Žití v poušti

Arizona…. Žíznivá, pichlavá krajina. Zelená aloe a vysoká, pěti i šestimetrová saguara, ramena rozpažená jako šibeničky, vyrážela pod žhavým balvanem slunce z holé zlaté pouště neskutečně k bezbarvé, čiré, bezoblačné obloze.

Jerry zhluboka vzdychl a jako kozlík, když mu vyrážejí růžky, krátce a rychle trkl čelem. Kdo ho neznal, myslel si o něm, že se připitoměle usmívá. Dětinský údiv, který mu napevno kotvil v koutcích úst, se rozléval s vousy po bradě a tváři doširoka otevřené. Také nerozhodná, houpavá a klátivá chůze a především oči, chráněné před přemírou úžasu tmavými, nesmírně malými kulatými brýličkami, jaké nosívají slepci, svědčily o věčném podivování se nad sebou i nad světem. Nenosil je stále. Jen když se žáravé slunce stalo opravdu nesnesitelné, posazoval si zrcadélka ze špičky až na kořen nosu, čímž vyvolával dojem jisté nemohoucnosti.

Dojmem nejen údivu, ale i přesvědčení, že život je v podstatě legrace, působila i kulatá jizvička po neštovicích, zasazená přesně doprostřed čela. Dlouhá jizva z klukovské bitky ležela výš, až tam, kde začínala rezavohnědá patka. A byla to patrně ona, která měla na svědomí, že se tady vlasy neposlušně dělily a hlubokou nepoddajnou vlnou padaly do očí. Jerry ten příboj odrážel novým a novým potrkáváním, ale zatímco vlasy vzadu svazoval gumičkou, vepředu si s nimi nevěděl rady, ať dělal co dělal. Podobně na tom byl s vousy. Vyrážely neuspořádaně, tak nějak beze smyslu, na lících padesátníka působily klukovsky a vesele a teprve pod bradou a kolem krku košatěly do jakéhosi staromódního nákrčníku.

K životu v krajině opuštěném Bohem i lidmi… to říkali oni, Jerry na Boha nevěřil a o lidi nestál… k životu plnému nejpodivnějších, nejodvážnějších dobrodružství, je třeba být šílený. A Jerry potrefený byl. Blázen dětina. Prohrábl si spečené vousy a tiše se usmál. Odpoledne se na něj přilepilo vroucí výhní. Nízké nebe nad Horror Hillem zdusily sebemenší větřík, sebemenší závan. Ten nebeský kopec nevyrůstal odzdola nahoru, jak je zvykem, ale padal přímo z nebes jako poklop na syrečky a každé jednotlivé zrnko písku vydávalo takovou záři a takový lesk, že musel přivřít víčka.

Obrátil pohled k tácu oblohy, do něhož se zakusovaly záludné čelisti pohoří Horror Hillu a zase zpátky ke stavbě. Nepřiznával si to. Pomalu, ale jistě zkracovala, stravovala jeho síly. Vstal. Cestou pod sprchu zakopl o zarostlý kanystr a ukopl si palec. Počítal, jak dlouho tu ležel, aniž se pokusil nádobu vyprostit. Pět… šest let. Za tu dobu se mu z pozemku podařilo vytvořit jedno obrovské staveniště. Už dávno k němu nepatřila jen maringotka – to byla historie… i když právě tou to začalo. Jerry zvratným trhnutím odhodil patku.

Stěhování neměl rád a maringotku, tenhle Jerryho bordel na kolech, jak říkával, stěhoval dokonce nadvakrát. Ale to předbíhal. Nejdřív jela přítelkyně Margot v šestidvéřovém Nissanu, limuzíně s gangstérskými pancéřovými skly. Jerry ji koupil z druhé ruky za pár babek v Mexiku jako sakra horké zboží. Tím se veškerá paráda končila. Za ní řídil jeho syn David už jen oškubanou maringotku, jediný majetek, který jim zbyl z poslední štace po zaplacení dluhů, a Jerry ji zezadu strkal buldozerem. Luis, tou dobou Jerryho třetí zákonná manželka, navigovala. Mezi ní a buldozerem pobíhali s halasným veselým štěkotem dva dingové, divocí psi, každý o velikosti malého telete.

Byl duben. Z jednoho dne na druhý uhodila horká vlna a teploměr vyskočil na 40 stupňů. Než vystoupali do hor, vařil se motor a byli nuceni mnohokrát odpočíval. Slunce pralo jako šílené a do nechráněné kabinky řidiče buldozeru ještě dvakrát tolik. Teď by se každý jiný vzdal. Ne Jerry. Zůstat s konvojem vprostřed silnice nebo se vrátit, to nemohl. Musel dostat maringotku nahoru vedro nevedro.

Později se David vymlouval na úžeh a bylo to dokonce dost pravděpodobné. Faktem bylo, že nevytočil zatáčku a maringotce zkroutil podvozek. Došlo k tomu asi ve čtvrtině cesty. Vypadalo to, že teď je konečná. Zpátky ani dopředu to nešlo, maringotka seděla v zatáčce jako přikovaná.

You cowboy, synku kravský, ulevil si Jerry na synovu adresu, a aby nebylo pochyb, jak to myslí, raději dvojjazyčně. Později si vyčítal, že prudké stoupání svěřil klukovi, uvyklému na bezpečí širokých rovných dálnic.

Bylo to jediné možné východisko a Jerry se rozhodoval okamžitě. Přesto trvalo dobré dvě hodiny, než se jim podařilo autogenem na dva díly rozříznout střechu. Získal tím nový pokoj a kuchyň, to nebylo špatný.

Teď poslal Margot s Nissanem hlídat protiprovoz. Nikdo nejel a slunce pražilo. Psi, Molly i Jojo se stáhli do hlubšího stínu, přirozený instinkt jim radil, kdy zachovat respekt. Jerry vyjel buldozerem pozpátku zatáčku a podle Luisina zvráceného palce couval k nedaleké rovince. Snažil se přitom nevidět její tenké, prořídlé, špinavě bílé tričko… V místech, kde se do něho zabodávaly ostré tvrdé bradavky, prosvítaly okrové dvorce. I ty navigovaly.

Však dojde i na vás, buďte si jistý, že na vás nezapomenu, oslovil je a nasadil si brejličky. Pak přeřadil na nejvyšší rychlost a hnal uřícený motor dál do obrátek. Musel se opřít do maringotky silou, která by ji vysvobodila a vyhodila ze zatáčky, k tomu bylo zapotřebí nabrat pořádnou rychlost.

Jerry necítil ani žízeň, ani vedro. Všechno se začínalo dařit. Když si uvědomil, že se na něj něco řítí, bylo už pozdě. To se právě osamostatnila polovina maringotky a kvapem ho doháněla. Jerry seděl na stupačce s vytřeštěnýma očima bez možnosti cokoli pro sebe udělat.

Nejdřív proletěl zadkem maringotky mohutný předek, po něm přišla na řadu jeho budka. Něco ho přitlačilo k volantu a vzápětí ztratil pojem místa a času. Vzpamatoval se až za několik minut vprostřed ložnice. Na nohou i rukou mu visela olověná tíže, ale jinak mu nebylo nic. Rýpadlo, složené před kapotou vepředu jako obrovský nárazník, mu zachránilo život. A tak seděl na stupačce, s hlavou na volantu. Z jedné strany mu do ucha kňučel Jojo a z druhé Molly, nejdřív se domníval, že někde hrají na housle, až mu z toho naskočila husí kůže. Na podlážce ležel budík a nepoředstavitelně hrčel. Bylo na něm dvacet hodin a deset minut, ale ještě pořád se neochladilo.

Nejdřív se dostavil David a za hodnou chvíli po něm vystrašené ženské. Rád by, ale nemohl se pochlubit ani boulí.

Rozhodl jsem se chovat pštrosy, zablábolil. Kopanec pštrosa není o moc horší. Bude maso, vejce a na prodej kůže… bude ze mne milda. Každá moje holka dostane pštrosí péro… Molly dvě, zažbrblal furiantky, sotvaže zaregistroval mohutný psí hrudník s rezavou náprsenkou. Pak se mu obraz znovu rozostřil a ztemnil.

Ukázka z knihy Brácha Jerry aneb Život pod nebeskou horou

===

Poznámka redakce: Chcete se víc dovědět o dobrodruhu Jerrym? Navštivte tedy opět zítra a pozítří stránky CzechFolks com Plus, kde si budete moci přečíst rozhovor s tímto zajímavým mužem.

Knihu “Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou” je možno doobjednat na adrese: anna.ledererova@gmail.com.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Blanky Kubešové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Fotokoláž pro CzechFolks.com Marie Zieglerová

Abeceda je docela obyčejná řada písmen, ta naše začíná áčkem, poslední v řadě je žet. Mezi prvním a posledním najdeme spoustu dalších liter, každé písmenko  umí vyprávět příběh. Nejeden, mnohé příběhy, každé písmenko se dá i vyfotografovat. Nevěříte?

A

Alej

Alej, stromořadí, řada stromů, velikánů, lemujících cestu, silnici, pěšinu…, prostě cosi vedoucího odněkud někam. Člověk vzdělán matematicky by možná řekl, že jde vlastně o dvě rovnoběžky, co se nakonec stejně protnou v nekonečnu, lemované dřevinami. Co je nekonečno ale člověku netechnickému již nevysvětlí, ten se nakonec spokojí s tím, že jde o místo, kde najde ležatou osmičku. Nevím jak vy, já se několikrát k nekonečnu pokoušel dojít, soudil jsem, že to je kdesi u horizontu, kde dochází ke kontaktu dvou, patrně rovnoběžných, železničních kolejí. Několikrát mě docela bolely nohy, jednou jsem i upadl v podezření, bylo to malý kousek vedle Českého Heršláku, stran pokusu o nelegální přechod státní hranice. Dodnes netuším proč. Míním, že ilegálně by hranici po pěšky přecházel po železničních kolejích jen naprostý blb.

Aleje jsou nejspíše stejně staré jako cesty nebo obchodní stezky. Vzrostlé stromy již s předstihem naznačovaly směr další cesty, zkušený vozka podle šířky stromořadí dopředu odhal, kde bude místo na vyhnutí s protijedoucím spřežením, vytušil formanskou hospodu, místo odpočinku pro sebe i tažná zvířata. Forman si cenil stromů i proto, že v parném létě cestoval alespoň částečně ve stínu, povozy klimatizací jaksi nedisponovaly. V zimě strom svým mohutným kmenem bránil vzniku mocných závějí, usnadňoval práci cestářům, pomáhal udržet cestu sjízdnou.

V některých krajích cesty a pěšiny, tehdejší dálnice a rychlostní silnice, obklopovaly dokonce stromy ovocné. Dodnes snad každý tulák občas vztáhne ruku, aby se občerstvil jablkem často již zapomenutého druhu, jablkem báječně nezvyklé chuti, kterému by balený a vzorně nablýskaný plod ze supermarketu měl v co nejuctivějším předklonu pokorně vykat.

Aleje jsou snad nechtěným dekoračním prvkem krajiny. Vystoupejte na libovolný kopec a obdivujte se jejich  koncepci, která náhodně jen vyhlíží. Jsou vlastně vlákny pavučiny propojující lidská sídla a ostatní významné body. Samotná cesta by bez okolních stromů často nebyla již dávno znatelná, strom však vypráví, že právě okolo něj a jeho druhů možná ještě před nedávnem pulzoval  život.

Okolo dálnice alej neuvidíte. Proč také? Dálnice není cesta k putování, cesta k vnímání okolí. Betonový monolit je dobrý jen a jen k co nejrychlejšímu přesunu z místa na místo. Proč ale nejrychlejšímu? Člověče, je vlastně kam spěchat?

Silnice kdysi zvané okresní, stále ty staré poctivé cesty trochu připomínají. I přes hlasy, že by aleje okolo nich bylo nejlépe vykácet.  Statistikové a jim podobní, kteří svět vidí jen prostřednictvím řady čísel, dokáží docela přesně vypočítat, kolik řidičů stromy stály život když neuměli zastavit jinak než o dřevěný masiv. Jen si nejsem jistý, zda osmdesátiletý topol skočil projíždějícímu autu svévolně do cesty, šumící lípa drze neuhnula před řítící se motorkou. Alej, jejíž součástí uvedené zločinné dřeviny jsou, přece nemůže za podivné duševní procesy vedoucí řidiče k sešlápnutí plynového pedálu na podlahu plechového miláčka.

