Dodatek: Stránky CzechFolks.com PLUS zůstanou nadále přístupné a anglicko-české stránky CzechFolks.com budou pokračovat ve vydávání a doufejme, že v častějších intervalech. Děkujeme za Vaše komentáře a příznivá slova.

Třeba takhle: jdu u nás v Hannoveru ulicí a koukám, tamhle mladá maminka tlačí kočárek. V kočárku robátko, nad kočárkem na dřevěné tyčce černý praporek se smrtí hlavou a zkříženými hnáty. Nu, žádná vzácnost; trička se znamením smrtihlava jsou ke koupi málem na každém rohu, emblémy smrti se zdobí řidiči silných motorek i zpěváci populárních kapel (ostatně ve chvíli, kdy píši tyto řádky, i jeden prezidentský kandidát), a zahlédl jsem vlát vlajku pirátského řemesla, nevhrdlolžu, i nad zahrádkářskou kolonií. Na dětském kočárku, pravda, působí poněkud divně, nevymyká se však trendu doby. Bylo by asi užitečno připomenout, jestli to někdo sám neví, za jakým účelem vyvěšovali karibští piráti praporec s lebkou a hnáty: aby ochromili hrůzou posádku lodi, již se rozhodli vyloupit, zbavili ji vůle k obraně. Což nám možná přijde protismyslné; řekli bychom, že by se posádka s vyhlídkou strašlivého konce měla bránit tím urputněji. Ale fungovalo to. Když se trik vydařil, piráti, nestojíce o svědky svého činu, posádku i pasažéry povraždili a naházeli do moře; cestující dámy nejdřív znásilnili, načež jim podřezali hrdla a naházeli do moře také. Co? Není nám při té představě tak trochu těsno kolem žaludku?

Asi jak komu. Mládež počítačové generace, ale i mnohý občan zralého věku (neříkám že rozumu) má sklon pokládat smrt za cosi příjemně vzrušujícího, a přitom vlastně neškodného. Proč také ne, když se pokaždé týká jenom těch druhých, že ano. Sedí mládeneček před obrazovkou, sápou se na něj gangsteři, talibánci, jaký je čí vkus, nebo zase zlovolní mimozemšťané, skřeti a jiné takové stvůry, ale on… klik, klik, zlé stvůry se hroutí, prchají, kamsi se propadají, sláva, mládeneček jest vítězem. Nebo také není; když nekliká dost pohotově; potvory ho přemůžou, ale taky žádné neštěstí, nastartuje novou hru a oplatí jim to i s úroky. Jak zábavné! Proč si nezastřílet i na jiný cíl, když je to jen taková hra? Netvrdím, že příčina newtownského i jiných masakrů je pouze tahle; jsou i jiné a je jich dost. Jedno ale mají společné: ztrátu schopnosti rozlišit hraný děj od skutečného: na počítači, na videu, v biografu, kdekoliv se vraždí málem že s úsměvem. Takže co: zakázat počítačové hry a násilná videa? To bychom na to šli jako ti, co chtějí zakazovat zbraně, a právě tak bezvýsledně: nelegální kopii si každý uličník koupí stejně snadno jako si každý gauner koupí nelegální bouchačku. Výsledkem by byl jen znamenitý, velevýnosný kšeft jak s pokoutními kopiemi, tak i s bouchačkami. Co ale jinak?

Možná tohle: vzít počítačových střílenic chtivého mládenečka za ouško a přivést ho dejme tomu… na pitevní sál. Do takové té lednice, co tam leží těla s cedulkou na palci u nohy. Ať si sáhne, ať pocítí mrazivý dotek smrti. Kdyby to nepomohlo, na dálnici k bouračce, přihlížet, jak záchranná četa vystříhává rozbité, zčernalé pozůstatky lidských bytostí z vyhořelých vraků. Možná by se našemu mládenečkovi udělalo tak krapet šoufl; i vzít ho za druhé ouško a odvést zpátky k počítači: teď si zahraj. Drsné, že. Šokující. Mládeneček by tu podívanou mohl odnést psychickou poruchou, rovněž jeho lidská důstojnost by mohla doznat škody. Ale třeba by se vrátil z virtuálního světa k přirozenému stavu mysli, začal by rozlišovat, co je chlad smrti a co legrace. A masakrů střelnou zbraní by, kdoví, ubylo, třebaže konec jim nebude nikdy, neboť osob se sebevražednými sklony byl a bude vždy dostatek.

Ono totiž v newtownském i jiných případech opravdu jde primárně o sebevraždu a až druhotně o vražedný akt, jakkoli desítky postřílených dětí pochopitelně otřesou veřejností víc než mladý zabiják, obrátivší nakonec zbraň proti sobě. Ani nejsou sebevraždy na rozhraní dětství a dospělosti nic zvlášť nového; děly se takové věci odedávna, z neopětované pubertální lásky, pro pětku z matematiky, z jiných podobně nicotných důvodů. Nové je, že dnešní mladík (dívka zřídkakdy) rozhodnuv se zúčtovat se životem, musí strhnout spolu do smrti co nejvíc jiných, nezúčastněných, jimž do jeho soukromých starostiček nic není. Proč? Snadná dostupnost zbraní? Zábava na stisk knoflíku, při níž se zabíjí, jako když se pečou housky? Slabomyslná móda smrtích hlav a jiných emblémů hrůzy, skýtající duševně nevyzrálým mládenečkům, (někdy i prezidentským kandidátům) příležitost na sebe upozornit, zaprovokovat si, sem se všichni dívejte, na mě individualistu, na mě mimořádného…? Ani to není nic nového, tak dlouho chtějí všichni být individualisty, až jsou všichni stejní. Úpěnlivá snaha o odlišení, matka stádnosti, řeklo by se. Nebo… chce se možná vraždící jinošek pomstít za svůj neúspěch? Všimněme si, jak často a téměř zpravidla jsou dějištěm takových scén školy, což by, mimochodem, stálo za podumání, nejde-li v našem školském systému něco nakřivo.

Dobře; pronikli jsme tedy, dejme tomu, pod povrch problému, ale právě že jen pod povrch; pokusme se ponořit hloub, až tam, kde tkví nejvlastnější příčina. Lze o ní vést dlouhé rozhovory, ptám se však, není-li jí osobní nezkušenost, nedostatek vlastního zážitku smrti. Kdo z dnešních mladých lidí vůbec viděl zemřít člověka? Sám jsem se setkal bezprostředně se smrtí, nepočítám-li scénu z devátého května 1945, kdy jsem jako dvanáctiletý kluk viděl houf jakýchsi chlapů umlátit v rámci národní odvety a rozdupat na krvavou kaši nějakého Němce či kolaboranta – takový zážitek už utkví v paměti – za celých bezmála už osmdesát let života jen jednou: to když jsem pomáhal mamince oblékat zesnulého dědečka, než přijedou funebráci. Dědeček zemřel u nás doma v posteli, takže mám aspoň tuto vzpomínku. Dnes odcházejí přestárlí členové rodiny ze života vesměs v posteli nějakého starobince či nemocnice: přiběhne sestra, pane doktore, pacient ten a ten asi umřel! Pan doktor tu zvěst přezkoumá, potvrdí, sepíše potřebné lejstro, nařídí převoz, příbuzní se s nebožtíčkem setkají až zase v krematoriu. Snad je to tak účelné, nevím. Něco tomu ale chybí: pohled, dotyk, bezprostřední účast, zamyšlení nad mystériem smrti. Následkem toho pak lhostejnost, neúcta, pocit, že smrt je cosi spíš obtěžujícího než důstojné zakončení života, co se nás osobně netýká, a v důsledku všeho třeba i to newtownské vraždění. Co s tím… nevím, nebo spíš se zdráhám vědět. Jak tak všechno vypadá, nepokládal bych za vyloučené, že nám budoucnost – ani nemusí být příliš vzdálená – chybějící zkušenost zase podá na talíři, až se budeme divit. Že svět zase bude slzavé údolí a zubatá bezprostřední průvodkyní člověka jako bývala… ale to by byl námět jiného povídání.

Prosím váženého čtenáře o prominutí, že ho obtěžuji tímto pochmurným tématem zrovna v prvním čísle nového ročníku, ale nějak mi to nedalo, když jsem četl o tom newtownském mordování. Stala se tragická věc a zajisté je třeba hledat způsoby, jak zamezit opakování. Pro začátek třeba ne zakázat – to bývá málo platné – ale ozřejmit těm, kteří to ve své otrnulosti nechápou, co znamenají symboly hrůzy, jimiž se zdobí.

Hannover, 8. ledna 2013

***

Článek, který vyšel v časopise Polygon, byl u nás otištěn s laskavým svolením autora pana Luďka Frýborta, kterému touto cestou děkujeme.

Koláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Luďka Frýborta:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ludek-frybort/

Prožil jsem různě pěknou řádku let
a možná více zla než dobra konal.
Je čas své dluhy vracet zpět
a ne jak zbabělec se chovat.
Ni jeden den prožívat jen planě
a ztrácet krásu života a světa
a nechat plynout všechno odevzdaně,
když vím jak šíleně čas spěchá.
Chci všechno dobré i zlé vnímat.
Děti a ženy, úsměvy i pláč,
Nechat se láskou znovu rozechvívat,
neptat se zbytečně, co jsem byl a zač.
Vždyť k ničemu jsou moje časté nářky,
radost i smutek, pohoda i žal.
Životem nelze projít bez porážky.
Přijímám všechno, co mi vždycky dal.
Teď musím proto hledat co jsem dlužen
a ne před úkoly utíkat.
Abych mohl být nazván taky mužem
A ne slabošsky naříkat.

Jen nežít nadarmo.V namyšlené pýše
a překonat ji cennou skromností,
aby můj život nebyl jenom klišé
a nepropad se v celu marnosti.
A když tak koukám, i to je vlastně pýcha.
Připsat si něco o čem jenom sním.
Právě ta malost někde ve mně vzdychá.
To lepší možná ani nevlastním.

***

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Dubského:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-dubsky/

Těm, kdož neuvěřili, střižen bude šat z ohně a hlavy jejich budou polévány vodou vroucí, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich, a pro ně jsou připraveny důtky železné. A kdykoli odtamtud budou chtít odejít, budou tam vráceni a bude jim řečeno: „Okuste trestu spalujícího!“

To vám povím, že je poctivé katolické peklo ještě holá ozdravovna proti tomu, co nás všechny čeká, až padneme do rukou Alláhovi! A padneme mu do nich jeden jako druhý, my křižáci a nevěřící, leda by svatá kniha koránu nemluvila pravdu. Ale to je slabá naděje. Zeptejte se kteréhokoliv muslima, i nejvlažnějšího: poví vám, že korán samozřejmě pravdu mluví, čistou, úplnou a nepochybnou. Běda! Náš Pánbíček sice umí taky trestat, ale jen všelijaké zloděje, mordýře a smilníky, a ti ještě mají dobrou možnost se z toho vykroutit lítostí a pokáním. Alláhovi se nevykroutíš. Aby nám dal střihnout roucho z plamenů, nemusíme nikoho zamordovat, postačí, že jsme věděli o existenci víry Prorokovy, ale nedali se do ní zapsat. A to ještě začíná každá súra koránu slovy Bi ismi l-láhi rahmáni ráhimi, Ve jménu Boha milostrdného, slitovného. Hrůza pomyslet, kdyby takový nebyl.

