Werk s Ithil se vydali do města na herny, já skočil místní lokálkou do Iwakuni (50 minut cesta) a pak autobusem za 240yenů na most Kintai-kyo. Je to hodně starý most kompletně vyrobený ze dřeva. Má pět oblouků, které drží masivní kamenné pilíře. Most byl postavený v roce 1673 a stál do 1950, kdy ho zničil tajfun. V 1953 jej obnovili (přesně rekonstruovali). V roce 2004 se provedla první opravy, aby zase nějakou dobu vydržel (jen tohle je stálo dva biliony yenu, teda, ti se pěkně plácli přes kapsu). Je to sice raritka, ale za přechod po mostě se platí mýtné (300yenů).

Omrkl jsem místní (menší) svatyni a vydal se k mostu. Nejprve jsem si to pořádně prohlédl pod ním. Chtěl jsem jít i k dalšímu pilíři. Tok byl celkem slabý a řeka dost rozlehlá, takže šlo přes kameny (skoro) doskákat až tam.  Docela pěkný úkol a trocha adrenalinu.

Most jsem dal tam i zpět, podíval se do zahrad a mostem, ale jen na chvilku.

Po procházce jsem se vydal na autobus a vlak zpět do Hiroshimy. Na zastávce autobusu bylo pět cedulí popsané jen rozsypaným čajem. Takže hledat co jede, kam to jede, za jak dlouho to tam bude a kolik to bude stát, bude trochu problém. Naštěstí Japonci myslí na vše a mezi tím vším byla jedna věta anglicky, že všechny autobusy odsud jedou za 240 yenů do zastávky Iwakuni. Zadařilo se a projel jsem se až do Hiroshimy.

Jel jsem cestou přes Miyagimu, ale tu největší tori bránu zrovna rekonstruovali (do půlky června), takže bych stejně viděl jen lešení.

Z Hiroshimy jsme se, po srazu a naložení krosen, vydali do J-Hoppers hostelu, který je kousek za piece parkem. A zkusili jsme to tentokrát tramvají. Cesta be problému, cena 150yenů, platba při výstupu u řidiče.

Hostel pohodový, přátelský, tenhle byl dokonce na pátém místě v japonském Hostelworldu. K večeři jsme si skočili do obchodu o dvě ulice vedle. Ale tentokrát jsem nevzal UFO nudle, ale trochu jiné. Také jsme nabrali známky na pohledy. Paní prodavačka nám pak ještě nabídla trochu „lepší“ a více manga-stylové známky, takže jsme je rádi vyměnili. Nudle byly dobré, ale chce to s nimi trochu cviku. V těchto byly jen instant nudle v kuse a 4 pytlíčky se všelijakou dochuceninou a přísadami. Drobení, instantní vajíčko (nebo tak nějak to vypadalo), koření se spoustou přísad, pálivé papričky (kde stačí i třetina). Pak správně odhadnou množství vody, kdy tam přísady dát no a máte vyhráno. Cena pod 200yenů a dost pohodička.

Pro dnešek vše. Zítra mizíme do Tokya, v tomhle hostelu tedy budeme jen jeden den.

Po cestě jsme koupili deštník (sedmdesátku), levné a velmi spotřební zboží v téhle zemi. Přes metro jsme se dostali. Obchůdky jsme prolezli skre spousty ulic. Mrkli jsme na spoustu hadrů a hadříků, od teplákových, blýskajících se, šatiček pro lolity a nevím koho ještě tuna. Pak trochu kovbojských oblečků, jeanů, až po kostýmy. Ke všemu tuna doplňků, bleštidel, přídavných nalepovacích diamantíků. Elektronika tu taky byla, hodně bazarové (na Japonsko docela dost). Najít se daly jak opotřebované, baarové, dokonce i nefunkční součástky, přístroje, konzole a části do PC. Se sbírkou bazarových konzolových her taky nádhera. Když jste věděli japonský název (abyste se v tuně zabalených her vyznali), nebo měli dostatek trpělivosti, našli jste, co jste hledali.