B

Brod

Ani Havlíčkův, ani  Železný, ani Uherský, Vyšší nebo dokonce Český, ale docela obyčejný brod přes řeku. Místo, kde se, stejně jako po mostě, poutník bezpečně dopraví z jednoho břehu řeky na druhý. Jistý rozdíl mezi brodem a mostem pocestný zjistí po prvních krocích, brodem dravý proud suchou nohou překonat dost dobře nejde. Brod se časem vyvinul v most. Patrně evolucí. Vynalézavý pračlověk jednou objevil přes potok padlý kmen a poskakoval po něm tak dlouho, až přeskákal na druhý břeh, kde vytřeštěně pozoroval své suché nohy.

Bez zajímavosti není ani další spojitost mezi brodem a mostem. V případě povodně často není ani jedno ani druhé k ničemu. Brod je však dokonalejší než sebelepší most. Slyšeli jste někdy, že by brod odnesla velká voda?

Jeden krásný brod spojuje břehy Berounky kousek od Újezda. Od bývalé malé, v lese téměř zapomenuté, železniční stanice vede cesta k řece, na druhé straně spokojeně pokračuje. Vedle starobylého statku rozvážně stoupá k lesu a stínem jehličnanů dovolí přijít až k tajemnému Křivoklátu. Hladina je v místě brodu jen kousek nad dnem, dno pokryté omletými a hladkými oblázky, příjemně masíruje bosá chodidla. Blíže brodu býval v šedesátých létech tábor. Nikoli pionýrský, ale sportovní. Bydleli jsme ve stanech s dřevěnými podsadami, kuchyně byla obyčejná prkenná bouda se střechou potaženou lepenkou a kamny na topení dřevem, ve kterých nám každou neděli paní kuchařka pekla buchty, jaké neuměla snad ani babička. Baštilo se z ešusů, myli jsme je pískem v řece. Na druhém břehu mezi jehličnatými stromy svítila skála, říkalo se jí bílá, pokrytá snad tisíci netřesků. Pitnou vodu poslední noční hlídka nanosila ve vědrech ze studánky vyvěrající pod náspem železnice. Očista těl se odehrávala výhradně v proudu řeky, jinde nebylo kde. Drsní jedinci uzavírali sázky, komu vydrží déle nevybalené mýdlo. Jeden rok jsem získal zlatou medaili. Mýdlo jsem, ke zděšení rodičů, přivezl nepoužité domů. Pokud v těch dobách již žili hygienici, nikdy se na nás nepřijeli podívat. K jejich štěstí, ti dnešní by hrůzou okamžitě vyhynuli. A nejen hygienici, s nimi i mnozí rodiče. Leč my ve zdraví přežili. Z tábora nezbylo vlastně nic, jen brod a budova železniční zastávky Újezd nad Zbečnem stojí stále na stejném místě.

C

Čert

Čert je, alespoň v církevním podání, příšera trápící v pekelných kotlích duše hříšníků, které do pekel nezřídka pod různými záminkami láká. Skutečnost ale není zase tak jednoduchá a jasná. Nevím jak v jiných krajích, ale čerti žijící v České kotlině jsou jiní. Český čert by rád dostál svým povinnostem a, kde to jen trochu jde, škodil lidem. Je ale přece jen trochu trouba, a tak se snaha velice často poněkud zvrtne, obrátí proti němu a nakonec často člověku vlastně pomůže. Pracovní aktivita českých pekelníků není nijak vysoká, snaží se vystačit s co nejmenší námahou a aktivitou..

Na čerta narazíme vlastně kdekoliv, hlavní vstup do pekelného podzemí má ale na hradě Houska, další známe na Šumavě, nedaleko Frýdavy téměř na hranicích s Rakousy. Který vstup je pekelníky více využíván, není jisté, ale znalci se kloní spíše k tomu šumavskému, v celé oblasti je výskyt čertů značný do dnešních dní.

Kráčeli jsme jednou po břehu Čertova jezera, byl krásný horký den s modrou oblohou, a zachtělo se rozšířit domácí sbírku suvenýrů z cest. Ne, že bychom běželi do kiosku se širokou nabídkou co nejnevkusnějších příšerností, který by ani sám čert nevymyslel, šli jsme ze dna vylovit oblázek, valoun. Přes mé, tedy znalcovo, důrazné upozornění, že je nutné pána pekel napřed uctivě požádat o dovolení, byl kámen svévolně vytažen zpod hladiny a uložen do batohu. Do mého batohu. Podezřelé bylo již to, jak hornina cestou po červené značce na Rozvodí pod Špičákem přibývala na váze. Jak se měnila hmotnost horniny, záhadně ubývala i kapacita mých plic. U Černého jezera se to stalo. Ve zlomku vteřiny se modrá obloha změnila v černou, vítr nebyl větrem ale vichrem, vlny rázně změnily barvu vodní plochy. O dešti hovořit nešlo, jednalo se o obyčejný slejvák. Nikdo mi nevymluví, že čert vyjádřil svou nelibost nad krádeží kamene.

Po vylíčené události je jasné, že se k místům s možným výskytem pekelníků má přistupovat uctivě a s výkřikem, jak konečně vypátral již Jaromír Štětina,: „Přicházíme v dobrém.“ Osvědčilo se mi to nejednou třeba na Čertově stěně u Vyššího Brodu. Kdykoliv  magické heslo silným hlasem zařvu, nezhorší se nejméně půl hodiny počasí a to je na Šumavu docela slušný výkon. Někdy poněkud vyděsím náhodné pocestné, ale ze skály se zatím žádný z nich v hrůze nevrhl.

Čertova stěna je také jedním z důkazů, že český čert skutečně není z nejchytřejších. Stěna přece vznikla v souvislostí s výstavbou přehrady. Tu, po naplnění vodou, chtěli čerti protrhnout a zatopit tak vyšebrodský klášter. Nikdo mi ale ještě neobjasnil, proč ďasiášové hráz nevybudovali pod klášterem, zdouvající se hladina by ho vyplavila sama a pekelníci si mohli ušetřit práci s demolicí hráze.

Nepříliš vzdálený vchod do pekel u hranice s Horními Rakousy má oproti  vstupu na hradě Houska jednu zvláštnost. Vrátného tam, podle všech příznaků, dělá mlsný a ještě ke všemu úplatný čert. Chcete li se do pekla dostat právě odtud, musíte se vybavit nějakou kvalitní uzenou klobáskou. Vhodíte ji do jámy a…

D

Dílna

To slovo ve mě obvykle nevzbuzuje nijak mimořádné sympatie. Páchne to tam prací, dokonce mi starší a zkušenější kamarád vyprávěl, že se tam člověk může umazat a, věřte nebo ne,. mnohdy je donucen i k tak potupné činnosti, jako je práce. Když jsem však před více než čtyřiceti roky nějakým nevysvětlitelným nedopatřením navštěvoval průmyslovku, několikrát mne do různých dílen pustili. Spíše než práci si vybavuji žertovné, prachem pokryté nástěnky, které pracujícím vyhrožovaly, že v únoru konečně zvítězí, nebo dokonce, že se bude střílet z jakési Aurory.

Čas mi jednou ukázal dílnu sympatickou, dílnu, do které často a rád chodím. Nepracuji tam, raději přihlížím, při mojí zručnosti by byla škoda krásného a vzácného materiálu. Ta dílna nepáchne, voní. Dřevem, ale ne jen tak nějakým obyčejným. Dováží se tam až z dalekého pobřeží Francie a říkají mu kořen vřesovce. Hrubě přiřezané kusy kořenů mají záhadné tvary, krásnou kresbu, díky nedostatku vody v místech, kde vyrostly, jsou tvrdé, houževnaté a obsahují nezvykle mnoho křemíku, umí díky němu odolávat vysokému žáru. K podivnému špalíku vřesovce přijde člověk, chvíli ho prohlíží, převrací z jedné strany na druhou a zamyšlen ho dlouho pozoruje. Pozorování člověka časem vyčerpá tolik, až usoudí, že nastala doba relaxace fyzickou prací. Špalík začne putovat mezi různými bruskami, vrtačkami, frézkami, chvilku i sviští leštící hadrový kotouč. Člověk si ještě chvíli pohrává s kouskem umělé pryže, mašinkou, co umí gravitovat, někdy i s plátky nebo proužky stříbra. Ocelová raznice ještě šikovně ozdobí kořen nápisem Jan Pipes, potom se již jen lakuje a leští a do sametem vyložené krabičky přibude nový obyvatel, krásná dýmka, o které kdysi Petr Spálený zpíval, že je zázrak stvořený bohy z kořene irského vřesu.

Měl více než pravdu. Dýmka je zázrak násobící chvíli klidu v křesle pozorováním zasněně stoupajícího obláčku kouře. Dýmka není obyčejný výrobek, je artefakt s vlastní duší i životem, artefakt, který umí myslet. Zapalte si cigaretu, položte ji na kraj popelníku a nechte bez dozoru. Shoří. Naprosto bezmyšlenkově shoří a změní se ve špalík šedého popela. Udělejte, ryze experimentálně, totéž s dýmkou. Bude také hořet, ale nedlouho. Zamyslí se a v duchu řekne: „To určitě. Pán se někde fláká, nestará se o mě a já se tady mám snažit? Ne, ne, panáčku, žádné takové legrácky se nevedou. Hezky si mě, až se ráčíš vrátit, zase znova zapal….“ a pozvolna a neodvolatelně vyhasne. Cigareta je trouba, dýmka filozof.

Dýmka, a to mám mnohokrát ověřené, pomáhá navázat kontakty mezi lidmi. Když se s dýmkou v ústech ubírám ulicí, jen zřídka nepoznám kolegu kuřáka, i když obdivovaný kousek dřeva právě nepoužívá. Prakticky každý takový totiž sjede pohledem na tu mou, a když nic jiného, s chápavým úsměvem ji oceňuje. Pokud právě také kazí spalinami tabáku životní prostředí, bývá situace často stejná. Dáme se, nejsou li právě jazykové bariéry, do řeči a máme na dlouho postaráno o společné téma. A i ty jazykové bariéry se tu a tam podaří s úspěchem překonat…

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/  

Fotografie exklusivně pro CzechFolks.com © Pavel Pávek

Protože si v těchto chválách na svá stará a dále neustále stárnoucí bedra nakládám čím dál tím těžší úkoly – tedy alespoň dle mého, možná příliš domýšlivého, názoru – musím zařadit nějakou prkotinu, prostě něco lehčího. A myslím, že se na to hodí právě detail, což je pojem, kterým běžně označujeme právě bezvýznamné, zanedbatelné maličkosti – prostě prkotiny. Přitom přesný výklad je poněkud širší.

Detail je součást většího celku, podrobnost, dílčí pohled nebo i zvětšený výřez obrazu či záběru. Jistě tušíte, kam na tato moudra chodím… Ale v té moderní studnici znalostí najdeme i další chvályhodné zajímavosti o detailu. Například – že ten termín pochází z francouzského slovesa détailler, které znamená krájet, rozdělovat. A původně se toto slovo používalo ve spojení – vendre en détail, tedy – prodávat v drobném, doslova v rozkrájeném stavu to, co obchodník nakoupil en gros, tedy ve velkém. Dokonce i v Čechách se kdysi obchodníci dělili na detailisty – maloobchodníky a grosisty – velkoobchodníky. A tady je na čase konečně zapojit vlastní invenci.

Možná je škoda, že super-, hyper- a gigamarkety zcela nahradily detailisty, takže už nemůžeme sledovat, jak se na pultech malých krámků odsekávají z velkých homolí kousky cukru, či jak se v mlékárnách nalévá čerstvé mléko z velkých konví do našich malých bandasek.

Neplačme však nad rozlitým mlékem a podívejme se na další detailisty a detaily. Dovolím si připomenout dva skvělé výstupy na toto téma.

Nejprve nádherná scéna z předválečného filmu Hej rup. V noclehárně pro bezdomovce zkrachovalý milionář Werich podrobně vysvětluje nezaměstnanému Voskovcovi, jak kde investoval, kde vydělal a jak nakonec ztratil miliony. Na vedlejší posteli počítá další nocležník své halíře, a když to Werich vidí, tak pronese – á, pán je detailista! A pak si jdou všichni ke správcovi noclehárny pro drbátka na štěnice.