No, když je to tak, řekl by si někdo, bude nejlepší přestoupit na islám, a máme vymalováno. Ale nemáme. Alláhův zákoník nezná žádné odstupňování trestů: buď budeš odměněn rájem, nebo propadneš peklu. A hotovo. Dostat se však do ráje, to je slalom mezi velmi úzce nastavenými tyčkami, jimiž neprokličkuje jen tak ani muslim. Stačí málo – a šup! už má střižený šat z ohně a na hřbetě důtky železné. Nedodrží některý z rituálních zákazů, napije se například piva nebo nedopatřením sní něco smaženého na sádle, a už je i nejzbožnější muslim v pekle. Nebo to v svatém měsíci Ramadánu nevydrží hlady a něco slupne; nebo si v týž čas zazpívá; nebo vynechá jednu z povinných pěti denních modliteb; nebo se sblíží s křesťanem či s židem; a nakonec i pohoví jakékoliv lidské radosti. Neboť jest psáno: Kdož touží po životě pozemském a jeho ozdobách… to jsou ti, pro něž v životě budoucím je pouze oheň připraven; marné bude to, co zde vykonali, a nicotné bude to, co zde dělali. (súra Húd: 18-19). Tedy žádné pokání, žádné dobré skutky, nic: jednou jste si dopřáli světského potěšení, pacholci, a už se vezete. Musí být, řeknu vám, v pekle pěkná tlačenice, křesťané s židy a se zhřešivšími muslimy na jedné hromadě; komu vlastně je dovoleno vstoupit do bran ráje? Proč vlastně, když se to vezme tak kolem dokola, vůbec Alláh stvořil pokolení Adamovo? Jestli je zlé a zavrženíhodné všechno, co hezkého člověku svět skýtá, jestli podtrženo a sečteno zbývá ze všeho hrstečka těch, jimž se podařilo proklouznout slalomem prokletí do ráje, kdežto všichní ostatní se smaží v pekle… nebylo by při takovém riziku nejlepší nebýt vůbec stvořen? Člověk se až musí divit, nač mají muslimové tolik dětí, když to s nimi nakonec má dopadnout takhle.

Toť se ví, ne každý muslim bere příkazy své víry v plné a doslovné vážnosti; existuje i starý, mnohem vlídnější a tolerantnější islámský směr, zvaný súfismus; chápající učení Prorokovo spíš jako soubor symbolických podobenství. Příkladem súfického myšlení může být legenda o básnířce Rabíja al Al´adawíja al Qaisíja, která prý chodila po Basře s vědrem vody v jedné ruce a s pochodní v druhé. Otázána, proč to dělá, odpověděla: „Chci nalít vodu do pekla a zažehnout požár v ráji, aby zmizela opona obojího, a nikdo už aby se nemodlil k Bohu ze strachu z pekla nebo v naději na ráj, nýbrž jen pro Jeho věčnou krásu.“ To je skutečná moudrost, s níž je možno se ztotožnit, takovým muslimem bych dovedl být i já. Chyba ale je, že myšlenky súfismu nenacházejí potvrzení v koránu, tak jak je napsán, takže zejména v přítomné době stále víc nabývá vlivu směr opačný, saláfismus, vycházející z jeho doslovného znění. A je to znění agresivně nelítostné, děs vzbuzující, v sadistických trestech si libující.

V Saláfismu je uvedených zákazů málo, takže k nim přidal další, bez jejichž dodržení se nelze nadít vstupenky do ráje. Největší nebezpečí pro spásu duše představuje pravému muslimovi žena. Kdo nechce přijít do pekla, nesmí se jí dotknout, nesmí s ní prodlít v nepřítomnosti příbuzných ani s ní promluvit, jelikož, jak jest řečeno, je v takovém rozhovoru Satan třetím. I jen podívat se na ženu je hříchem, i sama sexuální touha, která dojde naplnění až v ráji. Proto je žena tvor opovržený, s nímž je radno nakládat tvrdě a bez soucitu, aby se nějaké něžné touhy ani nedostavovaly. Zakázáno je poslouchat ženský zpěv, hudbu, obzvlášť na strunné nástroje, o výtvarných projevech ani nemluvě. Ba samo myšlení (fikkrun) je vrcholně podezřelé: myslet není věřit, kdo myslí, stává se nevěřícím. Mozek je jako osel, dovozuje saláfický mudrc: doveze člověka k bráně paláce (ráje), ale chce-li do ní vstoupit, musí nechat osla venku. Proto zbožný muslim nemyslí, nýbrž jednoduše věří a dodržuje příkazy své víry. Kritiku, slovem či písmem, nepřipouští saláfismus ani pomyšlením. Kdo kritizuje, je odpadlík; a odpadlictví se trestá smrtí.

Z toho ale plyne, že je sakramentsky těžké, vlastně téměř nemožné se dostat k slastem ráje, zejména pro mladého mužského, jemuž se sexuálními choutkami dělají boule za ušima. Existuje však způsob, jak všechna úskalí obejít a dostat se rovnýma nohama k dívkám velkých očí tmavých, jichž nedotkla se ruka muže ni džina žádného: džihád. Nikoli jeho symbolická forma, jak jej chápe súfismus, boj s nedobrými stránkami vlastní povahy, nýbrž válečné tažení, jež může být ukončeno až podrobením světa nevěřících. Kdo je v něm zabit, zamíří bez ohledu na předchozí poklesky přímo do ráje se všemi jeho příjemnostmi. Neboť …oni bojují na cestě Boží – zabíjejí, a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho (ráj) pravdivý, daný…  v koránu. A kdo věrněji dodržuje slib svůj než Bůh? (Súra Pokání: 112). Lze tak pochopit, že mladý muslim, napojiv se přísným učením saláfismu, si připevní na tělo pás s výbušninou a jde zabít sebe i jiné ve jménu Božím. Jak jinak by došel své touhy než smrtí v boji proti nevěřícím? A přitom ho to nestojí skoro nic, jen ztrátu pozemského života s jeho bezvýchodností, v němž dělej co dělej, stejně přijdeš do pekla. A nepokládej ty, kteří na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a Pána svého odměny užívají, a radují se z toho, co Bůh jim z přízně Své uštědřil… (súra ´Imrámova rodu: 169-170).

Když jsem se v čase svého mládí učil arabsky, přišel mi divně slovesný vzor katala. Katala, katalat, kataltu, = zabíjí, zabíjíš, zabíjím… Že někdo občas přijde k zabití, to už je světa běh; ale dělat z toho mluvnický příklad… Až mnohem později mi došlo, že je tahle gramatika výrazem arabské, islámem poznamenané duše. Násilné usmrcení, vražda, chceme-li, není v určitých případech zločinem, ani nezbytnou okolností obrany, ale příkazem, bez jehož naplnění není cti na tomto světě ani spásy na onom. V tom je islám ojedinělý. Neplatí obvyklý poukaz, že i my křesťané jsme… To se ví, v temnějších úsecích dějin byl ve jménu Krista také prolit nejeden žejdlík krve, ale nikdy ze samé podstaty víry, čtěme Evangelia z konce na konec, nikde v nich není výzva k opovržení a k nenávisti, nikde nenajdeme imperativ – zabij! Islám je náboženstvím míru, tvrdívají obvykle na takové výtky jeho obhájci. A vskutku, sám výraz islám je formou substantiva as-salamu, mír. Nutno však dodat, že mír výhradně mezi muslimy navzájem, k němuž se ostatní mohou připojit, nechají-li svého odporu a přijmou jeho pravdu. Do té doby platí meč a roucho z ohně střižené a důtky železné. Tvrdívá se rovněž, že násilnické pasáže koránu ve skutečnosti takové nejsou, to že jen nějaký zlovolník je vytrhl z kontextu… člověk by nesměl korán znát, knihu tak chaoticky nesouvislou, že kdo v ní najde nějaký kontext, zaslouží si být vyznamenán řádem Sherlocka Holmese.

Pro to vše nám, západním pochybovačům, připadá islám nevěrohodný, místy dětinský, jinde nepřiměřeně ukrutnický, jeho svatá kniha pak především nudná. Arabská duše je však ustrojena jinak; a kdyby i nebyla, dotlačí ji k tomu zakotvení v tradici, z níž vystoupit je nemyslitelné a nemožné. Těch několik muslimů, kteří svou pochmurnou víru otevřeně kritizují nebo se jí dokonce vzdali, nám může být vzorem statečnosti, jaké je na pokrytectvím poznamenaném Západě málo. Mám před sebou zpověď jednoho z nich, nazvanou „Vývoj džihádistovy mysli.“ Měla by se stát povinnou četbou pro všechny, kteří se utěšují, že teror je jen zvrhlý výhonek islámu, proti němž je absolutní většina muslimů imunní. Není. Dr. Tawfik Hamíd názorně ukazuje, jak snadno mladík z intelektuální, světsky orientované rodiny podlehne vábení terorismu.

Malý Egypťan Tawfik se ve škole setká s křesťanskými (koptickými) spolužáky, s nimiž si zpočátku hraje, brzy však zjistí, že jsou u ostatních v opovržení. A nejen oni; i muslimské děti, o nichž je známo, že nedodržují půst nebo jiná přikázání islámu. Atmosféra nadřazené pohrdavosti Tafwika přivede k přesvědčení, že nevěřící jsou podřadné bytosti, jež je nejen dovoleno, ale přikázáno nenávidět. Ve vyšší třídě je přítomen promítání filmů o výbojích raného islámu; ty v něm vzbudí obdiv k vítězným hrdinům a touhu být také takový. Však pravil Prorok: „Bylo mi nařízeno Bohem, abych bojoval a zabíjel všechny lidi, dokud neřeknou – není boha mimo Alláha!“

Během studia medicíny se jednak seznámí s přísně saláfistickou organizací Džamá islamíja, jednak je přítomen pitvám. Obojí ho přivede k pocitu, že život na tomto světě je bezcenný, bezvýznamný ve srovnání s životem skutečným, jenž nastává po smrti. K organizaci se připojí, poslouchá nenávistná kázání, čte saláfistické knihy, nechá si narůst vous, přestane se smát a vyprávět vtipy, je vážný, ve vztahu k ostatním přísný. V tomto stadiu se střetne s nejúspěšnějším trikem agresivního džihádismu, jehož podlost západní myšlení nedovede docenit: jakýkoliv, i bezděčný styk s  ženou je přísně zakázán, zato je celá saláfistická literatura prolnutá vysoce erotickými pasážemi s úmyslem roznítit v mladém čtenáři sexuální představivost. Pak už stačí setkání s dr. Ajmánem Zawáhírím, aby uvěřil, že jeho posláním je naplnění Alláhova příkazu: připojit se k ozbrojenému džihádu.

„Jakmile se mi podařilo potlačit mé svědomí,“ píše Tafwik Hamíd, „byl jsem připraven přijmout násilí bez pocitu viny.“ Není pak už nesnadné se dát naverbovat do teroristického výcvikového tábora, stačí se dostavit do jisté mešity a podepsat závazek, ostatní už organizátoři zařídí sami.

Tafwik Hamíd má štěstí – nebo také smůlu, jak se to vezme: tváří v tvář přípravě na nelítostné vraždění se v něm probudí otcova kriticky liberální výchova. Začne pochybovat o tezích saláfismu, prodělává těžký vnitřní boj, až dojde k závěru: „Uvědomil jsem si, že ubližovat nevinným lidem je nemorální, a náboženská teorie, která velí k válce proti nevěřícím, musí být zkažená.“

Jak se mu podařilo uniknout z teroristického tábora do novozélandského exilu, už Tafwik Hamíd nepíše. Hledá útěchu v diskuzích se súfickými duchovními s jejich radostnou zvěstí, že člověk má být dobrý a mírumilovný ke všemu lidstvu; pravý smysl násilných veršů koránu že bude objasněn o soudném dni. Ale ani jim, vykladačům dobrotivého islámu, už nedokáže věřit. Cítí, že ty smírné věty neodrážejí skutečnost; že nejsou než víc než zbožná přání, obrázek islámu, jaký by ti hodní pánové jej chtěli mít. Stejně jako nabádání jeho intelektuálního otce mají touž chybu: neodpovídají psanému svědectví Prorokovu, nejsou podložené teologicky. Spíš se musí obávat, že ti, jimž je na Západě poskytnuta všechna demokratická svoboda, jakou sami ve vztahu k nevěřícím s výrazem nejvyššího opovržení odmítají, ho dřív nebo později dostihnou a naloží s ním tak, jak islám káže nakládat s odpadlíky. Islám, ne islamismus, abychom se pořád něčím nekonejšili.

