkujeme před druhým terminálem, ahoj, čau, měj se. Mamka má trochu hrůzu z toho, že bude řídit z letiště domů, ale zaporvé má v autě kamarádku jako spolujezdce a navíc jí ujišťuju, že umí řídit a ať je v klidu. Sedám si venku před vstupem do terminálu, píšu holkám že jsem již na místě. Čas je dobrý. Po chvilce mě cosi osvítilo, jdu dovnitř, sundám brýle, rozhlédnu se a vidím holky přicházet. Super, scházíme se bez nahánění po letišti. Když koukáme na všechny ty tabule, chápeme to tak, že si můžeme sami odbavit kufry, protože check-in máme, letenky máme. U toho samoobslužného pásu byla samozřejmé obsluha, a už dopředu z jistoty víme, že se jí pro jistotu budeme ptát. Ptám se hned po tom, když nemám štítek na kufru, aby pak neodjel bez něj. Štítek byl zrovna v procesu tisku, takže vyřešeno. Zvážit kufr, nalepit štítek a pak se na pár hodin rozloučit, kufr ujel. Lili s tím malinko bojovala, protože kufr jí nechtěl odjet a naskočil tam technický problém. Pohoda, máme čas. I kvůli těmhle věcem je potřeba být na tom letišti brzo. Po chvilce přišla slečna, rychle to tam pomačkala a hurá, povedlo se, kufr se vydal na stíhací cestu za tím mým. Natálce se to povedlo bez problémů. Další zkušenost. Check-in doma, palubní lístek mít v mobilu, pak s tim jít rovnou k samoobslužnému odbavení, naskenovat QR kód, a pak už se stačí řídit pokyny na obrazovce. Tohle samozřejmě platí pro pražské letiště. Jak je to jinde, to nevíme. Jdeme dál, teď už jen s batůžky a kabelkami. Nikde nechtěli pas, občanky, nic. Procházíme kontrolou batohů a příručních zavazadel. Tam neprošla jen větší flaška s doktorem Wittem. Dáváme kafčo před gatem a čekáme, jaké číslo budeme mít. Gate C9. Jdeme tam. Koukáme ven na letadla a vyhlížíme to naše. Netrpělivě sleduji flightradar v telefonu, s úsměvem prakticky pořád pozoruji provoz na letišti. V 11 dosedá na letiště náš stroj, přiletěl z Frankfurtu.

Nástup do letadla probíhal po skupinkách. My, jakožto economy třída, měli skupinu číslo 3. Pípli jsme palubní lístky, Lili chtěla letět rovnou do Alicante, omylem totiž skenovala ten druhý let, ale ihned bylo vše napraveno a natěšení procházíme tunelem do letadla. Místa vpravo těsně za křídlem. Máme cca 20 minut zpoždění, ale to je pořád s ohledem na přestup ve Frankfurtu v pohodě, i protože odletíme z terminálu 1, na který přiletíme z Prahy. Venku je krásné slunečné počasí, motory jedou, a popojíždíme na ranvej. Čekáme až přistane letadlo, pak krouhneme zatáčku doleva, motory zaburácejí. Jdeme na to. Let proběhl v absolutním poklidu. Modrá obloha po celý let, takže bylo vidět parádně dolů na ty malá autíčka, jak zdánlivě pomalu jedou po dálnici. Frankfurt nás vítá rovněž slunečným a teplým počasím. Let trval něco málo přes hodinu. To parkoviště letadel? No tak je to největší letiště v Německu. Pastva pro oči. Po vystoupení z letadla ihned nastupujeme do autobusu, který nás několik minut veze k prvnímu terminálu. Oči mi pořád jezdí zleva do prava. Už víme, že dále budeme postupovat na gate číslo A30, kde budeme mít letadlo do Alicante. Orientace je v pohodě, všude jsou cedule, úplně pomalu ale nejdeme, jelikož to chceme rychle najít a pak jen v klidu čekat na další let. Čas si krátíme svačinou a nebo s plechovkou španělského piva z místního duty-free za hříšné peníze. Tohle jsou další životní a nezapomenutelné zážitky a chceme si to užít úplně na max. Venku za výlohou, jak jsem ty okna jednu chvíli nazval, můžeme pozorovat popojíždějící letadla. Každou chvilku odběhnu, fotím, natáčím. Chvilkama si připadám jako malý kluk, ale jak už je psáno pár řádků výše, je třeba si všechno užít úplně na maximum. Vedle na stojánku můžeme vidět ikonické "jumbo" Boeing 747, taky Lufthansa. Tato společnost má zde jednu z hlavních základen.

Při vstupu k letadlu jsme byli upozorněni na to, že máme místa u nouzového východu a že je třeba aby všichni z nás uměli anglicky, což jsme nesplnili, ale nakonec to dopadlo tak, že nás letuška v letadle přehodila o jednu řadu dozadu. Aspoň bylo líp vidět na křídlo. Start proběhl ve 14:40, tedy téměř na čas. Teď už jsme věděli, že vlak z Alicante do Cartageny budeme v klidu stíhat. Nad Švýcarskem přelétáme Alpy, což byly krásné pohledy. Přes WiFi v letadle byla možnost sledovat mapu a údaje o poloze a rychlosti našeho letadla. Nad Ibizou začínáme brzdit a klesat. Dosednutí na letiště bylo malinko tvrdší než ve Frankfurtu, ale hlavní je, že jsme do Alicante doletěli poměrně včas. Teď máme necelé dvě hodiny na to, abychom se dostali na vlakovou zastávku Sant Gabriel, odkud pojedeme do Cartageny. Autobus linky C6, říkal google. Po vyzvednutí kufrů se potkáváme s Romanem, kolegou z Polska, a společně odcházíme hledat autobusovou zastávku u letiště. Te vedro ale teda bylo šílené. U řidiče kupujeme jízdenky, na chvíli ukládáme kufry do příslušného prostoru. Měla to být třetí zastávka, jenže my jeli furt. Když projíždíme zastávku, kde jsme dle Googlu měli vystupovat, snad poprvé v životě jsem proklel Google a modlil se ať zastavíme co nejdříve. Naštěstí autobus zastavil chvíli po tom. Rychle jdeme ven, načež zjišťujeme, že se nacházíme přesně mezi tou naší vlakovou zastávkou a hlavním vlakovým terminálem a je vlastně jedno, odkud do Cartageny pojedeme. Rozhodli jsme se vrátit pěšky zpět na onu zastávku. Šli jsme asi dvacet minut, a když už jsme našli tu zastávku, zkoumali jsme, z jakého směru pojedeme, protože zdejší zastávka je taková zvláštní. Vlak který mířil do Valencie se najednou rozjel na druhou stranu, tak trochu nechápeme. Každopádně, dle tabulek jízdních řádů jsme byli na správné zastávce a v případě přeběhnutí na druhou stranu by nešlo o nic jiného, než v příslušném místě přejít koleje. Vlak měl odjíždět v 19:08. Měli jsme přes půl hodiny čas, ale přece jen, když je člověk někde poprvé, čas utíká o něco rychleji a nechtěli jsme se nikde moc zdržovat. Hlavním cílem bylo to, aby letadla neměla velká zpoždění, abychom rychle opustili letiště v Alicante, a abychom se včas dostali k vlaku. V tom fofru jsme si ani nikde nekoupili pití, venku bylo jako v prádelně, a tak jsme začali doufat, že bude možnost si něco koupit ve vlaku. Navíc obchody a restaurace v blízkém okolí měly zavřeno, ale nijak hloubš jsme nepátrali, a těch pár hodin do Cartageny už to snad nějak přežijeme.

Jenže to čekání na vlak, to bylo dobrodružství a skoro až boj o přežití. Žádný vlak který přijel nebyl nijak označen, alespoň ne tak, aby se dalo vydedukovat, kam jede. Naštěstí jsme nebyli sami, kdo tam pobíhal mezi vlaky a ptal se kam jedou. Už i to moře, na které je ze zastávky hezký výhled, nás pomalu omrzelo. Mezitím přišel Roman s informací, že kvůli velkému teplu možná nepůjdeme zítra do práce, ale že nám to později potvrdí. Od jednoho pověřeného dostáváme informaci, že ten náš vlak bude mít zpoždění 80 minut, dokonce některým z nás přišly notifikace na telefon. Když už se zdálo, že přijíždí ten správný vlak, a dle času to i odpovídalo, rozběhli jsme se k našemu vagónu, když vlak brzdil. Jenže on projel stanici a zastavil opodál. I ti další lidé, kteří tam byli s námi, byli zmatení. Už jsem pomalu pokukoval po jiných možnostech dopravy. Taxík pro skupinu by vyšel něco přes 200 euro, autobusy už do Cartageny nepojedou a vlaky dle normálního řádu taky ne. Mezitím přijížděl další vlak. Ale zajel na opačné nástupiště. Běžíme tam a tam ten stejný frajer co nám řekl o tom prvotním zpoždění. Už se mi chtělo smát, ale v tom chaosu by to nebylo úplně vhodné. Znovu řekl že máme zpoždění a že by nám to mělo jet něco málo po deváté. Vzápětí se dáváme do řeči se slečnami, které se nás ptali, zda taky jedeme do Cartageny. Řekli jsme že jo, a následně jsme se zasmáli tomu, že zdejší vlaky jsou fakt jako docela crazy. A zase jdeme zpátky na to druhé nástupiště. Když ten vlak přijížděl, bylo na něm napsáno Cartagena, takže jo, ještě dneska stihneme dojet tam, kam potřebujeme. První vlak, který na sobě vezl informaci. Pak už jen zbývá dostat se na hotel. Když už v klidu sedíme ve vlaku, tak notifikace o zpoždění přijde i mě. To se vyplatí, když už sedím ve vlaku. Venku se stmívá, projíždíme kolem letiště, kde krásně vidíme vzlétat letadla. Čeká nás cesta něco přes dvě hodiny. Žízeň máme, hlad máme. Být tohle v Čechách, tak už je asi po nás. Takhle jsme alespoň trochu nabuzení Španělskem. Pak přijde průvodčí s informací, že v Murcii musíme přesednout na jiný vlak. Neuměl anglicky, ale naštěstí tam s námi jeli i španělé, kteří uměli. Tak jo, vypadli jsme z vlaku, a běželi na jiný. V té rychlosti mi přišlo že jsme vlezli do toho vlaku ze kterého jsme asi před minutou vylezli. Ale když se tam pak na obrazovce rozsvítila Cartagena a několik zastávek před ní, bylo všechno v pohodě. Po příjezdu do Cartageny vycházíme před nádraží, kde se ve velkém sjíždí taxíky. A tak zkoušíme volat. Nejprve tam, co máme ve whatsapp skupině, ale tam to nikdo nebere. Mezitím zkouším aplikaci Cabify, která vypadá podobně jako Bolt u nás, ale tam to marně hledalo řidiče. Uber byl taky k ničemu. Mezitím to nezvedá další taxislužba. A ani další aplikace ne úplně funguje. A tak se konečně ptáme jednoho z taxikářů, jestli by nás hodil na náš hotel. Řekl, že se pro nás otočí, a tak jsme doufali, že se opravdu tak stane. Dorazil, nám se trochu ulevilo, pomohl nám s kufry, a teď už konečně na hotel, blíží se půlnoc. První moje otázka byla, jak se máme dovolat zdejším taxislužbám. Odpověděl, že o víkendu je to v tomhle městě velmi vytížené a že se skoro není možné dovolat, ale že by to nemělo platit pro všední dny. Furt byla vlastně neděle a ten provoz z nádraží byl velký. No, měli jsme každopádně trochu kliku. Zašli jsme do hotelu, nahlásili se, dostali klíče. Roman nám dal info, ať zítra přijdeme na devátou do práce. V 7 si dáme sraz na recepci, dojdeme na snídani, a pak vyrazíme. První den začal brzy ráno a skončil takřka přesně o půlnoci. Máme toho celkem plné zuby, jdeme se umýt a spát. Snad nikdy mi nechutnala voda z kohoutku tak jako dneska. V koupelně hned beru kelímek, k tomu šumáky s vitamínem a piju asi tři do dna. Od přistání v Alicante doteď ani hlt vody. Do toho ten pouštní vzduch. Dopisuji kus tohoto textu a hle, půl druhé ráno. Tak jdu taky spát.

23.červen 2025

Vstávačka v půl sedmé, a to jsem mohl být rád, že mi zazvonil budík alespoň na telefonu, jelikož hodinky se mnou spíše nespolupracují a s telefonem taky kámoši nejsou. Takže budík na hodinkách nic, budík na telefonu o čtvrt hoďky později. Vylétl jsem jako čert z krabičky, rychle proběhl koupelnou, a v sedm sraz na recepci. Ptáme se kam a kudy na snídani. Tady hned za dveře, ok. Člověk si zvykl na švédské stoly a samoobsluhu, kor takhle u moře, ale vypadalo to jako v obchodě, paní za pultem neuměla anglicky, ale nakonec jsme se domluvili. Opečená houska s máslem, plátek masa, džus, kafe. Taková lehčí snídaně, ale tak budiž. Před vstupem do hotelu holky narazili na ukrajinsky mluvící paní, takže jsme se rovnou zeptali, jestli je možnost objednat taxík z hotelu, aniž bychom ho museli volat my, vzhledem k té noční zkušenosti po příjezdu na nádraží. Pán na recepci byl ochotný a taxíka nám objednal. Na 8:20 před hotel. Dorazil téměř na čas. Řidiči jsem ukázal na telefonu, kam chceme. Cesta autem do práce trvala asi 10 minut, jenže nevěděli jsme, kde najít náš obchod, a tak to vyřešil dotaz na WhatsAppu a za pár minut jsme věděli kam jít. Byl tam zatím jen polosložený nábytek bez zboží a k tomu neskutečné vedro, protože klimatizace zatím nebyla zprovozněna. Roman už den předtím říkal, že je možné, že nebudeme kvůli teplu pracovat. No, a tak jsme makali jen pár hodin, vybalovali a stavěli police na gondoly. V 11 dostáváme hodinu pauzu, jdeme se najíst vedle ke Carrefouru, a ve dvě hodiny přišel Roman s tím, ať jdeme domů. Takže prostě pryč z práce.

Pojedeme taxíkem nebo autobusem? Zkoušeli jsme Uber, volat taxíky, nic z toho zase nefungovalo. Mezitím něco kupujeme vedle v Carrefouru. Zkoušíme autobus ze zastávky u obchodního centra. Malinko jsme se v těch řádech ztráceli, protože ve srovnání s googlem to tam bylo jinak, ale jedna slečna nám poradila, třeba i to, že jedna jízdenka platí na jeden přestup. Jedeme linkou L4 na zastávku Asamblea Regional a odtud pokračujeme linkou L7 až před hotel. Řidič mě na dotaz jen ujistil, že jízdenky z předchozích jízdy jsou platné. Na hotelu trávíme jen chviličku a rozhodujeme se, že vyrazíme na nedalekou pláž. Linka L12, jak později zjišťujeme, ale ta jede až že zastávky Bingo Cart. Tam se dostáváme linkou L7. Cesta k pláži trvá zhruba půl hodinky, jelikož je tu dost zastávek. Chvíli před příjezdem do cílové stanice na nás z pravé strany vykoukne lesknoucí se moře, sluníčko se do něho opírá a zcela jistě se v něm budeme chtít vykoupat. Autobus staví přímo nad pláží Cala Cortina, scházíme schody, moře šumí, vlny jsou malé, jelikož je to tady řekněme taková zátoka a vlny se lámou o přilehlé skály. Ale ta čistota a teplota, to byla párání kombinace. Takhle čisté moře jsem snad ještě u pláže nikdy neviděl. A bylo jako kafe, takže žádné takové to pomalé našlapování a neee že já tam nevlezu. Překvapilo mě i to, že zdejší voda nebyla příliš slaná, hlavně ve chvíli, když jsem si při plavání ve hloubce trošku loknul. Moře střídáme s odpočinkem na pláži a mezitím při pojídání čerstvého melounu vymýšlíme, co budeme dělat zítra. Projít zdejší památky? Dobrý nápad. Směnu nemáme, máme volno, takže můžeme poznávat další krásy Cartageny. A žádný spěch, vyrazíme v 10 z hotelu. Domluveno.

Potom čtu nové zprávy na WhatsAppu a Roman píše, že změníme hotel. Takže další jobovka. Dostáváme instrukce, jaký hotel, voucher, a před osmou hodinou vyrážíme z pláže na hotel Manolo, se kterým se za pár chvil rozloučíme. Někteří si stěžovali na čistotu, nikdo neměl na pokoji ledničku či alespoň minibar, a v tomhle počasí to bez tohohle nejde, zejména když u sebe někdo chce uchovávat potraviny. Paní na recepci jsem jen připomněl, že patříme ke skupince která mění hotel, a požádal jí o to, aby nám z hotelu zavolala taxi. Taxík tam byl za chvilku, pán neuměl anglicky, ale stačilo ukázat na mapě v telefonu kam jedeme. Pak na nás chvíli mluvil španělsky, ale asi po minutě zjistil že to nemá cenu. Cesta trvala necelých deset minut. Hotel NH Campo se už zvenku zdál lepší a hezčí než Manolo. Paní na recepci stručně vysvětluji situaci, ukážu voucher ze zprávy na WhatsAppu, všechno se zdá být v pohodě. Pak ale z mladé slečny vypadne, že už nemají volné pokoje a že budeme muset být v jednom posledním pohromadě. Navíc bylo zjištěno, že na tom pokoji jsou jen dvě postele. Hned jsem si z toho dělal srandu, že budu spát v koupelně. To se nám ale samozřejmě úplně nelíbilo, načež přišel Roman a nedorozumění vyřešil. Jo, mají to tu hezčí, vůbec to nevypadá jako tříhvězdičkový hotel. A ten pokoj? Bomba. Problém ale zůstával v tom, že rezervaci máme na dvě noci, protože tu mají plno, ale že se to prý vyřeší. No tak doufejme, že už se nebudeme stěhovat někam jinam a když už, tak jen v rámci čísel pokojů. Tak, a tímhle už máme snad vybráno, protože to, co jsme od včera doteď zažili, to je na knížku. Z dnešních posledních sil ani nevybaluju úplně kufr, dávám sprchu, bolí mě ruka, možná z nezvyklých pohybů při plavání, lehám do postele, dělám soupis zážitků, chroupu u toho brambůrky, a začíná se mi chtít spát. Zítra sraz v 9 na recepci, a věřím že se nasnídáme lépe než v hotelu Manolo.

24.červen 2025

Tak taková snídaně, to je ono. Švédské stoly, bohatý výběr, všechno tak pěkně nachystané úměrně ke skvěle vypadajícímu hotelu. No ještě že jsme se přestěhovali. Milé snědé paní nahlašujeme čísla pokojů, a pak už to na ty talíře ládujeme. Tousty, míchaná vejce, salámy, šunka, cereálie, no bylo tam toho šíleně moc a oproti hotelu Manolo jsme už při pohledu na všechno to jídlo věděli, že se pořádně najíme. Po desáté sraz na recepci, pojedeme se podívat k přístavu a na některé zdejší památky. Linka L8, chvíli hledáme zastávku, protože podle mapy na určitém místě žádnou nevidíme, tak jdeme na další. Autobus má chvíli zpoždění, ale veze nás přímo k přístavu. Sluníčko začíná pálit, možná že bude ještě větší vedro než včera. Všude, jachty, lesknoucí se moře, palmy, zeleň, udržovaný pořádek, blízké památky. Tohle všechno dohromady má prostě své kouzlo, a vůbec nám nepřipadá, že jsme tu pracovně. Procházíme uličkami Cartageny, fotíme, natáčíme, protože tohle budou krásné vzpomínky, a postupně přicházíme k místu zvané Plaza de San Francisco, což mi dalo vzpomenout na pobyt v Americe před osmi lety. Odtud je to jen kousek k místnímu koloseu, které patří mezi nejznámější památky v Cartageně. Tam marně hledáme hlavní vstup, ale postupně ten starobylý amfiteátr obchazíme seshora a vidíme dovnitř. Na hotel jsme chtěli odjet linkou L8, ale jednoduše jsme se nevešli dovnitř. Tak hledáme jiný spoj a před druhou hodinou odjíždíme od přístavu ze zastávky Casa del Mar, v marketu hned vedle kupujeme něco k jídlu a pití, pak proběhla pauza na hotelu. Podvečer jedeme na pláž, kde jsme byli včera a tam trávíme čas až do posledního odjezdu autobusu v 9 večer. Kousek v hloubce u břehu je takový pěkný kus útesu, tak jsem samozřejmě musel vylézt nahoru, jenže problém byl, když po tom náročném výstupu stojím nahoře a nevím kudy zpátky a skákat z té výšky se mi úplně nechtělo. Nakonec se podařilo za cenu trochy šrámů po těle. Linkou L12 jedeme zpátky na zastávku Asamblea a odtud jdeme na hotel deset minut pěšky. Tou cestou se přes WhatsApp dozvídáme nemilé zprávy. Je vidět, že se to Romanovi nechce psát a že to píše dost opatrně, aby nám nevyskočily oči z důlků. Měníme hotel, zase. Ok, další info je takové, že z důvodu kapacity zdejších hotelů jedeme přespat na jednu noc do Murcie a následně se vrátíme zpět, zatím prý do toho stejného hotelu, odkud se zítra ráno budeme stěhovat. Rezervace byla jen na dva dny kvůli kapacitě. No je to bordel. Trošku unavení spřádáme plány na zítřek.

25.červen 2025

Ráno dobalit, v 8:30 snídaně, pak sbalit saky paky, schovat kufry na recepci a vyrazit do práce. Uf, začíná čtvrtý den a už teď víme, že ani ten nebude v klidu, jelikož hned po práci jedeme na hotel a pak autobusem do Murcie. Vše je zařízeno alespoň tak, že nás v 18 hodin vyzvedne autobus před hotelem. Na recepci hned ví, že jsme ti, kteří zase zítra přijedou, mile nám ukládají kufry a rozdávají lístečky na pozdější vyzvednutí. A teď hurá do práce. Jdeme na zastávku, kterou jsme si včera našli cestou z pláže na hotel, autobus by měl přijet v 9:58, ale nikde nic. Po těch pár dnech jsme si malinko zvykli na to, že zdejší doprava je o tom, že skoro nic nejede na čas a na taxíky je třeba mít štěstí. Zpoždění 20 minut bylo v pohodě, do práce to v klidu stíháme. Dopoledne ještě není tak nesnesitelný vzduch, ale obávali jsme se až přijde odpoledne. Sice máme na obchodě chlaďáky či mobilní klimatizace, ale je to málo. Nejlépe se mají holky ve skladu, když navěšují oblečeni, tam jim foukající hned čtyři fukary, zatímco my s Kubou lepíme nápisy na stěny po celém obchodě, metr po metru. Jen tahle práce ve dvou lidech zabrala přes pět hodin. Holky za tu dobu navěsily spoustu oblečení. Během pauzy jsem ochutnal místní obdobu KFC, a bylo to možná i lepší. Alespoň že byly otevřené food courty a ne jako ten první den, kdy tam všechno bylo zavřeno a my byli odsouzeni k tomu dát si něco z pultu vedle Carrefouru. Z práce odcházíme před pátou, máme objednané dva taxíky, jelikož za námi přijel Roman, takže nás jelo na hotel 5. Když přijel taxík a my nastoupili, řidič zjistil, že přijel pro někoho jiného, takže zase pěkně odpoutat, vylézt na ten šílený španělský vzduch a hledat jiné auto. Škodovka opodál na blikačkách. Jo, to bude naše. Cesta autem k hotelu trvá jen pár minut, ale určitě lepší než čekat na autobus. Na hotelu získáváme hodinu čas na odpočinek a vyzvednutí kufrů. Během té doby se tam schází celá naše skupinka a po šesté hodině již přijíždí dodávka, která nás odveze do Murcie.