A asi o padesát let později v jednom televizním silvestrovském pořadu vyprávěl  Otakar Brousek nejstarší svým nenapodobitelným recitátorským hlasem anekdotu o malém knoflíku na břiše. Ten v jedné královské rodině přičarovaly sudičky dlouho očekávanému princi a u kolébky mu věštily báječnou budoucnost, kterou mu zajistí stisknutí toho knoflíku. Varovaly však všechny, že se ten zajímavý detail na princově bříšku nikdy nesmí utrhnout! Anekdota byla dlouhá a končila – jak jinak – zajímavou pointou. I když knoflík byl po dlouhá léta střežen jako oko v hlavě, těsně před svatbou se princi znelíbil. Neodolal, svůj břišní knoflík utrhl a upadla mu – s prominutím – prdel! Ano, přesně tak to řekl ten skvělý recitátor. A to je přímo báječná nahrávka na nejdůležitější chválení detailu.

I když je detail často opravdu velmi bezvýznamný, přesto najdeme celou řadu příkladů, kdy naopak na něm závisí mnohé, někdy i to nejdůležitější! Němčina má dokonce jedno pozoruhodné přísloví – Der Teufel sitz im Detail – tedy – Čert vězí (sedí) v detailu!

Víme dobře, jak takový detail, jako je desetinná čárka, může změnit číslo tak, že ministr financí zešílí a bankéři skáčou z oken. Jak může zdánlivě nedůležitá malá součástka třeba na letadle způsobit nevídanou katastrofu. Jak může nevhodně pronesené slůvko způsobit diplomatický nebo ještě větší celosvětový problém. Jak může nezapnutý knoflíček – u žen nad pasem, u pánů pod pasem – zcela zhatit kariéru nešťastnice či nešťastníka.

Anebo něco naprosto pozitivního třeba z uměleckého soudku.

Jak nádherně obohatí vhodný detail oblek či obraz, malý trylek hudební skladbu, vtipné jméno literární postavy leckterý román, drobný bonmot dlouhý projev, a jistě by se dalo pokračovat. A ještě něco – ve filmu je detail ten největší obraz, který na plátně můžeme vidět!

Takže pozor – není detail jako detail! Fotka bratrancova pejska to dokazuje.

* * *

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora  Vladimíra Vondráčka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-vondracek/

Toto se však může během vteřiny změnit. Ze zdravého člověka se rázem stane „pacient“, který je zcela odkázán na zdravotní péči.

Stačí třeba, aby nás něco porazilo na lyžích: „I malej bobek na kopci udělá velkou paseku v údolí!“

Nebo když jedeme v autě po silnici a jsou na ní předměty, které tam nepatří: „Tak tady to vidíš Alíku – co dokáže jedno tvoje hovínko v zatáčce!“

Nejinak tomu bylo i u mne. Nadešel zimní čas, a tak jsem byl jako každý rok určen jako vedoucí i instruktor lyžování na jednom z četných zimních lyžařských výcviků. Rozdíl snad byl tentokrát pouze v tom, že se mi na tento turnus nechtělo příliš jet. Důvodem bylo velké pracovní vytížení nejen v práci, ale i doma. Navíc jsem měl ze všeho již předem takový divný vnitřní pocit. Nevěděl jsem sice proč, ale byl ve mně. Navíc lyžařský výcvik byl zajištěn v lokalitě kterou jsem neznal, což je vždy velké mínus pro zajištění doprovodného – zábavného programu. Tuto část jsem si vždy zajišťoval sám a jako zpestření jsem pouštěl přes promítačku 16 mm filmy nejen zábavné, ale i poučné. Vše jsem doplňoval o živé přednášky kamarádů z Horské záchranné služby, kdy nám vyprávěli nejen o životě a akcích členů, ale i o mezinárodních soustředěních s doplněním ukázek o Dia filmy. V této lokalitě jsem tedy neměl žádného známého v půjčovně filmů, ani žádného kamaráda z Horské služby. Ke konci výcviku jsem vždy pořádal závody ve sjezdu, slalomu a běhu. Po vyhlášení vítězů jednotlivých kategorií byl vždy uspořádán karneval na lyžích, nebo ve společenské místnosti. I toto vše chce mít jisté zázemí, přípravu diplomů, medailí a cen. U tohoto turnusu jsem to však naprosto pro nepochopení organizátorů postrádal. I tak nadešel den „H“ našeho odjezdu.

Již při našem příjezdu do horské chaty se začala kupit řada problémů a navíc velká část účastníků zájezdu byla značně neukázněna, rozmazlená a neochotná se přizpůsobit kolektivu. Vrcholem bylo to, že se skupinka čtyř děvčat sebrala a odjela si od družstva, do kterého byla zařazena. Navíc nebyly žádné lyžařky, vše bylo pěkně umrzlé, neb ranní teplota byla –20°C, a tak nebylo divu, že se jim lyže za chvilku pěkně rozjely, a ony se začaly s křikem řítit dolů z kopce. Jak jsem to zpozoroval, hned jsem se vydal za nimi, za chvilku je dojel a snažil se je dostat do bezpečí od lyžařského vleku, v jehož bezprostřední blízkosti jsme byli. Vše se přeci jenom zdařilo až na to, že při své jízdě pozadu jsem spadl pozpátku do hluboké díry. Bohužel jsem se při tom těžce zranil. Tato skutečnost však odstartovala sled neuvěřitelných až neskutečných událostí, a proto je nebudu ani popisovat. Nemohu si však odpustit alespoň jeden citát primáře chirurgie z nemocnice, kde jsem přeci jenom nakonec byl přijat k hospitalizaci. Pana primáře jsem si totiž dovolil požádat, zda by bylo možno kosti na mé dolní končetině alespoň trochu srovnat. Dle RTG snímku jsem je měl totiž zcela vedle sebe. Odpověď zněla:

„Milý pane– příroda je mocná čarodějka, a ta si s tím sama poradí“.

Pokračování…

***

Foto pro CzechFolks.com © archív Luďka Horkého

Znalec legendární americké silnice R66, cestovatel, osamělý cyklista Zdeněk Jurásek stál v roce 2007 u vzniku České asociace R66. Nejdříve se zaměřoval hlavně na poskytování informací zájemcům o transamerickou silnici, časem začal organizovat pro kamarády její přejezdy, později vznikly i informační stránky a dokonce rozhlasová stanice. První ze dvou každoročních sjezdů Asociace R66 připravil začátkem února v pivovaru v Kostelci nad Černými lesy.

Jak jste se vlastně se silnicí, kterou John Steinenbeck přejmenoval na Matku cest, seznámil?
„Poprvé jsem na šestašedesátku vyrazil na podzim roku 1998. Jako nadšený cyklista, vyznávající dlouhé osamělé přejezdy, jsem chtěl překonat Ameriku od východu až na západ. Původně jsem plánoval svoji trasu poněkud jinak, jižněji, avšak když se mi dostal do rukou výtisk časopisu National Geographic, v němž byla reportáž o arizonské části Route 66, nezaváhal jsem ani vteřinu. Toto je cesta pro mě!“

Takže  šlo trochu o náhodu…
„Lidé mé generace, kteří vyrůstali v období reálného socialismu, hltali s nadšením jakoukoliv informaci z druhé strany železné opony. Proto pro většinu z nás nebyl pojem Route 66 neznámý, i když poněkud mlhavý. Každopádně se pod pojmem Route 66 v našich myslích skrýval jakýsi pocit svobody a volnosti, který jsme v té době rozhodně nezažívali.“

Jak první, pro normálního člověka neskutečně dlouhá cesta, probíhala?
„Nebyla první. Ještě dříve jsem v sedle kola absolvoval trasu ze Zlína do Hamburku a potom ji ještě protáhl do Holandska. Začal jsem nějak tloustnout a omezovat se v jídle se mi nechtělo. Cyklistický přejezd R66 tehdy dopadl úspěšně, celých 4.000 kilometrů jsem zdolal po svých, setkal jsem se se samými skvělými lidmi, přivezl jsem si spoustu zážitků. Tím však pro mne jízda po R66 neskončila. Ba právě naopak. Své dojmy, zkušenosti a zážitky jsem „ventiloval“ v knížce Route 66 – na kole po Hlavní ulici Ameriky a stal jsem se členem National Historic Route 66 Federation. Protože jsem napsal několik článků a reportáží do českých novin a časopisů, začali se mi ozývat četní nadšenci, kteří už na Route 66 byli nebo se na ni chystali. Tak jsem se stal jakousi neoficiální informační centrálou a poradnou pro otázky Route 66.“

Říkal jste, že vás silnice docela uchvátila.
„Nakazila mne natolik, že se opětné revize staré šestašedesátky pro mě staly naprostou nutností. Na Route 66 se skoro pravidelně vracím zpět, projel jsem ji od té doby už několikrát a zúčastnil jsem se i několika festivalů Route 66. Možná si mohu dovolit říci, že se na Route 66 už docela vyznám, že mnohé úseky znám už téměř nazpaměť a že jsem připraven dávat celkem kvalifikované rady těm, kteří to chtějí taky zkusit a nemají k dispozici dostatek „českých“ informací. Proto jsem se rozhodl dát dohromady české stránky R66. Můžete na nich nalézt stručnou historii Route 66, fotogalerii se stručným popisem trasy v jednotlivých státech, náměty na výlety k dalším zajímavým místům a další potřebné informace.“

Jak se podle vás na slavnou R66 dívají sami Američané?
„Myslím, že je pro ně stále něčím strašně významným, a vím, že běžný Američan svou silnici vyloženě miluje. Přestavuje pro něj třeba cestu, kudy táhli v dobách krize zástupy nezaměstnaných hledat nové uplatnění, za druhé války po ní projel valstně každý voják, který šel do bojů v Tichomoří. Krásný příklad jsou dokonce i migrační úředníci, známí svou nekompromisní přísností. Když vystoupíte z letadla v tričku se znakem R66 a jako důvod pobytu v USA uvedete poznání Matky cest, máte vlastně po problémech. Vlastní silnice se vším okolo je dnes něco mezi skanzenem a normálně žijící oblastí, obnovují se staré, ale hlavně vznikají nové podniky. Takovou raritou je třeba motorest Mc Lean v Illinois. Provoz v něm zahájili v roce 1926 a bez přerušení je otevřený dodnes. V Evropě nejde o nic tak mimořádného, ale v USA je to již kus dějin. Hlavní je, že vše okolo Route 66 začíná opět žít normálním životem.“

Provozujete také internetovou rozhlasovou stanici, která pochopitelně nese jméno silnice.
„Stanice již nějaký čas vysílá, ale od února je trochu jiná. Snaží se vyvolat představu jízdy silnicí, hraje charakteristickou hudbu, kterou poslouchají třeba kamioňáci. V plánu je, aby vysílání bylo moderované, pochopitelně, že provoz stojí peníze, které zatím dávám ze svého, a tak by bylo dobré získat i nějakou reklamu. Víte, co je zajímavé? Vysíláme jen a jen americkou hudbu, ale musíme poctivě odvádět poplatky Ochrannému svazu autorskému. Docela by mne zajímalo, kolik amerických folkařů nebo countrymuzikantů zastupuje…“

Povíte nám na závěr, jaké má asociace plány do budoucna?
„Další aktivity pochopitelně plánujeme, přicházejí vlastně samy. Právě se asi nejvíce soustřeďuji na chalupu, kterou jsem získal na Slovensku na Kysucách. Vyžaduje nejprve značné investice do celkové rekonstrukce, ale časem by měla být obnovena jako pravá drevenica a stát se jakousi základnou pro motorkáře, interiér bude pochopitelně ve stylu R66.“

***

Vizitka:
Zdeněk Jurásek
50 let
Ženatý, manželka spolupracuje při všech aktivitách
Jedna dcera
Pracuje jako jednatel lokální rozhlasové stanice /Radio Kiss/
a organizátor každoročního Vizovického trnkobraní.