Co z toho vyplývá pro nás, křižáky a nevěřící… asi zanechat iluzí. Bylo by krásné, kdyby naším partnerem v dialogu civilizací byl smírný, přemýšlivý súfismus, ale není. Máme co dělat s hlasateli vražedného džihádu, kteří nezaváhají ani na okamžik, nadejde-li příležitost k naplnění nenávistných, dobyvačných, opovržlivých veršů koránu. Nedejme se zmást řečni o náboženství míru; je to maska k ukonejšení důvěřivců, za níž se skrývá nelítostná tvář islámu. Nespoléhejme se příliš na umírněnou většinu, již se mezi muslimy domnívají vidět dobré duše; většina není umírněná, jen zatím neprobuzená; neodmítá nenávistnou část svého učení, jen ji neuvádí ve skutek. Postačí povzbudit, poukázat na méněcennost světa nevěřících, na domnělé křivdy, vybídnout k opovržení, inspirovat se příkladem dávných dobyvatelů a sdělit, že není jiné cesty, jak se vyhnout hrůzám pekla, než mučednická smrt… a armáda sebevrahů se dává na pochod. Slyšeli jsme prezidenta Ahmadínedžáda vyslovit větu vy milujete život, my milujeme smrt, a mysleli jsme si, že žertuje. Nežertoval. Nejsme jako oni; čím dřív se s tím zjištěním vyrovnáme, tím bolestnější vystřízlivění si uspoříme.

Naše civilizace se nachází uprostřed války o svou existenci, bohužel války zatím jednostranné, v níž jedni útočí, druzí zkoušejí, jakým ústupkem by útočníka uchlácholili. Ta strategie nefungovala nikdy a nebude fungovat ani tentokrát. Je třeba přijmout boj, v němž není naším protivníkem hrstka bláznivých fanatiků, jak jsem si sám dlouho namlouval, nýbrž sama nejvlastnější ideologie islámu. Komu se to zdá být přehnané, ať si přečte zpověď dr. Tawfika Hamída. Nebo rovnou korán.

 ***

Fotokoláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Luďka Frýborta:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/ludek-frybort/

]]> http://czechfolks.com/plus/2013/02/27/ludek-frybort-zrod-teroristy/feed/ 1 http://czechfolks.com/plus/2013/02/27/ludek-frybort-zrod-teroristy/ http://feedproxy.google.com/~r/Czechfolksplus/~3/GbWb612JlJY/ http://czechfolks.com/plus/2013/02/27/vladimir-vondracek-pribehy-zemske-atmosfery-aneb-za-vse-muze-klima-nebo-pocasi-40/#comments Wed, 27 Feb 2013 05:49:59 +0000 admin http://czechfolks.com/plus/?p=29142 „Počasové perličky“ z 2. světové války – Francie

Operace DYNAMO

Ve sladké Francii se hned na počátku a pak na konci 2. světové války „odehrály“ dvě velké události – operace DYNAMO a operace OWERLORD. A je jasné, že při obou sehrálo svou roli počasí – v té první menší, v té druhé pak mnohem větší…

V bitvě u Dunkerque sehrál hlavní roli hrdý Albion. Probíhala od 24. května do 4. června roku 1940. V bitvě o Francii známou Maginotovu linii Němci poměrně snadno prorazili a během května v „Blitzkriegu“ pokořili Nizozemí a pak Belgii. Západní spojenci – Britové, Francouzi a Belgičané byli koncem května obklíčeni u přístavního města Dunkerque. Situace spojenců byla beznadějná, a tak nový ministerský předseda W. Churchill rozhodl 26. května o celkové evakuaci všech vojenských jednotek. Operace DYNAMO tak začala 27. května a skončila 4. června 1940. Počasí evakuaci střídavě přálo, ale občas zazlobilo. Už koncem května se dostavily letní bouřky a průliv La Manche byl neklidný, v některých dnech nízká oblačnost sice chránila před leteckými útoky, ale ztěžovala naloďování.

Hlavní problémy však byly samozřejmě technické a organizační. Mělo být evakuováno asi 370 000 vojáků a, pokud možno, i nějaká vojenská technika. Byl nedostatek vhodných lodí, minová pole byla na obou stranách průlivu, v něm operovaly německé ponorky, Němci měli tehdy převahu i ve vzduchu a dokonce nebylo jisté, zda všechna spojenecká vojska dosáhnou přístavu dřív než Němci.

„Lodní“ problém byl vyřešen tím, že se na britských ostrovech přihlásili dobrovolně snad všichni námořníci a rybáři, kteří dali k dispozici sebe a své malé čluny. Jak se ukázalo, bylo to řešení přímo geniální! Při naloďování bylo třeba používat obrovské vlnolamy, které vyčnívaly do moře. Jako náhradní mohla byla používána nákladní auta zaparkovaná v dlouhé řadě do moře. Zpočátku probíhalo naloďování velice pomalu a podařilo se evakuovat pouze 5000 vojáků. Později, když se podařilo evakuaci zorganizovat, to bylo více než 30 000 vojáků za den. Přesto tisíce vojáků operaci nepřežilo.

Evakuace a boje pokračovaly do rána 4. června, kdy se německým vojskům podařilo prolomit francouzskou obranu. Do té doby bylo evakuováno asi 338 000 britských a francouzských vojáků. Nepodařilo se evakuovat posledních 40 000 francouzských vojáků, kteří kryli ústup a dostali se do německého zajetí. Britský expediční sbor pak zanechal na plážích všechnu svou těžkou výzbroj. Navzdory porážce skončila Operace Dynamo úspěchem, protože se podařilo zachránit obrovské množství vycvičených vojáků.

W. Churchill charakterizoval události ve Francii ve svém projevu k poslanecké sněmovně jako „kolosální vojenskou katastrofu“, kdy „jádro a mozek britského expedičního sboru uvízl v Dunkerque“. Záchranu mnoha tisíců vojáků však označil za „zázrak vysvobození“.

Operace OWERLOD

Na jaře 1944 se schylovalo k další velevýznamné operaci na západní frontě a není sporu o tom, že vylodění Spojenců v Normandii jako začátek osvobozování Francie patří ke stěžejním bodům 2. světové války. Na invazi se připravovaly obě strany. Němci budovali Atlantický val od Norska až po Francii a očekávali úder spíše v nejužší části průlivu La Manche. Na druhé straně kanadská vojska provedla pokusnou invazi už v srpnu 1942 u přístavu Dieppe, ale bohužel velmi neúspěšně s obrovskými ztrátami. Velké zkušenosti ale získali Spojenci při vyloďování v severní Africe a na Sicílii a blížil se rok 1944.

Maršál E. Rommel byl možná jediným z německých generálů, který odhadl místo invaze a nařídil na přelomu roku 1943 a 44, aby opevnění na nordmanském pobřeží bylo posíleno, mimo jiné i o kůly, které měly zabránit přistání spojeneckých zásobovacích kluzáků. Americký generál Hobart pak navrhl upravit tank Shermann na tank obojživelný a novinkou byly i obrovské umělé přístavy, vyráběné v Anglii pouze pro potřeby invaze. Ta byla podle původní předpovědi meteorologů naplánována na den 5. června 1944. A konečně jsme na své správné parketě …

Počasí v prvních červnových dnech nebylo příznivé, meteorologové na obou stranách to potvrdili a Rommel si dokonce dovolil odjet na pár dní na dovolenou domů do Německa! Původní předpověď na den 5. června však slibovala zlepšení a spojenci už nechtěli čekat. Snad i věděli, že Rommel není ve Francii. Bohužel předpověď nevyšla! V plánovaném dni zuřila nad průlivem La Manche bouře, a tak Spojenci museli operaci odložit zejména kvůli vysokým vlnám a vlnobití na vyloďovacích plážích a pro nemožnost nasadit parašutisty a letectvo.

Aby spojenci neztratili výhodu momentu překvapení, operace OVERLORD pod taktovkou generála D.D. Eisenhowera začala hned druhého dne, tedy 6.června 1944. Ještě za tmy a časně ráno bylo moře sice ještě rozbouřené a mnoho plavidel se ve vlnách potopilo s těžkou technikou i s lidmi. Během dne se ale počasí postupně zlepšovalo, dne 7. června už do oblasti zasahoval výběžek tlakové výše a vojenské operace největšího vylodění v dějinách lidstva mohly zdárně pokračovat. A tak zejména na začátku, ale i v dalším průběhu této invaze, se podepsala naše milá atmosféra svým počasím mírou nemalou!

Jak to všechno dopadlo, je všeobecně známo. Průběh a hodnocení válečných operací tedy ponecháme vojenským historikům, neboť nám to zcela jistě nepřísluší! My ale víme své…

***

 Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Vladimíra Vondráčka:
  http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-vondracek/

Ilustrace – Wikipedie otevřená encyklopedie

Každý měsíc jsem si pravidelně kupovala časopis Plamen. Když vyšel Hrabalův epos Bambino di Praga, byla jsem šokována nad syrovostí jeho pohledu. „Na veřejný záchodek se jde po schodech dolů, úroveň města značně stoupla, vždyť celé bývalo o několik metrů níž. Soustřeďuji se při močení na sirku,“ taková slova, to bylo na tehdejší dobu něco neslýchaného. Pokračovala jsem: „Matka Boží s chrámu Týnského… zatímco ona nabízí své srdéčko z diamantů, nikdo nepřichází ani pro šutr.“ Přesně tak jsem to hltala a cítila. A zároveň jeho Etudy – překrásné laskavé věty, které hladí jako padající listí: „První láska. Když špičky prstů spočinuly na ubruse, tvé ruce vytvořily souhvězdí Casiopei, Hadí korunku. Dva trojúhelníky smíchem se neustále měnící a přece stejné. Smávala jsi se jako hrací strojek ukrytý v mariánském obrázku…“

Nebo ta nezapomenutelná povídka o přejeté srně. Pan farář sebral srnu ze silnice, strčil ji do kufru, umyl si ruce od krve a v domě, kde se měly konat křtiny, vyndal z kufříku poniklovaného Krista a skleněnou konvičku. Rozsvítil svíce, ale vtom mu tatínek pošeptal: Raději všechno přeneseme, tady to bude vhodnější. Ale proč? Zeptal se pan farář, než se dovtípil. Pane faráři, my jsme tady na tom stole za svobodna, vlastně já, ne my… tam, jak je Kristus, ona měla vlasy a tady na rohu, jak je ta konvička, měla to… Tak to musíme přendat, řekl pan farář a přendávali a přendávali, až nebylo kam a pan farář rozhodl: Tedy to necháme tak, jak to je. Stejně je to všechno symbol, ale…stisknul tatínkovi loket, ale jedině život je skutečnost a už to děťátko přineste, ať ty křtiny začnou…

A ještě nádherná Majitelka hutí. „Jsem zase na huti. Už zdaleka vidím nosičku Jarmilku, jak vleče kbelíky s polívkou. Je v šestém měsíci, otvírá ústa a znovu se přesvědčuji, že jí chybí celá půlka chrupu. Ale ona je prostá a tím i kráska krásek. Kráčím podle ní a šeptám: Tak Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu? A ona odpovídá: Až pokvetou hovna!“ Nemohu pokračovat, neboť tehdejší život na huti, aby mohl být popsán s ryzí realitou, vyžadoval, že si autor nemohl vybírat slova. Na tehdejší dobu, byl Hrabalův pohled na život v továrnách prostě šok. Pokud vím, tak v knížce byl text upraven a všechna šťáva z povídky byla rázem pryč.