Opět jsme prošli jedno knihkupectví s tunou odborné literatury. Koupil jsem si jednu knížku k programování a jednu h historii království Hyrule.

Po opuštění Osu jsme šli směrem k TV věži a bylo krásně vidět, jak obchody nabývají na kráse, a zboží na ceně. Po chvilku už to byla skoro snovárna s výstavou předražených kabelek. Šli jsme i okolo Stevova obchu s Jabkly, kde zrovna přednášeli, jak jedna jablečná funkce funguje. Koukalo na to asi tak 30 lidi. Ve zbytku skleneného hnízda si zemci osahávali a ohmatávali různé tenké skleněné destičky a obsluha v modrém radila, jak destičky hladit z jiných stran aby vrněla na ten či onen působ. Možná tu bylo tak 15-20 lidí v modrém. Nicméně pěkně to mají zařízené, to se musí nechat.

Po dorazení k stanici metra kousek od TV věže jsme skočili na metro a dojeli na hlavní stanici, kde jsme našli promočeného Werka, co právě přijel z Hiroshimy (ok, nebyl zase tak zmoklý a už tu nějakou dobu čekal). Jídlo se nyní vzalo v 7 eleven a to instantni UFO nudle za 160yenů (cca).

Večer již klasický upload fotek, jídlo, koupel (čti: horká japonská lázeň s yukatou), nově rozbalování dárků a pomalu balení a příprava na odjezd z Nagoye do Hiroshimy.

Na stanici se mi povedlo zachránit trochu ztraceného a docela přerostlého motýla co se zasekl za sklem.

Cesta k Fushiminari šla snadno, proste s davem lidí nahoru, okolo spousty chrámů a bran. Werk po cestně našel shopík a koupil si yukatu, za 1k yenů, což je celkem dobrý deal.

Dále jsme se prošli skrze brány, ale ne až do konce. Ona by celá cesta byla asi na 4km. Pár jich bohatě stačilo.

Chtěl jsem najít obchod s vějíři, ale tak úplně se nepovedlo. Prošli jsme cestou ke dvěma dalším chrámům, ale ani po cestě žádné štěstí.

Dalším cílem bylo Nintendo. To je tak 1km pod Inari zastávkou. K místu jsme trefili a došli. Sice teda skrze i nějaký vidlákov se slepicemi, ale nevadí. Co ale vadí, že do Nintenda jsme se nedostali. Na dvorku nezastavila ochranka a vysvětlila, že „you can’t go there“. Hmm, hmm, hmm no škoda no. Měl jsem připravené DSka i fixku pro Shigeru Miyamota, ale snad přístě no. Ani to muzeum dole nejspíš není. JayTeeho minule vítali a ještě se mi skoro klanili a teď nic. Taky třeba můžou mít práci okolo E3 ale pochybuju. No, prostě se nezadařilo. Tak třeba příště.

Před cestou na hotel jsme prošli pár obchodů, hlavně ty na druhém konci stanice v Nagoyi. Probrali jsme se trochou elektroniky a i trochou knížek. Tady mají snad knížku o naprosto všem. Programování snad v každém jazyce, tuna věcí o kreslení, no prostě o všem. Docela dost jsme toho (tajně) nafotil

Cestou z obchodíků na hostel jsme dali jednu lokální sushi. Nechtěli jsme nic luxusního, co bylo v 12 a 13 patře na nádraží. A už vůbec ne to, co bylo na 51 patře (i když ten výhled by stál za to). Místní malinká sushárna, no, prostě radost se dorozumět. Přinesli toho trochu víc než měli, ale dobrý. Celkem sranda byla vysvětlování, že si chceme zbytek vzít s sebou. Nakonec se povedlo.