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Pavla Pávka:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/pavel-pavek/

Fotografie exkluzivně pro CzechFolks.com © Zdeněk Jurásek a jeho archív

Přivezu nějaké hady… oznámil osvíceně. Sluchátko se mi rozklepalo v rukou.

Hady ne, zaprosila jsem chabě. V duchu jsem už viděla Jerryho paže roztržené dlouhými zuby krajty. Došlo k tomu na kanadském přechodu z Buffala do Fort Erie, když celníci nečekaně nařídili otevřít a ukázat zavazadla. Široké, jakoby popálené pruhy kolem hrudníku byly zase způsobené metrovým varanem, který se probudil pod bundou dřív, než Jerry očekával.

Čekají nás horké chvíle, prozradila jsem svému muži. Znal mého bratra dosud jen z vyprávění, otočil se tedy na druhý bok a spokojeně usnul.

Jerry se objevil o týden později s plnovousem a dvěma lodními kufry. Po obsahu jsem nepátrala, brácha to řekl latinsky a tušení bylo zlé.

Pojď a připrav necky, poručil, když odložil bundu, pod kterou se objevil prožraný svetr. Na můj zdrcený pohled upřesnil: Moly pěstuju ve skříni, chov je jednoduchý…

Napouštěla jsem vodu do vany a pozpátku couvala ke dveřím. Osteolamus tetraspis je západoafrický krokodýl, ten náš se jmenoval Jerry, no jak taky jinak, a měřil bratru osmadevadesát centimetrů. Aby mu nebylo smutno, vezla se ve druhém kufru také Mary, kousavá jako každá ženská, je-li delší dobu krácena na svých právech.

Máte v sousedství kočky? Zeptal se Jerry nevinně a chlácholivě dodal: Když jsou kočky, pak je krmení hračka… Němě jsem kývla a nohou zamezovala muži vstup do koupelny.

Štěně je taky dobrý, vyložil si Jerry moje kývnutí po svém. Vidím, že nemáte daleko do lesa. Nějakýho mrtvýho ptáka najdeš vždycky, stačí se dívat… Uznale kývl do kraje. A nezapomeň sledovat inzeráty: Kotě do dobrých rukou. Majiteli je dobrý říct, že máš děti…

Instrukce byly povzbudivé, zdrceně jsem mlčela.

A oběhni si prodejny a výzkumný ústavy, ať si zajistíš králíky a morčata. Nezapomeň na drůbežárny. Kohoutci jsou obyčejně lacinější… Dům je dost velký,  zařídíš si chov myší a máš po starosti! nepřestával se radovat Jerry.

Muž, zvědavý, o čem tak dlouho rokujeme, se vedral do koupelny.

No řekni, nejsou nádherný? Moh sis vůbec přát lepší dárek? Rozjasnil se brácha, zatímco mému muži mrznul úsměv.

Tady Jerry je trochu na hlavu, ale ty to přece oceníš…. Muž naprázdno polkl.

Nejsou to skvělý kousky? Dožadoval se Jerry tvrdošíjně uznání. Osteolamus ve vaně mrskl ocasem a ohodil nás jako Niagara.

Máte nádherný exempláře… Jerry se pyšně rozhlédl po spoušti na podlaze. Odjakživa býval hrdý na to, co způsobil, dokonce i vyložené neštěstí bral jako plus, které zabránilo neštěstí ještě většímu.

Mary vypadá unaveně, připustil, když nikdo neodpověděl. Utrpěla šok z letu, ale to se spraví. Až si ji ochočíte, bude za vámi běhat jako pejsek. Nejradši má ryby, ale jezero tu máte, tak to nebude problém. A nezapomeňte si ji vzít občas na klín a trochu se s ní vyslunit. Jak jí schází slunce, začne bejt agresivní…

Můj muž, ten, o kterém jsem si vždycky myslela, že si dovede poradit v každé situaci, opět naprázdno polkl. Jerry ho neuznal za hodna pohledu.

Teď potřebujou klid a teplo, rozhodl a vystrčil nás z koupelny. Nato si zevrubně prohlédl dům a terasu a vyběhl na zahradu. Králíkárny dole pod svahem ho viditelně potěšily. Tady se Mary i Jerrymu bude líbit! Lidi, vy ani nevíte, jaký vás potkalo štěstí, slzel.

K první nehodě málem došlo v noci. Záchodovou mísu střežil krokodýl Jerry. Otevřená tlama s ostrými špičáky nepotřebovala tlumočníka. Trvalo dobrých deset minut, než se brášku poštěstilo probudit džberem ledové vody a dalších deset, než se mu podařilo vystrčit krokodýla z obranné pozice s ocasem připraveným k útoku.

Nedělejte nic, co by se mu nelíbilo a nemusíte se bát, poučoval Jerry, zatímco držel krokodýla jednou rukou vší silou za hlavou a druhou pod krkem.

Ty jsi pravičák, viď? obrátil se na mého muže. Představ si, že tvůj krokodýl nezastupuje žádnou politickou ani náboženskou stranu, není nacionalista a nemá peníze v bance. Jakej by měl důvod tě nenávidět? Zvíře je snášenlivější než člověk, zbytečně nezabíji a nenapadá…

Ve vaně se jim nelíbilo, ale trvalo to ještě skoro týden, než se Jerrymu podařilo vybudovat uspokojivé vivárium. Noční příhody se opakovaly.

Pamatuješ se, jak jsem se kdysi proboural k sousedům? Moje ještěrky potřebovaly nejen slunce, ale taky stín, nějakou tu chodbu jako schovávačku, chápeš? Zakřičel do vrčení vrtačky Jerry a pobaveně se zasmál.

Chápala jsem daleko víc naši matku a souseda, které odvezli společně se žlučníkovým záchvatem do nemocnice. Stalo se tak poté, co si soused postěžoval, že se mu Jára pokoušel vyvrtat do ložnice odposlouchávací zařízení. Matka byla nucena po pravdě doznat, že je tam má už dávno, přinejmenším od té doby, co byla jeho snaživé rodině za stranické zásluhy přidělena polovina našeho bytu.

Jerryho vzpomínka zahřála jak dubnové sluníčko, které se konečně opřelo do skleněných tabulí vivária.

Odpoledne půjdeme na žáby, rozhodl. Je čas kaviáru… Asi jsem se dívala hodně přitrouble.

No přece žabí vejce, kaviár chudých. Dají se dělat na všechny způsoby. S cibulkou a octem, taky s vajíčkem, ale nejlepší jsou jako salát…

Bazén s kameny a horký, zapařený vzduch, podobně jako mohutné kaktusy, se kterými se bráška vláčel z Tucsonu dobrých šestatřicet hodin, dělaly vivárium útulné a  Jerry a Mary se rychle zabydleli. Můj muž si zvykal nepoměrně déle. Krmila jsem krokodýly dlouhými kleštěmi na okurky, když povyrostli, nabodla jsem maso prostě na dlouhý klacek, ale toho se nikdo jiný neodvážil.

Nepřemáhej se, žrádlo je starostí ženských, uklidňoval ho Jerry trpělivě. 

Nic se nemůže stát, nanejvýš že bys přišel o ženskou. Ale těch je moc, o padesát procent víc než chlapů…

Podívej, jaké to jsou výstavní kousky, volává mě teď častěji muž do vivária a nutí mě zblízka obdivovat krokodýlí moudré oči pod visutým obočím a špičatou pilku tlamy v těžkém pancéři pravěku. Kupodivu se jim otevře pokaždé, kdykoli se objevím. Můj muž se záhadně usmívá…

===

Poznámka redakce: Chcete se vice dovědět o dobrodruhu Jerrym? Tak navštivte opět 11. a 12. února stránky CzechFolks com Plus, kde si budete moci přečíst s timto zajímavým mužem rozhovor.

***

Jerry je hlavním hrdinou částečně biografického románu Blanky Kubešové
Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou
který vydalo nakladatelství Eroika, s. r. o.

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorů Blanky Kubešové: http://czechfolks.com/plus/category/autori/blanka-kubesova/

Koláže pro Czechfolks.com © Marie Zieglerová

Tento pán nebyl vůbec milosrdný k našim očekáváním, když říkal: „Proces ústavní reformy trvá šest měsíců. Pocit, že se v důsledku hospodářské reformy něco zlepšuje, zavládne těžko dřív než za šest let. Společenské základy, které zaručují, aby ústava i hospodářství fungovaly, se kladou šedesát let…“

Tři generace potrvá, než v naší zemi budou opravdu demokratické poměry, spravedlnost a svoboda, ale zejména prosperující hospodářství  (vždyť jsme za první republiky patřili mezi prvních deset nejvyspělejších zemí!) – a s nimi všechna očekávání o změnách morálky a chování, zdeformovaných minulými režimy. Kolik jen politiků, ekonomů a lidí vzdělaných musí během té doby u nás vyrůst, aby všechna ta pnutí a napětí mohla být obrácena ve veřejný prospěch!

Nacházím k tomu další citáty, aniž by jejich autoři tušili, že jakýsi – byť významný politolog něco podobného pronesl. Například zpěvák a textař Jan Hubert, který spolu s jiným muzikálovým libretistou Lou Fanánkem Hagenem byli u toho, když u nás v Česku řádil punk (čili nic na světě nebrat vážně, všechno je velká švanda) zapěl: Všechno bude zase dobrý, /smiřme se s osudem. / Všechno bude zase dobrý, / jenom my už nebudem…

Mnozí pamětníci si na to vzpomenou, anebo na článek ve Studentských listech, kdy tehdy v něm stálo (autora jsem si nepoznamenal): „Pravdu nehledej v týhle zkurvený době, /pravdu nehledej, nežli jen sám v sobě!“

Nu – a po dlouholetém pobytu v USA, kam v roce 1970 emigroval, se vrátil Karel Kovanda (*1944) a jeho názory se s těmi předchozími shodují. Opět vzpomínám, jak ještě v listopadu 1968 (také v době „zkurvené“) byl předsedou akčního výboru studentské stávky, ještě na jaře ho vysokoškoláci zvolili za předsedu svého svazu a pak po něm slehla země. Musel se setsakramentsky otáčet, když jako absolvent naší zemědělské univerzity získal v roce 1975 doktorát na MIT (Massachusetts Institute of Technology), mohl vyučovat politologii, za deset let získal na kalifornské univerzitě titul MBA (Master of  Business Administration), neboli absolvent univerzity zaměřené především na management. Vrátil se jako novinář, překladatel a tlumočník, avšak záhy ho Jiří Dienstbier (1937-2011) přijal do státních služeb na ministerstvu zahraničních věcí, byl odpovědný za vztahy s Evropou a Severní Amerikou, až posléze v druhé vládě Václava Klause (*1941), která vznikla po volbách v roce 1996, vedl přístupová jednání s NATO.

Uvádím ho zde proto, že jeho zahraniční zkušenosti nebralo mnoho našich lidí tehdy příliš vážně. Například říkal: Zásadou investování soukromníka – občana by mělo být rozložení mezi akcie, obligace a zlato. Nikdy nesázet jen na jednu kartu! Mockrát jsem si na jeho slova vzpomněl v následujících letech, kdy rázem přicházely stovky – tisíce lidí o své úspory, které vložili jen do jednoho z mnoha postupně krachujících bankovních domů.

Byl jsem už několik let v důchodu, ale aktivně jsem si vylepšoval životní úroveň, zejména jsem nacházel smysluplnou práci, kterou někdo od mne  vyžadoval. Tehdy nás bylo v Československé republice kolem 4 miliónů důchodců, z nichž 32 % pobíralo důchod do 1500 Kč, 42 % do 2000 Kč, 26 % nad 2000 Kč a zbývajících 2 % nad 3000 Kčs. Patřil jsem do těch 42 %, takže jsem musel počítat opravdu s každou vynaloženou korunou.

V deníku z té doby mám napsáno: „Zašel jsem se džbánkem pro pivo, ale oni zde čepují jen 12stupňového velkopopovického Kozla – půl litr za 7,20 Kč! Desítku prý vůbec nevedou. Začal jsem pít sodovku a minerálku. Snad to vydržím…“. Jak vidět, vydržel jsem. Vrátil jsem se však před lety  přece jenom  k pivu – také vyráběném v Plzeňském Prazdroji –  opravdu – za 7,50 Kč půl litru. Ostatní piva jsou až trojnásobně dražší. Teď čekám, kdy zdraží i to moje dnešní „levné pivo“?!