Pana Hrabala jsem řádně ocenila a postavila jsem ho na stupínek nejvyšší, až po následující výzvě. Spisovatelé dostali za úkol napsat vánoční povídku ne delší než 100 řádek rukopisu, v níž bude použito v abecedním pořadí alespoň jedno ze dvojice určených slov:

Bohumil Hrabal jako jediný použil všechna slova a ne na přeskáčku, ale jedno za druhým a jeho povídka měla hlavu a patu a daleko předčila povídky ostatních našich spisovatelů. Tím rázem jsem ho vysoko ocenila a věděla jsem, že to bude jeden z našich velkých spisovatelů. Povídka Jmelí byla zveřejněna v Plameni č. 12/64.

Jmelí – Bohumil Hrabal

„Mám hlad jako azimut,” houkl pan Weronick na celý sál hotelové restaurace, sotva sem vstoupil po schodech ze svého pokoje. Našel si místo ve volném boxu, brzy za ním přišla už napůl udělaná slečna, aby jej opravila: „Snad jako mamut. Já tak ráda jmelí!”

„Adoptovali mi nohu,” sdělil pan Weronick své sousedce, která byla zvyklá respektovat mužské zvláštnosti, takže ho už nepřesvědčovala, že mu nohu amputovali, „a myslel jsem si, že budu mít míň hladu, když mám míň těla, ale příroda si bahní ve své rovnováze, bastard fidli – hlad mám pořád stejný, ta druhá je teď asi hladovější.“

Když jsem si přečetla povídky ostatních spisovatelů, kteří ostatně použili z každé dvojice jen jedno slovo, nebylo co dodat. Pan Hrabal použil ve své povídce Jmelí všechna slova, tak jak šla za sebou a povídka měla šťávu, hlavu i patu a ještě pointu.

Od té doby si ho nesmírně cením, miluji jeho Slavnosti sněženek, Krasosmutnění a Postřižiny. Vážím si ho pro jeho vřelý vztah k lidem, pro lásku, kterou do povídek vkládal. Jeho povídky nebyly umně fabulované, jeho povídky, to byl plnými hrstmi nabíraný dobrý život. Jednu jeho větu nakonec: „To jsme si, volové, nejvíce dali, když jsme zatoužili vyměniti si přední nohy za ruce. Krucifix.“

Tuto vzpomínku věnuji panu Bohumilu Hrabalovi k jeho stoletému výročí narození, které celý národ oslaví příští rok, 28. března 1914.

***

Koláž  pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

 Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

V nedávných presidentských volbách to byl právě odsun, který zdvihl vlnu emocí. Po témeř sedmdesáti letech se ale těžko hodnotí. Navíc hodnotí většinou ti, co u toho nebyli, co tuto dobu neprožili. Ať jsou na kterékoliv straně, znají tyto události většinou pouze zprostředkovaně. Byla to výjimečná doba a události se valily příliš rychle. Dnes je těžké se vžít do zjitřené nálady po válce, kdy národ tolik prožil, zkusil – a tolik nenáviděl!

„Já jsem pamětník, i když mi bylo jen 14 let“

píše mi jeden čtenář. Zpracovala jsem jeho kusé vzpomínky. Pro ty starší to nebude nic objevného, ale věřím, že CF plus má i mnoho mladších čtenářů, pro které budou mít vzpomínky na tuto dobu svoji hodnotu. Třeba pak sáhnou po skutečných historických pramenech, aby se o této době dověděli víc.

V pětačtyřicátém po konci války národ slavil, byl šťastný.

”... Nyní se dáme do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také zde v městě Brně s Němci a všemi ostatním. (Potlesk) Můj program je – a já se tím netajím – že otázku německou musíme v republice vylikvidovat…“ (Potlesk, volání Výborně!).  

(z projevu presidenta dr. E. Beneše 12. 5. 45 na radnici v Brně)

Na prvním sjezdu národních socialistů prezidentův poradce dr. Prokop Drtina přednáší svůj projev a vyzývá:

„ …Prvním úkolem při zakládání nového života: vyčistit republiku celou a úplně od Němců… Abychom toho cíle dosáhli, musíme začít s vyháněním Němců z našich zemi ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat. Každý z nás musí pomoci v čištění vlasti…”                         

(DRTINA II 62-64).

Národ slavil… Současně se však v lidech probudily ty nejnižší pudy a vzedmuly se vášně. Nastal čas zúčtování. Křivdy dušené během šestileté nacistické okupace se nevybily jen na skutečných pachatelích, s viníky se svezli i nevinní. Nikoho nenapadlo uvažovat o tom, jestli právě tenhle člověk za něco může. Tak to prostě bývá, ale je to omluva?

Západoněmecké prameny uvádějí, že ke konci války se na československém území nacházelo skoro 3,5 milionů Němců. Od prvních květnových dnů 1945 začalo jejich hromadné vyhánění nejen ze Sudet, ale i z vnitrozemí. Také soudy a popravy probíhaly ve všech městech a obcích. Současně se v květnových a červnových dnech mezi Němci množily sebevraždy. Odůvodněný strach ze znásilňování dívek a žen bez ohledu na jejich stáří vedl k sebevraždám celých rodin.

Jisté je, že se v době okupace, a dokonce i v posledních dnech, kdy už bylo jasné, že válka je prohraná, mnoho Němců chovalo hrůzně. Neméně hrůzně se chovali i Češi, zejména ti, kteří se předtím ze strachu či z prospěchu přidali na stranu okupantů a teď se snažili zahladit stopy. Násilí plodilo zase jen násilí. U mnohých zmizely všechny zábrany, zbyla jen chuť se mstít, oplatit stejnou mincí. Chuť zabíjet.

Nic z toho nelze ospravedlnit.

Vidím to jako dnes…

Vesnicemi pod památným Řípem, kde se podle legendy kdysi zastavil praotec Čech, se táhly kolony německých zajatců, vojáků i namátkou sebraných a přihnaných civilistů vedených takzvanými Revolučními gardami s červenými páskami na rukávech. Říkalo se jim také gardy rabovací, což mnohé napovídá. V nich se soustřeďovali samozvaní vykonavatelé moci, kteří se chopili výzvy některých českých politiků k co nejrychlejší čistce a naplňovali ji podle svých představ krvavou skutečností. Měli moc. Mohli soudit i zabíjet. Mohli vše.

Teď Gardy hnaly svůj konvoj z Prahy pěšky k německým hranicím a beztrestně uplatňovaly svou zvůli. Tyto pochody si v ničem nezadaly s pochody smrti židovských koncentráčníků během války. Stejně jako oni šli tito lidé bez vody, bez jídla. A u silnic zůstávali ležet ti slabší, co nestačili. Byl to divoký odsun.

Bylo mi 14 a viděl jsem…

Jeden starý muž si u silnice sedl a řekl – už nejdu, už nemůžu. Kluci si většinou tuhle podívanou nenechali ujít. I já jsem viděl jeho krvavé, oteklé nohy. A ten gardista jenom řekl, – Jak chceš, dědku…

Bylo mi čtrnáct, ale tuším, kde asi leží…

U cest i v polích stála opuštěná vojenská vozidla, tak jak jim došly pohonné hmoty. Jejich posádka se snažila aspoň pěšky dostat se někam do bezpečí.

Někteří nedošli, měli smůlu…

Vyprávělo se, jak jednoho německého vojáka chytli v lese místní výrostci sotva o pár let starší než já. Jen tak, pro svoje povyražení. Ještě dnes se mi příčí napsat o té exekuci něco víc, chvástali se jí velice barvitě a u starých mladých povětšinou sklízeli obdiv.

Vím, že by měl ležet někde v polích, ale ta krajina se tolik změnila a ti, co ho pohřbili, už tu nejsou. Snad aspoň dnes bychom mohli říct – ať je jim ta česká země lehká…

Jedné koloně RG dovolily pár hodin na odpočinek, ale mám zato, že jen proto, že i revolucionáře bolely nohy. Anebo se mezi nimi našel někdo milosrdnější, protože zajatcům směla být donesena voda. Moji rodiče měli studnu, to tehdy ještě nebylo samozřejmostí. Přišel k nám německý voják, byl oblečený v řadové uniformě wehrmachtu, tvrdil, že není Němec, ale Rakušan; že na vojnu prostě musel a že Hitlera nenáviděl… No ovšem.

Věřit – nebo nevěřit?

Dostal u nás vodu i chleba, třeba mu zachránil život, říkám si. Rádi jsme je neměli, ale teď byli poražení a kromě nenávisti budili i soucit.

Přišel další voják a kýblem nosil koloně ze studny vodu…

Nemohl jsem si pomoct, zatínal jsem pěsti…

Viděl jsem v něm německého policajta, který u nás ani ne před rokem udělal v domě velkou šťáru a poté i u všech našich příbuzných. Můj otec byl tehdy totálně nasazen v železárnách na Kladně, doma byla jen moje matka a já. Pamatuji se, jak přišli dva, český i německý policajt, oba řvali německy a těžko říct, který víc a hůř, rozhazovali postele a skříně, celý byt zpřevraceli naruby… Matka se tehdy zhroutila.

Co hledali, jsme se dověděli až později…

Jenda, muž mojí tety, uschoval židovskému sousedovi před jeho deportací do Terezina sbírku zlatých mincí. Jak se to prozradilo, nevím, nejspíš na nějaké udání, ani o to nebyla bohužel nouze. Němci u něj nic nenašli, a tak udělali prohlídky v širokém příbuzenstvu po vesnicích.

Přišli i k mému dalšímu strýci… Podobně jako u nás se ani u něj nic nenašlo, skřínka se sbírkou zlatých mincí ležela bezpečně utopená pod vodou ve studni. Přesto prohlídka strýce vyděsila tak, že mu pod dojmem řvaní a výhrůžek povolily nervy. Příští den skřínku sám vylovil a odvezl do Prahy na policii… Co na to říct?

Pro strýce Jendu to mělo ovšem fatální následky, hned nato ho odvezli na Pankrác. Kupodivu dostal advokáta, kterého napadlo z jeho pomoci udělat naopak vylákání majetku na židovi, to byla tehdy polehčující okolnost – taková to byla doba! A tak se jednání táhlo až do revoluce a osvobození… To byla šťastná náhoda, protože to mohlo dopadnout mnohem, mnohem hůř!

Ano, Němci se chovali zrůdně a ne každý našinec vydržel. O to víc pak nenáviděl! Teď se našla příležitost k odplatě, a ta byla velmi, velmi krutá…

Vláda změnila rétoriku

a když viděla, jaký běs se urval ze řetězu, utáhla opratě: Němce je třeba odsunout, vše musí proběhnout humánně, nesmí docházet k přestřelkám, vždyť se dívá celý svět…

 ***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Psát povídky není mojí parketou, ale občas se pokouším vyprávět příběhy. Snažím se přitom obejít Hemingwayovu zásadu pravící, že každý opravdový příběh končí smrtí. Mám rád veselé příběhy se šťastným koncem

Na pardubickém výstavišti se chystala první jarní zahradnická výstava letošní sezóny, výstava – jak moudře poznamenala známá tvář televizní obrazovky – zahradník ing. Vlastimil Šindelář – v této roční době předčasná. A právě na ni, možná také předčasně nebo dokonce omylem, jsme se v rámci hobby magazínu Receptář angažovali s expozicí. V sobotu měl ve zdejší ČEZ aréně, umně předělané z hokejového kolbiště na rozkvetlou jarní louku, držet poradnu Vlastík Šindelář s Jarkou Pechovou. První z nich ovládá pěstování a využívání léčivých bylinek a nadto dokáže zájemcům poradit, jak správně založit vlastní bylinkovou zahrádku. Druhá je zase odbornicí na jednoduché „hrníčkové“ recepty chalupářské a chatařské kuchyně, což byl pro mnohé návštěvníky námět tuze praktický. Jako „principál“ celého podniku, s důvěrou nominovaný ředitelkou marketingu Receptáře Ing. Lenkou Mieresovou, jsem usoudil, že by nebylo na škodu, kdyby se oba protagonisté nejprve představili na vlnách Českého rozhlasu Pardubice, který se v regionu těší zasloužené pozornosti. Manažeři rádia v čele se sympatickým ing. Radimem Jelínkem nám vyšli vstříc, a tak jsme první vystoupení naplánovali hned zkraje předposledního únorového týdne, tedy na pondělí, druhé pak na čtvrtek v témže týdnu, aby první dobrý dojem v mrazivém únoru zbytečně nevyprchal, jako levné parfémy.