Kinkakuji je chrám ze zlata. No, minimálně to co vidíte na venek, je potaženou alespoň minimální vrstvou zlata. Další takový jsem v Japonsku nenašel. Z očividného důvodu zde bylo velmi mnoho lidí. Jak Japonců, tak i turistů. Vlezné do oblasti asi 400yenů, speciální prohlídku jsme nechtěli. Po průchodu branou nás místní nasměrovali na jednu či druhou stranu podél jezírka. Každý se před chrámem chtěl vyfotit. Naštěstí se lidé střídali velmi rychle, takže šlo i trochu pózovat a pohrát si s kompozicí.

Vlastní chrám byl vcelku pěkný. No, nevím co víc moc k tomu psát, nejsem zase tak přes architekturu budov a historii. Mě osobně se víc líbí tori brány s červenou barvou (nejlépe, když jich je na tisíce), kde je více vidět práce a úsilí, než když někdo dá spoustu peněz a pozlatí si stavení. I tak, pěkné to mají.

Postupně jsme obešli chrám, prošli (no, zahrada se tomu říkat nedá) trávníkem, vyzkoušeli si vhazování mincí do kotlíků (jako všichni ostatní), vyfotili pár holek v kimonu no a odcestovali do středu Kyóta. Pod hlavním nádražím jsme dali rámen a saké. To saké nebyl moc dobrý výběr, tak třeba příště. Na nádraží jsme i našli dva Čechy. Říkejme jim třeba tým Járy Cimrmana Pokecali jsme, vyměnili tipy, razítka (znalci geocachingu) a zdrhli na vlak na hostel. Ještě jsme se předtím stavili v další Yodobashi kameře a omrkli elektroniku.

Nádraží v Kyótu bylo fakt velké, najít naše krosny a vůbec se dostat na správnou stranu bylo něco. Malá ukázka jedné strany nádraží:

A na závěr jsme dojeli do Nagoyi a dali si náš luxusní ryokan. O něm něco musím napsat.

Jmenuje se Kyoya Ryokan a už jsem tu byl i posledně. Je to naprosto luxus. Majitel je pohodový veselý člověk, snažící se vše anglicky vysvětlit (celkem mu to jde, i když je vidět, že s angličtinou zápasí). Ukáže a nechá si vyzkoušet, jak se zadává kód na vstupních dveřích. Provedl nás celým ryokanem, ukázal zahradu, kuchyňku, kde se dá natočit a ohřát voda, vyprat, kde jsou kompíky na net, tiskárna, až po provedení vlastním pokojem a ukázání sprch. Náš pokojík, byl spíš pokoj. Oddělený záchod a koupelna s vlastní minivanou (menší, za to hluboká), lednička. Hlavní místnost a spaní pro tři lidi. Předpřipravené a povlečené futony (co převlíkají snad každý den), masážní křeslo (fakt, prostě velké masážní křeslo, za 300yenu na 15 minut, ale nevyzkoušeli jsme). TV s 1080i kvalitou, Mac připojený na internet i s úložištěm filmů (eng, jap titulky) na asi 1TB storage. No, wifi zdarma je samozřejmostí. Náš jediný pokoj měl vstup do sprch přímo (ostatní jdou přes zahradu). Jak to napsat, ony to jsou sprchy ale ty japonské. Takže jdete do sprch, dámy napravo, páni vlevo. V předmětnosti se svlečete a odložíte si vše do proutěného košíku. Sprchovat se dá pojaponsku na stoličce a polívat se vodou, nebo přepnout na sprchu. Po kompletní očistě si skočíte do velmi horké lázne, s výhledem na zeleň, do kamenného bazénku. Vše vám zpříjemní ještě yukata a obi zdarma (každý den čisté), kartáček, šampón, tekuté mýdlo a nevím co ještě. Nepotřebujete víceméně nic vlastního, to vše za nějakých 4k yenů na den (v třípokojovém pokoji). Na zahradě byl i foťák, kterým se mohli hosti vyfotit.

Zahrady byly za zhruba za 150yenů. Co vám budu povídat, krásně zelená příroda, jezírka, mostíky, kameny, ryby, sem tam želva. Na spoustě míst jsme se fotily. Nebít v pozadí pár mrakodrapů, tak ani nepoznáte, že jste ve městě.  O zahradách vám více řeknou fotky.