Ale neměl bych zapomenout na ty své vedlejší příjmy. Ty mi pomohl zajistit nový fenomén v našich podmínkách – vznik vědeckotechnických nebo obchodních či technologických  parků, také se jim říkalo podnikatelské inkubátory. Přijeli s ním a s dokumentárním filmem dva mí dobří přátelé – oba z Výzkumného ústavu inženýrského studia při Českém vysokém učení technickém v Praze – Miloš Vystyd a Jiří Beneš, můj dávný spolužák a dlouholetý kamarád. Hned po listopadu 1989 (oba už jsou na pravdě Boží) navštívili spolu Berlín a jedno takové technologické centrum prohlédli.

Konala se velká prezentace v tehdejším Výzkumném ústavu vědeckotechnického rozvoje, s oběma jsem udělal hned rozhovor pro Lidové noviny, vyšel už v květnu 1990 a bylo to vůbec poprvé, kdy se u nás o této zcela nové tématice psalo. Rozhovor končil mementem, že jsme svědky úniku našich chytrých mozků do zahraničí, a že tady zakládáním těchto institucí a inovačních firem se jim nabízí velká příležitost. Dnes se píše o tom, jak odcházejí za hranice hledat lepší existenci naši lékaři a naproti  tomu se rovněž píše, že mnoho čerstvě vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí nemůže sehnat zaměstnání. Takže i ti posléze odcházejí do ciziny.

Celých deset let ještě v důchodu - jsem řídil časopis Inovační podnikání, který jsem založil a vychází dosud – nyní už beze mne. Jde o jednu velkou historii nezměrného úsilí o založení Asociace inovačního podnikání, která působí na vládní politiku ve výzkumu, vývoji a inovacích, soustřeďuje nejen ona inovační centra, ale také technické univerzity a další podobné subjekty, pečuje o další jejich vývoj, organizuje soutěže (například o Cenu Inovace roku), dále to jsou společné výstavy, zahraniční prezentace, články, katalogy.

Chtě nechtě jsem za deset let v roce 1999 skončil, ale kontakty udržuji neustále. Ani si neumíte, přátelé, představit, jak jsem si oddechl, když jsem konečně přestal rok co rok vyplňovat formuláře a studovat pokyny k vyplnění daňového přiznání fyzických osob, další povinností bylo podobné martýrium na obvodní pobočce Všeobecně zdravotní pojišťovny (tam chtěli přehled za rok o příjmech a výdajích ze samostatně výdělečné činnosti a úhrnu záloh na pojistné). Uf! Jak jsem se tenkrát osvobodil!

Píše se rok 2012  a mezi mnoha letošními „pf“ jsem hned několikrát obdržel známý sonet číslo 66 od Wiliama Shakespeara (1563-1616) – po kolikáté už?! Tento rovněž kdysi mladý  talentovaný autor se jasnozřivě vyjádřil prakticky ke všem dobám, které kdy lidstvo žilo.

Zdalipak je vám známo, přátelé moji, že u nás byl tento sonet přeložen (podle mých dokladů) celkem 13krát! Poprvé J. V. Sládkem (1883) a po něm Jaroslavem Vrchlickým (hned dvakrát a pokaždé jinak – 1896 a 1904), Janem Vladislavem (1964), E. A. Saudkem (1975), Zdeňkem Hronem (1986), Martinem Hilským (1992), Miroslav Mackem (1996), Pavlem Švejnarem (2007) a naposledy Zdenkou Bergrovou (krátce před svou smrtí v 2008). Poslední (nikoli chronologicky, protože letopočet mi chybí) byl Miroslav Kromiš.

Prosím, nedivte se mně, jako autoru encyklopedie Co víme o smrti (vyšla v roce 2006), že myslím ve svých 85 letech na ty dny poslední. Protože jsem se osobně velmi blízko poznal s kolegyní a celoživotní přítelkyní již z mládí – Zdeňkou Bergrovou (1923-2008), českou básnířkou a překladatelkou (zejména francouzských „prokletých básníků“ a mnoha ruských klasiků – Puškina nebo Jesenina, také ukrajinského Tarase Ševčenka, za něhož dostala Ukrajinský řád umění), která však překládala i z angličtiny a její překlady naproti tomu překládali naši esperantisté, tak dávám přednost jejímu překladu slavného sonetu. Zní:

Malé vysvětlení: Za Zdenkou smutní její celoživotní partner akademický malíř Věroslav Bergr, tak jsem pochopil i její poslední dvojverší. A pro srovnání jsem si nechal citace, jak znějí tyto závěrečné sloky u jiných shora uvedených překladatelů:

A ještě pro jazykozpytce – v němčině mají tento překlad:
All dessen müde, wär ich längst gegangen -
Allein die Liebe hält mich hier gefangen.

Zatímco anglický Shakespearův originál zní takto:

Tired with all these, from these would I be gone,
Save that to die, I leave my love alone.

Takže – Boží požehnání Vám všem, kteří jste mi napsali a jimž teprve nyní mohu takto poděkovat.

* * *

Koláže pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Miroslava Sígla:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/miroslav-sigl/

Mohu vás ujistit, že vstupovat na vojenskou půdu s tímto jménem je mnohem horší, než pouhý zápis ve škole. Zde by se dalo předpokládat, že budou přítomni jen dospělí lidé a budou se tak podle toho i chovat, ale kdo tenhle blázinec někdy zažil sám na vlastní kůži, ten mně dá jistě za pravdu, že první věc, co zde chybí zcela, je logika.

Je to zařízení, s chováním na úrovni středověké lůzy, kde každý chce velet a nikdo poslouchat. Ta společnost je tak roztodivná, že i kdyby spolu byla celý život, nikdy si nebude zcela rozumět. Je to velký přecpaný pytel všemožných osudů, který je navíc propleten mnoha sny a láskami, které se mění každým dnem a mnohdy i hodinou. Je to taková obrovská měňavka, které chybí to hlavní a to je láska a porozumění. A tato hydra mě vsákla do sebe také.

Jediná výhoda od civilního života zde spočívá v tom, že vás nikdo neoslovuje křestním jménem, takže kromě nadřízených a několika málo lidí, s kterými jsem se alespoň trochu dokázal sblížit, vás další tisícovka podobně oděných kašpárků zná pouze podle toho, co máte na náramenících a pak snad ještě příjmením, pokud je nějak zajímavé. A jméno Pošlý spíše bylo víceméně inspirativní pouze pro mazáky, kteří losovali, kdo mě bude ten či druhý den komandovat. Byla zde velmi zajímavá jména a já se mohl přesvědčit na vlastní oči, že nejen můj otec, coby sudička, dokáže dát svému potomku do začátku tohoto složitého života, pěkný dar. Sloužil zde například Narcis Samec, Lev Ovečka, Ludvík Knedlík nebo Maxmilián Ťutínek, takže rodičové se potulují po světě všelijací, jenom ten můj má nesmírnou radost, že jedině jemu brázdí tento svět svými kroky potomek, jehož jméno není uvedeno v žádném kalendáři. Když jsem se ho jednou zeptal, kdy mám vlastně svátek, jenom se na mě usmál a tím svým osobitým způsobem odvětil: -Vyber si. Ty můžeš kdy chceš. – Takže já si slavím svátek tehdy, když jsem zrovna při penězích, alespoň to nevypadá, že na to nemám.

Hned druhý den si mě zavolal velitel přijímače.

Napochodoval jsem k němu do kanceláře, s mírnými chybami se mně podařilo se zařadit a pak jsem jen stál, on se na mě mlčky díval, po chvíli vstal a obešel si mě s potěšením kolem dokola. Připadalo mně to jako věčnost, než si znovu sedl za svůj úřednický stůl.

„Kdyby to bylo na mně,“ řekl po chvíli, „tak vás pošlu do civilu z lítosti,“ a nezadržitelně se rozesmál, což trvalo několik minut, a když se konečně uklidnil a opět zvážněl natolik, že nedělal své jediné hvězdičce v rámečku ostudu, prstem mně naznačil, abych přistoupil blíž.

„Sloužím tady už přes dvacet let,“ řekl, ale já viděl, že mu neustále nezbedně cukají koutky jeho úst, „ale s takovým jménem jsem se ještě nesetkal. Nejenom tady, ale nikde,“ dodal. „Kdo vás takhle šíleně pojmenoval?“ zeptal se a zapřel se plnou vahou mohutného těla do své velitelské židle.

„Můj vlastní otec, soudruhu majore,“ odpověděl jsem poslušně.

„A myslíte si o něm, že je normální?“ zadíval se mně do mých modrých očí, které nedůvěřivě zamrkaly, protože tato myšlenka mě za celých mých devatenáct let ještě nenapadla. Vždy jsem se řídil Ježíšovými slovy: -Cti otce svého a matku svou!-

„Snad ano… je to takový člověk náchylný k recesím,“ špitl jsem nesměle, protože zkuste někomu říci jednou jednoduchou větou o někom, jaký je, a jednoduchou proto, že složitost na vojně není žádoucí. Mnohé nadřízené to přivádí do rozpaků a pak jsou nepříjemní, ale moje odpověď zřejmě majora plně uspokojila, a tak se jen znovu usmál.

„Abych vám řekl pravdu,“ pokračoval, „od rána jsem pěkně nabroušenej, tak jsem si vás nechal schválně zavolat, protože… ale to je jedno,“ mávl rukou a sáhl na stole po krabičce cigaret a jednu si zapálil.

„Kouříte?“ zeptal se mě a já stydlivě pokýval hlavou na souhlas.

„Dobře,“ usmíval se major, opět vstal a zašel ke svému kabátu, který visel v opačném rohu kanceláře a sáhl do jedné z kapes a vytáhl celou krabičku cigaret značky Sparta a podal mi ji. Díval jsem se na ni nevěřícně a stál jako právě vytesaná socha.

„No tak ber, než si to rozmyslím,“ mírně velitelsky zvýšil hlas, a když jsem ji konečně ukryl do stejnokroje, zatvářil se spokojeně.

„Nabídl bych vám přímo jednu tady, ale je to proti předpisům a nemohu vědět, kdo sem za chvíli vstoupí. Ale protože jste mně takhle zlepšil moji náladu, alespoň nějak se vám chci odvděčit,“ a znovu se posadil ke stolu a zahleděl se do nějakých papírů.

„Tady vidím, že máte pak být převelen o nějaký ten kilometr dál… no,“ potáhl si z cigarety, „co byste tomu řekl, kdybyste zůstal tady v těchto kasárnách, přímo zde u mě…“ a významně se na mě zahleděl. Až s odstupem několika měsíců jsem teprve poznal, že někomu takovouto nabídku uskutečnil sám od sebe snad poprvé za celou svoji vojenskou kariéru.

„Budu tu potřebovat jednoho písaře, ten stávající půjde za několik měsíců do civilu, a tak by vás alespoň mezitím zapracoval,“ poklepal prsty o moji složku a znovu se mně zadíval do očí. „A kromě toho, potřebuji se čas od času zasmát,“ a opět se rozchechtal na celé kolo.

„Žibřid,“ vyrážel ze sebe a plácl se do čela.

A tak se milý major Trojan zasloužil nejen o to, že jsem se nikam již stěhovat nemusel, ale zcela spolehlivě i o to, že se všichni postupně dozvěděli mé rodné jméno Žibřid a moje další existence zde probíhala většinou pod přezdívkou Zdechlej Žibřid.

Když nastal čas, kdy jsem měl složit slib své vlasti, znovu jsem po delším odloučení spatřil své rodiče. Zatímco maminka v přítomnosti otce byla nejskromnější ženou pod Sluncem, otec se kolem sebe rozhlížel velmi sebevědomě, a když jsme po přísaze dostali svoji první vycházku a já v zářící bílé košili, ozdobené pečlivě upravenou vázankou, a vycházkovým sakem vyrazil vstříc jejich náručím, otec významně poznamenal, že zamluvil v místním hotelu stůl, kde si dáme všichni slavnostní oběd.

