Illumination

G.I. Joe: Rise of the Cobra

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Mon, 09 Nov 2009 23:01:00 +0000

Na G.I. Joe jsem se na základě trailerů docela těšil. Nabušená bezmyšlenkovitá CGI akce kde pořád něco bouchá, někdo furt hází rádoby drsné a rádoby vtipné hlášky. Jeden model vedle druhého, spousta zbraní atd. A přesně tohle Sommers dokázal. Těžko říct, zda by titul "úmyslně nejblbější AAA akční výplach" tento rok vyhrálo G.I. Joe nebo Transformers 2. Ani jeden se neberou vážně. V G.I. Joe je víc "cool" hlášek, v Transformers 2 to zase víc bouchá. Holt Sommers není Bay.

Celý film je protkaný tolika stereotypy (ninja je Japonec, černoch je vtipálek, záporák má vtipný přízvuk...) a klišé, že vám to po chvilce nebude už ani vadit. Stačí jen nemyslet a nechat se bavit. Trailery mě poměrně namlsaly a tak jsem čekal minimálně jeden echt cool "wow" moment. Bohužel se jaksi nedostavil. Ninja versus auto bylo hodně cool, ale zdaleka ne tak cool, jako Bayovi roboti. Kdo za to může? Špatný střih? Absence vhodné hudby, která by napumpovala adrenalin do žil?

Podobnými problémy trpí celý film. Je to fajn podívaná plná eye candy momentů a jedna cheesy scéna střídá druhou, ale jaksi se tu vytratil wow efekt. Některé triky taky bijí do očí tak, že se až podivujete, jestli se koukáte na správný Halyvůdský AAA akčňák. Občas to tak nevypadá. Celkově ale zvedám palec opatrně nahoru. G.I. Joe se zdá být ideálním filmem na nějakou párty, kdy někdo občas projde kolem televize - vždycky to tam bude bouchat a vždycky tam bude něco aspoň trochu cool. Na klasické koukání to ale není žádná sláva.

Podobné akční výplachy:

Transformers: Revenge of the Fallen
Terminator Salvation
The Mummy: Tomb of the Dragon Emperor

Torchlight - dojmy z plné hry

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Fri, 06 Nov 2009 23:01:00 +0000

Diablo se pokoušeli zkopírovat mnozí a nikdy se to tak docela nepovedlo. Nebo alespoň ne natolik, aby se zrodila legenda, která by se mohla s Diablem (2) rovnat. Torchlight tou legendou taky není, ale má k Diablu zatraceně blízko. Až nebezpečně blízko. Na hře totiž pracovali lidé z Runic Games, což jsou odpadlíci z Flagship Studios, což jsou odpadlíci z Blizzard North. Což jsou původní vývojáři Diabla + Diabla 2. A na Torchlight je to nemálo poznat.

Trochlight je takovou krásnou kopírkou Diabla 2 a World of WarCraftu, kterým se také notně inspiruje co se vizuálního zpracování týče. Ze hry jde cítit typický Blizzardí vzhled až za vrata - ne úplně špičková grafika, všechny proporce přehnané, přebarvičkované, silný art styl, důraz na výbuchy, efekty apod. Chlapíci z Runic Games naštěstí ale nezakrněli v dobách Diabla 2 a tak Torchlight obohatili o několik neuvěřitelně příjemných věcí, které pomáhají hratelnosti víc, než by se mohlo zdát:

1. nejlepší přítel člověka

Pes/kočka - hned při tvorbě charakteru si vybere jestli budete mít coby společníka psa, nebo kočku. Ať už si zvolíte jakoukoliv ze tří tříd (klasika nejklasičtější - bojovník, lučištník, kouzelník), automaticky dostáváte psa/kočku hned od začátku. Rozdíl mezi nimi kromě vzhledu neexistuje, takže je to jedno.

Jde o to, že takový psík dokáže nejen bojovat, ale hlavně sbírat předměty. Má stejně velký inventář jako vy a na cokoliv kliknete s přidrženým shiftem, psík sebere. Můžete mu také dát prstýnky či náramky, z jejichž bonusů pes benefituje. A to nejlepší - jakékoliv kouzla, které se vy můžete naučit pomocí svitků, může se naučit i váš mazel. Takže si můžete udělat z hafana vyvolávače zombíků, nebo s kočičky takovou menší kouzelnici, která bude na hordy nepřátel metat jeden fireball za druhým.

To nejlepší ale nakonec - kdykoliv a odkudkoliv můžete psa poslat jedním kliknutím do města, kde prodá všechny věci z jeho inventáře a zpátky přinese plný ranec zlaťáků. Nevěřili byste, jak je tohle užitečná a příjemná feature, která šetří čas. Otravné cesty do města jen kvůli prodávání věcí jsou tak pryč. Pošlete svého mazlíčka a mezitím rubete hordy dál. Sice tím na chvilku (čím hlouběji v dungeonech jste, tím déle jeho návrat trvá) přijdete o věrného pomocníka, ale to je vedlejší.

2. sběr věcí a inventář

Torchlight jest kopírkou Diabla, což znamená loot. Neuvěřitelně mnoho lootu budete tryskat ze všeho, co zabijete. Tuhle věc autoři pochopili možná až moc dobře a s množstvím lootu to kapánek přepískli. Když vám totiž z menšího bosse vypadne deset pěkných věcí, tak nestačí ani bezedný baťůžek. Naštěstí máte psíka, který bude do města chodit častěji, než vy na záchod.

Z nepřátel vypadávají samozřejmě i peníze, které se - pozor! - sbírají automaticky! Stačí se k nim jen přiblížit a už je máte v kapsičce. Třikrát hurá! Další perfektní nápad, který strašně zlepšuje zážitek a dovoluje se soustředit na to podstatné (kliknout tisíckrát za minutu).

Pokud v inventáři najedete myší na jakýkoliv socketovatelný předmět, nebo na drahokam, který do těchto věcí můžete vložit, okamžitě se zvýrazní všechny předměty, do kterých lze takový drahokam vložit. Drobnůstka, ale taktéž příjemná.

3. munice

Pamatujete na otravné kupování šípů? Pamatujete na to, když vám najednou došly a vy jste museli jít zpátky do města a navíc na ně ani nebylo v inventáři místo? Torchlight zjednodušuje i zde a žádné šípy či munici kupovat nemusíte. Nezdržuje vás to od hraní.

4. smrt

Umírání v RPG hrách je vždycky ošemetná záležitost. Jak hráče penalizovat natolik, aby se smrti bál, ale zároveň jej nefrustrovat? Pardálové v Runic Games na to kápli. Pokud umřete, máte na výběr tři možnosti:

- velká penalizace: objevíte se přímo na místě mrtvoly, ale přijdete o spoustu peněz a zkušeností
- střední penalizace: objevíte se u posledního checkpointu a přijdete o několik peněz
- žádná penalizace: objevíte se ve městě a nepřijdete o nic

Vždycky se tak můžete rozhodnout, jestli vám to za to stojí, jak jste na tom a jestli se vám chce táhnout se z města zpátky. Perfektní způsob řešení smrti - necháme to na hráči, ať se sám rozhodne.

Není všechno zlato co se třpytí

Torchlight bohužel trpí i několika problémy. Tím největším je motivace. Hnát se za lepším a lepším lootem je sice pěkné, ale je to jako když se osel žene za mrkví na provázku. Autoři tady ten loot navíc opravdu přestřelili a tak poměrně brzy budete dostávat věcí, která vám budou procentuálně navyšovat získávané zkušenosti, procentuálně navyšovat útok, regeneraci zdraví, defense apod. Pak je z vás nezastavitelná mašina na zabíjení již na nějakém desátém levelu a žádná výzva na dohled. Příběh tu sice je, ale je naprosto irelevantní a nezajímavý. Za čím se tedy hnát?

Druhým zásadním problémem jsou oblíbené "production values", které zde jaksi nejsou - většina textů a dialogů není nadabovaných, filmečky žádné, typů nepřátel málo, žádné epické prostředí apod.

Velkou nevýhodou je také absence jakéhokoliv multiplayeru. Coop by hře prodloužil životnost tak, jak by se o tom autorům ani nesnilo. Bohužel chybí.

Doporučit či nedoporučit?

Tyhle nešvary se ale dají pochopit a snadno obhájit - hra se prý vyvíjela pouze rok v ne-zrovna-moc lidech. Torchlight má být navíc jen takovou malou ochutnávkou před MMORPG z tohoto světa. Ochutnávka je to velmi chutná a klidně bych si i rád přidal.

Nejlepší je na hře ale cena - hra stojí pouhých 19.95 dolarů, což je nějakých 350 Kč. A za ně dostanete nespočet hodin zábavy.

Torchlight si nehraje na nic velkého a světoborného (Titan Quest anyone?). Nepřináší nic nového, kopíruje Diablo 2, jehož mechanismy lehce modernizuje a zpříjemňuje. Ví o sobě, že je malá, nízkorozpočtová hra spíchnutá narychlo. Je to ale skvělá malá, nízkorozpočtová hra spíchnutá narychlo. Navíc za skvělou cenu a vydrží hodně, hodně dlouho.

Pokud je tohle váš šálek čaje, Torchlight byste neměli v žádném případě minout. Berte všemi deseti.

Left 4 Dead 2 - tipy, triky a zajímavosti pro demo

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Tue, 03 Nov 2009 23:01:00 +0000

Left 4 Dead je hrou na první pohled jednoduchou a přímočarou, což je určitě pravda. Také ale nabízí mnoho různých taktik a vychytávek, na které nemusíte přijít hned, ale až po čase. Různé nové využití předmětů a slabiny nepřítel je nejlepší znát hned ze začátku, abyste byli na apokalypsu 18. listopadu připraveni. Pojďme se tedy podívat na pár tipů, triků & zajímavostí z dema:

Serepetičky & blbinky

Boomer Bile - dóza, ve které se nachází tekutiny Boomera. Známý to obtloustlý zombík z jedničky, který útočí tím, že vás na dálku pozvrací svou žlučí, načež se na vás nahrne neuvěřitelná horda zombíků - Boomerovi zvratky je přitahují. Tentokrát máte tuto tekutinu pod palcem vy a můžete si taky zahrát na Boomera.

Lahvičku s tekutinou můžete vyhodit kamkoliv na zem, kde vytvoří oblak dýmu, který přiláká všechny zombíky poblíž - ti u onoho mraku pak budou několik vteřin stát a čekat na smrt. Mnohem efektnější je ale využít Bile tak, jak jej využívá Boomer. Ideální je hodit onu lahvinku na nějakého super infected (nejideálnějším cílem je Tank) - všichni z okolí se na něj okamžitě seběhnou a dají mu co proto. Fajn je taky hodit Bile do davu zombíků a jen sledovat ten masakr. Nebo hodit jen tak na zem a až u toho všichni budou, šoupnout jim pod nohy kanystr s benzínem.

Jak vidíte, lahvičku s Bialem lze využít mnoha způsoby a je s ní velká sranda - kreativitě se meze nekladou.

Adrenalin - injekce adrenalinu, která vás na několik vteřin znatelně zrychlí - budete chodit rychleji, střílet rychleji, sekat rychleji. S klasickými střelnými zbraněmi není adrenalin takovým pomocníkem, jako se zbraněmi na blízko. Když si píchnete injekci a začnete kolem sebe máchat mačetou, tak jste hotový zabiják. Sekáte totiž hrozně rychle a zombíci padají jako hrušky.

V nouzi se dá použít pro rychlý únik, ale to se zase oddálíte od skupiny a to není nikdy dobře. Ideální je použití se zbraněmi na blízko. Často jsem ale adrenalin vůbec nebral - zabírá totiž slot, ve kterém bývají prášky. Radši jsem tak s sebou tahal něco, co mě v nouzi uzdraví, než něco, co mě zrychlí. I tak je ale adrenalin užitečná a při správném použití ve správnou chvíli smrtící věc.

Defibrilátor - taková šikovná věcička, která dokáže oživit mrtvého kolegu. Co je na ní bohužel velmi nešikovné je to, že pokud jej u sebe chcete nosit, musíte oželet lékárničku. Což si asi lajsne málokdo. Pilulky coby léčivo nestačí. Defibrilátor tedy dokáže zachránit život (doslova), ale musíte si položit otázku, jestli je lepší s sebou tahat něco na záchranu života, nebo něco, co bude prevencí před smrtí.

Tu kytáru jsem koupil kvůli tobě...

Zbraně na blízko - velká novinka druhého dílu a tuze praktická věc - náboje totiž občas opravdu dojdou a pak nezbývá, než se uchýlit buď ke slabé pistolce, nebo začít zombíky mlátit po hlavě nějakým předmětem. Ve hře jich je spousta, ale v demu jsou k nalezení pouze mačeta, kytara, policejní obušek a kuchyňská pánev. V plné hře bude spousta dalších - mimo jiné motorová pila (na tu se těším), baseballová pálka, nebo třeba klasická hasičská sekyra.

Velká výhoda všech zbraní na blízko je ta, že jedním švihnutím zasáhnou několik nepřátel najednou a jsou smrtící. Subjektivně mi přišla nejpraktičtější mačeta - je nejdelší a zasáhne nejvíc nepřátel (opět pouze má domněnka, těžko se to počítá). Druhé místo si zasluhuje kytara, která při zásahu pěkně zabrnká. Pak obušek a nakonec pánev. Všechny zbraně na blízko získávají s injekcí adrenalinu zcela nový rozměr a stává se z nich neuvěřitelně účinný prostředek pro zužování řad zombíků.

Ovšem jako všechno, i zbraně na blízko mají svoji nevýhodu - tou je především ta, že ve slotech nahrazují pistoli. Musíte tak zvážit, jestli chcete slabou pistoli (nebo dvě pistole, nebo Magnum - ten už tak slabý není) s neomezenými náboji, nebo zbraň na blízko. A pokud se rozhodnete pro nějakou tu mačetu či obušek, důrazně doporučuji mít jako primární zbraň něco na dálku. Pokud by například smoker z dálky omotal vašeho parťáka, kytarou ani brokovnicí mu moc nepomůžete. Ale jinak jsou zbraně na blízko jasná volba.

A já jsem tepal, zlořády světa...

Spitter - nemilá paní, která na vás plive zhoubnou kyselinu. Moc nevydrží, ale umí plivat docela daleko. Jakmile uvidíte plivanec letící vaším směrem, okamžitě uhněte o kus stranou. Po dopadu se plivanec rozteče na zemi a na pár vteřin pokryje docela velkou plochu onou kyselinou - ta všem, kteří v ní stojí, ubírá životy.

Plivnice není tedy nijak extrémně nebezpečná, ale dokáže v nevhodnou chvíli roztrhnout partu přeživších od sebe, což je téměř vždy nežádoucí. Jinak stačí jen sledovat kam míří, být pořád v pohybu a co nejrychleji ji zastřelit. K zemi jde velmi rychle, moc toho nevydrží.

Pozor si musíte ovšem dávat i ve chvíli, kdy se jí zbavíte. Po její smrti se totiž v kolem jejího těla vytvoří nemalá loužička kyseliny, která má identický účinek jako vyplivnutá kyselina.