Na naléhání kolegů jsem Jarušku do Pardubic raději doprovázel osobně, neb jsme chtěli předejít tomu, aby se nám někde po cestě, jako už tolikrát, ve víru života ztratila tak, že ji už nenajdeme. A pokud ano, tak až sejde sníh z posledních šumavských horských samot. Cesta z Lysé nad Labem (kde Jaruška přestoupila z pražského vlaku Elefant do mého francouzského renaulta), do sto kilometrů vzdálených Pardubic probíhala dobře. Pravda, celkový dojem byl přece jen pokažen tím, že polovinu plánované cesty jsme museli absolvovat po státovce, neboť ono pondělí jako na potvoru nikde nebyly k dostání nové dálniční známky pro rok 2013, až na malé pumpě, situované v polích kdesi u Nymburka. Pokud ne dosud, pak určitě od Nymburka vymezený čas plynul v příjemném rozpoložení a město hokeje a perníku nás vlídně uvítalo po necelých dvou hodinách jízdy, proložených malou přestávkou. Auto jsme s důvěrou zaparkovali na odstavném parkovišti za nezvykle nízký peníz, který činil rovných 20 Kč za celý den parkování. V Praze by nás podobný podnik vyšel 50 x dráže. Parkoviště asi bylo i hlídané, soudě podle toho, že se z auta můj mobilní telefon, který jsem si tam jako obvykle zapomněl, tentokráte neztratil.

Ze záchytného parkovitě jsme rázně vyrazili do ulic, ve kterých měl navrch ledový únorový vítr. Asi v polovině předpokládané trasy jsme zjistili, že nevíme kudy dál. Jaruška pohotově odchytila mladého muže, který, jak se ukázalo, také nevěděl, kde se rozhlas nachází, ale na rozdíl od nás si dovedl poradit. Podle názvu ulice dokázal na svém miniaturním, přesto však chytrém mobilu vystopovat správnou lokalitu s přesností deseti centimetrů. A pak, že nová technika k ničemu praktickému není. Je, ale musí být ovládána poučenou, tedy především mladou generací, pro kterou je všechno „super“, až na nás starší, které už moc nebere.

Do desáté hodiny, tedy do začátku živého hodinového vysílání, zbývala ještě chvilka a my usoudili, že bude moudré, když někde v okolí posnídáme.

Vůkol ulice Svaté Anežky České, kde se studio pardubického rozhlasu nachází, bylo k uhlídání mnoho malebných míst, v dobrém smyslu slova poznamenaných historii. Důstojné měšťanské domy ze 16. století byly upravené a jejich fasády natřené tlumenými barvami, ke kterým ani přísní památkáři nemohli vznést; jak je jejich zvykem, žádnou připomínku. Leč nasnídat se nebylo kde. Až kousek dál, za rohem, jsme objevili útulnou, v tuto ještě ranní dobu kupodivu téměř plně obsazenou kavárničku, zdobící přízemí malého hotýlku. Majitel nám vyšel vstříc, ale horkou kávu, natož pak snídani nám k naší lítosti nenabídl. Zato se nás decentně zeptal, o který z volných pokojíčků stojíme! Mistr tesař se očividně utnul. Špatně nás ocejchoval. Milenci, jsme nikdy nebyli a snad tak ani v sychravé pardubické ráno nevypadali. Nebo snad ano? Nevím. Každopádně, i když v dobré víře, leč neznajíce taje místních obyčejů a lokalit, jsme ke snídani patrně vyhledali místo poněkud netradiční. Nakonec jsme přece jen posnídali – v nedaleké cukrárně v Bartolomějské ulici. Po ránu již neobyčejně milá slečna cukrářka nám doporučila malé presso s velkým zákuskem, který opravdu, ale opravdu chutnal jako od maminky. Hlad byl zahnán a nebezpečí kručení v břiše, které v rozhlase při živém vysílání z pochopitelných důvodů nemají rádi, zaplašeno.

Samotné vysílání probíhalo hladce navzdory tomu, že „utáhnout“ hodinové živé vysílání, přerušované toliko třemi písněmi, zjevně nebylo partem pro začátečníka. To však nebyl Jaruščin případ, neboť ona je na rozhlasových vlnách „jako doma“ a navíc každého předem odzbrojí laskavostí a smyslem pro humor. Nehynoucí zásluhu na dobrém vyznění naší „live“ relace nepochybně měla paní šéfredaktorka Mgr. Jitka Slezáková, která interview s přehledem dirigovala jako kdysi Mistr Talich Českou filharmonii.

Cesta z pardubického rozhlasu na místní záchytné parkoviště proto ubíhala zvesela a s úsměvem na rtech. Cestou jsme v jedné z malebných pardubických uliček objevili antikvariát, citlivě vedený charismatickým Michalem Bartošem. Vůně knih a starých tisků se zde harmonicky mísila s vůní člověčiny, a našinec si tu připadal jako ve zlatých časech. Jarušce jsem doporučil ke koupi Prevostovu knihu „Manon Lascaute“, kterou sám vlastním, a proto vím, jak je dobrá a v tomto prvním vydání dokonce vzácná. Přece v knihovně zavedené básnířky, chlubící se 6 básnickými sbírkami tenhle klenot světové literatury nesmí chybět. Sám jsem si z antikvariátu nakonec neodnesl bílé porcelánové nástěnné hodiny (řka, že i stojící hodiny ukazují dvakrát denně přesný čas), nýbrž malý, celkem nenápadný obrázek s náboženským motivem, o jehož přiměřeném kýčovitém provedení by se dalo s úspěchem polemizovat. Nicméně dotyčný obrázek byl korunován stručným nápisem, hlásajícím: „Kde víra, tam láska“, a to nakonec rozhodlo. Bylo mi hned jasné, že tenhle slogan umožňuje několikerý výklad a pán přitom ani nemusí být filosofem. Když jsem obrázek později doma pečlivě vyčistil, opravil a zavěsil na stěnu mé pracovny, ještě téhož večera jsem se s ním směl pochlubit řediteli pelhřimovské tiskárny NTP, zastavivšího se u nás, jeda náhodou kolem. Po vypití kávy jsem na obrázek s pýchou ukázal a doprovodil vystínované písmo svým výkladem. Bedřich Kocman s laskavostí sobě vlastní prohlásil, že ona slova na svatém obrázku možná platí, ale podle jeho názoru toliko do konce dubna. Na prvního máje prý bude mnohé jinak. Neodporoval jsem mu, neb maminky a páni ředitelé mají vždycky pravdu.

Naše rozhlasové obracení Pardubických na víru časně jarního zahradničení kupodivu zabralo.

Výstava se vydařila, účast byla hojná, perníčky křupavé a pivo dobré. Určitě k tomu svoji troškou do mlýna přispěla i Jaruška s Vlastíkem, kteří sice jsou mistry svého oboru, ale přitom se neberou příliš vážně. Možná by se slušelo zvolat: Kde se to v nich vzalo a bere? Ode mne to přece mít nemohou!

===

Pozn. redakce: Doporučujeme všem našim čtenářům poslechnout si velmi zajímavý a hezký rozhovor s naší autorkou a spisovatelkou paní Jaroslavou Pechovou na stanici Český rozhlas Pardubice (11. 02.), kde se v pořadu „S Jaroslavou Pechovou nejen o jejích hrníčkových kuchařkách“ dozvíte mnoho zajímavostí z její literární činnosti a života.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Milana Richtermoce:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/milan-richtermoc/

Foto pro CzechFolks.com © Milan Richtermoc a jeho archív

Budova je zachovalá, v dobrém slohu, hlediště je vybaveno pohodlnými sedadly, jeviště plné moderní techniky, ale ty hry. Spíš hrátky, než hry, v lepším případě komedie, špatní herci a ještě horší režiséři.

Přesto o sobě autor, režisér i herci prohlašují, jak jsou dokonalí, jak skvěle hrají, a jak se dílo podařilo. Zkrátka samí oskaroví umělci, vůbec jim nevadí, že publikum píská. A když je divadlo prázdné, je to vinou návštěvníků, ne aktérů podivných her.

Končící prezident se chová jako malé dítě, kterému sebrali hračku, a tak všem musí řici, co si o všem tom dění okolo nás myslel a myslí, i když to nikoho nezajímá.

Amnestií sice všechny překvapil, nejvíc ty, kteří po amnestii volali po celé jeho dvě volební období, vězně. Překvapení to bylo určitě příjemné, i když s takovou amnestií nikdo z nich nepočítal.

Pak překvapil doslova a do písmene i všechny ostatní, zejména obsahem amnestie a tím pádem i jejím rozsahem. Myslím si, paní Müllerová, že diskuze mezi ústavními činiteli, tedy nejen poslanci a senátory, ale i soudci, je z bytečná a nikam nevede, jen zbytečně zabírá nejen obrazovky všech televizí, ale i stránky medií. Ani ústavní soud, ani nikdo jiný ji nepředělá, ani nezmění, hlavně když je o čem diskutovat.

Mám pocit, že se rozvášněné tábory pouze zviditelňují, národ voličů si pak alespoň může povzdechnout, oni ti volení zástupci nejsou v těch sněmech zbytečně, bojují za nás jako lvi.

Podíváme-li se ale po ránu na přímý přenos z parlamentu, vidíme horlivě diskutujíciho poslance a prázdné poslanecké lavice, zřejmě zrovna mluví opozice a koalici to zjevně nezajímá. Tím, že odejdu na gáblík ze sálu, dám protistraně nepochybně najevo, co si o tom jejich příspěvku myslím. Ve Velké Británii sice nejsou poslanecké lavice tak pohodlné jako u nás v parlamentu, či senátu, ale sedí tam všichni poslanci, a to i když diskutuje druhá strana, v čem to asi je, paní Müllerová? Že by je rodiče lépe vychovali?

Aby ta překvapení nebrala konce, překvapil Klaus veřejnost hodnocením svého předchůdce na prezidentském postu, Václava Havla. Zkrátka a dobře, originál za každou cenu. Mě, ale nepřekvapil, paní Müllerová, myslím si, že konečně mohl veřejnosti sdělit, co si o tom Havlovi od počátku myslel. Konečně mohl národu sdělit, jak dobrým prezidentem, na rozdil od Havla, je a byl právě on.

Samochvála prý smrdí, hodnotit však jednou budou dějiny samy. Snad nestranně, pokud si je někdo neupraví, což je v naší kotlině takořka pravidelným zvykem a je jedno, kdo je zrovna u vesla.

Když to národu neřeknou media, tak jim to řeknu já, teď alespoň celý národ ví, a to nezkresleně, jaký jsem těch deset let mé vlády byl a co dobrého mé panování přineslo.

Zkrátka a dobře, konečně víme, kdo je v téhle republice největším Čechem, ale to už jsme jako národ mohokrát poznali, přinejmenším během minulého desetiletí.

Tak trochu mě překvapila paní státní návladní, Bradáčová, zveřejnila nejen svůj měsíční plat, tak i všech svých podřízených. Doslova a do písmene, den následující ji napodobil nejvyšší státní zástupce Zeman. Mimochodem, paní Müllerová, od 8. března budeme mít hned dva nejvyšší zemany.