Když jsme se patřičně nadlábli, objednal pro maminku minerálku, protože jak tvrdil: -Jí alkohol nesvědčí. Jen jednou jsem ji poznal, když byla v náladě a pak jsem se musel ženit!- Nám dvěma však velkoryse objednal dvě meruňkovice a dvě piva a všechno by probíhalo úplně normálně, kdyby, když číšník donesl podnos, na kterém měl krásně poskládané všechny objednané nápoje, otec opět vše nekomentoval se svým typickým cynickým výrazem ve tváři.

„Mamince dejte minerálku, mně jedno pivo a štamprdličku,“ a pak ukázal na mě a dodal: „Tady Žibřidovi ten zbytek.“

A v té chvíli číšník nepřirozeně vykulil oči, rozkuckal se a celý podnos vylil na moji sváteční uniformu.

Nic nepomohly omluvy, ani znovu dodané nápoje, uniforma nestačila do mého návratu ani pořádně uschnout a páchla tak, že ji bylo cítit na dobrých deset metrů a já ráno napochodoval k majoru Trojanovi, abych mu podal náležité vysvětlení, proč jsem se ze své první vycházky vrátil na posádku v podnapilém stavu.

Trpělivě jsem mu všechno vysvětlil, on si mě změřil tím svým spravedlivým vojenským pohledem a věc uzavřel následovně.

„Nebudeme z toho dělat žádnou senzaci,“ smál se a bylo vidět, že jsem mu opět toto ráno dokonale zlepšil jeho podmračenou náladu. „Vaše jméno prostě lidi určitým způsobem provokuje. Takže to uděláme tak, že budete prozatím sloužit bez vycházek. No a nyní běžte za desátníkem Vlčkem, který se vás ujme a začne vás učit vojenským tajům. Můžete jít,“ dodal a blahosklonně mě propustil ze své moci.

Takže tatínek mně nejen zařídil přepestrý život, kde i obyčejné představování komukoli bylo mnohdy utrpením, ale navíc i to, že prvního půl roku vojenského života jsem strávil jako mnich pouze za klášterní zdí.

Až jednoho dne jsem se zahlásil u majora Trojana a sdělil mu, že nemohu provést jím zadaný úkol, protože zásoba potřebných psacích pomůcek je zcela vyčerpána a pokud trvá na termínu, musím jít do města na nákup osobně, protože pouze já přesně vím, co mám doplnit.

„Není problém,“ prohlásil lhostejně a vyplnil mně propustku. Ale byl to velký problém, to ovšem v této chvíli ještě zatím netušil.

Kráčel jsem po náměstí a kochal se svobodným pohybem, který mně byl tak dlouho zapovězen a zcela neúmyslně jsem přehlédl nedaleko od sebe jednoho důstojníka, který se mně velice ochotně připomněl sám. Křičel na mě tak dlouho, až téměř ochraptěl. To by ani nebylo zdaleka to nejhorší, protože byl evidentně spokojen s výší svého postavení, ale našeho hlučného incidentu si povšimla vojenská lítačka, která si to hned namířila přímo k nám.

Poručík, který byl jejím velitelem, zasalutoval před majorem, který si na mně chladil své psychické rozpoložení a fakt, že já to mám do civilu za rok a půl, zatímco on… raději ani pomyslet.

„Neumí zdravit nadřízené,“ zachraptěl major a nechal mě na pospas vojenské hlídce.

Poručík zkoumal pečlivě mnou předloženou propustku, zkontroloval čas a vše bylo zatím v pořádku, ale ve chvíli, kdy začal luštit moje jméno začal nějak povážlivě zelenat.

„Žibřid?“ zeptal se nevěřícně a propichoval mě, dle jeho názoru, smrtelným pohledem. Potlačil jsem touhu říci mu: -Poslušně hlásím, že jsem zde.- a raději se postavil do pozoru.

„Vojíne Pošlý, pojedete s námi, to musím prověřit,“ uculoval se a významně si poklepával moji propustkou o dlaň. „A jestli jste si to tam napsal sám…“ dodal a významně pokyvoval hlavou.
Stál jsem asi třicet metrů od papírnictví, kde jsem potřeboval nutně nakoupit chybějící zásoby, a nevěděl, co mám udělat.

„Nechejte ho buzeranti!“ utrousil muž ve středním věku, který nás právě míjel a já měl neodolatelnou chuť mu poděkovat, ale tím bych svoji situaci těžko vylepšil.

„Soudruhu poručíku, dovolte mně promluvit!“ vyhrkl jsem nakonec.

„Mluvte vojíne,“ blahosklonně svolil soudruh.

„Poslal mě soudruh major Trojan, abych zde v tomto obchodě,“ a ukázal jsem na výlohu, „doplnil svoji zásobu per, fixů a tuší. Bez nich nemohu pokračovat v práci na důležitém úkolu,“ vychrlil jsem ze sebe a poručík mírně znejistěl, nicméně to, že jsem byl přistižen při přestupku a nepozdravil svého nadřízeného pro změnu nahrávalo jemu. Bojoval sám se sebou, ale protože nevěděl, zdali skutečně říkám pravdu a nechtěl si přidělat zbytečné problémy, po chvíli souhlasil.

„Dobře soudruhu vojíne. Nakupte si vše potřebné a my si vás potom odvezeme, alespoň vás ušetříme toužebných pohledů po zdejších děvčatech a budete moci sledovat lépe své nadřízené,“ dodal ironicky, potom se rozkročil jako Napoleon a sledoval lačně okolo chodící dívky sám.

-Žibřid, Žibřid,- stále mu tepalo otupělou myslí, -snad si nemyslel, že mu na takovou blbost naletím. To bych to moc daleko nedotáhl,- vanulo mu zlostně hlavou pod čepicí a ohlédl se za mladou černovláskou. -To léto je kouzelné,- poznamenal sám pro sebe v duchu a nadechl se zhluboka provoněného vzduchu, zapomínaje na svoji silnou alergii, která během chvilky vykonala své. Cosi, co zde v blízkosti kvetlo a připomínalo přitažlivé ženské aroma, mu nemilosrdně vehnalo do očí slzy a nekontrolovatelně se rozkýchal. Připadalo mu, že má v nose nějaké malé peříčko, které ho neustále dráždilo stále více a oči měl v jednom ohni. Žmoulaje provlhlý kapesník si povšiml navracejícího se vojína Pošlého, který se před ním zastavil a postavil se do pozoru.

„Jdeme,“ zavelel s plným nosem poručík a v doprovodu s eskortou se vydal přes náměstí, kde stál jejich terénní vůz UAZ.

-Asi mu někdo umřel,- pomyslel jsem si, když jsem spatřil jeho uplakané oči, -zřejmě v něm ještě trochu toho lidského citu nezezelenalo,- říkal jsem sám pro sebe a díval se na jeho prskající rudou tvář, která začala vypadat přímo odpudivě, ba dalo by se říci, přímo nakažlivě.

Nastoupili jsme za neustálých hlasových projevů nadporučíka a řidič UAZ otočil a zamířili jsme na posádku.

Blížili jsme se pomalu k mohutnému ohraničenému vojenskému prostoru, všelijak možně i nemožně ozdobenému ostnatým drátem a poručíkova alergie se konečně uklidnila, jako mávnutím kouzelného proutku.

„Tohle si prověřím,“ mával před sebou mojí propustkou, „protože jestli se někdo jmenuje Žibřid, tak se nechám píchnout sem,“ a prstem si ukázal na krční tepnu, která mu stále ještě povážlivě pulsovala.

„Cože?“ vykvikl řidič. „On se jmenuje Žibřid?“ a smál se tak rozkošně, že sjel i s autem do škarpy, sotva dvě stě metrů od brány kasáren.

Udělal jsem uvnitř vozu celkem neplánovaný kotrmelec a pocítil silnou bolest v pravé paži, která tolik majora Trojana okouzlovala svým kresličským uměním.

„Co děláš!“ zařval poručík těsně před tím, než si svůj napuchlý alergický nos zlomil o sloupek dveří.

Já jsem potrestán nakonec vůbec nebyl, protože se zároveň s touto událostí pozapomnělo na spoustu dalších věcí, ale lékař konstatoval frakturu kosti loketní a já měl celý krásný měsíc ty nejnádhernější prázdniny, o jakých se mně ani ve snu nezdálo.

Vojně se ovšem ani ženy nevyhýbají, nemyslím tím přímo uniformované, v dnešní době je to skoro móda, ale za soudruha měly přístup do vojenských objektů pouze úřednice, které, přiznejme si k roztrpčení jejich manželů, se zde jaksi příliš kontrolovat nedaly. Samozřejmě tím nechci nijak snižovat jejich počestnost, ale sem tam se proslechlo i něco, co by zřejmě mělo zůstat ve větší tajnosti, než mnoho podivných vojenských tajemství, které zdobilo v podstatě jen ono samé slovo, jinak o nich věděl téměř každý. Ale tyto ženy jsem na mysli neměl. Nutno také poznamenat, že se nejednalo ani o žádné uklizečky, protože ty prostě a jednoduše vůbec v těchto objektech neexistovaly. Od toho zde byli vojíni, převážně kratší dobu sloužící.

Byly to ženy, nebo spíše stárnoucí dívky, nevalného vzhledu i pověsti, které byly ochotny za mírnou úplatu, jak peněžní tak i v naturáliích, poskytnout mladíkům, které tížily škodlivé erotické sny, chvilkovou rozkoš, ovšem pouze s minimální hygienou.

Když jsem byl již také déle sloužící a na některé výsady měl konečně právo jako ostatní mazáci, tak jsem se náhodně k jedné takové akci nevinně přidal, nevěda, co z toho vlastně bude. Mezitím totiž, nyní již podplukovník Trojan uznal, že i to moje nešťastné jméno mě nemůže celé dva roky držet pouze za zdí a sem tam nějakou tu vycházku mně také podepsal. Sice se u toho vždy tvářil všelijak, protože skoro každý můj výlet mimo kasárenské zdi musel nějakým způsobem druhý den řešit, ale za tu dobu našeho soužití jsem se pro něj stal, co se týče štábních věcí, nepostradatelným. Dokonce jsem, s jeho tichým souhlasem, dělal některé věci i za něj, protože jsem se nehorázně nudil a on zase byl rád, že nemusí příliš přemýšlet a o to dříve mohl odejít na svoje milované pivo.

No a když jsme se jednou takhle v nočních hodinách vraceli s jednou takovou děvou do kasáren, přibrali mě ostatní do partie, ovšem přisoudili mně pořadové číslo devět, což bylo až úplně to poslední. A tak zatímco za vrátnicí v malé propůjčené místnůstce chodili dovnitř jeden za druhým, ostatní disciplinovaně postávali venku, pokuřovali a trpělivě čekali, až na ně přijde řada, mně se začalo chtít spát, a tak jsem si sedl do trávy zády ke zdi a po chvíli usnul.

Řada na mě dozajista někdy přišla, ale nikdo se už neobtěžoval s tím, aby mě vzbudil a pomohl mému sužovanému tělu k malé ventilaci. Jednoduše děvče propustili i s mým peněžním podílem a šli spát do svých postelí. Mě vzbudil nad ránem chlad, a tak jsem je následoval také, jenom s tím rozdílem, že všech osm, co se tak krásně přede mnou eroticky vyžilo, dostalo přímo výstavní filcky, zatímco Žibřid Pošlý, k úlevě soudruha Trojana, nemusel navštěvovat ošetřovnu a dostal navíc mimořádný opušťák za vzorné plnění svých služeb.

*** 

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Vladimíra Korbičky:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-korbicka/ 

Ilustrace exkluzivně pro CzechFolks.com © Martin Velek

Nejen mezi lidmi, ale i v literatuře je na ni odlišný názor. Zatímco Sinkiewicz o ní říká, že „platonická láska je takový nesmysl jako například nesvítící sluce“, jiný literát například Puškin ji naopak opěvuje ve svém Eugenu Oněginovi jako vzor vysokého morálního charakteru. A co je na takové lásce špatného? Naopak milující Taťána nepodlehla svému chtíči a zůstala manželovi věrná. I když se zdá, že platonická láska nemá dlouhého trvání, někdy se její kořínek dokáže držet v srdcích roky. Připomeňme si např. lásku Ulriky von Levetzow k Johanu Wolfgangu Goethovi. Z čeho čerpal její pramínek roky a roky po odchodu velkého básníka? Jednou jsem o nich napsala, že je to obraz platonické lásky, která má podle mne hodnotu nevyšší. V odpověď mi přišla následující věta. Nejsem si jist, že platonická láska má mít v jakémsi našem měřítku hodnotu nejvyšší.

K tomu podotýkám, že všichni nemají podmínky pro naplněný vztah. Může být podnícen čímkoliv i živočišným pudem, který z nějakých důvodů nedojde k naplnění. Někdy třeba vyklíčí láska ve stáří a tam už jiný vztah než platonický není, a přesto může být tento vztah dlouhodobý hodnotný a krásný. Anebo také mezi ženatými a vdanými partnery může vzniknout sympatie, která je pro ně požehnáním a je jen na nich, zda v sobě najdou sílu nezabřednout do lži a držet vztah pouze na úrovni platonické lásky. A taková láska pak není poskvrněna špatným svědomím, není hodna odsuzování či zavržení, ale je dokonce hodna uznání a obdivu.

Aby se takové city kvalifikovaly jako láska, tak musí mít určitou poctivost citu a dobu trvání. Musí její stopy zanechat v lidských životech určitý časový úsek. Vzplanutí na týden či měsíc nemůžeme považovat za něco, o čem hovořím.

Některé snové platonické lásky se zkazí nebo ukončí tím, že dojde k sexuálnímu styku, zavládnou vášně a tím je po všem. Málokterý vztah naplněný, pravý, nenarušují vášně a nahodilý sex, lidské negativní vlastnosti jako žárlivost a podezírání a já se proto domnívám, že platonické lásky jsou nad takové nízké vlastnosti povzneseny, že jsou poněkud na vyšší úrovni a čistší. Jedna má přítelkyně se vyjádřila: Platonická láska je určitě skvělá – nic ji nemůže zkazit, leda realita.

Ještě se vrátím s Sinkiewiczovi. Jeho výrok pokračuje: „Oddělit milostnou žádost od lásky je zrovna tak nemožné jako oddělit myšlení od bytí. Mohu myslet jenom jako člověk a zrovna tak mohu milovat jenom jako člověk.“ A k tomu musím dodat, že právě jen člověk může milovat jinak než ostatní tvorové, že je schopen vyššího stupně lásky. Připomeňme si Nerudu a Karolinu Světlou. Že je schopen dávat a brát na duchovní úrovni, že je schopen milovat pohlazením, slovem, blízkostí, vědomím, že toho druhého činím šťastným.

A proto dávám panu Richtermocovi za pravdu, že lásky mají hodnotu nejvyšší, ať už jsou pravé nebo platonické. Jsou slunce, které dává život, jsou voda, která napájí vše živé, jsou oheň, který nás hřeje, oči kterými vnímáme svět, ruce, kterými tvoříme.

***

Ilustrace pro CzechFolks.com © Eva Rydrychová

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Marty Urbanové:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/marta-urbanova/

Do útulné chaty, jejímž autorem byl výtvarník Divadla Petra Bezruče, Luboš Hrůza, usedlo několik „lovců“ – vypravěčů. Lovců, jejichž trofeje visely na zdech ve zpracování výtvarném, fotografickém nebo byly v knihovnách v literárním či vědeckém zpracování. S noblesou majordoma je vítal Zbyněk Průša, který pak uváděl řadu těchto pořadů až do časů, jejichž nejvýznamnějším slovem bylo slovo „zákaz“.

Kdykoliv zavřu oči a dám mozku povel „Lovy“, budu vidět jejich první aktéry, kteří zasedli v lovecké chatě kolem stolu. Spisovatel Rudolf Luskač, který vyprávěl o setkání se sněžným mužem, fotograf Sláva Štochl, jehož snímky o kanibalismu štik proběhly tehdy celým světem a od něhož jsem se po prvé dověděla, že rybář není tichý blázen, ale romantický pozorovatel přírody. Ilustrátor Mirko Hanák, chlap s mírou nejmíň metr devadesát, pod jehož obrovskýma rukama se rodily ty nejněžnější čáry, které oživovaly les a jeho obyvatele. Potom nestárnoucí pozorovatel přírody spisovatel Jaromír Tomeček, který jediný z nich se dožil devadesátky. I opravdoví myslivci tam byli. František Fric, lesní inspektor, ale také autor knihy Kudu větevnice. Potom vedoucí polesí Šindler a Krčmář. Televizi zastupoval kameraman Milan Vilím. Společnost uzavíral herec Luděk Eliáš, který četl nádhernou příhodu z knihy Michaila Prišvina Jak mi sloužil Pan.

Úspěch byl nevídaný. První dopis přišel od Jana Wericha, dodnes opatruji hodnocení Karla Hájka, přišly dopisy od mnoha diváků. Všichni si přáli opakování. Nebylo to tak jednoduché jako dnes, kdy máme k dispozici dokonalou záznamovou techniku. Zbylo jen to, co si kdo zapamatoval, ostatní se rozplynulo a zmizelo v nenávratnu.

Radovali jsme se z tak veliké divácké přízně a chtěli jsme divákům vyhovět. Termín reprízy byl stanoven na 26. prosince, na Štěpána. A tak v době, kdy ve všech domácnostech vládl vánoční klid a mír a všichni posedávali u svátečního stolu, sjeli se opět všichni účastníci z Prahy, z Brna, z Ostravice a z Jeseníků. Znovu se postavila ve studiu lovecká chata, znovu se „zapálil“ v krbu oheň pro „promrzlé lovce“, na stole se kouřilo z horkého čaje, kameraman Jiří Štaud nechal rozsvítit světla a znovu vybídl Zbyněk Průša  sametovým hlasem hosty k vyprávění. A znovu dal režisér František Mudra z režie pokyn k vysílání.

Mirko Hanák nám rozdal po prvním vysílání na památku obrázky. Na štěstí psal věnování na druhou stranu, protože my jsme je museli na opakované vysílání znovu přinést, a tak jenom já vím, proč je pod obrázkem krásného jezevčíka, který mi visí nad psacím stolem, napsáno: „Haně Juračákové znovu a ještě srdečněji Mirko Hanák.“ Když při psaní zvednu oči, dívá se na mě psí hlava s neuvěřitelně živýma očima a připomíná mi ono první vysílání Lovů beze zbraní v roce 1962.

Když bylo Lovům beze zbraní dvacet let, chtěla jsem publikovat vzpomínku na tak významné vysílání. Jenže tenkrát se každé škrábnutí muselo schvalovat a můj šéf, Jaromír Blažek, mi to zakázal. Též už je dávno na pravdě Boží, stejně tak jako všichni první „lovci“. Jsem zvědavá, jak jim to tam někde nahoře vysvětluje.

Historie studia v ukázkách

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorky Hany Juračákové   
http://czechfolks.com/plus/category/autori/hana-juracakova/

Koláž pro CzechFolks.com © Marie Zieglerová

Prohlášení:

Nečekané odhalení původce těhotenství mé milované soudružky nemělo kýžený efekt v podobě objasnění případu. Když jsem totiž procházel kolem drben, které mně znaly, slyšel jsem, kterak šeptaly těm, co mě neznaly: „To je ten puberťák co zbouchnul tu mladou ruštinářku, která to pak hodila na toho chudáka důstojníka z Folmavy.“

Dívky, které na mě pro můj odvážný citový vztah vzhlížely, s obdivem sice zaznamenaly, že jsem již k dispozici a některé z nich mi i nadbíhaly, ale nechaly mě na sobě působit toliko do pasu, v obavách z následků. Soudružka moje bývalá láska až do konce školního roku ještě na naší škole s protiatomovým krytem učila. Chtěla mi něco mimoškolního sdělit, ale já se k ní choval jako by vůbec neexistovala. Mluvil jsem s ní jen ve škole a toliko rusky, což k žádné konverzaci vést nemohlo, neboť to vylučovala moje ruština. V závěru roku mě pak za mé utrpení, jež bylo silné natolik, že jsem se, abych ho vůbec překonal, musel okamžitě zamilovat do Evičky Palečkové z 8. B, odškodnila jedničkou, což vyvolalo bouři nevole stran mých spolužáků i spolužaček. Jí to však asi bylo jedno. Pořádat protestní akce či stávky proti nespravedlivé klasifikaci o prázdninách je totiž pitomost a 1. září, čili v 9. A základní školy se již nekonala. Jen nová ruštinářka se dost divila mé jedničce, nežli si ji povolal soudruh ředitel na koberec za to, že se mi opovážila dát v pololetí trojku. Tam jí to vysvětlil politicky, takže na konci roku jsem byl zlepšen na dvojku. Ten pitomec totiž v rámci své vědecké práce na téma: „Socialistická škola a její vztah ke geniálnímu žákovi,“dospěl k závěru, že pro citové trauma ruský jazyk záměrně sabotuji, což obsahoval i můj posudek takže při pohovorech na průmyslové škole chtěli znát podrobnosti mého utrpení. To, že jsem zíral, jakože vůbec nechápu (dost přesvědčivě, neboť jsem doopravdy nechápal), jen potvrdilo vážnost mého klinického stavu a vedlo k  závěru, že si můj obranný mechanismus vytvořil psychický blok, jehož součástí jsou ony zcela logické sabotáže. Žalostná úroveň mé ruštiny v důsledku lajdáctví proto přetrvávala, jelikož byla celé 4 roky trpěna, takže jsem u úspěšné maturity předvedl i to, že nerozlišuji některé znaky azbuky, jejichž existence mě tehdy docela překvapila. Škoda, že mě tehdy nenapadlo udělat si z ruského jazyka státnici. Určitě bych při té toleranci uspěl a mohl bych ruštinu třeba i vyučovat. Zkrátka a dobře není nad dobrou pověst. Zvláště pak je-li ovlivněna vědeckou prací zažraného komunisty, kterej má v hlavě jen marxismus-leninismus pocházející podobně jako opium z nezralých natlučených makovic.

Mé neštěstí ze ztracené lásky zavinili rodiče a všichni dospělí, co na mě měli vliv, včetně místních drben, včele s předsedkyní Uličního výboru, s místopředsedkyní SRPŠ a babou Kroupovou. V té době jsem již věděl, že malé děti nenosí čáp (pokud jde o vrány, nebyl jsem si ještě zcela jist, jelikož nejsem ornitolog). Věděl jsem dokonce jak na to. Vždyť jsme si o tom často povídali s kamarády, jenže ty drbny i nedrbny, když zrovna drbaly, se neustále pohoršovaly nad mužskými.

Sdělovaly si vzájemně, že to ten jejich po nich furt chce a jak tím jako slušné ženy trpí. Rovněž i v puritánském československém rozhlase o motivaci ženskejch k pohlavním střetům s přirozenou účastí přirození, přirozeně nic nevysílali. Korunu tomu pak dala místní knihovnice Kropáčková, která mi doporučila „Tři mušketýry,“ od toho starýho pitomce Dumase, plné samé rytířskosti a cti, která je na prd nejen ve vztahu k ňadrům a k jiným instrumentům ženy, které lze (pro neznalé chlapce dost nečekaně) rozehrát, ale ve všech mezilidských vztazích, což se před dětmi nezodpovědně utajuje dodnes.

Do milostného vztahu s ruštinářkou jsem tak vstupoval jako úplnej blbeček, kterej žil v představách, že sex ženu obtěžuje, a že se k němu uvolí a strpí ho, jen když chce mít děťátko, aby měla koho sekýrovat a fackovat.

Za těchto okolností jsem netušil, že pro ženskou je sex biologická potřeba, bez které se neobejde a že po něm touží možná dokonce silněji než chlap, ačkoli si to vůbec nedokážu představit, neboť svou mužskou touhu jsem tehdy ve styku se ruštinářkou cítil tak silně, že mi z toho až lezly oči z důlku, i když jsme toliko soudružili. Soudružka učitelka se totiž ráda mazlila a z bezděkých dotyků (například obnažených ňader, ať již rukama či jazykem) nedělala žádnou vědu. V tomto směru jsem byl na našich procházkách zdrženlivější nežli ona, neboť jsem znal Ivana Horkého a dělostřelecký triedr jeho dědy z 1. světový války jakož i Pošmourného, který byl schopen bez vědomí svého otce profesionálního fotografa použít fotoaparát s kvalitním teleobjektivem a ještě si ty prasárny, které by mu jinde odmítli zpracovat, sám vyvolat.