Cesta tam trvá téměř hodinu, jedeme po dálnici. Hotel Occidental Murcia Agalia nedaleko centra města. Vyskakujeme z dodávky, řidič nám pomáhá se zavazadly, a odcházíme se ubytovat. Na jednu noc, pak pojedeme zpátky do Cartageny. To, co se od začátku pobytu děje, to by snad žádný scenárista nevymyslel. Na recepci nás vítají dvě milé dámy, odevzdáváme doklady a s informací, že si je za pár desítek minut můžeme vyzvednout, odcházíme na pokoje. Hotel vypadá perfektně, i pokoj, ze kterého je hezký výhled na město a okolí. I když je už podvečer, chceme si Murcii užít co nejvíce to půjde, proto máme po chvíli sraz na recepci. Mezitím byl čas na vybalení věcí. Ale jak si má člověk vybalit na jednu noc a zároveň žít s tím, že ráno hotel opustí? Kufr jsem jen otevřel, hodil na sebe jiné hadry, vyndal jen věci pro hygienu a spodní prádlo. Na recepcí zjišťujeme, že jedna ze slečen je z Ukrajiny, tak mile rád nechávám holky, ať se domluví, než abych používal svou průměrnou angličtinu, i když mám pocit že s dorozumíváním nemám problém. Je to prostě jen o tom se nebát otevřít hubu, i když občas lovím slovíčka až z paty. Recepční nám poradila, kudy kam na co se podívat. Jako první cíl volíme místní katedrálu, dále procházíme blízké okolí. A musím říct, že i když jsme tady strávili jen pár hodin a další třeba už nikdy v životě nepřidáme, Murcia je krásné město. Samozřejmě to nejde myslet celkově, všude se najdou taková ta ghetta s obydlím nižších společenských vrstev. Spousta zeleně, udržované památky, kameru jsem měl pořád v pozoru. Prakticky pořád pozorujeme okolí, usmíváme se a náležitě si vše užívám.e Hlavou mi běhala myšlenka, že mě nikdy prostě nenapadlo, že se služebně podívám do Španělska, prožiju tam skvělé a nezapomenutelné dny, kdy každý z nich přináší nové věci a překvapení. Ale stojí to za to. U porostů s kaktusy jdeme kolem týpka, který na nás zpočátku cosi huláká, dokonce to vypadalo že se chce prát, ale místo toho nakopal pangejt oddělující chodník od cyklostezky. Večer Murcia svítí všemi barvami, a i bez nějakých velkých pátraních objevujeme krásná místa. Zejména to, kde byl velký červený nápis Murcia, na to budu pořád vzpomínat. Tohle je poprvé v životě, kdy jsem se podíval do města mimo moře ve Španělsku. Cestou na hotel se orientujeme podle dvou velkých jehlanů na střeše budovy vedle našeho hotelu. Vypadá to jako raketa připravená ke startu, nemohl jsem se na to vynadívat. Před spaním něco málo zabalit, zbytek ráno. Skoro se mi zpátky do Cartageny nechce, protože se mi v Murcii líbí. Ráno v 8 ale frčíme.

26.červen 2025

Snídaně, dobalit, před osmou sraz na recepci. Auto, které nás odveze zpět do Cartageny, už stojí před hotelem. Před devátou parkujeme před naší prodejnou. Zprvu řidič úplně netrefil, ale pak se nám ho podařilo usměrnit. Práce, navěšování věcí, nic více jsme nedělali. Odpoledne check-in na hotelu NH, na čtyři noci. Takže s velkou pravděpodobností bude následovat další stěhování. Po ubytování jedeme na pláž, koupačka, pivo, menší procházka. Jindro, ty se pořád usmíváš, slyším od holek. Je super tě takhle vidět, jsi klidný kluk a pohodář. Protože si to tady jednoduše užívám, odpověděl jsem s úsměvem.

27.červen 2025

Dneska odpolední směna a zvolili jsme si volný program, že dopoledne ať si každý dělá co chce a že kolem druhé hodiny dáme sraz na recepci. Takže v klidu jsem se prospal, budík nebyl, ale z postele lezu v 8:30. Chce se mi někam, nebo nechce? Ale být několik hodin jen na hotelu, to bych se zabil. Takže jo, vyrazím do města. Snídani jsem málem přehnal, protože jsem měl co dělat abych to všechno snědl, ale podařilo se, žaludek ani trochu neprotestoval. Při snídani jsem si určil dnešní primární cíl, a to procházku k fotbalovému stadionu klubu FC Cartagena. Zprvu jsem myslel, že je to dál než to na první pohled vypadalo, ale půl hodky dle map pěšky se zdálo být v pohodě. A konečně se podívám blíže na tu ponorku, kolem které jezdíme autobusem a je dobrým orientačním bodem. Před desátou vyrážím. Dopoledne ještě není takové teplo, ale to se bude rychle měnit, v batohu mám zbytek pití, další koupím někde cestou. Velký nápis Cartagena a replika ponorky, to je od hotelu kousek. Pak procházím jednou z páteřních ulic v Cartageně, která je posetá stromy, které chrání před tím neustále se zvyšujícím horkem, a v místě zvané Plaza de Espaňa se dávám do prava, odtud je ten stadion už jen pár stovek metrů. Obcházím ho kolem dokola, dokonce je možnost pohlédnout na hřiště skrz okno v restauraci v útrobách stadionu. Na hlavní ulici před stadionem dávám pauzu na pivko, zbavuji se drobných eur a pokračuji pěšky do přístavu, potom pěšky k hotelu, časově mi to vyšlo úplně dokonale. Celou odpolední směnu navážíme palety se zbožím na obchod, holky navěšují oblečení. Před devátou to postupně balíme a odcházíme na autobus, který jmusíme dobíhat, ale řidič byl ochotný a když nás uviděl, tak počkal.

28.červen 2025

Nemusíme na odpolední směnu. Roman psal že jestli chceme, můžeme si směnu určit sami, a my chtěli ranní, protože odpoledne je na tom obchodě nesnesitelně, jelikož pořád nefunguje vzduchotechnika. Takže od 9 do 15. Ráno budík před sedmou, ale když sjedu dolů na recepci, tak prostory pro snídani jsou zavřené. V tu ránu mi naskočilo že je sobota a že o víkendu jsou snídaně posunuté. Takže zase zpátky na pokoj. Alespoň mám trochu času udělat další část tohoto povídání. Takhle to nestihneme do práce na devátou, ale byl jsem připraven na to informovat Romana, že dorazíme o něco později. Nakonec to stíháme v pohodě, i jelikož jedeme taxíkem. Za ten tady chtějí cca 9, 10 euro. Docela masakr na těch pár minut cesty, ale budiž. V práci celý den ve skladu navěšujeme oblečení, dáváme velikostní kroužky na ramínka a odvážíme na obchod, kde ho třídíme dle kategorií. Po práci se stavujeme na hotelu pro věci na pláž a tam jsme až do osmé hodiny večerní. Sluníčko pere, na nebi jsme snad od začátku pobytu neviděli jediný mrak, kamínky na pláži jsou rozpálené jako asfalt na okruhu při automobilových závodech. Přímo na pláži je restaurace, tak si tam rovnou beru dvě pivka, které se v tom vedru jen zasyčí a pak je to skoro na ex. V moři jsem dneska jen jednou, i protože mě bolí loket a pálí stržený puchýř na palci u nohy. To je tak když jdu v Murcii na večerní procházku v pantoflích a za těch pár hodin mi hrana pantofle dokáže sedřít kůži. Moře je jak kafe. Člověk musí daleko do hloubky, aby se více zchladil. Jde to dobře, na této pláži je břeh velmi krátký. Prakticky ihned se člověk po pár metrech dostane do hloubky. Vlny tu moc nejsou, takže se dá dobře plavat. Cíl na zítra? Máme den volna. A pojedeme do místního ráje. La Manga del Mar Menor, jedinečná turistická destinace nedaleko Cartageny, tzv. přímořská kosa, která odděluje Středozemní moře od moře, které nese název Mar Menor, a je největším jezerem se slanou vodou v Evropě. Ale pořád to zní dost složitě. Zkrátka je to úzký pás na moři, na kterém se dá z jednoho na druhý břeh přejít během několika minut.

29. červen 2025

Bus by měl jet v deset odsud z hlavního nádraží. Snídaně v klidu na osmou. A vyrážíme. Nádraží je pěšky 20 minut a po těch dnech víme, kde je. Je jen kousek od toho kruháku s ponorkou a nápisem Cartagena. Když vlezeme dovnitř, bude potřeba zjistit odkud to jede, a hlavně koupit lístky. To, že tu moc neumí anglicky, nás už příliš nepřekvapovalo, ale když už mluvili, tak alespoň málo a snažili se. Stejně tak slečna za přepážkou poté, co jsme v automatu koupili lístky. 6,60 euro za zpáteční pro jednoho. Anglicky moc nemluvila, ale poradila, odkud jede autobus a kdy pak jede z La Mangy zpátky. Na jízdenky napsala toto stručné info. Tak jo, jdeme čekat na autobus. Nástupiště 30-36, tak si vyberte, ale je to všechno blízko sebe. Před desátou se tam zjeví hned několik autobusů, tak trochu nevíme kterým jet, jelikož některé jsou označené čísly, zatímco jeden je označen něčím ve smyslu manipulační jízdy. Nejdříve stojíme s davem dalších lidí u něj, držíme se davu, a zjišťujeme, že někdo z těch lidí jede tam jako my, tedy na La Mangu. Mezitím tam přijede další autobus s číslem 43. Toto číslo jede dle Googlu na La Mangu, už jsem tam skoro šel se zeptat, ale mezitím nás řidič autobusu, u kterého jsme stáli, ujistil, že jedeme na La Mangu s ním. Natrhnout jízdenku, usadit se, a jedeme. Zeleným autobusem vyjíždíme z Cartageny, valíme to po dálnici, a v dáli se již objevuje ten dlouhý pás přirozeného pobřeží La Mangy. Vypadá to jako nějaká fata morgána, jako by se zdejší hotely vznášely v té dálce nad mořem. My jedeme na zastávku Pedruchillo. To zní skoro až mexicky, každopádně je to zastávka zhruba uprostřed La Mangy. Když se před námi zjevil nadjezd, bylo dopředu jasné, že se po pravé straně zjeví to krásné modré otevřené moře. Byl to pohled jako z pohádky, kamera byla v pozoru. Ty všechny videa budu dávat dohromady asi dlouho, ale bude to navždy nádherná vzpomínka. A s tím gopročkem se pracuje skvěle. V těch chvílích si užívám pohledy na okolní krajinu a prostředí, zatímco v jedné ruce držím kameru bez potřeby do ní koukat, jelikož je namířená ven. S mobilem to moc nejde, protože zaprvé je celkem těžký, zadruhé nemám u sebe selfie tyč. Ale hlavně a to zatřetí, mobilem fotím a kamerou natáčím. Nemusim to přecvakávat na jednom zařízení. A ta kvalita videa je skvělá. 4K při 60fps. Pro neznalé je to obraz s velmi vysokým rozlišením bez škubání, jelikož kamera pracuje s vyšší snímkovou frekvencí, a čím vyšší ta frekvence je, obraz je plynulejší. Ale zpět k La Manze. Celý ten pás na moři je posetý hotely, ze silnice je vidět na oba břehy. My vystupujeme na zastávce Pedruchillo. A hned odcházíme na pláž. Dlouhatánská písčitá pláž, otevřené moře, tohle je vážně ráj na zemi. Sluníčko pere, písek pálí, odkládáme věci a šup do moře. Jsou tu větší vlny než na pláži v Cartageně. Ale ještě musím dodat to, že tady skoro nejsou lidi. Máme to celé pro sebe. Možná i kvůli tomu obrovskému horku. Moře je jako kafe, a je poměrně dlouhou dobu mělké. Ale ta čistá voda? Takhle čisté moře jsem za svůj život snad ještě neviděl, ještě čistší než na pláži v Cartageně. Po koupačce se jdeme podívat na druhý břeh. Opravdu stačí přejít silnici a jsme tam, na břehu největšího slaného jezera v Evropě. I zde je pláž, ale zdaleka ne tak atraktivní jako ta předchozí. Jdeme zpět, a zase do vody. Je ta GoPro kamera vodotěsná? Jdeme to zkusit, měla by být, do určité hloubky. Úplně pod vodu jí nedávám, strach mi to nedovolil. Z tohohle budou fantastické záběry. Na památku sbírám nějaké ty mušličky. Vedle v restauraci dáváme jídlo, pití. Autobus zpátky nám jede v 18:15. Na zastávku přicházíme pro jistotu s předstihem. A vidíme, že nás povede ten stejný řidič, který nás vezl sem. Takový správný, a hlavně ukecaný starší týpek. To Španělé pořád melou, ale aspoň cestou nebyla nuda. Cesta zpět byla o dost delší, protože jsme nejeli přímo tak, jako jsme jeli z Cartageny. Dokonce jsme se báli o to, zda dojedeme. Na jedné zastávce za La Mangou řidič mezi cestující zvolal cosi o Cartageně, a někteří cestující vystoupili. Nechápali jsme, jen jsme se na sebe podívali, a pak zase bylo ticho. Jeli jsme dál. Byla to cesta dlouhá, protože jsme objeli snad všechny zastávky před Cartagenou. Chvíli jsem se už bál toho, aby jsme nejeli zpátky na La Mangu. Pozoruji každou značku a když už třikrát odbočíme směr Cartagena, mělo by to být v cajku. Cesta trvala asi hodinu a půl. Šup pěšky na hotel a vyspat se na zítřejší směnu.

30.červen 2025

Vstávačka po půl sedmé. Málem jsem zaspal, jelikož jsem si vytípl budíka. Snídaně, a pak hurá taxíkem do práce. Objednávají nám ho na požádání z hotelu, takže pecka. Pracujeme na botech, hrabeme se v krabicích, třídíme. Směna do 14 hodin. Jelikož se mi nechce na pláž, rozhoduji se pro to zůstat na hotelu. Už tak jsem dost opálený až spálený, a sluníčka už bylo fakt hodně. Po chvíli se donutím k tomu abych došel vedle do krámu. Jídlo, pivo, pití. Cestou zpátky holky píšou, že by šli navečer do města. Ok, souhlasim, rychle uklízím nákup a vyrážíme. Autobusem do přístavu a jdeme si užít podvečerních Cartagenu. Přes den v práci mluvím o tom, že bych rád sehnal pamětní minci, jak už tomu bývá na takových pobytech tradicí. A povedlo se, hned vedle obchodu se suvenýry, kde kupuji pohledu a magnetky na památku. Procházíme uličku od přístavu, nakoukáváme do obchodů. Chtěli jsme někam sednout a dát si alespoň něco k pití, ale nakonec to ještě před setměním balíme a vracíme se na hotel. Nevadí, příležitostí na to vidět noční Cartagenu ještě bude dost. Už ten večer ale spřádám plány na zítřek. I s tou noční Cartagenou. Po práci vyrazím pěšky k místní památce Castillito.

1.červenec 2025

Práce opět 8-14. Vybalujeme a třídíme zboží. Na obchodě stále nefunguje klimatizace, při odchodu je tam brutálních 33 stupňů. Kam po práci? Holky říkaly, že jedou k moři na pláž. Mě se tam úplně nechce, respektive nechci být na jednom místě a vystavovat se sluníčku, jelikož jsem to pár dní zpátky, když jsme byli na La Manze, přehnal s opálením. A tak se rozhoduji pro procházku po městě. V hlavě mám dva cíle. Tím prvním je Castillito, malebný kostelík na druhé straně města směrem do vnitrozemí. Do tašky dávám pití, doklady, náhradní baterky do kamery, powerbanku, a po třetí hodině vyrážím. Je pekelné horko, ale pořád je pro mě teď lepší pohyb než se vyvalit na pláž. Ten kostel je vzdálený hodinu pěšky. Chvilku si pohrávám s myšlenkou dojet tam autobusem, ale nakonec to dávám pěšky. Ta vnitrozemská strana Cartageny není příliš atraktivní, je to spíše obydlená oblast bez hotelů a zajímavých míst, ale ten červený kostelík to pak příjemně oživí. Chvíli dávám pauzu a rozhoduji se pro dnešní druhý cíl. Závodní okruh Circuito de Cartagena. Není příliš známý, ale pro mě jakožto fanouška motorsportu by byla škoda se tam nepodívat, když jsem od něj velmi blízko. A hezky pěkně pěšky, je to další hodina chůze, povětšinou po silnici bez velkých krajnic a chodníků. Hlavou mi běhá, jestli nejsem blázen, dávat takovou dálku pěšky a v takovém horku, ale cítím se dobře a vůbec mi nevadí že to šlapu v sandálech. Když se konečně dostávám k okruhu a jeho okolí, uvítají mě velké nápisy na zdi. Jdu dál, zkoumám každou díru, kterou by se dalo pohlédnout na trať. Když jdu směrem k vjezdové bráně do areálu okruhu, vidím takový kopec vedoucí nahoru nad silnici. Odtud určitě bude vidět závodní dráha. V těch sandálech to jde horko těžko, ale nakonec tam vylezu, chytím se plotu a je krásně vidět jedna ze zatáček. Teoreticky by se odtud dal sledovat závod zadarmo, kdyby se zrovna nějaký jel. Dalo se vstoupit do areálu i hlavní bránou, ale netušil jsem zda mě někdo nevyžene, i když tam byli někteří lidé a jezdili tam s dětmi na kole. Nakonec mě odradila cedule, že je to zde 24 hodin pod dohledem kamer. Nevadí, ten pocit a prožitek že jsem tu byl mám. V tu chvíli jsem byl za městem úplně mimo civilizaci, protože cestu zpátky jsem zvolil jinudy než tu, po které jsem přišel. Na druhé straně za okruhem to vypadalo jako v poušti. Pití mi rychle docházelo, ale nechával jsem si nouzové rezervy, i když to vypadalo jako když piju kafe. Jediné živé co jsem v těch chvílích viděl bylo několik malých zajíčků poskakujících po té seschlé trávě. Pak tu byly takové bodláky, něco na způsob těch které vídáme v Čechách, ale tyhle byly mnohem ostřejší a ve chvíli, kdy se dostaly do boty, to byla pěkná polízanice. Vypadalo to tam jako v poušti. Kráčím pískem, seschlou trávou, po kamenech, leje ze mně jako z vola, navigace ukazuje přes dvě hodiny a 8 kilometrů cesty do přístavu. To dám, říkám si, žádný autobus, jen hezky pěkně pěšky. Procházím dvě malé vesnice a pomalu přicházím na předměstí Cartageny. Kolem půl deváté dosahuji cíle, vidím přístav, moře, v nohách mám asi 20 kilometrů a chvilkama nechápu, jak jsem to v takovém vedru zvládl. Rozhodně lepší než se nudit na hotelu. Je třeba využít každé chvilky k poznávání, zejména když je člověk tak daleko od domova a chce si to tu užít plnými doušky. Mám neskutečnou chuť na to zasloužené pivko. U přístavu je zrovna postavená stage, hraje hudba, a využívám tady stánku s pivem. Pořád jsem mluvil o tom, jak se potřebuji zbavit drobáků. Ty centy, to je šílenost, a navíc se kupí strašně rychle. Nepomáhá ani to, když chci někde v krámu nechat dýško, ale prodavači na to moc neslyší. Ani ne tak ty 20, 50. Ale ty menší centy, to je akorát pro zlost. Pivo stálo 3 eura, celkem raketa, když ho takhle v restauraci mají za méně. Ale v té chvíli mi to bylo absolutně jedno. V peněžence jsem měl pěknou hromádku drobných a 50-ti eurovku. Slečna nalila pivo a začal jsem se modlit, abych ty tři éčka z těch drobných poskládal. Povedlo se snad do posledního deseticentu, protože jinak bych jí musel dát tu velkou bankovku a s trochou štěstí by mě poslala zpátky do té pouště za městem. Sednul jsem si na schody u palem, koukám na moře, na ty přistavené loďky, usmívam se, poslouchám hudbu, která zpříjemňuje atmosféru. A normálně jsem na sebe za těch 20 kiláků pyšnej. Nohy trochu odřené, zpocené funkční triko. Pivo jsem si navzdory obrovské žízni vychutnával jak jen to šlo, hlavou mi běhala ta skutečnost, že jsem ve Španělsku, v Cartageně, na business tripu, a užíval si toho upřímného pocitu svobody. Plnými doušky. Blížilo se stmívání, vedle v restauraci dávám pizzu, další pivko a sedím tam až do setmění, i protože zdejší obsluha je poněkud pomalá. Večerní Cartagena je krásná, a je výhodou, že všechny významné místní památky jsou blízko sebe. Atmosféra přímořského města po setmění pro mě byla vždycky specifická. Na hotel je to půl hodiny pěšky, a to už dneska po tom všem musím dát levou zadní.

2.červenec 2025

Práce znovu 8-14, teplo, hic, vedro. Vybalujeme zboží, stejně jako včera. Odpoledne ležím na hotelu, na nic více jsem se nezmohl. Po tom včerejším výšlapu ne že bych neměl náladu na to nikam nejít, ale upřímně jsem byl unavený a nejde být v zápřahu každý den, a riskovat nějaké celkové vyčerpání jsem rozhodně nechtěl. Tak v klidu ležím na posteli, procházím fotky, sepisuji zážitky, pak se donutím přeházet a porovnat kufr. Ten odpočinek bodnul a další den mohu zahájit v plné síle.

3.červenec 2025

Další směna od 8 do 14. Po práci na hotelu sbalim pití, kameru, a vyrážím do města. Dostal jsem tip na jednu z místních vyhlídek. Hrad Castillo de la Concepción u přístavu. Dokonce je tam panoramatický výtah. Vyrážím pěšky směrem k přístavu, některé cesty jsou uzavřené kvůli festivalu, tak se hold musím několikrát hádat s Googlem a navigací, ale ještě než zamířím na tu vyhlídku, vidím v přístavu stát velkou zaoceánskou loď. Od začátku pobytu jsem po tomhle toužil, a splnilo se mi to. O několik vteřin zjišťuji, že tam kotví ještě jedna menší. Ta veliká nesla jméno Silver Ray. Došel jsem až k nástupnímu terminálu a zíral na tu nádheru. Ihned jsem pak zabrousil na Wikipedii a zjistil, že je pouze rok stará a že měří kolem 240 metrů. Na první pohled se zdála delší. Takhle ani nedosahuje délky Titanicu, který byl o dvacet metrů delší. Kroutil jsem hlavou nad tím, jaký to v té době byl gigant. Pro zajímavost, největší loď na světě se jmenuje Icon of the Seas a je o dalších 100 metrů delší. Pak už jsem se obrátil a šel přímo k tomu hradu. Chvíli po silnici, chvíli po schodech. Otevíraly se mi pohledy na Cartagenu z výšky a pohledy to byly nádherné. V místním parku se procházeli krotcí pávi, vstup na vyhlídku stál 6 euro. Hned se mě tam ptali, z jaké země jsem přijel. Nejvyšší bod Cartageny to nebyl, to bych musel vylézt na jeden ze zdejších kopců, ale zejména ten pohled na přístav byl překrásný. Zrovna odjížděla ta menší loď. V těch chvílích mi na WhatsAppu přistála zpráva od Romana, který nás informoval o tom, na jakém hotelu budeme od 5.7. až do konce pobytu. Abych to napsal celé a přesně, v hotelu NH jsme měli ubytování zajištěné do 4.7 včetně snídaně. Potom se stěhujeme na nedaleký hotel Sercotel Alfonso poblíž kruháku s ponorkou, tam budeme všichni jednu noc. A pak do dalšího hotelu. Ale ten už není v Cartageně, nýbrž v městečku La Palma pár kilometrů severně. Jestli dobře počítám, tak za celou dobu pobytu zažijeme pět stěhování. To nám snad nikdo neuvěří. Ale hold to tak je a na jednu stranu můžeme být rádi vůbec za to, že jsme měli vždy kde spát, vzhledem k možnostem kapacity v místních hotelech. K večeru dávám pizzu v restauraci u přístavu, a pak pěšky na hotel.