Musím se ale přiznat, paní Müllerová, že mě to překvapilo, platy to nejsou zrovna malé, trochu mi schází pocit, zda ty platy odpovídají odvedené práci.

Pokud ale jde o prohlášení Bradáčové do tisku, proč tak učinila, tak za to by určitě měla dostala jedničku, mnoho slov o ničem.

Nemám asi právo hodnotit výsledky její práce, včetně práce jejího abtajlungu, myslím tím žalobců, vždyť tomu nerozumím, ale zase tak úžasné výstupy pro rozhodnutí soudů, to v minulosti ani nyní, nebyly a nejsou.
Je pravda, že pokud žalobci, a tím i policie, neuspějí se svými žalobami před soudy, mají to na koho svést. My jsme svojí práci odvedli dobře, ale soudy to špatně pochopily a jejich rozhodnutí neodpovídá našim zjištěním, zkrátka dobře, rozsudek je špatný.

Co si o tom myslíte vy, paní Müllerová, kdo má pravdu?

Představte si to, paní Müllerová, k soudu se vrátil, dnes už jen občan, Ivan Langer. Vrchní soud vyhověl jeho odvolání a vrátil věc soudu nalézacímu, aby jeho žalobu na ochranu osobnosti znovu projednal a rozhodl.

Langerovi se totiž nelíbilo, že o něm v novinách psali, že je napojen na mafiánské struktury, zejména na zemřelého Mrázka.

Na každém šprochu, pravdy trochu, spíš si myslím, paní Müllerová, že ti novináři pravdu měli, ale špatně to napsali, když neměl vazby na Mrázka, tak určitě na další mafiány, anebo snad na podnikatele?

Kdysi se o Langerovi říkalo, že je korunní princ Václava Klause I., tedy pana budoucího prezidenta, a že ho jednou nahradí. V posledních volbách ho ale jeho voliči vykroužkovali, a tak se do parlamentu po dvaceti letech nedostal, asi se divil. Vypadá to, že voliči věděli víc, když ho, jako svého zástupce, nechtěli?

Jeho drahá choť se taky proslavila, odsoudila malíře oslích uší na plakátech politiků, mimochodem na jednom z nich v Olomouci byl i její manžel. Když umělec namítal zaujatost manželky v tomto procesu, řekla, že je spravedlnost sama, a dala mu trest, který si zasloužil; že by tu víru v sebe samého měli v rodině?

Papež Benedikt XVI. napsal dopis všem věřícím. uvedl v něm, že už se na funkci papeže necítí a jako druhý papež v historii, se své funkce vzdal.

Úžasné, kéž by si to vzali k srdci naši politici. U poslanců a členů vlády by jako důvod odchodu z politiky nemusela být sešlost věkem, stačilo by si přiznat, že si už dost nahrabali, ještě lépe, že nemají svým voličům, co nabidnout.

Myslím si, paní Müllerová, že by měli papeže prohlásit za svatého ještě před tím, než skončí svou pouť životem, určitě si to zaslouží, minimálně za to, že poznal, že mu došly síly konat dobro a rozhodl se sám odejít. Musím zvolat, sláva mu.

To o žádném našem takzvaném vrcholovém politikovi bohužel říci nemůžem, škoda. To, co udělal papež, by se mělo tesat do politických učebnic, otázka je, zda nějaké učebnice pro politiky existují?

Taky psali v novinách, že ten vrah, Kájínek, se rozhněval na Klause, protože mu odmítl dát milost, a nesnížil mu trest na doživotí alespoň jen na pětadvacet let. Nevím, zda jeho hněv měl opodstatnění, asi si s prezidentem napadli do oka, možná kdyby mu napsal dopis a pochválil ho, jak dobře prezidentoval, tak by mu Klaus vyhověl.

Jak bych to tak řekl, paní Müllerová, kam ten náš svět spěje?

Jedni neradi odcházejí, jiní rádi přicházejí, někteří poslanci nastupují do věznic, a to i když se cítí být nevinní, jiní jsou raději v Karibiku.

Ti, co nastoupili výkon trestu, tak svojí nevinu dají najevo alespoň tak, že si nechají poslanecký mandát. Divná doba, poslancovat z vězení, no nevím, jak se bude dařit naplňovat poslanecký slib, třeba jen jak poslanec-vězeň bude hlasovat. Možná to Dopravní podniky vyřeší tak, že zřídí novou autobusovou linku, Pankrác – Poslanecká sněmovna, možná by ani v budoucnu nebyla prodělečná.

Když se nad tím zamyslím, paní Müllerová, ta poslanecká odměna za to přece stojí, v base prý je málo práce, a když práce přeci jenom je, tak za málo peněz. Kdežto poslanecký plat uživí nejen rodinu.
Víte, paní Müllerová, asi budu v příštích volbách kandidovat, když ne na poslance nebo senátora, tak alespoň na prezidenta.

***

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/tomas-macha/

Později v roli soudcovské vynesl 150 rozsudků s mnoha šibenicemi.’ V době „slánskiády“ byl s Reicinem zatčen (Reicin byl pověšen) a odsouzen na doživotí, ale po pěti a půl roku propuštěn. ’V roce 1956, kdy jeho oběti ve věznicích skomíraly, byl rehabilitován, shledán bezúhonným a dostal odškodněni ve výši 66 000 korun. Po sametové revoluci v roce 1989 byl soudem za předsednictví Luboše Vlasáka odsouzen k sedmiletému žaláři ‘kvůli jeho největšímu podílu na justiční vraždě generála Píky.’ Vaš se odvolal a díky bývalému hlavnímu vojenskému prokurátoru ČSSR, který Vašovy výkony vhodně překvalifikoval, aby se na ně vztahovalo “promlčeni”, odvolací soud mu vyhověl, Nejvyšší soud to potvrdil, Vaš vítězoslavně jásal a napsal knihu ”Moje persekuce v právním státě.” Dva Vašovy výroky: „Nabádal jsem podřízené, aby používali násilí. Nemohl jsem svou nenávist krotit.” “Na co jsem pyšný? Byl jsem vždy na straně lidského pokroku. Humánního, humanistického pokroku.” Děkuji “blanche komarek” za zaslání tohoto článku. A děkuji Pavlu Palečkovi za film, který zachycuje obludnou kapitolu čs. historie.

Na štěstí v naší rodné zemi nežijí jenom Vašové. Nemyslím, že – pokud nejsme přímo nebo nepřímo okupováni Hitlerovou či Stalinovou soldateskou – jsme tak moc horší než jiní. Alespoň se neodstřelujeme. A ve své rodné zemi nacházíme krajany, kteří jako by patřili do obrozenecké doby, lidi věrně a nezištně pracující na národu roli dědičné. Do této skupiny velmi výrazně patří Miloš Bařinka a Irena Voštová a jejich luhačovické nakladatelství ATELIER IM. Jejich stručný životopis:

Miloš Bařinka, Ing.arch. se narodil 24. 11. 1931 ve Slavičíně, po vyučení se tesařině a studiu na Střední průmyslové škole stavební v Brně absolvoval Fakultu architektury Vysokého školení technického v Brně – 16 let projektoval ve státní firmě SPUO v Brně, 16 let vyučoval na Střední průmyslové škole stavební v Brně dějiny architektury, odborné kreslení a stavitelství. Od roku 1985 působil ve stejné aprobaci na Střední průmyslové škole stavební ve Zlíně.

Po roce 1989 spolu s manželkou Irenou Voštovou založili knižní nakladatelství ATELIER IM. Ve své práci pro nakladatelství se podílí zejména na layout všech knih, jejich grafice a zpracování. V oblasti architektonické a stavební se realizovalo cca 60 staveb, z nichž nejvýznamnější jsou autocampingy, motely, skladové areály. Pozornost dodnes poutají obchodní domy v Prostějově a Prievidze. Věnuje se také činnosti přednáškové. Manželé mají společnou website www.atelierim.cz

Irena Voštová, PhDr. se narodila 11. 08 1940 ve Zlíně, po maturitě na Obchodní akademii ve Zlíně nastoupila do Městské knihovny v Ostravě, kde vystudovala dálkově Knihovnickou školu a zároveň složila státní zkoušku z angličtiny. Po návratu do Zlína pracovala krátce ve zdejší knihovně, absolvovala Pedagogický institut a odtud přešla na Filosofickou fakultu UK do Prahy a studium oboru historie/čeština ukončila doktorátem. Poslední ročníky UK studovala při zaměstnání – učila na středních školách, nejdéle na Průmyslové škole stavební ve Zlíně. Bezprostředně po roce 1989 začala se svým manželem Milošem Bařinkou vydávat knihy, jejichž texty, zejména turistických průvodců, napsala. Jsou uvedeny na www.atelierim.cz. Manželé založili nakladatelství ATELIER IM v roce 1992. Roku 2000 přenesli sídlo nakladatelství i bydlení ze Zlína do Luhačovic.

A je to jejich práce vydavatelská a především vydávání knih exilových autorů, převážně kanadských, která inspirovala tento článek. Je to tato činnost, která si zaslouží náš respekt. Takhle na své začátky vzpomínají oni: “Obnovené naděje po roce 1989 slibovaly, že k jejich naplnění se určitě přiblížíme. Zase jsme se jednou – po jak dlouhé době – dostali do citového “varu” životních ideálů a přestali litovat té dlouhé doby, v níž uteklo mládí, příležitosti i mnoho sil. Dokonce jsme vděčni osudu za možnost originálního prožitku doby, kterou východní Evropa a s ní i naše země prošly. Oběti komunistického zřízení, zmařené lidské naděje i životy, zdálo se, budou napraveny, vzpomenuty, rozebrány po všech stránkách, dozvíme se jména a osudy statečných, budou napraveny křivdy, otevřou se archivy a budeme moci studovat minulost, která měla na svědomí velké temno i zpoždění.”

Na jedné straně Karel Vaš. Na druhé Mioš Bařinka a Irena Voštová. A mezi nimi nepřeklenutelná propast. Někde uprostřed jsou ti, “kteří” (jak je Irena Voštová a Miloš Bařinka popisují) ”bezpečně a s jistotou poznají jen cestu vlastního prospěchu”.

„T.G. Masaryk mluvil o drobné osvětové práci jako základu změn myšlení a postojů. Tak jsme se postupně a nenápadně stávali praktickými nositeli a vykonavateli této myšlenky, neboť naše činnost a práce k tomu přímo vedly. Přáli jsme si v nové době zúročit, kromě znalosti a životních zkušeností, také praktickou činnost, podat svědectví o tom, co bylo, získat svědectví od těch, kteří dobu zachytili ve svých uměleckých, zejména literárních dílech, které z řady důvodů nemohli vydat… Jak pestrou a jedinečnou společností jsme byli obklopeni: politickými vězni, umělci, kteří nesměli publikovat, těmi, kteří museli opustit zemi, neboť jim šlo o existenci a často i o život. Také zde však byli mladí, nezkušení, ale s odvahou a s projevy čistého myšlení a síly a s převážným zaměřením na poezii, eseje a krátké literární útvary. V této pestré společnosti jsme zahájili práci, která přinesla (při vydání cca 86 titulů knih, reedicí a různých jiných nakladatelských počinů (např. vydávání turistických průvodců – vždy simultánně přeložených do světových jazyků – pohlednic, map, skládaček aj.) velmi mnoho zkušeností. Základní zkušenost je negativní: zcela zmizel zájem o knihu, o četbu, a tím se distribuce u mnohých titulů stala takřka nemožnou. S jistou hrdostí můžeme však konstatovat, že se nám dílo podařilo – i když s velkými těžkostmi – nakonec distribuovat do správných rukou.”