Rovněž jsem netušil, že si ženská o sex soustavně koleduje, což ovšem činí upejpavě, rafinovaně a oklikou. Že s tím začíná již jako malá holčička, když si před zrcadlem bez zbrojního pasu nacvičuje útočné pohledy.

Že tyto podhledy (mírně skloněná hlava, oči směrem vzhůru přímo do ksiftu mužského), jež vytvářejí posmutnělé a zadumané ženské grimasy, nad kterými by se slitoval i prokurátor z procesu se Slánským, následně, když se jí zachce, zabodne do své oběti, která je z toho úplně v hajzlu, lidově řečeno hyn. Že ono hyn zdánlivě bezděkým, ve skutečnosti důsledným a neutuchajícím nastrkováním k tomu uzpůsobených nemravných částí svého těla soustavně přikrmuje, aby muž přestal myslet mozkem, vnořil se natvrdle do věci a naplnil tak její biologickou potřebu jakož i prezervativ, pokud se nestydí koupit si ho, jako jsem si ho tehdy styděl koupit já.

Navíc jsem podlehl zhoubným důsledkům zmíněné nevhodné literatury, ve které jsem se zhlédl. Choval jsem se stejně jako ten hňup d’Artagnan, který trestuhodně neplnil biologické potřeby soudružky Constance Bonacieux, při každém setkání ji tím otrávil, což činil tak dlouho, až mu ji otrávili jiní. Skutečný charakter hrdinů Dumasova románu, který je třeba vyjádřit odlišně od originálu: „Jeden za všechny, všichni za h….o,“ jsem bohužel pochopil až později, takže jsem svoji soudružku provázel Libercem a jeho okolím, vyzbrojen toliko erekcí, žalostnými vědomostmi, naivitou a poplašňákem. Ten jsem včetně střeliva rytířsky šlohnul otci, abych byl připraven kdykoli za svou lásku nasadit život a polašit nepřítele, který v dobách socialismu naslouchal na každém kroku.

Ještě že ten pitomec starej Dumas v těch svejch třech mušketýrech, kteří ve skutečnosti byli čtyři, což samo o sobě je renonc, za kterej by je mariášníci v Lobendavě prohodili oknem, nenechal d’Artagnana platit jízdenky MHD, vlaků a lanovky na Ještěd nebo útraty za občerstvení. O nedělích jsme totiž se soudružkou pořádali delší túry za krásami okolí a maminka mi krom svačiny dávala i peníze, abych se mohl přepravit a občerstvit limonádou, což jsem před milovanou ruštinářkou gentlemansky tajil, takže to všechno platila ona. Tím pádem jsem měl na cigarety, ale kouřil jsem tehdy jen málo. Soudružka totiž měla ráda jen mě, nikoli kouření, takže jsem svoji kuřáckou vášeň provozoval jen při vyučování na chlapeckých záchodcích, kam jsem se uvolňoval předstíraje zbytnění prostaty.

Pokračování

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autora Josefa Absolína:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/josef-absolin/ 

Může si člověk přát více než to, že v jednom z vychválených měst se narodil a ve druhém už léta žije?

Otázku ponechávám bez odpovědi. Místo toho mne napadlo pokusit se o zcela osobní a velice nedokonalé a stručné porovnání obou měst. Jejich předností, stejně jako nedostatků. Naštěstí po změně režimu mohl jsem se do rodného města už nejednou podívat, a tak moje poznatky mohou být směsicí dávné zkušenosti i té nejčerstvější.

Naše cesta vedla na západ, po oné pohromě, která přišla z východu, v podstatě po téže rovnoběžce cca padesáté.

Zatím co Praha má cca 1.2 milionů obyvatel, původní Vancouver (Vancouver City) 500,000, ale včetně jednotlivých distriktů (Great Vancouver) poskytuje dnes bydlo více než 2 milionům obyvatel a jeho rozloha je 5.8 krát větší (2,878 čtverečních kilometrů) než rozloha Prahy. To dle mého není dostatečným důvodem, aby veřejná doprava v Praze byla neskonale lepší, dokonalejší A přesněji fungující než ta ve Vancouveru.

Zatímco ve Vancouveru v případě vypjaté a životu hrozící situace ohrožená osoba volá číslo 911, v Praze pro ten účel vyhrazena jsou čísla jiná: ambulance 155, policie 158, městská policie 156, požárníci 150.

Prahou protéká kdysi stříbropěnná Vltava přepásaná 14 mosty včetně mostů železničních. Velkým Vancouverem pak řeky dvě (Fraser River a její rameno North Arm Fraser River), přes které vedou čtyři mosty a jeden pod řekou vedený Massey tunnel.

Ačkoli hlavně most do severní části (Lions Gate Bridge … na jeho jižní straně vítají přijíždějícího či příchozího dva lvi z kamene (do provozu uvedený v roce 1938) má podobný půvab moderní doby jako slavný Golden Gate Bridge v San Francisku (i tento náš se občas ponoří do lehkého mlžného oparu), jeho krása a půvab je zcela jiného druhu než most Karlův v Praze.

Praha se rozkládá v rozmezí 180 – 400 m nad mořem, v rovinaté krajině. Vancouver, většinou v nadmořské výši ještě menší, obklopen je blízkými horami dosahujícími výše téměř 1,500 metrů.

Ale dosti geografických údajů.

Zajímavější je, že Praha, i za neblahých časů německé a pak sovětské okupace, patřila mezi vyhledávaná města z nejednoho důvodu (bohatá kultura, pozoruhodná architektura a historie) a dnes je tomu tak v ještě mnohem větší míře. A že dnes i Vancouver nabývá stále skvělejší pověsti, o tom svědčí shora zmíněná hodnocení příslušnými organizacemi.(Já bych ale mohl mít k té chvále nejednu umírňující poznámku).

Moje rodné město vyznačuje se povětšinou krásným jarem, které ještě v působivosti umocňují nespočetné koncerty zaznívající v mnohých chrámech a koncertních síních, a celkem příjemným podzimem, zatímco zima bývá tam lezavá, vlhká, nepříjemná … a v minulosti se sněhovou pokrývkou často rychle zbavenou bělostného půvabu popílkem a nečistotou vzduchu. Ale vánoční náladu a atmosféru ani takový nečas tam příliš nenaruší.

Vancouver je znám hojnými dešti … od října či listopadu do března, ač toto období mnohdy je posuzováno až příliš přísně. Je i tak vynahrazeno krásným jarem a létem, ba i podzimem; nesnesitelná letní vedra jsou tu jen výjimkou a netrvají déle než několik dní. Zima je většinou, snad na několik výjimek prudkých dešťů nebo sněhové kalamity, vlídná, , kterou jsme si, v porovnání třeba s Manitobou, třináct let užili.

Ano, prší tady, ale prospívá to vegetaci a čistotě vzduchu. A sněhová pokrývka většinou sestoupí sotva k našemu domu, i když ten se nalézá přímo pod místními horami.

Někdy tu nastane na jaře (v květnu) den, kdy můžete ráno lyžovat ve výši ne o mnoho nižší Sněžky a odpoledne se slunit, v případě značně otužilého lyžaře i smočit v Pacifiku. Pravda, to jsou výjimky, ale zažili jsme tady už dvě takové.

Nejsem ale jedinec, který veškerý volný čas věnuje pobytu v přírodě, na horách nebo na moři. Nějaký, dosti značný, ano, ale ne všechen. Jsem člověk městský, odchovaný stověžatou matičkou Prahou. Milovník hospůdek, divadel, koncertů, občasný návštěvník uměleckých výstav.

V tomto ohledu pociťuji značný rozdíl v tom, co mi poskytuje, obzvláště po změně poměrů, moje rodné město a to kanadské, v němž nepochybně ulehnu k věčnému spánku (ač dosud nevím kde, místečko na hřbitově jsem si zatím nezajistil).

Někdy si říkám, jak nedostatek přizpůsobivosti, nápaditosti, smyslu pro příjemnosti života, přílišná byrokracie a zkostnatělost, nevalná touha poučit se, cit pro jemnou eleganci a vkus, po léta promarňují ohromný potenciál tohoto západokanadského města. Multikulturalismus podepsal se na jeho podobě příznivě množstvím exotických restaurací v minulosti nebývalých, a které rádi navštěvujeme, a za oněch 24 let, co zde žijeme, došlo ke značnému obohacení kulturního života. Děje se to ale i za jistou na právě radostnou cenu a pojednání o tom bylo by námětem na další článek.

Pro cca milion obyvatel má Praha 60 divadel (velká, stejně jako malé scény), zatímco Vancouver s dvojnásobným počtem duší (Greater Vancouver) 18 až 20, a mnohé scény nejsou stálé.

Počet a kvalita, elegance, vkus a život uvnitř nespočtu příjemných míst, které Praha nabízí při procházce jejími ulicemi třeba jen hodinové, přivodí mi nejednou poněkud lítostivou připomínku města u Pacifiku, do kterého se zakrátko zase vrátím. Neboť vskutku monumentální pohled z downtownu na hory na severní straně je sice nádherný, ale není to jediný půvab, který dokážu vnímat.

Snad bezmála všechna místa, která považuji za příjemná (knihkupectví, hostince, divadla) zůstávají v Praze na svých místech.

Ne tak ve Vancouveru. Není výjimkou nalézt tu místo oblíbené cukrárny prodejnu jakýchsi zbytečností, artiklu, který už předem zvěstuje brzký neúspěch. Úřady kladou mohutné klacky do cesty podnikavým jedincům (nejčastěji pokud se jedná o licenci na prodej alkoholických nápojů) a často je otráví, že od dobrého úmyslu opustí. Když pak ale trpělivý žadatel, který se nedá odradit, dosáhne požehnání byrokracie, ukáže se, že lid na takové místo rád se dostavuje a dolary tu klidně utrácí.

Zatím, jak se zdá, prosperují tady kavárny.

Zatímco kupříkladu ve Vancouveru občas jazzový bar zanikne a jiný se objeví, při návštěvě Prahy naleznu ve valné většině vždy všechny na svém místě.

Nemohu si stěžovat na vancouverské veřejné knihovny a jejich vždy velmi ochotný personál. Půjčování knih, CD, videí je bezplatné.

Není zcela spravedlivé porovnávat obě města dle stejného měřítka. Historická odlišnost nedá se snadno vyrovnat, nejen brzy, ale nejspíš nikdy. A přece, mnohdy mi nějak schází snaha dle možností to učinit. O tom, že prospěšné by to asi vancouverským bylo, přesvědčuje mne jejich nadšení, ať ústní nebo na stránkách novin sdělované, nadšení nad půvabem evropských měst těch, kteří ta města navštívili, a v tomto ohledu je Praha mnohdy, jak už řečeno, na prvním místě. Neznamená to snad, že jistá proměna tvářnosti Vancouveru a způsobu života v něm mnohé by potěšila? Anebo se dá říci: chyba lávky, kdyby všude bylo stejně, cestování by ztratilo smysl! To je do značné míry pravda.

A je tu ale i jiná věc, nijak nepotěšující v souvislosti s Prahou. Konglomerátní kapitalismus na koni zisku dochvátal i do stověžatého města v srdci Evropy, přesněji řečeno do jeho okrajových oblastí. Tam rostou megasuper hypermarkety nezůstávající co do velikosti a hojnosti nabízeného zboží za oněmi, co z pobytu v Kanadě známe, ba v mnohém je i předčí. Člověk praktický může říct: Bravo, jen více takových! Tomu bych pak doporučil projev Václava Havla pronesený v Paříži 26.října 2004 na konferenci firmy UPS Longitudes 04, publikovaný v Literárních novinách č.46 z 8.listopadu 2004 (Globální pomazánka). Pravděpodobný nedostatek místa na těchto stránkách nedovoluje mi z něj citovat.

Jak ale praví přísloví: nelze sedět jedním zadkem na dvou židlích. Ač v době návratu normálnosti do rodné země je nám to do jisté, časem omezené, míry umožněno. A snad právě to mne vedlo k tomuto jakkoli neúplnému porovnání

Psáno před pár lety

***

Zde čtenář najde všechny předešlé příspěvky autorka Vladimíra Cíchy:
http://czechfolks.com/plus/category/autori/vladimir-cicha/

Fotokoláže pro CzechFolks.com © Olga Janíčková