To bych ale nebyl já, abych nešpekuloval. Tak především jsem si řekl, že bych byl vůl, abych dal osm stovek za originální SmartCover od Apple, když je to kousek plastu, magnetků a hliníku. A že vyzkouším nějakou čínskou verzi. Navíc originální SmartCover kryje jen displej, ale ne samotné tělo a já si říkal, že bude lepší sehnat něco, co přikryje i tělo iPadu, abych ho hned nezrasoval. Takže jsem za dvě stovky koupil čínský smartcover, do kterého se iPad zabalí. Abych zjistil, za co chce Apple šest stovek příplatek. 

Tak především se ten čínský smartcover páře. Lezou z něj nitě, neboť je to polyuretan na textilním podkladu a ten textil nejrůzněji plešatí. Na funkci to vliv nemá (ani předsedy), ale hnusné to je. 

Za druhé tím, jak kryt je jen měkoučké PU s nepříliš dobře řešeným uchycením, klouže iPad v krytu a tím se v tašce velmi často aktivuje, protože magnety sklouznou z čidel a iPad si myslí, že se má probudit. Což má za následek iPad, který mi v tašce svítí několik hodin a šťaví baterku. 

A do třetice: jelikož pouzdro dělá kolem displeje rámeček, nepřiléhá smartcover na displej a tedy jej ani nečistí posunováním. Takže je displej pořád utelpaný. 

Suma sumárum jsem šest stovek ušetřil, dvě vyhodil a hledám něco jiného Jen na okraj poznamenávám, že si nestěžuju, tušil jsem, že někde bude problém a zajímalo mě, kde – a jsem rád, že jsem zjistil, v čem tkví tajemství dobrého pouzdra na iPad za dvě stovky. 

Momentálně mám vyhlédnuto na ozkoušení pár obalů s integrovanou klávesnicí, pokud byste věděli o nějakém inteligentně řešeném obalu na trojku, který by uměl jak čistit displej, tak se z toho iPad nevyndával a v tom neposunoval a do třetice chránil celý iPad, sem s tipy…

Nokia tvrdí, že prodala za první čtvrletí letošního roku cca 12 milionů chytrých telefonů, z toho dva miliony jsou nové Lumia s Windows Phone 7. Průměrná prodejní cena (pro Nokii, ne v obchodě!) chytrého telefonu Nokia je 141  euro, pokud započteme i Lumie, pokud počítáme jen Lumie, tak 220 euro.

Kontext: Apple pravděpodobně prodal přes dvacet milionů, velmi pravděpodobně tedy dvojnásobek chytrých telefonů, co Nokia a dvacetinásobek Lumií.

Suma sumárum se Lumia prodávala mizerně, ačkoliv Elop bájí, jak “gained market”. Leda kulový.

Proč to? Sama Nokia to přiznává: situace zejména v Asii nebyla příznivá. Značka tam vyklidal pole před rokem, když Elop změnil strategii a asijské trhy měly čekat na nějaký zajímavý Nokia model místo těch výběhových. Distributoři, světe div se, ale chtěli prodávat, tak prodávali něco jiného a zůstali i toho podnes. Indie, Čína, Blízký Východ, tam všude Elop opustil prodejní pole a nedaří se je obsazovat zpět. V Evropě nějaká setrvačnost funguje, v USA stejně Nokii nikdo moc neznal, ale Asie už odpískala. Podle toho prodeje vypadají.

Krom toho WP7 není dospělý systém v porovnání s Andoridem a iOS – a to ani náhodou. Za cenu iPhone či nadupaného Androidu zákazníci dostávali funkčně nepřiměřené telefony a teprve v poslední době se objevují levnější WP7 telefony (i značky Nokia). Jenže když už nemáte na nabušený telefon, radši si koupíte laciný Android, což dokazují prodejní výsledky lwocost rodin LG nebo Samsungu, která každá zvláště prodala tolik, co Nokia Lumií (výsledky předběžné, leč věrohodné).

Co s tím? Elop chce vytrvat a pumpovat chcípajícímu koni adrenalin do žil. Kdyby myslel hlavou a kdyby ho akcionáři nenechali Nokii zprasit, nemusel kůň chcípat a nemuselo se lakovat na růžovo.

Ano, vím. Optimisté řeknou: teď teprve přicházejí levnější telefony, počkejte příští kvartál, to se všechno zlomí. Ehm. A proč by mělo…? Na trhu je levných chytrých telefonů dostatek a na Nokii už se příliš nečeká.

Nebylo jen jich. Přišlo trio iPod, iPhone a iPad. Jenže proč a jak? Jak se stalo, že Apple prosadil hudební přehrávač, který před ním vyráběla řada jiných firem? Jak to, když nebyl ani první, ani nejlevnější? Jak to, když se nejdříve prodával jen nevalně? Kde přišel zlom a jak to, že se Applu podařilo tento zlom zreplikovat? Vytvořil dost velký hnací motor, aby se neopakovala historie a platforma iOS se nestala postupem času marginální platformou stejně, jako kdysi “vítězící” Mac OS? Nebudeme jednou na reklamy Apple z roku 2010 koukat jako dnes koukáme na reklamu “Apple 1984″ – tedy na fascinující preludium před koncem legendy?

Prošel jsem svůj archiv a našel jsem řadu článků, přišlo mi, že bude možno z nich sestavit knihu. Vzal jsem je, nabídl jsem je Mladé Frontě a ta pravila, že ano, že by se dalo takovou knihu vydat. Podepsal jsem smlouvu, znovu si přečetl články, vyhodil jsem jich většinu a začal psát znovu.