V novinách, v kterých tento článek vyjde, můžeme, bohužel, uvést jen stručný přehled vydavatelské práce ATELIER IM. Začneme autory v ČR:

Průvodce Moravou a Slezskem; Luhačovice zblízka a zdaleka; Řezníci a uzenáři (první část cyklu řemesel); KRUTIL, Inocenc: Nevšední osudy Baťova exportéra; TRNAVSKÝ, Viktor: Leopoldov Znamení mých dnů (básnické sbírky s ilustracemi Oldřišky Keithové); KOŇÁK, Zdeněk: Noci a dny – básnická sbírka; VÁCLAVÍK, Antonín (zakladatel československé etnografie a etnologie): Luhačovské Zálesí, Textil v lidové tvorbě – Výroční obyčeje a lidové umění; KARFÍK, Vladimír: Zlín 1930 – 1946 – Vzpomínky (autobiografie předního českého architekta, spolupracovníka L. Corbusiera a Franka Lloyda Wrighta); Morava a Slezsko: (Žd’ár nad Sázavou, Jihlava, Třebíč – Uherské Hradiště, Zlín, Vsetín – Šumperk, Jeseník, Bruntál – Ostrava a okres Karviná –Okres Zlín – Okres Frýdek-Místek – Opava, Hlučín, Krnov, Hradec, Budišov); HOŘEC, Jaromír: Dílna Holderinova (básnická sbírka); Morava a Slezsko I. – část východní; Morava a Slezsko II. – část západní; Morava a Slezsko – Česká republika (spojení I. a II. dílu); HEŘMAN, František: Ráj i peklo – vzpomínky politického vězně z Jáchymova (předmluva Josefa Škvoreckého); POSPÍŠIL, František: E/F-pigramy (básnická sbírka); KADLEC, Miroslav : Slavičín – kostel a farnost sv. Vojtěcha; VOŠTOVÁ, Irena: Hvozdná; GALÍK, Josef: Racková; MÜLLER, Frant. P: Mariánské poutní místo v Provodově – Provodov v minulosti – Báje a pověsti – Luhačovicko – Místní a pomístní jména Drahanské vrchoviny – Krásensko; HOLÍK, Jaroslav: Březůvky v proměnách věků (1406 – 2006); Obnova venkova Zlínského kraje – Revival of the countryside of the Zlin district (soutěž Vesnice roku); VÝSMEK, Zdeněk: Hotelová tajemství; KAFKA, Miroslav: Pověsti a povídačky z kraje pod Komoncem; MELICHÁREK, Milan: PĚT RAN DO ČEPICE – básnická sbírka s ilustracemi Daniely Foltýnové.

Menší publikace, skládačky, mapy a pohlednice:

Okres Vsetín; Písková, Milada – Krátký Vítězslav: Napajedla; Voštová, Irena: Podhradí; Zapletal, Bohumír P.: Zlaté kněžské jubileum 1949 –1999 (Dřevohostice – Radkovy);

Miloš Bařinka Kostel a církevní centrum Zlín – Jižní svahy; Bařinka, Miloš: Velehrad (v české a německé verzi); Bařinka, Miloš: Závišice, Slavičín, okres Nový Jičín, Okres Přerov, Okres Kroměříž…;

50 druhů pohlednic s moravskou a slezskou tematikou…

Krajané, autoři z Kanady, USA, Švýcarska, Německa:

Rollerová, Věra: Každá česká ženská (s předmluvou Josefa Škvoreckého); Čermák, Josef: Bůh se tu zastavil (básně) – Fragmenty ze života Čechů a Slováků v Kanadě – Winston Churchill – It All started with Prince Rupert (2003) – It all began with Pince Rupert (2005); Klobouk, Jiří: Windfield, Linda, Obležené město – Můj život s Blondie – Rozhlasové hry I – Rozhlasové hry II – Hudba po půlnoci; Klobouková, Eva: Kanada intimní; Havelka, Jaroslav: Tesknice a zvukomalby; Svoboda, Josef – Nováček Pavel: Rozhovory u Bakerova jezera; Lněnička, Josef: Po stopách mých krajanů – Úlomky z životů – Dům na skalách; Havlín , Milan B. (Petr Roman (pseud. ): Vlečen pod šibenici – Cesty do exilu – Naděje i pro ty, kteří už propadli beznaději; Kalenda, Karel: Výkřiky (sbírka básní: paměťová sbírka a kresby spoluvězňů); Křivánek, Ladislav: Fotografujeme dnes na cestách i doma (příručka techniky rodinné i vzpomínkové fotografie); Peuker, Gerhard: Intimní repete; Obnova venkova Zlínského kraje – Revival of the countryside of the Zlín district; Waldauf, Jan: SOKOL – malé dějiny velké myšlenky 1.díl 2007 – díl 2. 2010 – díl 3. 2010.

Dvě svědectví o životě v naší rodné zemi v posledních 70 letech: svědectví politického vraha ozdobeného dvěma doktoráty Univerzity Karlovy i soudcovským talárem, pyšného na své zločiny a hýčkaného osudem. A svědectví dvou čestných, poctivých a talentovaných lidí, pokorně sloužících svému Bohu a své zemi, kteří našli cestu k uprchlíkům a navzdory obtížným poměrům vytvořili a dosud vytváří požehnané dílo.

* * *

Josef Čermak: The Publishing House ATELIER IM in Luhačovice

I don’t think that it would be particularly flattering for the Czech politicians of the last thirty years to raise the bar to the height set by T.G. Masaryk (when sometimes in 1917 Masaryk knocked on the door of a Petrohrad hotel where a meeting of the National committee was taking place, the porter (the revolution already began) asked him whether he was staying at the hotel. Masaryk answered something to the effect: “Don’t be silly and let me in!” Later, he explained his response: “I didn’t want to lie.”) I don’t think that Masaryk would join the Communist Party in order to enhance his career. I think that, had he been at the head of the revivalist forces in Czechoslovakia in November 1989, the nation to which we by accident of birth belong, would today looked very differently. I first experienced this sensation in Toronto in February 1990 – and in an article published the following month I reminded myself as well as Václav Havel that justice is as much a virtue as forgiveness.

On February 12 of this year I received from “blanche komarek” – by e’mail – an article written by Ota Ulč called “Murderer by profession without a claim to a question-mark” (which is the name of a film about Karel Vaš, the work of Brno historian Pavel Paleček (Paleček wrote the screenplay and co-directed the film), beginning with Jan Vaněk wise quote: “Without righting the wrongs of the past no nation can find a satisfactory presence. This is the result – the absence of political culture and morality.” The opening paragraph of the article advises us, that Vaš, born in 1916 at Podkarpatská Rus (Sub-Carpathian Russia), ’in a Jewish, non-proletarian family, his father a lawyer’, had reached the grand age of 96, in a harsh contrast with the many, whose life he had in his many roles shortened – in the roles of informer, investigator, torturer, prosecutor, judge, in fact even executioner, until his last breath a convinced Communist fanatic, without the slightest doubt about the rightness of his actions.” Vaš twice graduated from Chales University in Prague: in 1939 in law (and in 1956 in philosophy) before escaping to the Soviet Union, where he offered his services to Stalin’s OGPU-NKVD, signed as many as 100 sentences a month, some of them with Reicin, and engaged in the activities of the so-called ‘special detachments’ commissioned to shoot their own soldiers. In 1945 Vaš returned to Prague, where one of his jobs was ‘arresting Czechoslovak citizens and handing them over to the Soviets. Half of the approximately 500 arrested people died in the gulag; Vaš trained and commanded units of picked killers, issued orders to shoot German civilians – more than 1,000 of them were liquidated in Postoloprty… In the early 1950′s Vaš arrested General Karel Janoušek, commander of the Czechoslovak R.A.F. pilots in the Battle of England. Janoušek was sentenced to 15 years. (General Heliodor Píka was hanged). Later – as a judge – he signed some 150 sentences, many to gallows.’ During the Slanský affair both Reicin and Vaš were arrested, Reicin was hanged, Vaš sentenced to life, but after five and half years released: ‘In 1956, while his victims were dying in jails, Vaš was rehabilitated, found blameless and received compensation in the amount of 66 000 crowns. After the Velvet revolution in 1989 he was sentenced by court presided by Luboš Vlasák to seven years ‘mainly because of the role he played in the judicial murder of General Píka.’ Vaš appealed and thanks to the then chief prosecutor of the Czech Republic who Vaš’s crimes skilfully reclassified, the appeal court agreed with Vaš and the Cupreme Court confirmed it. “Vaš rejoiced and wrote a book “My persecution in a state of law.” Two of his pronouncements:

“I urged my subordinates to use force. I was unable to control my hatred.” “What made me proud? I was always on the side of human progress. Humane, humanitarian progress.”

I thank ‘blanche komarek’ for sending me this article (the case is also well covered in Google). And I thank Pavel Paleček for a film, capturing the monstrous side of the Czechoslovak history.

Fortunately, there are other people than Vaš living in our native land. I don’t think that – provided we are not directly or indirectly occupied by Hitler’s or Stalin’s soldiers –we are significantly worse than others. At least we don’t shoot each other almost daily. In our native land we find people who could have just walked out of the revival period, prople faithfully and unselfishly toiling on the land of their fathers. Two people who clearly belong in this group are Miloš Bařinka and his wife Irena Voštová, founders and owners of the publishing house, ATELIER IM. These are their brief biographies:

MILOŠ BAŘINKA. Ing. arch. was born on November 24, 1931 in Slavičín. After learning the carpentry trade and attending Secondary industrial building school in Brno, he graduated from the Faculty of architecture, Technical University, Brno – 16 years worked as designer in the state company SPUO in Brno, 16 years taught history of architecture, design and building at the Secondary industrial building school… Beginning with 1985, Bařinka worked in the same capacity at the Secondary industrial building school in Zlín. In 1992, he founded – with his wife Irena Voštová – the publishing house ATELIER IM. Bařinka’s contribution lies mainly in producing the layout, graphic art and production of all books published by their publishing house. In the field of architecture and construction some 60 of his projects have been realized, such as autocampings, motels, warehouses. His shopping centres in Prostejov and Prievidze still draw attention. Another activity he engages in is lecturing. He and his wife have a joint webbsite: www.atelierim.cz

IRENA VOŠTOVA, PhDr., was born on August 11, 1940 in Zlín. After graduating from the Business academy in Zlín, Irena worked at the City library in Ostrava, at the same time studying – as an extramural student – the Library school, from which she graduated. Around this time she also passed state examination in English. After returning to Zlín, she worked shortly at the Zlín library, then graduated from the Institute of Pedagogy and enrolled in a course of history/Czech language at the Faculty of Philsopphy at the Charles University (the last two years while employed (for example: teaching secondary schools, including the Secondary industrial building schbool, from which she graduated with a doctorate. Shortly after 1989 she began-with her husband – to publish books, particularly tourist guides written by her and shown on their joint webbsite. In 2000 they moved their publishing house ATELIER IM (as well as their residence) to Luhačovice.

And it is their publishing activity – and particularly their publication of the exiled writers (in some respect Sixty-eight Publishers in reverse), especially Canadian, which inspired this article. Their achievements deserve our respect.. This is how Irena and Miloš remember their beginnings: “Renewed hopes after the year 1989 promised that we would certainly come close to their fulfilment. Once again – after a long time – we found ourselves at the emotional boiling point of life ideals, and stopped regretting that long period of time, during which we lost our youth, opportunities and much strength. We are even grateful to our fate for allowing us to live through the unique experience of our time, which eastern Europe and our country passed trough. It seemed that the victims of the Communist system, frustrated human hopes and lives would be set right, remembered, dissected layer by layer, we would learn the names of the brave, the wrongdoings would be righted, the archives would be opened and we would be able to study the past, which was responsible for great darkness and delay.”