4.červenec 2025

Vstávat jsem úplně brzy nemusel, protože v práci máme teď dva dny volno. A hodí se to kvůli tomu přesouvání mezi hotely. Sbaleno, ještě jsem ven odnesl pytel s bordelem, a půl desáté máme sraz na recepci. Check-out, na rozloučenou nám zavolali taxíka, kterým jedeme na nový hotel. Tam se ihned ptáme na čas, kdy je možné udělat check-in. Paní hned došlo, že si budeme chtít odložit kufry, takže jsem tu otázku na uchování kufrů ani nedořekl. Před mluvením se je dobré se zeptat, zda tady rozumí anglicky, ale na těch hotelech je to nejspíš podmínkou. Ale když paní ihned řekla že rozumí, můžu na ní bez problémů mluvit. Kufry nám uschovala, rozdala lístečky pro pozdější vyzvednutí. A odchazíme na autobus, kterým znovu vyrazíme na La Mangu. Jede nám to ve 12, máme dost času na to dojít kousek pěšky z hotelu a koupit jízdenky. Rovnou se tam ptáme na možnosti autobusu směr Alicante, až za pár dní pojedeme na letiště. S tím automatem na jízdenky člověk musí trochu bojovat, navíc je na tom nádraží jediný, takže se lehce vytvoří fronta. Stejně jako minule kupujeme zpáteční jízdenky za 6,60 euro. Paní za přepážkou neumí anglicky, a na dotaz ohledně toho Alicante odkáže na jízdní řády vedle na okýnku. Budeme pak muset jet ráno v 7, protože další autobus jede až v jednu, cesta trvá tři hodiny, a určitě bude lepší vyrazit ráno než pak chvíli před odletem. Navíc bychom rádi prošli i kousek města, se kterého pak odletíme do Frankfurtu. Před odjezdem na La Mangu zkoumáme možnosti koupě jízdenek po internetu a možnosti tam jsou. Ale to pak pořešíme v klidu, ideálně na hotelu. Autobus na La Mangu přijel na čas, a v pravé odpoledne vyrážíme. Tentokrát zvolíme jinou pláž než minule. Pláž nese název Playa del Barco Perdido a je o pár kilometrů níže od Pedruchilla, kde jsme byli minule. Dneska jsou větší vlny, ale v tom čase krátce po poledni jsme netušili, že do odpoledne budou ještě větší. Plavat se moc nedá, vlny v tom nadále teplém moři šplouchají a my si to náležitě vychutnáváme. A není tu nijak narváno, takže žádný hlahol, pláž přeplněná slunečníky, takže se dá jak v klidu koupat, tak v klidu vychutnávat. Ta moje GoPro kamera by měla umět i pod vodou bez krytu, alespjndo pár metrů, ale dodnes jsem neměl odvahu to vyzkoušet, protože nerad bych v té chvíli přišel o hodinu záběrů z té přítomně karty a hlavně o kameru. Ale pak to přišlo, stál jsem zády k vlnám a přišla jedna, která mě jednodušše i s kamerou smetla a v té chvíli jsem konečně zjistil, že je do určité míry vodotěsná. Takže vzniklo i pár záběrů pod vodou. Na dvou kartách mi odcházela paměť, tak jsem těch pár minut obětoval dnešnímu pobytu ve vlnách Albkránského moře. V telefonu je pak ještě kapacity na média dost, jen teda nevim, kdo to všechno za mě pak bude dávat dohromady. Ale já jsem taková hračička, že když si k tomu jednoho dne sednu, tak si s tím pohraju. Hned po příletu mi začne letní dovolená, takže snad nějaký čas bude. Pár chvil před odjezdem si dáváme pozdní oběd vedle v restauraci a stejně jako minule, tedy po šesté hodině, vyrážíme směr Cartagena. Tentokrát jedeme přímo, a ne jako minule, kdy jsme objeli snad všechny zastávky v okrese. A teď na hotel, pěšky z nádraží je to kousek. Rychlý check-in a hurá se jít jednou tady vyspat. Osmé patro, třeba bude vidět moře. Leda tak moře dalších oken hotelu. Když jsem otevřel okno vedle v koupelně, mohlo to být solidní divadlo pro hosty hotelu. Tak jo, něco málo vybalit, večer udělat zápis, dát u toho pivo, a vyspat se na zítra. Volný den, opět vyrazíme na La Mangu. A další výhoda je v tom, že pak večer v klidu vyřešíme přesun na nový hotel.

5.červenec 2025

La Manga potřetí, a dost pravděpodobně za doby tohoto pobytu naposledy, tak si to pojďme užít. Je sobota, autobusy asi pojedou trošku jinak než normálně, ale to nás netrápí. Chceme jet kolem dvanácté. Ještě před odchodem z hotelu řešíme nákup jízdenek na autobus, kterým osmého pojedeme do Alicante na letiště. Kupujeme je přes telefon. Mám sbaleno dříve než holky, tak jdu na nádraží napřed. Po check-outu z hotelu nechávám kufr na recepci. U automatu na jízdenky se tvoří fronta, tak tam čekám za nějakou skupinkou mladých lidí. Automat se mnou nějak nemluví, navíc hlásí, že nejbližší autobus je vyprodaný, ale další je tam ve 12:30. Nedaří se mi prokousat k nákupu jízdenek, přičemž včera to šlo v pohodě. Nic, ten přístroj pošlu kamsi a jdu si sednout vedle na lavičku a čekat na holky. Pak mi to nedá, oni mezi tím píšou jestli už jsem koupil jízdenky, a napodruhé se mi zadaří a hurá, máme jízdenky. Cestu i číslo autobusu známe, La Manga se nám znovu zjevuje v dáli na moři, ukazuje se v celé délce a pohledy při té modré zcela vyjasněné obloze jsou to vskutku nádherné. A volíme opět jinou pláž, tentokrát u místní církevní památky Iglesia de Santa María Reina de los Apóstoles.

Vlny podobné jako včera, sluníme se, koupeme se, odpoledne si vedle v restauraci dáváme vynikající grilované krevety. 28 euro porce dvanácti krevet, ale budiž, hlavně že chutnalo. Odjíždíme po sedmé hodině, navíc ještě musíme vyřešit přesun do nového hotelu. Jako na potvoru zase jedeme přes okresky jako když jsme jeli z La Mangy poprvé, ale nějak to přežijeme. Kufry vyzvedáváme kolem půl desáté. Rovnou se ptám, jestli nám paní z recepce objedná taxíka. Tady je taxi, a ukáže na pána stojícího vedle mě. Výborně, takže nikam se nevolá a můžeme rovnou jet. La Palma je od Cartageny 15 minut autem, jak tak koukám do navigace u řidiče. Ten se pak rovnou nabídne, že nás ráno hodí do práce. Super, máme soukromé taxi. Vyhazujeme kufry z auta před hotelem, děkujeme řidiči a hurá zase bydlet. Aha, zavřeno a nikde nikdo. V tu chvilku se člověku honí hlavou kde co, protože na menších hotelech nefunguje nonstop recepce. Začal jsem se malinko bát a dělal si srandu z toho, že budeme spát někde venku, že nás už nic po tom všem nemůže překvapit. Naštěstí tam byl zvonek a po chvilce nám přišla otevřít milá starší paní a rovnou nám dala instrukce. Sice španělsky a rukama nohama, ale všechno jsme pochopili. Od dveří jsme nedostali kartičky, nýbrž číselně kódy, takže to vypadalo jako když vcházíme v práci do zázemí. Pokoj malinký, ale co, hlavně že bydlíme. Postel, koupelna, telka a nezbytné součásti ubytování. Tak jo, tohle by jsme měli. Bydlíme. A tohle už je poslední hotel, na kterém budeme do konce tohoto pracovního pobytu ubytovaní. Sprcha a spát, ráno na desátou do práce.

6.červenec 2025

V noci jsem moc nespal, navíc tahle postel je celkem tvrdá, ale co, v práci to zcela jistě rozhýbu a rychle se proberu. Ten den nás čekala stavba doplňků jako jsou brýle, kabelky, tašky. Víc toho dneska určitě nestihneme. Po práci jsem mám neskutečnou chuť na pivo, v obchoďáku jsem si nekoupil, a tak bylo třeba spoléhat na automat na hotelu. No jo, jenže to chtělo drobné. Ale bravurně jsem se jich zbavil, jelikož mi to vyšlo asi do posledních deseti centů. Takže jim tady ještě před odjezdem domů ucpu automat. Předtím vyrážím na obchůzku po zdejší vesnici a hle, byl zde otevřený snad jediný obchůdek. Chvíli tam na mě koukali jako na vetřelce, ale bylo to asi kvůli tomu, že jsem to tam třikrát obešel a oni se prostě opovážili neprodávat pivo. Tak jsem si tam koupil alespoň chipsy na večer, aby to nevypadalo blbě.

7.červenec 2025

Předposlední španělský den a poslední pracovní. Do práce jedeme znovu na desátou a pokračujeme na doplňkách. Podařilo se zprovoznit klimatizaci, ale za těch pár hodin se to tam stihlo ochladit jen o pár stupňů, takže efekt skoro nula. Před koncem směny nám Roman poděkoval za super práci a pochválil nás. A to prostě potěší. Pak jsme jim tam popřáli hodně štěstí při otevření obchodu a vyrazili jsme. Něco málo nakoupit vedle v Carrefouru, a taky sehnat nějakou fólii na zítřejší zabalení kufrů. Byl jsem pro ní vyslán a už předem jsem netušil, kde jí rychle hledat. Pobíhám tam jak v labyrintu a fólie nikde. Pak jsme jí našli vedle potřeb do koupelny. Nebýt Natálky, hledám tu fólii ještě za 100 let. Taxikář ihned po příjezdu od rána přišel s poznámkou, že zítra v šest budeme potřebovat hodit do Cartageny, takže paráda. Na hotelu ihned děláme check-in in na zítřejší lety. Trochu se hádám s apkou od Lufthansy, ale nakonec se podaří. Tak, pobalit téměř všechny věci, přerovnat kufr, vyházet bordel. Když tohle mám hotové, v klidu si otevírám pivko, chipsy, hrabu se ve fotkách, odpočítávám poslední španělské hodiny, poslední hodiny tohoto povedeného pobytu. Až je člověku skoro líto, že jede domů. Ale jak se říká, všude dobře doma nejlíp.

8.červenec 2025

To vstávání je šílené, i po těch pár pivech co jsem večer dal. Protřu oči a dokonce vylezu chvíli před budíkem, nebylo ani půl páté. Hygiena, dobalit zbytky, třikrát prolezu pokoj jestli mám všechno. Taxikář již před šestou stojí před hotelem, super servis. Chvíli jsem se bál, aby fakt přijel. Ale vyrážíme. V Cartageně na nádraží budeme s mírným předstihem, ale alespoň zjistíme, odkud nám pojede autobus do Alicante. Fialový zájezďák, řidič otevře nákladový prostor, sami si tam dáváme kufry, a můžeme frčet. Cesta na letiště trvá necelé tři hodinky, i jelikož autobus několikrát staví a nejede tam přímo. Na letišti koukáme, kde se dá uschovat kufr, ale nakonec se ptám paní na informacích. Prodejna doplňků na kufry a zde je i ta služba, jen pár metrů od infostanku. Ještě že jsme se zeptali, jinak by jsme to asi nenašli. 15 euro za kufr, no dobře, ale furt lepší než se s nim pak vláčet po městě, do kterého za chvilku vyrazíme. Autobus linky C6 směr centrum Alicante, necelá půlhodina. Vystupujeme u přístavu, během těch několika hodin se procházíme po městě, dáváme dobré jídlo v restauraci.

A ve tři hodiny už je čas vyrazit na letiště. Platíme za kufry a jdeme hledat přepážku na odbavení. Automat jako v Praze tu nikde nevidíme, tak postupujeme dále. Přepážky 17-21, ale tam vidím jen společnost Swiss. Ono z dálky ta bílá Lufthansa není na žlutém podkladu vidět, takže jsme chvilku byli v nejistotě. Při kontrole příručních zavazadel si mě berou stranou a hned se ptají odkud jsem. Ok, holil jsem se naposled před Španělskem, opálený jsem jako dno pánve, asi vypadám jako terorista ze Sýrie. Ale byla to jen namátkově kontrola, stejně tak potom kontrola batohu. Jen ho projeli jakýmsi skenerem, ani se v něm nehrabali, ani by tam neměli co vzít, jelikož jsem ještě něco přes odbavením přeházel do kufru. Hodil jsem tam pro jistotu i chipsy, kdyby náhodou neprošly a nemusel jsem je tam zbytečně nechávat. Ale balit ten kufr do fólie na potraviny, to je něco šílenýho. Fólie se pořád trhala, ale nějak jsme to zvládli. Tak jo, máme necelou hodinu do plánovaného odletu, tak jdeme najít gate číslo 37. Ještě kupujeme něco málo v duty-free a pak už čekáme na boarding do letadla. Pár minutek zpoždění, ale když poletíme po větru, určitě něco naženem. Let něco málo přes dvě hodinky, a zpoždění jsme dohnali. Na Frankfurt a jeho letiště jsem se těšil stejně jako když jsme letěli směr Španělsko. Ta přehlídka všech strojů, to je prostě nádhera. Autobus nás odvezl na první terminál, a pak hezky pěkně až na gate A66. Obešli jsme snad půl toho obrovského letiště, zabralo to asi půl hodiny. Ale pořád máme super čas, jelikož by nám to mělo do Prahy letět za hodinku. Na pohodu koukám ven na letadla, fotím, dělám videa. Náš stroj s krásným polepem Lovehansa už stojí na svém místě. Chvíli před plánovaným boardingem hlásili, že dojde ke zpoždění kvůli servisu na letadle. Startovali jsme asi o 40 minut později než bylo plánováno, takže žádná hrůza. Jen pojíždění na ranvej trvalo přes pět minut. To letiště tady je vážně fantastické. A svištíme do Prahy, zbytky slunečního svitu vykukují za mraky, letušky všem rozdávají čokoládu od Lufthansy, do uší dávám sluchátka a sepisuji další slova k tomuhle povídání.

To povídání končí v okamžiku dosednutí na letišti v Praze krátce před půlnocí. Chtěl bych touto cestou poděkovat všem lidem, díky kterým jsme dostali tuhle skvělou a jedinečnou šanci, nejen podívat se dále do světa, ale hlavně pomoci tam, kde to bylo třeba, v obchodním centru v Cartageně. Těch zážitků máme tolik, že bude těžké vybrat ten nejlepší. Zažili jsme spoustu věcí, máme vzpomínky do konce života, ale co je potřeba zdůraznit, tak další skvělé pracovní zkušenosti. Víme, jak skvělé pracovníky na naší prodejně máme, a holky tady všechny své dovednosti prodaly. Roman nás pochválil, a že prý máme talent. A to zkrátka potěší, taková slova od opening manažera, který nám byl po celou dobu pobytu zde oporou. Byl to opravdu všemi směry povedený business trip, občas zmatky, střídání hotelů jak ponožek, krásné výlety a poznávání nových míst, koupání v moři. Užili jsme si to úplně maximálně, poznali další kus světa, a nutno dodat, že Cartagena je velmi pěkné město se spoustou turistických cílů i v jejím přilehlém okolí. Po celou dobu bylo pekelné vedro a klimatizace na obchodě začala zčásti fungovat až dneska, bylo vážně obtížné v tom pracovat, ale nepoložilo nás to. Všechno jednoho dne ale končí. Bylo to krásné, ale bylo toho dost, tak se to říká. Ještě jednou díky všem za tuhle možnost pracovního výletu, díky holkám za jejich nezlomné nasazení, díky celému týmu, se kterým jsme tady měli možnost pracovat. Tohle jsou opravdu zážitky na celý život. A závěrem ještě jedno velké DÍKY ❤️.

Ještě si sem odložím některé poznatky, které mohou pomoci v případě přístího pobytu v Cartageně, nebo když tam někdo jiný pojede, může využít našich zkušeností.

Taxi spíše nefunguje než funguje, platí to zejména o víkendech. Ve všední dny jsme se dokázali téměř pokaždé dovolat, ale spíše jsme využívali možnosti objednání v hotelech na recepci. Tam byli vždy ochotní a taxi objednali. Taxíky jsou drahé, za deset minut cesty jsme dávali kolem deseti euro.

Autobusy jezdí po celém městě. Některé linky jezdí pravidelně, některé třeba jen jednou za hodinu. Linkou L12 se lze dostat na pláž Cala Cortina. Dobrým oreintačním bodem je kruhový objezd s ponorkou, kudy projíždí většina linek. Hodně jsme pro jízdní řády využívali google i offline jízdní řády. Časy se někdy lišily, ale to většinou bylo kompenzováno zpožděním autobusu.

Při využívání autobusu se vyplatí koúpit kartičku Alsa, přímo u řidiče, nabít jí například pěti eury, a pak při každém nástupu do autobusu přikládat u řidiče. Je to levnější než kupovat jednotlivé papírové jízdenky. Místo jednoho eura jsme platili 30 centů. Záleží jakou linkou zrovna jedete.

Na La Mangu se dá dostat autobusem linky 43, která odjíždí z autobusvého nádraží nedaleko ponorky. Zpáteční jízdenka stojí 6,60 euro. Jízdenky jsme kupovali v automatu na nádraží.

Jízdenky do Alicante jsme koupili přes internet a měli je v telefonu. Na letišti funguje úschovna kufrů, stojí 10 euro za jeden kufr. Ve smluvený čas si kufry vyzvednete.

Z těch všech hotelů byl nejlepší a nejhezčí NH Campo. Tříhvězda, čistota, perfektní snídaně.

V této části Španělska moc neumí anglicky, ale výjimky se najdou, v některých případech jsme použili google překladač.

Jízdenku na vlak z Alicante do Cartageny jsme s několikadenním předstihem koupili na internetu na stránkách Renfe.

Chřipka - Ani covid mě takhle neodrovnal...

2025-02-25T09:25:00.000+01:00

Začalo to ve středu 5.2. Vzbudil jsem se uprostřed noci a do rána už nezabral. Pak mě začala bolet hlava, ale jeden prášek ibalginu to spravil. Večer se dostavila menší zimnice a citelná únava, a určitě byla i horečka, kterou jsem ten večer ještě neměřil, ale cítil jsem to. Druhý den ráno jsem si připadal v pohodě, i když jsem měl teda problém vylézt z postele. Pomohlo vypocení a vše vypadalo dobře. Jenže pak v druhé půlce dne se v práci dostavily návaly horkosti, únava. V práci jsem oznámil, že druhý den nepřijdu a že to za víkend vyležím. Představa super, ale to jsem ještě netušil, co bude. Za volantem jsem se přestával soustředit.

Poprvé jsem se změřil. 38,2. Na noc beru prášek na utlumení horečky, ale uprostřed noci tam vyskočilo 39,4 a srazit to šlo jen na pár hodin, pak to vyletělo zpátky. Přidala se dušnost, extrémní pocení, spát jsem mohl jen stěží. I když jsem jakkoliv chtěl, nešlo se pořádně hnout. K tomu abych sáhl pod postel pro flašku Poděbradky, jsem se odhodlával hodinu. Nešlo se zhluboka nadechnout, každý sebemenší pohyb mě vysiloval. Přidala se černá myšlenka, že budu potřebovat záchranku, k tomu chybělo fakt málo. Na plicích jako by mi seděl nějaký balvan, nadechnout se prostě nešlo. Nešlo to jinak, dopoledne jsem navštívil lékaře. Málem už bych zapomněl jak se nosí rouška, rázem se vyrojily vzpomínky na živobytí s pánem covidem. Ten mě kdysi taky dokonale vyautoval, ale tahle chřipajzna taky měla solidní parametry. Doktor ale covid díky rychlému testu vyloučil, krev byla taky na první dobrou v pohodě. A tak jsme jeli do kolínské nemocnice s žádankou na rentgen plic. Všechno tohle i s cestou zpátky se zvládlo za 2 hodiny. Představa toho, že budu někde dřepět půl dne a čekat, to byla nepříjemná představa. Ale jako přístup paní na recepci, když mi ukazovala kudy na rentgen a přitom koukala do jiného směru, bál jsem se, abych tam vůbec trefil. Šel jsem trochu naslepo a za davem lidí. Okukoval jsem všechny dveře, pozoroval obrazovku s pořadovými čísly a čekal. Pořadové číslo ale jako by neexistovalo, i když měl každý své vlastní. Z některých dveří volali jména pacientů na blind. Uši mám naštěstí pořád dobrý, v tom chumlu lidí to šlo lehce přeslechnout. Na rentgenu jsem strávil asi tak dvě minuty a už jsem zase byl za dveřma. Byla to další premiéra, protože na rentgenu plic jsem předtím nikdy nebyl. Výsledky pošlou doktorovi, v úterý jdu na kontrolu, ale předpokládal bych, že už v pondělí se bude vědět co mi je a že mi třeba něco napíše. V Kolíně na vzduchu jsem se cítil dobře, protože byl vlhký a nepříliš studený.

Jak jsem tak četl příznaky na internetu, dost pravděpodobně to vypadalo na chřipku, v tom horším případě zápal plic. Doma jsem ihned zalehl do postele, na nic neměl chuť. Jen jsem pil a k večeru do sebe dostal alespoň pomeranč, banán a plátky křehkého chleba. Všechno tohle ovšem mělo takovou divnochuť, jakoby ty horečky otupily chutě. Horečka lítala od 37 do 39,3. Panadol zabíral po půl hodině, a asi po 3 hodinách už tam bylo zpátky 39,3. Na záchod jsem chodil způsobem, že jsem se přidržoval nábytku. Chvíli jsem pohybu byl schopný, chvíli vůbec. V podvečer se teplota ustálila na 38,1. Kolem půlnoci se vrátilo již zmíněných 39,3. Vypil jsem Paralen grip, po pár hodinách polkl aspirin, a dopoledne teplota konečně klesla k normálu na 36,4. Dostal jsem do sebe další banán, v poledne pak knedlíčkovou polévku. Musel jsem se už trochu hýbat, protože ležet celé dva dny v posteli, to je utrpení, tělo slábne, a je to už celé na palici. Tak jsem se doplazil do kuchyně na tu polévku. Chuť jsem měl oproti včerejšku větší, ale pořád to nebylo na nějaké extra porce. Noc na pondělí byla první, kterou jsem přežil bez prášku na utlumení horečky. Teplota začala kroužit kolem 37, 37,5 a modlil jsem se, aby už nevyletěla. K obědu jsem snědl špagety, ale ten apetit tam pořád nebyl. Třičtvrtě dne jsem strávil v ležící či pololežící poloze neschopen většího a delšího pohybu. Alespoň že to dýchání se zlepšilo. Ale hlavu mám teda jako střep. Ležel jsem u notebooku a koukal na druhou řadu Hry na oliheň.

V úterý jedu na kontrolu k lékaři. Ten mi sdělil výsledky rentgenu plic, ten byl naštěstí v pohodě, a pak řekl jen to co už bylo řečeno. Klidový řežim, hodně pít, brát vitamíny. K obědu jsem si koupil burger, protože už jsem měl brutální hlad, ale chuť se mi navracela strašlivě pomalu, spíš jsem jí ještě neměl vůbec, a ten burger jsem měl čistě jen pro to, abych do sebe konečně něco dostal. Za volantem to nebylo nic moc, protože jak se mi trochu motala hlava, připadal jsem si jako pod vlivem alkoholu. Ještě že to mám jen pár kilometrů. Ke konci týdne v pátek jsem pořád neměl pořádnou chuť k jídlu, jedl jsem ovoce a výjimku udělal jen tehdy, když mi táta přivezl něco z Burger Kingu. Ale ani to jsem si ještě úplně nevychutnal. Ve čtvrtek jsem si zkoušel udělat kafe, ale nechutnalo mi. Konečně jsem ale upustil od léků, jediné co teď beru je Celaskon na doplnění vitamínů. Už mi ty léky na zmírnění příznaků chřipky lezly krkem, vždyť jsem je bral týden.

Ten další týden už jsem byl relativně v pohodě, akorát mě pobolívala hlava a kašlal jsem. V neděli jsem po 17-ti dnech ukončil neschopenku.

Srdce do hry! Zlaté mistrovství světa v hokeji 2024. Vlastními slovy.

2024-05-28T15:34:00.011+02:00

Tak jo, tady je. Shrnutí šampionátu. Vlastními slovy, od srdce, tak jak jsem to cítil, viděl, několik zápasů pozoroval přímo v O2 Areně, a nezapomenutelný zlatý finálový večer prožil na Staroměstském náměstí v Praze.

Davy v metru, davy čekající před fanzónou, davy před halou, dresy různých jmen, barev a národností. Narvané hospody, v každé druhé domácnosti v televizi hokej. Česko opět žilo tou krásnou hrou. Doma. Devět let, uteklo to jako voda. Ale připadá mi to jako včera. Mistrovství světa v hokeji v České republice. Tehdy v roce 2015 jsme byli na zápase naší reprezentace s Francií a ten zážitek v nás stále přežívá, protože ta atmosféra, euforie, společná radost z toho, že můžeme fandit naší reprezentaci...o tomhle se můžeme s úsměvem bavit dlouhé hodiny. Česko, to už je takové synonymum ke slovu hokej.

2015

A teď jsme tu zase, v roce 2024. Když jsem sháněl lístky, nebudu lhát, že jsem trošku zaspal, a logicky české zápasy už byly fuč, teda pokud bych nechtěl koupit vipko a sdílet prostory s Jardou Jágrem. K něčemu se ale přeci jen dostanu v dalších řádcích. Pak jsem si ale řekl, proč to ještě nezkusit a sehnat prostě nějaký jiný zápas. Nakonec z toho těch zápasů bylo několik, i díky prodeji balíčků několika zápasů. A vidět Kanadu nebo Finsko, to se už nikdy nemusí opakovat. A prožít to v klidu, bez větších emocí, z pohledu neutrálního fanouška, zkrátka kouknout na hokej světových kvalit.

Jsem strašně vděčný, že jsem viděl hrát Kanadu na vlastní oči, vycházející hvězdu v osobě Connora Bedarda nebo slavnějšího Johna Tavarese. Byl to prostě zážitek, který mi už nikdo nevezme. Atmosféra domácího šampionátu, to je jedinečnost, i protože organizace je na špičkové úrovni, a tam to všechno začíná. Všichni se tu cítí v klidu. I když mi teda mírně vadilo to, že fanzóna před halou otevírala hodinu před prvním zápasem, který se ten hrál ve 12:20. A ty davy, to bylo o tom vystát frontu u vstupu, a mezitím už jsme mohli čekat na vstup do haly. Ale to je jen takový detail s ohledem na skutečnost, že jsme tam nešli vyloženě do fanzóny, ale přímo na zápas do haly. Viděli jsme i to, jak Finové deklasovali outsidera turnaje Velkou Británii 8:0.

Měli jsme lístky na zápas našich s Rakouskem. Původně lístky byly dárkem k Vánocům babičce z manželčiny strany, která se moc těšila. A že půjde se mnou. Jenže pak jsem se tak zamyslel a uvažoval jsem, že na zápas nepůjdu, ale že pošlu manželku s babičkou a že to klidně odstojim ve fanzóně. Aby si to spolu užily. Přeci jen léta plynou a podobných zážitků už nemusí být hodně. Jenže co čert nechtěl. Osud prostě rozhodl tak, že na Rakousko půjdu s manželkou.

Hokejový den začal už ve fanzóně, kde ku mému překvapení nebyla zdaleka taková fronta jako v sobotu, kdy jsme tu byli s tátou. Takže i vzhledem k dostatku času jsme zamířili do fanzóny naladit se na dvojzápasové dobrodružství, které za dvě hodinky začne zápasem Velké Británie proti Dánsku. Dánsko uvidím hrát už podruhé, vlastně i Británii, ale to nevadí, pořád je to hokej a kvůli němu jsme teď a tady. Ta pestrost fanoušků, mnozí něčím originální. To i člověk, který hokeji nefandí, alespoň na chvíli zbystří a i když borce s čírem v dánském dresu potká na druhém konci Prahy, musí vytušit, že se tady něco děje. Asi tak jako když z nás byli hotoví obyvatelé Kodaně před šesti lety, kterým jsme vysvětlovali, že se u nich hraje mistrovství světa v hokeji. Fanzónu jsem musel pochválit. Máme i vzpomínkouvou fotku s hokejovou výstrojí. Prostorná, velká obrazovka, možnost pro fanoušky si hokejově zařádit, dát si dobré jídlo, pivo, nakoupit si merch ve velkém stanu. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsme s prázdnou neodešli. Ale taková mikina s oficiálním logem mistrovství světa, to když někdy otevřu skříň, tak jen pokývu hlavou, nahodím úsměv, vzpomenu si na všechny ty zážitky, a budu všem moc vyprávět, že jo, tady jsem tehdy v roce 2024 byl.

Velká Británie - Dánsko, 16:20. Do haly vstupujeme s předstihem, abychom si v klidu našli místa, koupili pití, jídlo. Už teď je to plné českých dresů, ale i ty britské či dánské byly vidět. Je krásné, že se sem sjíždí lidé z celého světa, do aktuálního centra světového hokeje. Už jen ta atmosféra před zápasem dokáže člověka příjemně naladit, o to víc se pak těší na zápas našeho nároďáku. Ten první zápas měl všechno, krásné góly, akce. Od začátku do konce vyrovnaný zápas a je opravdu škoda, že si z něj Britové neodnesli alespoň bod, protože by si ho plně zasloužili. Fandilo se jim, protože jak to tak bývá, neutrálně se více fandí papírově slabším. Opravdu hráli sympaticky, bohužel po tomto zápase byli odsouzeni k tomu spadnout do nižší divize.

Nevýhodou prodeje balíčku na zápasy je to, že i když jdete hned na následující zápas, musíte z organizačních i provozních důvodů opustit halu a pak znovu přijít. Přeci jen musejí halu uklidit, a při dalším příchodu fanoušků počítat vstupenky na konkrétní zápas. Vyhnali nás ven, kde pršelo, takže všichni se sešikovali pod úzký prostor kolem haly, kde jsme čekali na vstup. Jak se stálo, tak se začalo skandovat, počítali jsme minuty, než otevřou brány k zápasu naší milované repre. No, trochu chaos, už jsem se bál, že nestihneme začátek zápasu, ale vše nakonec dobře dopadlo a jde se fandit. Máme stejná místa sedaček, takže už tam jdeme jako domů. Z nostalgie jsem pohlédl do sektoru, ve kterém jsme před devíti lety byli na zápase s Francií, a jen si přál, aby to bylo stejně úžasné a nezapomenutelné. Bylo. Udělal jsem si i vzpomínkové fotky, videa, na která se mi dokonce podařilo zachytit dva české góly a naplno bouřící O2 arénu. Fandilo se, skákalo se, řvalo se. Ve vší slušnosti, to je potřeba vzpomenout.

Jeden člověk něco zaskanduje, během pár vteřin to rozjede celý sektor, a pak to projede celou halou. Kotel za bránou? Kdeže? Neexistoval, protože v kotel se proměnila celá O2 Arena, od dolních pater přes vip sektory až po ty místa nejvyšší, kde jsme byli my. Ke konci zápasu, dvě minuty před koncem, všichni stojíme, všichni ví, že to dnes bude za naprosto zasloužené tři body, že nás tato výhra posouvá do čtvrtfinále, dva zápasy před koncem základních skupin. Není nic lepšího, než si užít vítězný zápas po jednoznačně lepším výkonu, z celého srdce si zafandit, dát zabrat hlasivkám, pozorovat naše hráče, jak se rvou za české barvy na domácím šampionátu, zazpívat si hymnu. Respektovat ostatní fanoušky, zasmát se s fanoušky soupeře, pobavit se s lidmi, kteří fandí hokeji. Zafandit si ještě před halou, po vítězném zápase tomu přidat hodnotu. Fandí se i u vstupu do metra. Rakouský fanoušek si se mnou plácl. Tenhle sport je prostě nádherný.

Čtvrtfinále s Amerikou. Asi jediný soupeř, kterého jsem si do tohohle zápasu nepřál. Celý den mi hlavou běhala myšlenka na rok 2004. Stejná hala, tehdy nově otevřená. My jsme všechno vyhráli, a pak nás Američané ve čtvrtfinále vyřadili. Dneska, to je symbolikum, po dvaceti letech jsme jim to vrátili. A já si upřímně nepamatuji úroveň obětavosti národního týmu. Kristovy rány, to byly neskutečné nervy. A Lukáš v brance, to byla železobetonová zeď. Zasloužili jsme si to, nervy mám v pr*eli, ale prostě si ze srdce říct, že jsme postoupili, to je neskutečný pocit. Jdu si dát další pivo na vítězství, dalšího panáka. Mám prostě radost a jsem strašně pyšnej, slza ukápla. Nechali jsme tam srdce. A jsem rád, že dal gól Pavel Zacha. Budeme hrát o medaili. Doma. Díky, kluci. Teď už je možné všechno. Pojďme si pro finále.

"Je to hokej Davide!" Nejen tahle hláška bude legendární. Robert Záruba řekl Kubovi Voráčkovi Davide. V závěru zápasu, sedm sekund před koncem zápasu s Amerikou. Gudase udělali školníkem, přes kterého bez přezůvek nikdo neprojde. "Já to řeknu Roberte! Už můžu?", chtěl Jakub Voráček slovy stvrdit postup. Ještě ne, ještě ne, je to hokej Davide. Teď už můžeš Jakube. Česko postupuje do semifinále! Ten přiblblý výraz, který má člověk, když ví, že jeho tým postoupil, druhý den ráno po probuzení, to je taky pocit k nezaplacení. Pořád si opakujete, že jste postoupili, jste pyšní, opakujete si hlášky komentátorů, v autě naplno hraje píseň "Nechte vlajky vlát".

Semifinále se Švédy? Když jsem odcházel z práce, venku byla bouřka. To bouřila O2 Arena. Vedeme 6:3. Sedal jsem do auta, měl to puštěné na mobilu, a když Lukáš Sedlák dal nájezd na 7:3, musel jsem být slyšet i v okolních autech na dálnici. Budeme hrát finále. Doma, v Česku, před nejlepšími fanoušky na světě, v nádherné aréně. Zaslouženě, naprosto zaslouženě. Stupňujeme výkony, rozsekali jsme Švédy jako starý nábytek z Ikei, jsme nezastavitelný expres, který skončí ve stanici, na které vystoupíme se zlatými medailemi na krku. Jsme blízko, strašně blízko. Píšeme historii, a není to sen. Tenhle tým si prostě zaslouží zlatou medaili. Po čtrnácti letech jsme otevřeli obrovská vrata s nápisem finále. Dokořán.

Radost, emoce, nervy, to všechno se posledních pár desítek hodin dá doslova krájet. 14 let od památného šampionátu v Německu, tam jsme naposledy hráli finále. A vyhráli jsme. Den po tom jsem udělal maturitu. Ty vzpomínky teď naplno ožívají. Zítřek bude dnem, na který český hokej nikdy nezapomene. Stejně tak na ten den dnešní, kdy jsme zničili dosud stoprocentní a suverénní Švédy. Bože jak tohle byl fantastický výkon. Teď už zbývají jen dva zápasy a my budeme hrát ten úplně poslední. Jdeme si za tím, rveme se o každý centimetr na ledě, kluci nevypustí jediný souboj. Nádherně se na to kouká. Je tam obrovské srdce a hmatatelná vůle vyhrát. Cítím obrovskou hrdost, která se pojí s tím, že jsem prostě srdcař a že mám z hokeje radost, radost z hráčů, kteří hrají hokej, který baví fanoušky, jsou poháněni nezlomnou motivací a vůlí vyhrát. Vyhrát pro Českou republiku. Píšeme historii a zítra to musíme zakončit zlatou tečkou, před fantastickými fanoušky, jejich počet je již po dnešku nejvyšší v historii hokejových šampionátů. Ne, není to sen. Česko naplno propadlo hokejovému šílenství. Pojďme si to užít až do konce.

Já to věděl, věděl jsem to. Že ta chvilka přijde. Chvilka, díky které si budu moci ze srdce zařvat gól a zajít k pokraji infarktu. Vítězný gól ve finále domácího mistrovství světa. Na Staroměstském náměstí v Praze, mezi dalšími patnácti tisíci fanoušky. David Pastrňák si ten gól nechal na finále a stal se nesmrtelným. Jaromír Jágr, který byl během turnaje uveden do Síně slávy IIHF, to předpověděl. Kluci celý turnaj odehráli fantasticky, a proto teď slaví, my slavíme s nimi, slaví český národ, slaví Česká republika. Už teď je to legenda a událost, na kterou budeme s hrdostí navždy vzpomínat. Tenhle turnaj se povedl se vším všudy, jsme mistři světa. Po čtrnácti letech, to je skoro půlka mého života. Díky za to! Díky za ty všechny nefalšované emoce, kterými jsme vyjádřili radost, protože radost takových rozměrů se nikdy neokouká. "JSME MISTŘI SVĚTA". Kuba Voráček nemohl své učinkování za mikrofonem vedle Roberta Záruby zakončit lépe.

Ta euforie, která se s tímto národem táhla posledních čtrnáct dní, jako by se v těch chvílích celá zhmotnila. To by žádný scénárista nevymyslel. To, co všechno se na tomhle šampionátu stalo, co jsme měli možnost prožít. Zbývalo pár vteřin do konce, to už ta zlatá česká brána byla naplno otevřená. Pak jsem pohlédl do nebe a marně potlačoval slzy radosti a hrdosti. Nikdy jsem takhle u hokeje neřval radostí. I když šampionát z roku 2010, ten taky nezapomenu, ale ten má svůj příběh. To letošní mistrovství bylo v Praze, v O2 Areně, pokud se budeme bavit o učinkování českého týmu. A když člověk stojí na tom náměstí, nebo fandí kdekoliv jinde v Česku, je tam prostě ta skutečnost, že se všechno odehrává tady a teď, na našem území, v našem případě pár kilometrů od nás.

Vyhrát domácí mistrovství světa, to je legendární zápis do historie. A navíc tím, jakým způsobem ho bylo dosaženo! Nikdo nás neporazil v základní hrací době. Vždy jsme byli týmem, který měl větší vůli tam jít, bojovat, a vyhrát. Vždycky když jsme prohrávali, oklepali jsme se a nakonec soupeře převálcovali, a jedno, jestli to byl zápas s Norskem nebo se Švédy v semifinále. Čert vem ty smolné prohry po nájezdech se Švýcarskem či po prodloužení s Kanadou, které jsme se vzepřeli dvěma góly v závěru základní hrací doby. Šli jsme si za zlatem, poháněni energií, která se valila ze všech koutů republiky. Hráčské formace si náramně sedly, a nebylo ani znát, co je první, co je čtvrtá lajna. Kluci makali, rvali se, jeden za všechny, všichni za jednoho. Proto tady nechci příliš rozebírat jednotlivce, protože tohle byl TÝM, TÝM S OBROVSKÝM SRDCEM. S famózní neměnnou taktikou, která platila na všechny soupeře. Nevypustili jsme snad jediný souboj, všechno jsme cpali na bránu. A když už pohrozil soupeř, držel nás fantastický Lukáš Dostál, který soupeřům kradl klíče od zámku své branky. Ten klid, který z něho po celou dobu turnaje vyzařoval. Prostě tam šel, pochytal vše co pochytat mohl. A navždy se zapsal do české hokejové historie jako brankář, který obrovskou měrou přispěl k fantastickému úspěchu národního týmu na domácím šampionátu.

Rekord v návštěvnosti byl pokořen. Nakročeno k tomu bylo už v polovině turnaje, kdy bylo využito hned o několik desítek tisíc víc vstupenek, než v roce 2015. Bezmála 800000 fanoušků, to je prostě fantastické číslo. A je mi obrovskou ctí být těchto statistik součástí, být součástí čísel hokejové historie. Tohle půjde překonat velmi složitě. A jak řekl Robert Záruba - Mistrovství světa je tu doma a daří se mu tak dobře, jako nikde jinde na světě. Klobouk dolů před pořadateli. My ten hokej prostě dělat umíme, a je jedno, jestli zrovna hraje v O2 aréně Sparta nebo národní tým.

Srdce do hry, to bylo heslo šampionátu. A to srdce, srdce nezměřitelných rozměrů, do toho naši hokejisté dali, dali ho i všichni fanoušci a organizátoři, celá zem. Šampionát v Česku, v zemi, která naprosto propadla fenoménu jménem hokej, se povedl se vším všudy. Byly to dny, kdy nám hokej dal možnost zapomenout na problémy všedních dnů. Dny, díky kterým jsem ještě více rád, že můžu fandit týmu České republiky. A až to u nás bude někdy příště, tak to může být ještě lepší. Možná zase vyhrajeme, s velkou pravděpodobností pokoříme rekord v návštěvnosti, ale hlavně zase zorganizujeme takový turnaj, na kterém se všichni hráči i fanoušci budou cítit jako doma. Prostě hokejové prostředí takové, jaké má být.

Navždy si budu cenit toho, s jakými jsem se tam potkal fanoušky. Jak jinak si projevit vzájemný respekt, než si spolu zafandit, po zápase podat ruce, poplácat po rameni, nebo se spolu vyfotit.

Při dopisování tohohle všeho otírám slzy neskutečné hrdosti. DOKÁZALI JSME TO!!! A máme na co vzpomínat. Byl to životní zážitek a zlatě neuvěřitelný turnaj. A ten nedělní večer, 26.květen 2024, navždy vstoupil do dějin, nikdy na něj nezapomeneme, a bude se o něm mluvit i za dalších mnoho let.

Lewis Hamilton = Ferrari

2024-02-05T17:30:00.000+01:00

Těch důvodů, proč již dlouho sleduji závody formule 1 a svět této královny motorsportu, to je na dlouhé povídání, na spoustu propovídaných a probděných nocí strávených v příjemném prostředí, nejlépe pak přímo v dějišti závodu. Dnešek si budu pamatovat jako chvíli, kdy se ten svět změnil. A to neříkám z pohledu fanouška Ferrari, legendárních rudých vozů, které ve formuli 1 závodí od počátku věků, tedy od roku 1950. Říkám to z pohledu člověka, který má rád tento sport, vzhlíží k němu jako k něčemu neobyčejnému, nevnímá jen závody, jezdce, ale vnímá i celý ten svět kolem, vnímá nadpozemskou technologii, bohatou historii, zajímá se o veškeré detaily, trpí zvláštní nervozitou, když některý závod nemůže z jakéhokoliv důvodu živě sledovat. "Vždyť tam jen jezděj dokola"... Tuhle frázi respektuji, ale mile rád jí tisícem argumentů vždy vyvrátím. Je mi ctí, a do konce života mi ctí bude, sledovat tento nádherný motoristický sport. Dnes se psala historie. Uvěřil jsem, i když mi to chvíli trvalo. Do konce života si budu pamatovat, co jsem dělal ve chvíli, když jsem zjistil, že sedminásobný mistr světa, Lewis Hamilton, podepsal smlouvu s Ferrari. #lewishamilton #ferrari #historyisbeingwritten

Pokud dobře pátrám v paměti, tak může být druhým pilotem, který získá titul ve třech různých týmech (Juan Manuel Fangio - Maserati, Mercedes, Ferrari). Oceňuji tu odvahu do Ferrari jít. Ten krok od Ferrari je naprosto šílenej a šokující, ale na stranu druhou, kdo by nechtěl řídit auto se vzpínajícím se koníkem na kapotě? Ti, kdo mluví, že přestanou fandit Ferrari, to nejsou srdcaři. Mě je upřímně jedno kdo to auto řídí, ale když vyhraje Ferrari, tak je to pohlazení po duši. Ferrari je rodina, náboženství, historie samotná. Jen zaslepení kritizují a nadávají. Přátelé, právě se píše historie, tohle je největší přestup v historii formule 1, a jestli Ferrari Hamiltonovi postaví auto, které bude bojovat o vítězství, tak se máme na co těšit.

10 let. Není dne, abych si nevzpomněl. Schumi, navždy budeš legenda!

2023-12-30T00:17:00.003+01:00

Přirovnání, že celou kariéru jezdil v ohromných rychlostech v závodních monopostech a přivodil si úraz právě na lyžích, se mi moc nelíbí. Je to krutá rána osudu. Může se to stát každému, jinak, při jiných činnostech, nebo třeba po pádu ze schodů při běžné chůzi. A v tu chvíli je úplně jedno, jestli jste legendární sportovec nebo běžný občan. Prostě jste ve špatnou chvíli na špatném místě. Nejenom případ Michaela Schumachera ukázal, jak tenké hranice můžou být mezi normálním životem, úrazem, a smrtí.

Není snad jediného dne, kdybych alespoň trochu nepřemýšlel nad tím, jak pak se asi Schumi v těchto chvílích má, co právě prožívá, a hlavně, v jaké je kondici.

Říci to fanouškům a vlastně všem lidem prostřednictvím médií? Oznámit stav, ve kterém se legenda motorsportu nachází? Zkusím odpovědět. Oni nemůžou, rodina či manažerské zastoupení, protože média by to přiživilo ještě víc, a není mnoho případů, kvůli kterým hltají byť půl jediného pravdivého slova. Spustilo by to nepredstavitelně velkou lavinu telefonátů, dotazů na návštěvu, koukání přes zeď, neustálého fotografování, možná ještě ve větší míře, než tomu bylo před deseti lety bezprostředně po úrazu na svazích v Méribelu.

Michael se už 10 let neukázal na veřejnosti. 10 let! Neuvěřitelné, jak ten čas letí. Dodnes si vzpomínám, co jsem ten den, kdy se Schumi zranil, dělal. A dnes to vypadá, že se nikdy oficiálně nedozvíme zdravotní stav legendárního pilota.

Řekl bych že fakt, že neunikla na veřejnost byť jediná aktuální fotografie, lékařská zpráva či prostě něco věrohodného související se zraněním, je velkým zázrakem, navíc v dnešní době, která se ve vodách internetu točí kolem sociálních sítí a šílených bulvárních deníků, které si dovolí zveřejnit rozhovor s Michalem skrz umělou inteligenci.

I když jsem Michaelův fanoušek, díky kterému již mnoho let sleduji formuli 1 a plně respektuji soukromí a rozhodování rodiny a lidí kolem Michaela, na jednu stranu bych chtěl strašně moc vědět, jak se můj idol z dětství právě teď někde tam ve vile ve Švýcarsku má.

Ale na stranu druhou, a to je pro mě a možná i pro všechny jako já nejdůležitější a nutí to se nad tím vším zamyslet, je to, že bude lepší, když si člověka, který mimořádně tučným písmem psal dějiny formule 1 a motorsportu jako takového, člověka, díky jehož charakteru a osobnosti začaly formuli 1 sledovat miliony lidí, budeme pamatovat jako vždy usměvavého a charismatického chlapíka, jehož radost z úspěchů a touha po vítězství povznesly formuli 1 a svět motorsportu na další úroveň.

Po těch letech, kdy se Michaelovi stal ten úraz, si čím dál více vážím chvil, kdy jsem měl možnost vidět svůj idol na trati v Monze v roce 2012. Již z autobusu bylo slyšet kvílení osmiválcových motorů, a jedno z prvních aut, které jsem na vlastní oči na cílové rovince spatřil, byl stříbrný Mercedes řízený pilotem s červenou přilbou. Když ten monopost prosvištěl pár metrů od nás a zmizel v dáli, jen jsem se usmál a pod vousy si řekl: "To byl Schumacher. On fakt existuje". Srdce mi tlouklo, uvěřil jsem, uvěřil jsem i tomu okamžiku. Ještě že nás tam s tátou mamka tehdy poslala, jako by tušila, že to bude poslední možnost, jak sedminásobného mistra světa spatřit na vlastní oči. To byl prostě zážitek jak hrom.

Stejně tak v motokárovém centru Michaela Schumachera v Kerpenu, kde jsem vyzkoušel jak vnitřní, tak venkovní trať, a ve druhém případě zajel třetí nejlepší čas z přítomných. Na výstavě v Marburgu jsem usedl do jednoho z Michaelových monopostů, v Kolíně nad Rýnem měl na dotek mnoho monopostů, se kterými Michael závodil, včetně Ferrari F2004, které patří mezi nejúspěšnější vozy historie formule 1.

Dopisuji tento článek a do očí mi jdou upřímné slzy.

Schumi, navždy budeš legenda! NAVŽDY!

Kde domov můj?

2023-12-07T19:45:00.002+01:00

Kde domov můj? Leckoho ihned napadne naše hymna. Těm, kteří sledují vědomostní soutěže, se ale určitě vybaví i soutěž právě s názvem "Kde domov můj?", kterou již několik let natáčí a vysílá Česká televize a jejíž neodmyslitelnou součástí je Aleš Háma, známý moderátor či herec.

V roce 2020 v době covidu jsem si tak dlouho dělal srandu, až mě tam přihlásili. Pamatuji si, že jsem vyplňoval otázkový kvíz, pak už jen zbývalo čekat na chvíli, až se z televize ozvou. Jenže dlouho, hodně dlouho nic. Možná i díky covidu. Už jsem nedoufal.

Bylo 14.září 2023, probouzím se do dalšího dne, projíždím v mobilu novinky a když proběhne notifikace s emailem, kde jsem jedním okem zaregistroval slovo natáčení, myslel jsem, že je to jen nějaký spam. "Dobrý den, přihlásil jste do vědomostní soutěže Kde domov můj a byl vybrán pro natáčení této soutěže", stálo na začátku mailu. Když jsem ho přečetl celý, začal jsem se smát. Na otázku, proč se směju, říkám, že nic, pak jsem odešel a ze srandy email přeposlal manželce. Po chvilce jsem se vrátil a už bylo všechno jasný. "Ty vole já budu v televizi", nemohl jsem uvěřit. Tři roky čekání.

Účast jsem odpovědí na email potvrdil, následně mi byla zaslána smlouva o učinkování v pořadu, kterou jsem si pečlivě pročetl. I když jsem byl každým přibližujícím se dnem k natáčení čím dál nervóznější, zároveň jsem se těšil, protože to bude zážitek na celý život. Když sledujete vědomostní soutěže, doma z gauče je to pohoda, to víme všechno, ale stát pak před kamerou s vědomím, že na nás koukají tisíce lidí, to už je jiná představa. Musí přijít dobré otázky, jen tak je šance na úspěch. A já tušil, že se mi stane přesný opak.

Pár dní před natáčením jsem si připravoval, jak se v pořadu uvedu, kam pozvu, odkud jsem, a tak dále. Přeci jen mluvit na kameru poblíž pana Hámy je něco jiného než si doma mluvit u zrcadla či v klidu psát poznámky na papír. V hlavě jsem to měl, večer před natáčením jsem se jen modlil, aby to nebyl nějaký bůhvíjaký propadák. I když tam člověk jde tak trochu z hecu a zvědavosti, zároveň musí sám sobě důvěřovat v tom, že nějaké ty znalosti má, protože doma u televize mu to mnohdy jde a třeba trefí i finálovou otázku "dvakrát víc, nebo nic". A někdy to třeba nejde takřka vůbec. Pořád mi hlavou běželo, že mi určitě nepůjdou otázky k tělu a že tam budu stát jako panák, který krom pozdravu a uvedení se nakonec neřekne vůbec nic.

Je 2.10.2023, mám časovou rezervu půl hodiny, nervózně posedávám před vrátnicí České televize v Praze na Kavčích horách a očima bloudím po lidech, kteří by mohli být další potenciální soutěžící. Možná tenhle pán, ale po chvilce se ukáže, že nejspíš pracuje pro televizi. Škoda. Davovost pomáhá při nervozitě, ale tady je to otázka dvou dalších soutěžících. Pět minut před druhou hodinou sbírám odvahu, která mi po tom všem nadšení zbyla, vycházím schody na vrátnici a mezi dveřmi se začíná zjevovat velký stůl a za ním dvě recepční. Nevím na kterou promluvit, ale tak nakonec otočím hlavu mezi obě. "Dobrý den, já jdu na natáčení soutěže Kde domov můj". Předložil jsem občanku, paní si mě zapsala mezi dva další soutěžící, kteří se dle prázdných políček, jak jsem zpozoroval, ještě nedostavili. No, uvidíme. Sedám si na gauč v rohu a čekám, mezitím sepisuji část tohoto článku. Po očku sleduji přicházející lidi, zda se nemihne známá tvář z televize. Vlastně už se mihli Táňa Pauhofová (Román pro muže) a Ladislav Hampl (Okresní přebor), když jsem čekal venku. Jenže v tom stresu jsem je nechtěl odchytnout alespoň na fotku. Aleš Háma, ten je jasnej, toho potkám, ale co kdyby třeba ještě někdo další. Po chvilce přichází mladý pán, jedním uchem jde slyšet, že jde tam kam jdu já. Tak trošku nenápadně si jdu sednout poblíž něho, i protože abychom se vyhli nahánění z produkce. Kousek vedle sedí paní, takže to vypadá, že trojice soutěžících je komplet.

Před čtvrt na tři přichází mladý pán z produkce a odvádí nás blíže studiu, které někoho z nás přiblíží výhře v soutěži. Ta cesta do šatny je celkem dlouhá, ale v milé atmosféře je nám nabídnuto pití a chvilka oddechu před samotným natáčením. Nikdy jsem nevypil tolik vody jako za tuhle chvilku mezi příchodem a následným odchodem do maskérny. Celkem jsme si pokecali o tom, kdo odkud je atd, ale bližší informace jsem i vzhledem k taktice nechtěl sdělovat, jelikož v soutěži je možnost přehodit otázku na soupeře. Před třetí hodinou vyplňujeme smlouvy o účasti v soutěži a odcházíme do maskérny. Rychlý proces, troška pudru, abych se neleskl, a je to. Košili jsem prý měl upravenou. Jdeme dál.

O pár metrů dál se rozprostíralo studio soutěže. Jako v televizi, zbytek efektů se doladí při tvorbě pořadu. Vidím ty tři stolečky plus ten moderátorský, za kterým za chvíli stane samotný Aleš Háma. Je tu plátno naproti stolečkům, abychom dobře viděli na otázky. Následuje zkouška. Režisérka nás rozmisťuje dle jmen na stolečku, já mám ten poslední, tedy třetí. Kousek odsud byl štáb a asi deset kamer. Každou chvilku se přistihnu, že u stolečku stojím trochu křivě. Režisérka nám stručně řekne pravidla, co kdy kde jak. Poté na nás instalují mikrofony a každý z nás nahlas počítá do deseti, aby bylo vše naladěné. Následuje zkouška soutěže nanečisto a zda fungují tlačítka na přihlášení se k odpovědi. Jsem pohotový a ve střehu, nepohltila mě přílišná nervozita, na pár otázek se přihlásím první a odpovím, dvakrát dobře, dvakrát špatně. Dobře, teď se jen modlit, aby padly otázky, abych neodešel s pocitem, že jsem neodpověděl vůbec na nic, až se pojede naostro. Mezitím v zákulisí již postává pan Háma a můžeme jet naostro.

"Dobrý den. Tak jdeme na to?", říká s úsměvem právě přicházející ke stolečku pan Háma. Všichni jen kývneme a můžeme začít. Začínáme pozdravem a pozvánkou na zajímavá místa v Česku. Bál jsem se, že před kamerou něco zakoktám, ale myslím, že jsem to dal se ctí. První kolo se skládá z osmi otázek a odpovědí a b c d, přičemž za každou správně zodpovězenou otázku je 5 bodů, za špatnou odpověď dostávají body soupeři. U několika otázek jsem měl tušení o správné odpovědi, někde jsem použil vylučovací metodu, ale nepadla ani jedna otázka, u které bych si byl stoprocentně jistý. Tím pouhým tušením jsem přišel asi o 15 bodů, bál jsem se zariskovat. Upřímně, bylo to těžký a vše pod tíhou okamžiku. U jedné otázky jsem se ale přece jen přihlásil a odpověděl správně, i když jsem nahlas řekl, že už musím riskovat, protože jsem do poslední chvíle bojoval o postup. Nakonec z toho bylo 10 bodů. Za jednu dobře zodpovězenou otázku a dalších 5 bodů, protože jeden ze soupeřů odpověděl špatně. Měl jsem stejně bodů jako pozdější celkový vítěz, ale jeho do druhého kola posunula skutečnost, že měl o jednu správnou odpověď víc. Vzal jsem to sportovně, nic mi v tu chvíli nezbývalo, zachoval jsem úsměv na tváři a se ctí a pokorou se rozloučil s budoucími diváky. Prostě nešly mi na ruku otázky, zároveň člověk dostal záminku k tomu se dále vzdělávat a poznávat, protože stále je co poznávat a zajímavostí a hlavně faktů nebude nikdy dost. Odešel jsem ze záběru kamer a zbytek souteže pozoroval přímo ve studiu.

Uvidí mě tisíce lidí, možná desítky tisíc lidí. A to je nejvíc. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, jak se říká. Budu v televizi, což se nepoštěstí každému. Nechci aby to znělo jako nějaká sebechvála, je to prostě tak jak to je a jsem za to sakra rád, za tu zkušenost. Trapas to úplně nebyl, což je na tom pozitivní. Ale pro mě je nejlepší pocit toho, že jsem prostě našel odvahu na to do tý televize jít, že jsem se odhodlal otestovat své znalosti na veřejnosti před spoustou kamer, na místě, kam jsem přišel úplně poprvé. Ještě před vstupem na recepci jsem se rozmýšlel, zda to nevzdat. Ale v tu chvíli jsem si musel říct, že život není o tom věci vzdávat, a že něco podobného už se nemusí opakovat. Dupnul jsem si, že se nemám čeho bát, že je jedno jak to dopadne, nahodil úsměv, oddechl si, vykročil pravou nohou, vše nechal osudu, a pomyslně rozrazil dveře do samotné legendární České televize, která mě provází celý život, do této chvíle jen na obrazovkách doma u televizního přijímače či jednou loni v rozhovoru na letišti po příletu bronzových hokejistů. Nebylo to konečně o tom sedět doma, ale bylo to o tom zkusit si to takhle naostro. Navíc v naprosto přátelské atmosféře, což přidá na prožitku. A je třeba radovat se z každé maličkosti.

Mám zase o zážitek navíc, navíc fotku s panem Hámou i jeho podpis. Je to velký sympaťák a člověk na svém místě, a jako televizní osobnost ho mám rád. Když na konci natáčení řekl, že to bylo super, tak jsem prostě byl spokojenej. Na chodbě jsme pak ještě chvíli kecali, vyfotili se. Potom říkal že ještě jede někam hrát divadlo. Dostali jsme upomínkové dárečky v podobě tašky s logem soutěže a fotku pana Hámy s podpisem. Když jsem odcházel, sršel jsem pocitem, že tohle musím zkusit někdy znovu. Můžete vyhrát, nebo se ztrapnit, či prostě jen zúčastnit, ale to, že jste byli v televizi, vám nikdo a nikdy nevezme. Zážitků totiž není nikdy dost a tohoto si budu cenit o to víc, že mi dodal touhu po tom nadále se vzdělávat, ať už historií, fakty, věčnými fakty, či prostě různými věcmi, kterými člověk může obohatit své znalosti. Česká republika je nádherná země, nabízí spoustu míst, kam se vydat, i o tom tento pořad je. Proto jsem na začátku pořadu pozval do města Kouřim, kde se nachází krásné muzeum lidových staveb či Lechův kámen, ke kterému se váže legenda o knížeti Lechovi, bratru praotce Čecha, který u kamene v Kouřimi zapálil oheň, aby dal znamení na horu Říp, kde se právě nacházel lid praotce Čecha. A díky kouři z plamenů pojmenoval město Kouřim.

odkaz na web České televize, kde lze díl přehrát - Kde domov můj - 7.12.2023

Karlovy Vary 2022

2022-11-09T09:11:00.004+01:00

A je to tu zas. Covid podruhé

2022-10-22T23:39:00.007+02:00

Na začátku října mě trápilo nachlazení, léto skončilo, podzim udeřil. Typické onemocnění při chladném počasí za přispění nedostatečného oblékání. Ráno zima jak na Sibiři, odpoledne vedro, ráno to přeběhnu v mikině. Ne, nikdy se nepoučim. Hlavně že pak nadávám na rýmu a ucpanej nos. Kapky do nosu, vitamíny, léky. Sotva jsem se toho zbavil, zase přišla rýma, ale taková mírnější, občas odkašlu, spánek je nepravidelný. V práci jsem pár dní fungoval stylem že půl dne jsem makal naplno a pak najednou vypnul, z ničeho nic. Takhle to trvalo asi čtyři dny. Ten poslední den už se mě někteří ptají, jestli jsem v pohodě. Nevim, jak jsem vypadal, ale cítil jsem prostě jen mírné nachlazení a ne úplně stoprocentní formu, při práci s lidma nic moc. Při obědě volá manželka, že má pozitivní test na covid, poslední dny se cítila unavená. No pecka, takže je dost pravděpodobný, že ho mám taky. Ráno si dělám antigen test, pozitivní. Paráda, a je to tady zas. Poprvé covid zavítal v dubnu loňského roku. Mezitím čínský šmejd stihl navštívit téměř všechny domácnosti v rodině. Pro tentokrát doufám, že nás už nepřizabije. Prvnímu průběhu jsem věnoval článek. https://jindra91.blogspot.com/2021/03/pozitivnispisovne-i-nespisovne-o.html

Několik dní jsem ho roznášel v práci, aniž bych o něm věděl, ale kdo mohl tušit, že to bude covid? V pátek ráno antigenní test, prakticky okamžitě naskočily dvě čárky. Ale copak já, bylo třeba se obávat hlavně o těhotnou manželku, která má covid už potřetí, naposledy v květnu na začátku těhotenství. Chudák holčička, až jí budem tyhle historky vyprávět. Telefon do práce, sorry, nepřijdu, je to v prdeli, mám covid. Netřeba to rozpitvávat, mnohdy si cením vlastnosti, kterou mám, a to je upřímnost. Teď se jen modlit, aby to pan covídek nerozjel podobně jako loni. Mám tři očkování, takže aspoň vyzkoušíme, jestli k něčemu jsou. Mamka ho chytila v září a naštěstí v pohodě, jen lehčí a rychlý průběh, ale k nasrání stačí. Ráno v devět vezu ženu na PCR test. Mezitím volám doktorovi o žádanku, abych na test mohl taky. A tak na to samý testovací místo jedu za dvě hodiny znova. Ještě že to tady máme za rohem pár minut autem. Hned jsem si vzpomněl na to, jak nám ty tyčinky rvali loni u Sconta až skoro do mozku. Tohle bylo podobný, až mi pak v autě tekly slzy. Výsledky by měly přijít do večera, ale je to jen formalita, protože máme příznaky, antigen vyšel.

Jsou tu ale pozitiva, zatím máme oba chuť i čich, chutná nám, teplota žádná. Ale stavy že se mi každou chvíli chce spát jsou dost divný. Jsme unavení z ničeho. Hlavně rána jsou poslední dny dost těžký. Minule tomu bylo naopak, horší stavy nastupovaly večer. Lijeme do sebe litry čaje, vitamíny. Pravidla izolace jsou v současnosti taková, že musíme být týden zavření doma, alespoň dva dny být bez příznaků a až potom ven. V pondělí informuji doktora o pozitivním PCR testu. Každým dnem odchází únava, ustává i kašel a rýma. Tenhle covid byl diametrálně odlišnej od toho prvního. Dá se říct, že nás jen lízl. Potřetí už ho ale nechcem.

Deset let čekání na famózní poslední třetinu

2022-05-31T13:34:00.001+02:00

Delší dobu jsem na blog nic nenapsal, ale teď je k tomu příležitost. Hokejových vzpomínek mám spousty. I díky tomu, že historie českého hokeje je velmi pestrá a úspěšná. Dodnes si živě pamatuji zklamání z prohraného semifinále na světovém šampionátu v Bratislavě v roce 2011, kdy jsme nestačili na Švédsko. Ale i když prohrajete semifinále, zklamání po prohře velmi brzy vystřídá touha po tom vyhrát ten poslední zápas, který ještě zbývá a který může napravit celkový dojem z turnaje. Zápas o bronz. Ráno se probudíte moudřejší, protože za pár hodin to vypukne, navlečete dresy a budete zase fandit, v posledním zápase národního týmu před koncem sezony. Na to, jak Roman Červenka tehdy sestřelil Rusy třemi góly a Rachůnek prohodil Arťuchina manťákem, se prostě zapomenout nedá. Naši vyhráli nad Ruskem 7:4 a ta upřímná radost z toho, že nakonec kluci odjeli s bronzovými medailemi na krku, byla nepopsatelná. Porazit Rusko je vždy speciální a tohle bylo s příchutí bronzu. A protože to byl medailový a úspěšný turnaj, o to víc na něj nezapomínáme. O rok později jsme slavili bronz znovu, to se hrálo ve Finsku a Švédsku.

Co všechno se může změnit za deset let, to je na knihu jen o osobním životě, natož o historii hokeje. A Jágr bude hrát ještě asi dlouho...

Národní tým od posledního úspěšného turnaje v roce 2012 nastoupil pouze do tří semifinálových utkání, vždy prohrál, a neuspěl ani v zápase o bronz. To zklamání z pokaženého domácího šampionátu v roce 2015, z toho mrazí dodnes. Vzpomínám si i na Bratislavu 2019, kde jsme rovněž neuspěli v semifinále, ani v zápase o bronz. V obou případech jako by došel týmu dech.

A co Finsko 2022, klapne to už? Tým vypadal silně, vyhrál několik zápasů po sobě, generálka na šampionát se povedla. Po jasném vítězství nad Velkou Británií přišel nepovedený zápas se Švédy a ještě nepovedenější s Rakouskem, kdy vyrovnávací gól padl v poslední minutě a naši poté naprosto selhali v nájezdech. Cesta do čtvrtfinále se rázem velmi zkomplikovala, do toho nás strašil neúspěch z olympiády. Na Lotyše už byl připraven David Pastrňák, který ihned přispěl k jasné výhře. Formace Krejčí, Pastrňák, Červenka vypadala skvěle. Dobrý výkon přišel i s Norskem, ale pořád jsme neměli jistotu postupu do čtvrtfinále. Ta přišla až po hubeném vítězství 1:0 nad USA po nepřesvědčivém výkonu. Na závěr skupinových bojů nás jasně přehrálo Finsko 3:0. Výkony nahoru dolů, a je tu čtvrtfinále. Do poslední chvíle nebylo jasné, proti komu, protože druhá skupina byla velmi zamotaná. Dánsko do poslední chvíle bojovalo o postup, dokonce porazilo Kanadu, ale v rozhodujícím utkání o přímý postup nestačilo na Slovensko. Skupinu B ovládli Švýcaři, na druhém místě skončilo Německo, které se stalo soupeřem našeho týmu ve čtvrtfinále. Soupeře si nelze vybírat, protože i Němci umí zahrát velmi dobře. Naši ale předvedli kompaktní výkon a vyhráli jasně 4:1. Bylo tu semifinále, několikrát za posledních deset let prokleté semifinále. Skvělá první třetina a gól Krejčího, který nás poslal do vedení. Druhá, třetina a tři obdržené branky a bylo po zápase, takhle to bylo rychlé, český tým ve druhé polovině utkání naprosto propadl, prohrál 6:1 a byl znovu odsouzen k boji o bronz. Nebudu to nijak zvlášť protahovat, všichni jsme to viděli. Ten boj dopadl na podtrženou jedničku, tým sebral síly, které mu zbyly, a po desetiletém čekání si plnými doušky užíváme medailový úspěch. Tento bronz má cenu zlata a vidět po finálovém utkání stoupat nahoru českou vlajku, to je pocit k nezaplacení. Jinak obrovská gratulace Finsku, to hrálo nejhezčí hokej a zaslouženě slaví zlato.

Roman Červenka ovládl produktivitu, a jako správný kapitán patřil k nejlepším hráčům týmu, byl k nezastavení, a dostal se i do all-star týmu celého turnaje. Snad to stačí k tomu, aby zavřel hubu těm věčným pochybovačům o jeho výkonnosti. David Pastrňák vstřelil 7 gólů, spolu se dvěma hráči z Kanady obsadil první místo mezi střelci, ale jelikož odehrál o tři zápasy méně, patří titul nejlepšího střelce jemu. Po příjezdu nakopl celý tým a nejdůležitější představení předvedl proti USA v zápase o bronz, kdy dal hattrick.

Nechci tady jmenovitě hodnotit každého hráče, to by bylo na delší článek a nerad bych zapomněl byť na nejmenší detail. Na tomhle mistrovství to byl TÝM, který to nikdy nevzdal, oklepal se z drtivé semifinálové porážky, aby poté nevídaným způsobem zvrátil průběh zápasu na svou stranu.

Ať si říká kdo chce co chce, je to parádní úspěch. Cesta k němu byla plná překážek, ale neni nic hezčího, než si po konci zápasu říci či zařvat prosté a jednoduché "JE TO TAM! a s rukou na srdci a hrdým výrazem ve tváři vyslechnout tu nejhezčí českou melodii. A užívat si to, hledět na spokojené hráče, jimž se na krku houpají medaile, smát se, ťuknout si skleničkami, s pocitem, že tohle byl turnaj, na který bude celé hokejové Česko vzpomínat. S pocitem, že tento bronzový úspěch může být odrazovým můstkem pro další ročníky a generace, hlavně po tom, kdy český hokej tápal a cesta k medaili byla deset let zapovězená. Nikdy jsem neztratil víru v to, že ten úspěch znovu přijde, že je někde napsaný ve hvězdách, že se sejde parta hráčů, která si perfektně sedne v kabině i na ledě, a třeba sehraje naprosto famózní poslední třetinu tak, že naprosto zesměšní soupeře.

Jak jsem řekl na letišti před příletem hráčů české televizi. "Já jim tu Kanadu odpouštim, protože to, co předvedli s Amerikou, bylo naprosto geniální, a doufám, že za rok minimálně takový úspěch zopakujeme". Tuhle řeč nakonec vystřihli 😂, nechali tam jen pár slov, ale to nic nemění na tom, že za rok se prostě zase sejdeme, budeme fandit a přát úspěch našemu týmu.

Ať žije český hokej!

Šumava 2021

2022-02-03T16:48:00.007+01:00

Očkování

2022-01-20T10:53:00.007+01:00

Doba si žádá rozhodnutí, které se nemusí líbit všem. Doba si žádá opatrnost, omezení aktivit či věcí, které jsme před pandemií mohli dělat zcela svobodně. Zvykli jsme si, měli jsme všechno a najednou jsme o spoustu věcí přišli. Přišla pandemie. A někteří to stále nechtějí pochopit či neustále zlehčují, lidé jsou na sebe zlí, postupem pandemie čím dál víc. Trošku bych poupravil slova "Udělejme tečku za koronavirem"... Nech se naočkovat, a pokud odmítáš, tak aspoň blbě nekecej. Jo, měj názor, ten ti nikdo nebere, ale pokud kecat dál chceš, tak vymysli jinej způsob, jak se tý pandemie zbavit. Dnes jsem podstoupil další očkování, víc pro to dělat zatím nemůžu. Někdo si klade otázku, proč to podstupovat, když jde o každého rozhodnutí. Tak já zkusim odpovědět za sebe. Zodpovědnost, svědomí, pocit neprovinilosti, pocit z toho, že jsem tou jehlou, kvůli který jsem strávil zanedbatelnejch čtvrt hodiny svýho života na očkovacím místě v naprosto přátelské atmosféře, aspoň trochu (stejně jako dosud přes 3 miliardy lidí na týhle krásný planetě) přispěl k tomu, abychom se měli zase jako dřív. A dělám to i kvůli příbuzným, kvůli rodině, zkrátka lidem, se kterými trávím nějaký čas, a vůbec, kvůli všem lidem, kterým není lhostejná celoplanetární společnost. Doba je zlá a já si upřímně neumím představit ty výčitky svědomí, kdyby někdo potenciálně skončil v nemocnici, či snad nedej bože zemřel, třeba i proto, že chytil covid ode mne, pokud bych z důvodu nesmyslné odmítavosti nebyl očkován. Je to na každém, ale občas je dobrý si jen tak prostě sednout a zamyslet se 🙌 #covid #pfizer #ockovani

Schumacher

2021-09-16T08:57:00.003+02:00

Nemálo osobností si zasloužilo vlastní film, film o sobě, o svém životě. Ale filmů o LEGENDÁCH není mnoho. 15.září 2021, Netflix a film s jednoduchým názvem. SCHUMACHER! Natěšenost veliká... Těchto pár slov jsem si prostě musel den před premiérou filmu napsat na profil.

Občas se tak zamyslím a pořád vlastně nechci věřit tomu, že se Michaelovi stala ta nehoda. Od dětství jsem mu fandil, vyrůstal v dobách jeho největších úspěchů, přivedl mě ke sledování formule 1. A teď už o něm 8 let vůbec neslyšíme, strašně to letí. Je naivní přehnaně věřit a říkat, že je třeba v rámci možností schopen relativně fungovat a jen se "schovává" před veřejností. To by se v dnešní době těžko utajilo. Těžko se mi to píše, ale je to prostě špatný, špatný. Pořád je to ale člověk jako my a každý má osud daný a nezvratný... Dokument ještě více ukázal Schumiho velikost, profesionalitu, obětavost, rodinnou stránku, ale i části kariéry, při kterých ho mnozí nesnášeli. A tohle všechno z něho dělá nedotknutelnou legendu, která udává motoristickému sportu směr a která nebude nikdy zapomenuta. Film je skvělý, tvůrcům patří velký dík. Na konci jsem měl dost vlhký oči, zejména ve chvíli, kdy se slzami v očích mluvila Schumiho manželka a syn Mick o tom, jak by moc rád s tátou mluvil o závodění, ale nejde to. I v dobách zlých je třeba přát všechno nejlepší. Schumi, drž se!!!

Tečka

2021-09-06T14:27:00.003+02:00

Edit 20.1.2022 - třetí, pro mě respektive druhá dávka (na podzim mi píchli v Praze na hlaváku Johnsona) , opět na očkovacím místě bez registrace v centru Černý Most v Praze. Tak snad už opravdu tečka...

"Tady děláme tečku za koronavirem". "Očkujeme tady a teď". Když jsem prošel kolem těchto nápisů, po vyřízení pár papírů bylo během půl hodinky hotovo včetně patnáctiminutového klidu po aplikaci vakcíny. Mám to za sebou. Konečně. V Praze na hlavním nádraží, kde bez předchozí registrace aplikují jednodávkovou vakcínu Janssen od firmy Johnson & Johnson. V životě by mě před touhle debilní dobou nenapadlo, že se jednou nechám naočkovat v Praze na hlaváku.

Od začátku jsem se tomu nijak zásadně zuby nehty nebránil. Na konci zimy letošního roku domů zavítal jakýsi okem neviditelný milý pán Covid, přicestoval dokonce až z Číny. Sednul si na plíce, unavoval z ničeho, připravil o čich i chuť, výrazně zpomalil chůzi. Zkrátka, takhle jsem se v životě ještě nikdy necítil. Žádná chřipečka, nýbrž pěkná svině. Bylo to v době, kdy přicházel (snad už) vrchol pandemie. Když na to zpětně pohlédnu, jsem docela rád, že jsem byl doma zavřenej, zatímco venku byly mrazy a ne nějaký brutální třicítky, protože takový vedro by v paneláku bylo solidní utrpení, i když je fakt, že vzhledem ke stavu, v jakym člověk byl, bylo fuk jestli teplo nebo zima, hlavně že žije. "Buďte doma, nikam nechoďte, izolujte se, prášky neberte, moc nezaberou". Jen pár slov, která zazněla telefonem z hygieny jen pár hodin po pozitivním testu. Ještě že jsme si pár dní zpátky pořádně nakoupili zásoby jídla a pití. Jako bychom to tušili, protože když jsme ten nákup uklízeli, covid už stál vysmátej za dveřma.

Průběhu nemoci věnuji samostatný článek - https://jindra91.blogspot.com/2021/03/pozitivnispisovne-i-nespisovne-o.html.

Když se blížil konec lhůty, kdy šlo na různých místech předkládat potvrzení o prodělání nemoci, tj. 180 dní, člověk automaticky přemýšlí, co dál. I vzhledem k okolnostem, k nařízení, které vláda vydává. Normálně smýšlející člověk přece musí dospět k názoru, že očkování je opravdu jediná možnost, jak se těch všech patálií zbavit. Samozřejmě,, že jsou mezi námi lidé, kteří se očkování bojí, nepodporují ho, nebo mají zdravotní problémy, které jim očkování z různých důvodů nedovolí. Bavili jsme se i o testu na protilátky. V první chvíli jsem říkal, že by mě na jednu stranu zajímala jejich výše, jenže druhá stránka byla ta, že i kdyby byla hladina vysoká, nikde by vám to neuznávali. Svým způsobem by to tak bylo vyhozených 5 stovek či kolik to stojí. Okej, kdyby to uznávali, neměl bych s tim pětikilem problém, ale pořád by to mohly bejt vyhozený prachy, když by pak řekli, že těch protilátek mám málo. Další otázka je, jak dlouho by ten papír o protilátkách platil. Nemyslím si, že by to bylo třeba těch 180 dní jako po prodělání covidu. A vyhazovat prachy do luftu nikdo nechce. Ministerstvo to shodilo ze stolu, v těchto dnech se o tom zase diskutuje. Jen důkaz toho, že kolem toho panuje velká nejistota. Navíc je prokázáno, že i přes vysokou hodnotu protilátek lze bezpečně očkovat.

Za pár dní by mi skončila ta půlroční lhůta od prodělání nemoci. Co pak? Ty zmíněné dosud neschválené protilátky nebo z různých důvodů takřka neustále testování? Když jsem se tak zamyslel nad tim, kde všude vyžadují či ještě budou vyžadovat potvrzení o bezinfekčnosti, pomalu jsem k očkování spěl. Pročetl či poslechl jsem si dost materiálu na to, abych se ujistil, že se opravdu není čeho bát. Vždyť očkování jsou i na další nemoce, nemoce, které už byly téměř vymýceny. Kolik už toho do nás v životě napíchali? Dost. Je to blbá doba, názory lidí se různí, ale nikdo nikomu by do toho neměl mluvit, protože jde o svobodné rozhodování, zda se nechat nebo nenechat očkovat. V závěru je na každém, jak koho chce chránit. Pokud to očkování má pomoci, tak prostě pomůže, děj se co děj, ale nebude to ze dne na den. Už jsem se o tý dnešní jedný malinký jehle na hlaváku v Praze docela rozepsal, ale nedá mi to, a chci se tímto podělit o svůj názor, kterej mi snad nikdo nevezme. Jak jinak tu pandemii překonat? Zavřem se znova doma, budem na všechno nadávat, ničemu nevěřit, nebo si necháme píchnout těch pár mililitrů, který nám ulehčej život, nebo lépe, vrátí ho do normálu? Není se čeho bát. Nevěřte nepodloženým informacím, třeba fámám, že očkování způsobuje neplodnost. Přece do nás nebudou rvát něco, co by způsobovalo další problémy, protože kdyby nás chtěli přizabít či zabít, už by to dávno udělali. Přikládám pár odkazů, ze kterých jsem čerpal informace.

https://www.zpmvcr.cz/o-nas/covid-19/ockovani-proti-covidu-19-nejdulezitejsi-otazky-a-odpovedi

https://www.zpmvcr.cz/o-nas/aktuality/cesti-vakcinologove-a-gynekologove-ockovani-tehotnych-proti-covidu-je-mozne?gclid=Cj0KCQjw-NaJBhDsARIsAAja6dN7-pFLTqu0pwWvFBFvfTzQHVm2DsiwtfcabAMLcKJa1AJmye0qtcYaApUzEALw_wcB

https://www.lekarna.cz/clanek/jak-se-pripravit-na-ockovani-proti-nemoci-covid-19/

https://www.consilium.europa.eu/cs/policies/coronavirus/covid-19-research-and-vaccines/

Bylo to skoro jako u praktika. Milá paní u vstupu mi dala formulář, kde jsem vyplnil jméno, telefon, email, vyškrtal zdravotní problémy. Potom jsem paní u počítače předal občanku a kartičku zdravotní pojišťovny, posléze čekal, až si mě zavolá doktorka, která mě po krátkém vyslechnutí a ujištění, že je vakcína bezpečná, poslala o místnost vedle, kde se mě ujaly dvě milé sestřičky. "Tak, a je to". "Fakt, ani jsem to necejtil". A je to. Vedle u východu jsem chvilku počkal, kdyby se náhodou objevily rychlé reakce na vakcínu. Nic neproběhlo. Za svůj dosud třicetiletý život jsem s žádnou vakcínou problém neměl. Chodili tam staří, mladí, dokonce tam byla těhotná paní. Ať na to má každej názor jakej má, napsal jsem co jsem napsal. Na závěr jen dodám to, že po sundání respirátoru po výlezu z metra jsem se snad poprvé v covidové době cítil jaksi svobodně, protože jsem, a pevně v to doufám, jako jeden z těch téměř šesti milionů lidí v ČR (a třem miliardám na planetě) s ukončeným očkováním, přispěl k tomu, aby jsme ty náhubky jednou provždy sundali a tahle vleklá pandemie šla konečně do prdele. Noc po očkování jsem měl cítil menší horečku, potom pár dní bolest ramena. Naprosto běžná reakce. Pevné zdraví všem! Tečka.

Čtvrtfinále? Tenhle tým se mi líbí!

2021-06-29T10:50:00.001+02:00

Plný stadion a skvělý výkon, byť s jistou dávkou štěstěny, ale to je fotbal. Kombinace, která v osmifinále evropského fotbalového šampionátu sebrala vítr z plachet Nizozemsku. Od začátku turnaje, ale vlastně už od určité fáze kvalifikace, se nemůžu zbavit pocitu, že tým, který se poslední dobou schází v barvách českého národního týmu, na to prostě má, na úspěch. Už postup do čtvrtfinále úspěchem je, a teď už se může stát všechno. Koukněte na Francii, na velkého favorita. Ta padla se Švýcarskem po snad až mimozemském fotbalovém představení, při kterém tepala srdce všech fotbalových příznivců. Nizozemci vyhráli svou skupinu, ale pak narazili na skvěle takticky připravený tým trenéra Šilhavého, na v životní formě hrající Holeše, Schicka, Součka, Vaclíka či Coufala atd. Nechci tu přihlížet na výkony hráčů individuálně, protože bych na něco určitě zapomněl, a to by nebylo fér. Řeknu to celé tak, že takhle pracuje TÝM, výborně poskládaný. Nemusíme mít fotbalisty hračičky, kteří nějakým způsobem vyčnívají, ale týmovost nahrazuje individuality a takhle se náš tým prezentuje. Po letech se na to prostě dobře kouká, nejsou to nějaké na zdařbůh nakopávané míče, každý ví co má hrát, má svou roli. Je to skvělá parta.

Do čtvrtfinále bych razil heslo, že vítězná sestava se nemění, takže i touto cestou prosím za všechny fanoušky českého týmu realizační tým, aby proti Dánsku poslal do boje tu sestavu, která nastoupila proti Nizozemsku. A ať už ten zápas dopadne jakkoliv, užijem si ho, užijí si jej hráči, kteří mají zlomové fáze turnaje za sebou. Dalo by se říci, že mají co do úspěchu splněno, ale ten hlad a chuť na to dojít co nejdál je teď ještě několikanásobně větší. Za poslední léta máme tým, který se mi prostě líbí. V sobotu prostě Dánsko porazíme, protože na to máme! Co víc napsat? :-)

Rozhledna Doubravka - Praha

2021-04-01T08:20:00.003+02:00

MAPA: https://www.google.cz/maps/place/Rozhledna+DOUBRAVKA+XIV/@50.0963096,14.5550708,16.22z/data=!4m5!3m4!1s0x470bede6ea9e850d:0xe4475c206352bcdd!8m2!3d50.097257!4d14.5572237

Covidoví experti a Suezský průplav

2021-03-30T08:39:00.004+02:00

Praha v době covidové (FOTO)

2021-03-30T08:32:00.017+02:00

Pozitivní...Spisovně i nespisovně o zkušenosti s Covidem...

2021-03-23T15:00:00.076+01:00

Všechno začalo v pondělí, 1.3.2021. Večer jsem zalehl do postele, po dvou hodinách se ale probouzím a z ničeho nic nemůžu spát, do rána jen bdím, převaluju se, zoufalostí nadávám. Jelikož momentálně nechodím do práce, zdržoval jsem se více méně na bytě, ven vycházel jen pro případ nákupu, občas zajel na den dva k našim. Ve středu se manželka vrátila od rodičů, kam odjela na pár dní kvůli akutní péči. Do té doby pociťuji takovou zvláštní menší únavu, pobolívá mě hlava, a to, že najednou nemám pořádnou chuť na pivo či pořádné jídlo, to nevěstí nic dobrého. Ze zoufalosti schroupu dva ibalginy, účinek ale nic moc. Neberu to jako příznaky angíny či chřipky, protože mi to připadá vážně zvláštní, jako bych to ještě nikdy nepociťoval. Rozjíždí se mi menší rýma, neustále se měnící počasí taky člověku nepřidá, takže v některých chvílích to všechno svádím i na venkovní střídající se teploty, tlak atd.

V pátek ráno není manželce dobře, měří si teplotu a má něco přes 38, je unavená, bolí jí v krku. Tenhle stav jí trvá i v sobotu, teploty skáčou sem a tam, naštěstí nelezou nikam závratně vysoko. Den co den stále více přicházíme o čich i o chuť. Po chvílích debat a uvažování se rozhodujeme pro to, že se necháme otestovat na Covid. Přes internet rezervujeme čas a místo odběru. Volíme antigenní test, jelikož máme příznaky. Parkoviště u Sconto nábytek v Praze na Černém Mostě. Super, nábytek jsem si tady nikdy nekoupil a teď si sem jedu nechat udělat díru do nosu od tyčinky, kterou mi tam vrazí člověk, kterej vypadá, jako by měl každou chvíli odcestovat na misi ke vzdálený planetě nebo nastoupit na směnu v Černobylu.

V pondělí v noci před testem mě zastihne zvýšená teplota, zimnice, a stejně jako před týdnem nemůžu spát. Manželce teploty naopak odezněly, ale pořád je unavená a ztrácí čich. Důvody, proč se nechat otestovat, přibývají. Na devátou vyrážíme, tvoří se tam fronta lidí, ale i když to na první pohled nevypadá, dostává se na nás řada asi jen půl hodinky od rezervovanýho času. Venku sněží, je celkem zima, malinko jsme promrzli. A pak to začíná. Do dvou kontejnerů si postupně volají jednoho po druhém a testují. Když vidíme ty výrazy téměř všech, kteří odcházejí, na psychice to moc nepřidá. Další prosím. Sundejte si respirátor. Nejdřív výtěr z krku, to docela šlo, ale ten výtěr z nosu, to byl megahnus. Dodneška jsem netušil, že se dá tyčinkou zajet až skoro do mozku. Fuj, ještě teď po dvou hodinách jí tam cejtim.

Výsledky pošlou SMS a mailem. Asi po půl hodině se dozvídáme výsledek. Oba pozitivní. No super, takže pěkně rychle do bytu a 14 dní utrum od všeho. No ještě že jsme si nakoupili zásobu jídla, jako by jsme to před asi čtrnácti dny tušili. Divný pocity, únava, hlava pobolívá, teploty se motaj kolem 37, 38, rychle kolísají, nahoru dolu, jak splašený. Cítíme že máme ucpanej nos a on ucpanej vůbec neni. Čich i chuť jsou skoro úplně tu a tam, procentuelně to vyjádřím tak, že zůstalo deset procent obojího, chvilkama je to na nule. Mám v puse rajče a absolutně nevim, že je to rajče. Cola (ne)chutná jak čistá voda, kofola mi přijde jak stoletý kafe. Při hlubším nadechnutí zabolí v krku, na průduškách, a chce se mi kašlat. Co všechno ještě tenhle čínskej kripl v těle napáchá, to už nechci domejšlet. Teď jen doufat, aby se nám nějak dramaticky nepřitížilo. Možná to zní tak, že z toho dělám senzaci, jelikož je to teď celosvětovej problém číslo 1, ale za svejch 30 let jsem se takhle na hovno fakt necejtil. Přes mail je možnost vytisknout si takový krásný vysvědčení, kde je psáno, že jsme pozitivní. Opak by sloužil k potřebnému vycestování mimo republiku. Jenže teď máme peška, ostatně za poslední rok jsme se hranicím ani nepřiblížili.

A teď co dělat v karanténě? No, jelikož už rok v ČR trvá stav jakej trvá, tak už s tím, jak se doma zabavit, máme četné zkušenosti. I protože máme zavřenej obchod, teď od Vánoc přes dva měsíce. No, něco zapařim na noťasu (já věděl proč koupit novýho Football Managera), zajezdim formule, dočtu nějaký knížky, a když bude nejhůř, jistí to filmy, Netflix, YouTube či tomu něco podobný. Možností je dost.

Rozhodně nezlehčuji situaci, která panuje u těch, kteří jsou riziku nákazy vystaveni téměř pořád, jelikož svá zaměstnání vykonávají covid, necovid. Na tuhle nemoc od začátku hledím s určitým respektem, postupem času se ukázalo, že to asi až taková prdel neni. Pořád jsem si řikal, že je otázkou času, než ta svině projde dveřma. A prošla, po roce od prvního vyhlášení nouzovýho stavu. Jak je řečeno před několika řádky, ty příznaky jsou vážně divný, fakt máte pocit jako by vám nikdy v životě ještě takhle nebylo, navíc se stavy rychle měněj. Ale je těžký to někomu vnucovat, jelikož je všechno individuální a u každýho Covid napáchá jiný škody, a co je nejhorší, někomu je to u prdele. Nemocnice na pokraji sil, čísla rostou, ne teď nechci aby se náš stav zhoršil natolik, abychom potřebovali hospitalizaci. Ale když vezmu, co se s námi stalo během týdne, upřímně jsem zvědavej, co bude za dva tři dny. Obyčejná chřipečka či angínka to fakt nejsou. Ani snad nechci vědět, jaká je to mutace, už tak jich tu slídí dost.

A i když teď mezi lidi chodím jen minimálně, stejně jsem to chytil. Rouška, respirátor, dezinfekce. A stejně si ten parazit někde najde cestu. Otázka je kde, to už se člověk nedozví. Napadá mě snad jen obchod s potravinami, kontakt s nákupním košíkem, se zbožím, v posledních čtrnácti dnech jsem nikam jinam pořádně nevlezl, více méně trávím čas na bytě. I když se člověk chrání jak chce, účinnost nikdy nebude stoprocentní. Možná je irelevantní domněnka, že něco tam někde daleko v Číně uteklo z laboratoře. Lidí na světě je čím dál víc, zvyšuje se počet všemožných kontaktů a tohle, co se teď děje, bylo otázkou času, protože člověk se obecně chová jako hovado a příroda se brání. Už jen to, že vir má prý původ z netopýra, je docela šílený. Občas si najdu takovou chvilku, kdy zabrousím do hlubin internetu a o dané problematice zjistím spousty zajímavých věcí. Na Wikipedii je toho hromada. A tvrdim, že někdy v budoucnu světem proletí nákaza, která celou planetu pokosí a bude klid. Bude tu přelidněno, což všechny nemoce jen podpoří, vzniknou další, nové. Tohohle už se nedožiju, ale bohatě stačí to, čemu všemu svět čelí dneska.

Tak jako můžete chytit chřipku, angínu atd, tak teď tady všude číhá ten čínskej hajzl, na kterej jsou léky zatim ve fázi experimentů, vakcín je pořád poměrně málo. O to víc může člověka nasrat nejen ta hromada vylízanejch hlav, která musí otravovat na demonstracích. Stovky lidí, který serou vládní opatření. Sere to všech 10 milionů lidí v týhle krásný zemi, jestli vám to nedošlo, sere to celej svět. Někomu pořád necvaklo, že jde o zdraví lidí. Smutný. To jsou věčně nespokojený lidi, který budou na všechno nadávat i potom, co tenhle blázinec skončí. Ještě tam magor napadne policajta, kterej za nic nemůže, dělá svou práci, která ho asi ne úplně baví. Ty lidi fakt nepřemejšlej. Když tohle teď píšu, pobavilo mně, a to bych musel dát do milionu uvozovek, jak jedna paní hlásila, že 8000 lidí s covidem v nemocnici neni nic, protože tady žije přes 10 milionů lidí a že nějakejch 8000 je úplně zanedbatelný číslo. Zrovna týhle slepici tu nemoc přeju, klidně i těžkej průběh, jakkoli jinak nejsem nepřející člověk. Tohle může na veřejnosti prohlásit jen debil, asi jako když banda kokotů na Václaváku nadává policistům do fašistů a gestapa. Za dob fašismu byste gestapu nadávali jen jednou, nebo líp, demonstrace by skočila dřív než vůbec začala a rozhodně by se nic neobešlo bez násilí. Takový sobecký a arogantní šašky nevozte s Covidem do nemocnice, naházejte je na dvůr před léčebnu v Bohnicích, ať to pak nemaj daleko na pokoj, pokud se jim podaří přežít.

Rozumim tomu, že každej má v životě nějaký věci, který mu najednou covid stěžuje nebo překazil, ale to do prdele chvíli nemůžeme všichni táhnout za jeden provaz? Místo toho se rok plahočíme v nouzovym stavu. Nadávat a kritizovat umí každej, ale podle toho se IQ fakt neměří. Pandemie a debilita dohromady nejdou. To samý ty zásahy policistů na ulici. Jako když na vyzvání neukážeš občanku, nemáš na hubě respirátor, místo toho nadáváš a bráníš se, odmítáš, odporuješ, nediv se, že na tebe dva chlapi sednou. Někdo pak hrdinsky natočí video, honem to narve na Facebook, kde to komentuje tisíc lidí, aniž by si zjistili, co přesně se tam stalo, a hned jsou špatný policajti. Lidi ztrácej zábrany a tahle doba debilům nahrává, což paradoxně omezuje lidi, kterejm se daří zůstat normální, kdežto debil se snaží změnit svět, kterej se topí v pandemii, způsobem, kterej normální člověk nepochopí a nikdy chápat nebude. Ono je hezký si říct, že tady máme svobodu a demokracii, ale někteří bohužel žijí stylem já můžu všechno, ostatní jsou kreténi, a nic jinýho je nezajímá. Tohle myšlení nechápu. Sobectví a absolutní pohrdání společností. A bude hůř. Jak se to řiká? Mlčeti zlato... Stačí strávit 5 minut čtením komentářů na Facebooku a člověk by blil. Hlavně nadávat na vládu. Mnoho lidí nadává, ale vlastní návrh na boj s pandemií nemá. Tak co to je? Vláda činí rozhodnutí prakticky z hodiny na hodinu, určitě to neni jednoduchý, i proto, že se svými rozhodnutími nikdy a v ničem nezavděčí všem občanům, pandemie nepandemie. Strašně jednoduchý do komentáře napsat, že je Hamáček čurák, a nic víc k tomu nepřipsat. To jsme to dopracovali. I když je na druhou stranu smutný, že nám někteří vládní zmocněnci moc nejdou příkladem. Politikaření v tomhle státě nad Covidem vítězí, hádaj se tam jak koně. To nic nemění na tom, že každej musí začít od sebe...

Pár hodin po pozitivním testu volala hygiena. Trasování, kontakty, informace jak se chovat v karanténě. Paní či slečna příjemná, dokonce jsme pokecali o Netflixu jakožto o doporučení, co dělat doma. Posléze jsem na příkaz předal info praktickému lékaři a odvolal, co jsem odvolat musel, třeba servis auta. Teď nám nezbývá nic jiného než čekat, co bude v příštích dnech. Pereme do sebe vitamíny, hodně pijeme, léky nejsou. Snad jen ibalgin nebo panadol na bolest, protože ta hlava chvílema fakt třeští. Navíc začínám pociťovat problémy s hlubokým nadechnutím, kdy mě bolí na hrudi a nutí odkašlávat. Dokonce pozoruji zblednutí prstů na rukou. S příbuznými si voláme, do toho všeho tu máme zavřené okresy, omezení volného pohybu, jinak komunikovat zkrátka nejde.

Druhý den po testu se cítím velmi podobně. Alespoň že už odezněly horečky, i když celý den trpím stavem, kdy si připadám že horečku mám, jsem strašně rozpálenej, přitom teploměr nenaměří víc než 36. Hlava občas třeští. Hodinu se motáme v kuchyni a jsme unavený jak po běžeckym maratonu. Další den později večer mě zastihnou další problémy s dýcháním, dělá mi problém dojít na záchod a zpátky, strašně se zadýchávám, deset metrů chůze je věčnost. Další den je to to samé. Ve čtvrtek 11.3., po téměř dvou týdnech od prvních příznaků, už jsou pocity mnohem lepší, najednou se přestávám zadýchávat a odezněla i ta zvláštní únava, na nějaké větší namáhání to ale pořád neni. Rýma taky pomaloučku mizí. Jen moc nerozumim tomu čichu a chuti. Obojí se jakoby pomalu vrací, a najednou zase mizí. Takovej krásnej oběd a člověk si ho nevychutná. Ani na to pivo pořád nemám chuť a v tomhle stavu by ho byla akorát škoda. Komu najednou přestane chutnat pivo, je to spolehlivá známka toho, že je něco v nepořádku.

Nikomu tu nemoc nepřeju. Je to pěkná sračka. Hnusná. Hlavně mi na celou tu pandemickou situaci hodila úplně jinej pohled, kterej se ne že liší od toho původního, ale zkrátka jsem si tou nákazou prošel a mám vlastní zkušenost, kterou můžu tímto sdílet dále. Když vidím ty lidi v nemocnicích, říkám si, že jsem nebyl daleko od toho, abych tam skončil taky, protože, a teď budu zcela upřímnej, jsem se šíleně bál, v den kdy se mi strašně špatně dýchalo, co bude druhej den, hlavně v noci. Mohlo to skončit lecjak, stejně tak u manželky. Úplně mrazí uvědomění si, že spousta lidí má horší průběh, kterému může podlehnout, leží v nemocnici. Když se nad tim člověk v karanténě občas tak zamyslel, řek si, že na tohle prostě nejsou volně dostupný léky, chcípe čtrnáct dní doma a doufá, že to všechno přežije, protože nic jinýho nezbejvá. O to víc je smutnější vidět, jak je to všechno některým lidem pořád lhostejný. Rozumim argumentům, že se umírá i na jiný nemoce, který teď skoro nejsou medializovaný a některejm rejpalům a facebookovejm expertům na všechno to vadí. Koronavirus, kterej tu teď řádí, do nedávný doby ale nebyl známej, proto na týhle krásný planetě teď žijem tak jak žijem. Některejm lidem nevysvětlíš, co je dneska za den, natož skutečnost, že tu řádí nová nemoc. Nechme to bejt, lidi se nezměněj a názor ať každej má jakej má. Tim chci říct i to, že mi celkem vadí to, když někomu někdo názor bere. Se koukněte na Facebook, jak se tam lidi řežou. Kdyby se po týhle síti dalo vraždit, půlka obyvatel našeho státu by skončila v kriminále. Už jsem o tom tady psal, ale z některých názorů a slov bych fakt zvracel, ale nemám snahu už nic moc komentovat, i protože se snažim respektovat názory i když se mi to nelíbí, ale někdy je to fakt smutný, a čím dál horší. Dneska napsat na sociální síť něco normálního, to se nenosí, protože tam na vás během pár vteřin nějakej dement zaútočí či dokonce urážlivě nadává, neuzná váš názor na danou věc, a nemusí jít jen o Covid. Lidi dneska maj potřebu komentovat úplně všechno, i když něčemu rozuměj jako koza petrželi. Jen prostě zanechat komentář, protože já jsem někdo a ať to každej vidí. Svoboda názoru je sice hezká, ale umění používat slova, to je pro mnohé nadlidský úkol.

Po čtrnácti dnech karantény je vše v rámci možností ok, ale jestli mám bejt upřímnej, bylo to pár dní hrůzy, a jsem rád, že to mám za sebou a do konce života snad vybráno. Aspoň že neni léto, to by člověk smutně koukal z okna a přežíval dva tejdny v bytě, kde i v noci teplota leze k třicítce. Auto celou dobu chudák stálo v ulici a co bylo asi nevyhnutelný, nenastartovalo, baterka vybitá. Teda snad to zůstane jen u baterky, jinak mě jebne. Jelikož u nás v ulici neni až takovej provoz, je těžký někoho nahánět a nastartovat s druhym autem přes kabely, proto jsem na Alze sehnal startovací zdroj, celkem za pár šlupek, dá se použít i jako powerbanka na mobil či tablet. Teď jen pro něj dojít do nejbližšího Alzaboxu. Už se mi chtělo napsat dojet. No, leda tak po prdeli tady z kopce, když se se mnou auto nebaví. Naštěstí to ale neni přespříliš daleko a aspoň se po karanténě pořádně poprvý vyvětrám. Jednu tu startovací krabičku máme ještě u našich, ale ta je mi teď platná jako hadovi boty. Ale jak to je? Když něco potřebuješ nebo se něco posere, vždycky v tu nejnevhodnější dobu. Ta první procházka po karanténě mi trošku dala zabrat, protože dejchání ještě neni zcela v pohodě, hlavně chůze do kopce, tak snad už se to teď bude jen zlepšovat. Auto se mi podařilo oživit. Věnuju tomu samostatný článek - Startovací zdroj Yato. Hned po karanténě jedeme na nákup, protože těch čtrnáct dní dost poznamenalo lednici, mrazák, i špajz. Člověk je jak pitomej, přijde mu, že venku nebyl (mimo vynášení odpadu) věčnost. A když teď vidim sluníčko nad hlavou, skoro až brečim radostí. Snad tenhle všechen blázinec brzo skončí, ale to jsme si říkali už loni. Už ať je léto, teplo, vir si dá pauzu, mezitim snad naočkujeme dostatek lidí k tomu, abychom na podzim zase nespadli do sraček v podobě dalšího lockdownu. Člověk je zvyklej se v mnoha případech loučit slovy na shledanou, ale milého pána Covida kopu tímto článkem do prdele a říkám NAVĚKY SBOHEM!

Po dobu od prvních příznaků do posledního dne karantény jsem si tvořil takovou tabulku, kde jsem si poznamenával různé příznaky nemoci den po dni.

Startovací zdroj Yato YT-83081 - 9000mAh

2021-03-22T15:19:00.001+01:00

Vybitá autobaterie, zejména v zimě, když auto z různých důvodů dlouho stojí? Kromě klasických autonabíječek, ke kterým potřebujete normální elektrickou zásuvku, jsou na trhu i startovací zdroje "do kapsy". Některé vypadají jako powerbanka k telefonu či tabletu (dokonce k tomu můžou posloužit), přičemž dokáží nastartovat vozidlo, existuje pro to výraz "jump start". Jeden z nich (ještě mám k dispozici jeden, ale ten mi v jistou chvíli byl platnej jako hadovi boty) jsem za solidní cenu koupil na Alze a zcela se mi osvědčil. Spolehlivě pomohl nastartovat auto s vybitou baterkou, v mém případě s litrovým motorem, ale měl by zvládnout i motory do 2,5 litru. Po nastartování vybité baterky doporučuji alespoň hodinku v kuse jezdit, aby se z velké části dobila, tedy pokud již není za hranicí životnosti, kdy kapacita přirozeně klesá (cca 6,7 let).

Ukázka ve videu...

Zálohování fotek a videí - Čtyři způsoby

2021-01-19T19:34:00.002+01:00

Je doba neustále se rozvíjejících či nastupujících služeb pro zálohu různých médií. Ať už to jsou fotografie, videa, dokumenty, a další soubory. Zálohování je cesta k jejich zachování. Může se porouchat telefon, počítač, přenosné harddisky, flashdisky a další zařízení. CD či DVD disky můžeme poškrábat a je po datech...

Postupnými zkušenostmi jsem se naučil hned čtyřem způsobům zálohy, ať už se jedná o fotky, videa, nebo různé další dokumenty, o které bych nerad přišel.

1. Fotky Google

Jedna z nejoblíbenějších aplikací. Lze zálohovat fotografie a videa různých formátů, vytvářet a upravovat alba, dodávat fotkám efekty, různě je upravovat. Uživatelské rozhraní je příjemné jak v telefonu, tak v počítači. Funkce automatického zálohování je dnes mým denním chlebem. Každá fotka se po vyfocení ihned zálohuje (pokud jste samozřejmě připojeni k wifi - lze i přes mobilní data) do vašeho Google úložiště. Lze nahrát i fotky z počítače, fotoparátu. Velikost úložiště, do kterého se započítávají i služby Google Disk či Gmail je momentálně do 15GB zdarma, dále nabízí tarify dle velikosti větších úložišť. 60 korun za 100GB či 80 korun za 200GB atd.. Fotografie či videa jsou uloženy ve vysoké kvalitě a nezapočítávají se do úložiště. Lze zálohovat i v kvalitě původní, pak se ovšem úložiště započítává. Od června 2021 se ovšem budou započítávat i fotografie ve vysoké kvalitě. Nicméně si myslím, že tarif za 80 měsíčně, kdy máte k dispozici 200GB, je více než solidní a nepříliš drahá záležitost.

2. Fotky Rajče

V ČR velmi oblíbená služba pro nahrávání fotografií, vytváření alb. Všechny fotky mám uchované i zde. Aby fotky nebyly viditelné pro veřejnost, je dobré si nastavit hesla k albům či využít možnost viditelnosti alb. Služba je zdarma, úložiště neomezené a nahrané fotografie velmi kvalitní.

3. Ulož.to

Největší česká cloudová služba pro sdílení či uchování souborů. Uživatelské prostředí nabízí spoustu funkcí, vytváření složek, podsložek, možnosti sdílení. Aby vaše soubory nikdo neviděl, stačí u nich nastavit "Jen pro mně". Fotky, videa, dokumenty. Úložiště je neomezené.

4. Externí disk, flash disk

Dostávám se k poslednímu způsobu zálohy, a to prosté ukládání souborů na externí pevný disk či "flešku". Ano, mohou se porouchat, proto vyznávám i ostatní tři způsoby výše popsané :-).

Německo 2018 - Týden v Kolíně nad Rýnem

2021-01-12T22:12:00.004+01:00

...článek není dokončen...

Letos potřetí do Německa, potřetí za měsíc. Na začátku července jsme si udělali celodenní výlet do aquaparku Tropical Islands, potom strávili prodloužený víkend v rámci Velké ceny Formule 1 na okruhu Hockenheimring, a nyní, stejně jako před rokem, vyrážíme do Kolína nad Rýnem. Na obdivování jeho krás a nedalekého okolí si oproti loňsku vyhrazujeme celý týden, loni to byly pouze tři dny. Někdejší největší město Německa je oblíbenou destinací pro turisty z celého světa a nabízí spoustu možností, jak si užít dovolenou.

Neděle 5.srpna 2018

Vstáváme velmi brzy, už po páté hodině, abychom se v klidu připravili na cestu, popili kafíčko, pořádně se probudili, protože nás čeká dlouhá cesta, zhruba 740 km a 7 hodin jízdy + přestávky. Je 6:45, máme naloženo, motor našeho Peugeota 2008 startuje. A jedeme, nejprve na nejbližší pumpu dotankovat do plné nádrže. Další plánovaná zastávka bude u "Mekáče" před Rozvadovem, kousek od hranic s Německem. Cesta probíhá v poklidu, i protože je neděle ráno, auta moc nejezdí, ale když už nějaké potkáme, tak to stojí za to. Na pražském okruhu je už z dálky vidět černý dým a později se ukazuje, že zde "čaplo" osobní auto, za ním havaroval kamion s dodávkou. Ještě že to nebylo v našem směru, to by se nám cesta sakra prodloužila. Najíždíme na dálnici D5 a valíme směr Plzeň. Za hodinku po bezproblémové jízdě, až na strašlivý liják, který nás postihl za Plzní, přijíždíme k McDonald´s, kde si dáme vydatnou snídani, třeba míchaná vajíčka. Teď už svítí sluníčko, ale jsme rádi, že jsme z toho hrůzného počasí (snad) venku. Stěrače nestíhaly. Nijak nespěcháme, v klidu snídáme, pauza trvá hodinku. A frčíme dál, po dalších dvou hodinách jízdy se nacházíme poměrně daleko za hranicemi.

Peugeot jede výborně, jen občas se zasekneme v koloně, povětšinou díky pracem na dálnici. Sem tam se musíme vypořádat s některými tupci, kteří asi nepoužívají zpětná zrcátka a brzdí nás. Jako když jedeš v levym pruhu a on tě prostě nepustí, je to o nervy. Ale hlavně že pořád jedem, žádná pohroma na dálnici není. Před Wurzburgem je třeba dotankovat, tak zajíždíme k čerpací stanici Esso, ale dlouho mi trvá, než se správně zorientuji a zajíždím ke stojanům pro kamiony. Vrátit se nelze, tak jen mávnem rukou, projedem skrz odpočívadlo a zastavíme u další pumpy. A bylo to ku prospěchu věci. O pár kilometrů dál sjíždíme z dálnice do strmého kopce, kde se nachází pumpa Aral a lze čekat, že odtamtud bude krásný výhled. Co do tankování jsem trochu znejistil, protože sice tam bylo psáno Super 95, ale v modré barvě, tak mi to bylo trošku divný, ale tohle přece musí být benzín, říkal jsem si. No, snad pak odjedem. Bingo, byl to benzín, popojíždím na odpočívadlo a jdeme si užít ten krásný výhled, lze dohlédnout na město Wurzburg, všude kolem jsou vinice. Je už pořádné teplo, ale v klimatizovaném autě si s tím starosti neděláme a vyrážíme dále na cestu. Těšíme se na letiště ve Frankfurtu, skrz kterým budeme projíždět, letadla tu létají nízko nad dálnicí a lze si je krásně vychutnat. Všude samá Lufthansa, letadlo jiné společnosti ve vzduchu nevidíme. Z Frankfurtu už to do Kolína je 180 km, ale ještě nás čeká pauza na oběd. Trochu nás z auta už bolí nohy, ale po dvou hodinách jízdy stavíme u restaurace poblíž města Bad Camberg, protahujeme se, a jdeme něco pojíst. Salát, hranolky, kuřecí řízek, bylo to dobrý, a valíme dál. Teď už dojedeme na jeden zátah do Kolína. Deštívě počasí z Čech si s sebou nevezeme, je tady pekelné vedro.

Katedrála, řeka Rýn, krásné mosty... Kolín nás vítá, stejně jako loni, svými krásami a památkami. Nejprve míříme k hotelu Arde, kde si zajistila ubytování Líba. Hotel se nechází v centru poblíž katedrály. Vykládáme věci, a pak zadáváme adresu dalšího hotelu, kde budeme ubytovaní. Hotel Ibis budget, BrügelmannstraBe 7. Deset minut autem od prvního hotelu. Náš hotel leží blízko arény Lanxess. Po příjezdu nás trochu překvapila informace, že každý den parkování stojí 6 euro. Asi jsme si toho při rezervaci nevšimli, teď už nám to je jedno. Zajíždíme před závoru, tiskneme lístek a parkujeme. Nejprve odcházíme vyřešit rezervaci. Příjemná blondýnka mluví plynule anglicky, takže OK, protože německy neumím skoro pípnout. Předává nám karty od dveří a výtahu, potvrzení o zaplacení, sepíšeme papíry, a jdeme se kouknout na pokoj. Lezeme do výtahu a pro jeho použití je třeba použít kartu od pokoje. Třetí patro, pokoj 326, dvě postele + palanda, sprcháč, WC, televize, Wi-fi zdarma. Bohatě stačí, hlavně to máme na vyspání a ne na dlouhé chvíle na pokoji. Na dvojhvězdu celkem luxus. Vytahujeme věci z auta, odpočíváme a k večeru si procházíme blízké okolí hotelu. Je tu klid, žádný ruch.

Pondělí 6.srpna 2018

Budíček v půl osmé, v plánu máme návštěvu místní zoologické zahrady, a zbývající čas necháme na náhodu. Je hlášeno velmi teplé počasí, až 34 stupňů, a tak můžeme čekat pořádné vedro. Ale asi je to furt lepší, než loni, kdy nám tu téměř celé tři dny propršely. Před osmou vyrážíme z hotelu, mezitím na recepci platíme 6 euro parkovné. Hotel Arde, jak už bylo řečeno dříve, je odsud vzdálen 10 minut cesty skrz centrum Kolína. Zdejší komunikace od silnic po ulice jsou velmi spletité, nezvyk oproti českým silnicím, všude čáry, chvilkama absolutně nevim, kudy mám: nasměrovat auto, ale časem se na to dá zvyknout. Projíždíme městem, v 8:30 máme sraz s Jarunky ségrou, a nastává čas zadat do navigace adresu parkoviště poblíž ZOO. Jedeme podél pobřeží Rýna, a zajíždíme na kryté parkoviště Contipark Parkhaus Am Zoo, tiskneme parkovací lístek a zjišťujeme, že parkovné bude po návštěvě ZOO činit slušná 4 eura. Jinak (bez návštěvy ZOO) je parkovné dražší.

Vchod do ZOO je naproti přes železnici a silnici, je třeba přejít nadchodem. Pod námi projíždí metro. Vstupné pro dospělého do ZOO je 19,50 euro, od loňska se cena nezměnila. Snad toho oproti loňsku uvidíme více, jelikož je slunečné počasí. Asi největší atrakcí, hlavně pro děti, jsou tu malé roztomilé surikaty, na které bychom mohli koukat celé hodiny. Mýval či gepardi se nám schovávali, panda červená vykukovala z korun stromů, medvídkové v čele s velkým Grizzly vegetili ve výbězích. Hejno krásných růžových plameňáků si hovělo u vody, labutě či pelikáni hltali vodu a potápěli se, kachny hulákaly jako u nás na vesnici a hřály se na sluníčku. Velbloudi se před ním naopak schovávali, protože se dělalo čím dál větší vedro. Naopak kapybary zkoumali svůj výběh. Tohle zvířátko nám strašně připomínalo obrovské morče. Mravenečník chrápal ve křoví, zebřičky si hrály s balony. Již z dálky slyšíme přeručovaný řev. Byl to řev krásného obrovského sibiřského tygříka, který v momentě našeho příchodu plaval ve vodě, chladil se, a pak trošku zapózoval do foťáků. Král zvířat, lev, spolu se samičkou spokojeně odpočívali ve stínu. Popocházíme pomalu dál, a dostáváme se do uzavřeného tropického pralesa. Mezi námi pobíhají krásní opeřenci, všude kolem spousta zeleně, rostou tu banány, za sklem můžeme vidět papoušky, opičky, nebo třeba vydry. Výběh slonů byl prázdný, ovšem ten venkovní byl slony doslova přeplněn. Malí, větší, starší sloníci se buď koupali nebo hledali stín. Dvě slůňata si hráli, a to tak, že jeden druhého dostrkával do vody, až se mu to nakonec podařilo. A pak ho nechtěl pustit ven. Do toho všeho nám nad hlavami prolétávala letadla mířící do nedalekého Bonnu, kde je nejbližší letiště. V občerstvení s výhledem na slony si dáváme rodinnou porci hranolků a kuřecích kousků ve tvaru zvířátek, ať je to pěkně stylové. Jídlo bylo velmi chutné, ale ta porce hranolků, to nebylo v našich silách. Němci mají na porce asi jiné měřítko než u nás. Pak míříme k tuleňům, kteří si spolu hrají, dovádějí, vydávají typické zvuky. Koníčkové se procházejí po výběhu, o kousek dál vidíme hejno tučňáků. Dále si fotíme bizony, žirafy, u kterých to chvílemi vypadalo, že dojde k páření. Vcházíme do pavilonu "Madagaskar", kde vidíme spát opičky, asi je unavilo to teplo. Nás unavuje trošku taky, proto si na zchlazení vychutnáváme ledovou tříšť, to už jsme nedaleko pelikánů. Je až zajímavé, jak si dokáží do úst shromažďovat vodu. U výběhu gepardů z druhé strany konečně ty nejrychlejší zvířecí běžce vidíme, jak spinkají v chládku u kamenů, ale občas zvídavě zvedají hlavičky. Zblízka můžeme spatřit plameňáky, a přicházíme k části, místní farmě, kde chovají hospodářská zvířátka. Krávy, kozy, králíci, prasátka, oslíky. Lze chodit po výběhu a hladit si kozly a kozičky, jsou neškodné. Ze ZOO si odnášíme několik krásných suvenýrů z místních shopů. Naproti východu je část "ZOO Aquarium", kam pořád platí vstupenka, tak toho využíváme. Spousta barevných rybiček, korálů, mořských ježků, koníků. Mají tu ale i hady, pavouky, krokodýli, želvy, brouky, obrovské mraveniště, ale třeba i ryby piraně. Máme dobrý čas, tak ho využíváme k návštěvě místa, které nese název "Flora Köln", což je něco na způsob botanické zahrady, které dominuje palác s nádhernou zahradou. Na první pohled to vypadá jako někde na zámku. Udržovaný trávník, květinky, růže, mezi tím vším krásná fontána. V zahradě pěstují spoustu bylinek. V baru u paláce popíjíme nealko pivko, v tom teplu jen zasyčelo...

Máme něco před šestou hodinou, a z původního plánu navštívit nedalekou japonskou zahradu muselo sejít, protože musíme na nákup. Ptáme se Googlu a rozhodujeme se pro Kaufland v ulici BoltensternstraBe, což je od ZOO asi 10 minut jízdy. Platíme parkovné, bojujeme s automatem, nakonec řešíme s obsluhou parkoviště. Kaufland nabízí zastřešené parkoviště, nakoupíme tu hlavně nějaké jídlo a pití. Dojem na nás udělá velký výběr nápojů, hlavně těch energetických, protože takový výběr Red-Bullů, to u nás v Česku prostě neni. "Ty vole oni tady maj zelenýho býka, a oranžovýho!", koukáme udiveně. Jsme z toho docela na větvi, načež se z druhé strany regálu ozve výrazné "Huuustýýý!". Líba objevila napoj Matcha v plechovce. Německo je Německo, s českými obchody nelze srovnávat, ať už jde o cokoliv. Obrovský výběr sýrů, salámů, pečiva atd. "Lerdammer 1,06 euro?" Za tohle máš u nás jeden plátek!" V zítřejším plánu jsme stanovili již zmíněnou japonskou zahradu, a jelikož má být ještě větší vedro (37 °C), pojedeme se pak vybláznit do aquaparku.

Úterý 7.srpna 2018

Stejně jako včera vstáváme v půl osmé, po lehké snídani platíme na recepci a před půl devátou jedeme pro Libuš na hotel. Dnešním cílem je japonská zahrada v nedalekém Leverkusenu, a po její návštěvě, vzhledem k očekávanému vedru, zamíříme do kolínského aquaparku Aqualand. Stejně jako včera bojujeme s místní dopravou, na snad každé křižovatce chytáme červenou, až je to o nervy. Ještě že řídím auto s automatickou převodovkou, protože by mě z toho věčného řazení přes spojku brzo upadla noha a ruka. Zahrada je vzdálena 12 km, 20 minut s obvyklým provozem. Do navigace jsme dali adresu přilehlého parkoviště, jelikož přímo u zahrady není, tak abychom se pak někde nemotali. Při příjezdu k parkovišti nám překvapila závora. Takže mi automaticky naskočilo, že asi vyjede nějaký lísteček a později zaplatíme parkovné. Jenže ouha, po zastavení u závory žádné tlačítko, jen se ozval německý hlas. Ani nedutáme, jen po sobě koukáme jak blbci. Když se ten ženský hlas ozve podruhé, anglicku řeknu "japonská zahrada, parkování". Závora se zvedá, můžeme jet. Ale je to chytré, udělané tak, aby tady lidi prostě neparkovali jen tak. Hodilo by se to i na mnoha místech v Česku. Parkoviště je veliké, a vzhledem k ranním hodinám prázdné, takže můžeme směle vybírat, kam píchneme naši káru. Cesta k japonské zahradě vede přes rozlehlý park "Carl-Duisberg", kde pozorujeme velké stromy a vyprahlou trávu. Dělá se příšerné vedro, na to, že je dopoledne. Ještě že pak jedem zchladit těla do toho akváče. Vchod do japonské zahrady vede přes červený mostek v japonském stylu (překvapivě). Typické japonské stavby, udržovaná zeleň, rybníčky, lekníny, rybičky, kachničky, opravdu nádherné a pestré místo, které stojí za to během návštěvy Kolína nad Rýnem navštívit, takže tímto způsobem doporučuji.

Máme 10:30, sluníčko pálí stále víc, sedáme do auta, klimatizace frčí, a vyrážíme do 12km vzdáleného aquaparku. Navigace nás dovedla na parkoviště o pár stovek metrů mimo, až chvilku koukáme, kde že to vůbec jsme. Pohled do map Google nás ale uklidnil. Vstupné činí 18,90 euro bez sauny na osobu, dostáváme kartičku, která poslouží i na zamčení skříněk. Skříňky vybíráme dle toho, kde visí zámek s náramkem, tzn. že je volná. Po převlečení vkládáme kartu do zámku a poté klíčkem v náramku zamykáme. A šup do vody, a hned zjišťujeme, že tu mají slanou vodu. Velký výběr atrakcí, tobogánů, rychlých, pomalých, vnitřní, venkovní bazény, výřivky. Ani velký, ani malý aquapark, ale na několikahodinové čvachtání ve vodě naprosto ideální. V půl šesté míříme na hotely a příjemně vodou unavení smýšlíme plány na zítřek. Má se ochladit, tak projdeme Kolín.

Středa 8.srpna 2018

Fotokniha - USA 2017

2021-01-12T22:03:00.001+01:00

Všechno zlé je pro něco dobré. Po třech letech jsem se konečně odhodlal k tomu vytvořit vzpomínkovou fotoknihu z Ameriky, kterou jsem navštívil v dubnu 2017. To byl svět ještě v pořádku. Na přelomu let 2020/2021 pracuji v obchodě, který je kvůli Covidu zavřený. Od školních let jsem neměl víc volna jako v roce 2020 (a bůhví, kdy se v roce 2021 uvolní přísná opatření), a tak jsem se rázem dostával k věcem, na které jsem si jindy nenašel čas. Ať už to byl různý úklid, volnočasové aktivity, a další věci. Třeba právě konečně tvorba velké dvousetstránkové fotoknihy. Využil jsem služeb společnosti Fotolab, a v programu pro tvorbu fotoknihy pak strávil dobrých 10 hodin čistého času, abych si pohrál s fotkami, ale i textem, který doprovází celé vyprávění a časem bude dále připomínat všechny ty krásné americké chvíle.

Pár měsíců po návratu z Ameriky jsem díky zápiskům v sešitu sepsal ve Wordu během půl roku obsáhlý článek. Považuji to za neoficiální knížku, která je volně dostupná (odkaz).

Dokonce je momentálně ve vývoji blog (odkaz).

Málokdy jsem pyšný na leckterou svou práci, ale když jsem konečně z rukou kurýra PPL knížku celý nedočkavý převzal, nemohl jsem se dočkat chvíle, až knížku otevřu, Prolistoval jsem ji a utřel upřímnou slzičku v oku. Hlavně protože mi naskočila spousta vzpomínek, ale i proto, jak jsem si dokázal pohrát s jednotlivými stránkami, fotkami, textem. Nechci aby to znělo jako sebechvála, ale upřímně mám radost z toho, že se mi povedlo stvořit dílo, které kdykoli příště prolistuju, nikdy mě neomrzí. Přidávám pár ukázek, které mohou sloužit jako inspirace pro ostatní tvůrce fotoknih.

Náhled knížky na stránkách Fotolabu v rámci soutěže (odkaz)

Zamyšlení nad nehodou Romaina Grosjeana

2020-12-04T09:36:00.004+01:00

Vim, řeklo se o tom už strašně moc a nerad s tím otravuji. Ale teď, trochu s odstupem času, po hrůzostrašných, a nekonečných okamžicích, kdy málem fatálně havaroval Romain Grosjean, mám nutkání k tomu všemu něco napsat. Nikdy jsem neřídil vůz formule 1, nikdy jsem nepodstupoval působení takových sil při rychlosti nad 300 kilometrů v hodině, nikdy nezažiju takový fofr, a taky asi nikdy nebudu tak těžce havarovat na závodní trati v rychlosti přes 220 kilometrů v hodině. Přesto je prosté nebezpečí jedním z hlavních faktorů, proč někteří takový sport dělají a proč ho fanoušci sledují. Jízda ve vysoké rychlosti je neuvěřitelný adrenalin, a vážně to není jen o tom jezdit dokola, tak jak někteří zlí jazykové tvrdí, hlavně ti, kteří motorsport prakticky nesledují. Tak ať do toho nekecají, já taky neradím kuchařkám, jaký použít hrnec, když o tom vím, jak se říká, kulový.

Měl jsem skvělou šanci prohánět monopost Formule Renault 2.0. Na letišti, bez bariér, svodidel, jen mezi kužely, fyzicky bez zvláštního tréninku, prostě jsem z osobáku nasedl do závoďáku, formulového monopostu. Když jsem poprvé sešlápl plynový pedál, neměl jsem čas se usmát nad tak brutální silou motoru, i když jsem jakkoli stokrát chtěl. A to protože mě zkrátka rozsekalo, jak silné auto to je a že nebude sranda to monstrum řídit. Po prvním kole jsem si hluboko oddechl a další asi čtyři včetně jednoho smyku (a že se mi v tu chvíli stáhla zadnice) a následného znovunastartování odjel, chvílemi i v nemalé rychlosti. Jak jsem auto dostal alespoň trochu do ruky, až potom jsem si to užíval. Asi minutu po tom, co jsem po deseti minutách jízdy z auta celý zpocený vylezl, mě začalo všechno bolet, vydýchával jsem se jako sportovec po maratonu. Úžasné, a na druhou stranu až neskutečné. Jak silné auto to je! Měl jsem možnost se alespoň malinko přiblížit světu, kde se pětikilometrový okruh jezdí za minutu a půl, kde rychlosti dosahují vysoko nad 300 a kde obrovské přetížení v rychlé zatáčce přizabije netrénovaného jedince.

Ale zpět k formuli 1. Je to mnohonásobek toho, co jsem absolvoval já. Jen těžko představitelné, i když tento druh motorsportu sleduji dobrých 20 let a teď mám za sebou výše popsanou zkušenost. Zajezdíte na simulátoru, překonáte rekord okruhu, v televizi je to super, plácnete s sebou na gauč a od piva všechno komentujete, nadáváte na různé manévry, hejtujete piloty, říkáte, že jsou blbci, když (ač malinko) havarují, nebo k nim máte prostou averzi a nadáváte na ně, přitom na vás koukají jen v novinách. To je všechno „pěkné“, ale po takových haváriích, jako byla teď v Bahrajnu, si konečně plně uvědomujeme, co že je opravdu formule 1. Ti chlapi krotí své vozy v neskutečných rychlostech, kterých mnozí z nás nikdy nedosáhnou a podstupují obrovské riziko, riziko toho, že dnešní závod může být tím posledním.

Kdo nikdy neboural, i v naprosto běžném osobním autě, si nemůže představit, jaký je to pocit, když zlomky vteřiny nevíte, co se děje, s autem, s vámi. Až když přestane rámus, začnete znovu vnímat, tedy pokud zrovna máte to štěstí. Týpek do mě vrazil asi v padesáti a z místa poslal ještě do auta přede mnou. Rámus, rány, a pak ticho, přišlo mi to jako věčnost. Ok, žiju, lezu z auta, ani nemám sílu nijak pekelně nadávat, jen rozhodím rukama, týpek radši ani z auta dlouho neleze. Policie, odtahovka, sanitka, hasiči. Chvíli chaos. Cítím se dobře, táta mě veze domů. A až doma to začalo, šok, bolení hlavy, uvědomění si všeho, ale nejvíc jsem v závěru byl rád za to, že žiju. A jakkoli mám rád řízení a prý jsem i dobrý řidič, z toho traumatu, které jsem se dlouho styděl přiznat, jsem se dobrých pár měsíců dostával. Na tu jízdu ze servisu s opraveným autem nikdy nezapomenu, protože jsem si připadal jako absolutní začátečník, bál jsem se předjet, najednou ztratil odhad, i v zrcátkách, řazení jsem musel nechat na automatiku, srdce mi hrozně bušilo, jen jsem křečovitě držel volant a modlil se, ať to dovezu domů.

A teď to v Bahrajnu Romain Grosjean narval s monopostem Formule 1 v rychlosti přes 220 km/h do svodidel. Ten první živý pohled po startu závodu, no už si na to ani pořádně nepamatuju, jen vím, že první slova byly ve smyslu, ať to rychle uhasí, je to špatné, to je špatné, do očí se mi vháněly slzy a strašně jsem se s hlavou v dlaních začal klepat. Vypadalo to, jako když rozstřelil sudy s výbušninou. Jak to, že tam je oheň? Až chvíli, a že ta chvíla byla hrozně dlouhá, po tom, co zbytek startovního pole po přerušení závodu červenými vlajkami zajel do boxů, televize zabrala pilota Haasu, jak sedí v medical caru, na první pohled nezraněn. To všem spadl takový šutr ze srdce, že to po těch strašlivých ohnivých záběrech na zdemolovaný monopost a svodidla ani snad není možné. Nelze si představit, co prožívala manželka Marion a tři děti. Naposled jsme chvíle, kdy televize nezabírala místo vážné nehody, zažili na okruhu v Suzuce v roce 2014, kdy smrtelně havaroval Jules Bianchi. Vždyť těch plamenů tam bylo hrozně moc, navíc ten obrovský náraz a doslova projetí svodidly. Jen těžko si domýšlet, co by se dělo, kdyby svodidla znemožnila Grosjeanovi utéct z plamenů, nebo kdyby samotný pilot byl v bezvědomí či zraněn natolik, že by samovolně nemohl vůz opustit.

V těch chvílích přestávají být podstatné výsledky, protože život je a bude tím nejcennějším, o co můžeme přijít. Pak už se na ten závod člověku ani nechce koukat, protože je poznamenán strašlivou havárií. „Svatozář“, halo, systém na ochranu hlavy, který byl oficiálně zaveden v sezoně 2018, zcela určitě zachránil Grosjeanovi život. Ze začátku ne úplně vítaná novinka rozdělovala svět motorsportu, teď v Bahrajnu ale zcela jistě splnila svůj účel, ochránila hlavu jezdce, a určitě utlumí názory mnoha lidí. Titanová konstrukce o váze 7 kilo v obrovské rychlosti prorazila svodidla a zůstala prakticky neporušená. Romain po téměř půl minutě v plamenech dokázal opustit vůz za asistence posádky medical caru, která na místě byla za 9 vteřin po nárazu. Byla to doslova hromada trosek, která z monopostu zůstala, přesto byl pilot sám schopen opustit vůz. Bezpečnost vozu je neuvěřitelná. Popáleniny rukou a nohou po takové nehodě, to je prostě zázrak, nemůžu to pojmenovat jinak. Co ten pilot musel prožívat, když se řítil na svodidla, věděl, že to skončí nehodou, narazil, a ihned se ocitl v plamenech? Naštěstí zůstal jako zázrakem při vědomí, musel v rychlosti vyjmout volant, odepnout si pásy a najít cestu z kokpitu. Ve změti trosek, utržených svodidel, silných plamenů, kouře. Co se dělo s tělem, které v okamžiku zastavilo z dvousetkilometrové rychlosti? Zkrátka nepředstavitelné. Romain Grosjean se podruhé narodil.

Ale co ta svodidla, jak jimi mohl takto projet? Bezpečnost ve formuli 1 se neustále zlepšuje, ale vážné nehody dávají další podněty k tomu, co a jak ještě více zdokonalit. Nehoda Bianchiho ze Suzuky dala základ systému výše popsanému, tomu, které zcela jistě onu neděli v Bahrajnu zachránilo život. Bude Romain Grosjean po takové hrůze opět závodit, nebo si sedne, a zamyslí se, jestli to má po takovém hororu dále zapotřebí? Jestli já měl trauma ještě pár měsíců po své nehodě v relativně malé rychlosti v osobním autě, pak na rovinu říkám, že po takové katastrofě, která se udála v Bahrajnu, bych minimálně přemýšlel, zda se závody neseknout. Ale co je asi rozhodující, jsou hlavy každého z nás, ale třeba i další okolnosti, rodina, děti, uvědomění, že se pilot nemusí pořád honit na okruzích, ale může dělat spoustu jiných věcí. Piloti formule 1 a i další závodníci žijí ve světech, kde nehody zažijí nesčetněkrát, zatímco obyčejnému smrtelníkovi může psychicky ublížit jeden mnou popisovaný náraz v nevelké rychlosti. Ale oklepat se z takové šílenosti, jakou si prošel Romain Grosjean, to chce opravdovou sílu, hlavně psychickou. Docela by mě zajímaly pocity pilotů, kteří se za volant vracejí po velkých nehodách, co se jim honí v hlavě, protože se podívali smrti do očí. A za třetí zatáčkou na okruhu Sakhir ta smrt číhala…

Každopádně, a netvrdím to jen s ohledem na ty události z Bahrajnu, bychom se měli vždy zamyslet nad tím, co a jak kdy komentujeme, jak moc chceme na ty piloti jakýmkoliv způsobem a za jakýchkoliv okolností nadávat, nemít je rádi. Jsou dokonce i tací, kteří někomu přejí nehodu. Řídit efjedničku je neskutečná věc, vrchol motorsportu, krásné závody, skoro nadpozemská technologie, přináší úžasné příběhy, ale i příběhy smutné, po spoustě nehod přišla o život spousta závodníků. Nikdy nebude stoprocentně bezpečná, i když míra bezpečnosti je dnes na špičkové úrovni. Nikdo neví, co se kdy stane, může to být nějaká blbá shoda okolností a přijdeme o dalšího pilota, jako se to teď málem stalo v Bahrajnu. Všichni ti, kteří kdy řídili ty fantastické monoposty, jsou pro mě hrdinové, chlapi, kteří jezdí na limitu svých možností, svádí krásné souboje na trati, ale hlavně, v tak vysokých rychlostech riskují své životy. V dnešním světě zkaženém množstvím a možnostmi sociálních sítí je hrozně jednoduché komentovat z pohodlí domova různé události, ale každý by se měl zamyslet nad tím, co chce napsat a někdy hůř, poslat do světa, kde jeho trapné komentáře vidí tisíce a miliony lidí. Názory beru, ale názory urážlivého typu nesnáším. Formule 1 je natolik krásný sport, že si trapné komentáře ani trochu nezaslouží.

Je to legendární sezona!

2020-10-28T21:32:00.002+01:00

Sedmdesát let. Tak dlouho už tu je královna motorsportu s námi. A teď píše další kapitolu své bohaté historie. A je to kapitola, která se do dějin zapíše poněkud jinak, než tomu bylo v letech předchozích. "Tahle sezona je prostě legendární!", řekl jsem si během závodu v italském Mugellu, kam se formule 1 podívala vůbec poprvé v historii. S nadšenou náladou mi najednou bylo snad i s trochou nadsázky jedno, kdo bude mistrem světa, jaké budou statistiky po konci sezony, i když se v té chvíli nacházela zhruba v polovině. Celosvětový chaos kolem koronaviru způsobil, že se na letošní sezonu nezapomene.

Když se v březnu sešel formulový svět v Austrálii, na tradičním místě, kde startuje sezona, začala dění nejen v motorsportu ovlivňovat pandemie koronaviru. To, že se v Melbourne nepojede, bylo rozhodnuto až v noci před prvním tréninkem. Nad Velkou cenou Austrálie se stáhla mračna. Fotografie ze čtvrtka, kde se nad okruhem ženou černočerné mraky, byla až strašidelná. Vedení před začátkem prvního tréninku potvrdilo úplné zrušení bez náhradního termínu, odpoledne bylo oznámeno odložení závodů v Bahrajnu a Vietnamu.

Sezona by tak začínala v květnu v Nizozemsku, jenomže nikdo nemohl tušit, co se bude do té doby dít, pandemie zasáhla celý svět a čísla pozitivních případů raketově rostla. Začaly se objevovat informace o přepracování závodního kalendáře, černé scénáře hovořily i o zrušení celé sezony. Pro udělení titulu mistra světa bychom potřebovali odjet osm závodů, v těch chvílích nepříliš reálné.

Posuneme se v čase. Improvizujeme. Zrušené a odložené závody prostě nahradíme. Červen, začátek sezony, nevídané, ale se spoustou otázek, zda bude letošní ročník důstojně odjet. Kolotoč formule 1 se ve stínu boje lidstva proti viru rozjel na rakouském Red-Bull Ringu, a hned dvakrát! Jednou jako Velká cena Rakouska a víkend poté jako Velká cena Štýrska. "Sakra, kde to Štýrsko je?", dělal jsem si srandu. Tyto dvojzávody se jevily jako dobrý nápad co do potřebného počtu osmi odjetých závodů, protože situace ve světě se neustále vyvíjela a nikdo nevěděl, co bude zítra. Tak to pojďme rychle odjet, ať můžeme udělit tituly.

Přepracovaný kalendář obsahoval dva závody na některých okruzích. Na Silverstone jsme odjeli Velkou cenu Velké Británie, a také závod s neobvyklým názvem, Velkou cenu 70. výročí F1. Upravený a prakticky nově sestavený kalendář způsobil, že se oslava sedmdesáti let Formule 1 odehrála doslova tam, kde se v roce 1950 odjel vůbec první závod v historii. Dvakrát se pojede i v Bahrajnu, jednou celý okruh, potom jiná (mnohem rychlejší) verze.

Vrátila se legendární Imola, ovšem ne jako Velká cena San Marina, jak jsme dříve byli zvyklí. ale pod Velkou cenou Emilia Romagna, což je jméno italské provincie. Nürburgring se jel pod Velkou cenou Eifelu, což je pohoří, a nově se objevil okruh v portugalském Portimau jako Velká cena Portugalska. Nostalgie a těšení se zároveň. Když potvrzení těchto tří podniků obletělo svět, zavládlo mezi fanoušky hmatatelné nadšení. Imola tvořila bohatou historii, a bude nádherné opět vidět vozy F1 na této krásné trati. Stejně tak na Nürburgringu. Portimao, chcete-li Algarve, někomu nepříliš známý okruh, i protože až letos obdržel licenci pro pořádání závodů F1, se v kalendáři objevuje vůbec poprvé.

Nico Hülkenberg v sobotu seděl v Kolíně nad Rýnem na kafi, a protože Lance Stroll onemocněl, byl povolán do zbraně, podobně jako v Británii, kdy jel místo Sergia Péreze. Za pár hodin už seděl na Nürburgringu v kokpitu a nepříliš seznámen s vozem odjel kvalifikaci. Nepřekvapil, ani snad nemohl, skončil poslední, ale závod pro něho dopadl na jedničku, přivezl body za skvělé osmé místo, čímž si řekl o výraznou pozornost, ale stal se také terčem různých vtípků. Potřebujete něco? Zavolejte Hülkenbergovi!

V Portugalsku se s kopcovitým a krásným Portimaem nejlépe popral Lewis Hamilton, osamostatnil se v čele historických tabulek co do počtu vítězství, a také velkými kroky kráčí za další metou, sedmým titulem světového šampiona.

I když letošní, zatím nedokončenou sezonu výrazně pozměnil koronavirus, formule 1 píše spoustu dalších krásných příběhů, ať už se to týká statistik, výrazných momentů, průběhů velkých cen, navštívených destinací, nebo trhu s piloty. Lewis Hamilton překonal rekord Michaela Schumachera v počtu vítězství a jede si pro sedmý titul mistra světa, v den dorovnání rekordu obdržel od Micka Schumachera, syna velkého Michaela, přilbu jeho táty, což byl jeden z nejsilnějších a zároveň nejdojemnějších momentů. Navíc na Nürburgringu, který Michael Schumacher tolik miloval a kde jeho počet pěti vítězství zůstává nepřekonán. Mick Schumacher tady měl odjet první trénink s Alfou Romeo (jednalo by se o jeho první oficiální jízdu), ale kvůli dešti si nakonec nikdo nezajezdil, nicméně mladý Schumi je čím dál hlasitěji spojován se závodní sedačkou pro příští sezonu.

Vedení Formule 1 patří obrovské poděkování, jak v určitých chvílích reagovalo na průběh sezony a zasloužilo se o to, že jsme se podívali na Mugello, Portimao, Nürburgring...prostě všude tam, kde by nás to ještě v březnu ani trochu nenapadlo. Těžko říci, jak tyto destinace ovlivní další roky a podoby kalendářů, zda se tam F1 ještě někdy vrátí, ale jak se řiká, nikdy neříkej nikdy. Mugello, na kterém Ferrari odjelo 1000 závod, si udělalo více než solidní reklamu.

Legendární sezona je v plném proudu, a tento víkend nás čeká Imola, která se do kalendáře vrací po dlouhých 14-ti letech. Těšme se, užívejme si tento neobvyklý ročník, který snad důstojně dokončíme. Koronavirus brzy společně porazíme, abychom si to všechno v budoucnu mohli užít naplno, vidět zaplněné tribuny na okruzích, a zkrátka a upřímně, žít zcela normálně.

Všem přeji v této těžké době pevné zdraví!

Pokrok nezastavíš. Mobilní evoluce...

2020-08-22T09:55:00.002+02:00

Pokrok nezastavíš. Mobilní evoluce, roky běží, a je až neskutečný, že ještě před 15 lety jsem byl upřímně nadšenej z toho, že tehdy vynikající Siemens A55 jako jeden z prvních zvládal polyfonní melodie, Sony Ericsson potom uměl přenos přes infraport (pomalej, ale tehdy k nezaplacení), Samsung pak dokázal slušně fotit, z části byl dotykovej. S HTC jsem před takřka 10-ti lety začal éru smartphonů. V dnešní době mají mobily větší paměť než leckteré notebooky, takřka nevyčerpatelná úložiště, neskutečné množství funkcí, nadčasové fotoaparáty, využíváme cloudových úložišť, a tohle všechno se raketovým tempem vyvíjí dál. Honor 8 je srdcovka, i po čtyřech letech šlape výborně, ale dnes si udělám radost vyzvednutím podle mnoha recenzí dosud nejlepšího telefonu, jaký kdy Honor vyrobil. Honor 20 PRO, už se na tebe těším 👍 #honor20pro #phoneevolution