Své zádrhely to mělo. Ve stejnou dobu jsem se rozhodl rozkopat dům, abychom jej přestavěli k obrazu našemu, do toho se Vojta rozhodl, že bude špatně stát a vyžadovat noční péči. Když píšete v patnáctistupňovém mrazu na schodech domu, abyste nikoho nerušili a víte, že máte hodinu na to, než kleknou baterky, poučíte se mnohé o tom, jaké je to psát v presu. Díky i za to.

Nakonec jsem místo 250 000 slíbených znaků (cca 160 knižních stran) odevzdal přes 400 000 znaků, což uvidíme, jak moc věc komplikuje, kniha tím nabobtná na nějakých 250 stran. Namísto stručného příběhu už je to větší macek. Odbíhal jsem po zdrojích, abych vysledoval dějové linie, rozklíčoval, co je a co není pravda, co jsou mýty a falza, které se postupem času nabalily a častým opakováním se stávají pravdou. Vznikl myslím docela přehledný příběh, který vás provede mobilní desetiletkou Apple, pokud budete samozřejmě chtít.

Kdy kniha vyjde, nevím – tak za dva měsíce, myslím. Snad vám přijdou k chuti nějaké ukázky, jednu jsem dal vykrácenou na Lupu i jako článek. Další ukázka: Mám zde tři revoluční produkty….

PS: Kniha se na konec jmenuje Apple: cesta k mobilům. A na obálce je Jobs, který drží v ruce Macbook Air. Každá doba má své paradoxy Svůj důvod to ovšem má.

PPS: Ano, má vyjít elektronická verze, ale vliv na to zřejmě mám pramalý.

PPPS: Z odezvy prvních zkušebních čtenářů vybírám: “Debile!!! Sem se začet a ve tři ráno jsem šel spát, porada od osmi byla horor!”

Internet se definitivně stal „revolucí“. Ne takovou tou ušmatlanou revoluční změnou z reklamy, kterou se dnes chlubí kdejaká firma, aby vychválila svůj produkt, po kterém zítra neštěkne pes. Internet je revolucí opravdovou, tou z původní podstaty slova. Sociologové ji rádi přirovnávají k době průmyslové revoluce a připomínají, že internet je podobnou změnou: informační revolucí, která se prolíná všemi zákoutími lidského bytí. Však už i na záchodě projdeme poslední emaily dříve, než spláchneme. To víme a už ani nerozporujeme.

Co si ale uvědomujeme málo nebo vůbec, jsou důsledky. Průmyslová revoluce přinesla podhoubí nespokojených frustrovaných dělníků robotáren a pásových fabrik, jejichž potřeby a nároky byly elitou vymírající aristokracie a rodící se buržoazie ignorovány. Společnost sama o sobě byla v úžasu nad změnou, kterou procházela a kterou tak hezky shrnul mladičký a málo známý publicista Karel Heinrich Marx v díle Komunistický manifest s drzostí a nerozvážností, jakou mu snad bylo možné v jeho třiceti letech věku prominout. Frustrace zneuznaného mládí, namítali tehdejší renomovaní ekonomové a měli pravdu.

Revoluce internetová k našemu nezměrnému překvapení, přináší podobný děj, podobné frustrace.
Nepřiměřenými životními podmínkami už není namáhavá robota u ocelářské pece nebo v chemickém provozu, ty jsme stihli odvézt do Asie. Doba se změnila.

Paralelou robotáren jsou dnes rozsáhlé open space v betonových „business centrech“ na periferích měst, kde neviditelná ruka neuchopitelného nadnárodního kapitálu zakazuje zaměstnancům brouzdat po Facebooku nebo stahovat si hudbu a filmy. Vykořisťovaným dělníkem je dnes programátor, nad nímž visí damoklův meč ztráty místa a jeho nahrazení indickým outsourcovaným vývojářem. Manažer hrbící se nad nedodělanou PowerPointovou presentací. Obchodník, který i do postele chodí s mobilem, co kdyby náhodou volal šéf či klient.

Stejně jako dělník kdysi i oni trpí nedovzdělaností, kterou se snaží řešit samostudiem vládou nepodporovaných internetových webů a následováním ideálu těch, kteří jeho potřebám rozumějí, pokud jim na to v každoddenním shonu o splacení statutárních (už ne životních, to je ta změna) potřeb zbývá čas. Vláda ani „mainstreamová média“ tu nejsou pro něj, nerozumějí mu, nemají mu co nabídnout. Astmatem a tuberou manažerské nižší střední třídy je syndrom vyhoření a nespavost, zdrojem „ovládání mas“ – jak to nazve nový Marx, až se narodí – jsou nesplacené hypotéky.

Podobné příznaky předcházely výbuchu kotle pod roztopenou Evropou, která koncem devatenáctého století zažívala údajně nejskvělejší civilizační růst své historie, jímž odčinila kolaps „nové ekonomiky“ (rozuměj železnic a úvěry hojně rozdávajících bank) v letech třicátých. Kdo by dnes tu zbytečnou příbuznost vzpomínal…

Jenže je to tak nápadně podobné našim časům. Jsme ve víru internetové revoluce, která má odstranit námahu, změnit naši společnost k lepšímu, učinit nás zdravější, štastnější, zboží dostupnější. Jenže zároveň s tím nám přináší i překvapení: společnost se mění, ale železná košile ustálených nároků a neúměrné legislativy i nepochopení vládnoucí třídy zůstává. Neklid novodobých „mas“ zvyšují neuvážené smlouvy ACTA, postupující korupčný aféry, jimž na povrch internet hojně pomáhá. To, co masy považují za právo, považuje novodobá elita za nepřestupitelné. Pod kotlem emocí bublá, mladá generace nespokojenců se formuje do politických uskupení jako jsou Piráti a ti starší nevěřícně kroutí hlavou, jak by někdo takovou „recesi“ mohl brát vážně.