Nebo video:

V downtownu jsem vyzkoušel jeden místní obchod s jídlem a dal si pár zeleně vypadajících jídel, chuť čajová a v celku dobrá. Heren jsem běžně prošel asi tři. V jedné byla opravdu luxusní beatmania s čistým displejem a tlačítky.

Koukl jsem se i na A bomb domek (překvapivě vypadá pořád stejně a doufám, že tak ještě dlouho vypadat bude). V piece parku jsem nikoho z týmu nenašel a tak jsem zamířil zpět do ulice v downtownu. Dá se do ní dojít přímo z půlky piece parku, když se jde do středu města.

Werk s Ithil byli v Hiroshimě poprve, takže dali všechny místa k ní se vztahující. Včetně muzea, parku a tak.

Večer jsme odjeli do Osaky a ubytovali se v jednom velmi levném hostelu. Kvalita odpovídala ceně. Pokoje malé, což by ani tak nevadilo. Hlavně ten smrádek a teplota, co se nedala vyvětrat. Ve společenské místnosti jsme pokecali s pár lidma, včetně francouzů, co místem projížděli. Vyměnili jsme si pár tipů a šli každý zvlášť spát.

Den osmý byl spíše odpočinkový. Zajel jsem si do Kyóta a do 3rd Planet. Povyzkoušel všechny možné hry na metaly (tokeny) no a večer zase zpět. Jak vypadají tyhle házecí, hrající, blikající a všemožně lákající přístroje vám přiblíží videa.

== zde budou metal videa, az se donahraji ==

Zaujaly mě i všelijaké sázecí hry, nejen nějaký ten fotbal ale hlavně dostihy. Japonci mají zřejmě hodně rádi koníčky a holdují takto i virtuálním koňským dostihům.

Večer opět do Osaky. Skočili jsme na jedno jídlo v podobě sushi, na kterém si Werk pošmákl. Snad jen mimo těch olidní

Takže pro dnešek náhradní plán, 3rd Planet a pak ještě jedna herna po okolí. Do 3ky jsme se dostali celkem snadno – tramvají. Mají tu jen dvě linky, takže stačilo najít tu správnou, dekódovat symboly a pak jet. Jedna cesta (kamkoliv) stojí 160yenů.

Řetězec 3rd Planet je na velmi slušné úrovni. Řekl bych, že vede Taito Game a 3rd Planet je hned za nimi. Mají více chechtálkových her (hry s a o tokeny). Ať už sázkové automaty na koně či fotbal (vše virtuálně), tak pacinko na tokeny, i jednoruke bandity (digitální). Dále takové ty „strkačí“ automaty, kde jezdící hrabičky před sebou tlačí mince. Jsou tu však více sofistikované než u nás. Více mechaniky, více mini her, větší automat. Hudební hry však mají také. Nejlépe vám to asi přiblíží (tajně natočené) video:

Zamluvili jsme si líste v Toho Cinemas. Chtěli jsme jít na Avengers, ale nedávali je (budou až asi 17.8.), takže jsme šli na John Carter: Between two worlds. Dávali 2D a 3D verzi, zeptali jsme se jakou technologii mají dělané 3D, jestli polarizací nebo shutter. Měli polarizaci (super), ale dneska to už nedávali. Takže vyhrála eng vere s jap titulkama, dve dé. Koupení lístků úplně v pohodě, žádná obsluha, prostě automat, kde si naklikáte, vyberete si lístky, zaplatíte a vytisknete. Přesně to, co u nás dělá „blbá blondýna“. Zbytečná pozice. Nu, kino samo o sobě spíše normální, jako je u nás. Japonský trailer na Avengers nebo zákazy natáčení a rušení byli vtipně podané.

Než začal film, měli jsme 2h čas, navštívili jsme druhou hernu (na jméno se mě neptejte, nějaké kanji prostě). Cestou jsme našli jeden krám s řekněme mangou, později měli i anime, action figurky, hry, video hry (takové ty přebalené recyklované). A pod zástěrkou 18+ pak i koutek pro dospělé (video a literaturu).