Charger - jaksi zmutovaný farmář v monterkách, který má jednu pracku jako King Kong a druhou jako T-Rex. Jméno Charger nemá jen tak ze srandy - jakmile se do toho opře, vystřelí na svůj cíl jako raketa, o kus dál s ním odběhne a tam s ním tou velkou prackou vytlouká novou díru do země. Opět nadesignovaný pro roztržení party.

Sice už něco vydrží, ale jde sundat docela lehce - žádný Tank to není. Pokud ho nestihnete zastřelit a namíří si to na vás, včas uskočte bokem. Když se na vás řítí plnou rychlostí, nemůže příliš zatáčet - jde mu tedy při troše štěstí uhnout a pak už je váš.

Mírný problém je, že nepotřebuje zrovna moc prostoru pro rozběhnutí a je docela nevýrazný, takže se ve velkém davu dokáže ztratit. Často tak o něm ani nemusíte vědět a najednou vás odpálkuje jeho napumpovaná pravice daleko od vašich parťáků. A to je problém.

Jockey - zřejmě nejvtipnější přírůstek do zombie rodiny v Left 4 Dead 2. Žokej si vás doslova osedlá a odjede na vás pryč od party. Zde je cítit design "roztrháme partu" na sto honů. Žokej jde k zemi docela rychle, ale není zrovna nejjednodušší jej zastřelit - poskakuje všude možně a blbě se na něj míří.

Pokud se vám náhodou stane že by vás osedlal a namířil si to s vámi třeba z útesu, k Tankovi, nebo do podobných příjemných míst, mačkejte klávesy pohybu - tím mu budete komplikovat "řízení" a budete se tak motat víceméně na místě. Pokud bude chtít jít Žokej dopředu, vy se pokoušejte jít dozadu. Pokud na tohle ale zapomenete a necháte se unést, budete mít problémy.

Pan Policista - tohle sice není super infected, ale úplně obyčejný zombík to taky není. Něco mezi. Jeho hlavní zbraní je obrana - je to totiž řádně oděný težkooděnec. Zepředu ho budete střílet snad hodinu, než padne k zemi. A obíhat ho zezadu se vám asi jen tak nepodaří. Nejúčinnější tedy je odrazit ho od sebe, on se přitom lehce otočí a hned mu nasolit do zad pořádnou dávku olova. Na zádech totiž to tlusté brnění nemá.

Z pana policisty taky vždycky vypadne policejní obušek, který můžete sebrat a používat. Kromě ohromné výdrže a zranitelných zad nemá policista žádnou jinou funkci a chová, pohybuje a útočí úplně stejně, jako řadoví zombíci. Pokud jich ale máte v davu několik, tak dokáží svou výdrží potrápit.

Super Infected sice dokážou řádně potrápit ať už máte vercajk jakýkoliv, vždycky ale platí jedno jediné pravidlo - naslouchejte. A to jak zvukům, tak vašim parťákům (těm počítačově řízeným). Ti včas řeknou kdo že se to blíží a vy tak víte, že se musíte mít obzvláště na pozoru.

Kam dál:

Dojmy z dema Left 4 Dead 2
Left 6 Dead - o tom, jaký potenciál pro rozšíření měla jednička

Tales of Monkey Island: The Trial and Execution of Guybrush Threepwood

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Sat, 31 Oct 2009 23:01:00 +0000

Série Tales of Monkey Island se nám kvapem blíží ke konci. Teď tu máme čtvrtý díl a za měsíc to všechno skončí poslední epizodou - Rise of the Pirate God (Povstání Pirátského Boha). Tentokrát jsme se měli dočkat soudu a popravy Guybrushe a svým způsobem jsme se dočkali, i když jak se to vezme. Ne zase tak úplně. Ale...

Zrovna o této epizodě je docela těžké psát něco konkrétního, protože by to byl samý spojler. Naznačím tedy jen, že:

Guybrush bude opravdu souzen a hráč se musí z téhle šlamastiky dostat. Celkem je na vás uvaleno několik zapeklitých žalob, které musíte vyřešit typickým monkeyislandovským způsobem a před Jeho Ctihodností si je řádně obhájit.
Šílený "doktor" DeSinge je ještě šílenější a v této epizodě sehraje zásadní roli pro další vývoj věcí.
Celkově je čtvrtá epizoda lehce vážnější než ty předchozí, i když je pořád nadstandardně potrhlá a třeskutě vtipná. Na monkeyislandovské normy je ale "vážnější". Především proto, že se v ní dějí velké věci.
Dočkáme se nejen jednoho velkého návratu, jednoho zajímavého souboje, nejedné transformace a všem čtyřem hlavním postavám se stane něco naprosto zásadního (!)
Hledání pokladu podle šílené mapy je zpátky a je ještě zapeklitější než minule

Jinak všechno zůstává při starém - skvělý humor, perfektně napsané dialogy a postavy, zajímavé a originální úkoly (i když některé už hraničí s dost velkou nelogičností) a hlavně to má drajv. Pochopitelně zůstává i svérázné ovládání a občas zlobivá kamera.

Všechny cliffhangery z minulých epizod dohromady se ani při nejmenším nevyrovnají tomu aktuálnímu a nám nezbývá než čekat, jak vůbec začne a dopadne poslední epizoda. Pokud budou mít v Telltale odvahu a při designování si přihnou trochu grogu, mohly by mít události nastartované na konci čtvrté epizody zásadní dopad na budoucnost případných dalších Monkey Island her. Ale nechme se překvapit.

Na Ye Bay je dále k nalezení:

Recenze první epizody Tales of Monkey Island: Launch of the Screaming Narwhal
Recenze druhé epizody Tales of Monkey Island: The Siege of Spinner Cay
Recenze třetí epizody Tales of Monkey Island: Lair of the Leviathan

Left 4 Dead 2 - dojmy z dema

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Thu, 29 Oct 2009 06:15:00 +0000

Tak a je to tady. Přesně po roce čekání jsme se dočkali dalšího Left 4 Dead. Druhý díl přináší spousty menších či větších změn a na základě toho, co nám Valve ukázali v demu bych řekl, že k lepšímu. Na první pohled vás praští do očí prostředí - noční jednička se zde nekoná. Tady se bude masakrovat za denního světla, což hře dodává jiný rozměr. Nelze říct, že by byla hra méně či více strašidelná, v tomto ohledu je spíš pořád stejná = skvělá.

Zbraně na blízko

Jednou z největších novinek je určitě přítomnost zbraní na blízko. Zombíky tak můžete porcovat na kusy pomocí pánve na smažení, kytary, mačety, policejního obušku apod. Pánev sice vypadá nejzajímavěji, ale moc se mi neosvědčila, stejně jako obušek. Kytara je fajn. Největší srandu jsem si ale užil s mačetou, která se osvědčila náramně. Po chvilce porcování vám taky každá zbraň na blízko začne adekvátně rudnout, viz. první obrázek.

Příjemné je, že když se na vás sesype horda a vy ji porcujete pomocí zbraně na blízko, za pár vteřin se vám zacáká celá obrazovka od krve. Což velmi efektně evokuje dojem "zašpiněných rukou a těla" (vzpomeňme na Evil Dead) a funguje to na výbornou. Po takových jatkách se doslova otřepete a opravdu máte pocit, že jste si umazali ruce. Zbraň na blízko nikdy nemáte "navíc" - vždycky nahrazuje pistoli. Osobně se mi v demu nejvíc osvědčilo kombo mačeta + samopal.

Fyzika

Další fajn novinkou je přítomnost fyziky. Nejen že teď můžete zombíky očesávat o končetiny dle vaší libosti, zombíci realisticky reagují na prostředí. Velmi znatelné to je tehdy, když do davu hodíte bombu. V jedničce se jen všichni rozstříkli, tady je tlaková vlna odhodí do vzduchu, stejně jako opodál ležící těla. Vtipné bylo, když na mě velmi rychle nabíhala zombie slečna, já jí za běhu ustřelil nohu, uhnul jsem a slečna to v plné rychlosti napálila do sloupu pouličního osvětlení. Náraz v té rychlosti ji odrazil o kousíček zpátky, jako v nějaké komedii. Je to opravdu radost, pozorovat chování zombíků a jejich trampoty s prostředím a vaší mačetou.

Novinky u nepřátel a u vás

Posílení svých řad se nedočkali jenom hratelné postavy, ale i nepřátelé. Obyčejní zombíci jsou pořád obyčejní, ale občas mezi nimi narazíte na zombie policistu v brnění - a ten má výdrž jako prase (tip: ze zadu ho dostanete hned). Velkou posilou jsou ovšem super infected - Jockey, který vám naskočí na záda a odjede s vámi do nebezpezpečí. Spitter, který po vás plive zelený bordel (něco úplně jiného než Boomer) a Charger, který vystartuje rychlostí světla, sejme vás a pak vás na místě buší do země. S novými super infected zažijete spoustu srandy, stejně jako se starými známými, kteří tu jsou taky přítomni.

Pak už vás v demu čeká jen pár nových hraček - kromě zmíněných zbraní na blízko to budou nové pistole (Magnum!), samopaly, odstřelovačky apod. Přibyla i biologická bomba, která na místo hození přiláká hromadu zombíků - princip stejný jako pipe bomb, jen nevybuchne - můžete je tak v klidu odstřelovat, hodit jim tam kanystr s benzínem apod. Novinkou je také adrenalinová injekce, která vás na krátkou dobu znatelně zrychlí - výborné v kombinaci s mačetou.

Demo Left 4 Dead 2 je výborné a taková bude zřejmě i celá hra. Valve umí a lišácky si nechává největší taháky do plné hry (granátomet, motorová pila...). Demo splnilo svůj účel - navnadilo. A navíc je čím krátit čas do vydání plné hry, což bude 18. listopadu. Demo pro nepředobjednávající veřejnost bude k dispozici 4. listopadu. Začnete brousit mačety.

Žokej pospíchá pro další, utíkejte s ním:

Left 4 Dead - vtípky, easter eggy a zajímavosti #1
Left 4 Dead - vtípky, easter eggy a zajímavosti #2
Left 4 Dead - vtípky, easter eggy a zajímavosti #3

Zemře hrdina Monkey Islandu již tento pátek?

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Wed, 28 Oct 2009 06:12:00 +0000

Telltale právě oznámili, že čtvrtá epizoda Tales of Monkey Island, s podtitulem The Trial and Execution of Guybrush Threepwood, vychází již tento pátek - 30. října. Mocný pirát se v ní má nedobrovolně vrátit na ostrov Flotsam, kde úřadoval v první epizodě. Na jednu stranu je škoda, že se nedočkáme nového prostředí, na druhou stranu to vypadá, že se dočkáme Flotsamu v noci a podíváme se i do několika budov, které nám předtím byly zapovězeny - soudní síň, novinářské doupě a tajemný klub jen pro zvané.

Spojlerovitější podtitul než "Soud a Poprava Guybrushe Threepwooda" si asi nelze představit. Ale podtitul páté a poslední epizody dává tušit, že se s Guybrushem setkáme v dost možná jiné formě - "Rise of the Pirate God". Průběh čtvrté epizody naznačuje i toto video, kde vidíme soudní síň a "snaživého" Stana, který tu hubu prostě nezavře. Jestli bude Guybrushe u soudu obhajovat Stan, tak to má chudák Threepwood spočítané.

Oficiálně vydané obrázky taky lecos naznačují - Guybrush má již obě ruce vlastní (škoda, ten hák byl pěkný), Elaine bude bojovat s obávanou pirátkou Morgan a Stan prodává suvenýry s Guybrushem (copak, byznys s prodáváním lodí už nešlape? :) ). Na tričku si můžete všimnout nápisu "Trial of the Centuryyyyyyyy". Snaživý Stan tak navíc ještě prodává upomínkové předměty na Guybrushův soud. Tento pátek budeme chytřejší a pak už zbývá jen Vzestup Pirátského Boha.

Stan dále nabízí:

Recenze první epizody Tales of Monkey Island: Launch of the Screaming Narwhal
Recenze druhé epizody Tales of Monkey Island: The Siege of Spinner Cay
Recenze třetí epizody Tales of Monkey Island: Lair of the Leviathan

iPhone Roundup - Tap Tap Revenge 3, Stay, TightWire

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Sat, 24 Oct 2009 22:01:00 +0000

Tap Tap Revenge 3

Výrobce: Tapulous
Velikost: 9.8 MB
Cena: 0,79 Euro (cca 20,- Kč)
Ovládání: dotyky, naklápění
Online funkce: online hraní, profily, chat

Co to nabízí?

Mistři hudebních her z Tapulous jsou zpátky a tentokrát ve velkém. Jejich největší hit Tap Tap Revenge se po dvou regulérních dílech a několika bočních edicích (např. Lady Gaga Edition) dočkal konečně plnohodnotného pokračování. A že je o co stát. Vylepšeno bylo úplně všechno a snad i to, co na první pohled nešlo. Nových funkcí je tolik, že jen jejich vypsání by bylo delší, než celý tento post. Z těch nejdůležitějších jmenujme například nový systém avatarů a jejich levelování, ještě propracovanější online obchod a různé song packy, unikátní vzhled pro každou placenou písničku (hurá!), robustnější online i offline multiplayer apod. Nemám sebemenší ponětí, jak tohle chtějí Tapulous do případného Tap Tap Revenge 4 překonat. Tady totiž nechybí lautr nic.

Jak se to ovládá?

Pořád stejně jednoduše - jakmile sjede kulička po kolejničce dolů a nachází se ve spodním oválu, ťuknete na něj. Když vám do toho oválu sjede šipka doprava, šoupnete s iPhonem doprava. Jednodušší to už být nemůže.

Stojí to za tu dvacku?

Rozhodně. Hra měla být původně zdarma, ale šmoulí politika Applu nedovoluje stahování placeného obsahu do her co jsou zdarma. Tap Tap Revenge 3 by ale stál i za víc, než jen za blbou dvacku. Berte všemi deseti.

Stay

Výrobce: Anthropophagy
Velikost: 21.5 MB
Cena: 0,79 Euro (cca 20,- Kč)
Ovládání: dotyky
Online funkce: žádné

Co to nabízí?

Logicko akční balanční puzzle? Tak nějak. Princip je jednoduchý. Máte plošinu, na jejíž strany umisťujete různé bloky. Jeden je velký, druhý malý, jeden je těžší, druhý lehčí. Třetí vybouchne, čtvrtý umaže předchozí, pátý to celé rozhází atd. Plošina se začne pod vahou a pohybem kostek naklánět a vaším cílem je udržet ji v rovině co nejdéle. Kostičky vám nesmí popadat. Jednoduché, okamžitě uchopitelné a překvapivě i zábavné.

Jak se to ovládá?

Jen a pouze ťukáním prstů. Jedno ťuknutí, jedna kostička.

Stojí to za tu dvacku?

Jo, stojí. Není to žádná pecka kterou budete hrát x hodin, ale na chvilku zabaví.

TightWire

Výrobce: iBright Studios
Velikost: 8 MB
Cena: 0,79 Euro
Ovládání: naklápění
Online funkce: žádné

Co to nabízí?

Tahle hra je hrozná nuda, ale! Ale má perfektní "hot seat" multiplayer. Sama o sobě žádný multiplayer nemá, ale pokud máte kamaráda, se kterým si budete iPhone půjčovat a budete se hecovat kdo to přejde, tak je to super. Jak už název, obrázek i video napovídají, jedná se o provazochodce. Značně špekózního provazochodce. S ním se musíte dostat z jedné budovy na druhou, nic jiného v tom nehledejte. Hra sama o sobě opravdu moc zábavná není, ale je ideální pro dva a více lidí v jedné místnosti, kdy se pořád střídáte a hecujete se kdo to dá a kdo ne. Kdyby tam nebyl tenhle "hot seat" faktor, tak by nestála ani za zmínku.

Jak se to ovládá?

Jen a pouze naklápěním. Naklopíte iPhone dopředu, špekoun se rozběhne. Naklopíte zpátky k sobě, špekoun přibrzdí. Doprava a doleva je to jasné. Čím rychleji jdete, tím víc bodů vám naskakuje, ale tím se hůř balancuje.

Stojí to za tu dvacku?

Stojí pouze v případě, že se máte s kým hecovat a hrát to spolu. Jinak ruce pryč.

Hry, kterým by slušelo epizodické pokračování

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Thu, 22 Oct 2009 22:01:00 +0000

Broken Sword

Tahle série u mě bohužel skončila po druhém díle. Nový 3D přístup ani zdaleka nedosahoval kvalit prvních dvou mistrovských kousků, které, hlavně jednička, měly duši. Takže bych docela rád uvítal nějaké epizodické pokračování, které by dále pitvalo trampoty George a Nico. Žádná druhá ženská, žádné poskakování po skalách jako v Tomb Raiderovi, žádný bezpohlavní humor jako v nových dílech BS. Pěkně postaru, klidně i ručně kreslenou 2D grafiku (podobný styl jako remake The Secret of Monkey Island by mi vyhovoval). První dva díly si zaslouží důstojné pokračování!

Beyond Good & Evil

Beyond Good & Evil bych bral v téměř jakékoliv formě, ale epizodičnost by byla asi nejrealističtější a nejpřijatelnější. Když na to nikdo nechce dát Ancelovi x milionů, aby vytvořil epické pokračování, tak mu sakra dejte jen pár mega, ať vytvoří několik epizodek. Kdyby uspěly, víc epizod. A pak třeba BGE 3. Jade a celý její svět je příliš sexy na to, abychom se ho nedočkali v nějakém pokračování. Navíc nátura hry si o epizodický přístup říká, především díky svým rozdílným prvkům - akce, hopsání, závody, focení, rozhovory, adventuření, stealth...

Oddworld

Tak trochu zapomenutý klenot a jedna z nejlepších 2D plošinovek své doby. První díl Oddworld: Abe's Oddysee a datadisk Exodus byly výbornými počiny a je velká škoda, že se v podobném duchu nijak nepokračovalo. Epizody by vyřešily strach o velkou investici do tak riskantního projektu - vždy jen několik důmyslných obrazovek a mini příběh, který by byl pro každou epizodu specifický. Svět Oddworldu je natolik krásný a osobitý, že by si Oddworld: Abe's Episodes (například :) ). Nemluvě o roztomilosti hlavního protagonisty Abeho, který je přímo k sežrání. Follow me!

Portal

Ideální hra pro epizodické pokračování. Autoři by si ani nemuseli lámat hlavu s nějakým příběhem, stačilo by pár zapeklitých místností a je vymalováno. Kdyby byla přítomna i GLaDOS, vůbec bych se nezlobil. Je sice fajn, že se pracuje na plnohodnotném pokračování, které bude asi velké a bude stát za to, ale za nějaké DLC k jedničce, nebo rovnou malé epizodky by byli hráči vděční. Udělejte s tím něco Valve!

Lucidity - dojmy z plné hry

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Sun, 18 Oct 2009 22:01:00 +0000

Nejprve technická: PC verze Lucidity má (nejen) v ČR značné problémy se spuštěním. Většině lidí se spustí pouze výběr jazyka, po jehož vybrání hra spadne. Co s tím? Jednoduše změňte v Ovládacím panelu - Místní a jazykové nastavení - Změnit zemi či oblast - vaši zemi z ČR na Ameriku, nebo Anglii. Voilá - Lucidity běží jako po másle. Tento bug jaksi nechápu a ani samotní LucasArti se mi k němu nebyli schopni vyjádřit. Po čtyřech dnech se mě pouze zeptali, jestli jsem si na Steamu koupil správnou verzi pro můj region. Vtipné a smutné zároveň. Ale nevadí, už víme jak na to a Lucidity můžeme hrát.

Usínáme...

Lucidity by se dalo docela trefně popsat jako zvláštní kombinace Tetris a Lemmings (Tetris plošinovka?). Celá hra je o tom, že holčička utíká ve svých snových prostředích neustále kupředu a vy musíte dělat vše proto, aby doběhla úspěšně až na konec levelu. Nad holčičkou nemáte žádnou kontrolu. Nemůžete ji ovládat, zrychlit ani zpomalit. Nemůžete dokonce ovládat ani kameru, která neustále sleduje naši hrdinku.

Jediné, co ovládáte vy, jsou náhodně přidělované předměty, které slouží k překonání různých překážek. Těchto předmětů je několik málo druhů, od dřevěné klády, přes trampolínu, až po bombu. Dřevěnou kládu umístíte mezi dva ostrůvky tak, aby po ní holčička mohla přejít, větrákem ji vynesete nahoru, prakem vymrštíte kupředu, bombou probouráte zdi apod.

Snový ráj...

Co je ovšem fajn game design je sbírání světlušek. Po každém levelu jich je rozházeno několik a zdaleka na všechny jdou jednoduše sebrat. Neexistuje snad jediný level, kde by se vám podařilo sebrat všechny světlušky na jeden zátah. Světlušky jsou na plošinách dole, nahoře, uprostřed, na různých nedostupných místech. Takže pokud jste typ hráče, který všechno kompletuje na 100%, u Lucidity se řádně zapotíte.

Pochvalu zaslouží i technické zpracování - od příjemných zvuků a hudby až po osobitý vzhled. Ten sice nemusí sednout každému a mně osobně se z prvních videí moc nelíbil, ale nakonec se mi dostal pod kůži. Lucidity je vizuálně zajímavá hra. Všechno to samozřejmě stojí a padá na představivosti autorů, kteří se nemuseli držet při zemi - holčička běhá po svých snech, takže se tu setkáme s kung fu žábami, chodícími houbami apod. Jednou vás bude požírat černočerná temnota, jindy zase hejno nebezpečných bílých ryb.

Noční můra...

Předměty jsou vám přidělovány náhodně, což je dobře, i špatně zároveň. Dobře proto, že tak můžete hrát stejné levely znovu a znovu a zkoušet to vždy s jinou kombinací předmětů stylem "hm, jak bych to vyřešil tentokrát?" Špatně je to proto, že vám dlouho nemusí padnout předmět, který zoufale potřebujete (nejčastěji asi bomba). Předměty totiž nemůžete vyhodit a říct si o jiný. Jeden můžete odložit na později, ale to je vše. Takže nastávají situace, kdy zběsile umisťujete nepoužitelné věci všude možně po levelu jen proto, aby vám konečně padlo to, co potřebujete. Což není nejlepší game design.

Lucidity zdaleka není dokonalou hrou a těch pih na kráse má tahle malá holčička hned několik. Především je to naprostá absence jakéhokoliv ksichtu. Hra nemá tvář a bohužel ani duši. Po každém úspěšně splněném levelu dostanete pohlednici s jakousi neurčitou zprávou a pokud sesbíráte dostatek světlušek, otevře se vám další level. Někdy i bonusový. Ani jedno není dostatečnou motivací pro pokračování ve hře. S holčičkou se nijak neztotožníte, nebude vám na ní záležet, bude vám to jedno. Budete jen mechanicky sázet předměty, ale víc ani ň. Základní koncept zde sice funguje, ale nijak se postupem hry nevyvíjí a nabažíte se jej poměrně rychle.

Pohodové hratelnosti nepomáhá ani rozdělení celé hrací plochy na neviditelnou mřížku, do níž sázíte ony předměty. Nemáte tak stoprocentní přesnost ani s myší (nedokážu si Lucidity představit na gamepadu a radši jsem to ani nezkoušel) a mřížka vás často naštve více, než nehodící se předmět v nevhodnou chvíli. V té rychlosti tak často minete požadované místo o jedno políčko a holčička spadne do háje.

Další věcí je obtížnost a tvář hry - ze začátku se Lucidity tváří jako příjemná casual hra, ideální na odpočinek. Bohužel se velmi rychle změní v totální peklo, kdy nevíte co první, nestíháte sázet vhodné předměty a holčičku potkává jedna smrt za druhou. Smrt je tím dalším problémem. Jakmile se jednou dotknete nepřítele, nic se neděje. Dotknete-li se jej podruhé, vracíte se na začátek (třeba i hodně dlouhého a obtížného) levelu. Žádné checkpointy, ukládání, nic. Takhle se hráč trestal před dvaceti lety a ne v malé hříčce v dnešní době. Tato mechanika je velmi frustrující a hodněkrát se na daný level radši vyprdnete, než abyste se jím potáceli znovu.

Procitnutí...

Lucidity je zvláštní hra. Základní herní mechanismy jsou fajn a fungují dobře. Vizuální a technická prezentace je sice místy poněkud otupělá, ale celkově na dobré úrovni. Se vším ostatním to bohužel tak růžové není. Jako by snad v polovině vývoje ztratili vývojáři jakoukoliv snahu, motivaci a chuť pracovat. Jakoby snad vůbec nedělali playtesting. Jakoby se na to scénarista po načrtnutí původní idei vykašlal. "Příběh" Sofi vás totiž vůbec zajímat nebude. A ta reference na Monkey Island a Loom to nezachrání.

Lucidity bych tak spíš nedoporučil. Není to úplně marná hra, ale v hodně směrech je velmi nedotažená. Bohužel i ve směru zábavy.

Demo Mini Ninjas v pěti bodech

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Thu, 15 Oct 2009 22:01:00 +0000

Mini Ninjas u mě měli drobné plus prakticky od oznámení. IO Interactive mám docela rád, slibované fetures zněly skvěle, art styl vypadal bombasticky a všechno bylo skvělé. Teď jsem vyzkoušel demo a zase tak skvělé mi to nepřišlo. Hra mi přišla hrozně:

Kouzelná - nejen svým překrásným vizuálním stylem a příjemnou grafikou, ale celkovou prezentací - zkuste se někdy jen tak zaposlouchat do všech těch zvuků, šelestů a hudby. Tohle zvládni IO na jedničku.
Obtížná/primitivní - hra neví, co chce. Ze všeho to vypadá, že míří na menší hráče - děti, ale pro ně je přitom hrozně obtížná. Pro hardcore hráče je zase příliš jednoduchá a neustále obtěžuje s nápovědou atd.
Uklidňující - stačí se zastavit na kloboučku na vodě a v klidu chytat ryby. Nebo se jen tak procházet trávou mezi stromy. Lázeň na nervy. Pěkná hudba dopomůže.
Unavující - především souboje. Ty mě začínaly unavovat už v kratičkém demu. I když se nabízí spousta možností, je to pořád o tom samém, ať už ovládáte kohokoliv. Třeba i divoké prase. Opakující se nevynalézavá nuda.
Matoucí - především kamera. Ta se pánům z Dánska jaksi nepovedla. Není to konec světa, ale občas háže klacky pod nohy, což je velká škoda. V Hitmanech byla kamera vždy naprosto v pohodě.

Celkově tak po demu jsou pro mne Mini Ninjas mírným zklamáním. Ani pořádně nevím co jsem od toho čekal, ale každopádně víc. Líbí se mi ten svět, jen je podle mě škoda, že se autoři nemohli rozhodnout, jestli dělají hru pro hardcore publikum, nebo pro děti. Zůstali tak viset někde mezi. Moc rád bych si představil Mini Ninjas 2 tak trochu jako Beyond God & Evil, plus lehké rpg prvky pro všechny postavy, plus méně, ale o to zajímavějších soubojů. Snad se dočkáme řádně vylepšené dvojky s jasnou vizí.

Twitter konverzace: kupování her - vyjádření

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Mon, 12 Oct 2009 22:01:00 +0000

Vyjádření českých herních novinářů a jedné vývojářky k naší malé Twitter konverzaci na téma "Na základě čeho se rozhodujete pro koupi hry?" První Twitter konverzace na téma "Číselné hodnocení her", vč. vyjádření všech důležitých šéfredaktorů naleznete zde.

Nikola Bornová, game designer, www.tlamiczka.com:

"Nemůžu říct, že mám nějaký univerzální mustr, podle kterého nakupuju hry. Vždycky je to obří, voňavá hromádka faktorů, které mě dotlačí k tomu sypat z peněženky penízky a riskovat doma Hněv boží, že utrácím za kraviny :-).

Nedávám nijak zásadně na hodnocení, ale skoro nikdy nejdu pod průměr kolem 6, kde už se jen hodně zřídka vyskytne dobrá hra. Prostě hodnocení je pro mě jen varování, čemu už nemá moc cenu věnovat pozornost. Recenze a hodnocení pro mě mají asi stejný význam jako ostatní věci - trailery, informace o hře, tvůrci, známá značka, obrázky, herní náplň... Veliké lákadlo, možná největší jsou samozřejmě slevy (i když nepatřím mezi ty, co si koupí třicet kusů pravé boty číslo 45, protože je za pár šupů :-).

A je tu ještě jeden podstatný faktor - mám hodně ráda kooperativní hry, protože pak si můžu zahrát s někým blízkým. Teď jsme se třeba plácli přes kapsu o dost víc a koupili jsme dvě Guitar Hero hry a tenhle týden to rozšířím o Beatles Rock Band. Koupit hru, kterou si můžeme zahrát dohromady, je pro mě obrovské plus. Škoda, že těch dobrých (co nejsou FPS) je tak málo.

Mno a co je nejpodstatnější - já hry zas tak často nekupuji, hrozně moc terre...eh, pardon :-). Ale vážně, hraju hlavně dema, protože chci mít přehled, ale nemám na hraní tolik času."

Michal Jonáš, www.gamesblog.cz:

"I přesto, že si prakticky všechny hry můžu půjčovat, i tak velmi často neodolám a ty nejlepší kousky si kupuji. Sice jen málokdy se k tomu pak dostanu, ale mám takové nutkání mít ve sbírce cokoli, co má pro mě cenu a co se mi líbí, i když to třeba nikdy nebudu hrát.

Přitom se řídím hlavně vlastním úsudkem a zkušenostmi, popř. obsahem recenzí. Těmi hlavními impulsy je na 1. místě kvalita a obsah hry, na 2. obsah balení + třeba bonusy, a na 3. dobrá cena.

Kupř. Mini Ninjas jsem si pořídil kvůli té krásné figurce, a novou Forzu 3 předobjednal pro to bohaté balení s dárky. Pokud je přídavný obsah takto bohatý, mnohdy mi nevadí ani vyšší cena. Tyto akce prodejců na mě rozhodně působí."

Martin Bach, bývalý šéfredaktor Levelu:

"Pokud má otázka znamenat, že mám nějak seřadit jednotlivé "složky" hry podle toho za jak důležité je považuji, tak říkám - 1. žánr (tady se to hodně dělí, u řady žánrů nehrajou další složky roli, třeba u strategie může bejt skvělý všechno ostatní, ale stejně si ji nekoupím, protože mi uniká samotnej princip toho žánru, 2. příběh, 3. zajímavý game design, 4. autoři (častěji kupuji menší hry po netu než velký hry v krabicích/po netu), 5. scénář, 6. originální pojetí grafiky, 7. technická kvalita grafiky, 8. hudba, 9. nelineárnost/lineárnost, 10. cena. Chápu že je to míchání hromady nesouvisejících věcí do sebe, ale o tom imho prostě nakupování je ;)."

Jaromír Möwald, externista Levelu/Hreje, Poklady z popelnice:

"Dobrou polovinu z mých nakoupených her představují tzv. retrokoupě, neboli hry staré několik let. Přesně před rokem, kdy startoval web Good Old Games, se ale omezovaly na pět, šest starších her ročně za baťovských 199 Kč. Samozřejmě šlo o různé zlevněné edice a eXXXtra klasiky, ale teprve až s příchodem digitální distribuce a her doslova za hubičku jsem se rozjel ve velkém. A je možná trochu zvláštní, že ačkoliv mám aktuálně koupenejch asi padesát starejch pecek, tak jsem z nich hrál zhruba deset, možná ani to ne. Spíš jde o jakous takous úctu a možná poděkování, ať to zní jakkoliv dementně, tomu autorskýmu týmu, aby z toho měl alespoň těch šest dolarů. některé starší kousky si ale kupuju třeba jen proto (tady hodně rozhoduje cena), abych si na vlastní kůži vyzkoušel proč byly tehdy hodnocený tak vysoko. Navíc tu je významný i ekonomický aspekt, protože přece jen starší tituly stojí míň a pokud šlověk není vysloveně vysazený na moderní grafiku, tak může i za málo peněz dostat hodně muziky. Je mi přitom ze srdce jedno, jestli jde o klasickou krabici nebo o digitální download, protože dneska jsou online služby natolik rozvinutý, že ke hře člověk dostane třeba manuál, soundtrack a desítky artworků. Samozřejmě, že krabice JE z toho sběratelskýho hlediska lepší, ale tady zase nastupuje problém logistiky, kdy by člověk s mým herním apetitem jednoduše jednoduše neměl místo na ty desítky krabic.

Měsíčně si průměrně koupím tři nové hry. Když už si ale nějakou koupuju, tak mi jde hlavně o hodnotu toho, co za svoje peníze dostanu. Ne snad ani tak o kvalitu tý samotný hry, protože tituly "na zkoušku" a těsně po vydání si kupuje tak jednou v deseti případech a v drtivý většině případů prostě vím do čeho jdu. Ale zajímá mě, jestli si autoři pořádně vyhráli s krabicí (zejména u PC her hodně palčivej problém), jak moc veliký a pěkně udělaný je manuál (palec nahoru za kreativitu) a jestli tam jsou nějaké bonusové materiály. Hodně v lásce mám i nejrůznější kolekce a antalogie, třeba můj oblíbenej přílad, C&C: First Decade mi udělala hroznou radost. Pokud jde o nějakou cenovou hladinu, ve který se pohybuju, tak tam to nemám nijak omezený nějakým pomyslným stropem ve stylu "nad 1000 nejdu." Samozřejmě se snažím mít tu hru co nejvýhodněji, ale když něco fakt hodně moc chci, tak prostě nečekám až to spadne do výprodeje a kupuju to okamžitě. Navíc, při dnešních cenách her a zahraničních herních obchodech (a ohromnému počtu zlevněných edicí) není takový problém si za hodně špatně placenou brigádu koupit měsíčně třeba dva tříáčkové tituly. Ono jich taky většinou víc ani nevychází ;)"

Twitter konverzace: kupování her

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Sat, 10 Oct 2009 22:01:00 +0000

Pro obrovský úspěch první Twitter konverzace si dáváme repete. Tentokrát je konverzačním tématem kupování her - na základě čeho se rozhodujete pro koupi hry, co je tím posledním impulzem, který vás nakopne ke koupi? Jaká cenová hladina je pro vás nepřijatelnější? A preferujete radši krabici, nebo digitální download? Tentokrát se sešlo ještě víc odpovědí než minule:

Na základě čeho se rozhodujete pro koupi hry?

@zealcore: Cena. Cena v kombinaci s tím, jestli o ten danej titul mám zájem.
@zealcore: Ještě mě motivuje, když jde o hru vyčnívající z davu. Mirror's Edge, Ico, Demon's Souls, Valkyria Chronicles... Spíš si to koupím, co nemám.

@montatatana: Co já vím? Autoři, kvalita, cena. Záleží snad na té hře, čím mě donutí si ji koupit :)

@Nate_Logan: Autoři (Team Ico, Kojima-san), značka (MGS), ohlasy (TR:U), doporučení (Mount&Blade), cena (slevy)... A ta hra mi musí sednout.

@kobitch: Půjde mi to? -> Příznivé ohlasy (časopisy, weby, OKOLÍ) -> Chytlo mě demo? -> Cena -> Další spousta věcí

@Gaspyk: Poslední impulz sem nikdy nemel, vetsinou u me rozhoduje gameplay video, nazory ostatnich hracu + pokud hru berou i moji pratele kvuli pripadnemu MP, dalsi veci je pekna cena + pripadne obsah col. edice, ale hlavni je jak se hra hraje a jak se mi libi

@kamytwitt: V prvom rade recenzie od autorov, s ktorými mám podobný vkus, niekedy stači už len meno vývojárov (raven Soft. Bioware)

@MissAnarchy999: Pokud jde o další díl v sérii, kterou mám ráda, tak si ji kupuju automaticky, u nových her hlavně hodnocení kamarádů a médií.
@MissAnarchy999: Někdy se taky rozhoduju podle autorů, pokud se mi jejich předchozí hra líbila, jsem ochotnější koupit si i tu novou :)

@Starmaniac: Autorova stopa, hry na ktery se opravdu tesim, nesou pecet nejaky silny osobnosti, s kterou sitim nejakou dusevni spriznenost
@Starmaniac: Konkretne - Ueduv Lost Guardian, Kojimuv MGS, Schaferuv Brutal Legend, To co kuchti Suda 51 s Mikamim...
@Starmaniac: dalsim motivatorem je zanr, kdyz to bude RPG, akcni adventura nebo akce v zajimavem a kvalitnim provedeni, zajima me to i kdyz nepujde zrovna o velke umeni. No a konecne to nejlepsi a nejchytrejsi z malych her, at uz indie nebo popcap.

@ert: funkčnost na Macu a cena okolo 500Kč.

@vodny: Kupuji na základě několika faktorů: recenzí, metacritic, ohlasů hráčů a zkušeností kamarádů. Nikdy nedávám na jednu recenzi.

@JasperCZ: Oblíbené série (srdcovky) kladné zkušenosti z dema, doporučení známých, recenze, spíše okrajově.

Jaká cenová hladina je pro vás nejpřijatelnější?

@zealcore: Mám hranici, přes kterou bych nepřešel, ani kdyby šlo o pátý MGS. Ta je zhruba 1200 Kč. Prostě mi hry nepřijdou tak důležitý abych za ně utrácel tolik peněz.
@zealcore: Naštěstí vím, že prodejci postupně zlevňují, takže si vždy počkám, až cena spadne. Nejlépe na mých oblíbených 700 Kč, což je ok.
@zealcore: Ale zase je fakt, že kdybych to nevěděl (o tom slevňování), asi bych jednou za čas zatnul zuby do plechovky a vyrazil pro Diabla

@kamytwitt: Maximum je u mňa 40euro. Málokedy si ale kupujem hru okamžitě za plnú cenu. Radšej počkám kým bude v lacnejšej edici

@MissAnarchy999: Hru, co stojí přes tisícovku, si prostě nekoupím, i kdyby to bylo bůhví co, nejideálnější je tak 300 - 500 nebo samozřejmě míň. Nemusím mít hru novou, radši si počkám, až bude v bazaru o dvě stovky levněji :))

@Nate_Logan: 5€ je jasná koupě i u zajímavých blbostí, 10€ u mnou vyhlížených her, 20€ jen u dobrých her, 30€ u špičkových her. 50€ ani omylem

@tomlask: v český měně nejčastěji kupuji hry okolo pětistovky, a dost často využívám i bazarovky...

@montatatana: 899 za PC novinku mi prijde vcelku optimalni. U tech "ne tolik AAA" her spis 699,-. Nova konzolovka za 1099,- (nerealnej) ideal.

@fixcz: Čím nižší, tím lepší. Moc se mi líbí, jak se třeba CDProjekt snaží prodávat AAA tituly do 1k. Víc bych za ni nedal - počkám na slevu.

@vodny: Cena je relativní. Kvalita rozhoduje. Chtěl jsem The Orange Box? Vypláznul jsem dvanáct stovek s úsměvem na rtech. Budgetovky do 300 Kč. vysokorozpočtové hry do 700 Kč (po slevě ideálně). Vyjímečné hry (L4D2) do 1000 Kč. A čekám na slevy.

@Gaspyk: Cena nerozhoduje, pokud beru day one klidne vysolim plnou palbu, pokud je u nas hra drazsi, beru UK kde nova konzolovky nejde pres 35 liber

@minitrollcz: U me to je za konzole: noa-699/ pul roku-rok stara - 499-599, starsi nez 2 roky 299.

@JasperCZ: Pokud něco hodně chci a hned (naposledy Orange Box), tak třeba i 1300. Jinak kolem 700 za AAA, 100 - 200 za casual, indie

Krabice, nebo digitální download?

@vodny: V tomto ohledu záleží na ceně a typu hry. V poslední době ale preferuji, pokud je krabicová hra spojená se Steamem. Pokud je hra vyjímečně kvalitní a má pro mě osobní kouzlo, pak preferuji krabičku. Rozhodně ale nekupuji krabicovky proto

@zealcore: V českých obchodech, ale i v zahraničních, kde mají použitý konzolovky za skvělý ceny.
@zealcore: Jelikož je větší pravděpodobnost, že se ztratí soubor, než kulatý disk, tak preferuju jednoznačně krabičky. Je i výhoda, že ji můžu prodat.
@zealcore: DD bych zvolil zřejmě jen v případě, že by šlo o hru natolik zajímavou, že bych ji musel zkrátka mít. A v krabičce by nebyla.

@filca: Pořád raději preferuji tu klasickou formu, kdy si můžu prostě hru dát do poličky. Online distribuce je sice vynikající nápad, ale preferuji ho jen u her na PSN, XBLA apod. Samozřejmě díky skvělé ceně se také někdy neubráním pořídit si plnohodnotný titul např. přes Steam, ale mám vždy tak nějak divný pocit když se mi z karty odečtou dukáty za jedničky a nuly co se mi uloží na HDD. Prostě krabicové verze rulez :)
@filca: Prakticky vždy objednávám krabicovky z eshopů, mám prostě rád když mám hru vyzicky. Můžu alespoň pak za kýmkoliv přijít a ukázat mu co teď hraji a třeba mu to i půjčit.

@Camling: (zatím) vždycky krabice, protože se dá znovu střelit, vyměnit nebo vystavit.

@JakeCZ: Přijde na to. Krabici doma nepotřebuju, už tak tu mám spoustu harampádí kterýho si nikdo nevšimne. Digi navíc mívá super akce :)

@fixcz: Třeba novější hry jsou na DD hrozně předražené-beru krabici, ale zase víkendovým slevám se těžko odolává. Takže to mám půl na půl.

@ert: krabice

@JasperCZ: Je to tak 50:50. U srdcovek preferuju krabice, mám rád ten přibalený balast. Download spíše na casual hry a akční slevy.

@mickmage: Preferujem krabicu a obzvlast specialne edicie pred digitalnym downloadom. :)
@mickmage: Digi download len v pripade, ze existuje mala sance, ze to dostanem v krabici. Inak samozrejme nic nema na krabicu! :)

@MrFoxter: @mickmage: souhlasím, bez krabice to nemá šťávu!

@Gaspyk: U konzolovych her na 100% krabicka (ne classics nebo platinum :D) na PC uz velke AAA hry nehraju - staci mi Steam a GOG :D

@eromar: Určitě krabice. Digitální nákup je sice pohodlnější, ale pocit, že za svoje peníze máš opravdu něco hmatatelného je bezesporu lepší. Nehledě na to, že pročítat si manuál, bonusové knížečky a třeba z dvdčka se dozvědět něco víc o hře je také zážitek.

@LadaVarga: Jedině digitální download, steam atd. Nekupuju si krabici, manual - ale hru! + uspora a rychlost.

Jak tohle všechno sesumírovat? Při nákupu her dáváte na spoustu faktorů, především na oblíbenou značku/žánr a znalosti z různých materiálů a médií. S tím souhlasím. Co se cen týče, tak většina z vás hry kupuje až později, kdy jsou levnější. Ano, hry jsou drahé. Trochu mě ale překvapilo, že nikdo nenapsal, že za nějakou echt srdcovku by vypláznul klidně i dva tři tisíce (třeba za sběratelskou edici). Jen nechápu, co všichni pořád vidíte na krabicích. Vždyť jediná výhoda je fakt jen to vystavení na poličku. A bonusy? Kupujete si hru kvůli hře, nebo kvůli nějakému okuláru nebo budíku? :)

Vzhledem k velké délce článku budou slíbené názory herních novinářů plus vývojáře publikovány v separátním článku, který přijde co nevidět. Stay tuned.

Epická filmařina ve hrách - The Wrathgate

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Tue, 06 Oct 2009 22:01:00 +0000

O videích se tu zmiňuju málokdy, prakticky vůbec. Ani když Blizzard jednou za dva roky vypochoduje s nejnovějším renderem, který vždycky všechny odzbrojí. Tentokrát ale nemůžu jinak - tohle video mě zcela upřímně dostalo a koukal jsem na něj s otevřenou pusou.

Blizzard si založil oficiální YouTube kanál (už jsem o tom i tweetnul) a díky tomu jsem objevil výborné video The Wrathgate. World of Warcraft už dlouho nehraju, takže jediná možnost byla na YouTube. A musím říct, že mě to dostalo do kolen. Blizzard umí nejen rendery, ale i filmečky v herním enginu a to zatraceně dobře. Vykašlete se teď na svou antipatii k Blizzardu, nenávist k WoWku, na jeho postarší grafiku, toporné a omezené animace, zapomeňte na lip syncing a podobné vymoženosti. Jen se posaďte, zapněte to v HD kvalitě a zírejte:

Teď si uvědomte, na kolik let starém enginu to je postaveno, přičtěte k tomu všechny výše vypsané handicapy a koukněte se na to znova. Samozřejmě, že to vykrádá první poslední z fantasy a historických filmů, Pánem Prstenů počínaje a 300 konče. Jedno klišé vedle druhého. To jde Blizzardu vždycky dobře. Ale ta práce kamery, osvětlení scén, rotace, kamerové jízdy, přidané filmové efekty, použití hudby, atd.. Po technické stránce je to nefalšovaná bomba. Vím, že existuje spousta kvalitních WoW machninim, ale tohle je někde zcela jinde. Blizzard umí.

Znáte někdo ještě lepší filmeček na herním enginu?

Lich King doporučuje:

- Tajemství herních trailerů
- Jaká bude nová onlinovka od Blizzardu?
- Echoes of War - hudba z Marsu?

Twitter konverzace: číselné hodnocení her

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Sat, 03 Oct 2009 22:01:00 +0000

Nedávno sem to tweetnul a pak jsem se nad tím zamyslel - na tohle nestačí jen tweet. Proč tam jsou sakra ta čísla, která jasně definují stupeň kvality, když hra obsahuje tunu faktorů, které jedno číslo vyjádří stěží? Na tohle téma se blogovalo nesčetněkrát, takže nechci marnit váš čas další zbytečnou a předvídatelnou úvahou. Co si takhle o tom ale popovídat a jako třešničku na dortu si přečíst názory významných českých šéfredaktorů?

Na Twitteru jsem se vás zeptal na následující tři otázky a takovou lavinu odpovědí, návrhů a názorů jsem opravdu nečekal. Všechno se to semlelo během cca 3 - 4 hodin. Všem zúčastněným děkuji za projevení názorů a pokud se vám tahle twitter konverzace, která vyústí v takovýto článek líbí, může se v budoucnu opakovat na další zajímavé téma.

Co si o číselných hodnoceních myslíte vy?

@Starmaniac: Tahle debata je stara kam pamet saha a vzdycky skonci u nazoru vetsinoveho ctenare, ktery cisla chce... Medium, ktere by se toho vzdalo, by si dobrovolne vytvorilo znacnou konkurencni nevyhodu. snad jen neziskove blogy.

@Starmaniac: Jo a ja osobne cisla docela chci, na skale 1-10, hvezdy nebo pismena jako u 1up. Nesmyslny mi prijde jemnejsi skala.

@MissAnarchy999: Číselný hodnocení podle mě mají smysl jenom pro rychlej přehled. Kolikrát mě třeba nebaví číst dlouhou recenzi, jenom mě zajímá to krátký číselný shrnutí. Recenze se bez něj podle mě neobejdou, už jenom ze zvyku.

@zealcore: Hodnocení mělo smysl kdysi, a dřív znamenalo, jak je hra dobrá. Dnes hodnocení znamená, jak ta hra splnila očekávání. 10=splnila

@minitrollcz: Pri soucasne devalvaci hodnoceni je to stejne skoro jedno. Vetsinou plati, ze za poskytnutou exklusivitu se dava 1-2 body navic.

@minitrollcz: Ale asi nejdal zasel OPS Italy, kde dali Haze 9/10. Pro srovnani Eurogamer dal 4/10 a IGN 4,5. Koho chleba jis, toho pisen... :))

@Vytla: No ono číslo přece jenom trochu upřesní názor recenzenta na hru, na druhou stranu např. 7/10 je považováno za průměr

@Vytla: viz. videorecenze Ondry Broukala na tiscali games na NFS:Shift. Udělil 7/10 a potom se všichni divli jak je to málo...

@MafiaGame_cz: Pokud ma delku seminarky na stredni skole (= je popisna, tedy vetsina hernich recenzi), cislo na konec je dulezite. Pokud by to mela by recenze na jednu stranecku, ktera spis hodnoti, nez popisuje herni mechanismy, cislo by byt nemuselo. [R]

Proč se většinou hodnotí od 1 do 10, co by vám vyhovovalo a jak byste to změnili?

@Starmaniac: Tak to je preci jasny, kdybysme meli prstu 12, lidstvo by pouzivalo dvanactkovou soustavu!

@skace: Vyhovovalo by mi prostě PLUS a MINUS - výsledek by byly 2 čísla - celkovej počet hlasujících a procentní poměr hlasů.

@Nate_Logan: Já byl původně odpůrcem "hvězdiček" (0-5/5), ale postupem času mi to začalo připadat jako nejlepší způsob hodnocení čehokoliv.

@Nate_Logan: Je nějaký rozdíl mezi několika náladovými panáčky a hodnocením x/X? TG nějaké ksichtíky má už dlouho...

@Vytla: No a co třeba pouze obrázek ruky, palec nahoru - dobré, palec vodorovně - průměr, palec dolů - City Interacktive:-)

@MafiaGame_cz: 5, 10, 100, to je fuk, dokud nekdo nehodnoti treba 73% (coz nechapu - to ma kriterium pro kazde %? Co je rozdil mezi 73/75?) [R]

@zealcore: Proč 10 z 10? 10 bodů jako 100 procent? Těch deset nabízí přehlednější hodnocení, u procent je větší zmatek.

@zealcore: Mně by asi nejvíc vyhovovalo, kdyby se dnes hodnotilo spíše slovním ohodnocením. Super, slušná, dobrá, průměr, nic moc, špatná.

@vodny: Mně se jako hodnocení jeví nejlepší slovní verdikt ve dvou souvětích.Čísla jsou strašně škatulkující a dnes pod 8/10 = odpad :-(

@vodny: Kdyby ctenari cetli recenze a ne jenom koukali na cislo pod clankem,pak by mozna zjistili ze i 6 stoji za to.

@jaxxiczek: A kdo za to muze, ze je sedmicka prumer? No preci prumerny herni recenzenti, ne ctenari.

@jaxxiczek: Chytrej ctenar si recenzi precte, o tom to neni. Ale recenzenti se az prilis casto schovavaji za "prumernou" sedmicku, ktera neurazi

@Camling: Číslo u recenze by mi chybělo, ale víc by mi vyhovalo x/5, protože 10-9, 8-7 i 2-1 mi stejně splývají a ve hraní není rozdíl.

@tlamiczka: Ja o tom premyslim casto a taky o tom chystam clanek :-) Me by stacilo tristupnove hodnoceni, protoze je paradoxne nejpresnejsi

@maca89: jsem pro nečíselné hodnocení - radši bych třeba "palec nahoru" a "palec dolu" nebo něco podobného. Ale to je utopie :)

Nestačil by jen samotný text recenze?

@Camling: Ne. Potřebuju (možná jen ze zvyku) nějaký uzavření, znak ukazující jak hra dopadla i když obrázek si dělám hlavně z textu.

@jaxxiczek: Ne. Text nestaci. Nam mozna jo, ale ctenarovi ne.

@MissAnarchy999: Jenom text NE. Ze stejnýho důvodu jako @Camling, potřebuju něco na závěr. Ale je to prostě jenom o zvyku.

@zealcore: Pokud text, tak kratší a hlavně dobře napsaný (buď zajímavý nebo zábavný).

@vodny: Těžko soudit. Muselo by se to vyzkoušet v praxi. U nás to zatím nikde nefunguje. Mně by to vyhovovalo.

@vodny: Teď mě napadlo, co kdyby se hodnotilo číselně pouze v rámci žánru za typické žánrové prvky?

@MafiaGame_cz: To by se nutne musel zhroutit cely system toho, jak v hernim prumyslu funguje marketing = utopie = nema smysl uvazovat. [R]

@MafiaGame_cz: Tedy odpoved k predchozimu vlastne NE, myslim, ze pro cloveka je cislo symbol neceho zcela exaktniho s max. vypovidaci hodnotou.

@Rob_cz: Ne. Má to smysl. Když uvidim, že to má 4/10, tak ani nemusím ztrácet čas čtením, protože taková hra mě stejně zajímat nebude

@mickmage: Samozrejme, ze mne osobne by stacil text recenzie. Skratka recenzia, v ktorej je vsetko. Cisla su zbytocne :)
@mickmage: Kolkokrat hra, ktora dostane 5/10 je dobra, len ma holt nizsie produkcne naklady :) Vacsina vsak berie take hodnotenie ako negat
@mickmage: Skratka cisla deformuju kavlitativny stupen hier. Imho.

A co na to česká herní média?

(řazeno v pořadí, v jakém přišly odpovědi)

JD, Tiscali Games:

"Je to jednoduchý - protože většina čtenářů číselné hodnocení na konci prostě chce. I když to udělení jednoho čísílka má spoustu nevýhod (např. že to vede ke srovnávání dvou čísel udělených od dvou různých autorů, což jsou ale dva různý subjektivní názory/pohledy/kritéria na vše, ale lidi to stejně často chybně chápou jako "Tiscali dalo X", stejně tak tím jediným číslem nejde vystihnout dva různý pohledy na věc, např. pro člověka co má minulý díl FIFY a pro člověka, co k FIFĚ 10 přijde jako k nové hře poprvé).

Přesto je to pořád to nejlepší možný (dostupný) vodítko...

- pro ty, kteří nemají čas/chuť číst celý text

- pro ty, kteří jsou "jednodušší" a text by nepochopili (ale číslu x/10 rozumí s odpuštěním každý blbec)

- pro ty, kteří se řídí dle výše hodnocení, jestli si tu recenzi vůbec přečtou (a začnou o hře uvažovat)

- pro snadnější zapamatování, když se třeba baví dva běžní hráči v tramvaji, tak číslo řekneš hned, ale slovní verdikt si nepamatuje

- v neposlední řadě i pro výrobce, pro které je pochlubení se výsledným číslem marketingově snažší, než aby museli někde v promo materiálech uvádět citaci z verditku

Ten, kdo číselné hodnocení zrušil, ten neuspěl (v ČR např. GamePro, i když to samozřejmě nebyl jediný důvod), nebo není braný tak vážně (1UP se svými A/B/C, čemuž spousta lidí nerozumí). Nejhorší, co v tomhle směru jde udělat, je snaha o odlišování kvality her tím, že jedna dostane 82% a druhá 83% (což pak spousta lidí řeší, že ta druhá hra je jako lepší), i snaha o přehnané zesložiťování systému bodování, kdy někdo dává samostatná čísla pro grafiku, zpracování, originalitu atd., a spousta lidí pak nerozumí, proč výsledné číslo není průměr.

Dodatek od JD, 4. 10., 9:03:

Poslední roky všichni vídáme stále častější nešvar, většinou u zahraničních médií, že sice mají stupnici 1-10, ale v reálu nepoužívají celou její škálu a berou coby průměrnou známku sedmičku. Proč pak ale mají desetibodovou stupnici? Obvykle na takovém médiu dostane skvělá hra 9, středně dobrá hra 8, a horší hra 7. Domnívám se, že za to mohou dvě věci. Jedna, že číselná hodnotící stupnice některých mohutně vyhypovaných her podvědomě začíná až na sedmičce kvůli intenzitě a gradování jejich marketingu. Pokud taková hra zklame, v podstatě se nemusí bát, že by dostala něco horšího než sedmičku, to prostě pak už "nejde". Tady někdy záleží i na výrobci, pokud je to nadnárodní firma, tak dostane jinou stupnici než třeba od malých vývojářů z Ruska, už jen kvůli zemi jejich původu.

Druhým důvodem jsou obavy editorů významných zahraničních webů z následných problémů, nebo spíš lépe řečeno jejich snaha o nekonfliktnost. Jak s jejich čtenáři, kteří už jsou za ty roky zvyklí jen na škálu mezi 7-9 a cokoli jiného by vyvolalo skandál (byli by obviňováni, že třeba takovou čtyřkou se chtějí zviditelnit). Tak s distributory, kteří rovněž odvykli od jiných známek než 7-9, šestku pomalu považují za sprosté slovo. Ví, že cokoliv nižšího by s nimi řešili stížnostmi dva dny (při odvolání se na "vždyť jinde nám dali tolik a tolik" - jaky by to snad byl nějaký argument, tady dodám, že Metacritic osobně považuju za zlo, protože se tam dávají přímo vedle sebe různé hodnotící stupnice/různá měřítka různých médií, typicky se škálou 7-9, ty se škálou 5-10 a ty používající celou škálu 1-10) a příště by jim za takový dle jejich názoru "úlet" nedali inzerci (což ale není nikdy přímo prokazatelné), takže si to nikdo nedovolí riskovat.

Co to tak sleduji, v textech např. na IGN je často zmíněno mnoho záporů a negativ, ale výsledná známka s tím někdy moc nekoresponduje a spíš vychází vstříc té stupnici 7-9 požadované publikem. Takže čtenáři se o negativech sice z článku dozví, ale číselné hodnocení bývá takový oddělený svět. Typickým příkladem budiž třeba recenze Flashpointu 2 v zahraničních papírácích, které řadu vlastností poplivaly, ale hodnocení stejně kleslo jen na 70 a něco. Codemasters pak mohou brblat, ale kvůli sedmičce ještě nebudou stahovat inzerci ani to více řešit, protože sedmička je pro ně poslední ještě jakžtakž akceptovatelné číslo a to ví i redaktoři. Zkrátka aby se vlk nažral a koza zůstala celá. To jsou ty výjimečné situace, kdy jsem rád, že se nacházíme na tak malém a nevýznamném trhu a můžeme si tady dávat známky jaké chceme. Jediní, kdo si tady pravidelně stěžují, jsou vývojáři českých her, ale to je už jiný problém s nedostatkem sebereflexe a neochotou snést kritiku adresovanou na jejich dlouhé roky po nocích piplané dítko."

Jan Modrák, Score:

"Tradice, zvyk, snaha o zachování kontinuity. Naši čtenáři jsou na % stupnici zvyklí a očekávají ji (nejen naši a nejen čtenáři - viz význam Metacritic v dnešní herní branži), ti "rozumní" pohled na číslo doplní četbou textu recenze a teprve pak si udělají názor. V tomto smyslu se je snažíme vzdělávat, ale rozhodně neuvažujeme o změně systému hodnocení. Je to součást DNA časopisu. Osobně na to mám samozřejmě komplikovanější názor, ale tahle diskuze je stará jako recenzování samotné..."

Petr Poláček, Level:

"Proč vůbec hodnotíme i číslem:

Číslo na konci recenze není na první pohled srozumitelná náhrada textu, ale jeho doplněk (protože v textu nikdy nelze popsat všechno) a podpis stvrzující myšlenkovou integritu. Když dáme číslo pryč, tak tím čtenáře, který se dívá právě na čísla a texty moc nečte, stejně k pozornému čtení nepřimějeme. Stejně tak se odstraněním čísla nijak nevyhneme rozhořčeným, či souhlasným debatám nad hodnocením hry. Jen se předmět zájmu podobných diskusí přenese z čísla nad konkrétní větné formulace v textu a samozřejmě ubude diskutujících, čili čtenářů.

Samozřejmě, že pohled na to, jak jsou hry, jako často složité celky a výsledek náročné práce mnoha lidí, trivializovány přiřazováním obyčejných čísel, je smutný. Ale je to kontext, který s sebou bohužel číselné hodnocení nese a nelze se mu vyhnout, přestože je do značné míry umělý. V ideálním světě by číslo mělo být vždy jen orientaci usnadňující nápovědou a náznakem, jehož skutečný kontext by měl čtenář dále hledat v textu, kterého je číslo na konci neoddělitelnou součástí. Ale v ideálním světě nežijeme a je třeba se smířit, že číslo bude často doslova vyrváno z celkového kontextu, odděleno od textu a použito pro srovnávání, pro které číselné hodnocení stvořeno nebylo. Lidstvo prostě miluje statistiky, a v nich není pro nic jiného, než pro čísla s jednoduše pochopitelnou vypovídací hodnotou, místo.

Vzhledem k tomu, že jednotlivé hodnotící stupně máme v Levelu poměrně přesně specifikované a text by svým vyzněním měl do některé z nich zapadnout, slouží číslo na konci krom jiného i jako kontrola pro autora textu, že své myšlenky vyjádřil, tak jak chtěl. Zároveň jedině tímto postupem lze zajistit, že s číselným hodnocením nebudeme zacházet jako s onucí. Jakmile se začne hodnocení udělovat/upravovat ne podle myšlenek v textu, ale podle hodnocení uděleného jiným titulům (což někteří čtenáři zcela mylně považují za nutné), je to špatně.

Proč hodnotíme, jak hodnotíme:

Level používá pro číselné hodnocení stupnici 1 - 10, protože je to ideální kompromis. Umožňuje poměrně přesně vystihnout myšlenky uvedené v textu a naznačit tím čtenáři jasně a jednoduše kvalitu hry. A zároveň si zachovává vysokou vypovídací hodnotu, kterou podle mého číselné hodnocení ztrácí s tím, čím je detailnější. Pro recenzenta je v našem systému samozřejmě obtížnejší zvolit takové hodnocení, které nejvíce odpovídá pohledu na hru uvedenému v textu, než kdyby mohl přidat, nebo ubrat jedno procento a situaci si zlehčit. A o to víc je to dobře, protože čím více se recenzent musí nad hodnocením zamýšlet, tím větší je výsledná vypovídací hodnota.

Stupnice 1 - 5, nebo systém pěti hvězdiček je našemu hodnocení hodně podobný. Zastávám však názor, že je méně přehledný. Většina webů a magazínů, které kterýkoli z těchto dvou systémů mají, totiž používají i mezistupně (1.5, dvě a půl hvězdičky, apod.), takže nakonec stejně hodnotí v rozmezí (zhruba) 1 - 10, jako my, jen to vypadá jinak. A přijde mi, že čtenáři je mnohem více srozumitelné hodnocení 5/10 než 2.5/5, nebo dvě a půl hvězdičky z pěti.

Budeme-li se bavit o dosažení maximální srozumitelnosti hodnocení, určitě dojdeme k tomu, proč prostě nezavést jen tři stupně: 1 - 3, tři hvězdičky, tři palce a podobně. Tento způsob hodnocení je podle mě pro hry, knihy, hudbu a další díla, která se nedají kvalitativně vymezit na základě univerzálně daných a pro všechny platných pravidel, nevhodný. V recenzi tedy nemůžeme říci: kupuj, nekupuj, možná kupuj/nekupuj, což je pravý účel zmíněného tříbodového, popřípadě dvoubodového systému hodnocení, který se hodí pro čistě spotřebitelské magazíny. A tím Level není, neměl by být a snad nikdy nebude."

Ondřej Zach, BonusWeb: (doplněno 5. 10., 20:00)

"Na BonusWebu používáme stupnici od 1-100 už léta. Dovoluje nám vystihnout jmené rozdíly mezi hrami, například u série, kterou již léta hodnotí stejný autor. Nevýhodou je, že i kvůli jedinému procentu navíc u jiné hry dokáží někteří vystartovat jako čertík z krabičky. To už je ale extrém. Za dobu co BonusWeb vedu, jsme se v redakci asi dvakrát vážněji zamýšleli nad změnou hodnocení. Pokaždé ale zvítězila aktuální varianta."

Tomáš Krajča, Hrej: (doplněno 6. 10., 14:50)

"Hrej jako sesterský web Levelu pochopitelně přebírá jeho hodnotící stupnici - to bylo něco automatického, nad čím jsme se nemuseli dlouho zamýšlet, stejně jako nad významem, který jednotlivé známky mají. Osobně považuji stupnici 1-10 za přehlednou pro čtenáře a číslo u recenze beru jako nezbytnost - i bez něj by měl pochopitelně autor shrnout klady a zápory hry a vyargumentovat určitý názor, ale je to dobré vodítko, jak recenze číst (například vyšší známka naznačí, že popisované zápory jsou v celkovém kontextu spíše margináliemi atp.).

Bohužel, z tradice herních časopisů u nás (pamatuju si šílené hodnotící tabulky, kde se procenta dávaly zvlášť složkám jako grafika, zvuky, hratelnost...) vyplývá, že lidé řeší i drobné rozdíly mezi hodnoceními, aniž by si uvědomovali odlišné podmínky vzniku každé recenze. Žádné médium u nás není natolik konzistentní, aby si mohlo dovolit říci 91 % hře A je lepší hodnocení než 90 % hře B. Postihnout odlišnosti v žánrovém zaměření, cílové skupině v rámci jednoho žánru, a editorsky ošetřit odlišný vkus i momentální náladu různých recenzentů je velmi obtížné až nemožné, a to i když jsou stanovena jasná pravidla pro hodnocení her.

A tak je dobré příliš na hodnotících číslech nelpět. Nevšiml jsem si, že by se to nějak zvlášť řešilo u filmů: jednak tam mnohem častěji padají absolutní hodnocení, stejně tak i hodnocení velmi nízká jsou běžnou záležitostí. Kdybychom k něčemu podobnému dospěli i u her, bylo by to dobře: samozřejmě pokud rozmanitost hodnocení nezpůsobí neodbornost nebo letmé projetí některými autory. Zdá se mi, že recenzenti podléhají "syndromu Metacritic" a hodnocení v prvních recenzích je tak mnohem důležitější, než se zdá, protože určí celkový ráz známek, které hra bude dostávat - to je velký problém (a neznamená to přímo opsané recenze, jen zkrátka podvědomé přizpůsobení, obroušení kritických nůžek nebo naopak menší shovívavost k dílčím problémům).

No a konečně krátká reakce na téma "sedmičkou neurazíš". Všichni by si měli uvědomit, že každý měsíc vychází na světě obrovská spousta her. Herní magazín nerecenzuje nikdy všechny, dokonce ani všechny, které se dostávají na český trh. Vybírá si - a je kriteriem jeho odobornosti, když neopomene žádnou dobrou nebo potenciálně zajímavou hru. Logicky ale pomíjí velkou část budgetového odpadu, generických tycoonů, casual her, pohchybných simulátorů kombajnu, debilních stříleček atd. na jejich recenze v rozsahu věnovaném tříáčkovým hrám nebo i v nějakém menším prostě není místo, nebyly by ani dostatečně čtené, a to je pro nás pochopitelně důležité. Můžete si je ale představit na druhém konci hodnotícího spektra, kde vyvažují lehce nadprůměrné až vynikající známky pro vysokorozpočtové hry. Z tohoto důvodu nikdy nebude průměrné hodnocení 5,00 z 10 nebo 50 %."

Tolik kvalitních názorů a návrhů se neodvažuji prznit nějakým pokusem o závěrečné shrnutí formou "nejlepší je systém xy". On totiž nejlepší systém zřejmě asi u tak individuální věci jako jsou hry ani neexistuje. Vypadá to, že hodnocení formou číselné stupnice bere spousta lidí je nutné zlo a železnou košili, se kterou nejsou všichni spokojeni, ale většina ji tiše akceptuje, protože jakýmsi způsobem funguje. A to je hlavní. Nic není ideální. Vidíte, stejně jsem to zprznil.

Všem hráčům, kteří se účastnili naší malé twitter konverzace děkuji za projevené názory. Stejně tak děkuji i šéfredaktorům za ochotu a čas, který tomu v sobotním odpoledni věnovali.

Tales of Monkey Island: Lair of the Leviathan

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Wed, 30 Sep 2009 22:01:00 +0000

Měsíc se s měsícem sešel a je tu další dobrodružství Guybrushe Geekwooda. Tentokrát se obejdeme bez LeChucka a Elaine (i když budou mít oba menší cameo). Příliš prostoru se nedostane ani na Winslowa. Lair of the Leviathan totiž představuje zbrusu nové prostředí, několik nových postav a ještě zajímavější vývoj událostí. A opět kopec kvalitního humoru! Arrr!

Pozitiva: Třetí epizoda nijak nevybočuje z vysoce nastavené laťky předchozími epizodami, tudíž tu opět máme pár hodin kvalitního adventuření. Velmi příjemné jsou i neustálé inovace a nové nápady, které tvůrci sypou z rukávu. Dočkáme se tak zodpovídání záludných otázek pod pohrůžkou smrti, aneb kdo umí lhát vyhraje. Dočkáme se vtipného přebíjení se v souboji o nejděsivější ksicht, kdy si jednotlivé grimasy musíte nejdříve poctivě najít (jeden mi dal zatraceně zabrat!). A v neposlední řadě budeme asistovat při namlouvání dvou mořských potvor na samotném dně oceánu. Jak? Guybrush přece dokáže zadržet dech na 10 minut! A pozor - Guybrush není jedinou postavou, kterou budeme moci ovládat!

Negativa: Nedá se říct, že by se mi na třetí epizodě něco vyloženě nelíbilo. Snad jen prostředí je ze tří čtvrtin velmi specifické a osobně se mi moc nelíbilo, na rozdíl od krásných ostrovů a zátok. Což je ale pouze subjektivní problém. Trochu objektivnější by mohlo být použití dvou archetypů z dnešní doby do pirátského kontextu. Jeden je hrozný kalič "wazzup dude" se šíleným účesem. Druhý je typický nerdík s brýlemi a nerdovským chováním. Tihle dva experti mi do settingu Monkey Islandu vůbec nesedli a ze začátku docela rušili. Zvyknout si ale jde.

Jinak je ale třetí epizoda Tales of Monkey Island vydařená po všech stránkách. Jo a připravte se na nejvtipnější závěrečné titulky, co jste kdy ve hře viděli :). A po jejich skončení to ještě nevypínejte! Arrr!

Tři z pěti zamilovaných kapustňáků doporučují:

- Recenze první epizody Tales of Monkey Island: Launch of the Screaming Narwhal
- Recenze druhé epizody Tales of Monkey Island: The Siege of Spinner Cay
- Dojmy z remaku The Secret of Monkey Island: Special Edition

Rozumět svým čtenářům

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Tue, 29 Sep 2009 22:01:00 +0000

To je umění. Člověk by si myslel, že jim rozumí a ono prdlajs. Nemluvím teď o čtenářích časopisů či velkých webů, jde mi čistě jen o blogy. I když jakousi návaznost na větší weby to má. O co tedy jde? Blogeři a čtenáři blogů jsou většinou banda zkušených a na oko náročných konzumentů, kteří se nespokojí jen tak s něčím. Svůj vytrénovaný nos ohrnou nad lecčím kvalitním a nepochválí jen tak něco.

Jak mi ale vy, zmlsaní čtenáři (s těmi, co komentují pod články v čele) tohoto blogu vysvětlíte, proč co sakra čtete? Když se člověk snaží a potí krev od rána do noci, aby vypotil něco zajímavého, nikdo to nečte, návštěvnost je ten den mizivá, nikdo to nekomentuje, nikdo článek neohodnotí a tak nějak se to přejde s mlčením? Jeden příklad za všechny - PC potřebuje ksicht. Nechtějte ani vědět, kolik mi to dalo práce. :)

Když pak napíšu nějakou kravinu typu Lepší než hákem do oka, nebo 5 věcí, které udělají z příštího Tomb Raidera hit, tak návštěvnost praská ve švech, stejně jako hodnocení článku a komentáře pod ním. To stejné platí i pro "kontroverzní" a rýpavé články typu Hry, které by měly být zrušeny. Najednou se živě a zajímavě komentuje, diskutuje, lidí na blog chodí jako bych tam rozdával zlaté cihly a všichni jsou happy. Platí i pro nedávný výkřik do tmy Titulky, aneb proč číst něco špatně. To byl původně pouhý komentář, který se změnil ve výkřik, který jsem nemohl vykřičet na Twitter. Vykřičel jsem to tedy na blog, během cca 5 minut. A co se nestane - diskutuje se, kliká se, všichni jsou happy. Nerozumím.

Bohužel často propadnou i krátké články, které vyloženě nadhazují zajímavá témata do diskuze a také se jaksi nechytnou - viz. (částečně) Kdy hráči konečně přistoupí na pravidla hry?, nebo totální propadák Multiplayer - nutné zlo?.

Opravdu mě fascinuje sledovat co se chytá a co ne, na co lidé klikají a co je nezajímá. Kdybych to měl ušít na míru návštěvnosti, tak tu provozuju jen články typu "Top 7 blablabla". Ať se vám to líbí nebo ne, tyhle "zvěrstva" jsou nejnavštěvovanější, nejčtenější a často i nejdiskutovanější. Což zabolí, vzhledem k téměř nulové námaze při výrobě takového "článku".

Jak tedy porozumět svým čtenářům? Jak je "přinutit" diskutovat, klikat a nasměrovat je na "správný" článek? Proč nediskutujete pancharti? Nechce se vám? Jste líní? Čtete to vůbec? :)

Titulky, aneb proč číst něco špatně

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Mon, 28 Sep 2009 06:48:00 +0000

...když to můžu slyšet správně, že ano. Tohle krátké zamyšlení bych chtěl směřovat na nepřesnost titulků a celkově špatnost překladů filmů. Impulzem k tomu mi budiž třetí shlédnutí District 9, kde jsem se mohl už v klidu soustředit na všechno možné a na titulky se nedívat. Jaké pak bylo mé překvapení, když ve filmu někdo mluvil a titulky jaksi nikde. Pan překladatel si zrovna zašel na kafíčko?

To je bohužel velmi častý jev. Obvykle bývá mistrně maskován tak, že předchozí titulky ještě "dobíhají" a pak naskočí rovnou až ty další, zatímco jedna věta mezi nimi je jaksi ztracena v překladu. Jednoduše není přeložena. Takových bylo nejen v District 9 několik. Největší průser je mít tuhle "feature" u dabingu, což se taky stává a za to by zasloužili odpovědné osoby pětadvacet ran bičem. Postava mluví, otevírá ústa a dabing mlčí. Neuvěřitelné množství chyb, nepřesností a odklonění se od původního smyslu by se dalo najít v dabingu (i v titulcích) pro celou trilogii Indiana Jones. Což je pouze jeden z mnoha případů, které mi teď vyvstávají na mysl.