Mladí ji berou vážně, jako obhajobu svých oprávněných zájmů a to je ten rozpor. To nepochopení, propast, kterou s sebou každá revoluce mezi generacemi rozprostírá. Přes technické usnadnění komunikace napříč Zeměkoulí se porozumění a komunikace mezi „masou a elitou“ nijak nezjednodušilo.

První generace lidí, kteří se narodili ve věku internetu, právě dorůstá do produktivního a voličského věku. Poslední generace lidí, kteří mu nerozumí, je generací, která stojí u kormidla a každý pokus o jeho otočení označuje za terorismus. To, nakolik se tyto dvě generace mezi sebou domluví a vyslyší, spolurozhodne o tom, jaký bude internet za dalších dvacet let. A o tom, zda kotel revoluce vybuchne, zda manifestu nějakého novověkého věrozvěsta bude připsána revoluční vážnost, která vyžene programátory, managery, teenagery a další nižší příčky současného potravního žebířku z jejich openspace, kubikulů a pokojíků do čehokoliv, co se stane bojištěm vrcholící informační revoluce tak, jako se barikády staly bojištěm revoluce průmyslové.

Ano, je docela dobře možné, že naši potomci budou nevěřícně kroutit hlavami nad tím, až jim budeme vyprávět, že za našich mladých let si člověk nesměl stáhnout z internetu film stejně, jako my se dnes podivujeme nad cenzurou tisku či neexistencí zdravotní péče v době průmyslové revoluce.

Každá doba má své priority, své problémy. Tohle je jeden z problémů a priorit doby naší a je jen na nás, zda se poučíme a revoluci, v níž žijeme, využijeme ve prospěch nás a našich potomků, nebo se necháme strhnout do dalšího století vyřizování si účtu prostředky používanými tehdy, když diplomacie zklame.

Psáno pro MF Dnes 14.2.2012, jde o mírně delší verzi,než byla otištěna, z této jsem musel krátit na stanovený rozsah, což mi nikdy moc nejde

No, podstatné na tom všem je, že jsem se rozhodl knihu o Apple pojmout mírně jinak, než bývá zvykem. Vlastně to bylo hlavním důvodem, proč jsem ji chtěl napsat. Četl jsem jich dost, ale většina z nich se rozpitvává v tom, jak Woz a Jobs prodávají kalkulačku, aby měli na první díly. Zajímavý, to možná jo, ale pro dnešní dobu už poněkud nerelevantní. Oproti tomu poslední dekáda Apple, která je pro digitální svět klíčová, je většinou braná hodně hopem a většinou po linii Maců, což opět je spíše zajímavé, než relevantní. Těžko mi vymluvit, že Apple promlouvá do digitálního světa hlavně přes trio iPod – iPhone – iPad, počítačová platforma hraje podpůrnou roli, takovou tu letadlovou loď, úderné zbraně už jsou jinde.

Takže kniha je Apple X – o Apple produktech od doby, kdy se do firmy vrací Steve Jobs (1996). No a protože jsem původně chtěl psát především o průvanu, který Apple udělal v mobilní platformě, začal jsem psát o iPodu s tím, že to bude na pár stránek, takový povšechný úvod. No a tohle mě přivedlo k mojí úvaze o rozdílu mezi hnidopišství, detailismem, precizností a pátráním po souvislostech. Proč?

Víte, proč se prosadil hudební přehrávač iPod? Určitě máte nějaký názor, který osciluje mezi “pouhopouhý marketing” u Applehaterů po “páč byl nejlepší” u isheeps. V těchto dvou polohách se pohybuje většina knih, co jsem četl. A, jak to bývá, ani jedno není správně.

Vezměme si Isaacsonův oficiální životopis Jobse. K iPodu, stežejnímu produktu poslední dekády Apple, se dostává někde za stranou 450 ze 670 a bere to poněkud hopem. A protože jsem hnidopich, kontroluji. To, že se nezmiňuje, že většina firmiček, které nějak přispěly ke konstrukci iPodu (soundjam, portalplayer atd) měla někoho ze zakladatelů v Apple, to bych pochopil, že autor vynechává, protože nepíše učebnici ekonomie a snaží se nezahrabat do detailů. Ale když píše o marketignu iPodu, papouškuje o reklamní kampani firemní legendu: Apple vyjel s obrovskou kampaní a ta prosadila iPod. Moudrý Steve do ní vrazil 75 mega z rozpočtu reklamy na iMac a srazil konkurenci na kolena.

Diskrétně si odkašlávám a otevírám pár ročenek. Pamatuji si to mírně jinak. A skutečně. Až do konce roku 2003, tedy po dva první roky života iPodu, Apple iPod reklamou příliš nepodpořil. Zatímco Isaacson líčí kampaň, jako by se připravovala k uvedení iPodu na trh, ve skutečnosti jde o kampaň Siluety, kterou Apple spustil na podzim roku 2003. Sice se stala legendární, ale před tím Apple vyjel několik nevýrazných kampaní, navíc podfinancovaných. Opomněl to Walter zmínit? A proč? Jsem já hnidopich, detailista? Přitom se mi v kontextu toho všeho zdá důležité, že za rozjezd iPodu nemohla reklamní kampaň. A také to, že Apple si, podobně jako ostatní, nedovolilo udělat masivní reklamní kampaň na produkt, který umožnil pirátské přehrávání hudby a s velkou propagací začalo až ve chvíli, kdy spustilo iTunes Mucis Store.