V druhé herně to bylo docela dost zajímavé. Přeskočím zakouřený a hlučný koutek, kde byly jen metal hry, a fightovačky. Z toho zajímavého z hudebních her byly tři automaty.

Beatmania The Final – což je jedna beatmnia ještě před IIDXkem. Má tedy jen 5 kláves, turntable je u obou hráčů vpravo od kláves. Hra má taky už snad 10 let, takže docela prehistorická grafika.

Dále tu byl jakýsi Shamisen Hero – brnkačka sekyrkou na shamisen. Stačilo držet správnou barvu ze tří možných a správně hrábnout do strun.

Poslední byla DanceManiax, což j řekneme DDRko, ale jen mácháte rukama nad senzory. Červená nahoře, modrá dole. Ale timming byl krutopřísný.

To je pro dnešek vše. Večer jen klasický upload fotek, blogování, sprchaa spánek.

Skočili jsme na hotel, po hodině se ubytovali a hurá na Sakurajimu.

Sakurajima je místní sopka (ehm, aktivní) a je to jedna z největších aktivních, které tu mají. Cesto tam nám urychlil trajekt, co jede nějakých 10-15 minut (za 160yenů). Na Sakurajimě je teda spousta popílku. A nejen tam ale jako že všude. Moc moc jemný černý prášek / popílek, lítá ve vzduchu, lítá do očí a spadnout do něj určitě nechcete. Aspoň poznáte, jak dlouho tu parkuje jaké auto.

Sopka opravdu pěkná a velká. Navštívili jsme i visitor centrum a něco se o ní dozvěděli. Sejsmologické senory jim běží na Linuxu (Ubintu), cool. Pak modely sopky, kdy jak vybouchla a kudy tekla láva. Pak rozbor místních nerostů, poblíž byl i mikroskop.

Prošli jsme se venku a z dálky mrkli na kanál, kudy případně poteče láva do moře. Na pár kamenů jsem i vylezl, ale jsou opravdu hodně ostré, takže jsem nějaké pokročilejší lezení odložil na jindy.

Pro lepší popis sopky se raději podívejte na fotky.

Cestou zpět jsme to vzali přes footspa, tedy lázeň pro nohy. Opláchli a napařili jsme si zde nožky. Dali jsme se do řeči i s místníma dvěma japonci. Dozvěděli jsme se, že pracují na ponorce (u sonaru a torpéd). Zní to celkem neuvěřitelně, ale no, mi to ponorku viděli z trajektu. Takže asi nekecali Víc nám o tom ale neřekli, prý tajné. Dozvěděli jsme se ale další zajímavé věci, dostali jsme tip na sushi (jen si správně překreslit symboly), vyměnili jsme si kontakty, nějaká ta fotka, no znáte to. I jsme i v pohodě japonsky pokecali jako jestli vítr fouká ze sopky sem nebo tam, a jak to musí být naprd, když fouká na město. Jednoho námořníka žena byla z Okinawi, tak nám zjistil, jak dlouho to trvá na Yakushimu (kam jsem se chtěl vydat). Prostě i nějaká neznalost jazyka nebyl problém.

Cestou trajektem zpět jsem dal trochu detailnější fotku ponorky. No, na to, že to bylo foceno mobilem, celkem dobré ne?

PS: dle Filipa „Yuushio class, diesel-elektrická útočná ponorka. Od roku 1980 spuštěno 10 kusů, Výtlak 2 200 tun, posádka 80 mužů, dostup 300m.“

No a než jsme šli na pokoj, tak zase nějaká ta herna, znáte to. Tahle byla zastávku od Izuodori a asi slavila nějaké čtvrté výročí nebo co. Za 100yenů byly dva kredity, a na každý kredit asi 4 songy (v Jubeatu, 3 na IIDX, 5 na PNM). Bylo tu trochu plno, ale pohoda, dalo se čekat. Nebyl tu nejmodernější DDR X3 kabinet, ale za to kultovní DDR mix 6tka (Max). Jj, vyzkoušel jsem. Max300 byl ale až moc hardcore s tímhle judge.

Večer cesta na hostel, nějaký rámen po cestě (omylem jsem si objednal s vajíčkem místo s masem, ale co no), koupel (sprcha), upload fotak a nahrávání videí. Opět jsem šel spát někdy ve 3 v noci.

A probíhala vcelku zajímavě. Řeknu vám něco o místním metru. Je neskutečně rychlé. A nejen tady, ale v3ude v Japonsku. Opět koupení lístku na 5 vteřin, turniketem se víceméně jen projde – lístek vložíte na jedné straně a na druhé vyjede. Žádné fronty, žádné zdržování, smysluplná navigace pro kohokoliv, vždy víte, kde jste, kde jsou výlezy a jaký kam vede. Záchody luxusní, jak klasické japonské tak moderní japonské (jak popsat jednoduše modernost .. no asi 8 tlačítek). A free wifi, rychlá registrace (jméno, email), na 15 minut, pak vás odpoví a je třeba se připojit znovu. Rychlost? Asi 20Mbit.

Tímto moderním metrem jsme dorazili až k nejbližší zastávce u Robosquare. Cestou k němu jsme dali jeden krámek na jídlo, menší sportovní hřiště, koukli se na velké hřiště zdejší školy, prošli park s robotem, koukli na Hilton a tak. Na místní řece (no spíše by se to dalo považovat už za moře) pluly tři lodě, jedna tažná, jedna na bagrování dna a pak loď kvůli dohledu. Měli co dělat, aby projeli pod mostem. Stropu mostu se dotkli rukou a pak se ještě museli klucí sklonit. Dát to o 10 minut později nevím nevím.

Teď k vlastnímu Robosquare. Samozřejmostí jsou moderní budovy všude okolo, zeleň a skvěla architektura. Vlastní Robosquare je muzeum robotů. Od tuny modeli pejsku Aibo, přes mluvící Hello Kitty, po míčky kopací stroje postavené na ARMu. Také přehlídka jak hráli roboti ve filmech a prostě celá zajímavá historie. S Aibem se dalo i pohrát, šprechtí ale jen japonsky a asi jsem neměl úplně nejlepší přízvuk, takže moc neposlouchal. Vrní a ňufá ale pěkně.

Od celé hodiny byla i robo-přehlídka, spatřili jsme jednoho tančícího a zpívajícího robota:

Po robosquare jsme si to namířili k moři a trochu se v něm proběhli. Celkem v pohodě, jak teplota okolí, vody, tak i písek. V moři bylo trochu řas a chalohuy, ale nic co by nějak zásadně vadilo.

Našla nás tu i partička Korejců, tak jsme si dali pár vzájemných fotkách a prohození pár slov jsme se zeptali na Starcrafta 2, no, ale neznali.(teda znali, ale Idra, PUMA ani MC to nebyl). Škoda.

Prošli jsme se po molech, koukli na pár místu tu a tam, a trochu se prošli po pobřeží.

Večer procházka přes městečko (obchodní blok) postavený na řece. Moc pěkné.

Cesta pěšky, z ryokanu přímo zhruba 30 minut. A jak bych popsal vlastní hernu? No, je tam prostě všechno:

• Dance Dance Revoluiotn X3 vs 2nd mix
• Beatmania IIDX (19) Lincle
• Jubeat (4) Copious
• Dance Evolution (1) arcade
• Project Diva (2)
• Reflec Beat (2) Lime light
• Sound Voltex
• Guitar Freaks (11) XG3
• Drummania (11) XG3
• Pop’n Music (20) Fantasia
• Taiko no Tatsujin
• Rhythm Tengoku
• Music GunGun2

Nejlépe vám atmosféru a arkády přiblíží videa, tady jsou:

To bylo přízemí, a teď suterén:

Vzali jsme si za 1800yenu na 3h přístup do horních pater (3.,4.,8.), kde to vypadá takto:

Před 2 lety to bylo lepší, není tam teď tolik hudebních her. 8. patro je sportovní, tam jsme jen prošli. Zajímavosti tohoto patra byly:

• Házečka míšků na senzorovou obrazovku, hra až pro 4 hráče, a v házení míčků po čemkoliv dodal pěkné mikro
•  Konami párty hra (řekněme něco jako jsou minihry v Mario Party), jen více Konami a japonsky zaměřené. Ovládání přes tři barevná tlačítka a pak finálové hlavní akční zlaté tlačítko. Návod na prvních pár vteřin a pak jen button mashing. Hrál jsem za Jueat, Ithil a Smooche a Werk za kostru.
• Trochu autíček (samozřejmě přes síť) na Initial D simulátorech. Byly pekelně nahlas.
• Vyzkoušel jsem automatický ping pong. Je to klasický pinčes, jen vám míčky nadhazuje automat a na druhé straně stolu opět senzory, co detekují, kam se míček dostal.
• V beatmanii jsem zkoušel dát „2.den“ ale nepovedlo se, tak mám aspoň „3.den“ na SP

K herně prozatím vše. Kousek vedle byl velký obchodák s elektronikou Big Camera. Velmi velmi velmi mnoho nejrůznějších zařízení a hračiček.  Z těch zajímavějších třeba nové barvy Eneloop baterek (hnědo-zelené), včetně Disney edice s postavičkami. Taky tu je spousta příslušenství k mobilům, od adních krytů, ochranné fólie, tretek a přívěšků k mobilům (i postavičky do audio portu), až po solární nabíjecí baterie – tu jsem si jednu vzal. Patra s audio technikou praskají ve švech po sluchátkách, televizích, všech možných 3D zařízeních. Nechybí ani mixážní pultíky. Našel jsem i 3D helmu, které přehraje nejrůznější formáty, jop 3D má, a i celkem jednoduché ovládání. Budoucnost se blíží.

Po cestě nějaké to jídlo, ať už palačinka se zmrzlinou a ovocem, nebo running sushi.

Večerní horká lázeň v ryokanu a spát.

Z Osaky jede do Namby přímé metro, tak celkem jednoduchá 20minutová cesta. Nambu jsme skrz na skrz prošli (no dobře, tak spíš to, co se za 5h stihnout dalo). Spousta obchodů a zábavy všeho druhu.

Testnul jsem místní Subway, funguje velmi podobně jako stejné řetězce v jiných státech. Možná jen, že ta wasabi omáčka na konec nebyl moc dobrý výběr.

Našli jsme zde jednu hernu s Dance Evolution arkádou. Spousta lidí, jak uvnitř tak venku, asi tak to vypadalo. Místní obsluha herny lákala lidi, vysvětlovala, a předváděla, jak se hra hraje. Spíše to byl místní nadšenec, kterému se opravdu líbila jeho práce.  Hodně lidí stínovalo (zejména A Geisha’s dream), zkusili jsme to taky (žádná sláva, ale náznak tam byl ) S borcem jsem ještě dal řeč, jak to jde, co je ve hře nové a tak obecně jak to tu tu vypadá. Následovalo rozloučení, společné foto a odchod.

Přes jednu či dvě odbočky jsme došli až na slavný most v Nambě (ten s tou reklamou běžícího sportovce). Opět pár fotek a kochání se vzhledem a oblečením místních.

Před koncem jsme zmerčili jednu sushi restauraci v pátém patře a otestovali ji. Werk zkusil pár ryb (nejspíš), já s Ithil jsme se zakousli do sladkého. K běžné ceně jídla připočítejte na každého asi 400 yenu za rezervaci (nevim), ale i přes neznalost japonštiny dobrá zkušenost.

Můj výběr byl sladší:

Dál zkráceně následovala cesta zpět na nádraží, pár krámků po okolí (jeden měl luxusní zelený koutek). Ve Fukuoce byla půlnoc, takže rychle do ryokanu, vybalit futon, v yukate zdrhnout do lázně (39stupnů), a vytuhnout.