Ale zpátky k titulkům. Co je ještě častější, než vynechávání vět, je cenzura. Ta je snad u každého filmu a byla i u poměrně sprostého District 9. Ve filmech se fuckuje, shituje, bitchuje a podobně -uje cca stokrát víc, než se v titulcích dočte český divák. Proč? Průměrný český consumer si nevšimne, že při kanonádě fucků se jich několik nepřeloží, ale když si Wikus prohlíží své tělo před zrcadlem a u toho řekne cca 5x po sobě "fuck" a jaksi zde chybí titulky, tak co si máme pak o překladateli myslet? Nechtělo se mu to psát? Myslel si, že je to zbytečné? Myslel si, že tomu stejně každý porozumí? A jak to pak bude v dabingu? Bude Wikus otevírat ústa na prázdno? Můj osobní tip: "Sakra, sakra, sakra".

Proč jsou filmy v české distribuci takto przněny a cenzurovány? Není snad český zákazník a divák schopen pojmout tolik sprostých slov? Kolikrát si přeju, abych měl možnost si ty titulky v kině vypnout, abych si mohl daný film vychutnat opravdu tak, jak byl natočen. Slyšet ve větě 3x "fuck" a mít v titulcích 1x "sakra" je na přeshubu. Proč taková cenzura?

iPhone Roundup - Duke Nukem 3D, Harbor Master, Luxor

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Wed, 23 Sep 2009 22:01:00 +0000

Duke Nukem 3D

Výrobce: MachineWorks Northwest
Velikost: 12.3 MB
Cena: 1,59 Euro (cca 60,- Kč)
Ovládání: dotyky
Online funkce: žádné

Co to nabizí?

Klasického, plnohodnotného Duke Nukema 3D. V žádném směru není obsah nijak ořezán - tak, jak si Duka pamatujeme, tak jej dostávám ezde. Možná jen s trošku ostřejší grafikou, ale jinak je to fakt 1:1. Čekají nás tady všechny epizody, všechny zbraně, nepřátelé, stejná hratelnost, stejné hlášky, stejný Duke. Shake it baby!

Jak se to ovládá?

Naprosto příšerně! Duke je bohužel téměř neovladatelný, což je hrozná škoda, protože je to pořád super hra a zaslouží si hrát. Jenže i kdybyste ji chtěli hrát sebevíc, tak ono to prostě nejde. K dispozici jsou dva režimy ovládání - digitální a analogový. O analogovém režimu se nemá vůbec cenu bavit, ten je naprosto nepoužitelný. S digitálním to už jakš takš jde, ale je i tak je to porod. Ovládá je hrozně těžkopádné, špatně zpracované a bohužel to hrozně kazí zážitek z jinak perfektní hry. Nepomohl ani nedávný update, který řešil právě ovládání. Nevyřešil nic.

Stojí to za těch xy?

Nedávno se hra prodávala za 0,79 Euro. Za tu dvacku by to byl jasný must buy, už jenom kvůli tomu, že to je Duke Nukem 3D :). Ale takhle? Ani omylem.

Harbor Master

Výrobce: Imangi Studios
Velikost: 8.4 MB
Cena: 0,79 Euro (cca 20,- Kč)
Ovládání: dotyky
Online funkce: online žebříčky, integrace s Twitterem

Co to nabízí?

Klasickou hratelnost, kdy musíte něco "menežovat" a toho něčeho furt přibývá a přibývá. Ve špičkovém Flight Controlu jste menežovali letadla, tady to budou lodě. Konkrétně nákladní lodě. Každá loď má nějaký náklad a vy jí musíte prstem nakreslit cestu do přístavu a jakmile náklad vyloží, nakreslit cestu zpátky z obrazovky. Po cestě tam ani zpátky se nesmí dvě lodě střetnou, jinak game over. Trik je v tom, že v pokročilejších přístavech jezdí víc druhů lodí (celkem tři), přičemž čím větší loď, tím pomaleji jede a tím déle trvá její vyložení v přístavu. Musíte tak všechno pečlivě plánovat tak, aby se dostalo včas na každou loď, než se vám obrazovka zahltí lodičkama, které do sebe vrazí. Stokrát ohraná formulka, která zde opět skvěle funguje. Především díky mírně svěžím novotám, mezi které můžeme zařadit vytažení lodě z přístavu (většinou jde jen o to dostat tu věc někam, v Harbor Master musíte tu loď dostat i ven) a namíchaným nákladem - s jednou lodí tak pendlujete mezi přístav pro oranžové zboží a fialové zboží. Do toho se musíte vyhýbat vírům, pirátům (na ty máte stacionární dělo), nebo velkým chobotnicím.

Jak se to ovládá?

Velmi jednoduše - jen táhnete prstem po obrazovce a za prstíkem se kreslí trasa pro loď. Stejně tak střílíte z děla. Chobotnici pacifikujete neustálým ťukáním. Toť vše.

Stojí to za tu dvacku?

Určitě. Harbor Master nestojí na místě, do ohraného žánru přináší několik drobných, ale přesto zásadních vylepšení a vývojáři jej pomocí updatů neustále rozšiřují o nové mapy a funkce. Must buy.

Luxor

Výrobce: Mumbo Jumbo
Velikost: 22,9 MB
Cena: 0,79 Euro (cca 20,- Kč)
Ovládání: dotyky, naklápění
Online funkce: online žebříčky, integrace s Facebookem a Twitterem, integrace se sociální sítí Plus+

Co to nabízí?

Skvěle převedenou "spoj 3" hratelnost. Neznáte Luxora? Nevadí, Zumu znáte určitě. Od někud někam jedou různě barevné kuličky a vy je musíte stejnými barvami vyrušit (tři a více stejných kuliček se vyruší), než dojedou do domečku. Mumbo Jumbo udělalo skvělou práci a první Luxor je tak na iPhone převeden s citem a grácií. Všechno funguje tak jak má, všechno vypadá skvěle a prakticky naprosto stejně jako ve své PC předloze (která mimochodem stojí dvacetkrát víc, než tato identická verze pro iPhone). Audiovizuální zpracování je tak na skvělé úrovni. Luxor ale oproti svým "neznačkovým" iPhone klonům vyniká i v online funkích. Nechybí povinné online žebříčky, ale je tu i oblíbená integrace s Facebookem a Twitterem a jako bonus je tu ještě speciální sociální síť Plus+. A to všechno jen za dvacku.

Jak se to ovládá?

Třemi způsoby a každý funguje skvěle:

Tažením prstu do stran posouváte jezdce. Přejetím prstu z vrchu dolů přeměníte aktuální kuličku za jinou. Vystřelíte ťuknutím prstu kamkoliv na obrazovce.
Tažením prstu do stran posouváte jezdce. Zatřesením s iPhonem změníte aktuální kuličku na jinou. Uvolněním prstu z obrazovky vystřelíte.
Naklápěním iPhonu do stran posouváte jezdce. Dotykem dvou prstů zároveň změníte aktuální kuličku na jinou. Ťuknutím kamkoliv na obrazovku vystřelíte.

Stojí to za tu dvacku?

Pokud ještě nemáte podobných her plné zuby, tak jednoznačně. Dostanete plnohodnotného Luxora, který vám vydrží několik hodin, s pohodlným ovládáním a robustními online funkcemi. To všechno za dvacku. Must buy!

Bobík mele pantem - konzole jsou zbytečné

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Sun, 20 Sep 2009 22:01:00 +0000

Co vymlel tentokrát? Pěkně nám to střídá - jednou vyhrožuje výrobcům konzolí, pak vyhrožuje hráčům a teď zase pro změnu výrobcům konzolí. Jeho názory na ceny her známe ("kdyby bylo na mně, zdražil bych všechny hry"), stejně jako postoj vůči Sony ("pokud PS3 nezlevní, přestaneme pro ni dělat hry") a názor na spolupráci s hudebním průmyslem ("nahrávací společnosti by měly za naše hudbení hry platit nám, ne my jim"). Tentokrát si vzal na mušku všechny konzole, nejen mašinku od Sony.

A copak se Kotíkovi nelíbilo tentokrát? Inu, následující - Kotík tvrdí, že máme očekávat spoustu jejich her, které se v budoucnu budou hrát bez konzole. Čím začít? Ideálně u svého nejvýnosnějšího konzolového koně - Guitar Hero. Toť ideální značka, od které se odrazit. Guitar Hero je totiž série her, kvůli kterým si spousta lidí kupuje Xbox, aniž by jej využili na cokoliv jiného. Chtějí si jen zahrát GH, protože je to cool, protože to má známý, protože chtějí být jako jejich rockový idol.

Sám Michael Pachter říkal, že se ho spousta přátel ptala, jestli si stačí koupit Guitar Hero s kytarou a začít hrát, nebo na to ještě něco potřebují. Jaké bylo jejich zklamání, když se dozvěděli o nutnosti vlastnit ještě onu zbytečnou šedivou krabici. Tím se cena GH zatraceně prodraží o další stovky dolarů za konzoli, kterou tito lidé vůbec nechtějí. No uznejte sami - nebylo by super prostě koupit GH kytaru, zapnout televizi a začít hrát?

Proč by to nešlo? Vždyť některé hry se stávají vlastními herními platformami - Guitar Hero a Rock Band, kam si můžete stahovat desítky písniček, World of WarCraft, kde máte Bejeweled, Twitter a bůh ví co ještě, a podobně. Proč tedy nevyškrtnout z rovnice toho otravného "prostředníka" a nemít jenom televizi a ovladač se hrou?

Activision Blizzard sice na konzolích prodává neuvěřitelná kvanta her, ale taky musí platit nemalé licenční poplatky Microsoftu, Sony a Nintendu. Pro herní divize těchto velikánů jsou tyto poplatky zásadní zdroj příjmů, protože na každé prodané konzoli ztrácejí několik let majlant (kromě Nintenda). Kdyby Activision Blizzard nedělal některé hry pro konzole, ušetřil by za licenční poplatky a mohl by vydělat mnohem víc. A na tohle Bobík slyší. Almužna o 15 milionech dolarů ročně (Bobíkův plat) je mu totiž málo.

Bobík si je moc dobře vědom, že běsnící hráči v diskuzích reprezentují jen malé procento kupujících, tudíž si taková prohlášení může dovolit. A taky že si je dovoluje. Poučí se někdy? Bude mu někdy záležet na image firmy mezi hardcore hráči? Co z toho má vlastně John Riccittiello, když je teď "ten hodný" a mermomocí se snaží budovat pro EA dobré jméno, které poněkud pochroumal Larry Probst, Riccittiellův předchůdce. Otázkou je, jestli mu dobré jméno zvedne tržby. Určitě ne. A pokud ano, tak naprosto neznatelně. Tím pádem se může Bobík chovat jako svině největšího kalibru, ale stejně bude usínat s vědomím, že se Modern Warfare 2 a Guitar Hero 5 prodá mnógo.

Kdepak Lich King. Rich King!

Čeká nás tedy nějaká revoluce bez konzol? Kdepak. To se jen Robert Kotick bije do prsou, aby ho šlo slyšet. Dokazuje si tak svoji významnost a dává konzolové trojici najevo, kdo je tady pánem. Myslím ale, že můžeme být všichni klidní. Maximálně se Activision někdy v budoucnu pokusí udělat Guitar Hero nějak "přímo", aby se to nemuselo řešit přes konzoli. Pokud by takové Guitar Hero nějak zásadně uspělo, tak potěš koště. Nebo ne?

District 9

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Thu, 17 Sep 2009 22:01:00 +0000

Nejlevnější film s největším humbukem za posledních x let. S velmi, velmi pozitivním humbukem. I když neměl District 9 žádnou masivní reklamní kampaň, doporučení se šířilo skrze všechna možná média. Jenom na Twitteru se téma "District 9" drželo v Trending Topics několik týdnů. A to už o něčem svědčí. Především o tom, že takový film tu dlouho nebyl a do případného (a vzhledem k tržbám zřejmě nevyhnutelného) druhého dílu asi ani nebude. Ne každý má tak málo peněz, tak moc svobody a Petera Jacksona s Wignutem za zády.

District 9 je opravdu unikátní film. Je unikátní již svým příběhem. Zkušenější mě možná opraví, nejsem žádný guru přes filmy, ale klišé, kdy je lidstvo ohroženo vymakanějšími mimozemšťany je snad ve všech podobných filmech. Osud celého světa/vesmíru leží na bedrech jednoho bodrého chasníka, který všem těm nadupaným vetřelcům nakope pozadí. Všude jinde ano, tady ne. District 9 se točí kolem toho, že nad Johannesburgem zakotví mimozemská loď a jen tak tak stojí. Lidé do ní násilím proniknou a zjistí, že vetřelci jsou poměrně neinteligentní, nesoběstační a ještě je tam užírá nějaký mor. Přesunou je tedy do slumu, odkud je po x letech mají přestěhovat na "lepší a bezpečnější" místo. Což není pravda, jedná se v podstatě o koncentrační tábor.

Nyní do role vstupuje hlavní hrdina Wikus (hraje ho skvělý nehrec Sharlto Copley), který musí od všech vetřelců (hodně přes milion) ve slumu získat podpis, aby je mohli přemístit. Nechci prozrazovat příliš - věci se začnou komplikovat a nemusíte mít zrovna bujnou fantazii, abyste si na základě traileru mohli domyslet co se bude dít. Co si domyslet už nedokážete, je zbytek - všechny ty menší a větší zvraty, intriky, intenzitu a celkovou vizuální a technickou stránku. Tu vám nikdo nepopíše, tu musíte vidět. Možná byste to od podobného filmu nečekali, ale několikrát se tu i pousmějete. Osobně mě nejvíc pobavila scéna "strýček Wikus řídí". Ovšem nečekejte laciné vtípky - když už je tu něco nevážného, tak to sem sedí a jedná se spíš o perfektně napsané hlášky ve správnou chvíli, než o nějaké stupidní žertíky.

Tohle dílko Neilla Blomkampa vás naprosto odzbrojí na hodně frontách. Je až s podivem, jak mocný nástroj je dokumentární kamera a styl. První polovina filmu totiž není vůbec film, ale dokument o stěhování mimozemšťanů. Tento styl tak umožňuje všechno důležité elegantně vysvětlit, aniž by dělal z diváka blbce. Perfektní nápad. Velmi plynule, téměř neznatelně se cca v polovině filmu přechází do klasického filmu, kdy má Wikus určité problémy, stejně jako společnost MNU (má na starosti stěhování mimozemšťanů), stejně jako všichni. Začne akční stránka věci - honičky, střelba, intenzivní akce. Všechno zvládnuto s grácií profesionála. Ve filmu je i několik wtf momentů, ovšem v tom pozitivním slova smyslu. I když to tak nějak víte, nebo tušíte, stejně vás do přiková do sedačky a budete koukat na plátno s otevřenou pusou. Intenzita na entou.

Úchvatné je i tempo filmu. Začíná pomalu, rozjíždí se, jede, jede rychleji, přidává na intenzitě a vygraduje neskutečným způsobem. Není zde žádná zbytečná výplň na natáhnutí stopáže, nikdy se nebudete nudit a vždy to pojede neuvěřitelně intenzivně dopředu. Zhruba ve tří čtvrtinách filmu už budete přesyceni a rozmazleni vším možným, ale to se Neill teprve rozjede. Finální akce "robot versus všichni" je neskutečná. Michael Bay by měl zalézt do kouta a červenat se tam, dokud bude moct. Je fascinující vidět, že Blomkamp vytvořil za 30 milionů film, který je uvěřitelností svých triků někde naprosto jinde, než naleštění roboti s antialiasingem až za ušima.

Ve filmu mě do očí nepraštila žádná nelogičnost, žádná blbost. Všechno sedí na svých místech a šlape to jako hodinky. Trochu jsem se bál, aby film neskončil nějak extra přeslazeným happy endem. Myslím, že konec se povedl na výbornou a tak trochu naznačuje možnost sequelu. Pro ten jsem všemi deseti.

District 9 vřele doporučuju všem. Tak uvěřitelný, originální (v rámci možností), zajímavě natočený a intenzivní film se opravdu jen tak nevidí. Běžte na to do kina. Nebudete litovat.

9

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Mon, 14 Sep 2009 03:40:00 +0000

9. Podobně jednoduchých názvů moc filmů nenese. Bohužel podobně jednoduchých filmů je spousta. A 9 hrdě stojí v jejich čele. Hrdě proto, že se ani nesnaží o nějaké hlubší pointy. Jednoduchoučký příběh, směšně jednoduché a předvídatelné dialogy, žádné twisty, nic. Jedno velké, kouzelně roztomilé vizuální nic.

9 vyniká snad opravdu jenom prezentací. Ta je totiž prvotřídní a je to to jediné, co na filmu můžu hodnotit bez zaváhání kladně. 9 vypadá kouzelně, romanticky, steampunkově, mechanicky a všelijak jinak. Vždycky si ale drží svoji roztomilost a kouzelnou naivitu hadrových panáčků. Ti mimochodem až nezdravě připomínají Sackboye z LitteBig Planet. Sackboy je ale roztomilí tak moc, až je to na blití. zdejší čísla (každá postava se jmenuje podle čísla od 1 - 9) vypadají decentně roztomile.

Film je docela krátký, ale i přesto jsem se u něj chvilkami nudil, zíval a koukal na hodinky. Co s tím? Ořezat to o půl hodiny a udělat z toho jen takový stupidní, ale (nejen vizuálně) našlapaný kraťas. Nebo natočit dvojku a na tu najmout pořádného scénáristu. Zatím je tedy 9 druhé největší filmové zklamání letošního roku (hned po Public Enemies).

Inglorious Basterds

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Mon, 07 Sep 2009 22:01:00 +0000

Brad Pitt, druhá světová, zabíjení nácků. Z traileru to působilo hodně zvláštně, ale pak jsem se od několika lidí přesvědčil, že to prý není žádná akce. Hm, divné. Ale tak proč ne, zajdem na to do kina a uvidí se, stejně nebylo co dělat. Ještě před samotným filmem mě zaujala poměrně dlouhá reklama na "iniciativu" Paroubek na Mars. Lidi v sálu se tomu hrozně smáli a nadšeně tleskali. Příjemný začátek :). Pak začali samotní Basterdi. Část první. Nějaké řeči v chajdě. Část druhá, basterdi. Část třetí zase úplně jiná. A tak dále.

Ze začátku jsem moc nechápal rozdělení filmu na části, které byly na první pohled nesouvisející a jiné. Za nedlouho se to ovšem začalo všechno krásně proplétat, až to vyústilo v perfektní finále. A do akce to má opravdu daleko. Kdybych měl vypíchnout jednu jedinou věc, která se mi na filmu líbila, tak vypíchnu herecké výkony. I když by se dalo chválit asi úplně všechno. Nejde jenom o kašpárka Pitta, který ze sebe tlačí děsný přízvuk, ale o všechny. Za zmínku stojí i Til "hrál-jsem-ve-FarCry" Schweiger, jehož kamenný ksicht je super. Ovšem v čele celého hereckého ansámblu hrdě stojí Christoph Waltz, coby Hans Landa - detektiv a "lovec židů". Naprosto geniální herecký výkon.

Opravdu je těžké hledat něco, co by se tomu dalo vytknout. Snad možná jenom pasáže, kdy zrovna nikdo nevtipkuje, nekuje pikle a nestřílí. Když se jenom tak normálně mluví, tak to není žádná extáze, ale vyloženě nuda taky ne. Highpointy filmu jsou pro mě jednoznačně italština, scénka v baru, vyslýchání Hammersmark a pak cokoliv kde je Landa. Inglorious Basterds je fakt pecka. Must see.

iPhone Roundup - Minigore, Real Racing, FaceFighter

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Thu, 03 Sep 2009 22:01:00 +0000

Minigore

Výrobce: Chillingo Ltd.
Velikost: 15,1 MB
Cena: 0,79 Euro (cca 20,- Kč)
Ovládání: dotyky
Online funkce: online žebříčky

Co to nabízí?

Neuvěřitelně návykovou hratelnost, jejíž mechaniky trochu připomínají Left 4 Dead a Diablo. Jste malý panáček John Gore, který musí přežít co nejdýl. K tomu vám dopomáhem neustálý pohyb a neustálá střelba. Ze všech koutů se na vás totiž rojí jakési chlupaté svině, které musíte sestřelit. Jakmile se vás dotknou, přijdete o helmu. Jakmile se vás dotknou po druhé, game over. K dispozici máte samopal s neomezenými náboji. Občas můžete sebrat z bedny brokovnici, která je už omezená, pak se automaticky přepne na samopal. Bednu ale taky můžete rozstřelit, ta vybuchne a sejme pár chlupáčů. Občas se na (malé a uzavřené) mapě objeví čtyřlístek. Po sebrání tří kousků se na pár vteřin proměníte ve všepožírající nesmrtelnou potvoru. Všechny tyhle mechaniky jsou natolik primitivní a geniálně funkční, že vás bude Minigore bavit velmi dlouho. Oněch chlupáčů se na obrazovce objevuje samozřejmě víc a víc, až je to pak docela šílené a vy před nimi utíkáte a střílíte co to jde. Je to návykové, jednoduché, okamžitě uchopitelné a zatraceně zábavné.

Vývojáři chystají tři nové epizody se spoustou vylepšeními, novými zbraněmi, prostředími, funkcemi, multiplayerem apod.

Jak se to ovládá?

Pomocí dvou virtuálních joysticků. Modrým vlevo ovládáte pohyb, červeným vpravo určujete směr střelby. Jednoduché jako facka.

Stojí to za tu dvacku?

Rozhodně. Minigore je jednoznačný must buy pro všechny.

Real Racing

Výrobce: Firemint
Velikost: 69.1 MB
Cena: 7,99 Euro (cca 200,- Kč)
Ovládání: naklápění, dotyky
Online funkce: systém Cloudcell, propojení s YouTube

Co to nabízí?

Nejlepší závody na iPhone. Takové lehce ořezané Gran Turismo pro váš telefonek. Několik aut, tratí, kategorií, tunu nastavení, perfektní grafiku, super jízdní modely, filmové replaye, robustní online herní komunitní funkce a moře dalších věcí. O Real Racing by se toho dalo napsat hodně, to je hra spíš na klasickou velkou recenzi. Je natolik velká, propracovaná a komplexní, až se člověku nechce věřit, že něco takového vzniklo pro iPhone. A to nejdůležitější - je to dlouhotrvající zábava, výzva a zábava!

Jak se to ovládá?

Jak chcete. Nastavit si můžete spousty typů ovládání, od naklápění, přes dotyky. Od arkádového módu s automatickým plynem a brzdami, až po simulaci, kdy musíte dělat všechno, včetně řazení. Lze se tak postupně vypracovat z "lama módu" až na profíka, která bude ovládat všechno. Ovládání tak sedne každému a je bez problémů.

Stojí to za ty dvě stovky?

Určitě. Real Racing má hodně blízko k plnohodnotné hře, srovnatelné se závodními hrami na PS1/PS2. I za tuhle "vyšší" cenu (která je pořád neuvěřitelně směšná v porovnání s DSkem a PSPčkem) se Real Racing vyplatí.

FaceFighter

Výrobce: Appy Entertainment, Inc.
Velikost: 15.2 MB
Cena: 0,79 Euro (cca 20,- Kč)
Ovládání: dotyky
Online funkce: žádné

Co to nabízí?

Primitivní hratelnost typu "zmáčknu čudlík a něco se stane". Aneb "first person" bojová hra, kdy máte k dispozici tři údery a jeden blok. Do tlačítek bušíte a vaše alter ego buší do soupeře, kterému se postupně deformuje ksicht až na nerozpoznatelnou omáčku. Zatím nic moc, co? Největší kouzlo FaceFightera je ale v tom, že si můžete vytvořit vlastního protivníka a to pomocí foťáku! Takže můžete vyfotit kamaráda, jednoduše nastavíte umístění očí a úst, vyříznete z fotky jen obličej a můžete začít! Deformace i na fotkách funguje velmi dobře. Nic vám tak nebrání vyfotit si třeba šéfa, kolegu, nebo fotku vaší oblíbené/neoblíbené celebrity. Chtěli jste někdy zbušit Toma Cruise? Darth Vadera? Pavla Dobrovského? Jiřího Paroubka? Záleží jen na vaší fantazii. Samozřejmě že tohle bezhlavé bušení za chvilku omrzí a hra nenabízí moc hloubky, ale díky focení je ideální na různé párty.

Jak se to ovládá?

Ťukáte na ikonky rukou a nohou, toť vše.

Stojí to za tu dvacku?

Ale jo, stojí. Do must buy to má sice daleko a kdyby tam nebyla možnost focení nepřátel tak bych o tom ani nepsal, ale té dvacky litovat nebudete.

Lepší než hákem do oka

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Mon, 31 Aug 2009 22:01:00 +0000

Vystřelovací hák zlodějky v Trine, versus bionicko - mechanická tlapka dredaře z Bionic Commando Rearmed, versus hák Lary Croft, versus "abyseneřeklo" hákování v Lost Planet a Just Cause. Kdo má lepší hák a kdo se s ním pohybuje jako po mrtvici?

Just Cause

Tady je to sice cool, ale hákování je tu jenom jako lehounký doplněk hratelnosti. Není to žádný zásadní hratelnostní prvek, kolem kterého by se točil design levelů. Drobnůstka pro zpestření.

Lost Planet

Tady už se s vystřelovacím hákem počítá trochu víc než v banánové republice Just Cause, ale taky to nepůsobí jako nepostradatelná součást hry. Spíš si zhruba v polovině vývoje sedli producenti s vývojáři a řekli, že by bylo cool, kdyby byl ve hře nějaký vystřelovací hák. A tak level designéři nasázeli do úrovní několik skal a překážek, které překonáte jen hákem. Neobtěžuje vás to, ale v extázi z toho taky zrovna nebudete.

Tomb Raider (Anniversary, Legend, Underworld)

Opět nestojí a nepadá na háku, je použit jen v určitých místech pro překonání specifických překážek a sem tam je potřeba pomocí háku něco posunout. V Tomb Raider hrách je ale hák mnohem zajímavější, protože se můžete koukat na houpající se pozadí Lary, což je asi největší plus místní mechaniky vystřelovacího háku.

Bionic Commando Rearmed

Pro mě osobně těžkopádné použití, obzvláště v kombinaci s pomalým pohybem hrdiny a jeho nemožností skákat. Kolem háku je tu vystavena celá hratelnost, která v globálu samozřejmě funguje skvěle, ale při porovnání pouze hákovací mechaniky jaksi zaostává za dynamičtějšími kolegy. Těžkopádnost není zrovna nejlepší vizitka vystřelovacího háku.

Trine

Ano přátelé, Trine má nejlepší hák! Hurá! To si můžou autoři napsat do CVčka - "měli jsme ve hře nejlepší hák". Hák v podání mrštné, rychlé a skákající zlodějky je v Trine opravdu perfektně funkční, rychlý, neuvěřitelně usnadňuje a zrychluje pohyb. Také jej lze používat pro řešení puzzlů. Osobně tedy u mě vyhrává Trine.

Samozřejmě existují další hry, které více či méně využívají mechaniku vystřelovacího háku a třeba nové Bionic Commando na něm vyloženě stojí. Hákovací hry, které zde nejsou, jsem jednoduše nehrál. Ale nevím nevím, jestli by v mém osobním žebříčku překonaly Trine...

Čtyři z pěti pirátů co mají hák místo ruky doporučují:

- Recenze Trine
- Dojmy z Tomb Raider Underwolrd
- Recenze Lost Planet: Extreme Condition

Splnění vize

adam.homola@gmail.com (Overwatch) — Tue, 25 Aug 2009 22:01:00 +0000

Aneb jak dlouho trvá, než nám vývojář naservíruje přesně to, co chtěl? Dva díly? Tři díly? Jeden díl a dva datadisky?

Od herních vývojářů často slýcháme spoustu ambiciózních plánů, kteak bude jejich hra taková a maková, kterak bude revoluční. Téměř snovými vizemi převážně mladí vývojáři zdaleka nešetří a hráčům je tak servírován obraz, který onen snílek není schopen namalovat. Ba na něj nemá dokonce ani barvy. Jen si v hlavě hýčká svoji vizi. Občas ji snílkové také splní. Na kolikátý pokus ale?

Hry začínají hodně ambiciózním nápadem, který se postupem vývoje často ořezává na nezbytné minimum, jen aby se hru podařilo vydat v jakž takž hratelném stavu a hlavně včas. Q4 přece klepe na dveře! Vystřihnuté nápady se pak objeví v datadiscích a pokračováních a snílkova vize se naplní třeba až ve třetím či čtvrtém díle. Pokud se ovšem vůbec podaří uskutečnit vůbec první díl. Hra pak často přejde k jinému vydavateli, změní vývojáře, či žánr. A vize se najednou rozplyne jako pára nad hrncem.

Nejmarkantnějším příkladem nesplněných plánů a slibů jsou MMO hry. Tam se často podaří naplnit původní sliby až s prvním či druhým datadiskem. Až po dvou datadiscích a několika desítkách patchů přestane být hra veřejnou beta verzí a naplní vizi svého stvořitele. Jenže to už může být pozdě a vydavatel občas usoudí, že se mu to finančně nevyplácí. Vize nevize, někdo musí z portfolia ven.

Proč se tedy vývojáři ještě nepoučili a pořád nám mávají před nosem čerstvě propečeným biftekem, když nám ve výsledku naservírují studenou sekanou? Dokonce i studia, která si mohou dělat co chtějí (Blizzard, Valve, ...) slibují hory doly. A pak to buď osekají radikálně a hry se dočkáme (pamatujete na WarCraft 3, který měl založit zcela nový revoluční žánr RPS - Role Playing Strategy?), nebo to osekají jen trochu a na hru čekáme neúnosně dlouho (Half Life 2, všechno od Blizzardu).

Vývojáři by se tedy měli naučit vymýšlet hry realisticky, s ohledem na dostupné prostředky, možnosti a čas. Pak jsou z toho totiž jenom oči pro pláč a naštvaní hráči. Být vizionářem a perfekcionistou je moc fajn, ale v herní branži se tento přístup jaksi nedá aplikovat. No, možná dá, ale pak skončíte jako Žórž Brusárd a jeho melody bojs...