Na podobné zmatky kolem Apple narážím přitom dnes a denně. Čtu moudrá vyjádření analytiků o tom, proč iPod uspěl, všichni kritizují váhavost, s jakou Apple uváděl iPod pro Windows. Jenže víte, že v roce 2001 to nebylo možné? Že ve světě PC existovalo jen rozhraní USB 1.1, které bylo pomalé a hudba se do MP3 přehrávače kopírovala zatraceně dlouho, zatímco Macy měly FireWire, které překopírovaly CDčko MP3 za dvě minutky? Dobře si pamatuji, jak jsem krmil svůj MP3 přehrávač tak, že jsem se na něj třičtvrti hodinu snažil dotlačit hudbu a jak nebetyčně mi to pilo krev. Až nástup USB 2.0 v průběhu roku 2002 to spravil.

Ještě lepší je bordel ve fiskálním a kalendářním roce. Apple totiž končí jeho účetní rok v září, takže vánoční tržby se zahrnují do finančních výsledků prvního fiskálního kvartálu následujícího roku. To byste se divili, kolik lidí se v tom plácá (včetně mě, občas se mi to podaří napsat obráceně). Jenže i z toho vznikají komické situace, když někdo označí applácký začátek roku za mimořádně úspěšný, nebo se mu nepodaří spárovat výsledky Apple udávané ve fiskálním roce s výsledky konkurence udávané v kalendářním roce.

Kapitolka o iPodu, která měla být pouhou zmínkou, pár řádky o jeho významu a o tom, co a jak změnil, se poněkud rozrostla. Dobře se mi na něm dokladuje způsob, jakým Apple akvíroval firmy (šlo mu o zkušené týmy, produkty většinou vyhazoval), jakým stavěl svůj produkt, jakým budoval marketing kolem něj. Jak rychle nalézal a ještě rychleji opouštěl slepé cesty a naopak se urychleně vlamoval do těch, kde zaznamenal úspěch.

Sám jsem zvědav, co z toho všeho povstane. Možná to budu muset dramaticky proškrtat, ale prostě mi to nedá, nepodívat se, jak dopadla firma, jejíž technologii Apple krátce používal a opustil (koupilo ji Yahoo! v roce 2004 za 160 mega dolarů a v roce 2008 všechno vyhodilo a odepsalo). Která? Musicmatch. Neznáte? Neznáte! Bodejť by jste znali.

Víte, co je na tom vtipné? Nakonec jsem zjistil, že za úspěchem iPodu jsou trencle maratonského běžce. Jedny trencle, které změnily dějiny. Jak to? Inu, dotyčný běžec si do kapsy u trenýrek strčil iPod a vyrazil na městský závod. Jenže iPod byl tak těžký, že mu před zraky kamer stáhl ty trenýrky. A Tony Fadell, konstruktér iPodu, praštil do stolu a přesvědčil všechny, že musí nabízet i malý iPod, který nebude maratoncům stahovat kaťata. A tak zkonstruoval iPod Mini, kterého se za rok prodalo tolik, co za všechny tři předchozí roky všech iPodů. A pak Nano a Shuffle, kterých se prodalo ještě víc. Pohádky o tom, že rozhodla možnost legálního nákupu hudby nebo dokonalá marketingová strategie, si nechme do oficiálních životopisů. Ve skutečnosti jsou za úspěchem iPodu trencle. Jsem o tom přesvědčen.

Jsem přesvědčen, že pro dobrý produkt je důležité nejenom to, že ho děláte dobře, ale také to, že ho děláte tak dlouho, abyste se dočkali těch svých trenclí. Toho momentu, který nesmíte propást, musíte jej využít a z dobrého produktu se tehdy stane produkt legendární, aniž byste vlastně věděli, jak se to přihodilo, kde se to mihlo.

Nu a na mne zůstává ta míra – vybalancování mezi hnidopišstvím, detailismem a perfekcionalismem. Aby to, co z toho zůstane, byly relevantní souvislosti.

PS: Kniha má zatím pracovní název Apple X – Desetiletí v záři Apple. Ještě přemýšlím o lepším, kdyby vás něco napadlo, sem s tím, pak byste měli nárok na jednu papírovou grátis.

Za Mnichov v Česku zvykujeme označovat cokoliv, kde se o rozhodne proti nám bez nás. Ale možná je také, přes oponu slz ublíženosti, vhodné připomenout, co tomu předcházelo. Když na sklonku první světové války vznikalo Československo, šlo vlastně o zázračně slepený politický útvar, který od doby pomyslného Bouga / Velké Moravy neměl obdoby. K Česku, Moravě, částem Slezska, Chebsku, Těšínsku, přibyly Horní Uhry, tedy vlastně Slovensko a část Podkarpatské Rusi, k níž byl přidán zbytek dnešního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Státy, které spolu neměly nic společného kromě vědomí (hlavně jejich politických elit), že nechtějí žít ve státě, ve kterém žijí, dohromady to nějak půjde a ostatním to bylo doslova jedno vyjma Rakouska a Německa, kteří ovšem s tím mnoho nenadělali.

Tohle je něco, co nás ve škole komunistická historie neučila. Náš stát vznikl v tradičních národních hranicích, říkala nám pančitelka. Kulové. Slovenským bratrům jsme v té době prakticky nerozuměli (a dneska už jim zase prakticky nerozumíme), Podkarpatská Rus byla spíš podkarpatská a hlavně Rus. Kde byla Lužice, kde bylo Slezsko, problematické zůstávalo Těšínsko, zkrátka tradiční Země české koruny, které jsme v průběhu let poztráceli, se v Československé republice neobjevily. Proč? Protože Německo se, přes všechny problémy, udrželo jednotné a mocnosti neměly zájem jej rozbrakovat. Že šlo o princip národnostní, říkala pančitelka? No, to bychom nedrželi Eger ani Reichenberg a oblasti označované za Sudety, jimž málokdo z obyvatel říkal těmi divnými názvy Cheb a Liberec. Sudety, oblasti, kde žilo převážně německé obyvatelstvo, představovaly cca čtvrtinu území státu a řadu jeho průmyslového potenciálu a pro první republiku také trvalý zdroj problémů z toho důvodu, že zdejších obyvatel se nikdo neptal, zda se chtějí stát součástí Československa a navíc prvorepubliková politika vůči němcům nebyla nijak vstřícná. Jen pro porovnání, vzpomeňme si, jak vzniklo Kosovo v roce 2008 – na území Srbské republiky došlo k odtržení části, jež byla historickou součástí Srbska, ale žili na ní kosovští albánci a jak těžko se s tím evropští intelektuálové smiřovali.

Mnichov byl odporná zrada našich do-té-doby-spojenců, říkala pančitelka. A já byl na základce v letech osmdesátých, tak ještě dodávala, že jediný, kdo se za nás postavil, byl Sovětský svaz, ale o pomoc jsme ho nakonec nepožádali. Veškerá světová inteligence byla proti, říkala. O paktu Riebbentrop-Molotov, věřil bych tomu, nevěděla.

Jenže i tady to bylo maličko jinak. Když si pročtete dobový zahraniční tisk, zjistíte, že proti byla inteligence levicová, ovšem z principu. Těm ostatním přišlo docela pochopitelné, že se napravilo špatné uspořádání vzniklé ve zmatku první světové války, když se teď Německu vrátilo území obývané němci a čechům zůstalo to jejich, bude všechno v pořádku. Ostatně, připomínal dobový tisk, když se na celoevropské úrovni řešila ekonomická krize ve třicátých letech, bylo to Československo, kdo se odmítlo účastnit koordinace postupu na zmírnění krize, protože jí samo bylo zasaženo relativně málo a pálit si prsty za ostatní nechtělo. Využilo k tomu silného protekcionismu domácího trhu a faktu, že řada německých fabrik i v té době úzce kooperovala s částmi, které po roce 1918 zůstaly v Sudetech, tedy Československu a tedy mladému státu zajišťovaly export. Byli jsme hrdinové, ale jen ve vlastních očích a v očích Internacionály, protože jsme zasadili ránu kapitálu.

Tohle všechno německý politik připomněl. Myslel to upřímně. Jen nedodal, že když oškube Česko o hraniční val, vezme si později i zbytek. Že nebude muset promýšlet tažení přes Polsko a Maďarsko. A že Evropa, až se jednou ohlédne (a pár let jí to bude trvat, než bude mít k ohlédnutí čas), bude litovat, že se tehdy za to divné, neuchopitelné Československo nepostavila. Politik se jmenoval Adolf Hitler (a jeho Mein Kampf jsem kdysi také recenzoval).

Pamatujme na výše uvedené, až se budeme podivovat Evropě, že nepochopila tu naši “Českou Věc” a připustila další Mnichov, ať již bude mít jakýkoliv formát (vojenské agrese bych se momentálně bál nejméně).

Evropa to dneska ví. Ví, že pomáhat z bryndy malým státům pomáhá jí jako celku. Že když hoří, je třeba přijít hasit, aby se požár nerozšířil i jinam. A dokazuje to. Trvale vysoké subvenční a dotační programy přesunují miliardy euro z bohatých do chudých regionů. A to jsou miliardy, které už dvacet let plynou i do Česka a to i v době, kdy jsme nebyly členem. Evropa to brala jako svou povinnost, závazek společné Evropy, zmírnit následky druhé světové války. Rozumíte dobře, šedesát let po jejím konci jsme se dostali k tomu, abychom zmírňovali následky. Za eurounijní peníze se postavila infrastruktura od silnic přes čističky, opravila se centra měst, přispívalo se na památky, kulturu, zemědělství, na všechno, na co se podíváte, samozřejmě včetně korumpujících a zkorumpovaných, jak už je v Česku zvykem. Což EU přestalo bavit a začalo brzdit patičkami, proto také řada dotací v Česku má potíže, EU najednou chce vědět, kam to šlo a co s tím, když nemůžete ty peníze najít… I tak léta letoucí ze společné pokladny více bereme, než do ní dáváme. Jsme chudí.

Teď se po nás chce podobný akt solidarity. Abychom vytáhli z pokladny 90 miliard (z našich v přepočtu 800 miliard Kč devizových rezerv) a zachraňovali tím loď, na které jsme taky a která má potíže. A nám se najednou nechce. Je nám to za těžko. My jsme to nezpůsobili, křičíme (s naším deficitním rozpočtem). No, ale to nikoho nezajímá. Buďto jsme Evropa a pak platíme evropské problémy, nebo nejsme Evropa – a pak si jen odskáčeme její problémy bez ohledu na to, zda se na nich podílíme, bude ale také spravedlivé nenatahovat ruku, až přijde na rozdávání a výhody. A že těch výhod máme požehnaně, aniž bychom si to uvědomovali.

Máme příležitost se osvědčit. Jednu z mála, jednu z prvních. Máme příležitost si budovat morální kredit, nikoliv chtít službu na úvěr. A já bych pořád raději byl Východní Evropa, než Západní Rusko. Nic mezi tím nám zatím nešlo – ani s těmi dnešními, ani s těmi předchozími politiky. Čtyři století jsme byli od mezinárodní politiky izolováni, uměli jsme myslet jen na sebe, víc nám nešlo. A nejde nám to ani dnes. Náš prezident je nejcitovanější v souvislosti s krádeží pera a útoky v Norsku, kde se na něj odvolává masový vrah. Inu, máme, co máme – ale to, že nás nemůže inspirovat vlastní politická “elita” neznamená, že se k tomu nemůžeme sami propracovat.

PS: při té příležitosti mi nedá nevzpomenout na novinové články z britských a francouzských novin, které v roce 1914 brilantně argumentovaly, že situace v Evropě vylučuje jakoukoliv válku mezi mocnostmi.

Asi nejlepší příklad je Justice, bohatý zdroj všech informací, ale poskládaných tak, že jsou zbytečně málo použitelné pro běžného i velmi IT vzdělaného novináře, ovšem nekušeného se scriptováním, perlem, PHP a bash shellem. Vy, programátoři, lidé chytří a užiteční, to spíchnete předpokládám za pár minutek. Co novinář potřebuje dostat z Justice?

Tak především by rád dostal emailem avízo, když se u nějaké firmy cokoliv v Obchodním rejstříku nebo Sbírce listin na Justici změní. Změní se majitel, společník, založí se výsledovka? Udělejte službu, kde umožníte novinářům zadat IČ firem a vaše služba ohlídá změny. Když změna nastane, dostane novinář informaci a jde si na web prohlédnout, co se stalo. Proč? Dneska novinář nemá šanci to uhlídat. Já mám na Google Docs tabulku se jmény/IČ cca 50 firem, které jednou za měsíc procházím, co se u nich změnilo, je to pěkný opruz. Většina novinářů to, soudím, nedělá vůbec, dívá se do Justice hodně nahodile. Přidejte totéž pro Insolvenční rejstřík (vše najdete na justice.cz) a službu udržte v chodu, ačkoliv provozovatelé Justice dělají všechno pro to, aby s ní roboti nemohli právě tohle dělat. Budete mít pěknou službu pro cca stovku novinářů a další hromadu lidí, kteří to sledují ze zájmu – návštěvnost nula, ale celospolečenský přínos obrovský. A to myslím smrtelně vážně. Nabídněte web rozhraní, kde se budou moci tyto změny centrálně sledovat po přihlášení, na titulku vypište poslední změnu u kterékoliv sledované společnosti, budete mít moc hezkou službu, za kterou vám utrhá pár novinářů ruce.

A další tip? Když už jste na té Justici, udělejte rozhraní, kde si vyplním Jméno, příjmení a rodné číslo člověka a ono mi to hlídá změny – jak ve statutárních orgánech firem, tak založení nových. Propojte to s možností hlídat změny v těchto firmách. Skvělá věc.

Proč? Zkuste si hlídat změny ve firmách nebo kolem osob, když k tomu teoreticky máte skvělý nástroj, jako Justice.cz, ale práce s větším množstvím dat s ním není vůbec jednoduchá. Tohle je příležitost pro vás, kde podat pomocnou ruku v čištění českého chléva. Věnujte tomu ten čas, který trávíte nadáváním na českou politiku v diskusích (ty komenty dejte klidně do zdrojáku) – a ještě se zasloužíte …

PS: Stejně se nudící webdesigneři a UX mistři se pak mohou podílet na designu a ergonomii vaší služby…

Když přišel Respekt s placenou verzí časopisu na Kindle, zaradoval jsem se a ihned jsem si ho objednal. A byl jsem brutálně zklamán. Číst si Respekt na Kindle je něco naprosto jiného, než v časopise. V časopise už podle úpravy článků, jejich pozice a řazení mám představu, co čekat, zda komentář, glosu či větší článek. Už samotné listování mě zorientovalo. Na Kindle nic takového není, články jsou řazeny tak, jak to Kindle vynucuje a protože nadpisy jsou respektí (tedy občas pěkně neurčité), není často z nadpisu dost zřejmé, o co jde. A ten kontext, který máte v časopisu (tedy že to navazuje za skandálem, má to fotečku autora, tak to bude asi jeho glosa k tématu), tu jaksi není. Přiznám se, že po dobu trialu to byl dost velký zásek, takže jsem se rozhodl Respekt kupovat dál papírově. Jenže jsem samozřejmě zapomněl a hezky jsem si zaplatil jeden měsíc. A to už mi nedalo, takže jsem si to v metru pročetl.

Praktická zkušenost je taková, že to jde, jen to chce si fest přivyknout. Výhodou je, že když jezdím z Brandýsa, trávím v MHD přes hodinu denně a na to je Respekt v Kindle parádní věc. Takže jsem to vyřešil tak, že ho čtu celý včetně úvodníku (ten jsem dřív nečetl) a když mi ujede autobus do Brandobolu, tak i tiráž. Když článek po prvních dvou odstavcích nezaujme ani dikcí, ani tématem, prostě zmáčknu tlačítko Další článek a takhle si projdu celé číslo. Ale i s ohledem na to musím říct, že Respekt by měl zapracovat na Kindlizaci vydání, protože přehlednost stávajícího řazení rubrik a nadpisů není z nejvyšších. Buď jak buď, za skřípění zubů jsem si zvykl a teď už papírový Respekt neberu. Digitalizováno.

Naopak poslední výstřelek Kindle módy Deník Insider (či Inside?). Stáhl jsem si jeho denní vydání a líbilo se mi to. Je to přesně ten mix, který by se mi líbil. Z nezvyklého úhlu pojatá denní kauza, průřez důležitého ze světa, bez většího balastu. Ten pro mě představují jen sportovní články, které mě nezajímají vůbec. Byl bych za to ochoten tisícovku ročně dát. Až na to, že celá věc má právní háček. Centráci posílají články jako Personal dokumenty, tedy emailem na adresu mého Kindlu. Což Amazon výslovně pro komerční účely zakazuje. Centráci to řeší českou okecávačkou “platíte za webové vydání, z něhož si můžete souhrn poslat do Kindlu”, což bude Amazoňáky jako právní argument proti vyhození z Kindlu zajímat pramálo. To, že to dosud nezatrhli, je podle mě proto, že počet odběratelů se pohybuje pod jejich rozlišovací schopností. Jenže až to zatrhnou, co bude s mojí tisícovkou? Já si nechci platit deník na webu, já ho chci do svého Kindle a pak mi zbudou jen oči pro pláč. Insideři po pravdě odpoví, že jsem souhlasil s tím, platit si za web vydání a posílání na Kindle byla jen fíčurka, která momentálně přechodně do konce století nefunguje. Suma sumárum, na litr ročně příliš mnoho humoru najednou, za měsíční předplatné bych do toho šel a zkousl to, až (když?) je Amazon vyhodí.

Z iDnesu si čtu vlastně jen nadpisy, jen výjimečně článek (v nadpisu většinou je vše podstatné), ale iDnes odebírám dvakrát denně na Kindle a je to dobrá služba zdarma. Dostanu se tak i ke článkům z iDnesáckého portfolia, na které bych jinak nedolezl, o bydlení kupříkladu se občas něco zajímavého najde. U iDnesu problém, jaký je s Respektem, nevzniká, zdejší autoři jsou deset let cepováni k tomu, aby jejich titulek byl dost SEO-ready, takže nemám problémy dešifrovat, o co jde.

Těšil jsem se na Literární noviny, jenže i ty mají nějaký pochybný systém – není z něj nic moc zřejmé, jen se mi zdá, že je to zase ojebávka přes personal dokumenty, což zase zavání zánikem. Navíc problémem takto sestavených vydání je limite velikosti 3MB na číslo, třeba kvůli tomu je iDnes vlastně výběrem – všechny své denní články do vydání nenacpou. Takže o literárkách budu ještě přemýšlet. K jejich škodě, papírové jsem brát přestal.

Co by mě naopak potěšilo, je nějaká ekonomika v češtině. Euro beru papírové, u toho bych zatím zůstal, E15 mě za srdce nechytla, ale elektronickou verzi zkusím. Mrzí mě Česká pozice – ta jede vlastní témata po vlastní linii, stojí za to ji sledovat, ale vždycky na to zapomenu a souhrn by se hodil. Jenže ho nenabízí ani Kindly.

A tak jsem napsal zcela PR prostý článek. Ani jména produktů, ani operačních systémů, natož lidí a firem. Podle mě článek informačně zcela na houby, říkal jsem si, že to lidem musí dojít. Pro jistotu jsem na konec článku dal disclaimer, aby to došlo i těm zahryznutějším.

Když jsem se dopoledne díval, zhrozil jsem se. Více jak polovina komentářů to vzala vážně. Pro jistotu jsem přidal hlasování “líbí se vám tento produkt” s jedinou možností Ano, líbí. Pomohlo to jen částečně, abyste si udělali představu, jak rozdílný rozptyl vnímání článků musí redakce postihnout a jaké komentáře z toho vznikají, se vyplatí si ty komentáře projít.

Bonbónkem nakonec byly neveřejné odezvy, které ke mě doputovaly. Ačkoliv téma článku jsem si vymyslel, stejně jako vyjádření lidí a historii firmy (a proto jsem také článek dal jako Glosu), došel ke mě email z jedné firmy, jejíž majitel mi děkoval za reportáž o nich i za to, že jsme nezveřejnili jejich jméno a pochopili jsme, že nechtějí mít oplétačky. To jsem si ještě myslel, že jde o vtípek na druhou, ale po telefonickém rozhovoru se ukázalo, že to myslel vážně, jen litoval, že se se mnou při té reportáži nestihl setkat, ale byl na cestách.

To byl první zajímavý ohlas. Druhý se ozval emailem dotčeně, že by se mi snad nic nestalo, kdybych tam jméno jejich firmy uvedl, navíc si nepamatuje, že by se mnou mluvil, takže by to vyjádření příště chtěl autorizovat, než jej publikuji. Do třetice mi zavolal úřední pán z armády (kde vzal číslo, mě nenapadlo se zeptat) a poděkoval mi, jak decentně jsme o celé věci napsali, že taková osvěta o tom, že nemáme vývoj na houby, je dobrá a je také dobře to pojmout tak, aby se lidem nedělaly zbytečné problémy. A nabídl, že bych si mohl zajezdit s tankem vybaveným novým software, než jsme se shodli, že teď v zimě to nebude nic moc.

Přemýšlím o tom, proč se mořit s nějakými fakty. Napište článek dost neurčitě, dost zajímavě, bez jmen – a on se v něm někdo pozná …

Ponaučení? Vlastně žádné zvláštní jiné, než skutečnost, že rozpětí čtenářských očekávání je u navštěvovanějšího média tak široké, že nějak k němu autorsky směřovat nemá smysl. Smysl má držet se svého přesvědčení, způsobu a stylu a buďto se to protne s dostatečně velkou čtenářskou základnou, nebo nikoliv, ale to je problém především autora/vydavatele.

Jen abych to doplnil: původně jsem jenom chtěl čtenářům ukázat, jak je absurdní psát takhle bezbarvě, bez jmen a názvů článek. Ukázalo se, že jim to (alespoň nemalé části) vůbec absurdní nepřijde. Nějak se bojím z toho si utvořit závěr. Nešlo o snahu zmást je, říkal jsem si, že není možné ze závěrečného rámečku nepochopit, že jde o ukázku absurdity. Nakonec se mi ukázka absurdity vrátila…

Toť v krátkosti message pro ty, co to nezajímá mnoho a kdo elektřinu šetřit nepotřebují. Pro ty, koho by to zajímat mohlo, to pojednám poněkud šířeji, jak je u mě zvykem

Energomonitor, akvárium a rybičky: jsme ryba ve vodě, když jde o analýzu spotřeby energií.

Energomonitor.cz vznikl jednoduše. Chtěl jsem si spočítat, zda se mi nevyplatí přejít se spotřebou elektřiny k jinému dodavateli, neřku-li změnit sazbu a tarif. Myslel jsem, že na to bude stačit kalkulačka a pár minutek práce s ceníky a porovnávači sazeb elektřiny, jenže to jsem se hrubě spletl. Pro velmi povšechné srovnání, kdy usoudíte, že ten váš dodavatel je drahý, to stačí, ale na to, abyste spotřebu elektřiny opravdu efektivně snížili, je to na nic. Tedy, pokud se nedonutíte jednou za dva dny opisovat kolečko elektroměru, což se já nedonutím.

Konzultoval jsem celou věc s Pavlem Štorkem, kterýžto snoubí pro tahání rozumů dva základní předpoklady: 1) studoval fyziku (takže ví, že ampér je něco s elektřinou a ne architekturou) a za 2) má hotel, takže jeho zájem na snížení spotřeby elektřiny je eminentní. Ukázalo se, že věc sice řešil, ale nedořešil zásadně úspěšněji, než já.

“Bylo by fajn, kdybychom online spotřebu sledovali,” soudil jsem, což Pavel odpálil s tím, že je to nemožné, vyloučené a debilní nápad. Asi za dva dny psal, že mírně googloval, nakupoval po elektroshopech a zbastlil krabičku, která něco takového dokáže. Postupem času a ladění jsme si sflikovali hromadu součástek, které byly schopny zjistit v reálném čase spotřebu elektřiny, odesílat ji na internet, přiřazovat k tomu ceny a porovnávat cenové nabídky.

Tady malá odbočka. Ve světě existuje celá řada služeb, které se o něco podobného snaží, z nejznámějších můžeme jmenovat Google Powermeter, který ovšem Google v září zařízl. Služby měly z našeho pohledu většinou nějaké ale – například fungovaly jen na externím displeji, data nebylo možno posílat na net. Nebo na netu měly příšernou presentaci, kterou nešlo dále analyzovat, a navíc neuměly řešit vysoký a nízký tarif. Nejčastěji to nefungovalo v Česku a byl s tím všelikerý různý opruz. Ve výjimečném případě to vypadalo parádně, stálo hromadu peněz a bylo to určeno pro fabriky.

Zpět k nám. Nějakou dobu jsme si spokojeně s Pavlem optimalizovali spotřebu, dali to dále do rodiny, jenže celá věc se poněkud rozkecala, takže za chvíli ten náš bastl chtělo pár dalších lidí. Takže jsme dodělali více krabiček, už bylo potřeba předělat administraci a když už jsme se přehoupli přes desítku instalací, bylo nám stydno presentovat to v tom vzhledu, jaký tam byl. Takže jsme to předělali a při tom jsme si řekli, že energomonitor.cz pustíme ven. Takže se od počátku roku vyšívalo na tom, aby z bastlu byla seriosní krabička a webové rozhraní aby vypadalo jako v civilizované zemi. A zformovali jsme kolem toho malou firmičku.

Výsledek? Výsledek můžete vidět sami. Koupíte si krabičku, kterou vám nejspíše připojíme (jestli nejste elektrikář, asi si ji nebudete chtít připojovat sami, ačkoliv stačí na fáze “cvaknout” kolíčky, v hodinách bývá nepřehledno a ne každému se chce v tom hrabat a bez “padesátky” byste do toho vrtat neměli vůbec). Krabička má dvě části: čtečku, kterou vám namontujeme do “hodin” a pak rádiem připojenou základnovou stanici, kterou si dáte někam tam, kde máte ethernetové připojení do internetu. Základnová stanice má zároveň displej, kde se vám ukazuje okamžitá spotřeba a cena za spotřebu (v eurech, je to paradox, ale udělat si vlastní displej ukazující v Kč, to zatím řešíme, problémem byla cena). A tahle základnovka všechno posílá do webové aplikace, do které se přihlásíte a vidíte spotřebu v kilowatthodinách nebo v penězích. Vše v hezkých grafech a tabulkách, které vám řeknou, kolik je spotřeba trvale zapnutých spotřebičů (tedy odběrové minimum místa), kolik jsou průběžně zapínané spotřebiče. Můžete si hrát, analyzovat, studovat. A dopředu vidíte, kolik “pálíte”.

Stručná verze tabulky se spotřebou v korunách, projekcí na rok a graf: povšimněte si rozdělení na vysokou a nízkou sazbu (tmavší a světlejší barva) a na trvalou spotřebu (zelená) a nárazovou, okamžitou spotřebu (růžová)

Další etapa přijde za několik měsíců, kdy aplikace nasbírá dostatek informací o vaší spotřebě, tedy především spotřební křivku a začne vám aktivně radit, co byste měli dělat pro její snížení. Noční proud, výměna světel, přepojení mrazáku.

Pokud vás to dále zajímá, doporučím k přečtení naši sekci věnovanou tomu, jak vám energomonitor.cz pomůže uspořit elektřinu a kolik – je to sekce pro otrlé povahy držgrešlového typu případně pro hračičky. No a vy ostatní se můžete podívat na demo, což jsou živá data jednoho nejmenovaného odběrného místa ve střední Evropě

Ať se líbí a hlavně, ať slouží, vyzkoušejte na Energomonitor.cz. A pokud budete mít nějaké náměty, co a jak přidat, co by se vám hodilo, pište.

PS: Plyn a voda? Jsou v plánu, došlá faktura za hotel implementaci značně urychlí…

PPS: Zatím je to takový betaprovoz, chceme ozkoušet naškálování logistiky, ale co dneska není beta…