On one hand Karel Vaš. On the other hand Miloš Bařinka and Irena Voštová. And between them an unbridgeable abyss. Somewhere in the middle are those “who “(as irena Voštová and Miloš Bařinka describe them) “safely and with certainty know only the road of personal gain….T.G. Masaryk used to speak of inconspicuous cultural work as the basis of change of thought and attitudes. Gradually and inconspicuously, we were becoming the bearers and exexutors of this idea, for our actvities and our work led directly to it. We wished, in this new era, pay interest on- in addition to knowledge and life experiences, also on practical activity, give testimony about what was, secure testimony from those, who recorded our time in their artistic, particularly literary works which, for whatever reason, they were unable to publish….what diverse and unique company surrounded us: political prisoners, artists, who couln’t publish, those who had to leave their country, for their livelihood and sometimes even lives were at stake. But also young people without experience but with courage and expression of clear thinking and strength, primarily writing poetry, essays, and short literary forms. We started our work in this varied company, work ( publication of 86 titles of books, re-editions and various other publishing activities /such as tourist guides, always simultaneously translated in world languages, post cards, maps, folders), which provided us with wealth of experience. The basic experience was negative: the interest in books, in reading, vanished almost completely, and distribution of many titles became almost impossible. We can say, with a degree of pride, that we succeeded in our work and managed – even though with great difficulty – to distribute our books to the right people.”

In the publications in which this article will appear, we will be able to publish only a summary of the publishing record of ATELIER IM, starting with authors living in the Czech Republic:

Tourist guide, Moravia and Silesia; Luhačovice from close quarters and from afar; Butchers and pork butchers (first part of the trades cycle); KRUTIL, Inocenc: Uncommon lot of Baťa exporter; TRNAVSKY, Viktor: Leopoldov…Signs of my days (books of poetry with illustrations of Oldřiška Keith; KOŇÁK, Zdeněk: Days and nights (book of poetry; VACLAVIK, Antonín (the founder of the Czechoslovak ethnography and ethnology): Luhačovické Zálesí – textile in folk creation – Annual customs and folk art; KARFIK, Vladimír: Zlín 1930 – 1946; Reminiscences (autobiography of an eminent Czech architect, collaborator of Le Corbusier and Frank Lloyd Wright); Moravia and Silesia: No.11 (Ždár nad Sázavou, Jihlava, Třebíč – Uherské Hradiště, District Vsetín. Písková, Milada – Krátký, Vítězslav: Napajedla. Voštová, Irena: Podhradí. Zapletal, Bohumír P.: A golden priest’s jubilee 1949 – 1999 (Dřevohostice – Radkovy). The Church and the church centre Zlín –The southerly slopes (Miloš Bařinka). Bařinka, Miloš: Velehrad ( in Czech and German). Bařinka, Miloš: Závišice, Slavičín, Dstrict Nový Jičín, District Přerov, district Kroměříž…

50 kinds of postcards with Moravian and Silesian themes..

Authors from Canada, USA, Switzerland, Germany:

Rollerová, Věra: Every Czech Female (preface by Josef Škvorecký). Čermák, Josef : God had stopped here (poems) – Fragments from the life of Czechs and Slovaks in Canada – Winston Churchil (an outline of his life) – It All Started with Prince Rupert (2003) – It All Began with Prince Rupert (2005). Klobouk, Jiří: Windfield, Linda, A beleaguered town, My life with Blondie, Radio plays I – Radio plays II – Music after midnight. Klobouková, Eva: Intimate Canada. Havelka, Jaroslav: Melancholies and soundpaintings. Svoboda, Josef –Nováček, Pavel: Dialogues at the Baker’s Lake. Lněnička, Josef: In the footsteps of my countrymen, Fragments of lives, A house on the rock. Havlín, Milan B (Petr roman (pseud.) Dragged to the gallows – roads to exile – hope even for those who despair. Kalenda, Karel: Cries (poems: remembered poems and sketches of fellow-prisoners). Křivánek, Ladislav: We take pictures today on road and at home (a manual of technique for family and reminiscing photography). Peuker, Gerhard: Intimate repete – Restoration of the Zlín county’s countryside. Wadauf, Jan: SOKOL –a little history of a great idea: vol. 1(2007), vol. 2 (2010), vol. 3 (2010).

Two testimonies about life in our native land in the last 70 years: the testimony of a political murderer bedecked with two doctorates from Charles University and a judge’s gown, boasting of his crimes, pampered by fate. And the testimony of two honourable, honest and gifted people, humbly serving their God and their country, who found a way to the exiles, and defying dificult cirumstances, had created (and are creating) a blessed work.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Čermáka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-cermak-autori/

]]> http://czechfolks.com/plus/2013/02/25/josef-cermak-nakladatelstvi-atelier-im-v-luhacovicich/feed/ 1 http://czechfolks.com/plus/2013/02/25/josef-cermak-nakladatelstvi-atelier-im-v-luhacovicich/ http://feedproxy.google.com/~r/Czechfolksplus/~3/YDQ7BSqQOUU/ http://czechfolks.com/plus/2013/02/25/marta-urbanova-na-veselem-kopci/#comments Mon, 25 Feb 2013 03:00:28 +0000 admin http://czechfolks.com/plus/?p=29099 Blíží se Velikonoce a Veselý kopec na Vysočině se připravuje na bohatou návštěvnost. Kdysi v nedávné době se pár nadšenců rozhodlo vytvořit na pomezí Železných hor a Žďárských vrchů skanzen. Stavby sem byly převezeny z okolních vesnic. Chaloupky roubené, v nichž se v tomto chudém kraji žilo do poloviny 20. století. Když návštěvník do některé vstoupí, obdivuje malý prostor, bytelný skrovný nábytek, miniaturní okénka, zdá se mu to kouzelné, ale nedovede si představit, že by v tom bydlel. Takovou myšlenku si nikdo nepřipouští. Jen pomalu jde a tu si povšimne hned u cesty zvoničky. Někdo si u ní nechá udělat snímek a jde dál. Jednoho zaujme holubník, jiného včelín či hospodářská zvířata. Další zůstane na chvíli stát okouzlen malebností tohoto kraje, těch upravených chaloupek jako z pohádky. Všichni prochází po cestičkách od jedné zajímavosti ke druhé a obdivují volně rozptýlené stavby, jako špýchar, haltýř, bělidlo, sušky na ovoce, varnu na povidla. Do většiny z nich vstupují, někde musí sklonit hlavu, a kde je roztopená pec a pečou se v ní makové buchty nebo jiné dobroty té doby jako bramborové placičky, kostrbáče, neváhají a ochutnávají. Každý z nich sejde dolů, nemine vodní obilný mlýn. Ten milují nejvíce děti, když se spustí proud vody na mlýnské kolo. A někdy se kolem potuluje i vodník. A u malé louže spíš než u jezírka kluci pošťuchují žáby. Kolem pospíchá bystrý potůček mezi vrbičkami a kmeny olší. Také je možno zhlédnout tradiční výrobu malovaných vajíček, jak se říká kraslic.

Na Veselém kopci jsem byla několikrát. V prodejně upomínkových předmětů je co obdivovat. V hostinci U KOVÁŘE MATĚJE jsem si dala něco na zub a vstřebávala jsem tu atmosféru venkova mého mládí. Těch pracovitých drobných rolníků, ve skutečnosti chudých lidí, kteří neznali nic jiného než svou dřinu. Jako každý jiný i já jsem zavítala do statku s krásným modrým průčelím. Přečetla jsem si, že ho sem převezli z Mokré Lhoty u Nových Hradů. Klenutý vjezd má široká dubová vrata, která jsou pro dnešek otevřená. Obytná část je stavěná jako můj rodný dům z opuky. Vešla jsem dovnitř a dýchlo na mě mé dětství. Bytelný stůl, postel, kachlová kamna. Moc jsem se tu nerozhlížela. Všechen tento prostý nábytek mi připomínal domácí práce. Na stole se jedlo, dělaly buchty, zabíjačka, žehlilo, dralo peří, u stolu se zašívalo, psaly úkoly, navlékalo babičce do jehly. Na stole nebyl nikdy ubrus, zato se jeho deska drhla rejžákem. Na lavici u kamen se vařilo. Kynulo tam těsto, mylo se tam nádobí. Podlaha byla prkenná, k níž každý týden v sobotu musely zaklenout děti a vydrhnout ji rejžákem. Každá jsme měla svůj díl.

Sotva jsem vyšla ze dveří na dvůr, uviděla jsem pod přístěnkem složené hospodářské nářadí. Ta samá sekačka, co měl tatínek, stála naproti mně. Na sekačce byla dvě sedadla. Jedno pro kočího a druhé vyšší pro toho, kdo dělal obilné hrsti. Já jsem od dvanácti let sedala  na tom nižším sedadle a držela v obou rukou opratě, řídila tak koně. Náruční musel jít na kopyto od neposečeného obilí. Tatínek dělal hrsti, aby měly ženské usnadněnou práci, na koně se nedíval, ale když ten se ždibíček uhnul, hned mě otec napomenul.

Tak takové bylo mé dětství. Na prvním místě povinnost. A ty primitivní podmínky. Jako největší vymoženost svého života jsem pokládala, když jsem ve třiceti letech měla koupelnu a v ní teplou vodu, která se nemusela ohřívat v hrncích na kamnech. O ústředním topení a automatické pračce ani nemluvím. A proto, když  jsem nyní vycházela ze skanzenu Na Veselém kopci, jsem děkovala bohu, že takovýto nápad založení muzea pod širým nebem, uskupení starého způsobu života, byl uskutečněn. Lidé si tak uvědomí, jaký pokrok jejich úsilí během posledních sta let dosáhlo a že je třeba si toho považovat a být za něj vděční.

 ***

Fotografie pro CzechFolks.com © Marta Urbanová a  http://blog.veruce.cz/cestovanivesely-kopec

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Kniha Kazatel patří v hebrejském kánonu též do třetí nejmladší části, které se říká Spisy. V nich pak je zařazena mezi pět t.zv.“svátečních svitků“. Četla se o svátcích stánků. Byl to radostný závěr sklizně (zejména vína) a díkůvzdání za ni. Vedle toho též radostná vděčná připomínka Boží péče o lid bydlící ve stanech na cestě pouští z Egypta do země zaslíbené. V křesťanských biblích stojí Kazatel mezi knihami vyučujícími.

O poslání knihy se mínění různí. Nezřídka se v ní spatřuje jen „velepíseň“ skepse. Hieronymus v ní hledá radu k útěku z porušeného světa. Luther učí vidět v ní návod k pravému užívání světa a dobré zrcadlo podané zvláště knížatům. Kniha však nehlásá a nehájí fatalismus, osudovost, nevyjadřuje beznadějný pesimismus, ale střízlivý realismus víry zápasící o pravou jistotu života. Ohlašuje pomíjivost a z hlediska věčnosti nicotnost všeho, co člověk má i co je, aby nebylo povýšeno to, co je služebné, na hodnoty věčné.

Kniha byla jako „mudroslovná“ připsána králi Šalamounovi, pravzoru moudrosti. Vznikla však asi ve 3.stol.př.Kr.

Námět knihy: Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí.

Věčný koloběh

Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá.

Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky spějí do moře a moře se nepřeplní; do místa z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.

Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.

Hledání moudrosti

Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění.

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost.

Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti.

Hledání blaženosti

Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš?

Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého mají lidští synové z toho, co konají v vyměřených dnech svého života.

Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví, zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů.

Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou.

Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin, opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice.

Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou, nadto stála při mně má moudrost. V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, svému srdci jsem neodepřel žádnou radost a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění.

I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; žádný užitek z toho pod sluncem není.

Týž úděl všech

I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk nastoupí po králi, jehož si ustanovil předtím?

Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává více užitku než tma.

Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě.

Avšak i to jsem poznal, že týž úděl potká oba dva. V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost.

Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák.

Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem.

Nehodný dědic

Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. Kdo ví, bude-li moudrý, nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost.

Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem.

Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc.

Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost.

Boží dary

Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já? Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost, poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem.

 Převzato z Bible podle ekumenického vydání z roku 1985

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Olgy Janíčkové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/olga-janickova/

Fotokoláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková